Křesťanská demokracie z hlediska politických idejí

Anotace

Práce se zaměřuje na zkoumání křesťansko-demokratické ideologie, zdrojů jejího politického myšlení a jednotlivých politicko-filozofických konceptů s ní souvisejících. Těmi jsou křesťanská sociální nauka, solidarismus, personalismus, ordoliberalismus a z něj vzešlý koncept sociálně-tržního hospodářství. Tyto ideje pak srovnává s dalšími ideologiemi, jako je sociální demokracie, liberalismus a konzervatismus. Z ideového hlediska pak analyzuje poválečné západoevropské křesťansko-demokratické strany a vývoj této ideologie i v českých zemích, kde se zabývá i ideovými odlišnostmi křesťansko-demokratických mládežnických organizací. Nakonec tyto ideje hledá i v dalších českých stranách, které k ní mohou mít blízko.

Annotation

This work focuses on examination of Christian Democratic ideology, sources of its political thinking and its particular political-philosophical concepts. Among these are Christian social teaching, solidarism, personalism, ordoliberalism and the concept of social-market economy derived from it. These ideas are compared with other ideologies, such as social democracy, liberalism and conservatism. It then analyses post-war West-European Christian Democratic parties and also evolution of this ideology in the Czech lands, where are analyzed also the ideological differences of Christian Democratic youth organizations. Finally, these ideas are sought in other Czech parties which might be close to them.

Poděkování:

Na tomto místě chci poděkovat vedoucímu práce Mgr. et Mgr. Jiřímu Barošovi, Ph.D., své rodině a přátelům, osloveným představitelům stran a organizací, českým a evropským daňovým poplatníkům a všem myslitelům a sociálním vědcům, bez nichž by můj text nemohl vzniknout.

Práci si můžete přečíst i v pdf zde.

Obsah:

Úvod

Metodologie a postup práce

Teoretická část

3.1.       Křesťansko-demokratická stranická rodina

3.2.       Charakteristika křesťansko-demokratické ideologie

3.3.       Myšlenkové zdroje a vývoj křesťansko-demokratické ideologie

3.3.1.        Křesťanská sociální nauka

3.3.1.        Solidarismus

3.3.2.        Personalismus

3.3.3.        Ordoliberalismus a sociálně-tržní hospodářství

3.4.       Souhrn klíčových křesťansko-demokratických idejí

3.5.       Podobnosti a odlišnosti křesťanské demokracie od ostatních ideových proudů

4.1.1.        Sociální demokracie

4.1.2.        Liberalismus

4.1.3.        Konzervatismus

Analytická část

4.1.       Typy křesťansko-demokratických stran a jejich ideová specifika

4.2.1.        Německo

4.2.2.        Rakousko

4.2.3.        Itálie

4.2.4.        Francie

4.2.5.        Belgie

4.2.6.        Nizozemí

4.2.7.        Lucembursko

4.2.8.        Švýcarsko

4.2.9.        Skandinávie a severské země

4.2.       Křesťansko-demokratické ideje v českých zemích

4.3.1.        Česká křesťanská demokracie před 2. světovou válkou

4.3.2.        Lidová strana za 3. republiky a případ Heleny Koželuhové

4.3.3.        Křesťanská demokracie v době nesvobody

4.3.4.        Zápas o dominantní křesťansko-demokratickou stranu – KDS a KSU

4.3.5.        Ideová východiska polistopadové KDU-ČSL.

4.3.6.        Ideové odlišnosti mladých: MKD a ML.

4.3.7.        TOP 09, STAN a Koruna česká jako další křesťansko-demokratické strany?

4.3.8.        Budoucnost křesťanské demokracie v českých zemích

Závěr

 

„Svoboda bez chleba nás nemůže uspokojit. Stejně jako chleba s řetězy.“[1]

„Nikdy nepřestanu dbát o to, aby plody hospodářského pokroku pronikaly ke stále širším vrstvám, až nakonec dosáhnou všech vrstev národa.“[2]

„Před námi není žádný menší cíl, než budovat českou, moravskou, chcete-li slezskou CDU, skutečně silnou křesťansko-demokratickou unii, která nemůže být alternativou vůči sociálním demokratům nebo alternativou vůči ODS, musí být alternativou pro tuto zemi.“[3]

 

  1. Úvod

V kontrastu s jinými demokratickými ideovými směry, jako je liberalismus, socialismus či konzervatismus, bývá v zahraniční i v české literatuře věnována pouze malá pozornost idejím křesťanské demokracie. To lze dobře vidět i na tom, že v textech, v nichž by člověk očekával alespoň nějaký základ či stručné nastínění toho, co křesťanská demokracie je a co znamená, se o ní nelze dozvědět vůbec nic.[4] Skutečnost, že křesťanská demokracie přitahuje překvapivě malou akademickou pozornost, ale připomínají i ti autoři, kteří se jí věnují, ať už je to David Hanley,[5] Kees van Kersbergen,[6] Stathis Kalyvas[7] či Emmanuel Gerard společně se Stevenem Van Heckem.[8] Mezi další výjimky autorů, kteří se jí zabývají, pak patří v zahraničním prostředí Michael Gehler s Wolframem Kaiserem[9] či Paolo Pombeni,[10] v českém pak například Petr Fiala[11] či Vít Hloušek s Lubomírem Kopečkem.[12]

Malá pozornost věnovaná křesťansko-demokratickým stranám a především jejich politickým idejím či křesťansko-demokratické ideologii vůbec je nicméně překvapivá zvláště z toho důvodu, že to byly právě tyto strany a ideje, které významně formovaly poválečný vývoj západní Evropy i ideový základ Evropské unie. Podobně překvapivé je to i v českém kontextu, kde křesťanská demokracie, tvoří významnou politickou sílu, která bývá pravidelně součástí vládní koalice. Je ale nutno dodat, že se objevují i názory, že křesťanská demokracie je v současnosti v Evropě na ústupu (Müller 2014). Sestupný trend v případě české křesťanské demokracie předvídal i Fiala,[13] nicméně schopnost KDU-ČSL po tom, co se nedostala do Poslanecké sněmovny, se tam znovu vrátit i její rostoucí volební úspěchy z nedávné doby, mohou naznačovat, že tento ideový proud nemusí být ani v českém prostředí u konce s dechem.

V této práci se křesťanské demokracii věnuji výhradně z pohledu politických idejí, a proto má převážně politicko-filozofický charakter. Nezabývám se historickými, personálními ani dalšími podrobnostmi týkajících se jednotlivých křesťansko-demokratických stran, pokud to není nezbytně nutné k porozumění jejich ideovému vývoji. Postupuji od obecného ke konkrétnímu, z minulosti do přítomnosti. Aby bylo možné pochopit a analyzovat českou křesťanskou demokracii, tak nejdříve představím její stranickou rodinu, následně budu zabývat počátky křesťanského politického myšlení, jednotlivými ideovými zdroji a podstatnými idejemi křesťanské demokracie, přičemž pozornost budu věnovat jak křesťanské sociální nauce, idejím solidarismu a personalismu, tak také objasnění toho, co je to ordoliberalismus a co znamená sociálně-tržní hospodářství z něj vzešlé. Následně shrnuji, jaké ideje jsou pro křesťanskou demokracii charakteristické a srovnávám ji i s dalšími klíčovými demokratickými ideologiemi.

Dále mě zajímá, jaké typy křesťansko-demokratických stran existují, jak je lze charakterizovat a v čem se odlišují. Zde svůj výzkum ohraničuji obdobím od konce druhé světové války až po nedávnou současnost, a to pouze na země s nenarušeným svobodným a demokratickým vývojem, přičemž větší pozornost budu věnovat těm stranám, které podobně jako v českém prostředí vzešly z předválečného politického katolicismu. To se týká i Německa a Nizozemí, kde byl v jejich formování důležitý i protestantský proud. V poslední části své práce se pak zabývám idejemi křesťanské demokracie v českých zemích, a to ve stručnosti od jejích kořenů již v době monarchie až po současnost a k objasnění nejen toho, jaká je z ideového hlediska právě v českém kontextu, ale i toho jaké ideové proudy v ní existují a zda je zastoupena pouze v jedné politické straně, tedy v KDU-ČSL.[14]

Tento text pak má za cíl přispět nejenom k představení a případně i doplnění toho podstatného v idejích křesťanské demokracie z politologického či politické-filozofického hlediska, ale měla by být užitečná i pro všechny občany, kteří se o tomto, v kontextu vyspělé Evropy významném ideovém proudu, chtějí dozvědět více, a zároveň by měla být užitečným a snad i objektivnějším přehledem i pro jeho samotné stoupence, tedy v našem kontextu převážně pro politiky, členy a voliče KDU-ČSL. I proto považuji za užitečné zmínit zde nejen klíčová ideová východiska moderní západoevropské křesťanské demokracie, ale i představit ideové pozadí takových stran právě v tomto prostoru.

Čtenáři se pak budou moci dozvědět něco více i o tom, jaké strategie volily a jak v tom byly tyto strany úspěšné, a to s přihlédnutím k historickému, společenskému i stranickému kontextu daných zemí. Budou si tedy moci přečíst o straně, která od konce druhé světové války této stranické rodině dominuje (Německo), o té, která se již dávno rozhodla vyškrtnout ze svého názvu slovo křesťanská (Rakousko) i o takové, která na svou křesťanskou minulost přestala explicitně odkazovat úplně (Valonsko), ale i o těch, které již dávno (Francie) či před časem (Itálie) přestaly samostatně. V neposlední řadě pak zmíním i ty, které směřují k postupnému úpadku (Nizozemí, Švýcarsko), nebo se objevily v úplně jiné době či kontextu (Skandinávie).

  1. Metodologie a postup práce

Vzhledem k charakteru a rozsahu mého textu je zřejmé, že je nutné mé zkoumání omezit v čase i v prostoru. Relevantní by mělo být především pro české prostředí a pro současnost. Proto se jak v teoretické, tak v analytické části práce zaměřím především na ty ideové proudy a politické strany, které jsou pro ideové prostředí současné křesťanské demokracie nejvýznamnější. Tím je především západní Evropa po druhé světové válce, kde se tyto strany mohly vyvíjet v nenarušeném svobodném a demokratickém prostředí. I pro takové zkoumání je nicméně potřeba pochopit zároveň ideové kořeny, z nichž vychází právě poválečná křesťanská demokracie. A přestože se v obou částech a především v kapitole o západoevropských křesťansko-demokratických stranách budu věnovat právě tomuto období, tak zpravidla stručně představím i to, co mu předcházelo.

Ve své práci používám kombinaci více metod, vždy s přihlédnutím k tomu, která je pro daný oddíl nejvhodnější. V teoretické části jde o zkoumání ideologií, politických idejí a s tím souvisejících politicko-filozofických konceptů. Gerald Gaus připomíná, že při jejich studiu chceme vědět nejen to, co dané koncepty znamenají, ale i to, proč jsou pro danou teorii tak důležité (Gaus 2000: 12). Michael Freeden pak zdůrazňuje, že koncept můžeme studovat pouze skrze prozkoumání vlastností jeho struktury, což nazval jako tzv. konceptuální morfologii (conceptual morphology) – (Freeden 1996: 22-23). Mým cílem bude představit křesťanko-demokratickou ideologii, jejíž součástí tedy bude i snaha o pochopení jednotlivých komponentů těch politicko-filozofických konceptů, které jsou pro ni důležité, a které ji jak svým zařazením, tak případně i svým významem odlišují od jiných myšlenkových směrů.

Další metodou, kterou používám spíše v analytické části, pak je tzv. diskursivní analýza, která podle Víta Beneše patří do širší skupiny přístupů, které je možné souhrnně označit jako analýza textu. Dle něj je text (a jazyk) sám nedílnou součástí politicko-společenské reality, a nikoliv pouze nástrojem k jejímu popsání. V diskursivní analýze pak nejde o kladení si otázky po pravdivosti dokumentů, a tedy skutečností a významů, které sdělují, ani o zkoumání toho, zda dokument odpovídá nějaké mimo text existující realitě, ale zkoumá to, jakým způsobem lidé skrze text či soubor textů konstruují smysl a význam objektů a kvalit sociálního světa (Beneš 2008: 93-94). V mé práci tedy půjde o to popsat, jak je sociální realita konstruována v ideově-programatických materiálech, případně ve vyjádřeních křesťansko-demokratických stran a jejich následné zařazení do kontextu křesťansko-demokratické ideologie. Ambicí tohoto textu tedy není subjektivní ideové hodnocení správnosti daných idejí, ale zkoumání toho, jaké tyto ideje jsou, jejich pochopení a vysvětlení a jejich následné hledání i v materiálech vybraných politických stran či mládežnických organizací, které se k nim hlásí.

Zde je nutno připomenou, že moje práce má výhradně kvalitativní charakter, a i proto volím právě diskursivní analýzu, která podle Beneše vykazuje silnou tendenci směrem k interpretativnímu stylu, tedy vysvětlujícímu přístupu vědecké práce (ibid.: 94). Zmiňuju to proto, že pro analýzu programových materiálů zde zkoumaných stran by bylo možné použít i tzv. obsahovou analýzu, která je spíše kvantitativní, a pro zkoumání textu používá fixní kategorie a propracovanou metodu kódování (ibid.: 98). Mým cílem je ale především pochopení politicko-filozofického pozadí křesťansko-demokratické ideologie a stran, které se k ní hlásí, a proto metodu, která by například pouze počítala vybraná klíčová slova, nepovažuji na tomto místě za příliš vhodnou.

V politických idejích křesťanské demokracie a zde zkoumaných stran je ale nutno se více zaměřit na některé dimenze ideologie a programu, a jiné upozadit. V mém textu půjde především o analýzu základních socioekonomických témat. Menší význam bude věnován společensko-kulturní dimenzi, kterou však z povahy předmětu zkoumání nelze opomíjet zcela, zvlášť z důvodu historického kontextu. A jen minimálně a zcela okrajově se budu věnovat zahraničně-bezpečnostní oblasti, a nebude tedy přikládán velký důraz ani evropské dimenzi. Při studiu politických idejí jednotlivých západoevropských stran budu zpravidla postupovat stručným nastíněním toho, co předcházelo jejich poválečným variantám, nicméně primárně se budu zaměřovat právě na vývoj jejich idejí od konce druhé světové války. V případě analýzy českých politických stran mi půjde o hledání nejen explicitních křesťansko-demokratických prvků, ale i o jejich případné implicitní zmínění ve zkoumaných materiálech či vyjádřeních.

Na tomto místě je důležité popsat i to, z jakých materiálů budu při zkoumání politických idejí u jednotlivých stran vycházet. V případě zahraničních stran je to výhradně sekundární literatura, která poskytuje základní přehled o jejich ideových specifikách a odlišnostech. Tento postup má určitou nevýhodu v tom, že podrobně nepostihuje ideový vývoj těchto stran až do aktuální současnosti, nicméně cílem mé práce není podrobné zkoumání jednotlivých stran jako specifických příkladů, ale spíše poskytnutí základního přehledu o tom, jaký je charakter těchto stran, čím se v poválečném období odlišují od sebe navzájem, a jak se případně odlišují i od českého prostředí. Pro podrobnější zkoumání by jistě bylo vhodnější zvolit metodu podrobné analýzy jak klíčových ideových dokumentů, tak aktuálních programů těchto stran, které jsou ale zpravidla v domácích jazycích daných zemí. To bohužel mé současné jazykové kapacity ani omezený rozsah tohoto textu neumožňují, a především to není nutné ani z hlediska povahy této práce a cílů, které si klade.

Takový postup je nicméně možný již v případě zkoumání českého prostředí, kde budou analyzovány jak základní ideové dokumenty, tak i aktuální programy vybraných a dosud ne příliš prozkoumaných stran (TOP 09, STAN a Koruny české). To ovšem také pouze v té části, která se zabývá bezprostřední současností, protože není nutné podrobně zkoumat primární zdroje z minulosti, a to jak proto, že již existuje dostatečná sekundární literatura, která se tímto zabývala, a z níž je možné čerpat, tak proto, že v této práci jde především o zkoumání toho, co je relevantní pro současnost, a ideje minulosti slouží spíše jako doplnění toho, aby bylo možné pochopit, z čeho současné ideje vycházejí. Cílem této práce není ani podrobné zkoumání vývoje programu KDU-ČSL v čase ani vyčerpávající analýza toho současného. Proto se zaměřím pouze na její obecná ideová východiska.

V analytické části pak pro doplnění používám i metodu rozhovoru s klíčovými aktéry zde zkoumaných organizací. Ti byli osloveni e-mailem s vybranými otázkami a z etických důvodů i informováni o tom, jak bude s jejich odpověďmi naloženo (že budou použity jak v textu, tak na konci této práce (viz Přílohy), a ta jim bude po jejím dokončení zaslána). Osloven byl předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, předseda TOP 09 Miroslav Kalousek,[15] předseda Starostů a nezávislých Petr Gazdík, předseda Koruny české Petr Nohel, předseda Mladých křesťanských demokratů (MKD) Jan Gregor[16] a předseda Mladých lidovců (ML) Vladimír Hanáček. Moje práce by pak měla mít trojí přínos, ať už pro politickou vědu, resp. politickou teorii či politickou filozofii, tak pro samotné reprezentanty křesťansko-demokratické politiky a v neposlední řadě i pro tu část široké veřejnosti, která má zájem o pochopení politických idejí, které jsou v evropském prostředí významné, a které ze své povahy mohou mít i nadčasový potenciál.

Vzhledem ke kvalitativní a politicko-filozofické povaze mého výzkumu zde nebudu definovat jasně ohraničené závislé a nezávislé proměnné ani formulovat hypotézy. Tato práce by nicméně měla poskytnout odpovědi na tyto výzkumné otázky:

Existuje vůbec něco takového jako křesťansko-demokratická ideologie?

Existují politické ideje, které by byly specificky křesťansko-demokratické?

Z jakých ideových kořenů křesťanská demokracie vychází?

Jaké ideje jsou obsaženy v politicko-filozofických konceptech křesťanské demokracie?

Jak se ideově odlišují evropské křesťansko-demokratické strany?

Jak se v čase z ideového hlediska v českých zemích křesťanská demokracie vyvíjela?

Má existence dvou křesťansko-demokratických mládežnických organizací i nějaké ideové důvody?

Existuje u nás v současnosti pouze jedna křesťansko-demokratická strana?

  1. Teoretická část

V tomto oddílu nejdříve představím křesťanskou demokracii z hlediska konceptu stranických rodin a následně se budu zabývat počátky a vývojem křesťansko-demokratického politického myšlení. Následně se zaměřím na zdroje křesťansko-demokratických idejí včetně křesťanského sociálního učení. Poté budu pokračovat představením důležitých konceptů, jako je křesťanský solidarismus, personalismus a určitou pozornost budu věnovat také ordoliberalismu a z něj vzešlému sociálně-tržnímu hospodářství. Vzhledem k časoprostorovému vymezení práce se zde nebudu podrobněji věnovat dalším křesťansko-demokratickým konceptům, jako je distributivismus, křesťanský socialismus, teologie osvobození či demokratický kapitalismus, a to proto, že pro český a západoevropský kontext nejsou natolik významné. Na konci teoretické části pak shrnu hlavní politické ideje křesťanské demokracie, a zároveň se budu zabývat i tím, co má tento ideový proud společné a čím se odlišuje od hlavních demokratických směrů, jako je sociální demokracie, liberalismus a konzervatismus.

  • Křesťansko-demokratická stranická rodina

Předtím, než se ponořím do zkoumání ideových kořenů křesťanské demokracie, tak považuji za užitečné zmínit se i o celé tzv. duchovní rodině tohoto typu stran. Klaus von Byeme rozlišuje 9 typů stran neboli stranických (či duchovních) rodin: a) liberální a radikální, b) konzervativní, c) dělnické (sociálně-demokratické a socialistické), d) regionální a etnické, e) agrární, f) křesťanské-demokratické, g) komunistické, h) extrémně pravicové a i) ekologické[17] (Beyme 1985: 23-24). Pozdější rozčlenění Paula Lewise pak se svými 7 skupinami politických stran reagovalo i na novou situaci ve střední a východní Evropě a člení je na: a) postkomunisty, b) sociální demokraty, c) liberály a pro-tržně orientované konzervativce, d) etnické formace, e) agrárníky, f) křesťanské demokraty a tradicionalistické konzervativce a g) nacionalisty (Lewis 2000: 56-57). Vít Hloušek a Lubomír Kopeček se nicméně uvádějí, že toto rozdělení má slabší místa, a že je zároveň možné se předběžně domnívat, že pro střední Evropu lze opatrně a kriticky využít klasické západoevropské koncepty (Hloušek & Kopeček 2010: 17-18).

Křesťansko-demokratické strany se v západoevropských zemích staly po druhé světové válce nejdůležitější stranickou rodinou v pravé části politického spektra. To ovšem neznamená, že by bylo možné je označit za pravicově orientované. Jejich kořeny jsou zpravidla spjaty s katolickými konfesními formacemi (ibid.: 155) a křesťanskou demokracii lze označit jako fenomén poválečného období a jako nástupce sociálního a politického katolicismu, který se vyvíjel zhruba v letech 1870 až 1940, a jehož cílem bylo integrovat celou katolickou populaci do jednotného hnutí (Van Kersbergen 1995: 3). Tehdejší katolické formace se sice podobně jako dělnické strany taktéž zabývaly sociální otázkou, ale na rozdíl od nich se vymezovaly nadtřídně a důležitým zdrojem jejich idejí se stalo sociální učení katolické církve vycházející z encyklik papežů (Hloušek & Kopeček 2010: 155). Proto se právě tomuto učení budu níže věnovat více. Katolické hnutí pak představovalo alternativu vůči socialismu i liberalismu. (ibid.: 155).

První zformovanou katolickou stranou bylo německé Centrum na počátku 70. let 19. století, a to v reakci na „mimořádně agresivní Bismarkův Kulturkampf“ namířený proti katolické církvi. Další z nich se pak začaly do institucionalizované podoby křesťanských stran formovat obvykle v 80. až 90. letech 19. století. Přestože byly vnímány jako tzv. ‚rameno církve‘, tak jejich vazby na katolickou církev nebyly tak těsné, postupně slábly a narážely na nedůvěru vyšší církevní hierarchie. Proto v nich docházelo k určité deklerikalizaci a spíše než zájmy církve prosazovaly spíše zájmy křesťanských voličů. Stejně tak se z ‚poslanců katolické církve‘ stávali spíše ‚katoličtí poslanci‘(ibid.: 156).

Emancipace těchto stran na církvi souvisela i s tím, že se organizačně vyvíjely jako masové a často volily strategii sociálně-politické integrace katolických voličů a vytvářely specifickou subkulturu či milieu, někde až pevně strukturovaný katolický tábor či sloup. I díky tomu se jim většinou dařilo vytvářet větší organizační a voličskou základnu, než jakou mívaly v té době ještě spíše kartelové[18] liberální a konzervativní strany. Oproti sociálním demokratům na levici se pak křesťanské strany ‚smířily‘ s liberální demokracií výrazně rychleji a k vládní moci se v meziválečném období dokázaly dostat v Belgii, Německu, Rakousku i v Nizozemí. (ibid.: 156-7).

Za nejlepší či ‚zlatou éru‘ křesťanských demokratů pak lze označit období po roce 1945, kdy z nich tehdejší voličská expanze často vytvořila hlavního oponenta levice. V tom jim ale nahrála řada dalších faktorů, např. kompromitace zejména konzervativní konkurence z důvodu jejího „meziválečného flirtu s autoritarismem,“ ale i hrozba komunistického nebezpečí zvýrazněná studenou válkou. To ke křesťanské demokracii přitáhlo vírou vlažné rurální i urbánní (především) střední vrstvy, které v ní viděly přijatelnou alternativu. To jim na čas také umožnilo čelit sekularizaci a změnily se v úspěšné catch-all strany.[19] (ibid: 157-158)

Autoři ale připomínají i Kersbergenovu tezi, že jejich chatch-all transformace byla projevem jejich přirozené identity, což dokládá poukazem na jejich tradiční pragmatismus, schopnost akomodovat různorodé skupiny a na jejich tendenci k třídnímu kompromisu doprovázenému zaujímáním centristických pozic mezi liberalismem a sociální demokracií. Jejich komparativní výhodou pak bylo i přetrvání téměř nedotčených organizačních struktur (katolické) církve v době války, což umožnilo revitalizaci páteřových stranických struktur nutných pro voličský úspěch (ibid.: 158).

Již mezi válkami pak započala určitá úprava jejich identity, kdy došlo k rezignaci na čistě konfesní orientaci a ke změně postoje k ekonomice. Historicky katolické strany silně akcentovaly rigidní korporativismus a etatismus a k tržní ekonomice zaujímaly zdrženlivý až vyhraněně antikapitalistický postoj. Po roce 1945 ale transformovaly korporativismus do jeho umírněné neokorporativistické podoby včetně podpory sociálního státu (welfare state) a principu sociálního partnerství, a zároveň akceptovaly tržní hospodářství v jeho regulované podobě pod původně německým označením sociálně-tržní hospodářství.[20] V tomto období tedy došlo nejen k dokončení deklerikalizace, ale objevuje se zde i zárodek částečné dechristianizace (odkřesťanštění) křesťanských demokratů, tedy oslabení významu křesťanství na úkor jiných prvků identity. Jejich ‚catchellizace‘ ale neznamenala, že by mezi jednotlivými stranami v různých zemích nebyly z hlediska identity a jejich pozice ve stranickém systému rozdíly (ibid.: 158).

Ona ‚zlatá éra‘ křesťanské demokracie nicméně měla jen omezené trvání, kdy např. ve Francii došlo v 50., resp. 60. letech 20. století k úpadku a k následnému zániku její svébytné strany, a ke ztrátě její relevance a faktickému zániku došlo v 90. letech i v Itálii. Krize a vážné potíže ale v 70. až 90. letech postihly téměř všechny křesťansko-demokratické strany. Za univerzální příčinu tohoto fenoménu jsou považovány společensko-politické změny, zejména nárůst sekularizace a rozrušení venkovských společenstev. Dále pak pozice časté až permanentní vládní strany, případně i centristická programová inklinace vedoucí k absenci důležitého, alespoň občasného ozdravného pobytu v opozici. Nemalou roli hrálo také zmizení komunistického nebezpečí, což se projevovalo již před pádem železné opony, a křesťanská demokracie přestala být brána jako hráz proti domácímu i mezinárodnímu komunismu. K voličské stabilizaci a někdy i k opětovnému vzestupu křesťansko-demokratických stran došlo na začátku 21. století, zejména v Německu či Nizozemí (ibid.: 159-60). Postupný vývoj volebních výsledků, který u většiny z nich graficky dokresluje klesající trend lze vidět na konci práce (viz Přílohy).

  • Charakteristika křesťansko-demokratické ideologie

Po tom, co byla stručně představena křesťansko-demokratická stranická rodina, a to především v kontextu západní Evropy, je potřeba se zabývat i otázkou, zda vůbec existuje něco takového, jako je samostatná křesťansko-demokratická ideologie. Podle Davida Hanleyho je křesťanská demokracie v mnoha směrech nepolapitelný a proměnlivý fenomén (Hanley 1994: 2). Její odlišnost i proměnlivost je pak podstatou jejich jednotlivých variant v různých zemích (Van Kersbergen 1995: 27). Podobně i Paolo Pombeni zdůrazňuje, že spíše než křesťanská demokracie existuje více křesťanských demokracií (Pombeni 2013: 326). A na podobný problém upozorňuje i Fiala, který připomíná, že existují různé alternativy křesťanské politiky a z povahy křesťanství pak dle něj plyne, že křesťanské přístupy k politice nabízejí heterogenní soubor nejrůznějších postojů, které se mohou umisťovat v celém politickém spektru, včetně jeho krajních pólů.  (Fiala 1997: 7-9).

Definovat křesťanskou demokracii jako tehdy nový fenomén se ve svých esejích z roku 1948 pokoušel již Gabriel Almond. Zahrnul ji pod slogan ‚třetí síla‘ mezi marxismem a kapitalismem a identifikoval následující pilíře její ideologie: personalismus místo liberálního individualismu; solidarismus jako alternativa k socialistickému i fašistickému totalitarismu; a pluralismus jako požadavek na uznání různých způsobů toho, kde každá osoba patří (rodině, profesní, územní, náboženské skupině), a tomu měl být věnován i právní význam. Byla založena na omezení a kontrole státní moci ve prospěch regionálních a místních komunit, a zároveň i na náklonnosti k doktrínám ekonomického plánování, protože povinností státu má být zajištění sociální rovnováhy založené na redistribuční spravedlnosti (Almond 1948a: 34-50, Almond 1948b, Pombeni 2013: 312-313). Dle Hanleyho je důležitý i umírněně konzervativní a středopravicový charakter idejí (tohoto typu stran), doktrína založená na katolickém sociálním učení, křesťanské pojetí lidstva, poměrně velkorysý sociální stát a oddanost evropskému federalismu (Hanley 1994: 4).

Hloušek s Kopečkem v inspiraci Kersbergenem, Hanleym a Balem se Szcezrbiakem identifikují minimálně 5 základních rysů ideologické identity křesťanských demokratů, a sice: a) myšlenka společnosti coby organického celku, vyjádřená důrazem na celospolečenskou solidaritu a křesťanský personalismus, v němž je člověk základní společenskou hodnotou, a společnost je chápána jako strukturovaný celek, který se snaží křesťanská demokracie harmonizovat a eliminovat vnitřní tenze; b) důraz na rodinu jako základní pilíř společnosti, s čímž se pojí i limitovaná tolerance k neúplným rodinám a stejnopohlavním svazkům; c) sociálně-tržní ekonomika; d) důraz na transnacionální i domácí smír, což vychází z historické vazby na římsko-katolickou tradici a projevuje se mj. univerzalistickými představami a odmítáním nacionalismu; a e) opírání se o náboženství a hlášení se k aplikaci obecných křesťanských principů a hodnot při vládnutí (2010: 161). Abychom lépe pochopili, jaké ideje jsou pro křesťanskou demokracii charakteristické, tak se v další podkapitole zaměřuji na jejich stručný historický vývoj.

  • Myšlenkové zdroje a vývoj křesťansko-demokratické ideologie

Již bylo řečeno, že moderní křesťanská demokracie pramení ze zdrojů politického a sociálního katolicismu. Ty reagovaly na francouzskou revoluci, vzestup průmyslového kapitalismu a postupně se také snažily oslabit význam sociální třídy a dělníci měli být sdružování na základě jejich křesťanské identity. Pro katolickou církev navíc zpočátku nebylo jednoduché akceptovat demokracii a zastávala se spíše starého režimu, z čehož plyne i její tehdejší náklonnost k antiliberálním vládám. Demokracii nevylučovala až v roce 1885, nicméně pozitivnějšího přijetí se jí nedostalo dříve než v roce 1944, a to i v reakci na zkušenost s fašismem i následné spojenectví církve se západním svobodným světem, který jí byl bližší než ateistické komunistické režimy. Opuštěna pak byla i snaha přeměnit společnost v korporativistickém stylu (Van Kersbergen 1995: 205-8).

Van Kersbergen uvádí 5 historických zdrojů křesťanské demokracie: tradicionalismus, romantismus, náboženský konzervatismus, sociální katolicismus a katolické sociální učení. Ty budou v následující části stručně představeny a doplněny o podrobnější, nikoliv však vyčerpávající výklad o dalších ideových zdrojích křesťanské demokracie, tedy o solidarismus, personalismus a ordoliberalismus.

Tradicionalismus

Prvním zdrojem křesťansko-demokratického politického myšlení se stala francouzská revoluce se svým pokusem vymazat vliv křesťanství, což vedlo k anti-individualistické kontrarevoluci a kritikou revoluce známou jako tradicionalismus. Pro ten bylo nepřijatelné bořit historickou zkušeností prověřené instituce, což vnímal jako popření vůle boha,[21] vymezoval se vůči individualistickému rozumu a bránil i papežskou neomylnost. Paradoxně to ale vedlo ke vzniku liberálního politického katolicismu, protože tradicionalismus církev považoval za nadřazenou státu, a proto začal hájit její osvobození od něj i náboženskou svobodu (ibid.: 208-10).

Romantismus

Druhým historickým zdrojem pak měl být romantismus a jeho kritika modernity, osvícenství, neotřesitelné víry v pokrok i vznikající industriální společnosti vytvářející zchudlé masy. Šlo mu o obnovení středověkého sociálního řádu v odpovědi na nejistotu moderní doby. Atomizovaná společnost měla být nahrazena novou feudální společností. Kritizováno bylo i narušení tradičních vazeb, převaha sledování vlastního zájmu a volné konkurence, která měla být nahrazena organickým řádem společnosti vnímané jako živý organismus. Sociální problémy neměl řešit všudypřítomný stát, ale místní společenství. Konzervativní romantismus byl směsí reakčních i revolučních prvků, protože řešení viděl v transformaci společnosti, nicméně tento reakční radikalismus se později odcizil liberálnějším, progresivnějším, ne-li osvícenějším sociálním katolíků druhé poloviny 19. století skrze jejich nejprominentnějšího zástupce Wilhelma Emmanuela von Kettelera (ibid.: 211-12).

Náboženský konzervatismus

Třetí historickou inspirací pak byla tradice konzervativního katolicismu. Do druhé poloviny 19. století byly sociální efekty modernizace a industrializace viděny jako náboženský a morální problém. Rozvrat, který přinesl kapitalismus, měl mít příčinu v tom, že se společnost vzdala svých křesťanských hodnot a nechala vládnout sobectví, hédonismus a nenasytnost. Sociální otázka tak byla v zásadě otázkou náboženskou. Morální úpadek a odkřesťanštění mas byly viděny jako příčiny sociální bídy, a proto bylo úkolem církve poskytnout řešení skrze charitu a pastorační péči. Ke zlepšení mohl vést pouze návrat ke křesťanství, a proto by církev měla být ve společnosti posílena a měla by mít i monopol na sociální péči (ibid.: 213-15).

Sociální katolicismus

Sociální otázku z hlediska reformní sociální politiky analyzoval až von Ketteler, který v roce 1864 připouští, že je zároveň otázkou ekonomickou. To předpokládalo uznání jak kapitalismu jako efektivního a z principu spravedlivého ekonomického systému, tak role státu v sociální politice. Odmítl nicméně jak socialismus, tak liberalismus. Ekonomická efektivita a kapitalistická soutěž dle něj ohrožovala hmotné postavení námezdně pracujících závislých na mzdě a vedla k podvýživě a hladovění dělníků i jejich rodin. Začalo být jasné, že novým řádem se stal kapitalismus místo feudalismu, a že bídné sociální vztahy jsou příčinou odcizení dělníků od církve, a ne naopak. Stát tak získal novou rolu a církev začala podporovat veřejnou sociální politiku, protože katolicismus již nebyl proti společenskému a materiálnímu pokroku (ibid.: 215-17).

Von Ketteler pak v roce 1874 navrhoval právní ochranu proti fyzickému a finančnímu zneužívání, státní správu sociálních opatření pro všechny vrstvy společnosti, legislativu ke zlepšení průmyslových kodexů, svépomoc, ochranu morálního a náboženského života rodin a dělníků a nakonec křesťanskou charitu. Van Kerbergen připomíná, že pokud se na to podíváme odzadu, tak v tom uvidíme historický vývoj katolického sociálního učení v kostce, od charity, moralizování a svépomoci k pracovní legislativě až k sociální politice. Brzy se ale objevila i diskuze o tom, do jaké míry by měl být stát ve vytváření nové legislativy a zásazích omezen. Von Ketteler měl nicméně velký vliv nejen na praxi německého politického katolicismu, ale i na papežské sociální encykliky, protože právě Rerum Novarum jím byla silně inspirována (ibid.: 217-219). Zde se ale již dostáváme k pátému zdroji křesťansko-demokratické ideologie, a sice ke katolickému sociálnímu učení.

  • Křesťanská sociální nauka

Většího významu pro křesťansko-demokratické ideje již nabývá křesťanská/katolická sociální nauka či doktrína, jinými slovy také sociální učení či myšlení (římsko-)katolické církve. Za jeho vznik lze patrně označit již zmíněnou první sociální encykliku s názvem Rerum novarum vydanou v roce 1891. Rozsah mého textu bohužel neumožňuje podrobnou analýzu jednotlivých encyklik, proto zde budou jen stručně nastíněny. Její vydání bylo reakcí na tehdejší ekonomickou krizi i vzrůstající popularitu radikálních marxistických socialistických hnutí, a proto se církev rozhodla, že na naléhavost sociální otázky[22] musí taktéž poskytnout odpověď (ibid.: 219).

Tato encyklika se zabývá dělnickou otázkou, vymezuje se vůči socialismu, přičemž se na základě přirozeného práva zastává soukromého vlastnictví, zdůrazňuje důležitost rodiny a její samostatnosti na státu, varuje před rovnostářstvím a proti třídnímu boji vybízí ke smíření tříd s tím, že obě (kapitál i práce) se navzájem potřebují. Za úkol státu považuje podporu ‚obecného blaha‘ a vytvoření příznivých rámcových podmínek, navrhuje ochranná opatření ve prospěch dělníků a jejich důstojnějších pracovních a mzdových podmínek, zvláštní ochranu žádá pro práci žen a dětí, důrazně požaduje i pracovní klid ve sváteční dny a stát má dle ní pečovat i to, aby si co největší počet občanů byl schopen vytvářet nějaké jmění, což mělo vést i k postupnému sblížení tříd. A za přirozené považuje i právo dělníků na to, aby se organizovali (Anzenbacher 2015: 137-8).

Po čtyřiceti letech, v roce 1931 pak byla vydána další významná encyklika Quadragesimo anno. Ta byla významná ze dvou důvodů. Prvním je to, že byla první a poslední encyklikou, která se pokusila navrhnout nový společenský řád, jenž měl spočívat na principu středověkého stavovského státu (Martinek 1998: 70-72). Právě z tohoto důvodu se na ni pak někteří meziváleční politikové při pokusech o budování autoritativních a korporativistických režimů odvolávali (Anzenbacher 2015: 147). Pro poválečnou křesťanskou demokracii je nicméně její význam důležitý z jiného důvodu, a to proto, že v ní byl formulován princip subsidiarity (ibid.: 145-6), o němž bude více pojednáno níže.

Principy křesťanského sociálního učení

Pro křesťanskou sociální nauku je důležitých několik principů. Kompendium sociální nauky církve hovoří kromě lidské důstojnosti například i o principech společného dobra, všeobecného určení statků, subsidiarity, participace či solidarity (The Holy See 2005: kap. 3-4). Roland Minnerath podobně zmiňuje důstojnost, společné dobro, solidaritu a subsidiaritu (Minnerath 2008: 46).  Arno Anzenbacher zde řadí personalitu, solidaritu a subsidiaritu (Anzenbacher 2015: 179-226) a Cyril Martinek pak princip lidské důstojnosti, solidarity, subsidiarity, obecného blaha, soukromého vlastnictví a všeobecného určení statků, zachování životního prostředí, spoluúčasti a spolurozhodování, svobody a princip věcných znalostí (Martinek 1998: 149-66). Za nejdůležitější z nich lze tedy patrně považovat princip lidské důstojnosti, společného dobra, společenského určení státků, subsidiarity a solidarity. V následujícím textu stručně přiblížím, jak jsou tyto principy chápány.

Princip lidské důstojnosti

V křesťanském pojetí je každá lidská bytost ojedinělá, neopakovatelná a má svou vlastní jedinečnou hodnotu, kterou jí žádná instituce nemůže vzít, protože právě člověk je nositelem, tvůrcem i cílem všech společenských institucí. Zároveň je stvořen k obrazu boha a v jeho očích má nekonečnou cenu. Taktéž je nedokonalý, nicméně je vybaven rozumem, svobodnou vůlí, svědomím (jenž dokáže v konkrétních situacích posoudit dobro a zlo) a vlastní odpovědností. Kromě toho je sociální a na druhých nejen závislý, ale po jejich společenství i toužící (Martinek 1998: 149-51). Člověkem se tedy stává jen mezi lidmi a bez vztahu k nim nemůže žít ani rozvíjet své vlohy (Anzenbacher 2015: 182). Lidská důstojnost pak patří všem lidem bez rozdílu (Holy See 2005: §144).

Princip společného dobra

Smyslem společného dobra[23] je to, aby lidem, ať už ve skupinách či jednotlivcům, společenské podmínky co nejlépe umožnily dosáhnout jejich naplnění. Cílem je společné dobro všech lidí a celé lidské osobnosti, která však naplnění nemůže najít pouze v sobě samé, ale v práci pro společné dobro rodiny, občanské společnosti, místní, lokální, národní i nadnárodní komunity a také celého lidstva i budoucích generací. To, aby naprosto každý člověk mohl žít skutečně lidský život, je pak úkolem státu podobně jako zajištění dostupnosti materiálních, kulturních, morálních a duchovních statků i harmonizace různých zájmů. Společné dobro se nicméně nemůže řídit pouze aktuální demokratickou většinou, ale ohledem na všechny členy komunity, včetně menšin. Společné dobro ale není cílem samo o sobě, ani jeho redukce na pouhý ekonomický blahobyt, ale má především spirituální rozměr (Holy See 2005: §164-70).

Princip všeobecného určení statků

Tento princip vychází z přesvědčení, že bůh svěřil zemi všem lidem bez rozdílu, a ta je schopna uspokojit lidské potřeby. Člověk ke svému životu, rozvoji i svému poslání potřebuje materiální statky. Další práva (např. majetková) musí být podřízena principu univerzálního určení statků, nicméně aby je každý člověk mohl využívat, tak musejí podléhat regulacím. A i proto je důležité soukromé vlastnictví, které člověk nabývá vlastní prací, aby mohl uplatňovat osobní i rodinnou autonomii, čímž se rozšiřuje lidská svoboda. Vlastnické právo nicméně není absolutní a nedotknutelné a důležité je i jeho sociální využití pro společné dobro (Holy See 2005: §171-7).

Princip subsidiarity

Nejlépe je patrně možné tento princip pochopit z jeho originálního znění v encyklice Quadragesimo anno: „To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat.  Státní moc má tedy záležitosti a starosti méně důležité – které ji ostatně rozptylují – ponechávat k vyřizování nižším společenstvím. Tak bude moci s větší svobodou, energií a účinností provádět všechno to, co je pouze jejím úkolem, poněvadž jedině ona na něj stačí: řídit, dohlížet, donucovat a trestat; vždy podle povahy a potřeby jednotlivých případů. (Quadragesimo anno 1996: §79-80).

Princip solidarity

Solidarita se skládá ze dvou aspektů: sociálního principu a morální ctnosti. Dle toho mají být upraveny instituce, zákony i tržní regulace. Solidarita nemá být soucitem či povrchní úzkostí z neštěstí druhých, ale pevné a trvalé odhodlání zavázat se ke společnému dobru všech, protože všichni jsou za sebe navzájem odpovědni. Každý si pak má být vědom, že je dlužníkem společnosti, jíž je součástí, a to kvůli podmínkám, které umožňují jeho existenci, díky dědictví kulturního, vědeckého i technického vědění a všem statkům, které ostatní vyprodukovali (Holy See 2005: §192-5). Solidární ctnost pak má být organizována nejen na úrovni společnosti, ale i na úrovni mezinárodních vztahů a taktéž mezi generacemi (Minnerath 2008: 50-51).

V této práci bohužel není prostor pro podrobnější zkoumání jednotlivých principů ani pro analýzu novějších encyklik. Předchozí výklad však měl poskytnout alespoň základní přehled o principech křesťanského sociálního učení. V následující části se zaměřím na politicko-filozofický koncept, který byl pro křesťanskou demokracii důležitý, a zároveň tehdy sloužil i jako její program v českých zemích.

  • Solidarismus

Křesťanský solidarismus je spojen s osobností Heinricha Pesche, který svým ekonomickým myšlením ovlivnil i encykliku Quadragessimo Anno. Součástí solidarismu je odmítání jak individualismu, tak kolektivismu a snaha o hledání toho dobrého jak v jedinci, tak ve společnosti. Solidarita existuje mezi všemi lidmi, a to pro jejich sdílenou humanitu. Je nicméně větší uvnitř vlastního národa i profesního stavu a má být i mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, přičemž jejich odlišné zájmy se mají vyrovnávat. Dělník nesmí být redukován na pouhý výrobní faktor a ekonomický kalkul nemůže prostupovat vším. Trh i ekonomická svoboda jsou akceptovány jako danost, ovšem nemohou být neomezené a soutěž nemůže být řídícím principem. Ekonomika nemůže být ponechána svému osudu, protože automaticky nefunguje ve prospěch všech, musí být regulována, aby nepodlamovala společné dobro, a nelze ji oddělit od etiky ani od společenského a kulturního kontextu. Na výrobě se mají podílet dobrovolné profesní skupiny, které nemá vynucovat stát ani vytvářet složité regulace, a zasahovat má pouze v zájmu společného dobra (Krason 2014).

V jednotlivci se pak mají posilovat ctnosti, což vyžaduje i náboženský závazek a zdravý rodinný život. Rodina se nemá oslabovat ani skrze příliš dlouhou pracovní dobu či nevěnování pozornosti potřebám rodinného života. Solidarismus se silně zastává soukromého vlastnictví, které ale nemůže být odděleno od svého sociálního využití. Státní vlastnictví není vyloučeno, ale má být výjimkou. Socialismus je odmítán, ale vše v ekonomice má být ku prospěchu, a to v souvislosti se všeobecným určením statků. Stát má poskytovat sociální síť na principu subsidiarity, kdy na prvním místě má potřebným pomáhat rodina, církve, občanská společnost a stát zasahuje, až tehdy když i toto je nedostatečné. Nemůže být ale lhostejný k nerovnostem v bohatství, a to proto, aby zamezil extrémům a zajistil dobrou a stabilní společnost, což ale neznamená podporu „agresivním programům“ přerozdělování trestající úspěšné a odměňující lenivé. Ve spolupráci se soukromým sektorem a na subsidiárním principu má i stát ekonomicky plánovat (ibid.).

Důležitá je i spravedlivá mzda vedoucí k menší poptávce po veřejných sociálních programech. Tu automaticky nezajistí ekonomika, proto je důležitý i podíl na zisku a tzv. rodinná mzda. Spravedlivá má být i cena zohledňující přiměřený zisk dělníka, výrobce i obchodníka a reflektující skutečnou hodnotu zboží či služby. Nikdo pak nemá mít přemrštěný zisk na úkor ostatních a ani zisk nemá být určujícím principem. Daně se musejí vybírat pouze takové, které jsou nezbytně nutné, a musí brát v úvahu úroveň bohatství daného člověka. Mohou být vyšší u příjmů z investic než z práce a musí být použity ve prospěch společného dobra, a ne nějaké soukromé zájmové skupiny. Zcela volný obchod pak není žádoucí, protože některé země by mohly být zasaženy tím, že by levné zboží zaplavilo jejich trhy a převálcovalo domácí výrobce, a proto jsou možná i některá protekcionistická opatření (ibid.).

Křesťanský solidarismus nicméně ovlivnil i tehdejší československé prostředí, a protože byl považován za základní bod programu Československé strany lidové, tak zde uvádím i jeho tehdejší domácí chápání. To bylo v zásadě podobné, nicméně dále zdůrazňoval i nezničitelnou hodnotu lidské osobnosti a existenci nesmrtelné duše, demokracii, úlohu státu v podpoře společenské mravnosti, úsilí o věčný mír, platnost morálky pro všechny stejně (jedince i stát, bohaté i chudé), práva menšin i odpor vůči „liberalistickému kapitalismu i proti kolektivistickému socialismu.“ První kritizoval pro sobectví jedince, druhý pro sobectví celé tříd, a tedy toho, že jim nejde o blaho lidstva. Zdůrazňoval i spravedlivé rozdělení přírodního bohatství, čímž se měla zamezit „nekalá spekulace a hromadění statků v jedněch rukách.“ Zároveň požadoval parcelaci velkostatků a znárodnění velkých průmyslových podniků, nicméně připomínal, že by tehdejší režim pouze podlomil soukromou iniciativu a způsobil spíše škody než užitek, proto raději zdůrazňoval důležitost organizování pracovníků a spotřebitelů „proti nesvědomitosti kapitalistů.“ Sociální politika pak měla na mravních základech sladit zájmy jedince i celku v zájmu harmonie a obecného blaha (Kratochvil 1935: 3-12).

  • Personalismus

Jedním z dalších významných a zajímavých směrů křesťanského politického myšlení je tzv. personalismus, který existuje ve více verzích (Williams & Bengtsson 2013). V tomto textu nicméně představím základní ideje personalismu, který se vyvinul okolo revue Esprit. To založil Emmanuel Mounier v roce 1932 ve Francii (ibid.; Barša 1997: 13). Personalismus odmítal moderní civilizaci, vymezoval se vůči rozšíření zbožně-peněžních vztahů do všech sociálních sfér, kritizoval masovou výrobu pro její odlidštění člověka, převládání finančního a spekulativního kapitálu v investicích i vzrůstající monopolizaci. Odmítal i liberální kapitalismus s „jeho barbarizovanými masami, s jeho redukcí kultury na spotřebu.“ Zároveň odmítal i komunismus a fašismus a hledal tzv. ‚třetí cestu‘. Šlo mu o záchranu nikoli třídy, podniků či národů, ale o záchranu člověka (ibid.: 20-24).

Dále mu šlo o vytvoření společnosti svobodných lidí na základě ‚primátu spirituálního‘, a tedy i o vymanění křesťanské spirituality z asociace vlastnictví-rodina-vlast-náboženství, v níž navzájem srůstají ‚kapitalistické vlastnictví, rodinný egoismus, agresivní nacionalismus a pobožné farizejství‘. Duchovno se pak mělo odpojit od ‚etablovaného pořádku‘ a mělo „přestat sloužit obhajobě buržoazního panství peněz a strojů.“ Člověk nemá mít touhu po materiálním blahobytu, ale po duchovním osvobození. Personalismus se měl stát alternativou jak vůči individualismu, tak vůči kolektivismu. Proti ‚buržoaznímu individuu‘ měla stát ‚osoba‘, proti byrokratizovanému kolektivu pak ‚společenství‘. Ideálem pak byla i decentralizace a federalizace (ibid.: 27-30). Samotný Mounier pak připomíná, že za personalistické považuje každé učení, které zdůrazňuje prvenství lidské osobnosti před hmotnými procesy a kolektivními soustavami, které jen udržují její rozvoj (Mounier 1948: 11).

Důležitá je pak podle něj taková práce, jejímž cílem není pouhý výkon a produkce. Člověk pak „nemá být co do hmotné činnosti ani příliš horlivý ani příliš nečinný, až bude jednou bída přemožena: má znát cenu své síly i své umírněnosti.“ Posledním smyslem personalismu pak je podle něj vytvoření takových podmínek, aby každý člověk mohl žít jako osobnost, tj aby měl maximum iniciativy a prostoru pro odpovědnost a duchovní život. Dále tvrdí, že „nejzhoubnějším zlem kapitalistického a měšťáckého režimu není, že nechává lidi umírat, nýbrž že u velké většiny zadusí bídou nebo maloměšťáckým ideálem možnost, a často i touhu být osobnostmi.“ Za důležité považuje „poslání“ každé osobnosti, k čemuž se má přizpůsobit i výchova. Zároveň se má všem poskytovat taková pomoc, která zachová „úplnou volnost odvaze a tvůrčí iniciativě,“ zatímco si osobnost sama nalezne své určení a vytvoří si svůj osud“ a „nikdo jiný, ani člověk ani společnost, nemůže ji připravit o tento úkol“ (ibid.: 1948: 15-72).

  • Ordoliberalismus a sociálně-tržní hospodářství

Posledním a velmi významným ideovým zdrojem křesťanské demokracie, který zde představím, je tzv. ordoliberalismus a sním související sociálně-tržní hospodářství, což je hospodářský řád, který začal vznikat již kolem roku 1940 na univerzitě ve Freiburgu, kde se vytvořila tzv. freiburská škola. K ní patřili vědci, odborníci a politici, kteří tehdy považovali za svou povinnost trvale přispívat k morální a politické obnově Německa, zažili si útlak nacistického režimu a často je formovalo nejen jejich zakotvení v křesťanství, ale i jejich základní humanistický postoj. (Konrad-Adenauer-Stiftung[24] 2000: 12).  Své ideje stavěli na liberalismu, který podle nich může rozvíjet myšlenku svobody smýšlení, pouze je-li provázán s konceptem řádu na úrovni státu. Proto dle latinského ordo (řád, pořadí) razili termín ordoliberalismus, podle něhož nazvali dodnes vycházející publikaci „ORDO – Ročenka pro řád v hospodářství a společnosti“ (Franke & Gregosz 2013: 9).

Kromě tehdejšího spolkového kancléře Konrada Adenauera a národohospodáře Ludwiga Erharda, kteří tyto myšlenky po válce uvedli v praxi, k nim patřili i významní národní ekonomové a právníci jako Wilhelm Röpke, Alexander Rüstow či Walter Eucken. Koncepce sociálně-tržního hospodářství nicméně nespočívala pouze na myšlenkovém bohatství freiburské školy. Podstatným principem, který jej ovlivňoval, bylo křesťanské sociální učení, jehož významným zástupcem zde byl především münsterský národohospodář a křesťanský sociolog Alfred Müller-Armack, který se řadu let osobně zabýval otázkou „plodného spojení“ obnoveného liberálního a křesťansko-sociálního myšlení (KAS 2000: 7-8, 11-12; Franke & Gregosz 2013: 10).

Jejich cílem bylo vytvořit koncepci, která by byla nejenom konzistentní, ale zároveň otevřená novým vývojovým trendům a změněným podmínkám doby, a zároveň měla být utvářena v trvalém dialogu vědy a politiky. Ordoliberálové nesouhlasili jak s představami tradičního liberalismu o úplně volném působení sil v hospodářství a ‚státu jako nočním hlídači‘, tak s ideologií marxismu s plánovaným hospodářstvím ani se socialistickou koncepcí všemocného a dirigujícího státu, který z jejich pohledu citelně omezuje svobodu a odpovědnost občanů. Také považovali za nemožné, aby v nich byla spojena lidská důstojnost s demokratickými svobodami a sociální odpovědností (KAS 2000: 8).

Své poznatky čerpali i z tehdy aktuálních zkušeností ze světové hospodářské krize a ze zneužívání diktatur, které v sobě koncentrovaly politickou a hospodářskou moc. To pro ně, a tím se vymezovali i vůči demokratickým socialistům, bylo varované znamení z přílišné angažovanosti politických institucí v hospodářství. Řešení naopak viděli v decentralizovaných strukturách, které měly zajišťovat nejenom spontánnost, pružnost a svobodný prostor, ale i lépe odpovídat parlamentně demokratickému právnímu státu a jeho základním hodnotám, než jakékoli formy byrokratického centralismu či permanentních státních intervencí (KAS 2000: 9-10).

Podle Erharda, je v první fázi sociálně-tržního hospodářství důležité co nejrychleji zvýšit kreativitu a produktivitu, a to skrze uvolnění regulací. Správně pochopená tržní ekonomika je pak již sama o sobě sociální, protože vytváří více produktivních pracovních míst a vyšší národní produkt (Franke & Gregosz 2013: 10). On sám pak svou koncepci nejdříve pojmenoval pouze jako ‚tržní hospodářství‘, po roce 1949 ji doplňoval výrokem ‚skutečné tržní hospodářství‘ a až od roku 1950 začal používat výhradně pojem ‚sociálně-tržní hospodářství‘ (Berwid-Buqoy 2006: 86). Ordoliberálové se tedy snažili vytvořit svobodný hospodářský řád, který by stavěl na samostatném jednání člověka a na jeho vlastní osobní odpovědnosti a angažovanosti. Jeho tvůrčí schopnosti se pak měly zcela svobodně rozvíjet ve státem stanoveném rámci a úkoly státu měly být jasně definovány skrze účinné rámcové podmínky a omezené státní zásahy. Cílem ale bylo vyhnout se jak státnímu dirigismu, tak zneužívání hospodářské moci (KAS 2000: 12-13).

Pro ordoliberály pak byla důležitá tzv. ‚interdependence řádů‘, která měla spočívat na třech pilířích: a) na fungující hospodářské soutěži pro dynamické hospodářství, b) na měnovém řádu pro zajištění měnové stability (s nezávislou centrální bankou) a c) na sociálním řádu pro zabezpečení, vyrovnání a sociální spravedlnost. Úkolem posledního pak bylo především zajistit lidsky důstojnou existenci i těm občanům, kteří se výdělečně činného života, a tím ani hospodářské soutěže, nemohli účastnit sami. Stát měl chránit práva slabších, odstraňovat neodůvodněná privilegia, podporovat sociální vyrovnání, a tedy nebýt zcela odloučen od autonomního hospodářství (KAS 2000: 9-14). Důležité bylo i to, aby vlastnický podíl na kapitálu v ekonomice měly i širší vrstvy společnosti, dále pak princip subsidiarity, ale i solidární sociální pojištění, určitá pracovně-právní ochrana, spolurozhodování na pracovišti, záruka svobody kolektivního vyjednávání, mateřská dovolená, stipendijní podpora i příspěvek na bydlení (Franke & Gregosz 2013: 11).

Müller-Armack nicméně upozorňoval i na neustálé nebezpečí toho, aby na sociální aspekty nebyl kladen přílišný důraz, což by mohlo ochromit výkonnost ekonomiky. V neustále se měnících podmínkách otevřené ekonomiky je pak nutné utkávat se o kompromis mezi svobodou a na solidaritě založenou rovností či spravedlností (ibid.: 11). Důležitý je ale i morální rozměr, protože Röpke tehdy tvrdil, že nestačí pouze hospodářská, sociální a finanční politika, ale o konečném osudu tržního hospodářství se rozhoduje na ‚druhé straně nabídky a poptávky‘, a proto k tomuto rámci stejně tak patří i právo, stát, mravy, morálka, pevné normy a přesvědčení o hodnotách (KAS 2000: 9). Sociálně-tržní hospodářství pak vychází z hodnot, které mají kořeny ve „správně pochopeném liberalismu, jež čerpá z osvícenství.“ Lidem má dávat svobodu, aby se osvobodili jak od soukromé, tak od státní moci. Mají být ponecháni, aby se rozvíjeli, ale zároveň jim má být bráněno v tom, aby svými rozhodnutími trvale poškozovali ostatní (Franke & Gregosz 2013: 13).

Tento ideový směr zároveň nedoufá v „nového člověka“ a neklade na lidi přehnané nároky ohledně ctností, ale přijímá je s jejich chybami a slabými stránkami, a navíc vytváří rámec, v němž jednotlivci přispívají k prosperitě společnosti bez ohledu na vlastní motivy. Je to tedy vzájemně podmíněný hodnotový systém s vícestrannou kontrolou, který splňuje vysoké etické standardy a při tom si na individuální úrovni vystačí s minimální etikou. Stát pak musí být pouze silným a důvěryhodným „rozhodčím“, ale je nutné, aby odola nutkání být sám soutěžícím a nesmí zvýhodňovat jednotlivé hráče či týmy (ibid.: 13-15). Má ale zajistit svobodnou tvorbu cen na trhu a klíčový je zde i zákon na ochranu vůči vzniku kartelů, oligopolů a monopolů (Martinek 1998: 208-9).

Dle Frankeho a Gregosze pak mezi principy sociálně-tržního hospodářství patří: a) soukromé vlastnictví kapitálových statků, včetně svobody podnikání, svobodná volba povolání, což je nutně spojeno s převzetím odpovědnosti; b) hospodářská soutěž jako cíl zajišťující svobodu a zahrnující i svobodnou volbu spotřebitele; c) stabilní a dobře fungující peněžní řád s cenovou stabilitou; d) vysoká míra zaměstnanosti; e) vyrovnaná bilance zahraničního obchodu s vysokým podílem exportu na hrubém domácím produktu; f) stabilní a přiměřený hospodářský růst; g) spravedlivé rozdělení příjmů; h) možnost mít příjmy z podílů na kapitálu v ekonomice (spravedlivé rozdělení bohatství) a i) stanovování environmentálních cílů (Franke & Gregosz 2013: 16).

  • Souhrn klíčových křesťansko-demokratických idejí

V této chvíli je na místě shrnout podstatné ideje, které jsou pro křesťansko-demokratickou ideologii charakteristické. Z výše uvedeného vyplývá, že mezi ně patří: lidská důstojnost, subsidiarita, společné dobro, solidarita, podpora rodiny, sociálně-tržní hospodářství, inspirace křesťanstvím, osobní i společenská odpovědnost jedince, ochrana soukromého vlastnictví, společenské určení statků, přirozené právo, personalismus, organické vidění společnosti, skutečná svoboda člověka, občanská participace, náboženská svoboda a pluralismus, univerzalizmus a globální rozměr, sociální smír a umírněná/konsensuální politika, spoluvlastnictví výrobních prostředků, spolurozhodování na pracovišti, apel na (vše)lidové vrstvy, obhajoba západu, ale i úsilí o světový mír a důležité je pro ni vycházení z hodnot křesťanské sociální nauky.

  • Podobnosti a odlišnosti křesťanské demokracie od ostatních ideových proudů

Patricia Hogwood ve svém textu uvádí, že křesťansko-demokratická ideologie do sebe zahrnula řadu pohledů, které mají i liberálové, konzervativci a socialisté, a to v širším rámci morálních a křesťanských principů. Dle nich mají křesťanští demokraté s liberály společné hájení lidských práv (zároveň s majetkovými právy) a důraz na iniciativu jednotlivce. Na druhé straně ale kritizují sekularismus liberálů a jsou méně individualističtí s tím, že považují jednotlivce za součást sociální a náboženské komunity. S konzervativci pak sdílejí pohled na evoluční vývoj společnosti, ale nejsou nutně tradicionalističtí ve smyslu odporu vůči změnám. Zároveň s nimi jsou ale též silnými odpůrci komunismu (Hogwood 2013: 44).

Společně se socialisty jsou pak odhodláni ke společenské solidaritě, ale na rozdíl od nich spíše jménem celé společnosti než pouze jménem nějaké její jednotlivé skupiny. Věří, že stát by měl nést odpovědnost za ty nejslabší členy společnosti a měl by vést či spravovat ekonomiku, ale nejsou zastánci přílišných státních zásahů. Zejména krátce po druhé světové válce pak byly jejich hodnoty společenské solidarity a sociálního blahobytu založeny na přesvědčení, že duchovní blaho komunity je důležitější než materiální zájmy soukromých osob nebo jakékoliv třídy (ibid.: 44). Cílem této podkapitoly je nabídnout o něco podrobnější, nikoli však vyčerpávající rozbor těchto podobností a odlišností,[25] a to především v kontinentálním a poválečném kontextu. I proto se nyní budu zabývat sociální demokracií, nikoli socialismem jako takovým.

  • Sociální demokracie

Pombeni považuje křesťanskou demokracii za specifickou verzi sociální demokracie (Pombeni 2000: 289). Dle Van Kerbergena ji nicméně nelze vnímat jako její duplikát (1995: 2). Ten také nabízí následující srovnání těchto dvou ideových proudů. Sociální demokracie neomezuje státní zásahy principem srovnatelným se subsidiaritou a cílem těchto intervencí je permanentní sociální reforma dle norem rovnosti, svobody a solidarity, a stát pak používá pro eliminaci nerovností způsobených kapitalistickým způsobem výroby. Trh sice nevylučuje, ale zasáhnout se má tam, kde je nedokonalý nebo kde je v rozporu s principy rovnosti, svobody a solidarity, a má být nahrazen tehdy, pokud vytváří nevýhodné výsledky rozdělování (ibid.: 182-4).

V existujících vlastnických vztazích, které nejsou definovány skrze přirozené právo, ale jsou vnímány jako výsledek historického vývoje, pak sociální demokracie vidí původ způsobující nerovnost, nespravedlnost i třídní boj, a proto mohou být přeměněny skrze politiku. Dále jí jde o posun moci od kapitálu k práci, tedy k zisku z příjmů z práce. Ekonomické vztahy mezi různými sociálními skupinami vnímá jako trvalý společenský boj. Cílem ‚dobrého‘ ekonomického řádu je ‚dobrá společnost‘, v níž má každý jedinec rovnou příležitost pro rozumnou existenci, pro práci i pro dobré životní podmínky. Odbory jsou klíčové pro svou schopnost prosazovat moc pracující třídy a ústředním pojmem je solidarita mezi lidmi založená na materiální a formální rovnosti, zatímco asymetrické mocenské vztahy si vyžadují zásah státu (ibid.: 184).

V tomto lze vidět řadu aspektů, v nichž se tyto dva proudy liší. Křesťanská demokracie zdůrazňuje spíše povinnosti než práva, spíše rodinu a sociální skupinu než jednotlivce, spíše společnost než stát a spíše tzv. distribuční než sociální spravedlnost. Oproti ideovým trojicím ‚trh-občan-stát‘ a ‚občanské-politické-sociální‘ jsou zde ‚trh-stát-rodina‘, ‚charita-distribuční spravedlnost-subsidiarita‘ a ‚třída-náboženství-smír‘. Stát a společnost pak nejsou jedno a to samé a mají oddělenou identitu, tvoří nicméně organickou jednotu. Té stát napomáhá a udržuje právní rámec sociálních opatření, čímž stanovuje podmínky, za nichž její jednotlivé části mohou nejlépe plnit své úkoly. Přímý státní zásah do společenských a ekonomických vztahů je připuštěn pouze do té míry, do jaké je obnoven organický a přirozený řád společnosti, a to skrze poskytnutí úlev od chudoby, vytvoření solidarity či spíše harmonie mezi různorodými sociálními skupinami, a jakmile se organická jednota skrze politické zprostředkování obnoví, tak jsou limity státní intervence dosaženy (ibid.: 178-181).

Ideálním státem je pak takový sociální stát, jehož odpovědnost je složena z definování a vymáhání odpovědnosti ostatních – jednotlivců či sociálních skupin – spíše než, aby služby poskytoval sám. Proto zde veřejné služby nejsou natolik důležité jako sociální pojištění či sociální podpora. Všechny části přirozeného řádu společnosti pak mají specifické úkoly, které jsou nutné pro stabilitu většího celku. Zdůrazněna pak je relativní autonomie sociálních organizací v kontextu pluralitní společnosti, které při sobě drží skrze morálku poskytující harmonii či solidaritu mezi různými skupinami a organizacemi společnosti, a které asistuje ‚pečující‘ stát. Křesťanská demokracie je zároveň v protikladu k historicky materialistickému pohledu na člověka a společnost, v němž by byl třídní boj vnímán jako pohon pokroku. Je založená na představě harmonie mezi všemi členy, skupinami a třídami společnosti, a to na základě začlenění, třídního kompromisu, dohody a pluralismu. Kapitalismus vnímá jako organické dělení práce, v níž mají různorodé sociální skupiny a třídy svou specifickou a nepostradatelnou roli. Snadná spolupráce mezi nimi pak je nejen možná, ale i nutná a přirozená (ibid.: 181-2).

Vlastnické vztahy jsou dle ní založeny na přirozeném právu, a proto by neměly být měněny, aniž by došlo k devastujícím účinkům. Přirozené právo na vlastnictví je pak proto, že člověk je racionální, a proto si spoří na budoucnost, zároveň má právo na plody své práce, které se stávají jeho soukromým vlastnictvím, to pak existovalo vždycky a člověk ho potřebuje, aby byl schopen postarat se o svou rodinu v roli jejího živitele. Funkcí státu nicméně je kontrolovat, jak a kde je soukromé vlastnictví využíváno, a pouze tehdy, když si to nutnost vyžaduje, může být jeho zásah považován za legitimní. Z přirozeného práva pak vyplývá i povinnost spolupráce mezi prací a kapitálem a zprostředkovací organizace mezi nimi pak mají přispívat k eliminaci třídního boje. K tzv. osvobození proletariátu pak má dojít skrze nabytí vlastního majetku, bojem s nezaměstnaností, rozvojem pracovního práva i skrze spolurozhodování ve firmách (ibid.: 182-3).

V křesťanské demokracii je ale důležitá i rodina, která je považována za základní kámen společnosti, v níž se jedinci vyvíjejí v úplné osoby. Rodinám pak nechce zajistit spravedlnost, ale spíše zvýšit jejich odpovědnost a nezávislost, a spíše než jim poskytovat služby, zejména ty státní, jim pak chce skrze úpravu mzdového systému zajistit příjem, za nějž by si tyto služby mohli pořídit sami i skrze spolupráci s ostatními, a proto podporuje tzv. rodinnou mzdu (ibid.: 185). Celkově se pak křesťansko-demokratický sociální stát od toho sociálně-demokratického liší v tom, že je spíše pasivní, orientovaný na transfery a pomoc v hotovosti, což má mít i jednoznačný dopad na participaci pracovních sil. Zároveň je jinak organizován a je omezena přímá kontrola státu nad implementací sociální politiky, což ale vede k reprodukování sociálních rozdílů ve společnosti (ibid.: 4-5).

  • Liberalismus

Podrobné srovnání křesťanské demokracie s liberalismem by patrně vyžadovalo rozlišit jej na více druhů, v které se postupně proměňoval, např. na klasický a moderní (Heywood 2008: 23-24). John Gray považuje liberalismus za individualistický (jedinec je nadřazen kolektivu), egalitářský (každý člověk je právně a politicky rovnoprávný), univerzalistický (celé lidstvo je důležitější než historická společenství) a melioristický (politické instituce jsou opravitelné a vylepšitelné) – (Gray 1999: 8-9). Liberálními hodnotami pak jsou individualismus, osobní svoboda, sociální spravedlnost, občanská společnost, liberální stát a ústavní vláda (Heywood 2008: 24-36).  Za ideje klasického liberalismu pak lze považovat přirozená práva (na svobodu, život a majetek), volný trh a volný obchod (ibid: 37-43), důraz na soukromé vlastnictví (Gray 1999: 73), princip neagrese, svobodu svědomí, smluvní svobodu, důstojnost jedince, pluralismus, toleranci, mír a rovnost (Mises 1998: 30-34).

Zde lze vidět, že současná (poválečná) křesťanská demokracie na rozdíl od svých ideových kořenů v politickém katolicismu již základní hodnoty liberalismu přijímá. Společný je důraz na důležitost osobní svobody jedince, která je u ní ale doplněná o personalistickou dimenzi sociálních vztahů a odpovědnost jedince i vůči společnosti, kdy důraz není pouze na jedinci, ale na tom, že důležitý je jak on, tak společnost. Společný je i důraz na politickou rovnost, což se patrně pojí i s principem lidské důstojnosti. Bylo by však otázkou pro další zkoumání, na kolik se od sebe liší různé druhy liberalismu s různou praxí křesťanské demokracie v úsilí o snižování nerovností bohatství. Podobnost lze nalézt i v důrazu na univerzalismus, tedy na hodnotu všech lidí, byť křesťanská demokracie přikládá velký význam i místním a národním společenstvím. S liberalismem ji ale pojí i příznivý postoj k reformám politických institucí, které u ní ale patrně budou ovlivněny snahami o umírněnost a konsensus.

Shodu lze vidět i v akceptaci ústavní vlády a ve významu občanské společnosti. Je otázkou, do jaké míry křesťanská demokracie akceptuje liberální stát, kdy na jedné straně usiluje o skutečnou svobodu člověka, ale v řadě ohledů ji např. v zájmu společného dobra a na základě křesťanských hodnot nemá problém místy omezovat. Shodné je i úsilí o sociální spravedlnost, byť i zde se bude lišit i uvnitř obou ideových proudů.[26] Podobnost lze vidět i v důrazu na přirozená práva, která v případě majetku nicméně u křesťanské demokracie nemají absolutní podobu a naopak mohou být omezena principem všeobecného určení statků a v případě práva na život může být odlišnost v míře jeho ochrany v době před narozením. Křesťanská demokracie je sice zastánkyní volného trhu, ale ten může být regulován tak, aby byla umožněna skutečná hospodářská soutěž, a zároveň práva zaměstnanců i spotřebitelů. V její solidaristické verzi je pak více připuštěno omezení volného obchodu. Shodu pak lze vidět i v dalších uvedených idejích, byť tolerance může být limitována křesťanskými hodnotami a smluvní svoboda základními rámcovými podmínkami.

  • Konzervatismus

Problematická je ale i definice konzervatismu, kdy je opět třeba počítat s tím, že má více verzí. Sice je zde nebudu podrobněji rozlišovat, ale je důležité mít na paměti, že křesťanská demokracie má řadu společného i odlišného jak od jeho starší kontinentální verze, tak od toho, co si pod ním představujeme nyní. Za konzervativní lze považovat důraz na soukromé vlastnictví, odmítání rovnostářství, dále pak důraz na decentralizaci a subsidiaritu i existenci soukromých organizací nezávislých na státu. Důležitá je pro konzervatismus i historie, kterou chápe jako zkušenost. Je skeptický k abstraktním principům či společenské smlouvě, důležité je předávání tradic, organické vidění společnosti, skepse ke změnám a racionalismu a proti přirozeným právům vyzdvihuje spíše předsudek a společenský řád. Stát zároveň nemá příliš zasahovat jak do ekonomiky, tak do osobního života lidí (Nisbet 1993: 37-52). Lze zde ale zahrnout i důraz na volný obchod, tržní ekonomiku, tradiční rodinu, přísnější tresty, morálku, patriotismus, ale i antikomunismus (Heywood 2008: 77-88).

Právě ke konzervatismu má křesťanská demokracie patrně nejblíže. Van Kersbergen nicméně i zde zdůrazňuje, že ji nelze vnímat jako jeho substitut či náhražku (Van Kersbergen 1995: 2). Je zde možné vidět společný důraz na ochranu soukromého vlastnictví, subsidiaritu, organické vidění společnosti, tradiční rodiny, morálku i antikomunismus. Do určité míry je to i důraz na přísnější tresty a odmítání přílišného rovnostářství. Podobný je i patriotismus, kdy však křesťanská demokracie důrazně odmítá nacionalismus a má spíše univerzalistický a nadnárodní charakter. Tradice, historie a zkušenost jsou pro ni sice taktéž důležité, ale zároveň se zastává přirozených práv a nebrání se změnám (např. sociálním reformám). I ona odmítá přílišné zásahy do ekonomiky, ale na řadě míst je podporuje a proti tržní ekonomice nabízí koncept sociálně-tržního hospodářství. Leonardi s Albertem pak uvádějí, že křesťansko-demokratické strany oproti těm konzervativním mívají i masovější charakter s tím, že bývají lidovými hnutími s hustou sítí sociální vztahů (Leonardi & Albert 2004: 130-1)

  1. Analytická část

Od teoretického oddílu se nyní dostávám k praktičtější části mé práce. Ta má dvě hlavní části, které umožní více rozebrat a přinést odpovědi na otázky položené v úvodu práce. První z nich se zaměřuje na konkrétní křesťansko-demokratické strany ve vybraných západoevropských zemích a na to podstatné z vývoje jejích politických idejí od jejich vzniku až do současnosti, přičemž jen malá pozornost bude věnována období před koncem druhé světové války. Jak už jsem naznačil v úvodu, pokusím se sice stručně uvést i různé typy těchto stran obecně, ale primárně se zaměřím na ty země, které jsou i s ohledem na druhou část této kapitoly relevantní, tedy především ty, v nichž se tyto strany vyvinuly na základech politického katolicismu nebo jsou jinak významné v rámci západoevropské křesťansko-demokratické stranické rodiny. V poslední části se pak zaměřím výhradně na křesťanskou demokracii v českých zemích, a to od jejího počátku v době monarchie až po současnost, a zároveň na případné alternativy k výhradní pozici KDU-ČSL v rámci české křesťanské demokracie i na případné ideové odlišnosti jejích dvou mládežnických organizací. Na konci se pak budu zamýšlet i nad budoucností křesťanské demokracie v kontextu případného spojování jí podobných a zde zkoumaných stran.

  • Typy křesťansko-demokratických stran a jejich ideová specifika
  • Německo

Kořeny německého politického katolicismu sahají do 50. let 19. století. Problémem byla zejména vzdělávací otázka, církevní sňatky a také požadavek na rovnost obou konfesí. Spíše než o obranu církve šlo o požadavky pruské katolické menšiny a problémem byl spíše antikatolicismus, než antiklerikalismus. Programem katolíků byla svoboda a nezávislost církve a jejích institucí. Oficiálně bylo Zentrum ustaveno v březnu 1871 a jeho programem byla mj. ochrana občanských a náboženských svobod pro všechny občany. Strana se stala silnou kvůli útokům na katolickou církev, jako byla cenzura bohoslužeb, trestání kněží, kteří by zneužívali kazatelnu pro politické účely, cenzura publikace církevních dokumentů, státní kontrola nad vzděláním, odstraňování neposlušných duchovních a biskupů z funkcí, jejich uvězňování i nucení k odchodu ze země atp. Tzv. Kulturkampf pak dosáhl vrcholu mezi 1874 a 1878 (Kalyvas 1996: 203-14).

Po druhé světové válce se pak středopravicové prvky německé politiky reorganizovaly skrze mobilizační sílu křesťanských demokratů (Van Kersbergen 1995: 62). Z toho se vyvinula (vše)lidová strana CDU (Křesťansko-demokratická unie).[27] Ta vznikla na regionální úrovni a spojovala politický katolicismus s protestantskými liberály a konzervativci (Lappenküper 2004: 25). Pro posledně zmiňované se stala nástrojem, skrze nějž přijali liberální demokracii.[28] Hlavním ideovým a integračním tématem se stal důraz na obecné křesťanské hodnoty jako morální odmítnutí „ateistického, nemorálního a materialistického“ nacismu, tak také jako odlišení se od sociální demokracie. Politika pak měla být založena na křesťanství a morální obnova byla předpokladem ke společenskému a ekonomickému zotavení po epoše „nelidské a ateistické krutosti“ (Van Kersbergen 1995: 62).

V roce 1961 získala společně s bavorskou CSU (Křesťansko-sociální stranou) většinu v parlamentu a ocitla se v pozici dominantní strany (Lappenküper 2004: 25). Považuje se za nadkonfesní, nicméně její členové i voliči jsou převážně katolíci.[29] Na konci 50. let se ale z jejího programu začala vytrácet křesťanská dimenze. Adenauer (ačkoli praktikující katolík) zdůrazňoval důležitost oddělení politiky a náboženství. S volbou (luterána) Erharda spolkovým kancléřem to bylo ještě komplikovanější, protože pro katolickou církev byl ‚strašnou postavou prvního stupně‘, zvlášť když jmenoval i další protestantské ministry. Část strany iniciovala debatu nad rolí onoho ‚C‘ a její křesťanské dimenze, nicméně v očích některých je CDU křesťanskou, sociální, konzervativní a liberální lidovou stranou.[30] Od roku 1968 se označuje jako strana založená na křesťanských hodnotách, ale otevřená nekřesťanům (ibid.: 27).

Charakteristikou poválečného programu byl základ v křesťanských hodnotách a flexibilita v konkrétních politických opatřeních. Hlavní bylo odsouzení národního socialismu a opuštění nacionalismu a centralismu. Křesťanská demokracie byla viděna jako silně zakořeněná ve víře v důstojnost a nezcizitelná práva jednotlivce. V ekonomické a sociální politice byla nejprve zaměřena na střední cestu mezi liberálním individualismem a křesťanským socialismem, avšak v roce 1948 nastal obrat mj. pod vlivem Erharda směrem k sociálně-tržnímu hospodářství (kombinující klasický liberalismus se sociální odpovědností). Po kontroverzní debatě byl v roce 1949 přijat nový směr, a sice ‚sociálně odpovědná verze tržní ekonomiky‘. Zatímco požadavek sociální spravedlnosti a sociálního zabezpečení pro ekonomicky slabé zůstal zachován, tak socializační tendence a požadavek korporativistické ekonomiky byly opuštěny (ibid.: 27).

Erhard pak v pozici kancléře kombinoval vyzkoušené s novým, ale se svou ‚politikou středu‘ se vrátil ke svému mottu z roku 1957 ‚blahobyt pro všechny‘, byť s varováním vůči zvýšenému materialismu. Na kongresu v březnu 1965 představil svou ideu tzv. ‚zformované společnosti‘. Jeho cílem byla mj. dlouhodobá rozpočtová politika, snížení vlivu zájmových skupin a přesměrování sociální politiky. Po pádu vlády v roce 1966 se však CDU rychle distancovala od jeho vizí i ekonomické filozofie[31] a v programu od roku 1968 se přiblížila idejím sociální demokracie, s níž byla již dva roky v koalici. Byla přesvědčena, že komplexnost moderní ekonomiky si vyžaduje opatrné plánování ekonomického a rozpočtového rozvoje, a proto podporovala aktivní strukturální a fiskální politiku státu (ibid.: 2004: 27-28).

Po nečekaně prohraných volbách v roce 1969 byla CDU nucena k vnitřním reformám, mj. k omezení ‚deficitu modernosti v otázkách domácí a sociální politiky‘. Později v programu z roku 1978 se snažila vrátit ke svým křesťanským sociálním kořenům, aniž by ale dávala křesťanské politice exkluzivní charakter. Popisovala se jako lidová strana se sociálními, liberálními a konzervativními prvky a kladla důraz na rodinnou politiku, další rozvoj sociálně-tržní ekonomiky a evropskou integraci (ibid: 2004: 31). V pozdních 80. letech úspěšně snížila zadlužení a inflaci, ekonomika rostla, nicméně nespokojenost byla se sociálními škrty a daňovou a zdravotní reformou, přičemž míra nezaměstnanosti zůstávala relativně vysoká (Bösch 2004: 64).

Na rozdíl od poklesu křesťansko-demokratických stran po konci studené války si ta německá zachovala svou kontinuitu. Nezabránil tomu ani typický vzestup pravicovějších rivalů, kteří zde měli pouze malý regionální úspěch. Na začátku 90. let se pak stala stranou katolického a ekonomicky silného jihu a chudého ateistického východu. V roce 1996 proti její vládě demonstrovaly odbory, které ji považovaly za příliš liberální s tím, že útočí na ‚náš sociální systém‘. Zaměstnavatelské svazy ji zase kritizovaly, že liberální nebyla dostatečně. Od roku 1989 začala reagovat na nárůst pravicových stran, přičemž si striktně zakázala koalice s těmi extrémistickými i na lokální úrovni a požadovala, aby je úřad na ochranu ústavy vyšetřoval. Zároveň s tím si ale osvojila některá jejich témata, jako je volání po přísnějších zákonech vůči uprchlíkům, snížení imigrace, razantnější asimilaci cizinců a na veřejnosti působila na vlastenecké emoce (používání německých barev či zpěv hymny na shromážděních) – (ibid.: 55-65).

K malým změnám v její ideologii došlo i v souvislosti se znovusjednocením, kdy východní křídlo preferovalo silnější sociální politiku a více veřejných výdajů při boji s nezaměstnaností a bylo liberálnější ohledně potratů. Následkem toho se zvýšila role státu v ekonomice a veřejné zadlužení, zvýšily se a vznikly nové daně na pokrytí výdajů na sjednocení, zdravotní péči či garanci místa ve školce pro všechny děti a po letech diskuze byl „liberalizován“ potratový zákon. V roce 1994 Kohl představil program s názvem ‚Svoboda v odpovědnosti‘, v němž se CDU stále odkazovala na boha a křesťanství, ale zároveň zde zahrnuje i ty, kteří nepatří ke křesťanským církvím, a na veřejnosti se i nadále vyhýbá přímým odkazům na boha. Změnila v něm i svůj slogan ze ‚sociální‘ na ‚ekologickou a sociální ekonomiku‘, přičemž tento ekologický obrat ospravedlňuje skrze křesťanskou misi chránit stvoření. Zároveň je liberálnější v socioekonomické oblasti, kdy již nekladla důraz na sociální spravedlnost, rovnost a komunitu, ale spíše na ‚svobodný rozvoj osobnosti‘ (ibid: 65-6).

V druhé polovině 90. let se vydala podobným směrem, když z ekonomických důvodů zrušila jeden z protestantských svátků. Vliv ekonomických skupin byl směrodatnější než vliv církví, které byly proti. Také zvýšila věk odchodu do důchodu a snížila ochranu proti výpovědi a došlo ke zdražení zdravotní péče. Pouze rodinám zůstaly daňové úlevy. I přes obecný souhlas veřejnosti se strukturálními reformami, nebyly právě tyto přijímány, protože se nezdálo, že by přinášely pozitivní výsledky, kdy se zároveň zvýšila nezaměstnanost a ekonomika přestala růst. Přestože v 50. letech byla CDU oslavována jako tvůrce a garant stabilní německé marky, tak ji na konci 90. let vyměnila za euro, což ale nebylo považováno za populární rozhodnutí (ibid.: 66).

Následná ztráta vládní moci v mnohém změnila její ideologii. Po korupčních skandálech se snažila dávat nový důraz na etiku (ibid.: 66). Po dlouhé éře Helmuta Kohla zakončené korupčními skandály jej ve funkci vystřídal Wolfgang Schäuble a toho následně v roce 2000 Angela Merkelová.[32] (Lappenküper 2004: 32-3). Zároveň chtěla stále „zakazovat homosexuální manželství,“ ale podporovala více práv pro homosexuály. Heterosexuální manželství pak mělo být odměňováno daňovými úlevami, ale svobodní nebo rozvedení lidé byli explicitně akceptováni jako rodiny, pokud mají děti. Zároveň si chtěla ponechat křesťanskou pozici v oblasti výzkumu kmenových buněk a předporodního vyšetření, přestože její liberální křídlo požadovalo více práv pro vědce a ženy. Dále slibovala silnější sociální systém, snížení daní, větší podporu pro východní země, zrušení škrtů ve zdravotnictví a „extrémně vysoké“ přídavky na děti (Bösch 2004: 66-7).

Od té doby ale udávají tón i premiéři jednotlivých spolkových zemí, kde se jejich politika často liší. Jedni dávají důraz na přísnou politiku práva a pořádku, další iniciují sociální reformy typu školek zdarma. Její politika je jiná i v jednotlivých regionech, tedy konzervativnější v konzervativnějších zemích (Bavorsko, Hesensko, Šlesvicko-Holštýnsko), liberálnější v těch liberálnějších (Bádensko-Württembersko) a v těch se silným sociálním katolicismem (Severní Porýní-Vestfálsko) je spíše levicovou stranou. Ideově se různí i její přidružené organizace, kdy ty zaměstnanecké tvoří sociální a levicové křídlo, zatímco ty zaměstnavatelské spíše to liberální. Obecně jsou pak pro CDU nejdůležitějšími tématy sociálně-tržní hospodářství, anti-komunistická orientace a konzervativní rodinné a výchovné hodnoty. Taktéž je v paměti lidí zapsána jako strana, která založila demokratické Německo, zahájila prosperitu, stabilizovala ceny a zachránila alianci se Západem. Zároveň měla štěstí, že se v pozici zakladatelky národa ocitla podruhé během znovusjednocení Německa. I to jí pomáhá být patriotistickou, aniž by se stala nacionalistickou (ibid.: 63-73).

Křesťansko-sociální unie – CSU

Zajímavostí německého případu je ale i existence bavorské sesterské strany CSU. Ta je považována za konzervativnější a zároveň více sociální než CDU. Hlavním důvodem její samostatné existence je nicméně specifičnost Bavorska v rámci německé federace. Zpočátku jejich rozdíl nebyl v programu, nicméně později se začaly objevovat rozdíly v pohledu na zahraniční a evropskou politiku (Streiff 2006: 10-18). CSU má ale konzervativnější postoj i v otázce současné imigrační krize, kdy volá po zavedení stropů na přijímání migrantů i po upřednostňování uprchlíků z ‚našeho křesťanského kulturního okruhu‘ (Echo24 2006).[33]

  • Rakousko

V roce 1889 založil Karl Luegger Křeťansko-sociální stranu (CSP), která kritizovala vládnoucí alianci liberální třídy a konzervativních katolíků. Zároveň ale nikdy zcela nepřijala demokratické principy, silně si idealizovala romantickou minulost a snažila se vytvořit korporativistický řád, zatímco v meziválečné době z Rakouska udělala autoritářský stát (Van Kersbergen 1995: 33-4). Po druhé světové válce ze svého názvu vypustila název křesťanská a vznikla Rakouská lidová strana (ÖVP), která se označuje za nesocialistickou catch-all stranu a integruje v sobě tři ideologické tendence: katolickou sociální doktrínu, konzervatismus a liberalismus. První z nich je nejdůležitějším prvkem a je založen na principech subsidiarity, personalismu a solidarity. Důraz klade i na koncepci lidské přirozenosti a sociální spravedlnost, a to v tom smyslu, že zájmy společnosti by neměly být diktovány ekonomikou. Její druhá, tedy konzervativní složka, je tvořena obhajobou vlastnických práv, respektem k legitimním autoritám a odmítáním extremismu. Třetí, liberální složka, je pak tvořena důrazem na ústavu a lidská práva, přesvědčením o omezení státní moci a v praxi i její ekonomickou politikou (Fallend 2004: 90-1).

V 70. letech se pak v duchu doby definovala jako ‚strana pokrokového středu‘ či jako ‚strana společenské integrace‘. V 80. letech adaptovala tzv. neoliberální ekonomický program. Na druhé straně na konci této dekády pak vyvinula vizi tzv. ekologické sociálně-tržní ekonomiky, v níž se má ochrany prostředí dosahovat spíše skrze tržní stimuly než pomocí státní regulace

V roce 1995 pak její program vykazoval i prvky komunitaristické debaty ve Spojených státech, ať už to bylo zdůrazňování hodnoty různých druhů komunit, jako jsou rodiny, církve či spolky, tak i odpovědnost jednotlivce vůči nim i vůči životnímu prostředí. Zároveň v něm byla řada hodnot revidována, některé nové byly přidány (bezpečnost, udržitelnost, odpovědnost, tolerance), a naopak se upouštělo od hodnoty rovnosti ve prospěch zdůrazňování rozdílů mezi jednotlivci a jejich schopnostmi, a tato hodnota byla omezena na rovnost před zákonem (ibid.: 90-1).

Tolerance byla definována jako respekt k rozdílným přesvědčením a různým kulturním, náboženským, etnickým a sociálním formám života, nicméně s výhradou, že to neznamená, že všechny z nich mají tu samou hodnotu. Vlivem tehdejšího šéfa její parlamentní skupiny Andrease Kohla ale nebyla zmíněna tolerance k odlišné sexuální orientaci. Potraty v prvních třech měsících těhotenství sice byly i nadále odmítány, nicméně již ne soudní stíhání žen o ně usilující. Kohl dále rozvíjel komunitaristickou linii v tom, že varoval před vznikem tzv. ‚terapeutického policejního státu‘, pokud nebude realizována aktivní občanská společnost založená na principu solidarity. Kritici mu ale vyčítali, že některé jeho návrhy (vytvoření občanských úřadů, akademií pro spolky, odměňování odznaky cti od státu, solidární centra kontrolovaná státem) by nevedla k rozvoji občanské společnosti plné osobně odpovědných politických subjektů, ale pouze k síti sociálních služeb pod kontrolou státu (ibid.: 91-2).

Zejména v 90. letech pak začala být ÖVP stále více ohrožována alternativní populistickou pravicí v roli FPÖ (Svobodné strany Rakouska), která s ní soutěžila o stejnou antisocialistickou liberálně-konzervativní část voličů. Lidovci se navíc i pod tímto vlivem posunuli doprava jak v ekonomických, tak společensko-kulturních otázkách, byť se i nadále označovali jako jediná středová alternativa. Zároveň po tom, co se FPÖ zavázala k obraně křesťanských hodnot vůči islámskému fundamentalismu, sektám, agresivnímu kapitalismu i konzumerismu, ji lidovci odsoudili za její konzervativní křesťanský fundamentalismus a obvinili ji z toho, že vede kulturní válku proti otevřené společnosti a liberálnímu ústavnímu státu. V ÖVP pak dokonce vznikla i ‚platforma pro otevřenou politiku‘ a ‚křesťansko-demokratická iniciativa‘, která slibovala reprezentovat mladé lidi z měst, mluvit jménem slabých ve společnosti a vyslovovat se pro liberalismus (ibid.: 94-5).

V 90. letech strana v ekonomice usilovala o privatizaci, deregulaci, snížení daní, krácení sociálních dávek, vyrovnaný rozpočet, protože pouze takový dle ní může garantovat dlouhodobě fungující sociální stát. Ten pak podle ní ohrožuje i přílišné přerozdělování, jenž  oslabuje soutěživost ekonomiky. Zároveň ale chtěla, aby přerozdělené finanční benefity byly v souladu s katolickou sociální doktrínou a principem subsidiarity věnovány pouze těm, kteří je skutečně potřebují, a zvláštní podpora měla být upřena na rodiny s dětmi, a to i v podobě zvýšení délky mateřské dovolené (ib.: 102). V imigrační politice zdůrazňovala ‚právo Rakušanů na svůj vlastní domov‘ a stanovila, že počet cizinců by neměl přesahovat kapacitu národního trhu práce, škol a bydlení, než jaké bude možné absorbovat. Zároveň s tím ale chtěla zachovat i rakouský závazek, že budou azylovou zemí, a že uprchlíkům musí být garantováno férové a humánní zacházení. Cizinci, kteří v Rakousku legálně žijí po delší dobu, by se měli aktivně integrovat, měly by jim být poskytnuty kurzy němčiny a respektu k rakouským zákonům a zvykům, a v rámci koalice tehdy také došlo ke snížení počtu kvót pro imigranty (ib.: 101-3).

  • Itálie

První antiklerikální zákony byly na území Itálie přijaty v roce 1848, ty snižovaly roli církve ve vzdělávání. Od té doby a především od 70. let 19. století zde byl antiklerikalismus na vzestupu, nicméně církev byla proti politické participaci katolíků. Ta později doporučovala volbu konzervativních liberálů, kteří se zavázali, že budou podporovat její požadavky. První strana nicméně vznikla až v roce 1919 s názvem Partito Popolare Italia (PPI), tedy Italská lidová strana. Ta zdůrazňovala svůj nekonfesní charakter. Církev i z důvodu obav ze socialismu nadále nebránila politické participaci svých členům, ale deklarovala, že tato strana ji nereprezentuje (Kalyvas 1996: 215-21).

PPI tehdy založil sicilský kněz Don Luigi Sturzo, podporu měla spíše ve venkovských oblastech na severu a skládala se z různých křídel napříč spektrem, od extrémního konzervatismu ke křesťanskému socialismu. Usilovala o proporční volební systém, volební právo žen, ochranu malých vlastníků, místní autonomii, oddělení církve a státu a důležitá byla i sociální otázka a důraz na sociální personalismus. Socialisté s ní odmítli spolupracovat, a tak byla v koalici s liberály, podporovala středové vlády a zpočátku i Mussoliniho vládu. Z toho ale vznikl vnitřní konflikt, což vedlo k odštěpení pravicového pro-fašistického křídla. Vítězství fašistů ve volbách 1924 a s tím související násilí ale PPI přivedlo do protifašistické opozice, nicméně sympatie Vatikánu k fašistickému režimu přispěly k jejímu vyhasnutí a k zákazu její koalice se socialisty. V letech 1926-27 pak byla zakázána a rozpuštěna (Van Kersbergen 1995: 40-43).

Po druhé světové válce vznikla v čele s křesťanskými demokraty velká koalice složená ze čtyř stran včetně komunistů, jejímž cílem byla příprava nové ústavy a ekonomická a sociální obnova Itálie. Ideje Křesťanské demokracie (DC) byly podobné jako u obdobných stran jinde v Evropě, tedy podřízenost ekonomického života tomu spirituálnímu, ekonomická svoboda podmíněna sociální spravedlností, usmíření kapitálu a práce a sociální funkce soukromého vlastnictví obecně. I zde měl stát povinnost zasáhnout, pokud monopolistické tendence ohrožovaly společné dobro. Dále požadovala reformy dle doktríny postupných změn a do ústavy prosadila mj. katolické pojetí spravedlivé mzdy, která má být dostatečná natolik, aby zajistila svobodnou a důstojnou existenci jedince a jeho rodiny. Také posílila pozici církve, v níž si sice byla všechna náboženství rovna, ale katolické mělo určitá privilegia (Van Kersbergen 1995: 81-2).

Úspěšná (až zázračná) ekonomická obnova byla i zde založena na (německých) ordoliberálních idejích. V prvních volbách s novou ústavou získala DC absolutní většinu v parlamentu, což způsobil i její program apelující na všechny vrstvy společnosti, ale katalyzátorem úspěchu byl také mobilizační efekt antikomunismu (což bylo významné zejména s přicházejícími informacemi o komunistickém puči v Československu), finanční pomoci Marshallova plánu (později přímo podmíněna vyloučením komunistů od vládní moci) a politických intervencí církve, což všechno vedlo k izolaci levice od moci. Vytvořilo se klima bitvy mezi Kristem a antikristem, mezi Římem a Moskvou (ibid.: 83-86).

Pozice předsedy Alcideho de Gasperiho nebyla snadná, protože se ve straně snažil udržet čtyři frakce: od pravicové (monarchistů, podnikatelů, vlastníků půdy, klerikálů), přes středovou (jeho podporovatelů), k levicové (odbory) až po velmi levicové, tzv. Cronache Sociali.[34] Dále zde byla snaha vytvořit třídu vlastníků malých farem, a to i skrze vyvlastňování půdy a její přerozdělení námezdním dělníků a malým farmářům, ale taky úsilí o snížení sociální a ekonomické nerovnováhu mezi italskými regiony, zvlášť na jihu. DC ale také rozšiřovala svoji pozici skrze státní aparát a státem kontrolované korporace a banky, zvýšila penze farmářům a začala zasahovat do ekonomiky za účelem zvýšení investic, stimulace ekonomického růstu, zvýšení spotřeby i zaměstnanosti a přerozdělení bohatství (Van Kersbergen 1995: 86-9). Nutno podotknout, že v těchto opatřeních již lze spatřovat určitou odlišnost od ekonomicky pravicovější CDU. DC zároveň v poválečném období byla největší, ale zároveň nejvíce heterogenní křesťansko-demokratickou stranou v západní Evropě. S proměnou stranického systému v 90. letech klesla i její popularita, a to méně než k 10 % a následně se rozpadla do řady středopravicových i středolevicových stran (Masala 2004: 112-13; viz také Leonardi & Albert 2004: 105-32).

  • Francie

Za příčinu toho, proč právě zde nevzniklo masové katolické politické hnutí je označována jak francouzská revoluce (Van Kersbergen 1995: 36), tak také úzké vazby církve s tehdejší monarchistickou pravicí (Kalyvas 1996: 116). V rámci francouzského politického katolicismu nicméně před 1. světovou válkou existovala tři protichůdná křídla. První tvořené konzervativními, antisemitskými katolíky, kteří se přidali k řadě autoritářských a monarchistických hnutím. Druhé tvořené umírněnými pravicovými a středopravicovými politiky, kteří odmítali jejich extremismus, a snažili se vytvořit i nekonfesní stranu, která by chránila práva církve a podporovala sociální a politickou reformu. Třetí pak byli ‚křesťanští demokraté‘, kteří chtěli smířit stát a církev, zahrnovali i sociální katolíky snažící se skrze sociální politiku utlumit socialisty. Papežský zákaz politické participace nicméně vedl k tomu, že Lidová demokratická strana (PDP) byla založena až v roce 1924. I přes její malý význam byla proti vichistickému režimu a značná účast katolíků v odboji následně zvedla jejich poválečnou prestiž (Van Kersbergen 1995: 36-38).

V roce 1944 vzniklo Republikánské lidové hnutí (MRP), které se stejně jako komunisté a socialisté podílelo na obnově země. Mělo být tvořeno lidmi všech sociálních vrstev a odmítalo být konfesní stranou, pouze křesťansky inspirovanou, vhodnou i pro nevěřící, kteří byli na straně západních hodnot. Zároveň se nechtělo podobat křesťansko-demokratickým stranám v Itálii, Německu či Belgii a odmítlo se definovat jako francouzská křesťansko-demokratická strana. Šlo mu nicméně o to, aby Francie měla nejlepší pro-rodinnou politiku, prosazovala rozšíření mateřské, zvýhodnění rodin s více dětmi, ale i participaci zaměstnanců v podnicích (formou osvobození od placení sociálního pojistného) a i v dalších věcech byla ovlivněna katolickou sociální doktrínou, např. idejemi přirozeného práva, společného dobra či lidské důstojnosti. Prosazovalo také větší ekonomickou produktivitu a chtělo ‚ekonomiku vedenou státem a osvobozenou od moci peněz‘ a ‚znárodnění klíčových odvětví‘, nicméně chtělo spíše spoluřízení a odmítalo státní kontrolu a kolektivizaci. Na roli státu v ekonomice nicméně měly různé frakce ve straně odlišné názory (Béthouart 2004: 85-93).

Kamenem úrazu mezi touto stranou a tehdejším prezidentem Charlesem de Gaullem byla zahraniční  a (pro)evropská politika, kdy spíše s ním souhlasili i voliči MRP. Sám de Gaulle se považoval za sociálního křesťana ovlivněného katolickým sociálním učením. Jeho politika nicméně MRP zavedla do opozice vůči jeho režimu. Nový lídr hnutí Lecauet pak kandidoval proti němu a inspirován dobrým výsledkem založil novou středovou stranu, kdy v roce 1966 vznikli Středoví demokraté (CD), zatímco MRP bylo rozpuštěno o rok později. CD se vymezovala vůči nespoutanému liberalismu a do určité míry preferovala státní zásahy a stanovila i liberální, sociální a evropskou cestu s odmítnutím totalitních aspektů extrémní levice i silné exekutivy Gaullistů. Později vznikla řada dalších dědiců MRP s evropskou, sociální a pro-rodinnou identitou, které se (většinou neúspěšně) snižily zaujmout středovou třetí cestu mezi levicí a konzervativci (ibid.: 93-98)

  • Belgie

Oproti jiným evropským zemím má belgická křesťanská demokracie dlouhou a nepřerušenou historii. Ihned po válce došlo k vytvoření Křesťansko-sociální strany (CVP/PSC), která byla fakticky pokračovatelkou meziválečné Katolické strany, která se začala formovat od 50. let 19. století a byla první náboženskou stranou v Evropě, jež si vybudovala silnou pozici. Mocenský monopol měla v letech 1884 až 1914 a v meziválečném období byla ve všech koaličních vládách, obvykle jako dominantní partner. Již v roce 1944 pak vytvářela program na základech jako je: smysl pro národní komunitu, důstojnost lidské osoby, úcta k rodině a právní autoritě a hodnotě lidské práce. Důraz byl i na sociální otázky, mj. i snaha o ekonomiku založenou na kolektivním vyjednávání. V poválečné době zároveň byla jedinou alternativou zesílené levice, v níž dlouhou dobu hráli důležitou roli komunisté (Lamberts 2004: 67-73).

V roce 1945 byl přijat tzv. Vánoční program, který byl pro belgickou křesťanskou demokracii na mnoho let určující. Ten se do značné míry odkazoval na personalismus s důrazem na rozvoj lidských osob ve společenském rámci. Ty měly mít svobodu rozvíjet se dle vlastního uvážení, nicméně taktéž byly součástí řady sociálních vztahů a přirozených pospolitostí, které jí musí umožnit příležitosti, aby se mohla plně rozvíjet. Celé to mělo spočívat na principech ideologického a společenského pluralismu a subsidiarity. Nejvíce pozornosti věnovali rodině a profesním organizacím. Rodinu viděli jako základní kámen společnosti a jako základ společenského řádu. Profesní organizace se musely vyvíjet svobodně skrze vzájemné konzultace s vládou, podporovat společensko-ekonomické klima a aplikovat aktivní sociální politiku. Strana se již neprezentovala jako náboženská a konfesní ani nechtěla upřednostňovat zájmy církevní hierarchie, ale byla otevřena všem, kdo podporují křesťanské hodnoty jako základ západní civilizace (ibid.: 68).

To se jí ale příliš nedařilo, a přestože se považovala za lidovou stranu pro všechny vrstvy společnosti, tak její členové i příznivci měli velmi blízko ke katolické církvi a tvořili tzv. katolický pilíř, v němž byla na principu subsidiarity a skrze státní subvence řešena řada sociálních, vzdělávacích a kulturních záležitostí. Důležité bylo i prosazování tzv. umírněného neokorporativismu, kdy téměř na všech úrovních docházelo ke konzultacím a snahám o konsensus. Mezi lety 1961 až 1981 vznikala řada koalic se socialisty, které zvýšily státní zásahy do ekonomiky, a CVP/PSC nabyla spíše středolevicový profil. Od té doby, co se ale Liberální strana distancovala od antiklerikalismu a přijala pravicovější profil v ekonomických otázkách, tak křesťanským demokratům začala brát pravicové voliče a další hrozbou pro ni byl i růst regionálních, nacionálních a ekologických stran (ibid.: 71-77).

Od 80. let začaly volební zisky vlámské i valonské křesťanské demokracie postupně klesat, a od počátku tisíciletí se již přejmenovaly na Křesťanské demokraty a Vlámy (CD&V) a na Humanistický demokratický střed (CDH). První z nich zároveň ve svém novém programu navrhli mj. stejnopohlavní manželství. Druhá pak za své hlavní téma zvolila demokratický humanismus, který se měl stát ‚čtvrtou cestou‘ mezi klasickým konfliktem levice a pravice a alternativou k individualismu liberálů, kolektivismu socialistů a ekonomickému fundamentalismu zelených. Jakémukoli odkazu na křesťanství se od té chvíle opatrně vyhýbali a koncept personalismu byl z oficiálního memoranda odstraněn s tím, že se strana chtěla osvobodit od své historické zátěže a získat zpět postmaterialistické voliče zelených. To ale vyvolalo odštěpení těch, kteří naopak za příčinu poklesu hlasů považovali nedostatek odkazů na křesťanství, a založili Frankofonní křesťanské demokraty jako středopravicovou stranu distancující se od středolevicového kurzu CDH. (Beke 2004: 134-50).

  • Nizozemí

První příčinou pro politickou organizaci zdejších křesťanů byly zákony o vzdělání prosazované liberály od roku 1857. Ty měly antiklerikální charakter a jejich součástí byl zákaz financování neveřejných škol, tedy i těch katolických a kalvinistických. V roce 1878 byla založena Antirevoluční strana (ARP) a v roce 1888 pak i Lidová katolická unie. Ty kandidovaly ve společné koalici a do té doby těžko představitelné spojenectví katolíků a kalvinistů dokázalo porážet nejen liberály, ale koordinace jejich úsilí zapříčinila i eliminaci konzervativců a následně se jim podařilo prosadit státní finanční podporu i pro církevní školy. Katolická strana byla oproti ARP méně radikální, ale také méně nezávislá kvůli svému vztahu s katolickou církví. V roce 1901 se stala nejsilnější stranou v zemi a roku 1926 se objevila Římskokatolická státní strana. Třetí křesťanskou formací se stala Křesťanská historická unie (CHU), která vznikla odpojením menšinové frakce od ARP, a zároveň byla méně radikální, volněji organizovaná, ale více aristokratická (Kalyvas 1996: 192-5). Všechny tři byly také personálně propojené s církvemi – v případě ARP to bylo s kalvinistickou reformní církví a u CHU s umírněně ortodoxním centrem nizozemské reformované církve (Lucardie 2004: 160).

Po druhé světové válce zde působily tyto tři formace, přičemž ta katolická pod názvem Katolická lidová strana (KVP), která se prezentovala jako nekonfesní a založená na programu, nicméně ve výsledku dokázala oslovovat výhradně katolíky. Ti se tehdy domnívali, že sociální systém musí být zajištěn státem, který má ale pouze vytvářet rámec a dle principu subsidiarity se má přímá sociální podpora ponechat organizacím uvnitř společnosti. I s podporou protestantů pak vytvořili rozsáhlou síť sociálního pojištění, v níž příspěvky byly navázány na výši příjmu a financována byla jak zaměstnanci, tak zaměstnavateli (Bosmans 2004: 54-9).

Poválečná debata o lepší společnosti se zaměřila i na reorganizaci firem a vypořádání se s negativními efekty kapitalistického systému. Pro katolíky byla východiskem společná odpovědnost zaměstnavatelů a zaměstnanců při řízení firem, a zároveň byla vytvořena veřejnoprávní Sociálně-ekonomická rada, v níž se obě skupiny měly setkávat s reprezentanty státu ohledně obecných dohod různých zájmových skupin. To ale v roce 1958 vedlo k roztržce na kongresu evropských křesťanských demokratů (NEI), kdy německý zastánce svobodného trhu Erhard tento veřejnoprávní ekonomický model razantně odmítl jako kartelový systém. Holandští protestanti se zase báli vzniku „katolické Evropy“ pod vlivem politiků typu Adenauer, Schuman či De Gasperi (ibid.: 60-1).

Na konci 60. let začaly vlivem industrializace, urbanizace a ztrát hlasů ve prospěch ostatních stran diskuze o spojení se do jedné strany. To bylo nicméně realizováno až v roce 1980 vytvořením Křesťanskodemokratické výzvy (CDA). Jejich spojení nebylo jednoduché, protože protestanti měli blíže k liberálům, a naopak katolíci k sociálním demokratům (ibid. 57-9). Celkově se CDA ocitla v pozici strany, bez níž nebylo možné sestavit vládu (Lucardie 2004: 158). V 80. a na začátku 90. let se vláda pod jejím vedením snažila vypořádat s rostoucí nezaměstnaností a rozpočtovými schodky, a proto dělala škrty v platech státních zaměstnanců a v sociálním zabezpečení, což vyvolávalo masové protesty a snižovalo její popularitu. Tehdy již spoléhala na podporu nejen svého tradičního elektorátu, ale i od tzv. ‚kulturních křesťanů‘, kteří se sice od církví drželi zpátky, ale sdíleli podobné hodnoty, a taky na hlasy těch, jimž se pouze líbila jejich tehdejší vládní politika a osoba lídra. I v dalším volebním období měla v úmyslu pokračovat ve snižování veřejného zadlužení a v reformách sociálního systému, nicméně například návrh na zmražení starobních důchodů byl pod vlivem seniorských organizací stažen, což následně podkopalo důvěryhodnost strany (Bosmans 2004: 162-3).

V roce 1994 pak vznikla tzv. purpurová koalice liberálů a sociálních demokratů, což způsobilo, že se nizozemská křesťanská demokracie poprvé od roku 1918 ocitla v opozici (Lucardie 2004: 57). To pro ni byla nová zkušenost a její opoziční role byla obtížná, protože politika této vlády se příliš nelišila od toho, co CDA sama prosazovala. Proto začala mít význam spíše jako opozice vůči sekulární koalici, kdy jí šlo např. o zachování zavřených obchodů v neděli oproti liberalizaci provozní doby, o soudní stíhání místo tolerance drog a o zákaz eutanazie místo její (částečné) legalizace. V zásadě nicméně postrádala nějaké hlavní a výhradně vlastní téma, které by bylo důležité i pro voliče (Bosmans 2004: 164-5).

Jejím výrazným lídrem se následně stal Jan Peter Balkenende, který se na rozdíl od ostatních vyhnul osobní kritice populisty Pima Fortuyna, jehož popularita náhle rostla, ale s částí jeho kritiky multikulturní společnosti dokonce souhlasil, nicméně odmítal drastická řešení typu uzavírání hranic a místo toho argumentoval pro umírněné reformy. I to mu pomohlo přilákat zpět nejen bývalé voliče, ale i některé sekulární, kteří byli zklamaní purpurovou koalicí, avšak nové populistické straně nevěřili. Většinu voličů však tvořili starší lidé (ibid.: 166-7).

CDA je ale zajímavá i z politicko-filozofického hlediska. V 70. letech se vedla debata o tom, zda by měla mít program vycházející přímo z bible. To si tehdy přáli kalvinisté, nicméně rozhodlo se o tom, že z ní bude vycházet pouze nepřímo, jen jako odpověď na to, co se v ní píše. Od roku 1980 se pak v programu strany vyskytují 4 hlavní principy: veřejná spravedlnost, diferencovaná odpovědnost, solidarita a správcovství[35]. První z nich reprezentuje aplikaci biblického pojení spravedlnosti na politiku, tzn., že veškeré politické počínání, zejména to vládní, musí uspokojovat toto kritérium. Přesný význam toho by ale měl být definován v závislosti na podmínkách času a prostoru. Proto mohou křesťanští demokraté jednou preferovat zásahy sociálního státu (např. v 60. a 70. letech), nebo naopak pasivnější a liberálnější stát v dobách jiných (např. 80. letech) – (ibid.: 167-8).

Tato pragmatická a relativistická koncepce je odlišuje od liberálů a socialistů, nicméně je to limitováno tím, že nikdy nebudou akceptovat minimální ani kolektivistický stát. Ten má vždy respektovat autonomii a odpovědnost každé sekce společnosti, v tradici kalvinistického učení zvané kruhy (kringen), jako je rodina, věda, vzdělání či ekonomická produkce. Tento princip odkazuje na ‚suverenitu uvnitř vlastního kruhu‘, což bylo definováno jako diferencovaná odpovědnost. To dle Bosmanse připomíná katolický princip subsidiarity, ale postrádá ony hierarchické implikace. Zároveň zahrnuje respekt k institucím, které jsou prostředníkem mezi občany a státem, což sdílejí s konzervativci, ale liší se v tom, že zdůrazňují více méně rovné rozdělení odpovědností. S nimi sdílejí i averzi k radikální či přímé demokracii, např. k referendům (ibid.: 168).

Rovněž si společnost představují jako organickou jednotu (organic unity), preferují, aby byla spíše komunitou (Gemeinschaft/community), než pouhou společností (Gesellschaft/society). I proto je pro ně princip solidarity víc než pouze sociální zabezpečení pro potřebné, ale je zde ‚sociálně-personalistický‘ pohled na jedince – aby se mohl vyvíjet, tak potřebuje sociální vztahy. Tento ‚sociální personalismus‘ má smiřovat a překračovat kolektivismus i individualismus. Zároveň má ale i náboženskou dimenzi, kdy člověk/osoba není soběstačnou entitou, ale vyznačuje se závislostí nejen na sociálních vztazích, ale i na bohu. Lidské bytosti jsou chápány jako ‚boží správci‘ na zemi, a i proto mohou sklízet její ovoce, ale mají se zdržet ničení a znečišťování ‚božího stvoření‘. Proto je tento princip interpretován jako správcovství, přestože si CDA odmítá vybírat mezi ekonomickým růstem a ochranou životního prostředí (ibid.: 168-9).

Zajímavostí je také to, že od 80. let sice podstatně nezměnili svou ideologii, ale mírně se posunuli k více konzervativní perspektivě. V roce 1980 byli znepokojeni koncentrací moci v nadnárodních korporacích a volali po výrobě sociálně smysluplných produktů, nicméně tento jejich kritický postoj ke kapitalismu se prakticky vytratil okolo roku 1993, dle Bosmanse vlivem výsledku změn ducha doby s kolapsem komunismu a přílivem neoliberalismu. Následně v jejich programu přibyla další témata věnující se více environmentálním problémům a etickým otázkám ve vědě a zdravotní péči, např. genetickým manipulacím (ibid.: 169-70).

V roce 1995 pak byly do programu přidány prvky, které tento autor označuje za sociálně-konzervativní, ať už to byla kritika liberální tolerance drog či větší důraz na bezpečnost a ochranu života, redukci zadlužení, na sociální politiku na ochranu rodiny a nejchudších vrstev, volání po více policistech, ale i restriktivnější politika vůči uprchlíkům a imigrantům i volání po méně státních zásazích či více prostoru pro sociálně odpovědné podnikání. Zároveň přestala silně odmítat konzervativní nálepku, což bylo sympatičtější katolickému křídlu, zatímco protestanti zdůrazňovali, v čem se křesťanská demokracie od konzervatismu liší, tedy např. tím, že může být více kritická k zavedeným institucím (ibid.: 169-71).

Během kampaně v roce 2002 se Balkenende dokonce explicitně odvolával ke komunitarismu s tím, že ten obnovuje rovnováhu mezi (přehnanou) osobní svobodou a odpovědností a zdůrazňuje společné hodnoty spíše než kulturní rozmanitost. Taktéž, že zároveň brání společnost jako organickou látku (organic fabric) dobrovolných sdružení a tradičních komunit jak vůči tlaku trhu (prosazovaném liberály), tak státu (prosazovaném socialisty), a s tím i odmítá jak liberální pojetí morálně neutrálního minimálního státu, tak socialistické pojetí toho přerozdělovacího. Stát má především udržet právní a morální řád a uplatňovat svou autoritu (ibid.: 171).

CDA se popisuje jako (vše)lidová strana, což má vyjadřovat, že není tak velká jako ideologicky integrovaná masová strana, ale ani tak malá a elitní jako ta kádrová. Pojem lidová pak má být adekvátnější než ‚catch-all‘ strana, protože její strategií je dělat politiku, která bude prospěšná pro co nejvíce lidí, a ne takovou, která by jí získala co nejvíce voličů. Za stranu byli zvoleni i muslimové a hinduisté a na pravolevé škále se většina členů umisťuje do středu a o něco více z nich do pravého středu a většina z nich preferuje pravou polovinu spektra (ibid.: 172-4).

Za příčinu jejího volebního úpadku je podobně jako u jejích západoevropských sester považován pokles třídního konfliktu a konec studené války, ale i slabší pouta se sociálními partnery a s tím související zmenšení důležitosti křesťanských demokratů jako prostředníků v socio-ekonomických konfliktech. Zároveň ale zcela nezmizela náboženská linie, akorát se upoutala více na etické otázky – potraty, eutanazii či stejnopohlavní manželství. Bosmans dodává, že se zdá, že se v Nizozemsku objevila nová konfliktní linie založená na společensko-kulturních hodnotách a životních stylech, kdy na jedné straně stojí pokrokoví kosmopolité volající po otevřené multikulturní společnosti, a na straně druhé zase konzervativní komunitariáni preferující kulturně homogenní (národní) komunitu, která by měla imigranty asimilovat, pokud už je nedokáže udržet mimo své území úplně (ibid.: 176).

  • Lucembursko

Křesťansko-sociální lidová strana (CSV) byla původně rurální, katolickou a pravicovou stranou, která postupně vlivem odborů získávala více sociální (levicovější) charakter a stávala se hlavní stranou v zemi. Její součástí jsou dvě křídla – liberálně-konzervativní a křesťansko-sociální. Zároveň s tím má i dva typy elektorátu – starší a méně vzdělané s rurálním zázemím, a zároveň i městské a nábožensky vlažné voliče. Obecně je ale její elektorát pravicovější, a to i přesto, že stranu vidí spíše jako ‚lidovou‘. Zajímavostí je, že její mládežnická organizace se zaměřuje hlavně na etická témata (eutanazii, stejnopohlavní manželství),[36] ale i na ekologii (Poirier 2004: 180-8).

Strana pak preferuje široký demokratický konsensus v tématech, jako je sociální stát, evropská integrace či integrace cizinců. Ono sociální, jinak zvané i technokratické křídlo ve straně převládá[37]. Naopak to liberálně-konzervativní je kritikem všudypřítomného zasahování státu do všech sfér lidské aktivity, ale zároveň je proti požadavkům na eutanazii či občanskému manželství mezi dvěma lidmi stejného pohlaví. Zdůrazňuje důležitost osobní odpovědnosti a iniciativy a podporuje systém hodnot založených na rodině, národu a evropské integraci. Ideové spory obou křídel se ale neodehrávají v otevřených veřejných střetech, a to i proto, že se strana vždy prezentovala jako ‚strana harmonie mezi sociálními třídami‘ (ibid.: 189-90).

CSV je sice proevropská a např. euro považuje za novou éru, která má Evropu přivést blíže občanům, ale evropské daňové sazby jsou podle ní příliš vysoké a globálně nekonkurenceschopné. Zároveň volá po institucionálních reformách, aby se zajistilo, že transparentní a demokratická unie funguje správně, a proto by např. eurokomisaři měli mít jasnou osobní odpovědnost. Princip subsidiarity podle ní musí být interpretován tzv. ‚integračním‘ způsobem – že vše, co může být uděláno na evropské úrovni lépe než na té lokální, regionální či národní, by se mělo řešit v Bruselu (ibid.: 191).

Zároveň si ale zachovává jistý suverenistický přístup ohledně fiskální soutěživosti uvnitř EU a ohledně práva malých států bránit své zájmy uvnitř budoucího evropského složení. Proto podporuje budování ‚Evropy členských států‘. Nebojuje proti globalizaci, ale tvrdí, že je nutné věnovat pozornost zvýšenému sociálnímu vyloučení, kdy jsou významné minority vytlačovány na okraj společnosti, čímž dochází k rozvoji organizovaného zločinu. Dle Poiriera lze jako ‚personalistický‘ nazvat její přístup v tom, že věří v otevřenou společnost, která respektuje jednotlivce jako člena rodiny a širší komunity, a přestože vždy bojovala proti socialismu a kolektivismu, tak se začala bát i individualismu a vzdorovat ekonomickému liberalismu (ibid.: 191).

Zároveň věří, že rodiče by neměli být nuceni k tomu, aby si museli vybírat mezi dětmi a kariérou, a že ženy by měly být povzbuzovány k tomu, aby hrály plnou roli ve veřejném a profesním životě. Také upozorňuje na rizika spojená s dehumanizací a následky vědeckého pokroku, zejména v genetice. Jejím cílem je také zajištění plné zaměstnanosti a podporuje zvýšenou liberalizaci, aby se zvýšila soutěživost napříč Evropou. Tvrdí, že jak EU, tak Lucembursko se musejí vyhnout generování příliš mnoha regulací, které by odrazovaly osobní iniciativu. Proto věří v soběstačnost a je proti regulaci a zasahování tam, kde to není naprosto nezbytné. Kritizuje i to, že stát často vytváří sociální choroby místo, aby je řešil. Přestože bývala kritikem tripartitního jednání, dnes jej podporuje i na evropské úrovni. Volá po větší společenské integraci a takovém druhu společnosti, která by povzbuzovala rovné příležitosti a bojovala s chudobou a sociálním vyloučením (ibid.: 191-2).

Společně ve vládě se sociální demokracií pak prosadila obnovení automatického zvyšování penzí a platů v návaznosti na inflaci, ale s pojistkami reflektujícími mj. ekonomickou situaci. Taktéž se rozhodli vytvořit z Lucemburska finanční centrum Evropy, privatizovali telekomunikace a prosadili velmi přísná pravidla v oblasti ochrany životního prostředí. Přijali i opatření s ohledem na rovnost žen a mužů v sociálním systému a prosadili i úlevy na školní výdaje. Silně podporovali i vědecký výzkum a národní kulturní život, diverzifikaci ekonomiky v oblasti nových technologií a zlepšili silniční a železniční síť (ibid.: 192-3).

Ve vládě s liberálními demokraty pak zase pomáhali připravit zákon pro svobodné (stejnopohlavní) dvojice podobný francouzským civilním sňatkům, a na oplátku zavedli neplacenou dovolenou pro lidi, v jejichž rodinách někdo trpí nevyléčitelnou nemocí. Také se shodli na rozvoji paliativní medicíny místo schválení aktivní eutanazie, na podpoře soutěživé ekonomiky skrze implementaci rozsáhlých fiskálních reforem – vyrovnaného rozpočtu či snížení daní pro část zaměstnanců, což bylo zase kompenzováno zvýšením minimální mzdy a snížením daní v nejvyšším daňovém pásmu, a trvali na zachování bankovního tajemství. CSV se však nikdy zcela nepřiklonila k neoliberalismu a vždy si uchovávala svůj sociální profil, a to i proto, aby pomáhala všem, kteří se obracejí na podporu státu, zejména státní zaměstnanci, což ale vytváří ideovou propast mezi vedením strany a jejími převážně pravicovými voliči (ibid.: 192-5).

  • Švýcarsko

Druhá světová válka pro Švýcarskou konzervativní lidovou stranu (SKVP/KCVP/CVP) nebyla bodem zvratu. I ona je nástupcem uskupení, které v 19. století vedly konflikty týkající se církve a ústavy. Mezi válkami bylo mezi církví a stranou těsné spojenectví, nicméně po roce 1945 se církev stáhla spíše pouze k náboženským a sociálním činnostem. Švýcarsko je mj. specifické slabou pozicí stran, politikou založenou na konsensu, a tedy pravidelnou účastí i této strany ve vládě. Po válce se strana snažila stát nekonfesní a otevřít se občanům všech vyznání, kteří podporovali ‚křesťanské, demokratické, federální a sociální Švýcarsko.‘ I přesto nicméně spoléhala především na katolické voliče a konfesní obraz jí i nadále zůstával, což dokreslovalo i to, že ji církev až do 60. let finančně podporovala (Gees 2004: 38-41).

V této době ji navíc začaly ohrožovat i pravicovější uskupení populistického a protestního rázu usilující o snížení imigrace. Zároveň se snažila o modernizaci, aby získala i městské a nekatolické voliče. Později se přejmenovala na CVP (Křesťanskodemokratickou lidovou stranu), začala se popisovat jako ‚dynamický střed‘ a výraz dynamický nahradil slovo konzervativní. Jako středová ale byla vnímána již od 50. let, takže to ve skutečnosti nebylo nic nového. Programově již od předválečného období usilovala o subsidiaritu a decentralizaci, a to i v daňové oblasti. Snažila se zaujmout středovou pozici mezi liberalismem a socialismem, ideově vycházela z katolické sociální nauky a podporovala sociální politiku, která na první místo kladla rodinu, zejména tu s více dětmi (ibid.: 42-44).

Její politika zahrnovala všechny sociální vrstvy a meziválečný korporativní model považovala za stále platný, soutěž považovala za problematickou a byla proti antitrustovým zákonům. Tvrdila o sobě, že nejsou ekonomičtí liberálové ani neo-liberálové, ale spíše intervencionististé. Její politika dynamického středu se jí ale dlouhodobě příliš nevyplatila a její manévrování mezi pravicí a levicí bylo vnímáno spíše jako absence jasné stranické linie. V 80. letech začala volat po sociální a ekologické tržní ekonomice a zároveň společnost polarizovala tématem potratů. I v 90. letech ji pak volili spíše tradiční voliči ze setrvačnosti, nicméně její pozdější úsilí získat voliče skrze snahu o vstup do EU ji naopak stálo hlasy těch, kteří volili raději pravicovou konzervativní anti-EU Švýcarskou lidovou stranu (SVP) s charismatickým lídrem v čele (ibid.: 44-50).

  • Skandinávie a severské země

Podle Paula Frestona se skandinávské křesťansko-demokratické strany začaly vyvíjet v tzv. druhé vlně vzniku protestantských stran, a to mezi ranými 30. a 70. lety 20. století. Ty zároveň patří mezi nejúspěšnější protestantské strany vůbec a taktéž bývají zakotveny v širším okruhu křesťansko-demokratických stran (Freston 2004: 4-9). Je nicméně otázkou, zda je na místě je mezi ně zařadit. Různí autoři od Maiera, Kalyvase až po Van Kersbergena se domnívají, že protestantské strany měly na zformování křesťanské demokracie minimální vliv, protože téměř všechny takové byly katolické, nebo že ty skandinávské by měly být považovány spíše za ‚křesťanské strany morálního protestu.‘ Madeley nicméně připomíná, že přestože z morálního protestu vznikly, tak se skrze vlastní uvědomění staly křesťansko-demokratickými, a to i ve svém názvu, a zároveň si vyvinuly vztahy s těmito sesterskými stranami na kontinentu. Společnou pak mají i středovou pozici v ekonomické politice a důraz na tradiční křesťanské hodnoty (Madeley 2004: 214-240).

Liší se od nich (ale i od místních sekulárních konzervativních stran, které jsou také členkami Evropské lidové strany) nicméně v tom, že hlavní pro ně nejsou ekonomická témata, ale právě typické náboženské záležitosti, ať už to jsou etické otázky typu potratů, světové chudoby a štědré rozvojové pomoci, kontroly drog, úsilí o silný sociální stát především s ohledem na starší, nemocné a hendikepované, anti-rasismus či environmentalismus spojený s křesťanským konceptem správcovství světových zdrojů (ibid.: 240-1). Za vzor těmto severským stranám pak sloužila norská KrF (Freston 2004.: 11).

Norsko

Křesťanská lidová strana (KrF) byla založena roku 1933 jako regionální uskupení v oblasti tzv. biblického pásu. Motivací pro její vznik byl růst sekulární levice i sekularizace společnosti vůbec, včetně zrušení prohibice. Jejím cílem bylo ‚chránit křesťanské dědictví‘ a křesťanské hodnoty ve školách, práci i kulturním životě, sociální spravedlnost, úlevy pro farmáře i nezaměstnané a smír v průmyslových i mezinárodních vztazích. Zabývala se i otázkou potratů a právním statusem stejnopohlavních dvojic. Ideově je ovlivněna personalismem, principem správcovství, svrchovaností tzv. kruhů, subsidiaritou a solidaritou. Důraz pak klade na právo na život, rodinnou politiku, lidská práva, životní prostředí a mezinárodní solidaritu proti chudobě. Jejím úspěchem bylo, že se jí podařilo být nejen ve vládě, ale mít i funkci premiéra (Freston 2004: 35-8).

Švédsko

Švédští Křesťanští demokraté (KD) vznikli v roce 1964 v době prosperující sociální demokracie a liberálních sexuálních mravů i proto, aby posílili křesťanský vliv v čím dál více sekulární společnosti. Byli znepokojeni promiskuitou, plánovanou redukcí výuky náboženství na školách i laxní cenzurou filmů. Vznikli okolo jednoho letničního hnutí a zpočátku byli vnímáni sektářsky, později ale změnili svůj profil na širší stranu se zájmem o sociální péči. V roce 1991 překvapili se 7,1 %, vstoupili do vlády, kde měli pro tyto severské strany tradiční ministerstvo pro mezinárodní pomoc a spolupráci (Freston 2004: 38-40). Mezi jejich hlavní ideové principy patří vedle práva na život i koncept a) hodnotově orientované strany, b) lidské důstojnosti, c) personalismu, d) lidské nedokonalosti, e) správcovství, f) subsidiarity a g) solidarity (Maškarinec 2007). Dále pak obhajuje to, co nazývá ‚sociální a ekologickou tržní ekonomikou‘ a oproti své norské sesterské straně silně brání členství v EU, nicméně trvá na švédské nepřítomnosti v jakékoliv vojenské alianci (Freston 2004: 40-1).

Dánsko

Křesťanská lidová strana (KrF) zde jako nejmladší vznikla v roce 1970 s pomocí dvou předchozích, a to v reakci na zrušení cenzury, uvolnění zákonu o potratech a představení sexuální výchov ve školách. Její voliči jsou výrazně z nízkopříjmových skupin. Podporuje rozšíření EU, nechce zakázat potraty, ale zvýšit úsilí ve snížení jejich počtu a na školách che posílit zásadní obory jako křesťanství a historii (Freston 2004: 41-2).

Finsko

Finští křesťanští demokraté (KD) vznikli s norskou pomocí v roce 1958 v reakci na laxní zákony o alkoholu a „chlípné“ publikace. Původně byla mírně euroskeptickou při důrazu na princip subsidiarity (půjčený z katolického sociálního učení), ale později se stala více pro-evropskou stranou. Tvrdí, že je založená na křesťanském pohledu na člověka, ale zdůrazňuje, že se nepovažuje za jedinou stranu s křesťanskými principy a cíli v politice. Lidská důstojnost je pro ni ‚absolutní‘ od počátku života do přirozené smrti a prosazuje ‚sociálně a ekologicky odpovědnou tržní ekonomiku‘ (Freston 2004: 42).

  • Křesťansko-demokratické ideje v českých zemích

V předchozí části jsem představil stručné ideové charakteristiky a vývoj významných západoevropských křesťansko-demokratických stran. V této části se již zaměřuji na politické ideje v českém prostředí. Cílem této části je představit politicko-filozofické a ideové podhoubí české křesťanské demokracie, a to nejen v současnosti, ale také nastínit, jak se její ideový vývoj odehrával v průběhu dějin a u tehdejších předchůdců polistopadové křesťanské demokracie. Kromě toho ale stručně zmiňuji i ideovou odlišnost subjektů, které o dominanci v této stranické rodině s KDU-ČSL soutěžily v 90. letech a zabývám se i tím, zda další křesťansko-demokratické subjekty nejsou přítomné i v současnosti, případně na kolik jsou v nich tyto ideje obsaženy. Na konci se pak i s pomocí odpovědí představitelů těchto subjektů stručně zamýšlím jak nad budoucností české křesťanské demokracie, tak nad možnou integrací těchto zkoumaných stran.

  • Česká křesťanská demokracie před 2. světovou válkou

Křesťanské subjekty v době monarchie jsou spjaty s politickým katolicismem. Ten má původ již v polovině 19. století na půdě tehdejší Národní strany a později došlo k jeho rozlišení na konzervativní a křesťansko-sociální (lidové) křídlo. Zatímco na Moravě se oba proudy dokázaly sjednotit a fungovat jako tzv. dvojstrana, tak v Čechách pokusy o napodobení německého Centra, tedy vytvoření strany pro všechny katolíky, opakovaně selhávaly a nejblíže k tomu měly až v roce 1906 při vytvoření Strany katolického lidu. Později se ale jednotlivé frakce opět odpojily. V době první světové války pak by byli čeští političtí katolíci zpočátku na straně zachování monarchie a dynastie, nicméně k jejímu konci se již přidali k většinovému českému postoji (Marek 2008: 10-149).

První republika se nesla ve znamení protikatolických nálad. V roce 1919 se nicméně političtí katolíci již sjednotili do jedné strany, a to pod názvem Československá strana lidová. Ta se postavila na stranu republiky a demokracie a její hlasy byly klíčové i pro zvolení T. G. Masaryka prezidentem. Kromě toho stála proti pokusům levicových radikálů převzít v nové republice moc, a zároveň se snažila bránit úplné odluce církve od státu. Jejím programem pak byl výše zmíněný křesťanský solidarismus. Existovalo v ní ale i pravicovější a konzervativnější křídlo, které prosazovalo spíše korporativistický stavovský model. To se nicméně neprosadilo, a strana tak ve 30. letech hrála významnou úlohu při obraně demokracie, kdy se stavěla proti fašismu a hájila svoji samostatnost. Nakonec ale po silném vnitrostranickém boji během druhé republiky splynula s totalitní Stranou národní jednoty (Trapl 2008: 180-321).

  • Lidová strana za 3. republiky a případ Heleny Koželuhové

Poválečná situace byla v Československu jiná než v západoevropských zemích. Za války nicméně církev i politický katolicismus získaly dobrý kredit jak svou opozicí vůči nacismu, tak tím, že Šrámek byl celou dobu předsedou londýnské exilové vlády. I díky tomu byla jako jediná nesocialistická, byť sociálně-reformní strana obnovena. Také již nebyla oficiálně konfesijní stranou. Lidovci se tehdy utěšovali, že revoluční dobu je třeba vydržet, že brzy dojde k uklidnění situace a věřili, že vyhrají volby. Zároveň se snažili bránit demokracii a svobodu, napravovat a brzdit to, co prosazovali ostatní. Tehdy se také dostávali do střetu s KSČ, a to i ohledně komunistického ministra zemědělství Julia Ďuriše, který se pokoušel o naprosté ovládnutí zemědělství. Ve straně ale docházelo ke střetům mezi novými a staršími členy i s bývalými členy tehdejších pravicových stran (Pehr 2008: 329-357).

Existovalo v ní i několik křídel. Nejsilnější bylo patrně Šrámkovo středové (křesťansko-sociální, tradicionalistické či klerikální), pravice byla roztříštěná mezi předválečné konzervativní křídlo, dále pak mezi příslušníky zakázaných stran, a také v křídle okolo novinářky Heleny Koželuhové (neteře bratří Čapků). To bylo liberální, prozápadní a antikomunistické. Ona sama si získávala oblibu svými ostrými články kritizující tehdejší poměry a naopak kladně hodnotila dobré vlastnosti českých podnikatelů (pracovitost, šetrnost), vyznávala důležitost ekonomické prosperity, doporučovala odložit znárodnění a obhajovala i legitimitu osobní touhy po majetku. Odpůrce měla i mezi lidovci (zejména předválečnými), kteří jí vyčítali její liberalismus. Stranu chtěla reformovat, příčinu volebního neúspěchu viděla v  přílišném konzervatismu starého vedení, a proto se snažila svolat sjezd. O jejím pokusu o vnitrostranický puč se nicméně dozvědělo vedení, zbavilo ji poslaneckého mandátu a vyloučilo ze strany. Šrámek o ní prohlásil, že „je to žena, která není z nás a nebude naše.“ Kromě těchto křídel v ČSL tehdy byla i dvě levicová, jedno prokomunistické a druhé protikomunistické (ibid.: 358-64).

  • Křesťanská demokracie v době nesvobody

V únoru 1948 se Šrámek rozhodl stranu rozpustit, a zároveň byli vyloučeni Josef Plojhar a Alois Petr pro svá separátní jednání s komunisty. Ti nicméně za pomoci bezpečnostních složek a komunistů převzali moc ve straně, což později vedlo k tomu, že z téměř půlmilionové strany zůstalo pouze 30 000 členů (Pehr 2008: 365). Ideje lidové strany byly v této době zneužívány skrze útoky na společného nepřítele, tedy na buržoazní liberalismus, hledány byly společné body marxismu a křesťanského socialismu. Plojhar ke kritice kapitalismu používal jak Krista, tak papežské encykliky (pro boj za sociální vymoženosti chudých a pracujících vrstev a proti kolonialismu a vykořisťování světa západem). V době pražského jara byl nicméně odstaven a v lidoveckém tisku si čtenáři mohli přečíst svědectví o komunistickém teroru a strana se přihlásila k principům demokratičtějšího socialismu. Později se v ní ale Plojhar začal opět působit a dokonce k nevoli straníků vyzdvihoval i věrné přátelství se SSSR. Klíčovým momentem nejen v ČSL pak byla účast 250 000 poutníků, kteří vypískali tehdejšího ministra kultury. Před listopadem ve straně vznikla jak platforma ‚Křesťané pro přestavbu‘, tak tzv. ‚Obrodný proud‘ (Konečný 2008: 373-442)

  • Zápas o dominantní křesťansko-demokratickou stranu – KDS a KSU

Po změně režimu z počátku nebylo jasné, zda onou hlavní křesťansko-demokratickou stranou bude právě KDU-ČSL. Proto zde krátce zmiňuji i další dva subjekty, které s ní o tuto pozici soutěžily. Křesťanskodemokratická strana (KDS) vznikla v prosinci 1989 v návaznosti na Křesťanskodemokratický klub Hnutí za občanskou svobodu, a to jako pokus křesťanských intelektuálů vytvořit moderní evropskou křesťansko-demokratickou stranu, která by byla alternativou k lidové straně, především s ohledem na její problematickou politiku v období komunistické diktatury Jejímu předsedovi Václavu Bendovi šlo i o to, vytvořit širší unii, která by nebyla jen na bázi křesťanských sil, ale na bázi pravice či pravého středu nebo sil konzervativních (Fiala & Foral 2008: 449-56).

Zajímavostí ale byl i vznik Křesťansko-sociální unie (KSU) roku 1992. Tu založil bývalý lidovecký předseda Josef Bartončík, podle něhož značná část členů a funkcionářů ČSL podlehla módnímu pravicovému ladění strany, zatímco on preferoval křeťansko-sociální orientaci a její setrvání ve středu politického spektra vycházející z tradice J. Šrámka. Dle něj ČSL ‚nemá co pohledávat ani na levé ani na pravé straně politického spektra‘. Jeho KSU pak chtěla usilovat o praktickou aplikaci křesťanského univerzalismu právě ve středu politického spektra a považovala se za jedinou autentickou pokračovatelku Šrámkovy ČSL. Nakonec ale nezískala žádný vliv a postupně zanikla jako bezvýznamná strana na konci roku 1995 sloučením s Českomoravskou unií středu (ibid: 461-3)

  • Ideová východiska polistopadové KDU-ČSL

Již v listopadu 1989 začala snaha vytvořit z ČSL ‚stranu moderního typu‘ definovanou pak v roce 1990 jako strana svobodná, nezávislá, křesťanská a demokratická‘. Umístit se tehdy chtěla napravo od středu. Později bylo navíc zdůrazněno, že ČSL musí přestat deklarovat svůj katolicismus a profilovat se spíše ekumenicky. Po aféře Bartončík (kdy byl tento její tehdejší předseda několik dní před volbami obviněn ze spolupráce s StB), se konala volba nového předsedy s osmi kandidáty s různými představami o podobě strany. Pro J. Cuhru byly vzorem západoevropské strany snažící se oslovit co nejširší spektrum voličů. J. Karas chtěl vytvořit silnou křesťanskou stranu. J. Lux chtěl vytvořit silnou pravicovou, křesťansko-demokraticky orientovanou stranu. Ten nakonec zvítězil. V roce 1992 se přejmenovaná KDU-ČSL deklarovala jako strana pravého středu podporující ekonomickou reformu, ovšem s důrazem na sociálně-tržní hospodářství zahrnující tzv. ‚sociální trampolínu‘ a důraz na solidaritu (Fiala & Foral 2008: 448-61).

V současnosti se KDU-ČSL považuje za stranu, která vychází „z odkazu evropské kultury a z tradic křesťanskodemokratických a křesťanskosociálních stran a hnutí u nás i ve světě“ a „rozvíjí humanitní a demokratické tradice naší společnosti a usiluje o uplatňování konzervativních hodnot v politické oblasti.“ Tvrdí o sobě, že je „křesťanskodemokratická, konzervativní strana položená na křesťanských hodnotách a principech.“ „Desatero, evangelijní zvěst lásky k druhým a křesťanská sociální nauka“ jsou pak pro ni východiska jejích politických kroků. Zároveň jí jde o „demokratickou, svobodnou a sociálně soudržnou společnost zachovávající ty nejlepší evropské tradice křesťanské civilizace a kultury.“ Označuje se za stranu „středopravou se silným sociálním akcentem“. V politických řešeních jí jde o „lidskou důstojnost, osobní zodpovědnost, šetrnost, hospodárnost, subsidiaritu a svobodu, zároveň však solidaritu,“ a to mladých se starými, zdravých s nemocnými a bohatých s chudými. Sociální smír pak považuje za „zásadní evropskou hodnotu a prevenci sociálních nepokojů, které v minulém století vedly k nástupu nacismu a komunismu“ (KDU-ČSL 2017).

Lidovci dále tvrdí, že se od pádu bývalého režimu snaží „být sociálním svědomím středopravých vlád a zodpovědnými obránci konzervativních hodnot středolevých vlád.“ Strana dále zdůrazňuje, že jí jde o skutečnou rovnost občanů před zákonem, a také o společnost „kde jediným měřítkem kvality života není ekonomika, ale kvalita vztahů, kde existuje sociální soudržnost, kdy chudší nezávidí bohatším a bohatší jsou solidární s chudšími, kde se lajdák a lenoch nemá lépe než pracující nebo nemocný, kde úspěšný neznamená jen bohatý, ale prospěšný druhým.“ Úspěšný je pro ni ten, kdo „vychová děti ve slušné a poctivé občany.“ Dále odmítá privatizaci veřejného života a služeb a „zohledňování pouze ekonomických pohledů.“ Chce stát, který „nebere občanům peníze proto, aby se o obyvatele postaral, ale proto, aby lidem umožnil se co nejlépe postarat o sebe i o bližní vlastními silami“ a také takový, který „podporuje občanskou společnost – církve, občanská sdružení, komory, profesní svazy, které lépe a levněji umějí pomoci svým členům i bližním.“ Tvrdí, že nechce „individualistické sobectví, ani kolektivistickou závist a nezodpovědnost,“ ale že jí jde o „obecné blaho společnosti jako celku“ (ibid.).

Za „základní, přirozenou a nejefektivnější“ jednotku státu považuje fungující vícegenerační rodinu, do níž má stát zasahovat co nejméně, a naopak ji má co nejvíce nepřímo podporovat, a to především nízkým zdaněním. Zdůrazňuje i výhody rodinné péče o děti, postižené či nemohoucí před péčí státní, a i z toho důvodu navrhuje koncept společného zdanění rodin. Dále zmiňuje, že manželství pro ni „zůstává jen svazkem muže a ženy, nikoli dvou osob stejného pohlaví.“ Jako řešení pro národní ekonomiku považuje „aplikaci sociálně-tržního hospodářství, které stojí za poválečným blahobytem SRN.“ Z jejich pohledu je tento koncept postaven na „subsidiaritě, která v sobě obsahuje nekolektivistickou (nesocialistickou) solidaritu, která účinně omezuje její zneužívání“ a zároveň „provádí co nejmenší zásahy státu do tržních mechanismů s výjimkou těch oblastí, které mohou znamenat ohrožení občanů a rozpad sociálního smíru“ (ibid.).

Dále se zasazuje o progresivní daně fyzických osob a nízké firemní daně, přičemž zdůrazňuje, že daně „jsou nástrojem k dosažení cílů, nikoli cílem samy o sobě.“ Dodává, že „solidarita není socialismus.“ Kvalitní a dostupné školství je pro ni „absolutní prioritou“ s tím, že se má orientovat na kvalitu a vysokou přidanou hodnotu. Zdravotnictví podle ní není zadarmo, i proto, že „patří ke světové špičce,“ nicméně systém zdravotního pojištění má být zachován, aby „každý měl možnost být léčen bez ohledu na sociální status.“ Důležitá je pro ni podpora sociálních služeb a zachování důchodového systému na průběžném povinném solidárním pilíři doplněném o „státem dotované penzijní připojištění a dobrovolné, státem nepodporované spoření.“ Zároveň se při reformě důchodového systému „nesmí snížit životní úroveň“ současným seniorům. Strana dále zdůrazňuje důležitost venkova a zemědělství, ochrany životního prostředí, ale i potravinovou soběstačnost, podporu českých výrobků i spolupráci a rovné podmínky v EU (ibid.).

  • Ideové odlišnosti mladých: MKD a ML

KDU-ČSL má ale v současnosti dvě mládežnické organizace. Jednou jsou Mladí křesťanští demokraté (MKD) a druhou Mladí lidovci (ML). První z nich vznikla přejmenováním tehdejšího Junior klubu KDU-ČSL (Krňávek 2008: 11) a druhá později, kdy část členů MKD společně s dalšími mladými členy KDU-ČSL založila druhou organizaci (Hanáček 2016, Horáček 2017). Předseda Mladých lidovců Vladimír Hanáček tvrdí, že se nejedná o ideové příčiny, ale že „rozkol byl dán pocitem některých lidí, že v MKD nemůžou realizovat aktivity na poli občanského vzdělávání a přípravy na politickou práci v dostatečné míře, a proto založili se souhlasem vedení KDU-ČSL novou organizaci ML, která se na tyto oblasti zaměřuje.“ Je pak toho názoru, že obě organizace se od sebe odlišují „skrze zacílení svých aktivit: MKD se orientují primárně na obhajobu křesťansko-demokratických hodnot ve veřejném prostoru, ML na občanské vzdělávání a přípravu na praktickou politickou práci“ (Hanáček 2016).

Místopředseda MKD Pavel Horáček je toho názoru, že uvnitř MKD byly v minulosti dva proudy. Jeden „úzce spjatý s politikou KDU-ČSL a jejími představiteli, a druhý stojící na konzervativních hodnotách, jehož reprezentanti ne ve všem souhlasili s politikou KDU-ČSL  a přinášeli vlastní témata a vlastní pohled na věc.“ Dle něj tehdy MKD přicházela „s celou řadou návrhů a usnesení,“ hájila „křesťansko-konzervativní zaměření organizace“ a byla označována „ jako ‚Svědomí KDU-ČSL‘.“ On sám k onomu rozkolu říká: „Vnímal jsem také stále silnější osobní antipatie mezi některými představiteli jednotlivých proudů uvnitř organizace. Tou chvílí, kdy začalo štěpení organizace, byl sjezd 2012 v Táboře, kdy do předsednictva MKD nebyl zvolen kandidát druhého proudu, tj. proudu úzce spjatého s představiteli KDU-ČSL. Od té chvíle představitelé tohoto proudu začali s přípravou nové organizace pod názvem Mladí lidovci.“ Ti dle něj pak „nepřicházejí s vlastními tématy,“ ale „hájí témata reprezentovaná stranou“ (Horáček 2017).

Z webu Mladých lidovců se nicméně můžeme dozvědět, že chtějí podporovat rozšiřování „vzdělání v otázkách křesťansko-konzervativní politiky, s důrazem ukotvení hodnot založených na evropské křesťanské morálce“ a jejich cílem je „popularizovat křesťansko-demokratické politické smýšlení“ (Mladí lidovci 2017). Z webu MKD se pak můžeme dočíst, že jejich „hlavním cílem je trvalá obhajoba a prosazování křesťanských a konzervativních hodnot ve společnosti a v politickém životě“ a také „především mladým lidem zprostředkovávat křesťansko-demokratický a konzervativní pohled na politiku a společnost.“ Chtějí uchovat a rozvíjet tradiční společenské a kulturní hodnoty a zapojit se „do práce pro obecné blaho“. Uvádějí, že mají blízko ke KDU-ČSL, ale jsou otevřeni všem, kdo sdílejí jejich „pohled na společnost a dění kolem nás“ V základním popisu jsou si tedy obě organizace velice podobné, nicméně MKD uvádí i tzv. 5 programových bodů, jimiž jsou: 1) podpora tradičního školství zaměřeného na kvalitu (včetně církevního a domácího školství); 2) jednoznačný a zřetelný boj proti euthanasii, potratům, registrovanému partnerství a adopcím dětí homosexuálními páry; 3) tvrdý boj proti kriminalitě a drogám včetně marihuany; 4) boj proti masové imigraci a radikálnímu islámu; a 5) podpora tradiční rodiny (MKD 2016).

Konkrétně to znamená kritiku podrývání učitelské autority, např. zákazů fyzického trestání, ale i odklonu od tradiční výuky či jejího směřování „k nejrůznějším genderově korektním vyučováním“ a škola podle nich „nemá dětem již odmalička vnucovat módní ideologie multikulturalismu a tzv. genderové rovnosti“ a naopak požadují zavedení povinné etické výchovy na základních školách. Co se týká druhého bodu, tak je podle nich důležité přitáhnout právě tu část voličů, pro které je to téma důležité i přesto, že „pro část společnosti je zcela nepřijatelné,“ a dle nich nemá smysl „přešlapovat na místě v tématu, se kterým si veřejnost tak jako tak KDU-ČSL spojuje“. Má to být nicméně otevřeno citlivě, tedy „poukazovat na negativní dopady potratu na psychiku žen a třeba na zkušenosti těhotných žen, které jsou nuceny ke genetickým testům a potom k potratu v případě byť jen trochu nepříznivých výsledků testů.“ Zároveň je dle nich vhodné oproti eutanazii „nabídnout jednoznačnou pozitivní alternativu v hospicové péči“ a její financování z veřejného zdravotního pojištění (ibid.).

Podle nich „existuje řada mladých lidí, kteří všudypřítomné vnucování marihuany jako životního stylu odsuzují a ti nemají nikde zastání.“ Demografickou krizi z jejich pohledu „nelze řešit masovou imigrací, zvláště ne osob z odlišných kulturně-civilizačních okruhů“ a je „třeba jasně varovat před důsledky imigrace (které vidíme v zemích západní Evropy) a upozorňovat na limitovanou absorpční možnost České republiky a na nutnost integrace zde žijících cizinců“ a také „odvážně, leč korektně, upozorňovat na nebezpečí radikálního islámu.“ Také tvrdí, že je „vhodné zvýšit důraz na to, že nechceme podporovat sociálně nepřizpůsobivé rodiny, ale pouze ty, které děti řádně vychovávají“, tedy „podpořit další daňové úlevy pro rodinu s dětmi“ a „nedělat nové dávky, ale podpořit ty rodiny, jejichž živitelé pracují.“ Dále podporují rodinnou péči o děti jako alternativu školce a jeslím a chtějí zachovat „evropsky nadstandardní“ mateřskou a rodičovskou dovolenou. Kromě dalšího také zdůrazňují, že jsou pro ně „naprosto nepřípustné jakékoliv formy rodinného uspořádání, ve kterém by figurovali dvě matky, dva otcové apod.“ (ibid.).

MKD také dává svá ideově-programová stanoviska běžně najevo skrze svá veřejná vyjádření,[38] z nichž lze v posledních dvou letech zaznamenat jejich odpor vůči povinným kvótám pro ženy jak na kandidátkách, tak v dozorčích radách firem i odpor vůči osvojení dětí stejnopohlavními páry. Vymezili se vůči uprchlickým kvótám, zároveň ale odmítli i protiuprchlickou „hysterii“, přivítali rakouské odmítnutí stejnopohlavních sňatků, vymezili se vůči tehdy nově zvolenému předsedovi Strany zelených Matěji Stropnickému s tím, že varují před spojenectvím se stranou, jejíž předseda deklaroval „radikální obrat strany k levici“, vymezili se i vůči vměšování se institucí EU do vnitřních záležitostí Polska s tím, že „konservativismus nemůže být z politické soutěže vylučován“ a ohradili se i vůči případnému „znárodňování areálu Pražského hradu a k dodatečnému zdanění finančních náhrad církvím a „v návaznosti na ideál křesťanského ordoliberalismu,“ a žádají, „aby se KDU-ČSL soustředila na odstraňování zábran volného obchodu, a přitom nezapomínala na sociální aspekty tržního prostředí“ (ibid.).

Dovolím si na tomto místě konstatovat, že MKD je v současnosti organizací, která se soustřeďuje spíše na kontroverzní konzervativní témata, zatímco Mladí lidovci tato specifická témata neakcentují a zaměřují se více na pořádání výše zmíněných akcí, což je nicméně činnost, která patří do oblasti, jíž se zabývá i MKD. Zdá se, že se v těchto organizacích nejedná o výrazný ideový rozkol, nicméně ideová odlišnost je patrná v tom, že MKD se snaží profilovat výhradně na akcentaci výše zmíněných kontroverzních témat, zatímco ML se těmto tématům spíše vyhýbá, což potvrzuje i jejich předseda s tím, že je to spíše věcí „strategie navenek než ideového nesouladu,“ a že „drtivá většina členů má na tuto věc stejný pohled jako KDU-ČSL“ (Hanáček 2016).

  • TOP 09, STAN a Koruna česká jako další křesťansko-demokratické strany?

TOP 09

Od poloviny 90. let sice byla jedinou křesťansko-demokratickou stranou u nás KDU-ČSL, to se do určité míry změnilo v roce 2009 s odštěpením části strany v čele s bývalým předsedou Miroslavem Kalouskem a se vznikem TOP 09[39]. Ta se označuje za pravicovou a konzervativní stranu (Martinek 2013), nicméně je členkou Evropské lidové strany (EPP) a její předseda, 1. místopředseda a dvě místopředsedkyně v minulosti působili v KDU-ČSL[40] (zdroj) a stejně jako lidovci i ona spolupracuje s nadací Konrad Adenauer Stiftung (KAS)[41]. Lze se proto domnívat, že křesťansko-demokratické ideje v této straně obsaženy být mohou, zvlášť když jeden z jejích zakladatelů a současný předseda Miroslav Kalousek tehdy tvrdil, že je v ní „řada bývalých křesťanských demokratů, kteří se rozhodli založit novou stranu, ale nikam nepřeběhli, chtěli pouze zůstat věrni svým idejím“ (Danda 2009).

Otázkou, zda je TOP 09 druhou křesťanskou stranou, se zabýval Vojtěch Šmíd, který tvrdí, že i ona má křesťansko-konzervativní profil, což se projevuje jak v přihlášení se ke křesťanským hodnotám, tak v případě zdůrazňování důležitosti rodiny, vzájemné solidarity, ale i v případě tehdejšího požadavku na majetkové vyrovnání s církvemi. Dle jeho analýzy se ale podobně jako KDU-ČSL ani ona neidentifikovala s konkrétní křesťanskou církví a na rozdíl od lidovců nebyla kontroverzní témata typu ochrany nenarozeného života či eutanazie zmíněna v jejich ideových či programových dokumentech vůbec. Strany se pak liší především v pohledu na ekonomiku, kdy TOP 09 má blíže k pravicovějšímu liberálnímu pojetí, zatímco KDU-ČSL je bližší středová pozice s důrazem na sociálně-tržní hospodářství. Stejně tak poznamenává, že podpora rodiny je důležitá pro obě strany, nicméně pro lidovce je tou hlavní hodnotou, která prostupuje celý její program. V případě TOP 09 pak bylo možné pozorovat i menší důraz na solidaritu a větší ochotu k redukci sociálních výdajů státu, snižování platů státních zaměstnanců, příspěvků politickým stranám, redukci sociálních dávek, podporu rovné dani z příjmu či větší spoluúčasti pacientů (Šmíd 2011: 26-38).

  1. Šmíd nicméně vycházel z dokumentů před volbami roku 2010, proto je vhodné jeho poznatky doplnit o stručnou obsahovou a kvalitativní analýzu novějších materiálů, a to volebního programu do Sněmovny z roku 2013[42] a a dokumentu ‚Svoboda, právo, bezpečí‘.[43] V programu z roku 2013 lze pozorovat určitý posun blíže ke křesťansko-demokratickým idejím, zejména v oblasti sociální politiky, kdy je zde popsán i explicitně uveden princip subsidiarity a zmíněna je i důstojnost každého člověka. Také se zde uvádí, že prioritou strany je podpora rodiny, což je doplněno o řadu konkrétních opatření (Volební program 2013: 14-15).

Lze zde ale nalézt i systémovou podporu venkova a zemědělců a také solidaritu i mezi obcemi skrze posílení příjmů malých a středních obcí. V tomto dokumentu lze ale pozorovat i některé ordoliberální prvky, kdy TOP 09 uvádí, že „svobodný trh může být opravdu svobodný pouze tehdy, je-li vymezen jasnými a přehlednými pravidly, jejichž dodržování představuje minimum nezbytné morálky,“ a kde se dále vymezuje vůči neférovému chování dominantních korporací, proti spekulativnímu jednání na finančním trhu a je pro ni důležité i posílení ochrany spotřebitele (ibid: 18-23).

V dokumentu ‚Svoboda, právo, bezpečí‘ jsou uvedeny ideové principy strany, mezi něž patří ty z jejího názvu, tedy tradice, odpovědnost a prosperita. Je zde ale rozvíjen i pojem ‚kulturní společnost‘, u něhož je otázkou, zda se nejedná o něco podobného, co L. Erhard ve své koncepci nazýval tzv. zformovanou společností. V každém případě to, co si TOP 09 pod pojmem kulturní společnost představuje, skutečně křesťansko-demokratické ideje velmi připomíná, zejména proto, že uvádí, že „lidská důstojnost je zastřešující hodnotou, díky které se daří udržovat rovnováhu mezi všemi ostatními hodnotami, které zastáváme.“ Také zmiňuje, že „základem našeho pohledu na svět je člověk – se svými klady a zápory.“ Ona kulturní společnost pak má být „alternativou k současnému vývoji,“ která má nabídnout „důvěru ve vlastní síly v prostředí, ve kterém je možné cítit se bezpečně,“ a to proto, že „je to prostředí tradičně známé a ověřené historickými zkušenostmi generací.“ Kultura je pak chápána „v co nejširším smyslu rodinných, hospodářských i sociálních vazeb, kde všechno má svou přirozenou podporu v souladu s evropským kulturním prostředím (Svoboda a bezpečí 2014: 7).“

V tomto dokumentu lze ale nalézt i další křesťansko-demokratické prvky, např. rezervovanost vůči „společenským experimentům, které např. oslabují tradiční uspořádání rodiny.“ Dále je zde i opětovná zmínka o morálních zásadách či tradičních normách chování, ale i o přirozených komunitách „počínaje rodinou a konče profesními či zájmovými organizacemi, a ty si proto zaslouží naši podporu.“ Zdůrazňována je i společenská odpovědnost jedince, vymezení se vůči preferování jen vlastních zájmů a bezprostředních cílů i vůči jeho izolovanost. V tom lze patrně spatřovat nejen prvek konzervatismu, ale možná i personalismu. Odpovědnost je chápána nejen jako individuální, ale i vůči společnosti a stát je zde zmíněn i jako „servisní veřejná služba“ a zároveň se zde objevuje „solidarita bohatých se slabými a nemocnými,“ nicméně ne jako „nárok na bohatství druhých, získané pílí a schopnostmi“ (ibid.: 8).

Dále zde lze pozorovat další ordoliberální principy, ať už je to kritika monopolů, tak přesvědčení, že „stát má regulovat podnikání jen v nezbytně nutné míře za účelem dosažení rovných podmínek, zajištění bezpečnosti ochrany zdraví občanů (…) nemá podnikat a konkurovat soukromým podnikatelům.“ Je zde i vymezení se jak vůči „státnímu dirigismu“, tak vůči „extrémní“ koncentraci „soukromého bohatství a oligarchizaci společnosti.“ Kromě toho je zde snad jediná zmínka o „našich křesťanskodemokratických hodnotách“. Ty jsou ale v textu dle všeho vztaženy na celou evropskou společnost (10). Je zde dále zmiňována i „výchova k občanství“, rozvíjení hodnot spojených s „naší kulturou“ a kromě materiálního je v rámci rozvoje české společnosti skrze vzdělání zmíněn i duchovní smysl. Opět je zde zvýrazněna důležitost fungující rodiny jako nejpevnějšího základu společnosti, ale i princip subsidiarity, kdy „každý člověk nese odpovědnost sám za sebe, až následně jsou za něj subsidiárně odpovědní rodina, přátelé, občanská společnost, obce a na posledním místě stát (…) mezigenerační solidarita by pak měla hrát roli při zajištění občanů ve stáří.“ Otázkou je, na kolik je tzv. společenské určení statků obsaženo v přesvědčení, že „půda nám byla pouze svěřena k užívání a my ji předáme našim dětem“ (ibid: 10-14).

To, co TOP 09 odlišuje od běžných křesťansko-demokratických stran v západní Evropě je ale i její povaha, kdy se nejedná o tzv. (vše)lidovou stranu, která by cílila na všechny vrstvy obyvatelstva. Zároveň s tím se ani sama neumisťuje do středu stranického spektra a ani ona sama seza křesťansko-demokratickou sama neoznačuje. Její materiály nicméně řadu křesťansko-demokratických idejí obsahují. Podle její místopředsedkyně a bývalé členky KDU-ČSL nicméně „nelze říci, že by v TOP 09 bylo přímo institucionalizované křesťansko- demokratické křídlo.“ Je podle ní „ovšem jisté, že v TOP 09 je řada výrazně křesťansky pevně zakotvených politiků.“ Ona sama pak lidovce kritizuje pro jejich podporu vlády, která z jejího pohledu porušuje „obecně platné principy, které by neměly být lidskými zákony měněny,“ jimiž míní jak „základní lidská práva v otázkách rodinné politiky, práv rodičů a dětí, formulace manželství jako svazku muže a ženy a nijak jinak,“ tak porušování principu subsidiarity. Dodává i to, že TOP 09 „jako konzervativní strana“ pak princip sociálně-tržního hospodářství „uznává a respektuje“ (Chalánková 2017).

Starostové a nezávislí

Dalším členem Evropské lidové strany je hnutí Starostové a nezávislí (dále jen STAN či Starostové). Hnutí nemá vlastní celostátní program pro sněmovní volby, nicméně politické ideje lze čerpat z jeho Hodnotového desatera.[44] V tom lze některé křesťansko-demokratické prvky skutečně nalézt, ať už je to vycházení z „kořenů judaisticko-křesťanské morálky Evropy“, přesvědčení, že „lidský život a svoboda jsou hodny nejvyšší ochrany“, důraz na spolupráci („spojovat, ne rozdělovat“), ale také jejich opírání se o „solidaritu společenství zodpovědných občanů pro zajištění důstojného života všech, zejména v tíživých životních situacích, přístupu ke vzdělání, ochraně zdraví, pomoci ve stáří“ (STAN 2017).

V neposlední řadě je to i jejich důraz na princip subsidiarity, a to nejen z hlediska státní samosprávy, kdy chtějí „vytvoření fungujícího státu, vznikajícího zezdola, jenž se opírá o rozvinutou místní a regionální samosprávu“, ale i v rámci společnosti, kdy „zodpovědný občan“ se má nejdříve 1) postarat sám o sebe a svou rodinu, 2) až poté se má obracet na svou obec a pak na svůj region a 3) až jako poslední možností má být zákrok státu. Dalšími prvky pak jsou požadavek na svobodu výchovy, ale i vstřícný postoj k EU, např. na zodpovědnost, spolupráci a solidaritu členských států a důležité je pro ně i rozvíjení mezilidských vztahů, sounáležitosti a ochrana tradic (ibid.).

Naopak zde opět není explicitně uveden jeden z klíčových prvků křesťanské demokracie, a sice sociálně-tržní hospodářství. V  Celostátním programu pro krajské volby 2016[45] se lze dočíst, že „v otázkách dotýkajících se národního hospodářství, ekonomie a sociální politiky prosazujeme principy individuální odpovědnosti občanů, jejich rovných šancí a dbáme na etické chování v tržním systému s nezbytným sociálním akcentem a nedotknutelnost soukromého vlastnictví.“ Z vyjádření předsedy Petra Gazdíka plyne, že pro hnutí je důležité „ukotvení v rodině a v kruhu nejbližších a důraz na osobní odpovědnost“ a STAN by zařadil spíše do „pravého středu“. Princip subsidiarity pak nevidí vliv ideologie, ale jako poznatek z praxe a prostou „zkušenost našich starostů, místostarostů a zastupitelů“ (Gazdík 2016). Z toho mála, co se lze o idejích Starostů dozvědět, je možné říct, že k řadě křesťansko-demokratických idejí má toto hnutí blízko, nicméně explicitně jej za křesťansko-demokratické označit nelze a nic nenasvědčuje ani tomu, že by ono samo takovou ambici mělo.

Koruna česká

Třetí stranou, která sice není členkou EPP, ale část jejichž idejí bývá označována jako křesťansko-demokratická, je Koruna česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) -(dále jen KČ). Její předseda s tímto označením souhlasí a dodává, že tyto ideje jsou v její politické filozofii a programu obsaženy velmi a zmínka o křesťanství ve stanovách ani programu nechybí, přičemž drtivá většina členů jsou věřící křesťané. Za klíčové hodnoty strany považuje osvědčené konzervativní hodnoty, v nichž vidí známky stability a moudrosti. KDU-ČSL je straně blízká podobně jako TOP 09 a spolupráci si dokáže představit i s dalšími středopravicovými stranami, jako je ODS, Konzervativní strana či Klub angažovaných nestraníků (Nohel 2016 – e-mail).

Přestože je hlavním cílem této strany přeměna České republiky na parlamentní monarchii, a to skrze celostátní referendum, tak lze v jejím programu nalézt i další politické ideje. Strana se považuje za „občanskou a interkonfesijní“. Vyznává „tradiční hodnoty vzešlé z našich křesťanských kořenů“ a staví se „jak proti socialismu, tak proti jeho souputníku – liberalismu.“[46] Křesťansko-demokratické ideje kromě explicitního čerpání z křesťanských hodnot a přihlášení se k demokracii lze vidět i v důrazu na subsidiární principy, tedy ve stavění se za to, aby „obce, města, utvořené regiony či historické země si o svých záležitostech rozhodovaly samy a pokud možno se samy spravovaly“. Je to ale i spojování svobody a lidských práv s povinnostmi, které jsou dané „dlouhodobě prověřenými etickými normami, v Evropě pak zejména křesťanskou tradicí – opravdu svobodný člověk je jen ten, kdo rozumí pojmům čest, poctivost či služba druhému“. [47]

Podobný je i pohled na vlastnictví, u něhož klade důraz na takové, které „zakládá osobní, úzký vztah vlastníka k vlastněnému majetku (…) vlastnictví neobsahuje v sobě (…) možnost libovolného nakládání s majetkem, zakládá však všestrannou odpovědnost vůči vlastněnému majetku – vlastnictví vlastníka zavazuje.“ Dále je to i důraz na důležitost rodiny a církví, přesvědčení, že politický systém nemá být budován výhradně na ekonomice a vymezování se vůči konzumnímu stylu života. Důležitá je pro ni i solidarita, sociální spravedlnost a sociální zabezpečení, ale i zde lze spatřovat princip subsidiarity v tom, že by „řešení těchto problémů nemělo být závislé na státní byrokracii, ale těžiště starostí o tuto oblast by se mělo ze státu přenést na konkrétní osoby a společenství, jejichž financování by mělo být zajištěno vhodnou daňovou politikou (nepřímá sociální opatření, daňové úlevy, odpisy z daní)“ – (ib.).

V řadě věcí má tedy KČ k idejím křesťanské demokracie velmi blízko, přestože se k nim nehlásí přímo. Řadu jejích klíčových idejí, jako je subsidiarita či sociálně-tržní hospodářství, pak explicitně neuvádí. Z popisu toho, jak chápe trh, majetek i sociální oblast se však dá usuzovat, že jí nejsou vzdáleny. V čem se naopak v českém prostředí např. od KDU-ČSL liší, je důraz na obnovení monarchie, šlechtických titulů, zemského uspořádání, jmenování senátorů, výuku latiny a řečtiny či větší spoléhání se na filantropii a dobročinnost (ib.).

  • Budoucnost křesťanské demokracie v českých zemích

Z výše uvedeného vyplývá, že hlavní křesťansko-demokratickou stranou je v současnosti v českých zemích právě KDU-ČSL, přestože řada těchto idejí je blízká i dalším stranám. Aktuální je i otázka, zda může na idejích blízkých západoevropské demokracii dojít k postupnému sblížení výše zkoumaných stran. Pavel Bělobrádek uvádí, že by si přál vznik české CDU/CSU, tedy určité spojení středopravicových stran. Podle něj to však má logiku s TOP 09 a STAN. Naopak za vyloučené to považuje s ODS, přestože možné by to mohlo být tehdy, pokud by došlo k odštěpení její konzervativní od „národovecké a neoliberální části“ (Bělobrádek 2016).  Toto spojenectví může být nejsnadnější právě se Starosty i proto, že se k němu dle všeho v posledních měsících schyluje.

K tomu předseda Starostů dodává, že jednání s KDU-ČSL o předvolební koalici běží, nicméně není jisté, zda ta na to přistoupí. I on má ale představu o integraci středopravicových stran ve stylu české CDU/CSU, byť v ní v současnosti nevěří, zvlášť když to ODS již odmítla. Problematické je toto spojenectví nejen s ohledem na to, jak se za přítomnosti mediálních přestřelek rozešli Starostové a TOP 09 (Gazdík 2017), ale i vzhledem k tomu, jak tehdy TOP 09 vznikla. A o tom, že animozity neexistují jen na straně lidovců, svědčí i slova prvního místopředsedy TOP 09 Marka Ženíška, který tvrdí, že tehdy do této strany odešlo několik lidí, protože měli pocit, že je KDU-ČSL příliš levicová, a zároveň TOP 09 tehdy začali volit i ti lidé, kteří měli problém s ODS kvůli různým regionálním kmotrům, a ten prý mají i nadále (Ženíšek 2016).

  1. Závěr

Poslední část mé práce přináší odpovědi na otázky položené v úvodu. Je nicméně nutno brát v potaz, že cílem tohoto textu nebyla podrobná analýza zde zkoumaných politicko-filozofických konceptů a politických stran, pro níž by byl potřeba daleko větší prostor, případně i zaměření se výhradně pouze na některé z nich v samostatném textu. Hlavním smyslem mé práce bylo především přiblížení politických idejí křesťanské demokracie, a to i v kontextu západoevropských stran této duchovní stranické rodiny a následný přehled těchto idejí v českém prostředí společně s analýzou toho, zda se objevují i v dalších podobných stranách.

Existuje vůbec něco takového jako křesťansko-demokratická ideologie?

Na základě svého zkoumání se domnívám, že lze říci, že něco takového jako samostatná křesťansko-demokratická ideologie skutečně existuje. I přesto, že v různých zemích a v průběhu času nabývá různých podob, tak lze vysledovat základní znaky, které má ona i strany, které se k ní hlásí, společné.

Existují politické ideje, které by byly specificky křesťansko-demokratické?

Její ideje jsem identifikoval již v teoretické části práce, nicméně považuji za důležité uvést je i na tomto místě. Patří mezi ně: lidská důstojnost, subsidiarita, společné dobro, solidarita, podpora rodiny, sociálně-tržní hospodářství, inspirace křesťanstvím, osobní i společenská odpovědnost jedince, ochrana soukromého vlastnictví, společenské určení statků, přirozené právo, personalismus, organické vidění společnosti, skutečná svoboda člověka, občanská participace, náboženská svoboda a pluralismus, univerzalizmus a globální rozměr, sociální smír a umírněná/konsensuální politika, spoluvlastnictví výrobních prostředků, spolurozhodování na pracovišti, apel na (vše)lidové vrstvy, obhajoba západu, ale i úsilí o světový mír a důležité je pro ni vycházení z hodnot křesťanské sociální nauky.

Z jakých ideových kořenů křesťanská demokracie vychází?

Zdroje křesťansko-demokratické je možné nalézt již v tradicionalismu, romantismu, náboženském konzervatismu, sociálním katolicismu a v křesťanské sociální nauce, která vychází z katolického sociálního učení, a tedy i z encyklik papežů. Za další ideové zdroje křesťanské demokracie pak lze považovat křesťanský solidarismus, personalismus a ordoliberalismus a z něj vzešlý koncept sociálně-tržního hospodářství.

Jaké ideje jsou obsaženy v politicko-filozofických konceptech křesťanské demokracie?

V rámci křesťanského sociálního učení lze nalézt především principy lidské důstojnosti, společného dobra, všeobecného určení statků, subsidiarity a solidarity. V křesťanském solidarismu pak důraz na hodnotu člověka vůči dominanci ekonomiky, odmítání jak liberalismu, tak socialismu, důležitost rodiny a k tomu přizpůsobeným pracovním podmínkám, včetně spravedlivé mzdy i tvorby cen, vymezování se vůči zisku, prosazování společného dobra, ale i důležitost morálního rozměru.

Personalismus se podobně jako solidarismus vymezuje vůči primátu ekonomiky, zdůrazňuje především duchovní rozměr člověka a jeho osvobození i od státu, a zároveň jeho zakotvení v přirozených společenských vztazích, a zdůrazňuje i to, že práce nemá sloužit pouze nějakému účelu, ale má být především osobním posláním. Ordoliberalismus pak nabízí ucelený společensko-ekonomický řád zaměřující se především na skutečně svobodnou hospodářskou soutěž, nicméně pouze k tomu přidává i sociální rozměr, zejména pro ty, kteří trhu uspět nemohou.

Co má křesťanská demokracie společného a v čem se odlišuje od ostatních demokratických ideologií?

Z mého výzkumu vyplývá, že poválečné křesťansko-demokratické řadu společných znaků jak se sociální demokracií, tak s liberalismem a především pak s konzervatismem. Od první zmíněné se pak liší především důrazem na rodinu, subsidiaritu, na přirozené právo na majetek, v úsilí o společné blaho celé společnosti a ve větší autonomii jak jednotlivce, tak sociálních skupin. Společný je pak důraz na solidaritu, snižování nerovností, důležitost odborů i skepse ke zcela volnému působení tržních sil. S liberalismem má pak křesťanská demokracie společný důraz na rovnost lidských práv a ústavní vládu, přirozené právo na vlastnictví, univerzalismus, iniciativnost jednotlivce či význam občanské společnosti. Odlišuje se od něj v podpoře všeobecného určení statků, ve skepsi k volnému trhu i v důrazu na tradiční křesťanské hodnoty. Od konzervatismu se pak liší ve svém univerzalismu, v prosazování sociálních reforem ve svém masovějším či lidovějším charakteru. Naopak mají společnou ochranu soukromého vlastnictví, organické vidění společnosti, důraz na důležitost rodiny či vyzdvihování morálních hodnot.

Jak se ideově odlišují evropské křesťansko-demokratické strany?

I přes svůj středový charakter tyto strany často plnily funkci hlavních pravicových stran, to dosud platí v Německu, nicméně v řadě zemí začaly být tyto strany postupně ohrožovány zprava jak liberálními, tak nacionálně-populistickými formacemi, což lze pozorovat především v případě Rakouska, Belgie, Nizozemí, ale i Švýcarska a Lucemburska. Nahrazeny jinými středopravicovými subjekty pak byly již před určitou dobou ve Francii a v Itálii. Zcela specifické pak jsou tyto strany ve Skandinávii, kde se zaměřují spíše na společensko-kulturní než na socioekonomická témata.

Jak se v čase z ideového hlediska v českých zemích křesťanská demokracie vyvíjela?

Z počátku existovalo i v českých zemích dělení politického katolicismu spíše na konzervativní a křesťansko-sociální proud. Ten se sjednotil až po první světové válce v Československé straně lidové. Ta se následně stala výraznou podporovatelkou demokracie a její program vycházel z výše zmíněného křesťanského solidarismu. Po druhé světové válce se snažila o nekonfesní charakter a existoval v ní i pro-západní a liberální proud reprezentovaný především Helenou Koželuhovou. V době nesvobody pak byly její ideje zneužívány k podpoře komunistického režimu. Po listopadu 1989 pak proběhl boj o hlavní křesťansko-demokratickou stranu, kdy byli lidovci ohrožováni především Křesťanskodemokratickou stranou a došlo i k odštěpení Křesťansko-sociální unie. Politicko-filozofická východiska současné KDU-ČSL pak obsahují velkou řadu zde zmíněných křesťansko-demokratických idejí.

Má existence dvou křesťansko-demokratických mládežnických organizací i nějaké ideové důvody?

Lze říct, že Mladí křesťanští demokraté oproti Mladým lidovcům více zdůrazňují kontroverzní konzervativní témata, zatímco ti druzí se jim snaží spíše vyhýbat a zaměřují spíše na jiné aktivity. Oslovení zástupci těchto uskupení se nicméně domnívají, že ideové rozdíly nejsou natolik zásadní, a zároveň jsou otevření i případnému znovusjednocení obou organizací.

Existuje u nás v současnosti pouze jedna křesťansko-demokratická strana?

Za explicitně křesťansko-demokratickou stranu lze v současnosti označit skutečně pouze KDU-ČSL, je nicméně skutečností, že řadu křesťansko-demokratických idejí lze nalézt v programových a ideových materiálech jak Starostů a nezávislých, tak u TOP 09 i u Koruny české. Kromě principu subsidiarity, důrazu na sociální rozměr ekonomiky je to často i podpora rodiny a v určitých ohledech i vycházení z podobných morálních hodnot.

Přílohy

Grafy viz str. 73 – https://is.muni.cz/th/397608/fss_m/Krestanska_demokracie_z_hlediska_politickych_ideji_otdekclm.pdf

Graf č. 1 – Německo:[48]

Graf č. 2 – Rakousko:

Graf č. 3 – Itálie:

Graf č. 4 – Francie:

Graf č. 5 – Belgie:

Graf č. 6 – Nizozemí:

Graf č. 7 – Lucembursko:

Graf č. 8 – Švýcarsko:

Graf č. 9 – Norsko:

Graf č. 10 – Švédsko:

Graf č. 11 – Dánsko:

Graf č. 12 – Finsko:

Graf č. 13 – Česko:

 

7.2. Rozhovory s představiteli stran a mládežnických organizací

KDU-ČSL – předseda – Pavel Bělobrádek:

1) Kam bys KDU-ČSL zařadil ve schématu levice-střed-pravice?

To sice nemá moc smysl, ale EPP je pravý střed, což má jim význam v SRN a jiný u nás. Jsme solidární pravice, konzervativní je zodpovědná solidarita.

2) Myslíš, že se už podařilo z prvorepublikové konfesijně-klerikální křesťanské strany udělat moderní západoevropskou křesťansko-demokratickou stranu, jak po tom volal Josef Lux? Co tomu případně ještě chybí?

Částečně ano, ale pořád je jednou ze tří hlavních bariér volitelnosti dojem, že jsme jen pro křesťany. U jiných křesťanů už jako katolická strana vnímání moc nejsme. Např. díky angažmá a členství nekatolíků – P. Šilar je evangelík. Boj se stereotypy není jednoduchý, ale postupně e to zlepšuje. Chce to čas.

3) Je KDU-ČSL jediná křesťansko-demokratická strana u nás? Nebo jsou ty ideje obsaženy třeba i v TOP 09 či STAN? A je podle Tebe i s ohledem na mentalitu lidovecké členské základny a politiků ODS možné, aby v budoucnu vznikla nějaká středopravicová unie ve stylu poválečné CDU?

V EPP jsou i topka a v podstatě i STAN. Ale v EPP jsou i středopravicové strany, které jsou spíše liberální než konzervativní. Řekl bych, že jsme nevyprofilovanější a autentičtí. CDU/CSU si přeji, ale s ODS je to vyloučeno. To by muselo dojít buď k odštěpení konzervativní části od národovecké a neoliberální části. Logiku má Stan a Topka.

4) Jaký je Tvůj názor na Helenu Koželuhovou?

Zajímavá žena s prorockým hlasem

5) Jaké ideje jsou podle Tebe pro KDU-ČSL a křesťanskou demokracii obecně nejdůležitější?

Křesťanský ohled na člověka, včetně života jako služby, důstojnosti každé lidské osoby, svoboda, zodpovědnost, solidarita a spravedlnost.

6) Ke kterým západoevropským KD stranám myslíš, že má KDU-ČSL nejblíže a proč?

CSU, KDH, CDU, OVP. Jsou to sousedé, logicky tedy k sobě máme nejblíže.

7) V čem Tě inspiruje Ludwig Erhard a myslíš si, že řada kroků, jimiž dnes vláda komplikuje malé a střední podnikání, je v souladu s jeho ordoliberálními idejemi?

Inspirací je pro nás sociálně tržní hospodářství jako celek. Od topky narodíl se k němu hlásíme a tvrdíme, že solidarita musí být zodpovědná. Že sociální je to, co lidem dává práci, nikoli dávky.

8) Jsou dnes v KDU-ČSL nějaká viditelná ideová či mocenská křídla, jako vždy bývala, nebo je nyní situace výjimečně stabilizovaná?

Nejsou. Je to novinářská chiméra, kterou podporují naši oponenti. Mnozí z venčí nemohou uvěřit, že tomu tak není. Důvodem je, že část lidi ze strany odešla se vnikem topky a vypadnutím z PS a druhým jsem já jako produkt vypadnutí a nutné soudržnosti k navrácení. Autorita daná unikátním návratem do PS je umocněna mojí deklarací, že brzy skončím. Až ohlásím odchod, pak určitě začne boj, který teď není. Všichni čekají 😀

9) Jaké postavení by podle Tebe měla mít KDU-ČSL v našem stranickém systému? (Hlavní pravicová/hlavní středová strana; jak velká (6, 10, 15, 20+ %); v jakých koalicích; jak často být v opozici a za jakých situací atd.?)

Měla by být v první trojce s levici a liberály/populisty.

10) Jaká je tvoje vize pro českou křesťanskou demokracii?

To je na delší vyprávění. Vytáhni si moje proslovy na sjezdech a ideových konferencích. Nebo najdeš na youtube ze setkání s občany.

 

STAN – předseda Petr Gazdík:

1) Jak byste ideově zařadil STAN?

Zařadil bych hnutí STAN mezi politické strany a politická hnutí spíše pravého středu. S důrazem na individuální odpovědnost, s důrazem na osobní svobodu, na lidská a občanská práva, která s sebou ale nesou zároveň odpovědnost. Máme za to, že např. v případě nouze má pomoci nejprve rodina a nejbližší, poté obec a teprve nakonec stát – např. sociální dávky chápeme jako pomoc v nouzi, ne dlouhodobý životní styl. Zkrátka stát nemá být entita, ke které kdokoliv automaticky natáhne ruku.

Základní idejové ukotvení najdete na našich stránkách v tzv. “Hodnotové desateru” (https://www.starostove-nezavisli.cz/o-nas/volebni-program-a-ideova-vychodiska/).

2) Jste členem EPP, myslíte si, že má STAN blízko k lidoveckým, resp. křesťansko-demokratickým idejím?

Myslím. Já osobně jsem věřící člověk, nejde ale zdaleka jen o víru. Jde o to, co jsem nastínil v předchozí odpovědi: ukotvení v rodině a v kruhu nejbližších a důraz na osobní odpovědnost.

3) Které ideje a hodnoty jsou pro STAN nejdůležitější?

Chceme silnější stát v oblastech, kde je nezastupitelný (bezpečnost, vnější obrana, zahraniční politika, justice), a silnější samosprávy v oblastech, které zvládají lépe obce a regiony, než stát (školství, sociální dávky apod.). Nemyslíme si, že by vše měl řešit stát – má do života jednotlivce mluvit co nejméně. Není tu od toho, aby opatroval, vychovával, zkrátka choval se paternalisticky.

Základem je pro nás svoboda jednotlivce (včetně svobody projevu a názoru) a individuální odpovědnost v návaznosti na osobní práva – práva s sebou nesou i odpovědnost.

Rovnost před zákonem. To je základ soudržnosti společnost. Nevyznáváme levicové rovnostářství, ale rovnost v možnosti domoci se práva zcela jednoznačně ano.

Subsidiarita, tj. řešení problémů co nejblíže lidem. Např. rozhodování o sociálních dávkách by mnohem lépe zvládli obce, které znají sociální situaci svých občanů.

Politika jako služba občanům – ve smyslu “stát je tu pro lidi, ne lidi pro stát”.

Mezinárodně pak ukotvení ČR v evropských strukturách.

4) STAN uvádí, že je pro ni důležitá hodnota subsidiarity, má to nějaký základ v křesťansko-demokratických, příp. třeba eurolidoveckých hodnotách, nebo jak to vzniklo?

Toto nebereme rozhodně ideologicky, je to prostá zkušenost našich starostů, místostarostů a zastupitelů. V praxi vidíme, že z některých věcí dělá stát “Kocourkov”, nedohlédne až na rovinu, ve které se věci realizují, dělá je zbytečně složitě.

Takže v tom nehledejte teoretická ideologická východiska, ale poznatky z praxe.

Obecně to ale vychází z toho, jak stát chápeme – nemá určovat život člověka.

Jak se do budoucna díváte na případný vznik něčeho na způsob CDU/CSU, tedy nějaké těsnější spojenectví středopravicových stran zahrnující kromě KDU-ČSL a STAN i TOP 09? A umíte si představit, že by součástí takového subjektu byla i ODS? A budete případně riskovat oficiální koalici s nutností překročit 10% hranici?

Upřímně: model CDU/CSU byla moje určitá představa. Ale pokud se ptáte to, zda věřím v integraci středopravých stran v českých podmínkách, tak to v této chvíli nevěřím. ODS už řekla, že do toho nepůjde, s TOP 09 je problém – naše ukončení spolupráce proběhlo, jak proběhlo, včetně mediálních přestřelek. Jednání s KDU-ČSL ještě běží. Není jisté, zda na spolupráci přistoupí (tentokrát by to nesmělo být jako s TOP 09, tedy naši lidé na jejich kandidátkách, ale muselo by to být spojení rovnocenných stran ve volebním subjektu). Koalici riskovat nebudeme. Vše je zatím otevřené, uvidíme.

 

TOP 09 – 1. místopředseda – Marek Ženíšek:

(položeny více méně shodné otázky jako místopředsedkyni Jitce Chalánkové – viz níže)

Co se týká integrace, tak tu nedělají předsedové, ale musí mít podporu uvnitř členské základny a ta je v nedohlednu. Např. v TOPce je několik lidi, kteří odešli z KDU, neb měli pocit, že je velmi levicová. A velká část lidí začala v roce 2010 volit TOP 09, neb pro ne ODS v krajích nebyla volitelná kvůli různým regionálním kmotrům, a tito lidé jsou ve straně stále a o ODS si mysli stále to samé!

 

TOP 09 – místopředsedkyně Jitka Chalánková:

1) Existuje podle Vás v TOP 09 nějaké křídlo, které by se dalo označit jako křesťansko-demokratické? 2) Znáte nějaké členy nebo politiky TOP 09, kteří by se považovali za křesťanské demokraty?

Nelze říci, že by v TOP 09 bylo přímo institucionalizované křesťansko- demokratické křídlo. Je ovšem jisté, že v TOP 09 je řada výrazně křesťansky pevně zakotvených politiků. Tímto vlastně současně odpovídám i na otázku číslo 2. Nelze ani říci, že by některé kraje byly v tomto směru odlišné.

3) Vy osobně jste byla členkou KDU-ČSL, považujete se Vy sama za křesťanskou demokratku?

Pro mne je určující,  co konkrétně projednáváme a jak lze poměřovat projednávanou problematiku s obecně platnými a staletími prověřenými konzervativními tradicemi. Pokud jde o záležitosti, kde by mohlo dojít k prolomení a poškození vyšších principů, pak upozorňuji kolegy, že touto cestou nelze jít. Je mi někdy líto, že KDU- ČSL je ochotná podporovat vládu, která porušuje obecně platné principy, které by neměly být lidskými zákony měněny. Především jde o základní lidská práva v otázkách rodinné politiky, práv rodičů a dětí, formulace manželství jako svazku muže a ženy a nijak jinak.

Ono totiž bránit některým návrhům paní ministryně Marksové či exministra Dienstbiera je velmi namáhavé. A propaganda, na kterou tito mají i dostatek prostředků, mnohdy veřejnost mate. Pokud KDU- ČSL je ve vládě, která si dovolí přinést do parlamentu VLÁDNÍ! návrh adopce dětí homosexuály, tak- podle mého názoru- takovou vládu má opustit. A jsou tam i další návrhy z dílny ministryně Marksové či exministra Dienstbiera, které porušují princip subsidiarity a mohou vést k porušení lidských práv. Ale voliči to asi tak moc nevnímají.

4) Myslíte si, že by do budoucna bylo lepší, kdyby TOP 09 kandidovala společně s ODS v rámci nějaké sjednocené pravice, nebo by mohlo být vhodnější, kdyby byla součástí nějakého středopravicového bloku a nějaké české CDU/CSU společně se STAN a KDU-ČSL?
TOP 09 je stranou, která se hlásí ke konzervatismu. Pokud by šlo o možnou podporu liberalismu, tak jen do té míry, kdy nedochází k narušení obecně platných, historickým vývojem potvrzených zákonitostí. Liberalismus má dnes i nový rozměr, který se hlásí spíše k agresivnímu neomarxismu. A tam místo pro TOP 09 jistě nesmí být.  Je otázkou, jak se samotná ODS vyprofiluje. Nebo jak se uskuteční spolupráce KDU- ČSL se Starosty.

5) Co by té které možnosti mohlo případně bránit a jak by se to dalo překonat?
Odpovězeno i v odpovědi na otázku číslo 4. Plus samozřejmě by mohlo jít i o osobní animozity.
6) Hlásí se TOP 09 jako členka EPP k idejím ordoliberalismu a sociálně-tržního hospodářství? Pokud ne, proč tak podle Vás nečiní?

TOP 09 jako konzervativní strana princip sociálně-tržního hospodářství uznává a respektuje. Vždy jde ovšem o nastavení takových parametrů, aby nemohlo dojít k demotivaci jednotlivců. Současný systém důchodového zabezpečení bohužel moc motivující z různých důvodů není.

 

Mladí lidovci – předseda – Vladimír Hanáček:

1) Jaký je smysl toho, že v současnosti existují dvě mládežnické organice?

Existence dvou mládežnických organizací KDU-ČSL je výsledek historického procesu. Smysl lze spatřovat v tom, že skrze odlišné spektrum aktivit se do organizací zapojují různí mladí lidé s různými prioritami, jejichž jednotícím prvkem je vytváření společné vazby ke KDU-ČSL.

2) Má to nějaké ideové příčiny? Co způsobilo ten rozkol?

Ideové příčiny existence dvou organizací nemá. Rozkol byl dán pocitem některých lidí, že v MKD nemůžou realizovat aktivity na poli občanského vzdělávání a přípravy na politickou práci v dostatečné míře, a proto založili se souhlasem vedení KDU-ČSL novou organizaci ML, která se na tyto oblasti zaměřuje. Pojem „rozkol“ je přitom relativní. Většina dnešních členů ML nikdy v jiné organizaci nebyla.

3) Jak myslíš, že se z hlediska politických idejí tyto dvě organizace odlišují?

Z hlediska politických idejí se tyto dvě organizace nijak neodlišují. Obě jsou křesťanskodemokratické ideové orientace s vazbou na KDU-ČSL. Odlišují se skrze zacílení svých aktivit: MKD se orientují primárně na obhajobu KD hodnot ve veřejném prostoru, ML na občanské vzdělávání a přípravu na praktickou politickou práci.

4) Která značka je pro získávání nových mladých členů podle Tebe atraktivnější a proč?

Jako insider toto těžko můžu hodnotit. Do ML se během 4 let zapojilo už téměř 500 lidí. I když někteří členství postupně ukončili, mají ML aktuálně 320 členů. Většina nových členů tvrdí, že si ML vybrali kvůli atraktivitě jejich aktivit. Statistiku u MKD neznám.

5) Myslíš, že v dohledné době dojde k opětovnému sloučení a jak by to případně mělo proběhnout? Měla by jedna z těch organizací zaniknout, případně která? A je ve hře i možnost zcela nového názvu, jaký by to případně mohl být?

Začnu od konce: podle předběžných rozhovorů se většina členů MKD i ML silně identifikuje s příslušnou značkou a její zánik si nepřeje. Z toho důvodu by případný proces slučování musel tuto skutečnost po stránce formální i praktické obrážet. Odlišné zacílení aktivit obou organizací zároveň během 4 let posílilo značnou nezávislost obou organizací na sobě navzájem. Mojí osobní prioritou je posílit spolupráci obou organizací v zájmu vnější prezentace (včetně mediální), aby existence dvou mládežnických organizací nepoškozovala KDU-ČSL. Sloučení obou organizací možné je. Vzhledem k výše řečenému ho odhaduji zhruba ve střednědobém horizontu.

Na závěr podtrhuju, že vše řečené jsou moje osobní pohledy a hodnocení a není to žádné oficiální stanovisko ML. To je celkem jasné, tak jenom pro pořádek. 😉

Možná polemizoval s tím, že se ty organizace ideově neliší. Jako teď možná fakt ne, ale osobně bych tam určité rozdíly nebo prostor pro ně viděl, zvlášť v tom, že MKD mi přijde, že daleko více akcentuje tradicionalismus, křesťanský konzervatismus atd. Naopak ML mi přijde, že by mohla být více známá nějakou modernější křesťanskou demokracií, která více zdůrazňuje ta témata, která jsou přijatelná i pro sekulární českou veřejnost, a v nichž se KD stále odlišuje od ostatních stran a ideologií (sociálně-tržní hospodářství, subsidiarita, lidská důstojnost, systémové zvýhodňování úplných rodin, konsensuální politika atd.

Ohledně ideové odlišnosti mezi ML a MKD v podstatě souhlasím s tím, že MKD hodně akcentují bioetická témata, kterým my jako ML se upřímně snažíme vyhýbat. Myslím ale, že je to věc spíš strategie navenek než ideového nesouladu. Drtivá většina členů má na tuto věc stejný pohled jako KDU-ČSL. Spíš se snažíme navenek akcentovat jiná témata.

 

MKD – místopředseda Pavel Horáček

1) Jaký je smysl toho, že v současnosti existují dvě mládežnické organice?

Uvnitř MKD byly v minulosti dva proudy. Jeden úzce spjatý s politikou KDU-ČSL a jejími představiteli, a druhý stojící na konzervativních hodnotách, jehož reprezentanti ne ve všem souhlasili s politikou KDU-ČSL  a přinášeli vlastní témata a vlastní pohled na věc.

2) Má to nějaké ideové příčiny? Co způsobilo ten rozkol?

Do jisté míry vnímám jiný pohled na fungování MKD jako mládežnické organizace. V době, kdy docházelo k rozporu uvnitř organizace, byli ve vedení MKD převážně reprezentanti tzv. konzervativního proudu. Jako MKD jsme přicházeli s celou řadou návrhů a usnesení, hájili jsme křesťansko-konzervativní zaměření organizace. V té době byli Mladí křesťanští demokraté označování jako „Svědomí KDU-ČSL“.

Vnímal jsem také stále silnější osobní antipatie mezi některými představiteli jednotlivých proudů uvnitř organizace. Tou chvílí, kdy začalo štěpení organizace, byl sjezd 2012 v Táboře, kdy do předsednictva MKD nebyl zvolen kandidát druhého proudu, tj. proudu úzce spjatého s představiteli KDU-ČSL. Od té chvíle představitelé tohoto proudu začali s přípravou nové organizace pod názvem Mladí lidovci.

3) Jak myslíš, že se z hlediska politických idejí tyto dvě organizace odlišují?

V podstatě vycházejí z idejí, které tyto dva proudy reprezentovaly ještě uvnitř MKD. Mladí lidovci navazuji na proud úzce přímo spjatý a KDU-ČSL a jejími představiteli, zaměřují se na aktivity uvnitř strany, na školení nových členů a podobně. Nepřicházejí s vlastními tématy, hájí témata reprezentovaná stranou. Mladí křesťanšti demokraté přichází s vlastními tématy, háj konzervativní názory a veřejně se k těmto názorům hlásí. Jsou úzce spjatí s KDU-ČSL, neznamená to ale, že ve sto procentech přebírají stranický pohled na věc. Ve svých názorech vychází z křesťansko-konzervativního pohledu na věc.

4) Která značka je pro získávání nových mladých členů podle Tebe atraktivnější a proč?

Jsem členem Mladých křesťanských demokratů. Do organizace jsem vstupoval v den svých patnáctých narozenin, a když mi byl nabídnut vstup do Mladých lidovců, odmítl jsem s tím, že zásadně nesouhlasím se štěpením naší organizace. Podle mě jsou to právě Mladí křesťanští demokraté, kteří mají velký potenciál v oslovení mladých lidí. Vždyť to bude na jaře již dvacet let, od založení Junior klubu, dnes Mladých křesťanských demokratů.

5) Myslíš, že v dohledné době dojde k opětovnému sloučení a jak by to případně mělo proběhnout? Měla by jedna z těch organizací zaniknout, případně která? A je ve hře i možnost zcela nového názvu, jaký by to případně mohl být?

Když jsem na stranické konferenci na jaře 2013 mluvilo o vzniku nové organizace, vystoupil jsem s tím, že se tyto organizace opět znovu spojí. Za tímto názorem si stojím a věřím v to. Jsem přesvědčen, že se nám daří spolupracovat, spoustu akcí pořádáme společně. Je nutné si uvědomit, že nejsme reprezentanti nejsilnějšího názorového spektra a že pokud se preference naší mateřské strany pohybují okolo sedmi procent, je obrovským plýtváním energií mít dvě mládežnické organizace. Mám představu, že se představitelé MKD a ML setkají společně u jednacího stolu například s předsedou strany Pavlem Bělobrádkem. (takové setkání jsem postrádal v době vzniku ML a myslím, že kdyby tehdy proběhlo, nemusela by nová organizace vznikat a rozpor uvnitř MKD by se dal řešit). Reálně to vidím na společný sjezd obou organizací, zvolení nového předsednictva ze zástupců jak MKD tak ML a vytvoření nového názvu. To jestli ten název bude MKD-ML, ML-MKD, nebo nějaký kreativec Oliver vytvoří zcela nový název, to podle mě není podstatné. Důležité je si uvědomit, že v jednotě je síla, že chceme jít v budoucnu společnou cestou a hledat způsoby jak toho dosáhnout, ne důvody, proč by to nešlo.

 

KČ – předseda – Petr Nohel:

1) Na české i anglické Wikipedii se uvádí, že součástí ideologie Vaší strany je i křesťanská demokracie. Chtěl bych se proto zeptat, na kolik jsou křesťansko-demokratické ideje v politické filozofii a programu Koruny české obsaženy?

Velmi. Stačí si přečíst náš program nebo Stanovy, v nichž zmínka o křesťanství nechybí. Vždy zdůrazňujeme základ naší civilizace, který je anticko-židovsko-křesťanský. Drtivá většina z nás jsou křesťané, takže se jako věřící lidé snažíme i pojímat náš hlavní cíl a celé politické působení. Nejsme relativisté ani liberálové, ale stojíme pevně nohama na zemi. Za naši politickou scénu i za panovníka se modlíme. Je to stejně důležité jako všechno ostatní.

2) Které hodnoty a ideje jsou pro Vaší stranu (kromě obnovení monarchie) nejdůležitější?

Jsou to hodnoty, které bychom mohli nazvat konzervativní. Nejsme ale konzervativní ve smyslu zkostnatělí. Konzervatismus se politický proud, který v osvědčených hodnotách vidí spíše známky stability a modrosti, než nedostatečnou dynamiku a neschopnost změny. Nedělíme proto strany na pravici a levici, ale konzervativní a liberální spektrum, přičemž k tomu konzervativnímu se hlásíme.

3) Na kolik je Vám z ideového a programového hlesdiska blízká politika KDU-ČSL a jaké k ní máte případně výhrady?

KDU-ČSL je strana nám blízká podobně jako TOP09. Dovedeme si ostatně představit i spolupráci s KAN, Konzervativní stranou, ODS, zkrátka s celou částí naší politické scény, které by podle toho klasického dělení byla nejspíše označena středově-pravicová.

4) Myslíte si, že je reálné, aby se český národ jednou opět stal královstvím?

Reálné je, že se jím jednou 100% stane. Otázka je pouze kdy a za jakých podmínek. Když psal TGM tuším v roce 1905 list přátelům do ciziny, zmiňoval se tam také o něčem ve smyslu, že republiku si tu přeje jen individuí po hospodách. No a za pár let už byl prezidentem této republiky. Změna tedy může přijít i velmi rychle.

5) Na kolik si myslíte, že tomu brání požadavek monarchistů, aby panovníkem byl někdo, kdo není součástí naší země (tedy potomci Habsburků)?

To nevím, takto neuvažujeme. Habsburkové jsem našimi legitimními následníky, protože českou korunu po svých přemyslovských předcích reálně zdědily, takže fakticky v jejich nároku problém není. No a pokud narážíte na to, jaké smýšlení o nich nám nutily minulé režimy, tak ano, to problém byl, ale to už je naštěstí za námi. Současné učebnice už jsem na to mnohem lépe, vychází spousta článků o našich panovnících, obzvláště letos, takže pro mě jsou to samé dobré zprávy. Určitě nebudeme ustupovat z našeho přesvědčení jen, proto abych byli volitelní. Pokud někomu vadí Habsburkové, tak ať hlasuje pro republiku. Mít monarchii s jiným králem, než kterému koruna patří, je stejně špatné a možné ještě o něco horší, než mít republiku. Vždyť král se přece nevolí, král se nevybírá, král se bud narodí, nebo ne.

6) Kdo pocházející z českých zemí by případně mohl být následníkem trůnu jak tehdy po obnovení naší politické samostatnosti v roce 1918, tak případně i v blízké budoucnosti?

No právě příslušníci rodu Habsbursko-Lotrinského. Pocházejí z Českých zemí (potomci Přemyslovců, Lucemburků i Jagellonců), vládli zde a nárok na trůn mají – jako první je to princ Karel (vnuk bl. Kala I. (1916-1918), posledního českého krále). Navíc oni nemohou za to, že je naši nacionalismem ovlivnění předkové vyhnali (a to ještě zdaleka ne všichni)! V rozvité monarchie žádný velký konsenzus nebyl.

7) Budete v souvislosti s další přímou volbou prezidenta dělat nějakou kampaň, v níž byste upozorňovali na to, proč je podle Vašeho názoru pro naši zemi přirozenější, abychom hlavu státu neměnili co 5 let, ale abychom měli krále či královnu?

O různých akcích k roku 1918, tedy i o volbě prezidenta, diskutujeme a snažíme se najít ty nejlépe realizovatelné. Pravděpodobně ale na historickou nesmyslnost prezidentského úřadu upozorníme.

8) Máte v úmyslu v dalších sněmovních volbách kandidovat samostatně a ještě více tak tříštit potřebné hlasy pravého středu, nebo se připojíte na kandidátky k některé ze středopravicových stran?

Předně bych chtěl říci, že nepodléháme mýtu o tm, že hlas daný tzv. „malé straně“ je hlasem vyhozeným. Z toho zároveň vyplývá, že nevnímáme více kandidátek více stran s podobným viděním světa jako tříštění sil. Osobně se ale spolupráci s těmito politickými subjekty nijak nebráním a společnou kandidátku, nebo jiný podobný způsob vzájemné podpory, nevylučuji. Jednání o kandidátkách ale teprve začnou, takže uvidím, co přinesou konkrétního vzájemná jednání

Seznam literatury

Almond, Gabriel. 1948a. The Christian parties of Western Europe. World Politics, 1: 30-58.

Almond, Gabriel. 1948b. The political ideas of Christian Democracy, The Journal of Politics, 10: 734-63.

Anzenbacher, Arno. 2015. Křesťanská sociální etika: Úvod a principy. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Barša, Pavel. 1997. „Křesťanský personalismus proti liberalismu a totalitarismu.“ In: Křesťanské alternativy v politice. Ed. Petr Fiala. Brno: Centrum demokracie a kultury. 13-48.

Beke, Wouter. 2004. „Living Apart Together. Christian Democracy in Belgium.“ In: Christian Democratic Parties in Europe since the End of the Cold War. Ed. Steven Van Hecke & Emamanuel Gerard. Leuven: Leuven University Press. 133-158.

Beneš, Vít. 2008. „Diskurzivní analýza.“ In: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Ed. Pavel Drulák. Praha: Portál.

Berwid-Buquoy, Jan. 2006. Otec německého hospodářského zázraku: Ludwig Erhard. České Budějovice: Herbia s.r.o.

Béthouart, Bruno. 2004. „Entry of the Catholics into the Republic: The Mouvement Républicain Populaire in France.“ In: Christian Democracy in Europe Since 1945. Ed. Michael Gehler and Wolfram Kaiser. London: Routledge. 85-100.

Beyme, Klaus von. 1985. Political Parties in Western Democracies. Aldershot: Gower.

Bosmans, Jac. 2004. „The Primacy of Domestic Politic: Christian Democracy in the Netherlands.“ In: Christian Democracy in Europe Since 1945. Ed. Michael Gehler and Wolfram Kaiser. London: Routledge. 54-66.

Bösch, Frank. 2004. „Two Crises, Two Consolidtions? Christian Democracy in Germany.“ In: Christian Democratic Parties in Europe since the End of the Cold War. Ed. Steven Van Hecke & Emamanuel Gerard. Leuven: Leuven University Press. 55-78.

Danda, Oldřich. 2009. Fischera nelanaříme, ale neodmítli bychom ho, připouští Kalousek. Novinky.cz. 27th November 2009. (https://www.novinky.cz/domaci/185445-fischera-nelanarime-ale-neodmitli-bychom-ho-pripousti-kalousek.html).

Echo24. 2016. „CSU přitvrzuje: ‚Německo musí zůstat Německem‘“ Echo24.cz. 8. September 2016 (http://echo24.cz/a/wpGwt/csu-pritvrzuje-nemecko-musi-zustat-nemeckem).

E-mailová korespondence s Jitkou Chalánkovou, 2. 1. 2017.

E-mailová korespondence s Markem Ženíškem, 2. 12. 2016.

E-mailová korespondence s Pavlem Bělobrádkem, 29. 12. 2016.

E-mailová korespondence s Pavlem Horáčkem, 3. 1. 2017.

E-mailová korespondence s Petrem Nohlem, 18. 11. 2016.

E-mailová korespondence se Stanislavem Gazdíkem, 29. 12. 2016.

E-mailová korespondence s Vladimírem Hanáčkem, 30. 12. 2016.

Erhard, Ludwig. 1997. Wohlstand für Alle. Düsseldorf

Fallend, Franz. 2004. „Rejuvenation of an ‚Old Party‘? Christian Democracy in Austria.“ In: Christian Democratic Parties in Europe since the End of the Cold War. Ed. Steven Van Hecke & Emamanuel Gerard. Leuven: Leuven University Press. 79-104.

Fiala, Petr. 1997. „Křesťanské alternativy v politice a křesťanská politika jako alternativa.“ In: Ed. Petr Fiala. Křesťanské alternativy v politice. Centrum pro studium demokracie a kultury. 7-12.

Fiala Petr. 2007. Laboratoř sekularizace. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Fiala, Petr and Foral, Jiří. 2008. „Český politický katolicismus v demokratické společnosti.“ In: Český politický katolicismus 1848-2005. Ed. Petr Fiala, Jiří Foral, Karel Konečný, Pavel Marek, Michal Pehr, Miloš Trapl. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 447-510.

Franke, Siegfried F. and Gregosz, David. 2013. Sociálně tržní hospodářství – co to znamená? Berlín: KAS.

Freeden, Michael. 1996. Ideologies and Political Theory: A Conceptual Approach. Oxford: Oxford University Press.

Freston, Paul. 2004. Protestant Political Parties: A global survey. Burlington: Ashgate Publishing Company.

Gaus, Gerald. 2000. Political Concepts and Political Theories. Boulder: Westview Press.

Gees, Thoas. 2004. „Successful as a ‚Go-between‘: The Conservative People’s Party in Switzerland.“ In: Christian Democracy in Europe Since 1945. Ed. Michael Gehler and Wolfram Kaiser. London: Routledge. 38-53.

Gehler, Michael and Kaiser, Wolfram, ed. 2004. Christian Democracy in Europe Since 1945. London: Routledge.

Gray, John. 1999. Liberalismus. Praha: Občanský institut.

Hanley, David. 1994. „Christian Democracy as a political phenomenon.“ In: Christian Democracy in Europe. A comparative Perspective. Ed. David Hanley. London: Pinter. 1-14.

Heywood, Andrew. 2008. Politické ideologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.

Hloušek, Vít and Kopeček, Lubomír. 2010. Politické strany: Původ, ideologie a transformace politických stran v západní a střední Evropě. Praha: Grada Publishing, a.s.

Hogwood, Patricia. 2013. „Sources of political conflict.“ In: European Politics Today. Ed. Patricia Hogwood and Geoffrey K. Roberts. Manchester University Press. 38-61.

Kalyvas, Stathis N. 1996. The Rise of Christian Democracy in Europe. Ithaca: Cornell University Press.

KDU-ČSL. 2017. (http://www.kdu.cz/o-nas/kdo-jsme).

Konečný, Karel. 2008. „Politický katolicismus v letech komunistické totality – Československá strana lidová 1948-1989.“ In: Český politický katolicismus 1848-2005. Ed. Petr Fiala, Jiří Foral, Karel Konečný, Pavel Marek, Michal Pehr, Miloš Trapl. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 371-446.

Konrad-Adenauer-Stiftung. 2000. Koncepce sociálního tržního hospodářství: Zásady, zkušenosti, nové úkoly. Praha.

Krason, Stephen M. 2014. „Rediscovering Heinrich Pesch and Solidarism.“ Crisis Magazine. 1st January 2014 (http://www.crisismagazine.com/2014/rediscovering-heinrich-pesch-and-solidarism)

Kratochvil, Josef. 1935. Křesťanský solidarismus. Brno: Typos.

Krňávek, Petr. 2005. Mladí křesťanští demokraté. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita (https://is.muni.cz/th/179855/fss_b/bakalarska_prace_-_petr_krnavek.pdf).

Lamberts, Emiel. 2004. „The Zenith of Christian Democracy: The Christelijke Volkspartij/Parti Socil Chrétien in Belgium.“ In: Christian Democracy in Europe Since 1945. Ed. Michael Gehler and Wolfram Kaiser. London: Routledge. 67-84.

Lappenküper, Ulrich. 2004. „Between Concentration Movement and People’s Party: The Christian Democratic Union in Germany.“ In: Christian Democracy in Europe Since 1945. Ed. Michael Gehler and Wolfram Kaiser. London: Routledge. 25-37.

Leonardi, Robert and Albert, Paolo. 2004. „Christian Democracy in Italy.“ In: Christian Democratic Parties in Europe since the End of the Cold War. Ed. Steven Van Hecke & Emamanuel Gerard. Leuven: Leuven University Press. 105-132.

Lewis, Paul. 2000. Political Parties in Post-Communist Eastern Europe. New York: Routledge.

Lucardie, Paul. „Paradise Lost, Paradise Regained? Christian Democracy in the Netherlands.“ In: Christian Democratic Parties in Europe since the End of the Cold War. Ed. Steven Van Hecke & Emamanuel Gerard. Leuven: Leuven University Press. 159-178.

Madeley, John T. S. 2004. „Lie at the Northern Margin. Christian Democracy in Scandinavia.“ In: Christian Democratic Parties in Europe since the End of the Cold War. Ed. Steven Van Hecke & Emamanuel Gerard. Leuven: Leuven University Press. 217-242.

Marek, Pavel. 2008. „Počátky českého politického katolicismu v letech 1848-1918.“ In: Český politický katolicismus 1848-2005. Ed. Petr Fiala, Jiří Foral, Karel Konečný, Pavel Marek, Michal Pehr, Miloš Trapl. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 9-176.

Martinek, Cyril. 1998. Cesta k solidaritě. Nakladatelství Trinitas.

Martine, Jan. 2013. Kalousek: Jediný nezpochybnitelný lídr na pravici je Schwarzenberg. Novinky.cz. 31th August 2013. (https://www.novinky.cz/domaci/312038-kalousek-jediny-nezpochybnitelny-lidr-na-pravici-je-schwarzenberg.html).

Masala, Carlo. 2004. „Born for Government: The Democrazia Christiana in Italy.“ In Christian Democracy in Europe Since 1945. Ed. Michael Gehler and Wolfram Kaiser. London: Routledge. 101-107.

Maškarinec, Pavel. 2007. „Křesťanští demokraté. Analýza identity švédské relevantní křesťansko-demokratické strany.“ In: Středoevropské politické studie, 1, IX (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=292)

Miller, David, ed.. 2003. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno: Barrister & Principal.

Minnerath, Roland. 2008. „The fundamental principles of social doctrine. The issue of their interpretation.“ In: Pursuing the Common Good: How Solidarity and Subsidiarity Can Work Together. Ed. Potifical Academy of Social Sciences, Acta 14. Vatican City (http://www.pass.va/content/dam/scienzesociali/pdf/acta14/acta14-minnerath.pdf)

Mises, Ludwig von. 1998. Liberalismus. Praha: Ekopress.

Mladí lidovci. 2017. (http://mladilidovci.cz).

Mladí křesťanští demokraté. 2017. (http://mladikd.cz/).

Mounier, Emmanuel. 1948. Místo pro člověka: Manifest personalismu. Praha.

Müller,  Jan-Werner. 2014. „The End of Christian Democracy“ ForeignAffaris.com. 15th July 2014 (https://www.foreignaffairs.com/articles/western-europe/2014-07-15/end-christian-democracy).

Nisbet, Robert A. 1993. Konzervatismus: sen a realita. Praha: Občanský institut.

Pehr, Michal. 2008. „Politický katolicismus v poválečné době (1945-1948).“ In: Český politický katolicismus 1848-2005. Ed. Petr Fiala, Jiří Foral, Karel Konečný, Pavel Marek, Michal Pehr, Miloš Trapl. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 329-370.

Pombeni, Paolo. 2000. “The ideology of Christian Democracy.“ In: Journal of Political Ideologies (2000), 5(3), 289–300.

Pombeni, Paolo. 2013. „Christian Democracy.“ In: The Oxford Handbook of Political Ideologies. Ed. Michael Freeden. New York: Oxford Unversity Press, 312-328.

Poirier, Philippe. 2004. „At the Centre of the State. Christian Democracy in Luxembourg.“ Christian Democratic Parties in Europe since the End of the Cold War. Ed. Steven Van Hecke & Emamanuel Gerard. Leuven: Leuven University Press. 179-196.

Quadragesimo Anno. 1996. Praha: Zvon.

Streiff, Lukas. F. 2006. Christian Democratic Welfare Politics in the Age of Retrenchment: The CDU and the CSU in Germany – A Comparative Study (http://repository.upenn.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1024&context=curej).

Svoboda a bezpečí. 2017. (http://www.top09.cz/files/soubory/svoboda-pravo-bezpeci_1535.pdf).

STAN. 2014. (https://www.starostove-nezavisli.cz/o-nas/volebni-program-a-ideova-vychodiska/).

The Holy See. 2005. Compendium of the social doctrine of the church. Libreria Editrice Vaticana (http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/justpeace/documents/rc_pc_justpeace_doc_20060526_compendio-dott-soc_en.html#VIII.%20THE%20WAY%20OF%20LOVE)

Trapl, Miloš. 2008. „Český politický katolicismus v letech 1918-1938.“ In: Český politický katolicismus 1848-2005. Ed. Petr Fiala, Jiří Foral, Karel Konečný, Pavel Marek, Michal Pehr, Miloš Trapl. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 177-328.

Van Hecke, Steven and Gerard, Emmanuel, ed.. 2004. Christian Democratic Parties in Europe since the End of the Cold War. Leuven: Leuven University Press.

Van Kersbergen, Kees. 1995. Social Capitalism: A study of Christian democracy and the welfare state. London: Routledge.

Volební program TOP 09. 2013. (http://www.top09.cz/files/soubory/volebni-program-2013-do-poslanecke-snemovny_894.pdf).

Williams, Thomas D. & Bengtsson, Jan Olof. 2013. Personalism (https://plato.stanford.edu/entries/personalism/).

YouTube. Josef Lux na Sjezdu KDU-ČSL v Českých Budějovicích 1999 (2). 2007 (https://youtu.be/f4OKyGz1VQQ?t=3m56s).

YouTube. Lid v názvu strany – 3. díly (88 min.). 2015 (https://youtu.be/seQrC4tKD20?t=32m20s).

[1] Jan Šrámek v květnu 1947 před více než 100 000 účastníky na celostátním sjezdu lidovecké mládeže v Praze (YouTube 2016)

[2] Ludwig Erhard (1997: 221)

[3] Josef Lux (YouTube 2007)

[4] Zde mám na mysli jak Blackwellovu encyklopedii politického myšlení (Miller 2003), tak Politické ideologie (Heywood 2008).

[5] V publikaci Christian Democracy in Europe. A comparative Perspective (Hanley 1994).

[6] Social Capitalism: A study of Christian democracy and the welfare state (Van Kersbergen 1995: 1).

[7] The Rise of Christian Democracy in Europe (Kalyvas 1996: 6).

[8] Christian Democratic Parties in Europe since the End of the Cold War (Van Hecke & Gerard 2004: 10).

[9] Christian Democracy in Europe Since 1945 (Gehler & Kaiser 2004).

[10] Christian Democracy (Pombeni 2013).

[11] Např. v publikaci Křesťanské alternativy v politice (Fiala 1997).

[12] V publikaci Politické strany: Původ, ideologie a transformace politických stran v západní a střední Evropě (Hloušek & Kopeček 2010).

[13] Ve svém textu Laboratoř sekularizace (2007)

[14] Jejíž celý název zní Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová.

[15] Zároveň i místopředsedové TOP 09 Marek Ženíšek, Jitka Chalánková a Helena Langšádlová. Ti byli vybráni z toho důvodu, že svého času byli zároveň členy KDU-ČSL. Odpovědi se pak bohužel nepodařilo získat od Miroslava Kalouska a Heleny Langšádlové.

[16] Místo něj nicméně odpovědi poskytl místopředseda MKD Pavel Horáček.

[17] Někteří autoři píší sociálnědemokratické či křesťanskodemokratické dohromady, nicméně v tomto textu je zpravidla uvádím s pomlčkou.

[18] Tedy takové, které jsou institucionálně slabé, jsou spíše volnou platformou skupiny lídrů bez propracované územní organizace a stranického aparátu a ve vztahu k voličům jsou aktivní v podstatě pouze před volbami (ibid.: 11).

[19] Tedy takové, které reagovaly na změněnou situaci, oslabily svou dosavadní ideologickou orientaci s cílem oslovit co největší voličské publikum, což vedlo i k poklesu významu členské základny a naopak se zvýšila úloha lídrů (ibid.: 11-12).

[20] I v tomto případě budu používat v českém prostředí známější označení sociálně-tržní hospodářství s pomlčkou, přestože v literatuře se často objevuje překlad sociální tržní.

[21] Vzhledem k akademickému, a tedy i sekulárnímu charakteru této práce zde pojmy Bůh a Církev píšu zpravidla s malými písmeny.

[22] Zde je na místě připomenout tehdejší situaci, kdy práce dělníků byla brána jako zboží, čemuž odpovídaly i pracovní podmínky, kdy v 60. letech 19. století to bylo 78 a v 90. pak 66 hodin týdně. K tomu se přidávaly špatné bezpečnostní a hygienické standardy, extrémně nízké mzdy, nuzné bytové podmínky i neustálé kolísání ekonomiky (Anzenbacher 1997: 129-30).

[23] Anglicky common good, což je v českých textech překládáno různě i jako obecné či všeobecné blaho či obecné dobro. Zde nicméně používám patrně výstižnější překlad společné dobro.

[24] Dále jen KAS.

[25] Detailní analýza, a to i v rámci dalších ideových směrů by svým rozsahem byla spíše na samostatnou práci, proto je mou ambicí nabídnout pouze základní přehled.

[26] Van Kersbergen uvádí, že křeťansko-demokratické pojetí sociální spravedlnosti se oproti liberálnímu konceptu neodkazuje na vztahy mezi jednotlivci, ale spíše na vztahy mezi sociálními skupinami a organizacemi (1995: 184).

[27] Její inklinace k pravicovému spektru byla způsobena částečně tím, že toto hnutí bylo jediným opětovným spojenectvím středopravých sil a částečně jako výsledek utlumení jeho odborového a sociálně-katolického křídla (Van Kersbergen 1995: 63). Důležité je zmínit i to, že ak Adenauer, tak Erhard udržovali úzké kontakty se všemi vrstvami obyvatelstva a druhý z nich si pak vysloužil přezdívku „lidový kancléř“ (Berwid-Buqoy 2006: 96).

[28] Různorodé skupiny se mohly s CDU snadno identifikovat, protože organizovaní sociální katolíci měli zájem na obnovení politického křídla svého hnutí, církev zároveň hledala novou politickou ochranu, protestantské skupiny si přály spolupracovat s ostatními křesťany ve snaze zachránit alespoň minimální vliv, německý liberalismus připustil potenciální význam katolicismu pro obranu liberálních hodnot, anti-socialismus přitáhl „buržoazní“ prvky, zakotvení v katolické sociální teorii přitáhlo členy odborů a pruští konzervativci přivítali křesťanskou demokracii jako hnutí, které se snaží obsáhnout a smířit požadavky všech sociálních skupin a tříd (Van Kersbergen 1995: 63).

[29] Tehdy se rozhodlo, že se nebude obnovovat stará katolická strana Centrum, ale bude se rozvíjet zcela nová katolicko-protestantská strana (ibid.: 28). To bylo i následkem nacistické zkušenosti, kdy křesťané všech denominací zjistili, že tváří v tvář takové brutalitě sdílejí alespoň křesťanskou morálku (Van Kersbergen 1995: 63).

[30] Jinými slovy základní program explicitně uznává, že se strana skládá ze tří politických tradic, tedy konzervativní, liberální a sociální (Bösch 2004: 63). K tomu, že se mohli křesťansko-sociální, liberální a konzervativní demokraté pevně spojit a vytvořit novou koalici a zůstat celá ta léta spolu, pak měly přispět především duchovní a morální základy křesťanské demokracie (KAS 2000: 11).

[31] Erhard nicméně zaujímal odlišné pozice již předtím. CDU se sice považovala za ‚evropskou stranu‘, ale rozdíl mezi Erhardem a Adenauerem byl zřetelný i v otázce Evropy. Pro Erharda byla integrace spíše otázkou liberálního internacionalismu volného trhu, více se orientoval i na spojenectví s USA a odmítal bilaterální alianci Německa s Francií jakožto jádra budoucí federace (ib.: 28-31). Byl přesvědčen o nutnosti integrace Evropy, ale současně chtěl zabránit nebezpečí, že by se tato Evropa protekcionisticky uzavřela před ostatními státy a ‚byrokraticky se nivelizovala‘. Za mnohem vhodnější pak považoval nechat i v integračním procesu působit konkurenci, aby se zvýšila životní úroveň národů, čímž měly být položeny základy hlavních hodnot sociálně-tržního hospodářství (Franke & Gregosz 2013: 80-1).

[32] Přičemž její volba je pro stranu netypická, protože se jedná o ženu, protestantku, navíc z bývalé NDR (ib.: 33) a k tomu ještě rozvedenou a bezdětnou, která ani nechodí pravidelně do kostela (Bösch 2004: 67).

[33] http://echo24.cz/a/wpGwt/csu-pritvrzuje-nemecko-musi-zustat-nemeckem

[34] To bylo ovlivněno i filozofií Maritaina a Mouniera a reprezentovalo náboženské, levicové a pacifistické pozice (Masala 2004: 103).

[35] Přeloženo z anglického – public justice, differentiated responsibility, solidarity, stewardship.

[36] Toto je zajímavé i v souvislosti s tím, že níže lze vidět, že v podobné situaci je i jedna z mládežnických organizací české KDU-ČSL.

[37] Jeho reprezentantem je např. tehdejší premiér Jean-Claude Juncker.

[38] Ta lze nalézt na jejich webu – www.mladikd.cz.

[39] Celým názvem Tradice, Odpovědnost, Prosperita

[40] Viz zde: http://www.top09.cz/osobnosti/miroslav-kalousek-512.html

http://www.marek-zenisek.cz/o-mne/

http://www.nasipolitici.cz/cs/politik/863-helena-langsadlova

http://www.top09.cz/osobnosti/mudr-jitka-chalankova-2446.html

[41] http://www.top-az.eu/kdo-jsme/

[42] http://www.top09.cz/files/soubory/volebni-program-2013-do-poslanecke-snemovny_894.pdf

[43]http://www.top09.cz/files/soubory/svoboda-pravo-bezpeci_1535.pdf

[44] 22.11.16 – https://www.starostove-nezavisli.cz/o-nas/volebni-program-a-ideova-vychodiska/

[45] Viz – https://www.starostove-nezavisli.cz/files/files/Kraje%202016/celostatni%20program%20STAN.pdf

[46] Viz – http://korunaceska.cz/index.php/cs/o-nas

[47] Viz – http://korunaceska.cz/index.php/cs/program

[48] Data jsou získána z webu – http://parties-and-elections.eu/countries.html

Proč se pro mě Hillary stala menším zlem?

Jedno je jisté. Letos si Američani za prezidenta zvolí jednoho z nejhorších kandidátů v historii. Otázkou je, který z nich to bude. Přestože jsem odjakživa fandil republikánům, letos bych to hodil Hillary. Proč?

Ještě před 4 lety bych byl skalní fanoušek Trumpa. Ostatně, když tehdy kandidaturu zvažoval, tak jsem mu dost fandil. Jenže od té doby se změnil nejen Trump, ale i svět a taky mé přesvědčení, že když zastáncem radikálně pravicového ultrakonzervatismu nebudu já, tak ty pravé americké a západní hodnoty nebude hájit nikdo.

Mezitím se ale vyrojilo tolik pseudokonzervativních šílenců, že jsem si brzy uvědomil, že mé vlastní, ale i ty západní politické hodnoty jsou někde úplně jinde. I v průběhu primárek jsem pak došel k tomu, že jsou mi daleko bližší umírnění republikáni.

Ale k věci. Nechci tam Hillary. Jenže Trumpa tam nechci daleko více. A bohužel jediný způsob, jak to zařídit, je volba Clintonové. Tu bych ale jindy volit nemohl. Nejen kvůli jejímu lhaní, zkorumpovanosti, špatné osobnosti, e-mailům, placeným projevům či pochybnému financování její nadace.

Vadí mi i její demagogická rétorika a pragmatický posun k radikální levici, nemluvě o tom, že zřejmě bude vládní dekrety místo parlamentu používat ještě častěji než Obama. Navíc bude patrně jen pokračovat v jeho slabé zahraniční politice, byť díky Trumpovi snad už s menší naivitou vůči Rusku. A právě pozice těchto dvou špatných kandidátů směrem Putinovi je pro mě rozhodující.

Putinova loutka a favorit autoritářů

Jestliže mu jeden z nich dává najevo, že země NATO nemusí Amerika automaticky chránit, že kvůli předměstí Petrohradu (Estonsku) nebude riskovat jadernou válku, tak jako občan země, jejíž suverenita, svoboda a demokracie závisí na vůli USA nám vůči případnému agresorovi vojensky pomoci, bych musel být blázen, kdybych si za amerického prezidenta přál někoho takového.

Nemluvě o tom, že Putina chválí za to, že je daleko lepší lídr než americký prezident, popírá vraždění opozičních novinářů v Rusku, a to ještě s rétorikou jako z Aeronetu – že v Americe se to prý přece děje taky. A ano, není to vtip, dokonce by zvážil uznání ruské anexe Krymu a zrušení sankcí. Podobně jako Zeman asi čerpá informace z Russia Today, protože nás ujišťoval i o tom, že Putin se svou armádou na území Ukrajiny nevstoupí. Do toho byl součástí jeho štábu přímo Putinův člověk.

Ale to není všechno. To, jaký chaos se děje ve světě, když se z něj Amerika nepromyšleně stahuje, už nám ukázal Obama. Do toho si přidejme paniku na burze a můžeme jen hádat, jak velkou destabilizaci Číny, Mexika a dalších zemí by způsobil návrat Ameriky k merkantilismu a protekcionismu skrze šílená dovozní cla.

Donald není žádný Ronald

Nicméně zábavná je i představa Trumpa jako obhájce konzervativních a křesťanských hodnot. Život v mamonu, extrémní egoismus, 3 manželky, naprostá neúcta k ženám, rasismus, neznalost jeho prý nejoblíbenější knihy-bible, předvolební póza, kdy newyorská celebrita náhle změnila své názory a je z ní obrovský konzervativec.

Dokonce prý nevadí, že nemá žádné politické zkušenosti, je přece úspěšný byznysmen, příklad amerického snu, hotový self-made man, pro kterého, jak říká, nic nebylo snadné, jeho otec mu totiž dal jen drobnou půjčku v tehdejší hodnotě milion dolarů. Jenže podnikatel je to natolik úspěšný, že kdyby své zděděné peníze tehdy zřejmě jen investoval a nepodnikal, tak by dnes mohl být ještě bohatší.

Ale co, on to dokáže, zemi přece lze řídit jako firmu, nemusí vadit, že ty jeho 6x zbankrotovaly, ale na tom prý není nic špatného, přece jen zneužil systém, a prý to tak dělá každý. Svá daňová přiznání v rozporu s dlouholetou tradicí neodhalí, nic tam prý není. Ta, která se provalila, ale dokazují, že byl tehdy v takových ztrátách, že opět zneužil systém, aby se vyhnul placení daní, a to jej prý činí chytrým.

Vskutku hrdina nízkopříjmových osob i bezpečnostních složek. Ale to nevadí, za všechno mohou politici, kteří jsou naprosto zkorumpovaní. A jak to ví? No, přece celý život strávil tím, že je korumpoval. Teď s nimi pan čistý bude bojovat. Chudým bude pomáhat i snížením daní především pro bohaté, zrušením slevy pro rodiny s dětmi či zvýšením zadlužení. Životní prostředí pak vyřeší jeho tweet o tom, že globální oteplování je jen hoax vytvořený Číňany, aby byly americké továrny nekonkurenceschopné.

Důležité je hlavně lhát, ideálně daleko více než lhářka Hillary. A taky urážet, říkat nehoráznosti a fanatizovat davy zvedáním pravaček a kolektivní přísahou. Boj s přehnanou politickou korektností je pak třeba zdiskreditovat svým primitivním hulvátstvím. Celou kampaň je pak v demokratické zemi běžné zakončit tím, že své soupeřce v debatě začne vyhrožovat, že kdyby vyhrál, tak ona skončí ve vězení, a zároveň odmítnout říct, zda v případě porážky uzná její vítězství.

Ostatně je zábavné se podívat i na to, kdo Trumpa ve světě podporuje. Největší podporu má právě v Rusku, ale sympatie mu kromě Putina vyjádřil i diktátor z KLDR, podporu pak Vojislav Šešelj, Marine Le Pen i Jean-Marie Le Pen, Geert Wilders a další politici extrémní pravice či oficiální noviny Ku Klux Klanu. U nás je to Okamura, Zeman, Babiš, komunisti a moskevská a extrémní pravice.

Naopak podpořit ho odmítli významní republikáni, jako jsou bývalí prezidenti Bushové i bývalí kandidáti John McCain a Mitt Romney, ale i letošní kandidáti Jeb Bush, John Kasich či Lindsey Graham, dále pak Condoleeza Rice, Suzana Martinez, Arnold Schwarzenegger, ale i komentátoři Charles Krauthammer a David Brooks či historik Daniel Pipes, který na protest dokonce po 44 letech vystoupil ze strany.

Nevolba Hillary = volba Trumpa

Jediným rozumným důvodem, proč by mohl někdo Trumpa volit, může být to, že pokud by byl během výkonu své funkce odstraněn, a že by takových pokusů asi bylo, tak by se prezidentem stal Mike Pence, který byl ve viceprezidentské debatě velice dobrý a připomněl nám, jak bychom tam dnes potřebovali skutečného republikána, a že demokrati se často nezmůžou na víc než na šílenou demagogii, aby tím zamaskovali, že jejich dobré úmysly zároveň nepřinášejí i dobré výsledky.

To ale není důvod dostatečný, protože o jeho špatném úsudku a možná i falešnosti deklarovaných hodnot svědčí to, že byl schopen kandidaturu s Trumpem přijmout, a že v ní dosud setrvává, přestože i v té debatě bylo jasné, že řada Trumpových prohlášení mu přišla natolik absurdní, že působil, jako by měl problém uvěřit, že by je vítězný kandidát za republikány mohl skutečně myslet vážně.

Moje současná podpora Hillary ale neznamená, že bych se najednou stal z republikána demokratem. Mými favority byli od začátku Rubio a Kasich, případně Bush. Nezbývá než doufat, že se republikáni vzpamatují a za 4 roky primárky vyhraje někdo kvalitní.

To, že je dnes Hillary silně problematická, víme už dávno. Navíc je mi dost jasné, že se sice budu hodně smát (byť asi ve stylu blázna, kterého zrovna odvážejí ve svěrací kazajce), pokud v úterý Trump skutečně vyhraje, ale budu si zároveň hodně přát, aby to nevyhrál. Proto bych Hillary volil v těch státech, kde se ty volby mohou rozhodnout.

Její nevolba v rozhodujících státech totiž znamená volbu Trumpa, a toho nechci ani náhodou. Nechci Ameriku, která by připomínala Evropu před druhou světovou válkou a nechci ani americkou pravici, kterou by ovládl ideový proud, který je násobkem všech parodií, kterou si na ni po celém světě levičáci, kteří ji neznají a nechápou, celou tu dobu dosud mohli jen vymýšlet.

V Utahu bych volil McMullina, protože mormoni Trumpovi na rozdíl od evangelikálů na tu hru o svatém spasiteli nenaskočili a má šanci tam uspět. Zároveň s tím bych ve státech, kde je jasné, že v nich vyhraje Hillary nebo Trump, napsal někoho jiného. Nejčastěji zřejmě McMullina, protože je mi programově nejbližší, příp. Pence, Kasicha, Rubia nebo třeba Mishu. Do sněmovny a senátu bych ale volil republikány.

Když Trump prohraje, tak v Americe možná začnou nepokoje, ale důležité je i to, jak na tom bude celý svět. A Ameriku, kterou vede netransparentní, ulhaný, bezcharakterní, nacionalistický, polofašistický a populistický autoritář a šestinásobný bankrotář s napojením na Kreml opravdu ale opravdu nechci. Navíc si neumím představit, že by se republikánům podařilo stranu obnovit, pokud by je reprezentoval takovýto prezident.

Anglicky si tento článek můžete přečíst zde.

2016: Koho volit ve druhém kole do Senátu?

Středopravicovou opozici a lidovce. Raději sociálního demokrata než babišovce, ale pořád lepší nestraník za ANO než komunista nebo Putinův člověk.

Budoucí vládní koalice může být ve složení ANO, komunistů a ČSSD. Proto je třeba zabránit nejen této většině v Senátu, ale především hrozící ústavní většině. Z toho důvodů má smysl volit především demokratické a ideálně opoziční strany.

Má smysl jít volit i toho, o kom si myslíme, že je bez šance. Zaprvé to vůbec nemůžeme vědět a 6 let litovat, že můj hlas mohl rozhodnout úplně jinak, asi není úplně dobrý pocit. A zadruhé – volební účast sice není povinná ze zákona, ale pro člověka, kterému záleží na tom, aby naše země byla svobodná a demokratická, je povinná vždy.

Taky má smysl k volbám jít i tehdy, pokud si nedokážeme vybrat. Pokud jste někdy byli ve volební komisi, tak víte, že daleko lepší je tam tu obálku nedávat prázdnou, ale raději tam dát vlastní lístek – třeba s nápisem Nevím.

Podle čeho se můžeme rozhodovat?

– ideje a program kandidáta/ky a jeho/její strany
– osobnost kandidáta/ky a jeho/její pověst
– shoda ve volební kalkulačce
transparentnost jeho/její kampaně
– jeho/její podpora návrhům Rekonstrukce státu
– senátní vizitky a duely na ČRo a ČT24, příp. na DVTV a jinde
– jeho/její postoje k LGBTI tématům

Koho bych volil v druhém kole?

Tučně jsou ti, které bych určitě volil, tučně a kurzívou ti, pro které bych se zřejmě rozhodl, ale mám k nim určité výhrady. Někde uvádím i druhého kandidáta, protože oba považuju za podobně kvalitní.

1 – Karlovy Vary: Jan Horník (STAN)

4 – Most: Alena Dernerová (S.cz)

7 – Plzeň-město: Václav Chaloupek (OPAT)

10 – Český Krumlov: Tomáš Jirsa (ODS)

13 – Tábor: Nevím, ale spíše Jaroslav Větrovský (ANO)

16 – Beroun: Jiří Oberfalzer (ODS)

19 – Praha 11: Ladislav Kos (HPP 11/KDU-ČSL/SZ/Piráti)

22 – Praha 10: Renata Chmelová (KDU-ČSL/Piráti/DPD/LES)

25 – Praha 6: Jiří Růžička (TOP 09/STAN)

28 – Mělník: Petr Holeček (STAN) nebo Veronika Vrecionová (ODS)

31 – Ústí nad Labem: František Holešovský (ANO)

34 – Liberec: Michael Canov (SLK/STAN)

37 – Jičín: Tomáš Czernin (TOP 09/STAN)

40 – Kutná Hora: Ivo Šanc (STAN)

43 – Pardubice: Miluše Horská (Nestran./KDU-ČSL)

46 – Ústí nad Orlicí: Petr Šilar (KDU-ČSL)

49 – Blansko: Jan Machač (ODS) nebo Jaromíra Vítková (KDU-ČSL)

52 – Jihlava: Michal Stehlík (KDU-ČSL) nebo Miloš Vystrčil (ODS/STO/SNK-ED/SsČR)

55 – Brno-město: Jan Žaloudík (ČSSD)

58 – Brno-město: Stanislav Juránek (KDU-ČSL), příp. Jiří Dušek (ANO)

61 – Olomouc: Lumír Kantor (KDU-ČSL)

64 – Bruntál: Ladislav Václavec (ANO)

67 – Nový Jičín: Petr Orel (SZ/KDU-ČSL)

70 – Ostrava-město: Zdeněk Nytra (NK)

73 – Frýdek-Místek: Pavla Golasowská (KDU-ČSL)

76 – Kroměříž: Šárka Jelínková (KDU-ČSL)

79 – Hodonín: Anna Hubáčková (KDU-ČSL)

Prosím pojďte k volbám, další možnost vyměnit svého senátora budete mít až za 6 let. Volební účast bude nízká a každý hlas může rozhodnout. Petr Pithart se jednou stal senátorem jen díky 24 hlasům. Pokud přesvědčíte i lidi ve svém okolí, tak může mít váš hlas váhu i více hlasů. A to může být rozhodující. Nenechávejme o své budoucnosti rozhodovat někoho jiného.