Podle čeho se rozhodnout, koho volit?

Jedna věc jsou nástroje, které pro své rozhodování můžeme použít. Zde najdete odkazy. Ale druhou věcí jsou hodnoty a priority. A o tom je tento článek především.

Nástroje a aplikace:

rozšířená volební kalkulačka se 100 otázkami
malá volební kalkulačka s 35 otázkami
inventura hlasování za poslední 4 roky

volební test od Aktuálně.cz
volební dotazník jedné ze stran
– starší projekt EUVOX – tři dimenze – ekonomika, společnost, EU

Žebříčky:

skóre poslanců dle toho jak liberálně či neliberálně hlasovali
– jak jednotlivé strany a kandidáti podporují LGBT práva
– dle podpory zákonům prosazovaným Rekonstrukcí státu
– hodnocení transparentnosti kampaní dle Transparency International
srovnání stran s tím, co prosazují Zelení
interaktivní kandidátky podle vzdělání, věku či podílu žen

Debaty:

superdebata na ČT1 a ČT24 ve čtvrtek 19. října od 21:30
duel Babiše a Zaorálka na Nově
14 tématických debat o programech na ČT24
– debaty v Radiožurnálu
– debaty na Primě
Duel na TV Barrandov
– debaty vysílané Seznamem
– superdebata na iDnes.cz

Rozhovory s volebními lídry:

– na DVTV + volební apely
– v Českém rozhlase
– 10 minutové v Událostech komentářích
– pořad Výzva na Seznamu
předvolební dotazníky na Finmag.cz
vizitky kandidátů v jednotlivých krajích

Volební spoty na ČT:

– na Youtube brněnské katedry politologie nebo tady

Volební programy:

Průzkumy:

kdovyhrajevolby.cz + anglická wiki + ČTK
mapa voličů – co máte s voliči jednotlivých stran společného?

Priority a hodnoty:

To byly nástroje, ale co vaše a naše společné zájmy? Informací máme dost. Ale podle čeho se máme skutečně rozhodovat? Nechci vám nic vnucovat, tak napíšu, co je důležité pro mě osobně a co je dle mého důležité pro nás všechny.

1) Liberálně-demokratický vs. autoritářsko-populistický režim

Zjednodušeně řečeno: demokratické strany vs. Babiš, Okamura, Zeman a komunisti. Chceme mít svobodu a demokracii, nebo být poddanými autoritářsko-populistických oligarchů? Chceme, aby rozhodovali demokraticky volení občané, nebo nějaký šílený vůdce? A chceme mít právní stát a vládu práva, nebo být řízení nějakým holdingem?

2) Geopolitická orientace na Západ. vs. na Východ

Chceme být vyspělou západní zemí, nebo se chceme stát východní despocií ve formě ruské či čínské gubernie? Chceme zůstat v NATO, nebo být loutkou východních diktátorů?

3) Členství v EU vs. vystoupení skrze referendum

Nelze tvrdit, že chceme zůstat v EU, a zároveň být pro možnost obecného referenda. Zkrátka – kdo chce referenda, chce i to o vystoupení z EU, a tedy vystoupení. Nebo věříte, že v době nízké popularity naší Unie často pramenící ze lživé demagogie, v době silné ruské propagandy a v době vysoké pravděpodobnosti teroristického útoku na našem schenghenském území těsně před hlasováním, by Češi v referendu hlasovali pro setrvání v EU?

4) Lidská práva a tolerance vs. nesnášenlivost a nenávist

Přejeme si společnost, kde si každý, pokud tím neškodí druhým, může žít po svém a být sám sebou? Žít a nechat žít? Chceme pluralitní, rozmanitou a otevřenou společnost? Nebo chceme být banda rasistických, přehnaně xenofobních, homofobních či šovinistických barbarů? A dokážeme to zvládnout i bez kriminalizace svobody slova a přehnané politické korektnosti?

5) E-government a digitalizace vs. byrokracie a netransparentnost

Sliby, kecy, žvanění a blábolení. Roky ve vládě a nic. Pětkrát menší postsovětská země má už několik let to, co jsme my mohli mít už dávno. Zůstaneme-li demokratickou a západní zemí, tak právě toto je hlavní téma a práce pro příští volební období. Elektronizace státní správy, naprostá transparentnost do poslední koruny a radikální omezení přebytečné byrokracie.

6) Zachování bezpečnosti vs. opakování chyb západních zemí

Patříme mezi nejbezpečnější země na světě a tak by to mělo i zůstat. Za naši bezpečnost nesou politickou odpovědnost čeští politici, ne ti evropští. Nemůžeme si nechat vnutit kvóty ani připustit masovou imigraci z kulturně nekompatabilních zemí spojenou se vznikáním ghett, vyloučených lokalit či no-gone zón. Ty, které mezi nás přijmeme, musíme umět úspěšně integrovat a ideálně asimilovat.

Musíme na západoevropské země zároveň tlačit, aby odhalovaly a likvidovaly potenciální radikály a teroristy, pomáhat jim chránit naše schenghenské hranice, řešit příčiny imigrace a uprchlictví už mimo evropské území. Třeba i tím, že konečně začneme plnit své závazky v NATO (2 % HDP na obranu) či v EU a OSN (0,33, resp. 0,7 % HDP na rozvojovou spolupráci).

7) Tvrdé jádro vs. periférie EU

Měli bychom se vzdát naší měnové suverenity a nahradit korunu eurem? Budeme mít větší vliv, když s těmi, co povedou Evropu, budeme sedět u jednoho stolu, nebo naopak? A neměli bychom se stát lídrem reformy naší EU, když jako země střední Evropy máme zkušenost jak se západním, tak východním světem?

8) Svoboda a důvěra vs. státní buzerace a šmírování

EET, kontrolní hlášení, zajišťovací příkazy, cenzura internetu, plošné odposlechy telefonních hovorů, mazání názorů na sociálních sítích či sledování osobních bankovních účtů. Povinnosti, zákazy, příkazy, omezení a přebytečné regulace. Opravdu chceme v takovém světě žít?

9) Vysoká politická kultura vs. vláda s Babišem

Poslední čtyři roky ukázaly, že i díky lidovcům a sociální demokracii a především díky aktivní opozici demokratických pravicových stran lze liberálně-demokratický režim a parlamentní systém zachovat i s Babišem ve vládě. Půjde to ale i teď? Pokud by byl otevřený či skrytý premiér? A měl by v této funkci být policií obviněný člověk? Je lepší pohlídat klíčové ministerstvo vnitra ve vládní koalici, nebo ho nechat vládnout s Okamurou a komunisty?

10) Dlouhodobé systémové reformy vs. kašlání na to

Neřešit další čtyři roky důchodovou reformu je tak nebezpečný a nehorázný morální hazard, že jen málo věcí bude tak moc moje generace a hlavně ty budoucí vyčítat generacím předchozím a současným. Všechny strany si musí sednout a konečně konsensuálně najít nejlepší kompromis, který vydrží desítky až stovky let. A to samé potřebujeme udělat se vzdělávacím a zdravotním systémem.

11) Zastupitelská parlamentní demokracie vs. experimenty s tou přímou

Mají rozhodovat demokraticky zvolení občané ve spolupráci s odborníky, nebo se mají své politické odpovědnost vzdát, a budeme u nás rozhodovat podle aktuálních nálad lidu, příp. autoritářsko-populistických vládců, kteří dokážou dostatek lidí zmanipulovat? Už tak oslabujeme volební účast a význam voleb tím, že je máme téměř každý rok.

A skutečně chceme referenda v zemi, která si neprošla desítkami let občanského vzdělávání, poznáním vlastní i světové historie, mediální výchovou či kurzy kritického myšlení? V době, kdy dlouhodobě nejpopulárnějšími politiky jsou Zeman, Babiš a Okamura? A nebudeme rozhodovat rovnou v anketě na tn.cz?

12) Princip subsidiarity vs. centralizované řízení shora

Co může udělat nižší jednotka, nemá dělat vyšší. Co lze udělat v soukromém sektoru, nemá dělat ten státní. Stát se nemá řídit, má se spravovat. Zdola nahoru, ne naopak. Jedinec > spolupráce jedinců (rodina, trh, občanská společnost) > obec > okres/kraj > stát > EU > mezinárodní a globální spolupráce.

13) Jednoduché a férové podnikání vs. stát jako nepřítel podnikatelů

Levice by měla pochopit, že silný sociální ani spravedlivý a demokratický stát není možný bez fungující tržní ekonomiky, v níž lidé tvoří skutečné hodnoty. Pravice by si zase měla přiznat, že velké koncerny a nadnárodní korporace mají větší moc a silná a dlouhodobě stabilní střední třída stojí na malých, středních, rodinných a začínajících firmách. Při zachování rozumné ochrany zaměstnanců a životního prostředí bychom se měli co nejrychleji stát zemí, kde se lidem podniká nejlépe na světě.

14) Pravice vs. levice

Ve standardní vyspělé demokracii by toto bylo téma číslo jedna. To dneska bohužel není skoro nikde. I přesto je to důležité. Jak moc má stát zasahovat do tržní ekonomiky a do jaké míry má přerozdělovat bohatství? Jaké daně jsou spravedlivé? Jak štědrou a solidární máme mít sociální politiku? Jak zajistit sociální spravedlnost a vysokou sociální mobilitu?

15) Osobní svoboda vs. vynucování morálky skrze stát

Máme zrovnoprávnit manželství stejnopohlavních párů a přestat jim zakazovat osvojování a adopce dětí? Měli bychom legalizovat a třeba i zdanit marihuanu? Povolit přísně regulovanou asistovanou sebevraždu a eutanazii? Jak snížíme počet umělých potratů? Máme mít kvóty dle pohlaví? Můžeme použít stát k redukci alkoholismu a nezdravého životního stylu? Zachováme si zákaz kouření v restauracích? A máme mít zavřené obchody během svátků?

16) Systémové zvýhodnění rodin vs. vymírání českého národa

Nejde jen o důchody, ale i o českou a naši západní kulturu. Možná je na světě celkově moc lidí, ale my potřebujeme více těch vzdělaných a civilizovaných. Spasí nás přídavky a daňové úlevy, nebo se zaměříme i na flexibilitu pracovního trhu a sociální služby? O jakých nástrojích z úspěšné zahraniční praxe víme, že lidi motivují mít děti? A je nutno říct, že rodina není jen hodnotou sama o sobě, ale pokud je zdravá, tak i dobrou zárukou pro co největší svobodu jednotlivce.

17) Zavedené vs. nové strany

Skutečně je nutné vymýšlet pro každé volby nové strany? Možná je naše politická kultura i naše systémové mechanismy stále na tak slabé úrovni, že k očistě potřebujeme pokaždé nové projekty. Ale nebylo by lepší, kdybychom v těch stranách byli a dokázali si je vždy očistit zevnitř? A vůbec – fakt těch stran potřebujeme mít ve sněmovně tolik? Neplýtváme zbytečně odborné lidské zdroje tím, když se štěpíme na detailech?

18) Politici nového vs. starého stylu

Je tady ještě pořád někdo zvědavý na bývalé normalizační komunisty? Na mafiány, co si nakradli v devadesátých letech? Na pohrobky opoziční smlouvy? Na kmotry, co zneužívají naše evropské dotace? Na nevzdělance, co dělají ostudu v zahraničí tím, že neumí ani anglicky nebo nedokážou zůstat střízliví? Na nabubřelá ega, co si ze sebe neumí udělat srandu? Na papaláše, co nedokážou jít mezi obyčejné lidi? Na kariéristy, co by se mimo politiku tak dobře nebo vůbec neuživili?

Těch konfliktních linií a hodnotových sporů, podle nichž se lze v těchto volbách rozhodovat, bychom mohli najít více. Tyto mi přijdou nejviditelnější a nejdůležitější. A to v pořadí, v jakém jsem je uvedl.

Zákaz kouření v restauracích je zcela liberální

Problém je v tom, že když někdo kouří, tak tím nikdy neškodí jen sobě samotnému. Proč jsem rád, že jsme si to konečně zakázali?

V diskuzi zaznívá řada mýtů a nesmyslů. Prý je to omezování svobody podnikání. Prý jsou soukromé podniky veřejný prostor. Prý nás stát proti naší vůli vychovává. Prý to vyřeší a řeší trh samotný. Proč takto argumentovat nelze?

Nutno přiznat, že jsem svůj názor na plošný zákaz kouření v restauracích (a podobných veřejně přístupných zařízeních) změnil. Když jsem o tom psal před dvěma lety, tak jsem se přikláněl k tomu, že takový zásah státu není nutný. Od té doby se ale něco změnilo.

Tehdy jsem si zákaz přál, ale nedokázal jsem ho politicko-filozoficky obhájit. Moje naštvanost na zakouřené podniky ale postoupila a asi mi v tom pomohla. Ono když jste ve vyspělé západní Evropě u našich německých sousedů, kde si myslíte, že je to zakázáno, a pak prší, nemáte u sebe deštník, rádi byste někam zašli, ale všechno je to zakouřené, tak vás to fakt naštve.

Podobně, když jdete někam večer ven s přáteli v centru třetího největšího města u nás a ze tří náhodných podniků, které vypadají nejpřijatelněji, jsou všechny kuřácké. Ale taky se s tím nasmrádnutým oblečením a vlasy a poničeným zdravím můžete smířit. Nebo s tím systémově něco udělat.

Proč máme právo požadovat, aby to stát zakázal?

Zpět k politické filozofii. Samotná naštvanost, prosazování vlastních zájmů ani demokratická většina pro mě nejsou dostatečnými argumenty.

Prý je to tedy omezování svobody podnikání a stát nemá právo nám říkat, jaký typ soukromého podniku ne/můžeme mít. Asi by šlo říct, že podobně si vynucuje dodržování hygienických předpisů, ochranu zaměstnanců, neporušování jiných zákonů atp. To ale stačit nemusí.

Proto to lze obejít. A to tak, že se kouření v restauračních zařízeních atp. zakazuje jednotlivcům. Ostatně, v našem novém zákoně to tak v podstatě je (§ 8). Zkrátka nezakazujeme kuřácké restaurace, ale zakazujeme kouřit v restauracích.

Ale co s tím, že prý jsou restaurace a podobné soukromé podniky veřejným prostorem? A proto prý má stát právo do toho kecat víc než majitel? To je opět nepřijatelné a v zákoně to být nesmí a ani není. Je to prostor soukromý. Jenže je veřejnosti volně přístupný. Snad každý chápe, jaký je mezi těmito třemi rozdíl.

Raději dám ale příklad. Dejme tomu, že by třeba žluté autobusy od Jančury byly kuřácké. Ty jsou soukromé, ale veřejně přístupné. To znamená, že si třeba nemůže říct, že nebude vozit černochy. Stejně jako nekuřáci by ale mohli jet autobusem jiné společnosti nebo prostě jít pěšky. Tolik k argumentu, že nás nikdo nenutí do kuřáckých hospod chodit.

A prý to vlastně vyřeší trh samotný. A dokonce už se to prý děje. No, asi spíše na Praze 1 než v centru Ostravy. Ale tohle prostě nestačí. Člověk nemůže být nucen vybírat si restauraci podle toho, jestli je kuřácká nebo nekuřácká. Tu si vybírá podle zcela jiných kritérií. Proto je na místě řešení systémové, tedy státní zásah.

Podobně mylný je i argument, že nás stát tímto opatřením vychovává. Dospělé lidi, kteří se svobodně rozhodli ničit si vlastní zdraví. Jaká to drzost! Pravda, to by bylo skutečně nepřijatelné. Aspoň tedy pro liberála. Jenže ono to tak není.

Pro skutečného liberála je předně naprosto nepřijatelné, pokud někdo svou svobodou omezuje svobodu druhých. V tomto případě svou svévolí, kterou činit nemusí, omezuje nejen svobodu, ale poškozuje i zdraví a ničí majetek ostatních jedinců.

Proto stát nechrání kuřáka před ním samotným, ale chrání svobodu jedněch tam, kde ji omezuje svoboda druhých. A z logiky věci to prostě nelze dělat naopak. Nekuřáci svým nekouřením zkrátka neničí zdraví kuřákům. A nejen zdraví, ale i svobodu dýchat čistý vzduch, protože zápach z toho je dosti nepříjemný. O to více pro nás alergiky.

Co se mělo zakázat nejdříve?

A jsme u toho. Je tady argument, že teď to bude ještě horší, protože se kolem těch hospod nebude dát projít. Chodníky budou plné kuřáků a ten nezdravý zápach bude všude. To jsem zažil ve slovinské Lublani. Nádherné středoevropské město, ale tohle to brutálně kazí.

Jenže to má naprosto jednoduché řešení. Každý prozíravý a rozumný zákonodárce by z logiky věci nejdříve zakázal kouření na veřejných místech a až pak v těch soukromých, které jsou veřejně přístupné. Zkrátka před hospodami se to mělo zakázat dříve než v těch hospodách.

To si dělám srandu, že? Kde by pak ti lidi jako měli kouřit? Nebojte, já bych šel ještě dál. Zákaz by měl být nejen na chodnících, ulicích, parcích, zastávkách a dalších veřejných místech, ale i pod okny a na balkónech vícepatrových domů. Proč to tedy nezakázat úplně?

Protože by to nebylo liberální. Skutečně platí, že pokud si chce člověk ničit svoje zdraví, tak na to má plné právo. Proto lze kouření zakazovat pouze tam, kde to omezuje druhé. Tudíž asi nemusí být zakázáno na střechách nejvyšších budov. Nebo ve specializovaných klimatizovaných kuřárnách, jaké jsou v Japonsku. A možná ještě někde.

I tak má ale liberální stát právo kouření nadále omezovat a i samotné kuřáky od něj alespoň odrazovat. A to ze dvou prostých důvodů. Ten první je životní prostředí. To patří nám všem i těm, co přijdou po nás. Pokud je tím poškozováno, je na místě to více zdanit a výnosy použít na ekologické projekty.

Důležitější je ale to, že máme systém veřejného zdravotního pojištění. A pokud víme, že kouření způsobuje i samotným kuřákům některé nemoci, které by jinak neměli, tak nás to všechny stojí nemalé peníze, které bychom mohli využít smysluplněji a svobodněji.

Je tedy zcela v pořádku mít vysoké spotřební daně na cigarety, a pokud to lze prokazatelně a levně zjistit, tak i nižší zdravotní pojištění pro nekuřáky, případně kuřákům dané zákroky přímo naúčtovat. Stejně tak je možné pořádat osvětové kampaně a zakázat či omezit reklamu. Alespoň na veřejných a veřejně přístupných místech a v hlavním vysílacím čase.

A k zamyšlení je i to, na kolik je liberální, když kouří někdo, kdo ještě neměl děti, ale chystá se je mít. Pokud by to mělo na jeho potomky negativní vliv, tak tím ohrožuje zdraví nejen sobě, ale i druhým – tedy těm, které v loterii života postihne ta smůla, že budou jeho dětmi. Zákaz kouření těhotným ženám by pak měl být samozřejmostí podobně jako zákaz kouření v domácnosti, kde ty děti bydlí.

Zkrátka a dobře, liberální stát nás nemůže vychovávat a ani nás násilím nutit ke zdravému životnímu stylu, ale může skrze výše popsaná opatření omezit naši svobodu tam, kde ji my svým neliberálním chováním omezujeme druhým.

Přál bych si Lidovou stranu, která by byla taková

Co kdybychom i u nás měli skutečně všelidovou a občanskou masovou stranu pravého středu spojující umírněné liberály, rozumné konzervativce a humanitní a křesťanské demokraty, která by prosazovala zájmy naprosto každého člověka a všech vrstev společnosti?

Zní to utopicky, naivně a populisticky? Ne nutně. Jen je to komplikované. Taková strana by byla naopak antipopulistická. Nedělala by politiku, která by se snažila zalíbit každému, ale dělala by takovou, která by byla ve prospěch každého. A v tom je rozdíl a často to jde proti sobě.

Asi nejsem sám, kdo má dnes problém pochopit, proč by si měl vybrat jen ze dvou možností – buď prosazovat zájmy té půlky národa, která má vyšší příjmy, nebo naopak té druhé. Ne. Já chci stranu, která tady bude pro každého. A právě o tom by mohly být lidovecké, či chceme-li křesťansko-demokratické ideje.

Něco jako ANO? Ne!

Jak se to liší od ideově prázdného, povrchního, populistického a jednorázového projektu typu ANO či Věci veřejné?

Už jsem to naznačil výše, ale především by si to nehrálo na to, že to není strana. Naopak, hrdě by se hlásila k zastupitelské demokracii. Byla by to strana masová, jejímž cílem by bylo, aby jejími členy byly dlouhodobě široké střední vrstvy, které chtějí žít ve vyspělé západní zemi.

Byla by stranou všech demokraticky smýšlejících občanů, z jejichž řad by se zdola nahoru rekrutovali kvalitní politici. K tomu by měla fungující systém vnitrostranického vzdělávání. A nejen to.

Měla by řadu spřízněných organizací. Sdružení mladých, studentů, žen, seniorů, zaměstnanců, živnostníků, podnikatelů, různých menšin a všech dalších, kteří by pravidelně formulovali zájmy svých skupin a skrze tuto stranu je prosazovali mj. na parlamentní a vládní úrovni.

Mám dojem, že tohle všechno ty středopravicově orientované široké vrstvy skrze lidové/křesťansko-demokratické/liberálně-konzervativní strany, tedy skrze CDU/CSU a ÖVP dokázaly dělat v poválečném Německu a Rakousku. A my bychom mohli taky.

Jaké by byly její politické ideje?

Tou první a hlavní hodnotou by musela být svoboda. A to každého jednotlivce a naprosto každého člověka. Nerozlučně spojená s lidskou důstojností a jeho osobní i společenskou odpovědností. Svoboda osobní, ekonomická i politická.

Ekonomicky by prosazovala sociálně-tržní hospodářství a princip subsidiarity. Do čeho stát zasahovat nemusí, to dělat nemá. A pokud to dělá, tak nikdy ne na vyšší úrovni, než je to nutné. Musela by se znovu zamyslet nad tím, co oba tyto pojmy, dnes tolik používané a o to více porušované, skutečně znamenaly a znamenají.

Jejím cílem by byl i sociální smír. Šlo by jí o to, aby se mohl mít dobře naprosto každý člověk, který dělá poctivou a užitečnou práci pro druhé. Ať už na trhu, nebo (tam, kde je to vhodnější) ve veřejném sektoru. A nejen u nás, šlo by jí o každou lidskou bytost bez ohledu na to, do jaké země či doby se zrovna narodila.

A když jsme u toho zahraničí, byla by skutečně prozápadní. Ale v tom smyslu, že by si brala výhradně to dobré, v čem se na Západě můžeme inspirovat, a naopak nebrala to, z čeho se musíme poučit – třeba v oblasti masové imigrace a integrace.

S tím souvisí i to, že by byla proevropská. Což ale často znamená, že by nemohla být tzv. eurohujerská. Musela by mít odvahu naši Unii reformovat, a klidně se i vzepřít velkým hráčům tam, kde je to v bytostném zájmu středních a menších zemí, tedy například té naší.

Jednou z jejích hlavních hodnot by zároveň byla systémová podpora rodin s dětmi. A protože by to byla strana všelidová, sekulární, česká a snažila se dělat politiku pro lidi z 21. století, tak ne nutně pouze tzv. tradičních rodin.

Čímž narážím na jeden z velkých problémů. Nebyla by to strana náboženská, tedy křesťanská. Neměla by to v názvu. Nebyla by stranou sociálně konzervativní či tradicionalistickou. Jejími hlavními tématy by nebylo zaujímání silně konzervativních pozic ve společensko-etických otázkách. Na ty by uvnitř strany byly různé názory.

Nicméně proto, že by vycházela i z původní KDU-ČSL, tak by v ní jistě bylo vlivné křesťansko-demokratické a katolické křídlo. Jenže to by už nebylo tím jediným a hlavním. Mentalita uzavřeného ghetta vymezujícího se vůči většinové moderní společnosti, vůči ostatním lidem dobré vůle, by musela skončit.

Stejně tak reakcionářsko-zpátečnické a účelové vymezování se vůči liberalismu. Pokud by chtěla být stranou skutečně lidovou, tak by jejím cílem musela být pluralitní, svobodná a otevřená společnost, v níž si každý člověk může dělat, cokoliv uzná za vhodné všude tam, kde tím výrazně a prokazatelně neomezuje druhé.

To ale neznamená, že by měla úplně rezignovat na etický rozměr politiky a spirituální rozměr života. Ani by se neměla zcela vzdát inspirace křesťanskými hodnotami. Ale kromě výše uvedených spíše těmi, které zdůrazňují univerzalismus, zodpovědnou solidaritu, rovnost a důstojnost každého člověka, umírněnost, ohleduplnost či společné dobro neboli obecné blaho.

Jací by byli její voliči, členové a politici?

Byli by to nejen lidovci Luxova či Bělobrádkova typu, ale taky řada lidí ze STAN, podstatná část TOP 09, to křídlo občanských demokratů, které není národovecké ani tzv. neoliberální, a taktéž rozumná část středových liberálů, tzv. pravdoláskařů.

Zkrátka všichni skuteční občané a demokraté, kteří věří, že politika je služba ve prospěch všech lidí bez ohledu na to, s jakými geny, do jaké rodiny nebo v jakém regionu se zrovna narodili. Taková by měla šanci získat si kromě středních vrstev jak ty nejchudší, tak ty nejbohatší. Byla by to strana skutečně všelidová.

Její ambicí by bylo stát se hlavní a největší stranou napravo od středu a být vyspělou pravicí západoevropského typu. Podobně jako v Rakousku a Německu by kolem ní asi poletovaly dva menší subjekty zprava (národovecko-populistický a tzv. neoliberální) a jeden zleva (sociálně-liberální/progresivistický).

Jenže dost bylo idealistického optimismu. Je dost možné, že na tohle prostě český postkomunistický národ ještě nemá. Že na tohle nemají ani naši lidovci ani většina středopravičáků a pravdoláskařů u nás. Ale možná bychom to chtěli a možná si to jednou a třeba už za pár let uděláme. Tak kdyby náhodou, tak si vzpomeňte na tento text.