Současní studenti Vám děkují, pane Prezidente!

Václav Havel byl mým prvním prezidentem a i od něj se vytváří má představa o tom, jaký by měl prezident naší země být. Byl to člověk, který měl v sobě filozofa, umělce i státníka. Byl to především člověk – v dobrém i horším slova smyslu – a tím si uměl získat lidi kolem sebe a taky tu přemýšlející, moudrost hledající a v lepší, svobodný a demokratický svět věřící část našeho národa. Rád bych mu ještě jednou poděkoval za všechno, co pro tuto zemi a pro celý svět udělal! Neměl jsem možnost se s ním setkat osobně, ale určitě bude jednou z hlavních osobností, kterým půjdu při případném dalším setkání mimo tento svět osobně poděkovat.

Krásně to řekl Dominik Duka na včerejším pohřbu, při kterém se prolínaly roviny občanské, náboženské, vojenské, státnické, ale i prostě lidské, že děkujeme Bohu za jeho život. Když hovořil zase o tom, že Václav byl člověk hříšný (a tedy špatný a zlý), říkal jsem si, že toto by mohlo některé lidi (kteří nesouhlasí s židovsko-křesťanskou filozofií pojetí člověka) docela pohoršit (třeba Petra Uhla), ale právě tady jsem si uvědomil, nakolik je tato filozofie odzbrojující.

Václav Havel udělal pro nás, současné studenty skutečně mnoho. Měl obrovský podíl na tom, že jsme se stali formálně svobodnou a demokratickou zemí. Děkuji mu za to, že dnes mohu studovat vysokou školu, která mě baví, že si budu moci vzít půjčku na případné školné a ještě si vybrat u které banky, že mohu svobodně diskutovat o tom, jestli by takové školné mělo být, že mohu beze strachu psát poslancům a ministrům a klidně jim vynadat a veřejně je kritizovat, pořádat a podepisovat petice pro nebo proti takovým věcem! A především – jako člověk, kterého oslovila vyspělost západní civilizace, mu chci poděkovat za začlenění naší země do struktur západního světa a za vytváření skvělé reputace České republiky.

Narážel jsem na to, že Václav Havel nebyl jenom dobrý. Můžeme se podívat na jeho mládí, na jeho milenky, na jeho ničení si vlastního zdraví nebo na jeho – podle mého názoru – politické chyby a slabosti – jako je nepotrestání komunistických zločinců atp.

V naší zemi se od neděle rozjížděly diskuze o tom, kdo a jak nejlépe uctívá památku Václava Havla. Myslím si, že všechny možné pocty jsou na místě, souhlasím s přejmenováním pražského letiště, se stavěním pomníků, se zapalováním svíček, s potleskem a cinkáním klíči. Nekřivdil bych možná ani některým jeho zarytým odpůrcům – jen Bůh a oni sami vědí, nakolik je jejich veřejně projevovaná úcta skutečně upřímná.

Co ale můžeme Václavu Havlovi dát my současní studenti, kteří žijeme ve svobodném a demokratickém světě?

Pojďme bojovat za ideály pravdy a lásky (a teď tím nemyslím sociálně-liberální ideologii), ale tyto pojmy jako neideologizované! Pojďme ve stopách jeho odkazu, mějme tu odvahu, tu moudrost, učme se těm lídrovským schopnostem, především se snažme zabránit odstranění demokracie, svobody, právního státu a svobodného trhu v naší zemi. A když se nám to nepodaří, vymysleme chytrý a efektivní způsob, jak znovu zvítězit!

A ještě bych se rád vyjádřil k údajné národní jednotě, která nás celý týden provázela. Ano, já jsem to tak cítil. Byl jsem hrdý na to, že jsem Čech, na to, co se lidem v této zemi před 22 lety podařilo, na to, že na pohřeb našeho prezidenta přiletěli významní státníci z celého světa, ale obávám se, že u většiny společnosti převládal jiný postoj – spíše jim vadilo, že ve zprávách nevidí své oblíbené bouračky a šukačky, báli se negativních (avšak zde skutečných) emocí, ignorovali to a především si neuvědomovali velikost a význam toho, co se vlastně stalo. Mám tedy obavu, že ona národní jednota a hrdost byla spíše u poměrně malé části naší společnosti – mezi svobodnými, demokratickými a férovými lidmi, kteří jsou spíše moudřejší, vzdělanější a mají širší vertikální i horizontální rozhled. A právě tím naším úkolem, jak můžeme uctít památku Václava Havla nejlépe, je to, aby takových lidí bylo do budoucna co nejvíce! Nejen v naší zemi.

Jaké máme globální cíle?

Ano, všichni teď řeší finanční krizi, problémy s národní identitou atd., ale i to možná velice souvisí s tím, jaké jsou vůbec globální hodnoty nebo cíle naší planety. Podle některých už zde dnes máme globální vládu, OSN a jeho instituce něco takového připomínají a reálnou moc beztak drží nadnárodní korporace. Nicméně pojďme se zamyslet nad tím, co máme jako všichni lidé, obyvatelé (později se dostanu k tomu, proč ne občané) této planety společného a jakou budoucnost chceme pro své děti vytvořit.

Co je v zájmu všech lidí této planety? (Nyní vycházím z paradigmatu, že je dobré hledat dobro pro co nejvíce lidí; a neřeším, zda jim to dobro má někdo vnucovat, či si jej mají obstarat sami). Je to mír? Osobně si myslím, že světový mír (byť to zní až úsměvně – a nechci spekulovat, jestli za to můžeme my cynici nebo soutěže krásy) je hodnotou či přáním, o které jde každému člověku.

Asi se taky všichni shodneme na tom, že nechceme být hladoví, že chceme mít nějaké bydlení, že chceme být zdraví. (Ovšem samozřejmě se neshodneme – a podle mě je to zcela v pořádku – na tom, jakými cestami se k tomu dostaneme). Co ještě je takovým společným globálním zájmem (pokud ho tedy hledáte, pokud myslíte jako humanista a „světoobčan“)? Je to trvale udržitelný rozvoj? Ať už v oblasti životního prostředí, tak ve sféře udržitelné porodnosti?

Jakou roli hraje zvyšování vyspělosti, vzdělanosti a inteligence lidstva? Jak důležité je kulturní porozumění a určitá míra tolerance? Do jaké míry jsou univerzální globální hodnotou svoboda, lidská práva, dodržování určitých pravidel?

Pakliže se shodneme, že alespoň některé z výše uvedených hodnot či principů jsou vlastní všem lidem této planety, že jsou našimi cíli, otázkou zůstává, jakými cestami a prostředky je budeme naplňovat. Chceme globální vládu bez existence suverénních národních států? Nebo chceme globální spolupráci jednotlivých svobodných zemí? Měla by o blahu lidstva rozhodovat úzká skupinka (nějakými mechanismy volených či dosazovaných) úředníků, správců, manažerů či politiků? Skutečně je toto tím nejlepším a nejefektivnějším řešením? Protože to, co si myslím, že musíme hledat, je právě takové řešení, které funguje.

Dnes neusilujeme o kapitalismus, svobodu, demokracii proto, že je to nějakým naším úzkým partikulárním zájmem, ale proto, že se v historii nejvíce osvědčily (do jisté míry je toto konzervativní přístup v liberálním poli). Jako velký zastánce a obhájce kapitalismu (ale morálního a odpovědného) si myslím, že dokážeme-li přijít na efektivnější ekonomický systém (který by byl dlouhodobě udržitelný a zároveň by dokázal vytvořit více dobra pro více lidí), tak bychom na něj měli přejít (byť zde zůstává otázka, jak ho vyzkoušet). Ovšem debata, zda jím kapitalismus dnes skutečně je (či zda dnes žijeme v kapitalismu) by byla na samostatný článek.

Proč si myslím, že určitý návrat k národním státům (a tedy globální spolupráce) je lepší, než globální vláda? Osobně nevím, kde bych žádal o azyl. Osobně se obávám, že máme-li s demokracií a svobodou tak malé historické zkušenosti – a to (většinou) pouze naše euroamerická menšina v tomto světě, je naivní se domnívat, že by při takovéto vládě byly naplněny naše humanistické ideály.

Takže řekněme si, co jsou naše (nadčasové) globální cíle a hodnoty, spolupracujme tam a těmi způsoby, které jsou efektivní a hlavně správné. A nejen Masarykova pověstná mravenčí práce, ale i heslo – mysli globálně, jednej lokálně – jsou pro náš současný svět a jeho budoucnost velice výstižné.

Anglicky si můj tehdejší text můžete přečíst zde.

Občané do ulic! Už je čas!

Zase se nám blíží 17. listopad. Už tomu bude 22 let, kdy se český člověk zvedl a šel vyjádřit svůj názor do ulic. Tehdy to byla spousta lidí, různé druhy lidí, ale všichni měli jedno společné – odstranit tehdejší zkorumpovaný, nespravedlivý a nemorální režim. O co by nám ale mělo jít nyní?

V naší zemi je formálně demokracie, svoboda, právní stát, tržní systém. Když říkám formálně, myslím tím ono pověstné Masarykovo – „Tož demokracii bychom měli, ještě by to chtělo nějaké ty demokraty.“ A já se ptám, kde jste? Chceme svobodu? Chceme demokracii? Chceme právní stát a spravedlnost? Chceme tržní systém, který bude fungovat?

Ve čtvrtek se do ulic nejen Prahy, ale nyní konečně i do více měst chystá spousta lidí z různých iniciativ, kteří mají různé názory na to, co by mělo současný marasmus v této zemi nahradit. V zásadě máme něco společného – jsme toho názoru, že nynější stav je neudržitelný a chceme jej změnit. Jak?

Do ulic půjdou komunisté, náckové, socialisti, zelení radikálové, anarchisté, ale také tam půjdou i obyčejní občané, kteří se nehlásí ani k jedné z těchto skupin. Já si však myslím, že by nás mělo být víc, že by slušný pravičák, který chce svobodu, demokracii, právní stát a kapitalismus, měl do ulic vyrazit také. Jeho cílem nemusí být svržení současného režimu (ten jeho zde formálně existuje, tudíž je šance jej prosadit i reálně). Jeho cílem může být pouze demonstrativní podpora ostatních v tom, aby se zajímali, aby dávali najevo svůj názor, aby se měnili, aby se zkrátka starali o věci v této zemi, protože jsou to oni, kdo za to nakonec všechno ponese odpovědnost a konec konců i následky.

Řada lidí řekne, že nemá čas, aby se o takové věci starali. Na to vám řeknu jen – já jsem student, potřebuji si vydělávat na nájem, na jídlo, potřebuji psát seminárky, číst spoustu literatury a učit se, potřebuji se vzdělávat také mimo svůj obor, protože chci mít dobře zajištěnou rodinu a vybudovat si dostatečné pasivní příjmy, abych mohl pomáhat svému okolí, abych se nemusel spoléhat na důchodovou almužnu (s kterou stejně mí vrstevníci verbálně nepočítají, ale už se nezamýšlejí nad tím, že i přesto, že ji mít nebudou, tak budou chtít někde bydlet a mít co jíst).

Přesto všechno, půjdu také do ulic. Je to svátek studentů. Je to oslava boje proti komunistické totalitě. Ale půjde mi také o protest proti zbytečně vysokým daním, proti nehorázným dluhům, proti korupci a klientelismu, proti socalismu pro bohaté – a pro kapitalismus! (Jsem si vědom, že v tom posledním se s mnoha lidmi v této zemi neshodnu, neboť levicoví extrémisté v této zemi vykonali své dílo velmi pečlivě.)

Ne, ve čtvrtek se nic moc nezmění, ale je to jeden z akčních kroků, který musíme všichni podniknout, pokud chceme žít v lepší zemi. Korupci neodstraníme tím, že zavřeme pár politiků, soudců, státních zástupců, policistů, novinářů či podnikatelů (což se nyní bude dít docela často). Korupci odstraníme jedině tak, že sami ve svých životech přestaneme lhát, že přestaneme krást a podvádět – a především přestaneme to tolerovat, když uvidíme, že to dělá někdo jiný.

Ale potřebujeme také tu změnu strukturální a loutkovou. Musíme změnit některé zákony (bankovní gembling, finanční ústava, vlastnictví akcií, zadávání veřejných zakázek, volební systém, atd.). Potřebujeme také vyměnit současnou vládnoucí garnituru, potřebujeme na klíčové pozice v této zemi dostat slušné lidi, kterým budeme moci důvěřovat, ale které budeme také pravidelně prověřovat a v případě potřeby odvolávat.

Vážení občané, máme spoustu možností, jak můžeme něco změnit – čtěte informace (ne bulvární nebo populární zprávy), pište články, pište petice, posílejte e-maily, sdílejte to na sociálních sítích, mluvte s lidmi ve vašem okolí, pořádejte demonstrace a choďte volit! Tím to všechno můžeme změnit a posunout k lepšímu. Nikdo jiný to za nás neudělá. Možností máme skutečně mnoho.

Osobně vidím velký potenciál také v iniciativách www.ano2011.cz, www.neo2011.cz, www.nfpk.cz, http://verejnostprotikorupci.cz/ nebo také v novém předsedovi poučené strany KDU-ČSL, Pavlu Bělobrádkovi.

Ve čtvrtek 17. listopadu pojďme všichni demonstrativně do ulic našich měst!