Prezident 2023: Koho volit a proč?

Mým favoritem je Petr Pavel. Skvělou volbou je ale i Danuše Nerudová. Volba ostatních je vyhozený hlas. Jaká jsou pro a proti u jednotlivých kandidátů? A podle čeho se rozhodnout?

Ve stručnosti:

      • Petr Pavel: určitě ano
      • Danuše Nerudová: ano
      • Marek Hilšer: ne
      • Pavel Fischer: ne
      • (Josef Středula: ne)
      • Karel Diviš: určitě ne
      • Tomáš Zima: určitě ne
      • Andrej Babiš: zcela určitě ne
      • Jaroslav Bašta: v žádném případě ne

Podle čeho se rozhodnout, koho volit?

Smysl má nejen volba srdcem, ale především volba mozkem. Je dobré si říct, jakého prezidenta my sami chceme a jakého by právě v této chvíli naše země potřebovala. Může být užitečné podívat se na všechny možné debaty. Pokud se rozhodujeme mezi dvěma či třemi kandidáty, tak jen na ty části, kde mluví naši favoriti.

Dále jsou to různé rozhovory (Interview ČT24, Hyde Park, Insider, DVTV, Víkendová Snídaně a spousty dalších včetně těch textových). Naprosto skvělé a unikátní nahlédnutí do psychiky a charakteru jednotlivých kandidátů vidíme v pořadech K tabuli a Fabulace Jana Špačka. Užitečné jsou i debaty jejich protějšků či rozhovory s nimi. Někomu pomůže přečíst si profily kandidátů na Wikipedii či informace, názory i vize na jejich webech, někoho zase přesvědčí podpora od známých osobností nebo to, jaké mají auto.

Chceme-li politiku bez korupce, pak je dobré projít si hodnocení transparentnosti kampaní a další články na webu Transparentní volby. Dále pak jejich názory na lidská práva či hodnocení pravdivosti výroků na Demagog.cz.

Stálicí je Volební kalkulačka (i ta delší) či Volební kvíz. K oběma mám letos silné výhrady, protože lidem, kteří se opravdu podrobně a dlouhodobě nezabývají jednotlivými specifickými otázkami, to podle mě může vyjít hodně random nebo i zcela jinak, než je jejich skutečná preference. Proto je daleko důležitější pročíst si tam jednotlivé slovní odpovědi. Nebo se mrknout na volební otázky na webu Programy do voleb, dotazníky, ankety, 15 otázek na ano/ne či další odpovědi.

Jaký by měl být příští český prezident?

Volební kalkulačky nám ale u prezidentské volby příliš nepomohou. Je potřeba se trochu zasnít a představit si, co od prezidenta očekáváme. Zamyslet se, jaké výzvy naši zemi i svět v následujících letech čekají. A podle toho si stanovit kritéria, která jsou pro výběr prezidenta nejdůležitější. Jen se zasněte a u daného kritéria představte, který z relevantních kandidátů se na tuto funkci hodí nejvíce. Koho tam vidíte?

Z mého pohledu by prezidentem měl být státník, který nás bude důstojně reprezentovat v zahraničí. Inspirativní člověk, který nám půjde příkladem. Ochránce svobody a demokracie s jasnou prozápadní orientací, který chápe roli prezidenta a bude dodržovat ústavu parlamentní republiky. Má zkušenosti, potřebné znalosti a schopnosti. Uměl by obstát v tvrdém jednání s Putinem. Dokáže spojovat a usmiřovat společnost. Bude jezdit do regionů a naslouchat všem lidem, zastávat se slabších a snažit se jim pomoci.

Bude nastolovat témata, o kterých se ostatní politici bojí mluvit nebo nemají odvahu je řešit. Nebude slibovat nic, co ve své funkci nemůže splnit. Bude se zastávat lidských práv ve světě i doma (žen, LGBT lidí, Ukrajinců, sociálně znevýhodněných). Má ambiciózní vizi a realistický program. Bude podporovat vzdělanost, pracovitost, důstojné podmínky k životu i zdravý životní styl. Má jasné a promyšlené názory a dokáže o nich přesvědčit druhé. Umí srozumitelně mluvit nejen česky, ale i anglicky. Je autentický a hodnoty, které prosazuje, především žije. Je lidský a zábavný.

Nebude papaláš, ale civilní prezident, kterého budou mít lidi rádi. Bude respektovat vládu a konstruktivně (i neformálně) ji kritizovat. Bude mostem mezi vládou a opozicí. Bude bojovat proti dezinformacím a lžím. Nebude mít kauzy a skandály. Bude mít sympatický protějšek (první dámu či prvního džentlmena). Budou ho mít rády děti i senioři. Zvládne reagovat na výzvy našeho 21. století. Bude umět obstát jako vrchní velitel ozbrojených sil. Milosti bude udělovat promyšleně a spravedlivě (hlavně ne sobě). Bude jmenovat kvalitní a kompetentní osobnosti.

Dokáže povzbudit národ nejen v novoročním projevu. Zasadí se o to, aby předávání státních vyznamenání bylo znovu důstojné. Bude mít profesionální tým (poradce, vedoucí kanceláře, mluvčí). Nebudeme se na něj či za ni stydět nejen ve světových médiích, ale ani na známkách či obrazech. A konečně – zapíše se do historie a budeme na něho či na ni vzpomínat s hrdostí podobně jako na Masaryka či Havla.

Proč budu volit Petra Pavla?

Začnu tím, co mi na něm vadí. Jsem z rodiny, kde charakterní odmítnutí vstupu do KSČ znamenalo nejen nemožnost jít studovat preferovaný obor, ale i zhoršené podmínky v dalším životě včetně polistopadového období. Stejně jako spoustě dalších lidí i mně Pavlovo pragmatické členství v KSČ i jeho kariéra v předlistopadové armádě vadí.

I já mám obavu, že pokud by režim nepadl, pravděpodobně by sloužil proti těm, kteří bojovali za svobodu a demokracii. Vadily mi i jeho podrážděné a odbyté reakce v pořadu Ptám se já. Daleko lépe to ale dokázal vysvětlovat v rozhovoru pro Insider a zajímavá je i debata dvou historiků na toto téma. Šíří se i nesmysly o tom, že prý byl v StB. Snadno si lze ověřit, že na rozdíl od Babiše to není pravda.

Obava, že by mohl být spícím agentem, je velmi nepravděpodobná jak vzhledem k tomu, že je snad nejlépe prověřený Čech na světě, tak díky vysoké pozici, kterou zastával v NATO. Podobně se lze spíše usmívat výpovědím jeho bývalého spolužáka, kterému s ní pomáhal advokát, který zastupoval Rusko i Mrázka. Někoho ale může přesvědčit i podpora jinak ke komunistickému režimu velmi kritických osobností typu Evy Holubové či Miroslavy Němcové.

Zároveň nám může pomoci vyrovnat se s minulostí v tom smyslu, že si uvědomíme, že nic nebylo černobílé a tehdejší chyby je možné odčinit, a tedy i odpustit. Ostatně sám měl po Listopadu možnost pracovat s generálem Procházkou, který byl za minulého režimu odsouzen na doživotí a 14 let strávil v těžkém žaláři. Přesto si Pavla vybral jako svého osobního vojenského asistenta.

Zpočátku jsem nepovažoval za ideální, abychom ve svobodné republice měli za prezidenta vojáka-generála. Za to do značné míry mohl předsudek k tzv. zeleným mozkům, lampasákům atp. Jenže profesionální armáda demokratické republiky je trošku něco jiného. A právě Pavel se velmi podílel na její transformaci. Zároveň zmínil, že je hrdý na to, že nikdy nikoho neusmrtil.

Taky není ideální, že občas trošku ujede a na některé lidi může působit až sexisticky. Někdy vystupuje zbytečně nejistě a až příliš klidně (třeba v debatě na ČT a na Nově) – zřejmě i proto, že je introvert, což je mi ale osobně velice sympatické, stejně jako jeho zásada: „mluvím tehdy, když mám co říct.“

Za největší fail jeho kampaně pak považuji jeho tehdejší vyjádření pochybností, zda by ve druhém kole volil Danuši proti Babišovi. To ale poměrně rychle vyžehlil a nedivil bych se, kdybychom se jednou dozvěděli, že to byl důkladně promyšlený a velmi úspěšný manévr ve chvíli, kdy ho začala přeskakovat v průzkumech, ale nikdo tehdy ještě nevěnoval větší pozornost jejím problémům nejen na univerzitě.

Ale dost negativního. Někteří lidé mají pocit, že nemají důvod volit Pavla, protože jim chybí pozitivní motivace pro jeho volbu. Tak si to pojďme zrekapitulovat.

Generál Pavel je objektivně nejzkušenější a nejpřipravenější kandidát těchto voleb. Přes 30 let sloužil naší svobodné a demokratické republice, a to i s nasazením vlastního života. Za dobrovolnou záchranu více než 50 francouzských vojáků dostal nejvyšší francouzské státní vyznamenání a od prezidenta Havla pak Medaili Za Hrdinství. Právem ho můžeme označit za válečného hrdinu. Tento příběh je neskutečně inspirativní a nejlépe je odvyprávěn v rozhovoru pro Insider.

Pavel byl dále náčelníkem generálního štábu armády ČR (tedy šéfem české armády). Zároveň několik let pracoval jako nejvyšší vojenský představitel v NATO. Má tedy obrovské diplomatické a vyjednávací zkušenosti (např. vyjednávání s Gerasimovem). Těch kontaktů a přátel mezi světovými lídry bude mít taky celou řadu. A asi by ho brali trochu vážněji než Babiše.

Taky jste měli předsudky, že jako voják nebude rozumět politice a bude postrádat humanitní vzdělání? Jenže který český politik má za sebou vzdělání na prestižních zahraničních univerzitách? Pavel studoval např. na King’s College London, na které učil i Masaryk. Umí nejen anglicky, francouzsky a rusky, ale jako bonus dokonce i česky. Navíc nežvaní, ale mluví jen tehdy, když má co říct.

Velmi oceňuji i to, že dělá kampaň k volbám, do kterých skutečně kandiduje. Neslibuje, že zařídí to, co má zařídit vláda. Nevytváří falešný dojem, že zajistí levnější vajíčka. Nelže lidem o tom, že mají chtít mír na úkor ztráty nevinných civilních životů, zdevastované země, likvidace její suverenity a svobody. Jasně se staví za naši prozápadní orientaci a proti dezinformacím a lžím. Navíc je umí trpělivě vyvracet a neztrácet u toho voliče.

Přesto všechno má podle mě obrovský potenciál stát se prezidentem všech lidí napříč různými společenskými skupinami. Reprezentuje určitý mix umírněně konzervativních i velmi liberálních hodnot – přitom velmi erudovaně mluví o tom, že ve spoustě věcech bychom se mohli inspirovat ve Skandinávii.

Nic z toho ale není žádným bezhodnotovým typem centrismu ani catch all populismu. Pevně to vychází nejen z jeho obrovského rozhledu, ale především z jeho hodnotového ukotvení. Své hodnoty nejen prosazuje, ale především je i žije. I proto dokáže působit velmi autenticky. O úsměvu a humoru nemusí mluvit, on ho přirozeně dělá. Ostatně jeho politickými vzory jsou Obama a Churchill.

Sympatická je nejen jeho sečtělost, ale i individualismus projevovaný například i potřebou jít se projet na motorce. A naprosto skvělé bylo to, jak se dokázal chovat mezi dětmi ve škole. To byla úplně jiná liga než ostatní kandidáti. Takového by člověk chtěl nejen prezidenta, ale i učitele. Navíc nás inspiroval i v tom, že i ve svém věku dokáže být ve výborné fyzické kondici a nebojí se riskovat. Ostatně byl to tehdy právě nějaký žák na besedě ve škole, který Pavla vyhecoval, aby nejen motivoval ostatní, ale aby sám kandidoval. Důležité je i jeho růstové nastavení mysli: „člověk vždycky má co zlepšovat.“

Zároveň bychom mohli mít skvělou první dámu. Eva Pavlová působí hodně lidsky, zřejmě je velmi citlivá a empatická a v určité chvíli jsem měl dojem, že jestli se někdo podobá Čaputové, tak ona.

Proč je velmi dobrou volbou i Danuše Nerudová?

Bylo by skvělé mít konečně na Hradě ženu hájící zájmy mladých lidí i menšin. Matku dvou dětí, ekonomku, profesorku, bývalou rektorku. Podobně jako Slováci mít prezidentku, která by hájila jasně prozápadní hodnoty. Byla by elegantní, ale zároveň civilní a pohodová. Mohla by být ombudsmankou mladé generace, kterou si dokázala získat nejen v řadách dobrovolníků a spontánními aplausy ve studentských debatách, ale i výhrou ve studentských volbách již v 1. kole.

Její velkou výhodou je i to, že nebyla a ani být nemohla v KSČ. Hájí středově liberální názory a mohla by být určitým sociálním svědomím současné vlády. Sice zdaleka nemá takové politické zkušenosti jako její hlavní soupeři, ale do značné míry je mohla získat v pozici rektorky. Možná nám nakonec nemusí připomínat slovenskou prezidentku, ale třeba finskou či novozélandskou premiérku.

Naprosto skvělá byla její poslední slova v závěrečném slovu v debatě na ČT. Po nešťastném výkonu na Primě velmi dobře zvládla debatu na Nově. Přesvědčila, že by nejen dokázala zvládnout debaty s Babišem, ale především to, že se dokáže učit z chyb. Ostatně právě schopnost naučit se pracovat s chybou, je něco, v čem se snaží proměnit nastavení naší společnosti.

Pavel vs. Nerudová – proč u mě vyhrál generál?

Přesto všechno existuje spousta důvodů, proč jsem se nakonec přiklonil ke generálovi. Danuše sice nemá kontroverzní předlistopadovou minulost, ale takové srovnání není úplně fér, protože v té době jí bylo 10 let a když se podíváme na vývoj její dosavadní kariéry, tak můžeme mít obavu, že by se mohla vyvíjet velice podobně. Mohla by mít ambici stát se prezidentkou, profesorkou a rektorkou. Mohla by se chtít věnovat své akademické kariéře, mít určitý životní standard a vlivného manžela.

K tomu by možná i ona musela vstoupit do KSČ. Nebo taky ne, třeba by se zachovala jinak. Podobně bychom ale mohli spekulovat, že by se Pavel mohl stát dvojitým agentem a ve skutečnosti by západním mocnostem pomáhal svrhnout komunistický režim. To prostě nevíme a taková srovnání nejsou fér.

Přibližně do půlky listopadu byla mou favoritkou Danuše. Na rozdíl od generála jsem jí podepsal i petici (v naději na nového lídra demokratické levice i Středulovi a pro sympatie z lidské kampaně a pro případ i Hilšerovi). Do té doby jsem chtěl věřit, že máme naději mít českou Čaputovou. Jenže od 15. listopadu mě začala víc a víc odrazovat. Začalo vycházet najevo, že za perfektním marketingem je trošku odlišný produkt.

V ten den to vypadalo, že se Putinova válka přesunula i na území NATO. Nejde jen o zbrklost reakcí na tak potenciálně zásadní událost. Jestli to byla ruská raketa, nebo raketa, která dopadla vinou ruské války, je jedna věc. Ale osobně mě dostalo spíše to, když jsem večer zapnul Instagram a první příspěvek byla upoutávka generála Pavla na to, že ve 23 hodin bude mít vyjádření k situaci v přímém přenosu, kde trpělivě vysvětloval a uklidňoval národ.

Druhý příspěvek byl od Danuše, kde byla propagace nějakých trapných gifů, které můžeme použít na její podporu. Neubránil jsem se úvaze, koho z těch dvou bych radši viděl v pozici vrchního velitele ozbrojených sil, pokud by se válka přesunula přímo na naše území.

Pak už to byla jedna chyba za druhou. Kontroverze, zda bylo v pořádku chtít jít v době horké kampaně v čele pochodu za demokracii. Zveřejnění a následné smazání naprosto trapného videa, v němž byly bez jejich vědomí využita slova novinářů. Odpoledne pak zveřejnění slavného videa, v němž liberální kandidátka mladých veze svého syna do školy autem.

To vše v době, kdy je pro mladé lidi důležité dělat vše, abychom zmírňovali problémy klimatických změn – a stále více si uvědomujeme, jaké zlo jsou auta v (širších) centrech měst – a jaké negativní důsledky na děti (jejich samostatnost, odolnost či fyzickou kondici) může mít jejich přeprava autem do školy rodiči. To ale na tom videu nebylo to nejhorší.

Působila tam strašně neautenticky a právě dojem, že její billboardový úsměv je strojený a neupřímný, je asi největší problém, protože právě emoční bezprostřednost je podle mě to, proč máme tak rádi Čaputovou. U Danuše je to spíš spousta naučených frází (byť velice dobrých) a místy až patetické a těžko uvěřitelné používání vznešených slov, jindy zase neudržení se a vytváření dojmu profesorské a elitářské povýšenosti.

Tím vším vyvolává obavy, že ve skutečnosti dost možná není tou cool progresivní liberálkou, ale spíš pokryteckou „neoliberálkou“. Ostatně, nepochopil jsem, proč i přesto, že věděla, že ji na konci debaty Středula podpoří, měla potřebu říct, že celý život volí pravicové strany. To bylo překvapení i pro mě. Paradoxně a překvapivě je Pavel v některých věcech sociálnější a liberálnější.

A mohli bychom pokračovat její kauzou na univerzitě a nekomunikací s médii, kauzou opisování vs. deníček, populistických slovech o cestách vlády do Kyjeva, povyšováním se nad Čaputovou, řečmi o nepochybování o sobě ani na pikosekundu, kontroverzním byznysem jejího manžela a jeho historie s Babišem, zpožděním na rozhovor a bez omluvy, návrhy, aby guvernéra ČNB společně vybíral i premiér atd.

Slova o tom, že dál povede pozitivní kampaň, aby hned ráno na symbolické rýpnutí reagovala útokem ala Diviš. Problém ale vidím i v tom, že obecně má rétoriku, a z velké části i program (byť velice kvalitní), jako by kandidovala na premiérku, ne na prezidentku.

Jsem toho názoru, že bychom u nás skutečně potřebovali emancipaci žen – nejen v politice, ale v celé společnosti. Jenže taky jsem si uvědomil, že by se nám vlastně – a možná i dříve – hodilo něco jako emancipace mužů. Po mnichovské zradě a okupaci z roku 68 bychom si potřebovali narovnat páteř. Potřebovali bychom pozitivní mužský vzor. A právě to v mnoha ohledech Pavel naplňuje, což je samozřejmě jedna z věcí, která některé lidi dost možná štve, protože jim to nastavuje zrcadlo. Stejně jako přiznat a odčinit chybu.

Důležité ale je zamyslet se nad tím, že si dost možná vybíráme někoho, kdo bude prezidentem nejen dalších 5 let, ale dalších 10 let. Významným argumentem je i to, že by v tak těžké době, jaká nás možná čeká, měl být prezidentem spíše někdo, s kým se dokážou ztotožnit lidé napříč společností, a ne pouze kandidátka tzv. „kavárny“.

Je zajímavé i v mém okolí pozorovat, že Pavla budou volit jak středoví liberálové, pravicoví konzervativci, liberální levičáci, tak i ti, kteří jindy nevolí, nebo by možná volili kdoví koho. Jsou samozřejmě i takoví, kteří by naopak ve druhém kole Pavla volit nešli – a pro mě překvapivě i ti, u kterých bych to vůbec nečekal a s černobílým antikomunismem to nemá nic společného. Je tedy otázkou, jestli by nakonec ve druhém kole nebylo větším lákadlem zvolit si za prezidentku ženu.

Premiérka Nerudová?

Danuše bohužel není druhá Čaputová. Je pouze Danuše Nerudová. Jenže to samo o sobě není vůbec málo. Vždyť, která z českých političek má alespoň takové kvality? Která dokázala nasbírat tolik podpisů, nadchnout tolik dobrovolníků, poprat se v debatě s Babišem, způsobit, že poprvé jiný kandidát odstoupil a podpořil ji? Navíc se nebojí zvedat témata, která nemusí být úplně populární, ale pro mnoho z nás jsou opravdu důležitá. V tomto směru je taktéž inspirativní. A přiznám se, že po debatě na ČT a na Nově jsem ji na chvíli opět zvažoval.

Jenže v debatě na Primě odhalila i spousta jejich dosavadních fanoušků její obrovské limity. Bylo tam vidět, že na funkci prezidenta je v tuto chvíli daleko lépe připraven Petr Pavel. A nejen to, debatní střet Nerudové s Babišem o budoucí vládní politice bychom si klidně mohli zopakovat. Danuše má totiž v české politice obrovský potenciál. Jen si myslím, že ho může daleko lépe využít jako kandidátka na premiérku. Jen si to představte: prezident Pavel, premiérka Nerudová. Nebo naopak.

Proč nemá smysl volit kohokoliv dalšího?

Ostatní kandidáti nemají šanci ani ne tak kvůli místy neférovému přístupu médií, jak se nám sami snaží namluvit, ale spíše proto, že nemají na to, aby v přímé volbě uspěli. Ne peníze, ale schopnosti a soudnost. Tím, že Marek Hilšer neodstoupil, riskuje, že v senátních volbách dopadne podobně jako jeho tehdejší protikandidát. Pavel Fischer dost možná dopadne podobně – z hlediska zkušeností by sice mohl být i vhodnějším kandidátem než  Nerudová, ale jeho neochota překonat svou homofobii, znemožňuje přesvědčit národ, že by dokázal být prezidentem nás všech.

Karel Diviš se naprosto odrovnal hned na začátku debaty v České televizi. Takovou nehoráznost by si o Pavlovi nedovolil říct snad ani Okamura. Odstoupení Josefa Středuly, který zřejmě naprosto promarnil příležitost stát se lídrem české demokratické levice, je sice hezké gesto, ale reálně těžko pomůže Nerudové. Je tedy otázkou, proč to vlastně udělal. Tomáš Zima nakonec není tak mimo, jak jsem se obával, ale spíše na něj budeme vzpomínat jako na jednu z těch slavných čínských investic.

I na Andreji Babišovi by se dala najít spousta pozitiv a v něčem by mohl být i lepším prezidentem než Zeman. Ocenit lze i to, že díky jeho značce se hejtmanu Vondrákovi daří posouvat můj rodný kraj a primátoru Macurovi zase Ostravu. Symbolické ovšem je, že tito dva – to nejlepší, co z hnutí ANO ještě zůstalo – mají dost odvahy na to, aby řekli, že Babiše volit nebudou. Nemá smysl plýtvat slovy na to, proč Babiše nevolit. O tom už skvěle napsali jiní a zřejmě si to můžeme připomenout před druhým kolem.

Jaroslav Bašta nás sice dokáže hezky pobavit, ale ve skutečnosti se jedná o naprosto nepřijatelného kandidáta, který prosazuje otevřeně vlastizrádný a protiústavní program. Je navíc krásnou ukázkou, že nemá smysl posuzovat kandidáty jen podle toho, jak se chovali za minulého režimu. Pokud ale ve svém okolí máte někoho, kdo zvažuje volbu Babiše, tak mu to můžete zkusit rozmluvit a přesvědčit ho, aby volil právě Baštu. Jen si dejme pozor, abychom velice brzy tyto lidi nepřesvědčovali, aby raději znovu volili populistické ANO před extremistickou SPD či ještě něčím šílenějším.

Proč bychom měli zvážit návrat k nepřímé volbě?

Jsme parlamentní, nikoliv prezidentská republika. Prezident nevládne, ale především reprezentuje. Přímá volba do toho ale vnáší neuvěřitelný zmatek a nutí kandidáty, aby slibovali to, co ve této funkci nemohou splnit. Vytváří falešná očekávání, která jsou následována zklamáním. Logicky nesplněné (protože nesplnitelné) sliby systémově oslabují důvěru občanů v politiky. Navíc se z důvodu vysoké účasti ve druhém kole i z hlediska absolutního počtu hlasů vytváří dojem zdánlivě vysoké legimity prezidenta vůči vládě a sněmovně. To ale z naší ústavy jinak vůbec neplyne. Navíc by taková koncentrace moci v rukou jednoho politika byla nebezpečná.

Nešťastné je i to, že televizní debaty sledují miliony lidí, ale vůbec v nich nejde o program. Jde v nich o podvědomé sympatie ke konkrétním kandidátům. Stává se z toho iracionální kmenová volba. Kandidují lidé, kteří jsou pro tuto funkci naprosto nevhodní (přestože by byli dobrými kandidáty na premiéry, senátory nebo ani to ne). Oboustranná brutální negativní kampaň před druhým kolem pak vede k totálnímu rozdělení společnosti a někde i rodin a přátel, kdy půlka národa zvoleného prezidenta nesnáší ještě dříve, než stihne cokoliv udělat. Navíc jsou to zbytečně vyhozené peníze i náš čas.

Patřím mezi ty, kteří chybně ignorovali varování ústavních právníků a politologů a přímou volbu chtěli. Kdybychom měli vyspělejší politickou kulturu a občansky vzdělanou společnost znalou alespoň ústavy, tak by to vlastně nemuselo být tak špatné. Ale realita je jinde. Pokud si přejeme, aby prezident plnil spíše roli reprezentativní, symbolickou a inspirativní, pak by původně nepřímá volba měla větší smysl. Donutit sněmovnu i senát, aby našly konsensuálního kandidáta i v situaci, kdy by jednu komoru ovládala vláda a druhou opozice, má něco do sebe a mohlo by vést spíše ke smiřování společnosti. Ale uvidíme, možná se to postupně naučíme. Třeba už v těchto volbách.

Apel k druhému kolu

Bez ohledu na to, kdo bude v druhém kole, přijďte si prosím svého prezidenta zvolit i v něm. Skvělou hlavou státu by byl jak Pavel, tak Nerudová. Dalšího Zemana už nepotřebujeme. Letos to navíc není jen volba menší zla, ale v případě jak Pavla, tak Nerudové i volba poměrně velkého dobra.

Spasitel a Ďábel – proč si nezvolíme ty nejlepší?

Obě strany byly přesvědčeny, že volí někoho, kdo výrazně změní českou politiku. Obě strany měly za to, že pokud bude zvolen ten druhý, bude to katastrofa. Češi za největší problém naší politiky považují korupci, klientelismus i špatnou politickou kulturu. Proto si zvolili Zemana. Nelogické?

Po složitých úvahách jsem před prvním kolem došel k závěru, že nejlepší prezidentkou z devíti zbylých kandidátů by byla Zuzana Roithová. Proto jsem ji volil a doporučoval ostatním. I lidé v mém okolí často říkali, že by ji volili, ale nikdo ji nezná, a tak nemá šanci. Bylo by zajímavé udělat průzkum, kolik lidí nakonec volilo někoho jiného jen z této iracionální obavy. Po poslední debatě v show Václava Moravce jsem nabyl přesvědčení, že se nemusíme bát, že by „Karel“ v druhém kole nebyl, protože koncovka kampaně byla geniální a Fischer to prostě totálně projel. Inu, když chybí osobnost a vlastní názory, těžko to zakryjí falešné pohyby v reklamě.

Proč ale Karel Schwarzenberg nevyhrál? Vždyť po první debatě před druhým kolem, ve které Miloš Zeman předvedl vrchol nevkusu, jaký česká veřejná debata již dlouho nezažila, se zdálo, že nikdo soudný nemůže „důchodce z Vysočiny“ volit, a volba minimálně menšího zla je hotovou věcí. Volba bájného marketingového Karla. Pankáč coby konzervativec. Středový liberál coby kandidát pravice. Celebrita mladých. Ano, jsem toho názoru, že hodnotíme-li vyspělost Zemanova typického voliče číslem jedna na škále od 1 do 10, kde jedna je zaostalost a desítka západní demokratická vyspělost, zapálení fanoušci Karla by dostali pouze dvojku. Tedy o něco lepší, ale nic moc.

My, co jsme volili Karla Schwarzenberga jako menší zlo vůči Miloši Zemanovi s vědomím všech Karlových chyb, nedostatků, ale často i spíše levicových životních postojů, jsme tak nečinili bez obav. Tušili jsme, že onu západní vyspělost, intelektuálnost, úctu k tradicím, demokratičnost, slušnost či snad i ten konzervatismus si do něj spíše projektujeme. Že bychom to v něm spíše chtěli vidět, než že by to skutečně představoval. Byl to mýtus, ale ne tak velký jako u voličů Miloše Zemana. A přece u nich to mýtem být – bohužel – nemusí.

Ti jej volili, protože věřili, že snad hlasují o konci Kalouska a Nečase. O konci německé nadvlády v české vlasti. O člověku, který konečně zarazí korupci, který bude osvíceným vládcem, jenž nikdy nekradl a za jehož vlády byl jen růst a nebyla nezaměstnanost. Že hlasují o zastavení zdražování, o snižování daní, o zlepšení svého osobního přístupu k životu, o věčném vykoupení z nekonečného utrpení na tomto světě.

Přitom jim uniklo, že nic takového není v pravomocích prezidenta. Už neřešili, že Schwarzenberg se o svobodu v naší vlasti zasloužil více než kdokoliv jiný. Bylo jim jedno, že vyhnání německy mluvících občanů z naší země na principu kolektivní viny byl prostě zločin, který byl asi největší zhovadilostí, které se český národ kdy dopustil (snad tedy až na kolaboraci části českého obyvatelstva s nacisty či zvolení si katů z vlastních řad – komunistů).

Nechtěli vidět ani slyšet to, že z řad českých politiků je Zeman zřejmě největším zastáncem zvyšování daní (až na nižší sazbu DPH), že je napojen na lidi, kteří používají mafiánské praktiky, že jeho účet byl nejméně transparentní ze všech. Nevadilo ani to, že jeho arogance, demagogie, opakované lhaní, primitivní urážení, porušování slíbeného a hraní na ty nejprimitivnější lidské pudy byly tím, na čem byla postavena celá jeho kampaň, a co jej také dovedlo k vítězství. Konec konců nepomohly ani argumenty, že jeden člověk – k tomu s tak špatným charakterem – nebude spasitelem jejich života, že to musejí být oni sami, kdo změní svůj životní postoj z negativně destruktivního na pozitivně konstruktivní, že své spasení musejí minimálně z logiky věci hledat mimo tento svět.

Nakonec to jsme ale my, kdo se ve výše popsaném mýlí. Zemanovi voliči – ať už nějak podvědomě či snad s „výhodou“ neznalosti ústavy – tušili, že Zeman si s nějakými pravidly, které si on sám s nikým nedohodl, hlavu lámat nebude. Že za rok a půl tady pravděpodobně budeme mít oranžovo-rudou vládu, které on bude z Hradu šéfovat podobně (ale z přímého pověření lidu ještě o to více), jako to v uplynulých letech dělal Václav Klaus. Že bude agresivní, že bude přes svoje lidi navrhovat svoje zákony, že se bude pasovat do role tribuna lidu, který má velkou moc, který to tady pro svůj lid všechno změní.

A tak přemýšlím nad tím, zda jsme při vědomí stavu zralosti české občanské společnosti skutečně neměli nejdříve omezit prezidentovy pravomoci, a až pak udělat přímou volbu, zda skutečně nedojde k tomu, před čím mnoho demokratů a konzervativců varovalo. A zda již nenastal čas začít uvažovat nad znovuzavedením volby nepřímé.

Obecně jsem ale spíše toho názoru, že prezidenta bychom měli volit přímo s tím, že bude mít výrazně nižší pravomoci. Měl by být spíše takovým morálním vzorem pro českou společnost, ten nejlepší z nás, náš reprezentant ve světě. A příklad si můžeme vzít třeba z Finska, které nedávno do své ústavy zakotvilo, že prezident je volen přímo, ale jeho funkce je primárně ceremoniální.

 Psáno pro Konzervativní listy.

Proč volím Roithovou a nevolím ostatní?

Dalo by se to shrnout do jedné věty protože jako jediná má na to, aby byla prezidentkou. Ale to nestačí. Kromě toho, že splňuje většinu předpokladů pro tuto funkci, by mohl být dobrým prezidentem i Karel Schwarzenberg – to by však musel kandidovat před pěti lety.
Prezident u nás je především symbolickou hlavou státu. V běžném povědomí občanů je, že by měl být tím nejlepším z nás (a obávám se, že i výmluvou, když jím není, tak se přece můžeme chovat hůře než on). Je to asi dáno tím, že jsme se stále nesmířili se skutečností, že hlavou našeho národa není král, ale jen nějaký prezident. Především to ale učíme naše děti – ostatně obraz prezidenta ve třídách není jen tak. Podvědomě tedy očekáváme, že náš prezident bude slušný člověk, schopný a zkušený politik, možná ten nejlepší a nejčistší politik.
Je taková Zuzana Roithová? A jsou takoví ostatní kandidáti? Zuzana Roithová v Evropském parlamentu trvale prosazuje zájmy spotřebitelů, od začátku se stavěla proti dohodě ACTA a ze své pozice se zastala také utlačovaných křesťanů v islámských zemích. Má zkušenosti z působení na ministerstvu, v senátu i ve vedení strany. Dokázala také něco mimo politiku – kromě toho, že je matka a manželka, působila jako lékařka a manažerka nemocnice. Její hodnoty jsou formovány okolo desatera, má vlastní názor a kromě – na poměry české politiky drobné chybičky, za kterou ihned nesla odpovědnost a omluvila se – není známo, že by se jí dalo z hlediska síly charakteru něco vytknout.
Ostatně, když někdo komentuje všechny kandidáty, těžko něco špatného hledá na ní. Sbírání podpisů i financování kampaně měla také na jedničku – nejméně chyb a veřejný transparentní účet s tím, že peníze jí mohou posílat pouze občanéodmítla sponzorování firmami, občanskými sdruženími nebo stranickou pokladnou. A tak, když už potřebujeme, aby nám něco vadilo, může to být to, že je moc slušná. Skutečně nám to v české politice tak vadí?
Každopádně, abych jen nechválil. Taky mám obavu, že Zuzana Roithová je v době, kdy z idealistických snů o Evropské unii všichni v Evropě střízlivíme, až příliš proevropská. Avšak na rozdíl od vrcholných evropských úředníků a politiků se u ní tolik neobávám, že by nebyla schopna věc vidět kriticky a skutečně zodpovědně za Českou republiku k Evropské unii přistupovat.
A proč ne ostatní kandidáty?
Proč ne Karla Schwarzenberga – řekl bych, že tento kandidát měl ze všech nejlepší kampaň. Dokonce by mi bylo ctí být jednou součástí takového volebního týmu. Co je však problém této kampaně? Obal krabice je lepší než to, co je v ní. A vidíme to především v televizních debatách. Je to sice možná nekorektní – ale prezidentovi by mělo být rozumět, nemělo by být nutné jej co pár minut budit, neměl by se chlubit korupcí a měli bychom brát v úvahu i jeho benevolenci vůči lidem, s kterými založil stranu (jakkoliv TOP 09 byla dosud z hlediska politického marketingu nejgeniálnějším projektem české politiky). Ať se to tedy nám všem intelektuálům, umělcům či občasným příznivcům menšího zla líbí nebo ne – to, co vidíme v mediálním obrazu Karla Schwarzenberga je spíše jeho minulost. Tu bychom chtěli volit. Ale mysleme trochu i v přítomnosti a budoucnosti a zcela vážně si jej představme za 3, za 4 roky – kdo za něj bude toho času rozhodovat? Ti, kteří se nyní měli příležitost zviditelnit v klipech na jeho podporu?
Proč ne Janu Bobošíkovou – ano, její rétorika je jako vystřižená ze sjezdu amerických republikánů – zní jako skutečná pravicově konzervativní politička (hájení osobních svobod, právního státu, rodiny, vlastenectví atd.), dokonce to některými svými činy i žije – je podnikatelka, zásadová politička, je matkou i manželkou a dokonce (na české poměry překvapivě) není rozvedená. Detail je v tom, že pravicově konzervativní politik by těžko takovým způsobem obhajoval Benešovy dekrety, Helenu Vondráčkovou, žádal o podporu komunisty nebo za ně přímo kandidoval.
Proč ne Přemysla Sobotku – v ODS se mu prý přezdívá Nesmysl Sobotka. Osobně mi je nesympatický, nechtěl bych jej slýchat jako prezidenta. Jeho kandidátské postoje k EU jsou jiné, než jak probíhalo jeho hlasování. Obecně i jinak působí velmi neautenticky. V show Václava Moravce mi zase chvílemi přišlo, že Zeman je pravicovější než on. Prostě ODS měla přesvědčit třeba Miroslavu Němcovou (byť strategicky v době, kdy polovina občanů má beztak vymyté hlavy tím, že jsou přesvědčeni, že za jejich osobní, rodinné i jiné problémy může ODS, může být sázka na nevýrazného Sobotku dobrou volbou).
Proč ne Jana Fischera – na volební kalkulačce je mi sice ideově blízko, ale i přes pečlivě nacvičená gesta, uměle zlepšenou rétoriku a hru na slušného a zásadového politika, prostě bývalého kariérního komunistu, pro lobbisty úspěšného premiéra a nevýrazného úředníka, u nějž snad vše působí falešně, volit nehodlám.
Proč ne Miloše Zemana – pokud se naší zemi stane to neštěstí (a mohla by si za to sama), že by tito dva byli v druhém kole, nevím, který z nich by se pro mě stal tím velkým menším zlem – spíše bych občany burcoval ke vhození neplatného hlasovacího lístku, ale i přes velké umění vtipu, schopnost získat si masy, jeho v zásadě objektivní hodnocení práce českých novinářů, odvážné hodnocení islámu či vynikající rétorické schopnosti, není možné tolerovat napojení na (přívlastky vynechám) Šloufa, financování ruskou firmou Lukoil, netransparentnost financování vůbec, léta opoziční smlouvy nebo jeho často šílené levicové názory (třeba na vztah státu a církví). Navíc v případě jeho prohry v druhém kole se asi dočkáme slavného a definitivně neposledního odjezdu na Vysočinu, aby se za rok – coby lídr Zemanovců mohl vrátit zpátky a porazit (ironicky řečeno) přirozeného lídra (v pravicových kruzích přezdívaného) Dluhoslava Socbotku a jeho ČSSD.
Proč ne Vladimíra Franze – intuitivně cítím, že lidé, kteří mají potřebu mít na sobě tetování, mají nějaký psychický problém – zkusím si o tom v psychologické literatuře nastudovat více, zda to třeba není jen typem osobnosti. Pokud se lidem, kteří by jej mohli volit, bude v pátek či sobotu chtít někam ven, tak asi dostane dost hlasů. Jeho kladem je to, že je vzdělaný a renesanční člověk, ale jeho problémem je, že kromě akademicky rozvláčných avšak nicneříkajících frází, neřekl snad ani jeden konkrétní politický názor (např. zde od 12. minuty). Navíc nemá politické zkušenosti, což se u nás dá sice – jak víme od bývalého ministra Bárty – klidně nastudovat přes víkend. Nutno uznat, že jeho kampaň coby reklama na vlastní operu byla docela povedená. Příště se možná dočkáme kandidatury šéfa ČEZu, Českých drah nebo marketingového ředitele nějaké firmy vyrábějící prací prášek.
Proč ne Táňu Fischerovou – z hlediska slušnosti je na tom podobně jako Zuzana Roithová, dokonce umí přemýšlet dále než někteří jiní kandidáti, není pragmatičkou v tom negativním slova smyslu – jako třeba Zeman, ale je idealistkou – třeba jako Havel. Nemá ráda komunistickou totalitu, pokud ale přemýšlíme o komunismu z trošku komplexnějšího hlediska a přečteme si program jejího utopického Klíčového hnutí, nastane nám na mysl, že působí trochu jako komunistka s lidskou tváří a jejím heslem by mohlo být – do kolchozů a proti imperialismu!
A proč ne Jiřího Dienstbiera – je to levičák. Ve všem. V ekonomických, zahraničně-bezpečnostních i sociálně-etických otázkách. Jistě, nejen v pražské ČSSD patří k tomu lepšímu, jeho slova o tom, aby se lidé sebrali, vstoupili hromadně do stávajících stran a přehlasovali kmotry, by si měl vzít k srdci každý občan. Samozřejmě ti, co mají rádi Vladka z Vyvolených, k Dienstbierovi mohou mít sympatie, nicméně jeho nevyzrálý přístup ke komunistům, silně levicové názory a svým způsobem i nízký věk nehrají pro něj.
A tak přestože ideově jsou mi blíže Přemysl Sobotka, dle aktuálních slov Jana Bobošíková, možná i Karel Schwarzenberg nebo Jan Fischer; přestože kdybychom se všichni spojili a volili Karla, tak bychom mohli z druhého kola vyšachovat neoblíbeného Fischera; a přestože mnozí zvládli kampaň lépe než ona, budu volit Zuzanu Roithovou. A kdo ví – třeba po všech televizních debatách, racionálním uvažování i po přihlédnutí k osobním sympatiím ze strany svobodných voličů bude mít Zuzana Roithová nakonec více hlasů než všemi doporučovaný předseda Kalouskovy strany a v druhém kole bude proti Zemanovi bojovat ona. A když si představíme debaty druhého kola, neměla by proti arogantnímu dinosaurovi elegantní dáma větší šanci než ospalý kníže?
Dále doporučuji:
A pokud ještě stále hledáte podle čeho se rozhodnout, můžete použít následující tipy.