Jaké máme globální cíle?

Ano, všichni teď řeší finanční krizi, problémy s národní identitou atd., ale i to možná velice souvisí s tím, jaké jsou vůbec globální hodnoty nebo cíle naší planety. Podle některých už zde dnes máme globální vládu, OSN a jeho instituce něco takového připomínají a reálnou moc beztak drží nadnárodní korporace. Nicméně pojďme se zamyslet nad tím, co máme jako všichni lidé, obyvatelé (později se dostanu k tomu, proč ne občané) této planety společného a jakou budoucnost chceme pro své děti vytvořit.

Co je v zájmu všech lidí této planety? (Nyní vycházím z paradigmatu, že je dobré hledat dobro pro co nejvíce lidí; a neřeším, zda jim to dobro má někdo vnucovat, či si jej mají obstarat sami). Je to mír? Osobně si myslím, že světový mír (byť to zní až úsměvně – a nechci spekulovat, jestli za to můžeme my cynici nebo soutěže krásy) je hodnotou či přáním, o které jde každému člověku.

Asi se taky všichni shodneme na tom, že nechceme být hladoví, že chceme mít nějaké bydlení, že chceme být zdraví. (Ovšem samozřejmě se neshodneme – a podle mě je to zcela v pořádku – na tom, jakými cestami se k tomu dostaneme). Co ještě je takovým společným globálním zájmem (pokud ho tedy hledáte, pokud myslíte jako humanista a „světoobčan“)? Je to trvale udržitelný rozvoj? Ať už v oblasti životního prostředí, tak ve sféře udržitelné porodnosti?

Jakou roli hraje zvyšování vyspělosti, vzdělanosti a inteligence lidstva? Jak důležité je kulturní porozumění a určitá míra tolerance? Do jaké míry jsou univerzální globální hodnotou svoboda, lidská práva, dodržování určitých pravidel?

Pakliže se shodneme, že alespoň některé z výše uvedených hodnot či principů jsou vlastní všem lidem této planety, že jsou našimi cíli, otázkou zůstává, jakými cestami a prostředky je budeme naplňovat. Chceme globální vládu bez existence suverénních národních států? Nebo chceme globální spolupráci jednotlivých svobodných zemí? Měla by o blahu lidstva rozhodovat úzká skupinka (nějakými mechanismy volených či dosazovaných) úředníků, správců, manažerů či politiků? Skutečně je toto tím nejlepším a nejefektivnějším řešením? Protože to, co si myslím, že musíme hledat, je právě takové řešení, které funguje.

Dnes neusilujeme o kapitalismus, svobodu, demokracii proto, že je to nějakým naším úzkým partikulárním zájmem, ale proto, že se v historii nejvíce osvědčily (do jisté míry je toto konzervativní přístup v liberálním poli). Jako velký zastánce a obhájce kapitalismu (ale morálního a odpovědného) si myslím, že dokážeme-li přijít na efektivnější ekonomický systém (který by byl dlouhodobě udržitelný a zároveň by dokázal vytvořit více dobra pro více lidí), tak bychom na něj měli přejít (byť zde zůstává otázka, jak ho vyzkoušet). Ovšem debata, zda jím kapitalismus dnes skutečně je (či zda dnes žijeme v kapitalismu) by byla na samostatný článek.

Proč si myslím, že určitý návrat k národním státům (a tedy globální spolupráce) je lepší, než globální vláda? Osobně nevím, kde bych žádal o azyl. Osobně se obávám, že máme-li s demokracií a svobodou tak malé historické zkušenosti – a to (většinou) pouze naše euroamerická menšina v tomto světě, je naivní se domnívat, že by při takovéto vládě byly naplněny naše humanistické ideály.

Takže řekněme si, co jsou naše (nadčasové) globální cíle a hodnoty, spolupracujme tam a těmi způsoby, které jsou efektivní a hlavně správné. A nejen Masarykova pověstná mravenčí práce, ale i heslo – mysli globálně, jednej lokálně – jsou pro náš současný svět a jeho budoucnost velice výstižné.

Anglicky si můj tehdejší text můžete přečíst zde.

Facebook 2015 – aneb slušný uživatel netají svoji polohu

Znáte to, ráno vstanete, zapnete počítač a dozvídáte se, že Facebook má pro vás další úžasnou aktualizaci. Tentokrát už se nemusíte sami těžce rozhodovat o tom, zda budete online či offline. Vše je již jednoduše rozhodnuto za vás. A pozor! Zdarma! A to se vyplatí! A proč je dobré být neustále online? Takové politicky nekorektní otázky se sice v nápovědě nedozvíte, ale i průměrnému hlupákovi je jasné, že to je přece pro vaši bezpečnost!
Naštěstí už nemusíte svým přátelům ani složitě vypisovat, že jste právě vstanuli a že jste spali pouze pět hodin, protože jste dokončovali seminárku až do půl druhé do rána. Facebook to o vás všechno ví a na vašem profilu jsou veřejně dostupné statistiky. Nemáte přece co tajit! Jste slušný a spořádaný občan, tedy promiňte –  uživatel. Ještě, že už nemusíte složitě zapínat svůj notebook jako před několika lety, ale na svém osobním přístroji ve tvaru hodinek na jedné z vašich rukou si pouze stisknete tlačítko (od nového roku bude prý stačit pouhá myšlenka) a celý váš počítač (od konglomerátu Apple-Microsoft, made in United States of Europe, owned by People of China) se rázem spustí. Samozřejmě z důvodu bezpečnosti si jej nemusíte z vaší ruky ani sundávat (nejste přece žádný zpátečník a nekorektní sprosťák a nic takového jako vaše ruka neexistuje, je to prostě jenom ruka, a koneckonců v nápovědě se nic o tom, že by se tento přístroj dal nebo mohl odstranit nepíše, tak proč byste to vůbec zkoušeli).
Nudíte se? Facebook už vám dávno objednal snídani podle směrnic z jednoho architektonicky zajímavého belgického města a samozřejmě poslal aktualizaci o této události vaším přátelům. Tak se aspoň podíváte, co zrovna dělá někdo z nich. Včera jste byli na pivu s vaším kamarádem Markem. Facebook není tak hloupý – jako my lidé – a tak první status, který vidíte je právě od Marka. Ani nad tím neuvažujete, kliknete na jeho profil, zjistíte, jestli ještě spí, jestli už správně snídal a když zjistíte, že ano, zkontrolujete, zda se ráno oblekl podle aktuální módy a zda si na klopu připl odznáček, který hovoří o tom, jaký významný den to dnes je – zrovna za práva zvířat na vlastní náboženské vyznání (přičemž v Evropě jsou jen mírně diskriminováni, ale všichni chápou, tady je to naprosto na místě, protože xenofobie je nepřínosná, takže žádné křesťanství).
Jenže proč nevyužít vysokorychlostního internetu, když je už naštěstí pro všechny zdarma. Ihned se přes aktuální satelitní video podíváte, jestli se váš kamarád nachází skutečně na tom místě, kde Facebook uvádí, nebo je vaše připojení přece jen o nějakou tu milisekundu pomalejší než ten zpátečnický reálný svět. Je zamračeno, ale to nevadí, protože Facebook není hloupý a okamžitě obraz přepnul na nejbližší kameru v HD rozlišení, poblíž které se váš kamarád zrovna nachází. No, jsou to sice veřejné záchodky v (jeho) bytě, ale proč by mu to mělo vadit?
A otázka pro vývojáře? Nezkusíme to dříve?

Lze prosadit konzervativní utopii?

Politická teorie hovoří o tom, že konzervatismus vlastně ani není ideologií v pravém slova smyslu (tak jako liberalismus či socialismus), ale je mnohdy spíše postojem nebo sklonem. Hovoří se také o tom, že konzervatismus není doktrinální (že prostě nemá jasně daný program, kterého by se držel a ten prosazoval). Nicméně rád bych se zamyslel nad tím, jak by mohla ideální společnost podle určitého druhu umírněného postsekulárního konzervatismu ve 21. století vypadat – do jaké míry je to utopie, nebo realistická záležitost, posuďte sami.

Představte si dům na předměstí nějakého města. Je to krásný dům v příjemné a udržované čtvrti. Je sedm ráno a my se společně se slunečními paprsky pomalu blížíme do okna jídelny tohoto domu. U stolu sedí muž, naproti němu jeho žena a po stranách jejich nádherných pět dětí a všichni společně snídají zdravé, vydatné jídlo vyrobené nebo vypěstované nejlépe právě v podnicích z okolí a na nějakém poli za městem.

Rodina se po ránu skvěle baví, děti projevují přirozenou a nenucenou úctu ke svým rodičům, všichni jsou k sobě navzájem zdvořilí a snaží se pro ty ostatní udělat, co jim na očích vidí – od úsměvu po podání misky s kvalitními, jedlými a křupavými rohlíky. Tato rodina také dokáže ocenit dar tohoto dobrého jídla a toho, že jsou všichni spolu a že mají vůbec příležitost užívat si daru života – svou upřímnou a uvědomělou vděčnost projevují společnou modlitbou a poděkováním.

Starší děti se připravují do školy, mladší se těší na skvělé dopoledne strávené se svou maminkou a manžel se s chutí chystá do své práce, která ho baví, kterou miluje a v které je dobrý. Nastartuje rodinné auto (sice je ojeté, ale to nevadí, tato rodina si uvědomuje, že je lepší investovat někde jinde), kromě starších dětí bere taky souseda, aby zbytečně neplýtvali (a nepotřebují k tomu ani žádné vládní nařízení nebo vyhlášku).

Samozřejmě, zatímco děti školou již povinné (byť mnoho lidí v té době využívá i domácí vyučování) si po ránu s hrdostí zazpívaly hymnu své země, ty mladší si užívají chvíle svého dětství strávené se svou matkou doma – hrají spolu různé hry, učí se dalšímu jazyku, hrají na hudební nástroje, kreslí si, čtou si pohádky (zkrátka dělají věci, které tak chybí dospělým). Samozřejmě spolu také vaří a uklízí (s čímž jim díky dobré výchově příkladem rádi pomáhají i ti starší a manžel).

Není to ale vše, rodina a čas s ní strávený a jak hodnotně strávený je v takové společnosti velice důležitý. Pro živitele rodiny je také velice důležitá jeho práce, jeho povolání, ve kterém vidí smysl a naplnění a díky tomu má také dostatek (nadbytek) peněz pro svou rodinu. Jak už jsem naznačil, taková rodina se velmi věnuje také dobročinným aktivitám – pravidelně dávají peníze i svůj čas charitě, mají svou rodinnou nadaci, přes kterou podporují např. vzdělávací projekty nejen ve své zemi, ale třeba také na jiných kontinentech, prostřednictvím čehož bojují se světovou chudobou – jsou si totiž plně vědomi toho, jaké mají zrovna oni to štěstí, že patří mezi deset, možná pět procent nejbohatších lidí této planety. Postsekulární rodina 21. století má také svou církev, které rovněž pravidelně přispívá.

Jsou to zodpovědní a uvědomělí občané, kteří sledují dění a vývoj ve své obci, účastní se zasedání obecního zastupitelstva (které připomíná spíše veřejné shromáždění občanů, než stranickou schůzi komunistické strany), zajímají se také o svůj region a velmi o svou zemi, na kterou jsou patřičně hrdí. Svou hrdost projevují i tím, že mají na domě vyvěšenou její vlajku, chodí volit a jsou i členy nějakého občanského sdružení a minimálně registrovanými příznivci (nejlépe členy) své blízké politické strany.

A jaké platí zákony v takové společnosti? Samozřejmě od hlavy státu (není-li to zrovna král) jsou všichni přes poslance, starosty, státní zástupce až po různé úředníky voleni přímo. V takové společnosti funguje právní stát (nejlépe na zvykovém právu), je zde vymahatelnost práva, soudci se řídí spíše zdravým rozumem, než formálními zbytečnostmi, vše je rychlé a efektivní.

Jací jsou politici? Jsou to obyčejní občané. Díky přímé volbě a většinovému systému a také institutu primárních voleb uvnitř jednotlivých stran (a s tím spojenému vysokému počtu členů a registrovaných příznivců těchto stran) se daří vybírat ty nejkvalitnější a nejschopnější kandidáty s potřebným morálním profilem pro vykonávání dané funkce, tito politici jsou také co nejblíže svým občanům, reprezentující svůj lokální volební okrsek.

Jaké jsou názory takové společnosti? A o čem se vedou hlavní politické spory? Většina lidí je proti potratům, proti eutanazii, jsou toho názoru, že manželství je sňatkem mezi mužem a ženou za účelem mít a vychovávat děti, váží si tradic a své historie, jsou hrdými vlastenci a většina lidí je velmi věřících. Hlavní spory se tedy vedou spíše např. o to, zda by potraty měly být zakázány nebo povoleny (všeobecný názor je, že je to vraždou vlastního dítěte, morálně ospravedlnitelnou snad jen v případě ohrožení zdraví matky dítěte, kde by mohli o život přijít oba jednotlivci). No a v tomto duchu se vedou i další spory – zda v té a té věci by měl stát více zasahovat do života občanů, nebo je nechávat na pokoji.

Muži mají možnost po střední škole navštěvovat tříměsíční vojenský výcvik, kde se naučí důležité věci (používání zbraně; jak ochránit sebe, svou ženu, rodinu a další spoluobčany; atd.), mnoho z nich je doživotně také členy aktivních záloh a mají před dětmi pečlivě schovanou zbraň i ve svém domově (protože je celospolečensky uznávané právo, že člověk má právo chránit svůj život a majetek před někým, kdo společenskou smlouvu nerespektuje).

Jak už jsem uváděl, stát v takové společnosti má velmi omezené pravomoci (nicméně v oblastech, kde už mu byly jeho občany svěřeny je má zase silné a jasné). Je řízen levně, efektivně a transparentně. Občané platí velmi nízké daně. Je zde snaha, aby stát plnil jen ty nezbytně nutné funkce, tudíž není třeba ani výrazných příjmů (a ani dluhů, což je i opatřeno v ústavě, že se dluhy dělat nesmí). Daň z příjmu je pouze symbolická, a aby byla co nejspravedlivější, tak je rovná. Majetkové daně jsou rovněž symbolické a odvádí se přímo obci, v které se dané nemovitosti nacházejí. Dědické a darovací daně považuje tato společnost za neopodstatněné. Daň z přidané hodnoty je také velmi nízká, rozdělená do více pásem, kde společensky a kulturně důležité věci (knihy, pomůcky pro vzdělávání atd.) mají nejnižší sazbu, kdežto ty společensky škodlivé (alkohol, cigarety) tu nejvyšší.

Je to společnost, kde funguje volný trh, který je v rozumné a nezbytně nutné míře regulován. Stát téměř neplní roli sociální, protože občan je veden jak v rodině, tak následně ve škole a veřejnoprávních médiích k osobní odpovědnosti za svůj život, tudíž se nejdříve snaží každý zabezpečit sám sebe a díky obrovské skutečné solidaritě občanů s těmi méně šťastnými a méně dochází k tomu, že většina občanů dává část svých příjmů charitám ve svém okolí, které tak mohou efektivně právě těmto lidem pomáhat nebo jim třeba dočasně pomoci dostat se zase zpátky na své nohy.

Ano, i v takové společnosti funguje státem garantovaný průběžný důchodový systém, který nemá výrazné obtíže, protože většina občanů má mnoho dětí a daná společnost netrpí populační krizí, ale mnoho občanů také rádo investuje do nemovitostí, firem či jinými způsoby, čímž se také zajišťují na své stáří nebo jen vytvářejí budoucí bohatství pro své potomky.

Hlavní páteří ekonomiky jsou malé firmy, drobní a střední podnikatelé, živnostníci, zemědělci, řemeslníci, ale také učitelé a vzdělanci, různí odborníci a poradci, v neposlední řadě i pracovníci ve službách či průmyslu. Celkově je zde výborné prostředí pro podnikání, minimální byrokracie a motivovaní zaměstnanci, kteří smysluplně využívají práva na své členství být v odborech.

Odvaha, čestnost, opravdovost, bohatství, solidarita, vytrvalost, sebevědomí, pokora, pravdomluvnost a zdvořilost jsou ctnosti, které jsou zde vysoce ceněné.

V této společnosti fungují rovná práva – ženy mohou volit, ale nepanuje zde agresivní feminismus, vztah muže a ženy je o spolupráci a vzájemném doplňování se, ne o soutěži, žena je ráda, když jí muž podrží dveře, navleče kabát nebo za ní zaplatí v restauraci. Mnoho žen je hrdo na to, že jsou doslova ženami v domácnosti – starají se o děti, vychovávají je, učí je, starají se o domácnost (ano dokonce umí vařit a pravidelně uklízí) a díky vzájemnému respektu jim s tím jejich manželé rádi pomáhají. Tyto ženy nejsou ani hloupé, ani nevzdělané. Dále se učí, mnoho z nich dokonce zvládá práci přes internet. Jsou věrnými manželkami, skvělými matkami a elegantními společnicemi.

Taková společnost mezi sebe ráda přijímá nové lidi z celého světa, ale pouze takové, kteří deklarují, že skutečně chtějí žít v takové společnosti a takové kultuře a dennodenně to také dokazují. Není zde diskriminace, ale ani zbytečné kvóty.

V této společnosti má šanci opravdu každý, klade se důraz na rovné příležitosti a demokracii – i proto je velice podporováno veřejné vzdělání hrazené z veřejných rozpočtů.

Možná vám to připomíná i dnešní realitu některých částí světa (osobně si umím představit, že se tomu blíží třeba Bavorsko, Švýcarsko nebo mnohé oblasti ve Spojených státech).

A co vy? Líbí se vám taková společnost? Myslíte si, že je reálné k takové dospět, nebo je to pouhá utopie? A má pro konzervativce 21. století smysl, aby usiloval o prosazení takové společnosti v masovějším měřítku, nebo by si měl raději najít takové místo na zemi a začít to žít? A co takhle obojí?