Evropa. To je to místo, kde by chtěl žít každý. Somálec, který neví, co je to právní stát. Vlastně neví ani, co je to stát. Číňan, jehož manželka a děti musejí pracovat 16 hodin denně. Ruský homosexuál, který by chtěl bojovat za lidská práva v západní neziskovce. Američan, který by chtěl bezplatnou zdravotní péči a vysokoškolské vzdělání zdarma.
Anebo Singapurec toužící po takové státní regulaci, že by neměl ani chvíli času na podnikání. Nebo třeba slovenský důchodce toužící být solidární s mnohem bohatším řeckým důchodcem. A konečně Řek chtějící obchodovat v jiné měně, než je euro.
Evropa, to je to místo, kde ctíme svobodu, demokracii, právní stát. Kde se naše solidarita projevuje nejen v nezištné pomoci druhým zakotvené v našem genetickém kódu díky dědictví křesťanství a humanismu, ale i v evropském modelu sociálního státu.
Kde si chráníme své životní prostředí, usilujeme o vysokou kvalitu života, víme, co jsou to práva spotřebitelů, ale také práva pracujících – na přiměřenou pracovní dobu, na placenou dovolenou, na nemocenské pojištění, na pojištění v nezaměstnanosti. Kde se dokonce staráme i o rekvalifikaci a o základní životní minimum nezaměstnaného.
Kde studenti mohou napříč kontinentem studovat a poznávat jiné kultury. Kde usnadňujeme život zdravotně postiženým. Kde každý může vyznávat, jakoukoliv víru chce. Kde se nikdo nemusí stydět za svou sexuální orientaci a kde nejsou potlačována základní lidská práva.
Ale také místo plné nesmyslných regulací a nařízení. Prostor pro vytváření nových a umělých nespravedlností. Prostředí vnucující novou morálku. Mentalita, kde stát se stává důležitější než jednotlivec. Kde je demokratický deficit a kde mají žně ti, co umějí nejlépe lobbovat.
Část světa, která je natolik zpohodlněná, že zde již není prostor pro individuální iniciativu, kde nad kulturou podnikavosti zvítězila kultura závislosti. Kde je obrovská nezaměstnanost – zejména mezi mladými. Kde velké národní státy válcují ty malé. Kde jsou problémy s nelegálními imigranty. Ale i s těmi legálními. Kde si stát na sebe vzal obrovskou odpovědnost v oblastech, do kterých mu nic není, a naopak není schopen svou roli plnit tam, kde je nejvíce potřebný.
Evropu a Evropskou unii můžeme vidět z mnoha úhlů. Cílem tohoto článku je nabídnout ty podstatné z nich a ukázat, proč jsou některé vhodné, a jiné nikoliv. Pojďme se podívat na budoucnost Evropy. Jaké její podoby se nabízejí?
1) Válčící šovinisticko-nacionalistické státy
Ti, kteří mají potřebu bojovat proti euroskeptikům, se často obávají, že pokud nebudeme usilovat o ještě větší integraci a ještě větší centralizaci, celá EU se rozpadne, bude po míru, každý stát si začne hrát sám na sebe, bude vypuštěn drak šovinistického nacionalismu a zase spolu v Evropě začneme válčit.
Teoreticky se to stát asi může. Ale je důležité, aby si tito lidé uvědomili, že dnes – více než kdy jindy – k tomu může vést právě umělé, předčasné a vynucené úsilí předávat EU ty pravomoci, které by měly zůstat jednotlivým členským státům.
Protekcionismus, cla, šovinismus. Nikdo rozumný si nemůže přát, aby se tento nebezpečný a zhoubný typ nacionalismu vrátil. Sice je to asi spíše díky NATO, a tedy Americe, že spolu evropské národy a státy dávno neválčí, ale i tak je idea, že máme v Evropě mír i díky ekonomické spolupráci, a tedy i díky EU, docela důležitá.
2) Centralizovaná totalitní říše
Opačný extrém, kterého se zase bojí mnozí dnešní euroskeptici, je taková EU, která by se stala totalitní diktaturou. Ostatně víme, že takové zřízení by mohlo mít (formálně) daleko menší demokratický deficit, než dnes. Klidně by se mohla zavést i přímá demokracie a celoevropská lidová iniciativa. Osvědčený to nástroj vlády totalitních diktátorů odnepaměti.
V čem je ale tato hrozba reálná? Plošné a preventivní uchovávání osobních dat a biometrických údajů, likvidace různých podnikatelů skrze cílené daně či naopak dotace, zákony prosazující jedinou správnou morálku, monopol na mediální propagandu, dítě patřící státu místo rodině atp.
Teď je samozřejmě otázkou, kdo by všem ostatním svou morálku chtěl vnucovat. Byli by to zeleně-progresivističtí-neomarxističtí levičáci? Nebo naopak tradicionalističtí-paternalisticko-konzervativní klerofašisti? Nebo co třeba za pár let stoupenci práva šaría? Nebo snad bájní neoliberálové v alianci s neokonzervativci, zednáři a samozřejmě přáteli státu Izrael?
3) Současnost
Ale dost srandy. Zjistit, jak je na tom Evropská unie v současnosti, není nic jednoduchého. Ostatně ne vždy za to mohou ti, kteří ji tvoří. Ty věci jsou zkrátka složité samy o sobě.
Někdo by řekl, že jsme nyní někde mezi prvním a druhým extrémem. Do určité míry by měl asi pravdu. Navíc jsme skoro federací. Už jsme málem měli i evropskou ústavu, taky máme evropskou hymnu, vlajku a měnu a někteří tvrdí, že i evropského prezidenta.
Ti se také se dokonce považují za hrdé Evropany, občanství EU je pro ně důležitější než to národní a klidně by neváhali tvrdit, že existuje něco, jako je evropský národ. Dokonce by mu přiřkli i vlastní armádu, celní politiku a s jeho vlajkou šli bojovat za protekcionismus do celého světa. Ovšem samozřejmě ten evropský (tedy unijní).
Říká se, že kolem 80 % legislativy, kterou přijímají naše národní parlamenty, je ve skutečnosti pouze fraškovitá hlasovací mašinérie, a to všechno jsou jen nařízení, které už předtím přijal Evropský parlament. Ten, který ty zákony však ani nevymyslel, protože (zatím) nemá zákonodárnou iniciativu.
Není zde prostor vysvětlovat detaily toho, jak současná EU funguje. Ostatně sám tomu nerozumím o moc více než ti, kteří se tváří, že ano. Podstatné však je, že národní státy dnes existují, stejně jako národy a národnosti. Ale v praxi funguje EU jako taková hybridní a velice složitá federace na pomezí supranárodní a mezinárodní organizace členských zemí.
4) Vícerychlostní Evropa
Někteří navrhují, aby integrace v rámci Evropy probíhala nenuceně a postupně. Kdo ještě nechce být v EU, tak nemusí. Kdo chce mít jen společný volný obchod a bezcelní politiku či být jen součástí vnitřního trhu EU, klidně může. Pokud chce někdo přijmout jako svou měnu euro, taky není problém.
Kromě měnové unie, ale může vstoupit i do té fiskální a konečně taky bankovní. A určitě půjde jít ještě dál.
Taková EU nemusí být jen ekonomickou organizací. Může v některých věcech být organizací i politickou. Avšak zůstává zde mezinárodní suverenita jednotlivých členských zemí. Ty nejsou spolkovými státy EU, ale mají vlastní zahraniční politiku a samy se svobodně rozhodují, jaké pravomoci budou řešit společně s ostatními na úrovni EU, a jaké nikoliv.
5) Evropská federace
The United Nations of Europe či The United States of Europe? Vlaječka, hymna, euro, evropský prezident, ústava. Ta je důležitá. Jasně vymezuje výkonnou, legislativní a soudní moc. Máme evropský parlament, evropskou vládu i evropského prezidenta.
Toho volíme přímo. Ve velké show vybíráme celebritu, která si bude podávat ruku s Obamou či Putinem, budou na sebe mít číslo na soukromý mobil a celé to bude prostě cool. Oficiálním jazykem EU bude angličtina, místní dialekty (pardon národní jazyky) postupně vymizí. Bude se uvažovat, že i na olympiádách nebo na mistrovství světa v hokeji už nebudeme soutěžit jako jednotlivé státy, ale pod jednou evropskou vlajkou.
Dokonce budeme mít i veřejnoprávní evropskou televizi. Místní strany už nebudou relevantní, budeme mít ty evropské. Budujeme nejen evropskou federaci, ale i nový evropský národ. Slavíme taky svátek Evropy. Dokonce už nespoléháme na Američany a zřídili jsme si vlastní evropskou armádu. Jako jednotná Evropa teď konkurujeme Číně, Americe, Rusku, Indii i islámskému světu. Zkrátka jsme federace – evropský superstát! Lákavé, co?
6) Evropský sociální stát
Ale můžeme jít ještě dál. Proč zůstávat na celoevropské úrovni jen u laissez faire formy malého státu, jak připouštěl i klasický liberál F. A. Hayek. Když už máme moc, tak ji musíme pořádně využít. Vykašlat se na nějaký zpátečnický a neoliberální princip subsidiarity a prostě to všechno řídit shora. My socialisté nahoře už několik staletí víme lépe než náš řadový člen Pepa tam někde z Horní Dolní, jak by měl vypadat jeho svět.
Nevím, na kolik je francouzský, britský či německý dělník uvědomělý o socialistické internacionále a mezinárodní dělnické solidaritě natolik, že by byl pro něco takového. Sice se tak obrovská míra solidarity s dělníkem českým, slovenským, maďarským či bulharským nedá vyloučit, ale z povahy socialismu se obávám, že by ti západní brzy přišli na to, že by to nebylo v jejich zájmu.
Vytvořit z EU sociální stát je zajímavá myšlenka. Zejména tedy pro nízkopříjmové skupiny obyvatel z východní, tedy té chudší části EU. Západní státy jsou přece bohatší, a my jsme jeden evropský stát a jeden evropský národ, a tak bychom měli být navzájem solidární. (Ono to zní šíleně, ale ohledně záchrany Řecka nebo velkých bank z peněz daňových poplatníků takto přece argumentovali i ti evropští politici, kteří se označují za pravicové, byť je možná částečně omlouvá jejich maoistická minulost).
A tak bychom přerozdělovali. Od bohatších k méně bohatším. Zavedli bychom velké progresivní daně. Třeba klidně i 90 %. Možná bychom mohli jít ještě dál. Znárodnit evropské firmy, zavést jednotnou minimální mzdu aspoň tak vysokou, jak si hlupáci Švýcaři odmítli odhlasovat v referendu, nebo třeba udělat dotace na umělá pracovní místa pro mladé.
Taky bychom mohli odstranit demokratický deficit ve firmách, hlasovat o odměnách manažerů nebo rovnou zavést všeobecný občanský příjem. Pak už jen stačí, až nějaký uvědomělý socialista za pár let prohlásí, že EU je málo, že je třeba udělat sociální stát z celého světa, a pohádky bude konec.
7) Zóna volného obchodu
Úplně jinou koncepci Evropy si ale můžeme představit v tomto pojetí. Každý národní stát opět nabude svou státní suverenitu ve všech těch oblastech, v nichž ji v minulosti podstoupil Evropské unii. Klidně by ty věci mohly ony státy nechat, jak jsou, a měnit je až postupně, jak budou chtít.
Jenže mnohé funkce EU jsou důležité. Volný bezcelní obchod, volný pohyb osob, zboží, služeb, kapitálu. Možnost pracovat, zakládat životnost, podnikat, používat diplom i v jiných zemích Evropy atd. atd. Zkrátka opět by bylo výhodné nějakou tu unii států vytvořit.
A tak by vznikla unie nová, ale tentokrát by plnila jen ekonomickou funkci. Byla by zónou volného obchodu a volného trhu. Nemusela by mít společnou zemědělskou politiku, jednotnou regulaci každého výrobku, dotaci na úplně cokoliv atp. Jenže, co z toho je nejlepší?
Existuje evropský národ?
Potká se takhle Pražák pracující v neziskovce placené z veřejných prostředků s dvakrát chudším ostravským truhlářem pracujícím na živnost a povídají si, co mají jako Češi společného. Jeden říká „vo“ a druhý zase „bo“ (tedy „o“ a „protože“). Zkrátka, pokud se zrovna nepotkali při příjezdu autobusu s českými hokejisty, kteří právě vyhráli zlato, nebo při jiné příležitosti v zahraničí, kde jsou naštvaní na nefunkční služby, a s radostí zjistili, že slyší mluvit někoho česky, tak toho moc nenajdou. Ale něco přece.
Jenže když se potká Francouz a Fin v Americe, o čem si budou povídat? Chytnou se kolem ramen, namalují si na tvář evropské vlaječky a začnou si zpívat Ódu na radost? Budou si povídat o přínosech francouzského osvícenství? Nebo snad o Lize mistrů? Mluvit společným jazykem (jakým?) a smát se typickým evropským vtipům? Asi těžko.
I když něco by možná přece jen našli. Sedli by do nejbližší kavárny a mohli by se Američanům vysmívat, že nemají povinné veřejné zdravotní pojištění, že mají drahé vysokoškolské vzdělání, že si musejí sami šetřit na stáří. Že jsou Američané tak přehnaně vlastenečtí, tak šíleně závislí na svobodě, tak moc je pro ně důležité náboženství – a ještě k tomu křesťanství. Mohli by se jim smát, jak posílají své mladé muže umírat za hlupáky Evropany ustupující před Hitlerem.
Jednou se možná něco takového, jako je evropský národ, vytvoří. Je však zaprvé otázkou, zda to není zbytečné. A zadruhé na to není vůbec třeba spěchat. A už vůbec to nepůjde vytvořit nějakým nařízením shora. No, nepůjde, asi by šlo, ale to by se dělat nemělo. I proto, že to nemusí dopadnout dobře. Vnucovat národnost a zrovna v Evropě… Dobrý pokus, jak EU rozložit zevnitř.
A co evropský sen?
Dejme tomu, že dnes ještě nemáme evropský národ a nehleďme na to, zda kdy mít budeme. Pojďme se podívat, jestli nemáme alespoň ten evropský sen. Američané svůj American Dream mají.
Pro ně je to idea, že ať už se člověk narodí do chudé rodiny nebo prostě jen do Ameriky přijede jako chudý imigrant, tak skrze svoji vlastní píli díky svobodě, demokraticky smýšlející společnosti a tržní ekonomice se může dostat až na úplný vrchol sociálně-ekonomického žebříčku. A neřešme teď, že a proč už Amerika taková asi dávno není.
Ale co náš European Dream? Možná bychom se mohli trochu opičit a chlubit se, jak tady máme sociální stát. Že je jedno, do jaké rodiny se člověk narodí, ale díky bezplatnému školství může každý Evropan získat dobře placenou a pohodlnou práci a následně si užívat bezstarostné a důstojné stáří (Tedy asi jen do té doby, než si čínský voják přijede nechat splatit své dluhy, zamiluje se do Evropanky a zalíbí se mu více metrů čtverečních pro jeho novou rodinu).
Kdybychom to dovedli do extrému, tak Američanův sen by byla osobní svoboda a zodpovědnost, tvrdá práce navzdory nepříznivému osudu, spolehání se na vlastní síly a hluboká mravnost a zbožnost, zatímco pro rozmazleného Evropana by to byla vysoká minimální mzda, členství v odborech, právo co 14 dní stávkovat, vysmívat se pánbíčkářům nebo mít MHD zdarma pro seniory.
Jenže o tom evropský sen není. Ten může být úplně o něčem jiném. A bude podobně mytologický a ke skutečnosti možná ne úplně uctivý jako každý jiný sen. Zkrátka máme mír a neválčíme. Můžeme mezi sebou svobodně obchodovat, cestovat, žít na druhém konci světadílu, a to vše při zachování vysokého životního standardu.
Jakou EU tedy chtít?
Myslím si, že kromě prvních dvou by se docela dobře žít nebo alespoň přežít dalo skoro ve všech typech, které jsem výše uvedl. Nejlepší by asi byly tři z nich, a to vícerychlostní EU, evropská federace nebo pouze ekonomická organizace jako zóna volného obchodu.
Současný stav není příliš vyhovující. Zároveň se obávám, že zůstat pouze u subsidiární federace se zeměmi, jako je Francie, a nestávat se postupně centralizovanou říší s přerozdělovacím státem, není moc reálné. Všechno to rozpustit a začínat úplně znovu, taky nemusí být úplně ideální řešení.
Proto se jako nejlepší možnost (či nejméně nejhorší) v tuto chvíli nabízí dát současné EU ještě jednu šanci. Tedy prosazovat její reformu a koncept vícerychlostní Evropy při zachování suverenity členských zemí (národních států) a důsledně prosazovat princip subsidiarity. Tedy alespoň zatím.