Reálná utopie? Aneb kam s tím světem?

Svoboda, demokracie, právní stát, volný trh, morálně silná, vzdělaná a vnitřně solidární společnost. Utopie? Kapitalismus bez morálky prý může být horší než socialismus nebo komunismus. I tak by se to dalo říct. I kapitalismus bez solidarity je otřesný. Proč ale někde může fungovat kapitalismus, a zároveň je o ty nemocné a chudé postaráno, aniž by bylo zavedeno nespravedlivé progresivní zdanění a stát se staral pomalu o kdeco?
Myslím si, že ve společnosti, která bude morálně silná (ať už díky křesťanství, humanismu nebo jinému hodnotovému systému, který je správný a funguje), je možné, aby fungoval volný trh. Aby byl stát co nejmenší. Aby zajišťoval jen ty nejzákladnější funkce. (Ostatně bych mohl říct, že desítky let nám to dokazovaly (snad nejen) USA – tedy před tím, než se jich chopila agresivní sekularizace a socialisti všeho druhu).
Zákon zisku – osobního prospěchu – bohatství jsou přece špatné, ne? A proč? Proč je špatné vydělávat miliony, a tím mít možnost dávat své bohatství na charitu, na dobročinné, vzdělávací účely? Jak je to potom se solidaritou? Když se stát nepostará o chudé, nemocné, postižené atd., tak se o ně nepostará nikdo (slyšíme z úst levicových demagogů). Ale opravdu? Ve vyspělé humanizované společnosti, která žije podle křesťanských zásad (ne nutně podle nějaké z křesťanských teologií)?
Svoboda – ale nejen ta formální, ale i osobní svobody – ne nároky, ale skutečná práva (daná Bohem, ne vládou). Tedy negativní svoboda – takový právní systém, který jen zakazuje, už nepřikazuje, co se má dělat. (To přikazuje mravní zákon ve mně, chtělo by se říci s Kantem).
Demokracie – nejlépe přímá – pocit přímé odpovědnosti a participace všech občanů za dění v jejich zemi.
K právnímu státu – a funkčnímu – tedy malému, ale zato silnému – také soukromé (osobní vlastnictví) – neboť jen k tomu pociťujeme tu největší osobní odpovědnost, vztah, cit.
A co národ? Patriotismus, vlastenectví. Globální vláda, nebo svět suverénních a nezávislých sebevědomých národů? Myslím, že to druhé je nevyhnutelností podle správnosti (byť to první třeba blízkou nevyhnutelnou realitou mocných současnosti).
Je to utopie? Je utopie vychovávat kvalitní, sebevědomé, samostatné, odpovědné a vzdělané občany pomocí médií, reklamy, knih, seriálů, filmů, vzdělávacího systému, náboženských a občanských organizací? A nakolik, jakým směrem a pro koho nás vychovávají tyto organizace v současnosti?
Ale, jestli máte lepší utopii (nebo reálnější), tak sem s ní. Je dobré mít mysl otevřenou.

Proč pravici do levicového Česka a demokracii do totalitního Ruska?

Někteří lidé se domnívají, že nám (vyspělému západnímu světu) není nic do vnitřních záležitostí totalitních zemí typu Ruska, Číny, KLDR apod. Že by nás vůbec nemělo zajímat pošlapávání lidských práv, zatýkání občanů z politických důvodů atd. Opravdu? Jako občany, jako lidi?

Zasahovat do vnitřní politiky suverénních zemí, nebo ne? A jakým právem? Mohli bychom argumentovat, že tyto země jsou členy OSN. A tudíž jsou povinny určitá práva, na kterých se členové OSN (a ti, kteří se jimi rozhodli být) shodli. A proto mají země, které jsou členy, právo kontrolovat a případně vymáhat, zda jsou skutečně lidská práva a svobody dodržovány. Protistrana by mohla argumentovat, abychom je tedy z OSN vyloučili.

Ale co my, Češi? Tolikrát osvobození díky zásahům cizích států? Co bylo té zlé Americe do toho, co se děje tady v sovětském bloku? Proč se sakra západ pletl do Hitlerovy suverénní politiky? Jaký názor na to mají ti, kteří jsou proti snaze západu vyvážet demokracii a lidská práva do totalitních zemí současnosti? Na obou stranách spousta demagogie a nepřesností, přiznávám. Je to složité.

Avšak kdybychom důsledně vyznávali názor, že vyspělé západní demokratické a svobodné státy nemají zasahovat do vnitřních záležitostí států z opačné strany, proč tedy zavádět pravicovou politiku do země, jejíž občané jsou přesvědčeni socialisté? Proč sakra chceme volný trh a svobodu jednotlivců v takové zemi, jakou je Česká republika? Co na to chudák suverénní levicový názor jejích občanů?

Možná bych to uzavřel tím, že jako občan země, která Americe dluží za třikrát nabytou svobodu a nezávislost, bych byl pro zásahy do vnitřních záležitostí cizích států, ale jako potenciální americký daňový poplatník, bych měl pochybnosti, jestli si za své těžce vydělané peníze nezajet raději na delší dovolenou, než je investovat do těch, kteří později neprojeví ani kapku vděku. A ano, snažme se, aby občané České republiky byli rozumem pravičáky (a možná srdcem levičáky) – tedy, aby volili nízké daně, ale dávali spoustu peněz na charitu a na vzdělání!

A za ty zásahy děkuji matkám padlých (nejen) amerických vojáků!

Současní studenti Vám děkují, pane Prezidente!

Václav Havel byl mým prvním prezidentem a i od něj se vytváří má představa o tom, jaký by měl prezident naší země být. Byl to člověk, který měl v sobě filozofa, umělce i státníka. Byl to především člověk – v dobrém i horším slova smyslu – a tím si uměl získat lidi kolem sebe a taky tu přemýšlející, moudrost hledající a v lepší, svobodný a demokratický svět věřící část našeho národa. Rád bych mu ještě jednou poděkoval za všechno, co pro tuto zemi a pro celý svět udělal! Neměl jsem možnost se s ním setkat osobně, ale určitě bude jednou z hlavních osobností, kterým půjdu při případném dalším setkání mimo tento svět osobně poděkovat.

Krásně to řekl Dominik Duka na včerejším pohřbu, při kterém se prolínaly roviny občanské, náboženské, vojenské, státnické, ale i prostě lidské, že děkujeme Bohu za jeho život. Když hovořil zase o tom, že Václav byl člověk hříšný (a tedy špatný a zlý), říkal jsem si, že toto by mohlo některé lidi (kteří nesouhlasí s židovsko-křesťanskou filozofií pojetí člověka) docela pohoršit (třeba Petra Uhla), ale právě tady jsem si uvědomil, nakolik je tato filozofie odzbrojující.

Václav Havel udělal pro nás, současné studenty skutečně mnoho. Měl obrovský podíl na tom, že jsme se stali formálně svobodnou a demokratickou zemí. Děkuji mu za to, že dnes mohu studovat vysokou školu, která mě baví, že si budu moci vzít půjčku na případné školné a ještě si vybrat u které banky, že mohu svobodně diskutovat o tom, jestli by takové školné mělo být, že mohu beze strachu psát poslancům a ministrům a klidně jim vynadat a veřejně je kritizovat, pořádat a podepisovat petice pro nebo proti takovým věcem! A především – jako člověk, kterého oslovila vyspělost západní civilizace, mu chci poděkovat za začlenění naší země do struktur západního světa a za vytváření skvělé reputace České republiky.

Narážel jsem na to, že Václav Havel nebyl jenom dobrý. Můžeme se podívat na jeho mládí, na jeho milenky, na jeho ničení si vlastního zdraví nebo na jeho – podle mého názoru – politické chyby a slabosti – jako je nepotrestání komunistických zločinců atp.

V naší zemi se od neděle rozjížděly diskuze o tom, kdo a jak nejlépe uctívá památku Václava Havla. Myslím si, že všechny možné pocty jsou na místě, souhlasím s přejmenováním pražského letiště, se stavěním pomníků, se zapalováním svíček, s potleskem a cinkáním klíči. Nekřivdil bych možná ani některým jeho zarytým odpůrcům – jen Bůh a oni sami vědí, nakolik je jejich veřejně projevovaná úcta skutečně upřímná.

Co ale můžeme Václavu Havlovi dát my současní studenti, kteří žijeme ve svobodném a demokratickém světě?

Pojďme bojovat za ideály pravdy a lásky (a teď tím nemyslím sociálně-liberální ideologii), ale tyto pojmy jako neideologizované! Pojďme ve stopách jeho odkazu, mějme tu odvahu, tu moudrost, učme se těm lídrovským schopnostem, především se snažme zabránit odstranění demokracie, svobody, právního státu a svobodného trhu v naší zemi. A když se nám to nepodaří, vymysleme chytrý a efektivní způsob, jak znovu zvítězit!

A ještě bych se rád vyjádřil k údajné národní jednotě, která nás celý týden provázela. Ano, já jsem to tak cítil. Byl jsem hrdý na to, že jsem Čech, na to, co se lidem v této zemi před 22 lety podařilo, na to, že na pohřeb našeho prezidenta přiletěli významní státníci z celého světa, ale obávám se, že u většiny společnosti převládal jiný postoj – spíše jim vadilo, že ve zprávách nevidí své oblíbené bouračky a šukačky, báli se negativních (avšak zde skutečných) emocí, ignorovali to a především si neuvědomovali velikost a význam toho, co se vlastně stalo. Mám tedy obavu, že ona národní jednota a hrdost byla spíše u poměrně malé části naší společnosti – mezi svobodnými, demokratickými a férovými lidmi, kteří jsou spíše moudřejší, vzdělanější a mají širší vertikální i horizontální rozhled. A právě tím naším úkolem, jak můžeme uctít památku Václava Havla nejlépe, je to, aby takových lidí bylo do budoucna co nejvíce! Nejen v naší zemi.