Spasitel a Ďábel – proč si nezvolíme ty nejlepší?

4 min čtení
Obě strany byly přesvědčeny, že volí někoho, kdo výrazně změní českou politiku. Obě strany měly za to, že pokud bude zvolen ten druhý, bude to katastrofa. Češi za největší problém naší politiky považují korupci, klientelismus i špatnou politickou kulturu. Proto si zvolili Zemana. Nelogické?

Po složitých úvahách jsem před prvním kolem došel k závěru, že nejlepší prezidentkou z devíti zbylých kandidátů by byla Zuzana Roithová. Proto jsem ji volil a doporučoval ostatním. I lidé v mém okolí často říkali, že by ji volili, ale nikdo ji nezná, a tak nemá šanci. Bylo by zajímavé udělat průzkum, kolik lidí nakonec volilo někoho jiného jen z této iracionální obavy. Po poslední debatě v show Václava Moravce jsem nabyl přesvědčení, že se nemusíme bát, že by „Karel“ v druhém kole nebyl, protože koncovka kampaně byla geniální a Fischer to prostě totálně projel. Inu, když chybí osobnost a vlastní názory, těžko to zakryjí falešné pohyby v reklamě.

Proč ale Karel Schwarzenberg nevyhrál? Vždyť po první debatě před druhým kolem, ve které Miloš Zeman předvedl vrchol nevkusu, jaký česká veřejná debata již dlouho nezažila, se zdálo, že nikdo soudný nemůže „důchodce z Vysočiny“ volit, a volba minimálně menšího zla je hotovou věcí. Volba bájného marketingového Karla. Pankáč coby konzervativec. Středový liberál coby kandidát pravice. Celebrita mladých. Ano, jsem toho názoru, že hodnotíme-li vyspělost Zemanova typického voliče číslem jedna na škále od 1 do 10, kde jedna je zaostalost a desítka západní demokratická vyspělost, zapálení fanoušci Karla by dostali pouze dvojku. Tedy o něco lepší, ale nic moc.

My, co jsme volili Karla Schwarzenberga jako menší zlo vůči Miloši Zemanovi s vědomím všech Karlových chyb, nedostatků, ale často i spíše levicových životních postojů, jsme tak nečinili bez obav. Tušili jsme, že onu západní vyspělost, intelektuálnost, úctu k tradicím, demokratičnost, slušnost či snad i ten konzervatismus si do něj spíše projektujeme. Že bychom to v něm spíše chtěli vidět, než že by to skutečně představoval. Byl to mýtus, ale ne tak velký jako u voličů Miloše Zemana. A přece u nich to mýtem být – bohužel – nemusí.

Ti jej volili, protože věřili, že snad hlasují o konci Kalouska a Nečase. O konci německé nadvlády v české vlasti. O člověku, který konečně zarazí korupci, který bude osvíceným vládcem, jenž nikdy nekradl a za jehož vlády byl jen růst a nebyla nezaměstnanost. Že hlasují o zastavení zdražování, o snižování daní, o zlepšení svého osobního přístupu k životu, o věčném vykoupení z nekonečného utrpení na tomto světě.

Přitom jim uniklo, že nic takového není v pravomocích prezidenta. Už neřešili, že Schwarzenberg se o svobodu v naší vlasti zasloužil více než kdokoliv jiný. Bylo jim jedno, že vyhnání německy mluvících občanů z naší země na principu kolektivní viny byl prostě zločin, který byl asi největší zhovadilostí, které se český národ kdy dopustil (snad tedy až na kolaboraci části českého obyvatelstva s nacisty či zvolení si katů z vlastních řad – komunistů).

Nechtěli vidět ani slyšet to, že z řad českých politiků je Zeman zřejmě největším zastáncem zvyšování daní (až na nižší sazbu DPH), že je napojen na lidi, kteří používají mafiánské praktiky, že jeho účet byl nejméně transparentní ze všech. Nevadilo ani to, že jeho arogance, demagogie, opakované lhaní, primitivní urážení, porušování slíbeného a hraní na ty nejprimitivnější lidské pudy byly tím, na čem byla postavena celá jeho kampaň, a co jej také dovedlo k vítězství. Konec konců nepomohly ani argumenty, že jeden člověk – k tomu s tak špatným charakterem – nebude spasitelem jejich života, že to musejí být oni sami, kdo změní svůj životní postoj z negativně destruktivního na pozitivně konstruktivní, že své spasení musejí minimálně z logiky věci hledat mimo tento svět.

Nakonec to jsme ale my, kdo se ve výše popsaném mýlí. Zemanovi voliči – ať už nějak podvědomě či snad s „výhodou“ neznalosti ústavy – tušili, že Zeman si s nějakými pravidly, které si on sám s nikým nedohodl, hlavu lámat nebude. Že za rok a půl tady pravděpodobně budeme mít oranžovo-rudou vládu, které on bude z Hradu šéfovat podobně (ale z přímého pověření lidu ještě o to více), jako to v uplynulých letech dělal Václav Klaus. Že bude agresivní, že bude přes svoje lidi navrhovat svoje zákony, že se bude pasovat do role tribuna lidu, který má velkou moc, který to tady pro svůj lid všechno změní.

A tak přemýšlím nad tím, zda jsme při vědomí stavu zralosti české občanské společnosti skutečně neměli nejdříve omezit prezidentovy pravomoci, a až pak udělat přímou volbu, zda skutečně nedojde k tomu, před čím mnoho demokratů a konzervativců varovalo. A zda již nenastal čas začít uvažovat nad znovuzavedením volby nepřímé.

Obecně jsem ale spíše toho názoru, že prezidenta bychom měli volit přímo s tím, že bude mít výrazně nižší pravomoci. Měl by být spíše takovým morálním vzorem pro českou společnost, ten nejlepší z nás, náš reprezentant ve světě. A příklad si můžeme vzít třeba z Finska, které nedávno do své ústavy zakotvilo, že prezident je volen přímo, ale jeho funkce je primárně ceremoniální.

 Psáno pro Konzervativní listy.


Author: Mirek Návrat

Politolog a blogger. Píšu o politice, společnosti, budoucnosti a osobním rozvoji. Můj Twitter: @mireknavrat.