Štítek: Konzervativní pravice

Přestaňme si lhát v kauze Bátora

Bátora je prý nácek. Prý je slušný katolík a konzervativec. Prý je to nacionalista. Prý je to národní konzervativec. Kým tedy je? A kým je pro vás? Je nebezpečný? A pro koho?

Osobně jsem o Ladislavu Bátorovi slyšel poprvé, když nedávno kandidoval za Suverenitu do senátu. Věděl jsem, že je lídrem akce D.O.S.T., o které jsem si svého času myslel, že je to extrémistická organizace – i když to jsou spíše předsudky kvůli loga a předním osobnostem, napojeným na tvrdou pravici – a naopak jsem mnohdy uvažoval, že jejich manifest taky podepíšu (zatím jsem nepodepsal, je to neslučitelné s jinou mnou podepsanou peticí – www.dostklause.cz). Říkal jsem si tehdy, že je zajímavé, že za Suverenitu kandiduje národní konzervativec.

Pak se o něm začalo mluvit jako o náměstkovi ministra Dobeše. Zvedla se vlna protestu, byl označen za fašistu a nacistu. Má mládežnická organizace – Mladí křesťanští demokraté, se za něj ústy předsednictva ihned postavila. To ji samozřejmě názorově velmi rozdělilo a někteří členové tehdy organizaci opustili, protože je pro ně osoba Ladislava Bátory nepřijatelná.

Začal jsem tedy názory a činy Ladislava Bátory studovat. Začal jsem odhalovat řadu lží a demagogie ze strany jeho odpůrců – podobně jako to levicoví radikálové dělali v případě jmenování Romana Jocha poradcem premiéra. To ve mně trochu vzbudilo sympatie k Bátorovi. Řekl bych, že je to nacionalista či národní konzervativec. Pravděpodobně je demokrat, ale zdá se, že národ je pro něj víc než demokracie.

S Ladislavem Bátorou v mnoha věcech nesouhlasím. Začíná to samozřejmě nekultivovaným vystupováním, které patří někam mezi tu nejhorší společenskou spodinu – za vše mluví jeho transparent – „Intelektuálové, jděte už do hajzlu“. Když se podíváme na tzv. „bátorismy“ – tak mám raději občanskou společnost než národní pospolitost; globální než lokální; profesionální armádu než povinnou vojenskou službu – zkrátka více mě oslovuje světovost než typicky česká provinčnost. Nemyslím si, že Němci a zastánci Václava Havla jsou pomalu největším nebezpečím našeho národa atd.

Na případu Bátora jsem si uvědomil, že mít Bátorovy názory, je naprosto v pořádku. Jsou prostě odlišné, než má většina vzdělaných a inteligentních lidí v Česku (což se pravda už asi nedá říct o té méně vzdělané a méně inteligentní části naší společnosti). Neznamená to ale, že by tyto názory byly nebezpečné natolik, že bychom je měli zakazovat nebo považovat za extrémistické. Prostě s nimi třeba nesouhlasíme. Mám totiž pocit, že pro řadu lidí poblíž středu politického spektra se stalo jednodušším někoho nazvat extrémistou, než rozumně diskutovat.

Ale je také možné, že i tato svým způsobem krajní pravice (protože krajní pravicí je právě nacionalismus nebo např. vyhraněný libertarianismus – nikoliv národní socialismus (nacismus a neonacismus), který má s pravicí společné jen to, že levicoví extrémisté (komunisté, socialisté, ekosocialisté a anarchisté) se na něj dívají přes celé spektrum napravo, ovšem, kdyby se podívali doleva, uvidí je mnohem blíž) je nebezpečná. A v čem? Není náhodou něco pravdy na tom, jak říká jeden český teolog (mnozí určitě poznají který) – tito lidé hrají na strunu těch lidí v naší společnosti, kteří nemyslí.

Co myslíte vy? Je Ladislav Bátora nebezpečný? A pro koho? Pro demokracii, svobodu, občanskou společnost? Západní civilizaci a globalizaci? Nebo jen pro extrémní levici?

Sebereflexe: Může konzervativec sáhnout k násilí?

Teroristický čin norského psychopata je obrovskou tragédií pro norskou demokratickou levici. Na ostrově, kde měla letní tábor mládežnická organizace sociálně-demokratické strany, možná zahynulo několik budoucích premiérů, ministrů, myslitelů či novinářů norské levice. Tato tragédie je ovšem pohromou také pro konzervativní pravici v Evropě, protože tento vrah se k jejím myšlenkám hlásí a v očích veřejnosti je může velmi zdiskreditovat.

Předtím, než jsem se dozvěděl, že tento fanatik byl mnohaletým členem nejsilnější norské pravicové strany a funkcionářem její mládežnické organizace, jsem ve svém blogu na základě informací o tom, že jeho (již někým zrušený) facebookový profil byl založen pouze pět dnů před tím, než byl tento čin spáchán, spekuloval o tom, že to může být právě rafinovaný útok na konzervativní pravici v Evropě. (A třeba je, ale nyní předpokládejme, že není).

I se zveřejněním jeho šíleného manifestu je nyní jasné, že v mnoha věcech tento masový vrah má shodné myšlenky s konzervativci, křesťany a pravicově smýšlejícími lidmi. Už před časem – kdy jsem začal vnímat problematiku multikulturalismu, islamizace Evropy a nefunkčnosti Evropské unie, mě napadlo, že je jen otázkou času, než se objeví nějaký nový Hitler, který bude chtít muslimské menšiny z evropských zemí vyhnat podobným způsobem, jako to dělal Hitler s Židy. V souvislosti s islámským terorismem (tehdy, když jeden fanatický pastor z USA chtěl veřejně pálit Korán) mě rovněž napadlo, že se začnou vyskytovat také křesťanští teroristé (fundamentalisté a extrémisté – ti skutečně nebezpeční). Asi se tak již stalo.

Souhlasím s názorem publicisty Jana Schneidera, který uvedl v článku na portálu Česká pozice, že nyní je na čase, aby evropská konzervativní pravice jasně odsoudila tento čin a vyjádřila se v tom smyslu, že takovéto násilné řešení problémů, na které dlouhodobě upozorňuje, důrazně odmítla. Souhlasím, že bychom s tím opravdu neměli mít žádný problém.

Je zřejmé, že člověk konzervativní a pravicový – který se hlásí ke svobodě jednotlivce, vládě práva, ke křesťanským kořenům atp. jasně odmítne teroristické útoky ve jménu těchto hodnot. Ovšem rád bych se zamyslel i nad tím, v jakém případě konzervativec, křesťan, pravičák může sáhnout k násilí.

Samozřejmě v případě, že jste držitelem nějaké zbraně (pistole, nůž, automobil), tak je pochopitelné, že se budete bránit, pokud vás někdo napadne nebo se bude chtít zmocnit vašeho osobního vlastnictví. Ale to s ideami konzervatismu ani tak nesouvisí. Dále je tu příklad americké revoluce z 18. století – tam běžní Američané sáhli k násilí, aby mohli žít svobodně a právě podle konzervativních, křesťanských ale i pravicových hodnot. A třetím případem je ozbrojený odboj – nyní mám na mysli především ten třetí a konkrétně skupinu bratří Mašínů – pokud je mi známo, tak i oni jsou křesťany, konzervativci a pravičáky – a také zabili – v sebeobraně před zločineckým režimem – za konzervativní hodnoty a ideály – svobody, demokracie a vlády práva. Ale také je ještě čtvrtý případ – kdyby například (čistě hypoteticky) vyhlásil Irán západnímu světu (Evropě, USA, NATO) svatou válku a člověk (s ideály konzervatismu, pravice a křesťanství) vyrazil v barvách armády své země chránit západní civilizaci (tu klidně včetně pokojných muslimských občanů západních zemí, kteří respektují její zákony, kulturu a tradice), tak by také bylo v pořádku, že konzervativec sahá k násilí.

Je ale taky dost možné, že mnozí konzervativci dnešní doby by mohli dnešní faktické vlády (na mezinárodní úrovni pokusy o vytvoření globální vlády ze strany OSN, na evropské o kontrolu a regulaci ze strany Evropské unie téměř všeho, na národní úrovni vlády zákulisní mafie a na regionální samozřejmě vlády místních mafií či stalinistů) považovat za zločinecký současný režim a mohli by sáhnout po zbrani. Tady bych viděl obrovské dilema. Ovšem na rozdíl od norského masového vraha by radikálové tohoto typu spíše útočili – ne na bezbranné mladé lidi a jiné civilisty – ale spíše na představitele politické moci, šéfy mafiánů či na zasedání například skupiny Bilderberg nebo samotné sídlo OSN či třeba Evropské komise.

Myslím si, že tato událost je určitou sebereflexí pro konzervativní pravici i v tom smyslu, že bychom se měli více snažit věci ovlivňovat tím, že budeme zakládat vlivná občanská sdružení, mediální portály, vstupovat do demokratických politických stran – více řešit problémy společnosti v parlamentu či na vládní úrovni.

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=202439