Férovost, rovnost, redistribuce*
Rawls se zde snaží hledat, jaká společnost je správná a spravedlivá, přičemž tvrdí, že ve třech z pěti konceptů, jimiž se zabývá, pro to nejsou naplněny všechny podmínky, zatímco tzv. property-owning demokracie a liberální socialismus je splňují. Zastává se především té první a vymezuje se vůči welfare-state kapitalismu, který na rozdíl od ní nerozptyluje vlastnictví kapitálu mezi všechny členy společnosti, a zároveň umožňuje malé skupince mít monopol téměř na vše.
O to důležitější je, že jsou v něm přirozeně znevýhodnění členové společnosti považováni za objekty naší charity a soucitu, místo aby se usilovalo o jejich pozdvižení do rovné pozice, z níž by už mohli zvládat vlastní věci a využívat všech příležitostí. Společnost by tedy všem měla zajistit určité prostředky, především vzdělání a určité schopnosti. Zde se nabízí otázka, na kolik se tento Rawlsův liberalismus již stává moderní sociální demokracií, případně na kolik se ona stala liberální i pod vlivem jeho ideových východisek.
I u něj je zajímavá úvaha o tom, že politický liberalismus je asi ze všech ostatních doktrín nejvíce v souladu s tím, pokud nějaká skupinka chce žít jiným způsobem života. Zde se ale dle mého nabízí potenciální konflikt např. v rámci argumentace ve věci zákazu svátečního/nedělního prodeje v supermarketech.
Na jedné straně společnost nemusí takovou regulaci zavádět, protože nikomu, kdo chce žít jinak, např. mít v neděli volno, v tom nijak nebrání to, že ostatní tento den tráví nakupováním. Na druhé straně z pohledu závoje nevědomosti a snahy jedince dívat se na to, co je výhodné pro všechny, pokud by se třeba narodili se schopnostmi být prodavačem, může být ospravedlnitelné, pokud takto bude společnost chránit právo zaměstnanců na to, aby svátky a neděle mohli trávit se svými rodinami, místo aby se argumentace vedla v rovině, že každý může změnit práci, a ignorovalo se, že prodavače bude někdo muset dělat i nadále.
Poměrně zajímavá mi přijde i jeho argumentace v tom, jaké zdanění by mělo být spravedlivé i s ohledem nejen na současnou, ale i na předchozí a budoucí generace. Chápu-li jej správně, pak jeho cílem je, aby každý člověk byl svobodný, a abychom všichni měli rovné šance tu svobodu zejména v dospělosti využívat. O to by nám zřejmě všem šlo pod závojem nevědomosti.
To ale znamená určité dilema v otázce zdanění, zejména v případě dědictví. Je jasné, že člověk, který se narodí do chudé rodiny, je oproti tomu z bohaté znevýhodněn, a proto by mohlo být v pořádku danit majetek, progresivně i příjmy a převod dědictví i v rodině, a tyto prostředky využít pro zajištění stejně kvalitního vzdělání pro všechny. To ale může být problém v rámci toho, že za závojem nevědomosti jsou i různé generace, a tam může být za spravedlivé považováno to, že lidé, kteří se snaží, tak činí i proto, aby se jejich děti měly lépe. Ostatně to by bylo i v souladu s tím, jakou důležitost funkci rodiny Rawls přikládá.
To vyvolává otázku, na kolik by liberální stát měl zvýhodňovat rodiny s dětmi. Osobně mi z jeho argumentace vyplývá, že je to naprosto legitimní s tím, že za oním závojem nevědomosti volíme taková politická opatření, která jsou výhodná nejen pro naši generaci, ale i s ohledem na všechny ty další.
V případě argumentů, že rodina musí splnit požadavek toho, aby zachovala reprodukci, lze pravděpodobně rozšířit státní podporu instituci manželství nejen na stejnopohlavní páry, ale jak v závorce naznačuje, i na ne-monogamní svazky. V budoucnu bude zřejmě zajímavé, pokud ústavní soudy budou toho názoru, že i proti vůli legislativy či veřejného mínění lze takto rozhodnout.
*Psáno 19.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Koncepty v moderní politické filosofii na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. Rawlse – Justice as Fairness: A Restatement, s. 135-168.