Proč se pro mě Hillary stala menším zlem?

Jedno je jisté. Letos si Američani za prezidenta zvolí jednoho z nejhorších kandidátů v historii. Otázkou je, který z nich to bude. Přestože jsem odjakživa fandil republikánům, letos bych to hodil Hillary. Proč?

Ještě před 4 lety bych byl skalní fanoušek Trumpa. Ostatně, když tehdy kandidaturu zvažoval, tak jsem mu dost fandil. Jenže od té doby se změnil nejen Trump, ale i svět a taky mé přesvědčení, že když zastáncem radikálně pravicového ultrakonzervatismu nebudu já, tak ty pravé americké a západní hodnoty nebude hájit nikdo.

Mezitím se ale vyrojilo tolik pseudokonzervativních šílenců, že jsem si brzy uvědomil, že mé vlastní, ale i ty západní politické hodnoty jsou někde úplně jinde. I v průběhu primárek jsem pak došel k tomu, že jsou mi daleko bližší umírnění republikáni.

Ale k věci. Nechci tam Hillary. Jenže Trumpa tam nechci daleko více. A bohužel jediný způsob, jak to zařídit, je volba Clintonové. Tu bych ale jindy volit nemohl. Nejen kvůli jejímu lhaní, zkorumpovanosti, špatné osobnosti, e-mailům, placeným projevům či pochybnému financování její nadace.

Vadí mi i její demagogická rétorika a pragmatický posun k radikální levici, nemluvě o tom, že zřejmě bude vládní dekrety místo parlamentu používat ještě častěji než Obama. Navíc bude patrně jen pokračovat v jeho slabé zahraniční politice, byť díky Trumpovi snad už s menší naivitou vůči Rusku. A právě pozice těchto dvou špatných kandidátů směrem Putinovi je pro mě rozhodující.

Putinova loutka a favorit autoritářů

Jestliže mu jeden z nich dává najevo, že země NATO nemusí Amerika automaticky chránit, že kvůli předměstí Petrohradu (Estonsku) nebude riskovat jadernou válku, tak jako občan země, jejíž suverenita, svoboda a demokracie závisí na vůli USA nám vůči případnému agresorovi vojensky pomoci, bych musel být blázen, kdybych si za amerického prezidenta přál někoho takového.

Nemluvě o tom, že Putina chválí za to, že je daleko lepší lídr než americký prezident, popírá vraždění opozičních novinářů v Rusku, a to ještě s rétorikou jako z Aeronetu – že v Americe se to prý přece děje taky. A ano, není to vtip, dokonce by zvážil uznání ruské anexe Krymu a zrušení sankcí. Podobně jako Zeman asi čerpá informace z Russia Today, protože nás ujišťoval i o tom, že Putin se svou armádou na území Ukrajiny nevstoupí. Do toho byl součástí jeho štábu přímo Putinův člověk.

Ale to není všechno. To, jaký chaos se děje ve světě, když se z něj Amerika nepromyšleně stahuje, už nám ukázal Obama. Do toho si přidejme paniku na burze a můžeme jen hádat, jak velkou destabilizaci Číny, Mexika a dalších zemí by způsobil návrat Ameriky k merkantilismu a protekcionismu skrze šílená dovozní cla.

Donald není žádný Ronald

Nicméně zábavná je i představa Trumpa jako obhájce konzervativních a křesťanských hodnot. Život v mamonu, extrémní egoismus, 3 manželky, naprostá neúcta k ženám, rasismus, neznalost jeho prý nejoblíbenější knihy-bible, předvolební póza, kdy newyorská celebrita náhle změnila své názory a je z ní obrovský konzervativec.

Dokonce prý nevadí, že nemá žádné politické zkušenosti, je přece úspěšný byznysmen, příklad amerického snu, hotový self-made man, pro kterého, jak říká, nic nebylo snadné, jeho otec mu totiž dal jen drobnou půjčku v tehdejší hodnotě milion dolarů. Jenže podnikatel je to natolik úspěšný, že kdyby své zděděné peníze tehdy zřejmě jen investoval a nepodnikal, tak by dnes mohl být ještě bohatší.

Ale co, on to dokáže, zemi přece lze řídit jako firmu, nemusí vadit, že ty jeho 6x zbankrotovaly, ale na tom prý není nic špatného, přece jen zneužil systém, a prý to tak dělá každý. Svá daňová přiznání v rozporu s dlouholetou tradicí neodhalí, nic tam prý není. Ta, která se provalila, ale dokazují, že byl tehdy v takových ztrátách, že opět zneužil systém, aby se vyhnul placení daní, a to jej prý činí chytrým.

Vskutku hrdina nízkopříjmových osob i bezpečnostních složek. Ale to nevadí, za všechno mohou politici, kteří jsou naprosto zkorumpovaní. A jak to ví? No, přece celý život strávil tím, že je korumpoval. Teď s nimi pan čistý bude bojovat. Chudým bude pomáhat i snížením daní především pro bohaté, zrušením slevy pro rodiny s dětmi či zvýšením zadlužení. Životní prostředí pak vyřeší jeho tweet o tom, že globální oteplování je jen hoax vytvořený Číňany, aby byly americké továrny nekonkurenceschopné.

Důležité je hlavně lhát, ideálně daleko více než lhářka Hillary. A taky urážet, říkat nehoráznosti a fanatizovat davy zvedáním pravaček a kolektivní přísahou. Boj s přehnanou politickou korektností je pak třeba zdiskreditovat svým primitivním hulvátstvím. Celou kampaň je pak v demokratické zemi běžné zakončit tím, že své soupeřce v debatě začne vyhrožovat, že kdyby vyhrál, tak ona skončí ve vězení, a zároveň odmítnout říct, zda v případě porážky uzná její vítězství.

Ostatně je zábavné se podívat i na to, kdo Trumpa ve světě podporuje. Největší podporu má právě v Rusku, ale sympatie mu kromě Putina vyjádřil i diktátor z KLDR, podporu pak Vojislav Šešelj, Marine Le Pen i Jean-Marie Le Pen, Geert Wilders a další politici extrémní pravice či oficiální noviny Ku Klux Klanu. U nás je to Okamura, Zeman, Babiš, komunisti a moskevská a extrémní pravice.

Naopak podpořit ho odmítli významní republikáni, jako jsou bývalí prezidenti Bushové i bývalí kandidáti John McCain a Mitt Romney, ale i letošní kandidáti Jeb Bush, John Kasich či Lindsey Graham, dále pak Condoleeza Rice, Suzana Martinez, Arnold Schwarzenegger, ale i komentátoři Charles Krauthammer a David Brooks či historik Daniel Pipes, který na protest dokonce po 44 letech vystoupil ze strany.

Nevolba Hillary = volba Trumpa

Jediným rozumným důvodem, proč by mohl někdo Trumpa volit, může být to, že pokud by byl během výkonu své funkce odstraněn, a že by takových pokusů asi bylo, tak by se prezidentem stal Mike Pence, který byl ve viceprezidentské debatě velice dobrý a připomněl nám, jak bychom tam dnes potřebovali skutečného republikána, a že demokrati se často nezmůžou na víc než na šílenou demagogii, aby tím zamaskovali, že jejich dobré úmysly zároveň nepřinášejí i dobré výsledky.

To ale není důvod dostatečný, protože o jeho špatném úsudku a možná i falešnosti deklarovaných hodnot svědčí to, že byl schopen kandidaturu s Trumpem přijmout, a že v ní dosud setrvává, přestože i v té debatě bylo jasné, že řada Trumpových prohlášení mu přišla natolik absurdní, že působil, jako by měl problém uvěřit, že by je vítězný kandidát za republikány mohl skutečně myslet vážně.

Moje současná podpora Hillary ale neznamená, že bych se najednou stal z republikána demokratem. Mými favority byli od začátku Rubio a Kasich, případně Bush. Nezbývá než doufat, že se republikáni vzpamatují a za 4 roky primárky vyhraje někdo kvalitní.

To, že je dnes Hillary silně problematická, víme už dávno. Navíc je mi dost jasné, že se sice budu hodně smát (byť asi ve stylu blázna, kterého zrovna odvážejí ve svěrací kazajce), pokud v úterý Trump skutečně vyhraje, ale budu si zároveň hodně přát, aby to nevyhrál. Proto bych Hillary volil v těch státech, kde se ty volby mohou rozhodnout.

Její nevolba v rozhodujících státech totiž znamená volbu Trumpa, a toho nechci ani náhodou. Nechci Ameriku, která by připomínala Evropu před druhou světovou válkou a nechci ani americkou pravici, kterou by ovládl ideový proud, který je násobkem všech parodií, kterou si na ni po celém světě levičáci, kteří ji neznají a nechápou, celou tu dobu dosud mohli jen vymýšlet.

V Utahu bych volil McMullina, protože mormoni Trumpovi na rozdíl od evangelikálů na tu hru o svatém spasiteli nenaskočili a má šanci tam uspět. Zároveň s tím bych ve státech, kde je jasné, že v nich vyhraje Hillary nebo Trump, napsal někoho jiného. Nejčastěji zřejmě McMullina, protože je mi programově nejbližší, příp. Pence, Kasicha, Rubia nebo třeba Mishu. Do sněmovny a senátu bych ale volil republikány.

Když Trump prohraje, tak v Americe možná začnou nepokoje, ale důležité je i to, jak na tom bude celý svět. A Ameriku, kterou vede netransparentní, ulhaný, bezcharakterní, nacionalistický, polofašistický a populistický autoritář a šestinásobný bankrotář s napojením na Kreml opravdu ale opravdu nechci. Navíc si neumím představit, že by se republikánům podařilo stranu obnovit, pokud by je reprezentoval takovýto prezident.

Anglicky si tento článek můžete přečíst zde.

Postkomunističtí Češi a jejich zahraniční krajané – co teď?

Nevím, jak vás, ale mě události v texaském Westu přiměly k jistému zamyšlení. O tom, jak bychom si mohli vzájemně více pomáhat a vůbec být v kontaktu s našimi krajany. Přestože si na Facebooku s jedním píšu, do té doby mi příliš nedocházelo, že v době globálně svobodného internetu, by té komunikace, předávání zkušeností či jiné pomoci mohlo být více.

Ať už to zavinil někdo předtím, nacisti, komunisti či jejich polistopadové politické produkty, ti nejlepší z našeho národa jsou pryč. Pokud neemigrovali, byli popraveni nebo umlčeni. Osobně často přemýšlím nad tím, jak to v naší zemi bude pokračovat dále. Z jednoho pohledu to pro nás vypadá dobře – podíváme-li se geograficky doleva, tak se zdá, že komunismus musel být na východě poražen, aby na západě mohl zvítězit (jak říká jeden slovenský křesťansko-demokratický myslitel a politik), že naše země je z druhé strany i mezi těmi východoevropskými na tom stejně nejlépe. Ale když si vyslechneme ty, kteří se po volbách v roce 2014 chtějí chopit moci, ať už jsou to socialisti, komunisti či jiní radikální populisti, za jejichž vlády budeme všichni zvolávat – zlatý Kalousek, tak jako dnes již někteří při pohledu na současného prezidenta Zemana začínají říkat – zlatý Klaus, tak nás optimismus lehce přejde.

A tak přemýšlím, zda bych i já emigroval, pokoušel se o odboj, nechal se zničit nebo umlčet. Co z toho by této zemi skutečně pomohlo nejvíce? Myslím si, že právě emigrace. Nic nedemonstruje stav současné české společnosti lépe, než když z naší normy, na kterou jsme zvyklí (malost, pesimismus, stěžování si, shazování lepších a aktivních atd.), začneme diskutovat s nějakým emigrantem, který je původem taky Čech, ale který měl tu poctu strávit velkou část svého života ve vyspělé kultuře. Často říkám, že zlepšení České republiky bych za jistých okolností mohl daleko lépe prospět tím, že bych jí pomáhal ze zahraničí. A něco na tom je. Můžeme sice chtít patřit k tomu nejlepšímu, co tato země nyní má, ale to nám těžko pomůže vytvořit si návyky, charakter, posilovat vůli či myslet v trošku širším obraze.

Těžko říct, zda máme my tady odsud naším krajanům co nabídnout. V každém případě mě napadá milion věcí, co bychom se od nich mohli učit my. Jak by nás mohli inspirovat, co vše by nám mohli poradit, jak by se mohli i pomocí internetu zapojit do zlepšování naší země a především vytváření svobodnější a vyspělejší společnosti u nás. Hodlám se v nejbližších dnech o ně trochu více zajímat, poznat další z nich na sociálních sítích a učit se od nich. Nejsme předurčeni k tomu, abychom tady shnili v zaostalosti, ale můžeme znovu objevit a prosadit to nejlepší, na co náš český národ (ať už bude kdekoliv na světě) kdy měl a bude mít.

Jsem rád, že mám možnost přispět svým textem do tohoto periodika a budu přemýšlet o dalších článcích, které by mohly jeho čtenáře zajímat. A možná bychom Svědomí mohli v současné české společnosti trochu více zpropagovat. Spousta schopných a často i mladých lidí o jeho existenci zatím vůbec neví.

Mirek Návrat

Autor je student politologie a psychologie na Masarykově univerzitě v Brně

 

Psáno pro Svědomí 3/2013

Premiérův projev ke stavu České republiky

Každý rok se ve Spojených státech koná projev prezidenta ke stavu Unie. V něm šéf vlády podává Američanům zprávu o tom, jak se zemi daří pod jeho vedením. Kromě povzbudivých hesel, v nichž připomíná ideje, na kterých byla jejich země postavena, představuje rovněž konkrétní plány a reálná čísla o tom, čeho v následujícím roce hodlá dosáhnout. Ostatním také dává za příklad ty občany, kteří během roku prokázali mimořádnou občanskou statečnost.
Jsem toho názoru, že podobnou událost bychom měli mít i v České republice. V první části článku se pokusím nastínit, jak by to mohlo vypadat u nás.
Jen si to představte. Premiér České republiky za mohutného potlesku vchází do místnosti, v níž jsou zákonodárci z obou parlamentních komor, členové vlády, premiérova manželka, významní občané z řad soudců, armády, kultury, podnikatelů atp. Během příchodu si s ostatními podává ruce, je jeden z nich, občan dočasně sloužící na nejmocnější volené pozici v zemi.
Ještě než začne mluvit, předá písemnou podobu své zprávy předsedovi senátu a poslanecké sněmovny. Ve chvíli, kdy řekne něco, s čím poslanci a senátoři v sále souhlasí, přeruší jej potlesk, v případě mimořádného souhlasu i ve stoje. Většinou se z lavic zvedají vládní zákonodárci, ale přibližně ve třetině případů se stává, že vstávají a aplaudují také ti opoziční. Často se děje také to, že u jednotlivých věcí v rámci jedné politické strany vstávají jen jednotlivci a všichni okolo nich sedí.
Potom, co premiér apeluje na vládní i opoziční zákonodárce, aby hlasovali pro důležité zákony, které se chystá v parlamentu prosadit, přichází z hlediska posilování morálky ve společnosti nejdůležitější část projevu. Předseda vlády uvádí příklad těch občanů, kteří udělali během roku pro zemi něco mimořádného, čím mohou být pro všechny ostatní vzorem. Jsou to obyčejní lidé a jsou v sále – a tedy i na obrazovkách milionů občanů – přítomni. Jako třeba paní ve věku sto dvou let, která čekala šest hodin ve frontě jen proto, aby mohla jít volit.
Ano, u nás bychom se tomu asi cynicky vysmáli. Asi i tomu, kdyby šéf vlády na konci svého projevu řekl – Bůh žehnej České republice. Považovali bychom to celé za patetickou hru emocí. Jsem ale toho názoru, že bychom to velice potřebovali. Částečně nám to vynahrazuje několikaminutový novoroční projev prezidenta či jeho každoroční předávání státních vyznamenání. To ale není ono.
V premiérově zprávě o stavu země by nemohly být pouze fráze, ale musely by tam být také konkrétní výsledky, čísla a plány. Pro vládu by to byla obrovská příležitost, jak si udržovat a zlepšovat vztahy s veřejností. A není pochyb o tom, že zrovna současné vládě by to více než prospělo. Přemýšlejme o tom.
A to nejlepší z Obamova letošního projevu?
Pro širší pochopení toho, jak uvažuje americký občan, jak vůbec uvažuje svobodný a demokratický člověk a hrdý patriot, přináším věty, které mě v tomto roce nejvíce zaujaly:
– „občané nečekají, že vláda vyřeší každý jejich problém“
– „nejlepší národ na planetě“
– „ne větší, ale chytřejší vláda“
– „Amerika jako magnet pro nová pracovní místa“
– „nejlepší produkty a nejlepší nápady“
– „můžeme to napravit společně“
– „self government“
– „můžeme mít každý rozdílná povolání, nosit odlišné uniformy a mít opačný názor, než člověk vedle nás, ale jako Američané všichni sdílíme ten stejný hrdý titul – jsme občané“
– „občané jako autoři příští skvělé kapitoly Spojených států“
A na závěr snad jen to, kdy před zraky celého světa v přímém přenosu děkoval své ženě – „Thank you, honey.“
Záznam projevu – http://www.c-span.org/SOTU/
Psáno pro BigBlogger na Lidovky.cz.