Václav Havel byl mým prvním prezidentem a i od něj se vytváří má představa o tom, jaký by měl prezident naší země být. Byl to člověk, který měl v sobě filozofa, umělce i státníka. Byl to především člověk – v dobrém i horším slova smyslu – a tím si uměl získat lidi kolem sebe a taky tu přemýšlející, moudrost hledající a v lepší, svobodný a demokratický svět věřící část našeho národa. Rád bych mu ještě jednou poděkoval za všechno, co pro tuto zemi a pro celý svět udělal! Neměl jsem možnost se s ním setkat osobně, ale určitě bude jednou z hlavních osobností, kterým půjdu při případném dalším setkání mimo tento svět osobně poděkovat.
Krásně to řekl Dominik Duka na včerejším pohřbu, při kterém se prolínaly roviny občanské, náboženské, vojenské, státnické, ale i prostě lidské, že děkujeme Bohu za jeho život. Když hovořil zase o tom, že Václav byl člověk hříšný (a tedy špatný a zlý), říkal jsem si, že toto by mohlo některé lidi (kteří nesouhlasí s židovsko-křesťanskou filozofií pojetí člověka) docela pohoršit (třeba Petra Uhla), ale právě tady jsem si uvědomil, nakolik je tato filozofie odzbrojující.
Václav Havel udělal pro nás, současné studenty skutečně mnoho. Měl obrovský podíl na tom, že jsme se stali formálně svobodnou a demokratickou zemí. Děkuji mu za to, že dnes mohu studovat vysokou školu, která mě baví, že si budu moci vzít půjčku na případné školné a ještě si vybrat u které banky, že mohu svobodně diskutovat o tom, jestli by takové školné mělo být, že mohu beze strachu psát poslancům a ministrům a klidně jim vynadat a veřejně je kritizovat, pořádat a podepisovat petice pro nebo proti takovým věcem! A především – jako člověk, kterého oslovila vyspělost západní civilizace, mu chci poděkovat za začlenění naší země do struktur západního světa a za vytváření skvělé reputace České republiky.
Narážel jsem na to, že Václav Havel nebyl jenom dobrý. Můžeme se podívat na jeho mládí, na jeho milenky, na jeho ničení si vlastního zdraví nebo na jeho – podle mého názoru – politické chyby a slabosti – jako je nepotrestání komunistických zločinců atp.
V naší zemi se od neděle rozjížděly diskuze o tom, kdo a jak nejlépe uctívá památku Václava Havla. Myslím si, že všechny možné pocty jsou na místě, souhlasím s přejmenováním pražského letiště, se stavěním pomníků, se zapalováním svíček, s potleskem a cinkáním klíči. Nekřivdil bych možná ani některým jeho zarytým odpůrcům – jen Bůh a oni sami vědí, nakolik je jejich veřejně projevovaná úcta skutečně upřímná.
Co ale můžeme Václavu Havlovi dát my současní studenti, kteří žijeme ve svobodném a demokratickém světě?
Pojďme bojovat za ideály pravdy a lásky (a teď tím nemyslím sociálně-liberální ideologii), ale tyto pojmy jako neideologizované! Pojďme ve stopách jeho odkazu, mějme tu odvahu, tu moudrost, učme se těm lídrovským schopnostem, především se snažme zabránit odstranění demokracie, svobody, právního státu a svobodného trhu v naší zemi. A když se nám to nepodaří, vymysleme chytrý a efektivní způsob, jak znovu zvítězit!
A ještě bych se rád vyjádřil k údajné národní jednotě, která nás celý týden provázela. Ano, já jsem to tak cítil. Byl jsem hrdý na to, že jsem Čech, na to, co se lidem v této zemi před 22 lety podařilo, na to, že na pohřeb našeho prezidenta přiletěli významní státníci z celého světa, ale obávám se, že u většiny společnosti převládal jiný postoj – spíše jim vadilo, že ve zprávách nevidí své oblíbené bouračky a šukačky, báli se negativních (avšak zde skutečných) emocí, ignorovali to a především si neuvědomovali velikost a význam toho, co se vlastně stalo. Mám tedy obavu, že ona národní jednota a hrdost byla spíše u poměrně malé části naší společnosti – mezi svobodnými, demokratickými a férovými lidmi, kteří jsou spíše moudřejší, vzdělanější a mají širší vertikální i horizontální rozhled. A právě tím naším úkolem, jak můžeme uctít památku Václava Havla nejlépe, je to, aby takových lidí bylo do budoucna co nejvíce! Nejen v naší zemi.