Nakonec Jiřího Drahoše. Proč?

Protože stejně jako většina občanů nechci, aby byl nadále prezidentem Miloš Zeman, zvlášť v roce 100. výročí naší republiky.

Všechno může být jinak, ale v tuto chvíli nic nenasvědčuje tomu, že by měli Mirek Topolánek, Michal Horáček, Pavel Fischer nebo Marek Hilšer větší šanci porazit Zemana.

Ten podle mě minule nevyhrál proto, že by ho většina lidí nějak nadšeně chtěla, ale proto, že pro ně byl Karel Schwarzenberg až příliš nepřijatelný.

Po tom, co nám Zeman v uplynulých pěti letech předváděl, jak prezident v žádném případě nemá vypadat, jsem přesvědčen, že těch 5 relevantních kandidátů, o kterých jsem v posledních měsících přemýšlel, by bylo stokrát lepšími prezidenty než on. Pro první kolo si ale musíme vybrat jen jednoho a neriskovat, že žádné druhé ani nebude.

Proč ne někoho jiného?

Topolánka mám rád, chtěl bych ho ve vysoké politice, v řadě věcí s ním souhlasím, má sílu, odvahu a nejvíce politických a státnických zkušeností a znalostí. Přesto se ale bojím, že by pro jedny byl nepřijatelný svými místy až demagogickými výstupy proti EU a imigraci, pro druhé zase kvůli Dalíkovi, třicetikorunovým poplatkům atp. Osobně mi vadí nejvíce to, že byl na oslavě Nejedlého.

Horáčkovi, který si to celé platí sám, jsem fandil úplně na začátku, ale jeho přehnaná teatrální patetičnost působí falešně, nesympaticky, neprezidentsky. Navíc je až příliš vyhraněný a bojím se, že by v druhém kole nakonec neměl šanci.

O Fischerovi jsem pár hodin uvažoval, než vyšlo najevo, že před katolickým publikem říká jiné názory než před městskými liberály. Rozhovor na DVTV zcela nezvládl, navíc je příliš proevropský a elitářský, což by mu společně s tím, že ho tolik lidí zatím nezná, mohlo ve druhém kole uškodit.

Hilšer je mi dle všech volebních kalkulaček nejbližší a byla by to krásná pohádka, kdybychom měli mladý prezidentský pár, kterému by se možná narodily i děti. Navíc za sebou nemá velké sponzory, ale naopak zajímavý životní příběh – humanitní vzdělání, manuální práce v zámoří a nakonec práce ve vědě a v medicíně – a k tomu jasné hodnoty a názory, za které celý život bojuje. Jenže problém je, že nemá politické zkušenosti ani příliš dobrou angličtinu, lidi ho pořádně neznají a taktéž by mohl být až příliš vyhraněný, a nahrát tak Zemanovi.

Asi ale nejsem sám, kdo za ideálního nepovažuje ani Drahoše. Vadí mi, že s trapnými výmluvami odmítal některé duely i anglickou debatu, že jsme až do začátku kampaně neznali jeho politické názory, že ani teď nejsou zcela jednoznačné, že taky nemá politické zkušenosti, že v lidech nedokáže přirozeně vzbudit pozitivní emoce, abychom se pro něj nadchli a s nadšením za ním šli, že se nezbavil kontroverzního volebního manažera, že si vzal na kampaň peníze od vlivných podnikatelů.

Nelze ale ignorovat úvahy (např. tu a zde či tady), že pokud nám jde především o to, aby nevyhrál Zeman, tak by v druhém kole neměl být někdo, kdo ho pak neporazí.

Zkrátka hrozí, že pokud bude hodně lidí volit Fischera a Hilšera, tak akorát seberou hlasy Drahošovi, a nakonec se do druhého kola může dostat Topolánek. Proto je strategicky nejvýhodnější volit Drahoše, přestože nám nemusí být nejbližší.

A to nám má jako stačit jen takový chladný racionální kalkul?

Ne! Proto si vzpomeňme na to, proč jsme Drahoše chtěli volit původně. Je to náš občanský kandidát, kterému jsme my lidé pomohli získat nejvíce podpisů (skoro o čtyřicet tisíc víc, než jich má Zeman). Je to slušný a reprezentativní člověk, který nemá žádné kauzy, a který má za sebou celoživotní práci ve vědě. Především je ale na straně liberální demokracie a je jasně prozápadní, přestože neignoruje problémy EU a masové imigrace. Zároveň nepůsobí jako elitář, je z mého regionu a ty emoce občas taky ukáže – třeba při zpěvu.

Zkrátka a dobře – Drahoše budu volit nejen proto, že má největší šanci porazit Zemana, ale i proto, že jsem přesvědčen, že bude patřit mezi nejlepší prezidenty, jaké jsme zatím měli.

Budoucí integrace levicových a pravicových stran u nás

Zhruba jen 2 % opravněných voličů v České republice jsou členy nějaké politické strany. V posledních sněmovních volbách kolem 3 milionů lidí dokonce ani nešlo k volbám. A z těch, co šli, tak téměř milion hlasů propadl. Máme tady desítky malých stran napravo i nalevo. Velké strany jsou zkorumpované. Občan má pocit, že nemůže nic ovlinit. Ale kdyby tomu tak bylo, tak to není demokracie. Tak tedy – co s tím?
Začněme nalevo. Říká se, že levicoví voliči jsou stádnější, proto tu donedávna existovaly snad jen čtyři levicové strany – ČSSD, KSČM a pak třeba Humanistická strana nebo drobky typu Strana demokratického socialismu či národní socialisté. Nyní je však vše jinak. Strana zelených se posunula doleva. Vznikli Zemanovci a dnes i Paroubkovci. Extrémní radikalizace některých křídel uvnitř komunistů pravděpodobně povede k jejímu rozštěpení na antidemokratickou extrémistickou stalinistickou skupinku, a na umírněnější křídlo spíše moderních demokratických socialistů. No a pak na levici ještě můžeme do určité míry zařadit i Bobošíkovou a Babiše a určitě bychom našli další drobky.
Co napravo? Zde máme ODS, TOP 09, obtížné to bude s VV – ty se rozštěpí nebo zaniknou. Se skřípěním zubů na obou stranách můžeme napravo zařadit i KDU-ČSL. Patří zde i SNK ED a pak celá řada malých pravicových stran – Svobodní, Konzervativní strana, Koruna česká, Pravý blok, Právo a spravedlnost, různé další drobky, a je dost možné, že další budou přibývat. Ještě nevíme, jakou kariéru chystá Václav Klaus, jestli Mirek Topolánek s Dalíkem nedostanou zase chuť vstoupit do politiky nebo jakou integritu si udrží TOP 09.
Jaká ale může vést cesta k tomu, aby miliony hlasů nespadlo do koše? Jak můžeme zaručit zvýšení počtu členů našich politických stran? (Nebo počet registrovaných příznivců). Myslím si, že tou cestou je spojení pravicových a spojení levicových stran každé do jednoho ze dvou velkých celků. Pracovně si to nazvěme třeba Levicové hnutí a Pravicové hnutí. V rámci těchto dvou politických subjektů by však existovalo několik různých ideových, mocenských, zájmových, stavovských či jiných frakcí a ty by mezi sebou, snahou získat si hlas členů a registrovaných příznivců soutěžily o získání co největšího vlivu či moci.
Ano, v těchto dvou hlavních stranách by probíhaly vnitřní primárky, ve kterých by si jejich příznivci a voliči vybírali toho, kdo nakonec získá nominaci a půjde do boje proti kandidátovi z opoziční strany. To by zaručilo daleko větší chuť občanů participovat a být aktivní v rámci jednotlivých stran – protože pokud by u toho nebyli, tak by mohl vyhrát někdo hloupý, neschopný, zkorumpovaný nebo jim ideově nesympatický.
A samozřejmě, že k takovému fungování by se hodil většinový volební systém. Vždyť jaké probíhají primárky v našich stranách dnes? Pár funkcionářů s budoucími vítězi veřejných zakázek se dohodnou, jaké bude pořadí kandidátek. Jaké probíhají primárky do senátních nebo prezidentských voleb? Chtěli byste je?
No a pak je tu ještě otázka co s extrémisty. Ty by tak bylo snadnější eliminovat. No a potom je tu ještě problém s těmi středovými, nezávislými atd. Ale nemyslím si, že velký. Ostatně klidně ty hlavní strany mohou být tři (tak jako tři hlavní strany mají ve Finsku, Estonsku atd.) nebo si prostě vsadí na jednu z těch dvou hlavních či to risknou proti nim sami za sebe.

Okurky 2011: Bárta, Bátora, Barták, Bartošová

Tak tato čtyři velice si podobná jména vévodí v tomto létě českému bulváru – byť ten má někdy i tu drzost nazývat se seriózním tiskem, což mu bohužel prochází, protože tu serióznějších médií není. Už si toho všimli dokonce i Slováci a upozorňují na to, jak je úroveň našich médií těmito jmény stahována stále níž.

Co k Bártovi? Taky se divíte, že ještě nesedí? A bude vůbec někdy? Nebo si zahraje na Napoleona v mučednickém stylu ala Kadáfi?

Co se týká Bátory, tak je vše natolik směšné, že začínám souhlasit s některými novináři a komentátory, že za tím bude něco víc. Možná se v pozadí (avšak do zákulisí je dost vidět) koná zásadní boj o budoucí podobu české pravice – Klaus nebo Kalousek? A co když se do toho vloží ještě Topolánek – třeba s „vítězem“ kroužkovací revoluce Langerem? Velmi bych si přál, aby se slova ujal pravicový volič a tyto směšné figury upadly do zapomnění.

Samotného Ladislava Bátoru nepovažuji za nebezpečného extrémistu, ale za celkem běžného nacionalistu 19. století či národního konzervativce, jehož názory si rád vyslechnu, pousměju se nad nimi, z většiny s nimi nesouhlasím, ale nevidím důvod je zakazovat.

Abych neurazil – tak vážený pán doktor – Barták je směšnou figurou a jen ukazuje na to, že lidé z vyšší společnosti v České republice připomínají svým chováním a morálními postoji spíše tu nejsprostší chudinu, která by si mohla podat ruce s londýnskými gangstery. To, že ti čeští nepotřebují zapalovat sídliště, možná svědčí o tom, že jsou Češi strašně konformní a mafiánům nechávají komunisty a následně přebarvenými komunisty nakradený nebo nemravně nabytý majetek bez protestů – tedy až na nic neřešící kecy v hospodě, případně v diskuzi pod články na blogu či přímo v něm.

Bartošová mě nezajímá a kdo nemá to štěstí jako já, tak ho upřímně lituji a přeji brzké uzdravení.

O čem to celé svědčí? Proč nás „novináři“ krmí takovými zbytečnými nesmysly? Proč odvádějí pozornost od skutečných problémů? Proč tyto odmítají řešit, otevírat a vůbec se jimi zabývat? Kdo to celé platí? Komu se to hodí? Přestane v naší zemi někdy platit označení novinářů, jak je údajně nazval Miloš Zeman – „Novináři jsou pitomci, hnůj a fekálie“? Budeme mít zase své Čapky a Peroutky?