Rubrika: Volby

Komunální volby = příležitost pro nový začátek

Můžeme volit. Od nejmenšího po největší. Svobodné volby jsou oslavou demokracie a měli bychom je využít naplno. Od komunálek, přes kraje, sněmovnu, prezidenta až po Evropský parlament.

2014: Obměna lidí v obcích a městech

Na mnoha radnicích i v zastupitelstvech stále sedí lidé, kteří tam nemají co dělat. Kteří nechápou politiku jako službu svým spoluobčanům, ale jako příležitost se na jejich úkor obohatit. Naším úkolem je takové rozpoznat a už je nevolit.

Je ale třeba si dávat velký pozor na to, kde se skrývají. Někde to může být snadné. Uvidíme je v bývalých velkých stranách – v ODS a ČSSD. Jenže v některých případech se spíše schovávají. Ti samí lidé si vytvořili značku, která zní marketingově lépe. A naopak někde už možná můžeme vidět, že i ODS se obnovila a kandidují za ni noví a slušní lidé.

Jinde je třeba volit místní hnutí – ať už nová či úspěšně vyzkoušená. I za Babišovo ANO v mnoha městech či obcích pravděpodobně kandidují lidé, kteří to myslí, ale budou i dělat dobře. Jinde ale na jeho kandidátkách možná najdeme staré mafiány nebo takové přeběhlíky ze zavedených stran.

Samozřejmě, že v komunálkách jde spíše o lidi. Volíme raději ty, které známe – i proto, že je můžeme znát osobně. Méně už si uvědomujeme, že jde i o program a ideje. Není pravda, že by chodník nebyl levicový či pravicový, protože politik má moc rozhodnout, z čích peněz se postaví. A to je čistě ideová záležitost.

Věřím, že pokud si zachováme demokracii, tak za čtyři roky dokážeme zvolit ještě lepší obecní zastupitelstva, než se nám to podaří už v těchto dnech. Že bude pokračovat trend, kdy obyčejní lidé začnou vstupovat do politiky, kdy do ní budou vstupovat mladí, kdy začneme více přijímat občanskou odpovědnost za správu veřejných záležitostí.

Do té doby ale budeme mít příležitost zamyslet se nad tím, jak lépe vyřešit volební systém i způsob financování našich obcí. Zda jej neposunout směrem, kdy by bylo možné křížkováním osobností napříč kandidátkami docílit toho, co od toho očekáváme. Zda nezavést přímou volbu starostů a primátorů. A zda to neudělat tak, aby si o tom každá obec mohla rozhodnout sama.

Ale taky se musíme zamyslet nad větší finanční autonomií našich obcí. Dnes se většinou jen přerozděluje. Díky nedávné změně rozpočtového určení daní více ve prospěch menších a méně bohatých obcí. Ze státního rozpočtu i skrze evropské dotace. Je to tak ale správně? Nebylo by pro demokratickou a zodpovědnou správu lepší, pokud by si o výši daní, z nichž jsou obce financovány, rozhodovaly ony samy? A tím měly možnost mezi sebou soutěžit, jako je tomu v některých západních zemích?

A uvědomme si ještě jednu věc. Politici spravující obec či město nám nevládnou ani nás neřídí. Jsou to občané, kteří naše obce pouze dočasně spravují. Pokud to budou dělat špatně, máme za čtyři roky možnost nahradit je lepšími. A když se někdo chlubí s tím, že bude MHD zdarma, tak se nenechme nechytat tím, že je to přece zdarma, protože to platí město. Protože ono město platíme my sami – skrze daně ze svých možná těžce a ideálně i poctivě vydělaných peněz.

Co nás čeká dál?

2016: Obměna lidí v krajích – po 2,5 letech vlády současné koalice, pokud zrovna nebudou předčasné sněmovní volby, asi budeme moct očekávat, že se z většiny krajských radnic začne stahovat ČSSD. Možná taky ne. A bude zajímavé sledovat, zda jejich oslabené koalice s komunisty v některých krajích doplní politici z ANO či Úsvitu.

Čeká nás také debata, zda nejsou současné kraje nesmyslné. Zda by neměly buď více kopírovat původní zemské uspořádání, nebo zda by neměly být nahrazeny daleko lépe kontrolovatelnými okresy (okresními radami a zastupitelstvy). A asi i to, zda bychom měli volit hejtmany přímo. I zda to nenechat na jednotlivých krajích. Nebo jestli by se krajské volby neměly konat v různých časech, aby se z regionálních témat nestala kampaň celostátní politiky. Ale i to, zda by se krajské volby neměly příště konat spíše zároveň s komunálními.

2017: Nová sněmovna – největší souboj o budoucnost naší země se samozřejmě svede zde. Budeme zemí řízenou autoritářskými populisty, kteří slibují modré z nebe, a občas udělají i něco, aby to vypadalo, že jej skutečně přinášejí? Nebo zemí svobodných a demokraticky smýšlejících občanů, kteří se sdružují do skutečných politických stran, které hájí jejich přirozené zájmy a politika je pro ně střetem programů a idejí?

2018: Nový prezident – mnozí si říkali, že po Klausovi už nemůže přijít nic horšího. Málokdo z nich je dnes přesvědčen, že by Zeman byl lepší. Nechci strašit, ale je možné, že i po Zemanovi může přijít někdo horší. Dokonce se někdo může pokusit i o takovou zvrácenost, že ve střední Evropě zavede prezidentský systém. Cožpak by Babišův či Okamurův diktát nebyl pro lid atraktivnější, pokud by byl posvěcen polonáboženskou aurou, kterou u nás funkce prezidenta již od dob Masaryka má?

Věřím ale, že vše bude jinak. Zavést zpět nepřímou volbu se v nejbližších letech asi nepodaří, omezit prezidentské pravomoci možná ano. Tak jako tak ale musíme už dnes začít přemýšlet nad tím, jakého chceme příštího prezidenta, a kdo by jím mohl být.

Podle mě – člověk vzdělaný, vyspělý, se schopností získat si dobré jméno i v zahraničí. Tím není Zeman, znovu Klaus, Okamura, Babiš a asi ani Keller. Mohl by jím ale být Michal Horáček, Jan Švejnar, Tomáš Sedláček, Zuzana Roithová atp. Ano, pravdoláskaři. Ale myslím si, že český prezident by měl být pravdoláskař.

2019: Evropští zástupci. Z našich obcí a měst, skrze kraje, sněmovnu a hlavu státu se dostáváme až po naše zástupce v Evropském parlamentu. Byl bych rád, kdybychom si příště více uvědomili, že nevolíme jen osobnosti nebo české strany, ale spíše celoevropské frakce a představu o tom, jaké pravomoci chceme přenést na celounijní úroveň, nebo které chceme přivést zase zpátky na tu národní.

Mezitím v letech 2014, 2016 a 2018 samozřejmě zcela obnovíme i náš Senát. Ten je důležitý jako pojistka. Jen s jeho pomocí můžeme měnit, nebo naopak bránit naši ústavu. Do něj máme příležitost volit lidi nezávislé na stranické loajalitě, lidi svobodomyslnější a díky volebnímu systému i bližší našemu regionu.

Tož demokracii bychom měli, teď ještě nějaké ty demokraty

Masarykovo heslo platí stále. Není pravda, že by se za 25 let nic neudělalo. Z komunistických trosek jsme se stali svobodnou a demokratickou zemí s právním státem a tržní ekonomikou. Stále více lidí začíná být politicky uvědomělých. Stále více z nás se chce do ovlivňování veřejných záležitostí zapojit. Dělejme to i nadále.

Nedávejme naši moc, naši dlouze vybojovanou svobodu do rukou těm, kteří ani nechápou její význam. Nejde jen o efektivitu a úspěšné řízení. Jde i o vzájemný respekt.

A hlavně – uvědomme si, že většinu věcí si můžeme udělat my sami, v našich rodinách, domácnostech, sousedstvích, v rámci občanské společnosti nebo svobodné směny na trhu. K většině věcí v našich životech nepotřebujeme politiky ani stát. A tam, kde ano, máme nyní krásnou příležitost začít postupně znovu a zezdola. Udělejme to.

Čtěte také:

Proč nevolit hnutí ANO do Senátu?

Strana osobností, které něco dokázaly i mimo politiku, nebo nebezpečné populisticko-autoritářské hnutí? Občanské fórum, nebo Národní fronta? Obojí. Jenže jak to rozlišit?

Věřím, že většina lidí, co dnes fandí Babišovi, kandidují za něj nebo volí jeho hnutí, jsou slušní lidé, kteří to s naší zemí myslí dobře. Jsou naštvaní na to, že za téměř 25 let obnovené demokracie, svobody, právního státu i svobodného trhu stále nejsme na úrovni Rakouska, Švýcarska nebo Bavorska. Já také.

Udělala se spousta práce a málokdo ji dosud dokázal ocenit. Ale mohlo se udělat i více. A některé věci se dělat nemusely nebo neměly. Proto si myslíme, že nám bude líp s lídrem, který je podezřelý z toho, že spolupracoval s StB a dokáže se uživit a prosadit za každého režimu. Pardon, vlastně bych to mohl napsat jinak – s úspěšným podnikatelem, který nezištně dává práci spoustě lidí a myslí to s námi všemi jen dobře.

Proč je Babiš nebezpečný?

My Češi jsme si pořád nezvykli na to, že se za své zájmy můžeme (a musíme) postavit sami. Pořád hledáme nějakého vůdce a spasitele, který to udělá za nás. Teď jsme si vybrali Babiše. Chápu.

Jenže ten člověk – na rozdíl od mnoha z těch, kteří mu zatím stále věří, prostě není důvěryhodný. Tak obrovský střet zájmů jsme v naší zemi snad ještě nezažili. Tak velikou snahu ovládnout masová média od Listopadu také ne.

Musíme si uvědomit, že všechny ty věci, které očekáváme od Babiše a jeho hnutí, můžeme udělat i bez něj. A to bez odstraňování demokratických základů právního státu, bez omezování svobody projevu, bez likvidace malých a středních podnikatelů a tak podobně.

Jen počítejme. Dnes je to korporace, která je prý největším příjemcem veřejných dotací u nás. Pak klíčová ministerstva – financí, obrany, spravedlnosti či místního rozvoje. Troje noviny, jedno rádio, potraviny a léky. Chybí už jenom banka, veřejnoprávní televize, ministerstvo vnitra, tajné služby, vlastní prezident, ústavní většina a premiérské křeslo. Babišova moc by byla totální.

Jenže nevěřím, že by si tohle kdokoliv, kdo se ztotožňuje s idejemi hnutí ANO, přál. Nikdo nechce návrat před Listopad 89 ani nic horšího. Občané České republiky prostě chtějí, aby bylo líp. Aby byl stát lépe spravován. A lepšími lidmi.

Druhá vláda prezidenta Zemana?

Jaký ale může nastat další politický vývoj? Haškovo a Zemanovo křídlo v ČSSD se opět začne ozývat, lidovcům dojde ve vládě trpělivost, preference hnutí ANO budou optimální a Zeman bude chtít ještě naposledy znovu vládnout – se svojí druhou „úřednickou“ vládou. Proč tedy nevyhlásit předčasné sněmovní volby na podzim 2016 zároveň s těmi krajskými? Prezident by si na chvíli vládnul a Babiš by se po nich stal konečně premiérem.

Jenže s kým by se spojil? S oslabenou ČSSD, s Úsvitem nebo něčím podobným a třeba se opřel i o komunisty? Ano, je pravděpodobné, že pokud bude Babiš jednou premiér, a to se zatím nedá vyloučit, tak jeho příští vládní koalice bude právě taková.

Tedy pokud lidovci včas odhadnou, kdy se postavit na stranu svobody a demokracie proti autoritářskému populismu. A právě tehdy by již nebyli stranou současné vládní koalice, ale byli by na straně dnešní občanské, demokratické a středopravé parlamentní opozice.

Koho tedy volit?

V těchto senátních volbách bude patrně spousta volebních obvodů, v nichž se do druhého kola mohou dostat zároveň kandidáti ČSSD a hnutí ANO. Ostatně částečně jsme to viděli i v doplňovacích volbách na Praze 10. Jenže kdo má šanci tyto dvě strany ohrozit?

Jsou obvody, kde se to může podařit kvalitnímu kandidátovi za TOP 09 nebo ODS. Jenže máme zároveň komunální volby, účast bude vyšší, pravicoví voliči budou v nevýhodě a v mnoha obvodech se kandidáti těchto dvou stran ještě navzájem vyruší. Nicméně tam, kde je to možné, a kde je pravděpodobné, že by se do druhého kola mohl dostat kandidát parlamentní pravicové opozice, tak má smysl jednu z těchto dvou stran volit.

Jenže pak jsou obvody, jako je ten můj – Frýdek-Místek. Může se u nás do druhého kola dostat někdo za TOP 09 či ODS? Obávám se, že nikoliv. A právě v těchto levicovějších obvodech je dle mého strategicky výhodné volit kandidáta lidovců i přesto, že bychom ideálně preferovali někoho jiného.

Za dva roky může být vše jinak. Bohužel je faktem českých politických dějin, že u lidovců člověk nikdy neví, na čí straně nakonec budou. Ale – minimálně v polovině případů, kdy se v uplynulých měsících symbolicky hrálo o podobu našeho polistopadového režimu, stáli na straně svobody a demokracie (Kalouskův fízl, protiruské sankce, snaha vyšachovat opozici z hlasování při opuštění sálu atp.).

A to nejen proti svým koaličním partnerům, ale i proti daleko nebezpečnější neformální koalici, kterou v dnešní sněmovně máme, a kterou tvoří kromě ČSSD a ANO ještě Úsvit a komunisti. A řekl bych, že když v naší zemi skutečně půjde o něco vážného, je pravděpodobnější, že na správné straně bude stát spíše senátor za KDU-ČSL, než senátor za socialisty či babišovce.

Proto vyzývám ty, kteří to myslí s touto zemí opravdu dobře, kteří znají její historii i světové dějiny, kteří umí odolat lacinému marketingu a chtějí, aby se tato země zlepšovala, ale zároveň zůstala demokratická a svobodná, tak aby tam, kde není pravděpodobné, že může uspět kandidát pravicové opozice, volili strategicky raději lidoveckého kandidáta, a hlavně nevolili hnutí ANO, protože to by postupně mohlo být nebezpečné ne pro mafiány, ale pro nás všechny.

Čtěte také:

Volím ECR, tedy ODS. Proč?

Nevíte, koho volit a podle čeho se rozhodnout? Co tak nevolit české strany, ale evropské frakce? Je to těžké, ale myslím, že zatím bychom EU rušit neměli. Proč letos volit ODS a Svobodné? A koho dalšího?

V letošní debatě na ČT už to jednou zaznělo. Důvod, proč je nízká volební účast v evropských volbách, je ten, že lidé na jedné straně musejí investovat velké intelektuální úsilí do zjišťování toho, koho a podle čeho volit, a na druhé straně pak nevidí jasný výsledek své volby. Brusel (a Štrasburk) je prostě daleko.

Upřímně, běžnému občanovi, který zrovna nestuduje politologii, tyto volby vůbec nezávidím. Ze všech stran se na něj valí, že až 80 % naší legislativy pouze přijímáme z Evropské unie. Z toho by mohl usuzovat, že se jedná snad o volby nejdůležitější. Ale koho si z těch 38 stran jenom vybrat?

Samozřejmě, je možné podlehnout na podvědomí a emoce zaměřené kampani (zdravím voliče ANO), laciným slibům, mediálním tvářím, silným slovům, předvolebním výzkumům nebo se v lepším případě inspirovat volební kalkulačkou. Ať už tou od kohovolit.eu nebo od EUvox.

Nebo můžeme investovat několik hodin a přečíst si volební programy. Tedy alespoň od těch stran, které se tam mohou dostat. Některé z nich jsou docela kvalitní. Propracovaný program má TOP 09. Představu o podobě EU i o svém působení v Evropském parlamentu mají i Svobodní. Podobně je na tom i ODS, zelení či KDU-ČSL. Piráti nebo ČSSD zase sázejí spíše na programy svých evropských frakcí. V každém z těch programů je něco, v čem by se mohly vzájemně inspirovat, ale není v nich zdaleka vše, co by tam mělo být.

A tak se alespoň v tomto článku pokusím vysvětlit, proč jsem se letos rozhodl volit zrovna takto, jaké jsou další možnosti, koho kroužkovat, jak si budoucnost Evropy a Evropské unie představuju a konečně taky to, jaký je vlastně program ECR (Evropských konzervativců a reformistů).

Proč jsem začal být skeptický k současné EU?

Dlouhou dobu jsem byl nekritický fanoušek Evropské unie. Mám rád Ameriku, a pro takového Evropana může být snadné sklouznout k tomu, že bude chtít Spojené státy evropské. Jenže se zdá, že to jsou pohádky, z nichž je dobré vystřízlivět.

Současná EU si na sebe bere pravomoci, které jí nepřísluší. Ještě ani není federací, a už se chová jako centralizovaná říše. A to by možná federací ani být neměla. Zkrátka nutit soukromým firmám povinné kvóty, vydávat podrobné směrnice o podobě potravin nebo jejich názvu, plánovat, kolik zemědělských komodit se může vyrobit nebo mít dvě sídla Evropského parlamentu či jeho zbytečnou televizi, na kterou se nikdo nedívá, jsou věci, které by bylo dobré zarazit.

Je ale nutné si uvědomit, že současný euroskeptismus není jen jeden. Mám dojem, že ten máme například klasicky liberální, křesťansko-konzervativní, radikálně socialistický či třeba šovinisticko-nacionalistický. První z nich je z části i mým euroskeptismem.

Ten druhý chápu, a až v Evropě vznikne v některých tématech křesťansko-muslimská koalice, tak jej pochopí i levicoví liberálové. Třetí v současné EU poněkud postrádá smysl a existenci čtvrtého lze sice rozumět, ale zároveň je nutné si uvědomovat jeho nebezpečí.

Jenže jakou Evropu chci?

Bandu šovinisticko-nacionalistických států, které skrze protekcionismus došly až na pokraj dalších evropských válek? Nebo socialistickou říši, v níž je každý náš pohyb sledován, a každá naše aktivita musí být zaznamenána a hlavně schválena v Bruselu?

Nebo prostě jen evropský sociální stát? Či snad lákavou evropskou federaci s novým evropským národem nebo i bez něj? Nebo chci jen Evropu mezinárodně suverénních národních států, které se sdružují v unii, která je pouze ekonomickou organizací a zónou volného obchodu?

V předchozím článku podrobněji rozepisuju, proč se mi přese všechno jeví jako nejrozumnější možnost jiná. A sice idea vícerychlostní Evropy, kdy si některé státy mohou vytvářet měnové, fiskální či bankovní unie, ale ty ostatní nesmějí být nuceny do nich vstupovat, pokud nechtějí. Zároveň chci určitou reformu současné EU, ústup od centralizace a naopak důslednější využívání principu subsidiarity – tedy řešit věci na nejnižší úrovni, na jaké je to možné, a nikdy ne výše.

Co je rozumné na úrovni EU řešit?

To je zase otázka, kterou se podrobněji zabývám v jiném článku. A tak ve zkratce jen to nejzásadnější. Některé věci jsou jasné – svobodný trh a volný obchod, možnost studovat, pracovat a podnikat kdekoliv v EU, odstraňování administrativních a byrokratických překážek všeho druhu atp.

Na druhé straně je pár věcí taky docela jasných. EU by neměla plnit funkci centralizovaného sociálního státu, měla by upustit od tak rozsáhlého systému dotací, neměla by usilovat o daňovou harmonizaci, asi by neměla mít ani vlastní armádu a společnou zahraniční politiku a v žádném případě by se členským státům neměla plést do rodinného práva ani se za ně snažit řešit složité morálně-etické otázky atd.

Pak je ale spousta věcí, u nichž je těžké říct, zda bychom je na celoevropské/celounijní úrovni měli řešit či nikoliv. Máme poskytovat dotace ekonomicky slabším regionům v oblasti dopravní infrastruktury, vzdělání, životního prostředí, rekvalifikačních kurzů atp.? Měli bychom jednotně bojovat proti nekvalitním výrobkům, které ohrožují naše zdraví?

Tyto a další otázky jsou na velkou diskuzi. Ale tak povídat si v debatě u Václava Moravce o tom, co se děje na Ukrajině, nebo jak nás strašně štvou daňové ráje, aniž bychom přemýšleli, proč vlastně vznikají, je asi jednodušší.

Skutečná témata těchto voleb

Tyto evropské volby mají tři roviny. Ta první je to, o co v nich skutečně jde. Tedy, o čem Evropský parlament opravdu hlasuje. Podle toho, bohužel, volí málokdo. Druhá je symbolická. Dáváme najevo, jakou Evropu a jakou EU si přejeme mít, ačkoliv Evropský parlament v tom úplně klíčovou roli nehraje. A třetí – a podle té se bohužel asi rozhodujeme nejčastěji – vnitřní politika našeho vlastního státu.

Koho ještě nenaštval Babiš a kdo snese alzáka Teličku, tak to hodí ANO. Kdo je zase zvědavý na Kellera, ten to hodí ČSSD. Koho zaujme černá ovce přes palubu a všimne si, že Klára Samková už tam není, pro toho je Úsvit jasná volba. Jiní se za své peníze nechají nachytat nezvolitelnými stranami a většina ostatních bude volit ty své – tak nějak ze setrvačnosti.

Jenže to podstatné – jaké zákony, směrnice, nařízení atp. našim národním parlamentům odhlasuje parlament evropský, tedy i to, jak moc bude náš stát (či přímo EU) zasahovat do našich životů, to je to, o co v těchto volbách skutečně jde. A námi zvolení europoslanci mohou zamezit tomu, aby naši čeští poslanci pak pro různé – někdy samozřejmě sice dobré věci – ale někdy spíše nesmysly (a jak by řekli Svobodní – euronesmysly) nemuseli už jen povinně zvedat ruce.

ODS – poprvé a naposled?

Je to zvláštní. Ideově je mi ODS možná nejbližší. Chybělo jen málo a tehdy jsem vstoupil spíše do její mládežnické organizace. A přesto jsem ji ještě nikdy nevolil. Před pěti lety pro mě byla jasnou volbou EPP, Zuzana Roithová a moje tehdejší strana KDU-ČSL. Ale EU i moje vůle vidět ji kriticky a vytvořit si nezaujatý názor mě v letošních volbách přivedla voličsky jinde.

Trošku se bojím, že ODS uškodilo, že ze sněmovny na rozdíl od lidovců nevypadla úplně. Někdy to vypadá, že si její věrní ještě neuvědomili, že už nemají Topolánkových 40 %, ale prezidentských 2,5 či sněmovních 7,7. Bylo by skvělé, kdyby se Petru Fialovi podařilo stranu obnovit, ale zatím to spíše vypadá, že on se stává více jako ODS, nikoliv občanští demokraté více jako profesor Fiala. Ale uvidíme, třeba se to podaří a letos to nebude naposled.

Co je to vlastně ECR?

Jak naznačuji v nadpisu, nevolím ani tak ODS, jako spíše její evropskou frakci – European Conservatives and Reformists. A proto je na místě připomenout, co je vlastně jejím cílem a jaký má program. (I proto, že z toho krátkého sociálně-demokratického PDFka od ODSky se toho moc nedozvíme).

Z její pražské deklarace můžeme například vyčíst, že jí jde o svobodné podnikání, volný a spravedlivý obchod, snížení daní, malou vládu, individuální svobodu a osobní odpovědnost. Ale také o národní prosperitu, že je pro ni důležitá rodina jako základ společnosti, a že se staví za suverénní integritu národních států proti federalismu EU.

Zkrátka jejím cílem není EU zrušit, ale reformovat. Kromě několika malých stran po celé Evropě a naší ODS jsou jejími členy i britští a polští konzervativci. Více se lze dozvědět na jejích stránkách.

Koho u ODS kroužkovat?

Bohužel v těchto volbách máme jen dva kroužky. Voličům ODS to zase tak vadit nemusí, protože ta stejně více europoslanců letos mít nebude. Jako dobrou volbu v jejím případě vidím Jana Zahradila a Oldřicha Vlasáka. Oba patří k nejaktivnějším českým europoslancům. Druhý kandiduje ze čtvrtého místa, ale po tom, co jsem si přečetl jeho životopis a trochu se s tímto nenápadným politikem alespoň online seznámil, si myslím, že má šanci ty před ním přeskočit. A pak může být dobrou volbou ještě i Edvard Kožušník.

Koho dál volit a koho nevolit?

Myslím, že je celkem jedno, pokud to v těchto volbách hodíme ODS nebo Svobodným. Podstatné je, abychom je volili, a jejich zástupci se tam dostali. Jedni jsou ECR, druzí možná budou EFD. První chtějí EU reformovat, druzí se bojí, že reforma již nebude možná, a tak bude nutné EU opustit, nicméně potom založit unii novou.

Ostatně můžeme být docela klidní, protože ani jedno se v následujících pěti letech asi nestane. A tak není nutné se bát, že hlasem pro Svobodné způsobíme rozpad EU a 26. května do českých zemí vtrhne Putin. Jde spíše o symboliku, o vzkaz a o signál, že nechceme větší centralizaci, větší moc státu v našich životech a ekonomice, že ale Evropskou unii chceme, avšak požadujeme, aby plnila jen ty funkce, které plnit má.

Pokud půjdeme podle evropských frakcí, tak kromě ECR a EFD (Evropa svobody a demokracie), máme ještě EPP (eurolidovce), jejichž členy jsou u nás KDU-ČSL a TOP 09, eurosocialisty (PES, u nás ČSSD), euroliberály (ALDE, u nás zřejmě ANO), eurozelené (u nás SZ, a pokud se nepletu, tak zatím asi i Piráti) a taky eurokomunisty a spoustu nezařazených (většinou euroskeptických nebo nacionalistických stran).

Když si člověk přečte program TOPky, tak dojde k názoru, že tak šíleně eurohujerský zase není. KDU-ČSL zase chce family-friendly politiku prosazovat i na celoevropské úrovni. Pokud ji chcete volit, doporučil bych kroužkovat třeba Tomáše Zdechovského či Honzu Novotného. V případě TOPky zase například Jaromíra Štětinu.

Smysl má podle mě volit i zelené nebo Piráty. Ne kvůli jejich programu, i když ten taky není na některých místech úplně šílený, ale spíše proto, že jsou to strany nového typu, které za sebou mají nějaké ideje a osobnosti a především voličský potenciál do budoucna.

Naopak bych nevolil ANO. Tedy ne pouze proto, že jejich program je takový akademicko-byrokratický newspeak, který by ani Orwell nevymyslel, ale kvůli Babišovi. Je sice super, že si občané konečně uvědomili, že nemá smysl stále dokola volit kmotrovské strany, že je třeba volit osobnosti a nová uskupení. Ale nemůžeme všechnu moc v zemi dát člověku, který ani sám neví, jestli s StB spolupracoval či nikoliv.

Samozřejmě volit socialisty nebo komunisty je úplný nesmysl. U těch prvních vás nemusím přesvědčovat. Tam si stačí přečíst jejich program. Tedy hlavně ten, který převzali a nekvalitně přeložili od evropských socialistů. A u těch druhých vás taky nemusím přesvědčovat.

Nevolte nezvolitelné strany – není to zdarma!

Na závěr chci ještě varovat před všemi ostatními stranami. Sice na kandidátkách některých z nich jsou zajímavá jména – Martin Uhlíř, Aleš Hodina, Zdeňka Mašínová, Vladimír Hučín atp., ale jde o něco jiného. Celkem chtělo kandidovat 39 stran, ale jen ty, které jsem uvedl výše, se tam mají šanci dostat. A skoro bych se i vsadil, že díky předpokládané nízké volební účasti i všechny z nich dostanou.

Jenže víte, proč kandiduje tolik stran? Pokud totiž přesáhnou určité procento hlasů, tak za každý získaný hlas dostanou od státu peníze. Ano, vaše peníze. Skoro to vypadá, že některé nezvolitelné strany to mají už přes 20 let jako docela výnosný byznys.

V těchto volbách nevolíme jen české národní zájmy. Jsme v situaci, kdy tak trošku neseme odpovědnost za podobu celé Evropy. Svým způsobem jsou tyto volby nejdůležitější, protože to, co se v Evropském parlamentu schvaluje, má dnes na naše životy obrovský dopad. A pokud víte, jakou chcete mít Evropu, pak přeji šťastnou volbu!

Čtěte dále: