Co se mi líbí na politickém systému Švýcarska?

Při četbě literatury během mého studia mě napadlo, že se na svém blogu mohu podělit o zajímavé výpisky. Především tedy o ty, které mi přijdou užitečné a obohacující. O to, co může vést k dalšímu přemýšlení, inspiraci pro vlastní hodnotový systém i pro konkrétní řešení pro Českou republiku.
Výpisky z politologické literatury – Švýcarsko
– federace
– reálná subsidiarita v praxi – primární jsou obce a kantony (ještě před nimi lid/jednotlivec jako suverén) – decentralizace
konsensuální model demokracie – vládní, parlamentní a veřejná diskuze vedoucí ke všeobecné shodě – kompromis, který skutečně projde (jinak může být odvolán v referendu)
svobodné/volné mandáty zákonodárců – politické strany de facto nemají žádnou moc
– rigidní ústava s jasně vymezenými pravomocemi jednotlivých orgánů, navíc změnitelná pouze s pomocí referenda
– vychází to již z historie – svobodné spontánní formování spojenectví kantonů
– člověk se více cítí být občanem své obce a kantonu, až poté jako Švýcar – což se projevuje i při naturalizaci (nabývání občanství) – nejdříve jej člověk získá v obci a kantonu, až poté v rámci celého spolku
– neexistence funkce premiéra či prezidenta, jak ji známe – 7 členů spolkové rady (vlády) se v jejím čele střídá a vždy ten jeden reprezentuje Švýcarsko navenek
– z toho pramení i neexistence třídy politických papalášů
– zároveň s tím, že volené orgány často jsou neplacené funkce (člověk je dělá jako občanskou ctnost)
– existence dvou komor, kdy do první (dolní) se volí dle poměrného systému (bez existence omezující klauzule pro vstup strany do parlamentu) a do druhé (horní) se volí většinovým systémem (dle zastoupení jednotlivých sociálních skupin)
– Švýcarsko je polopřímou demokracií – je zde kombinace zastupitelské a přímé
– existuje totiž rozdíl mezi referendem a (lidovou) iniciativou – kdy formulaci otázky referenda sestavuje vláda nebo parlament
– iniciativou pak může 100 000 voličů (cca 2,5 % oprávněných) zařídit úplnou ústavní revizi
– referendum (obligatorní neboli ústavní) se koná v případě změn ústavy (např. o nevstoupení do EU, OSN atd.)
– referendum (fakultativní) se děje tehdy, když 50 000 (cca 1,1 %) voličů (nebo 8 kantonů) požaduje hlasování o právě vydaném zákonu, se kterým nesouhlasí
– v některých kantonech k hlasování o nějaké věci scházejí všichni občané
– volby do obou komor se konají co 4 roky ve stejný čas – komory pak volí soudce a další státní orgány
– přijímání zákonů probíhá tak, že každý návrh zákona musí získat souhlas obou (rovnocenných) komor parlamentu (Národní i Stavovské rady) – v případě, že se tak nestane, vytváří se zvláštní orgán, na kterém rovný počet zástupců z obou komor vypracuje kompromisní návrh, o kterém se následně hlasuje, a pokud neprojde, je pak definitivně zamítnut
– parlamentní zákony získávají 94% podporu občanů v případě hlasování v referendech (u obligatorních 2/3 občanů)
Výhody i kritika
– za hlavní výhodu švýcarského systému se dá mj. považovat to, že zákony, které lid přímo spoluvytváří, se následně lépe uvádějí do praxe
– kritici tomuto systému však vyčítají jeho údajnou nepružnost (pomalé schvalování zákonů z důvodu referend), velký vliv zájmových skupin, které mají větší finanční prostředky na ovlivňování veřejnosti nebo to, že vláda již předem dělá ve svých návrzích zákonů ústupky, aby mohly tyto zákony projít
Zdroj informací: Jeřábek, M.: Švýcarsko: Polopřímá demokracie – konsensus, efektivita, stabilita. In: Dvořáková, V. a kol.: Základní modely demokratických systémů. Praha 2010

Revoluce musí proběhnout ve stranách, ne na ulici!

„To je strašné! Všichni kradou! A obyčejný člověk živoří. Všichni politici kradou, bez rozdílu! Všichni jsou zkorumpovaní. Někdo by s tím měl něco udělat! Už je toho dost! To, kdybych tam byl já, tak s tím zatočím raz dva!“ Poznáváte se? Opravdu byste také dokázali nepodlehnout moci, prestiži, vlivu, penězům, slávě, státním zakázkám pro své kamarády? A proč revolucí na ulici nedosáhneme změny k lepšímu, a raději bychom se měli snažit měnit naše stávající strany zevnitř?
Už jsem o tom psal v předchozích dvou článcích. Zkrátka, být naštvaný, přemístit se z hospody na náměstí a následně do televize nestačí. 22 let (když budeme důslední, tak 93 let) se snažíme zvrátit špatný vývoj v této zemi. A teď najednou – zázračná Holešovská výzva nebo snad zázračný Babiš, či snad předtím zázračná TOP 09 a Věci veřejné (a budeme-li důslední, tak předtím zázračný Zeman, Klaus nebo Havel, a když ještě důslednější, tak Gottwald, Beneš či Masaryk) – a všechno bude najednou růžové – prostě stačí svrhnout vládu a prezidenta, a ono už se to samo nějak vyřeší. Ne! Nevyřeší!
Ano, je to spojité. Špatní politici ovlivňují společnost, a špatná společnost vytváří špatné politiky (nebo dobří, dobrá dobré). Takže, co můžeme udělat už teď hned? Ono je to třeba řešit co nejdříve, na tom se shodneme. Spousta věcí je špatně a jestli to tak půjde dál, tak budeme mít velký problém.
V naší zemi je obrovský nedostatek v tom (a není to jen fenomén naší země), že politické strany mají strašně málo členů. A přitom to jsou ony, kdo kvůli tak obrovským pravomocem a vlivu státu v našich životech (který je ostatně v takové míře podle mě taky špatně) hrají v naší zemi takovou roli. A 99 % občanů v nich není!? Jak si sakra myslíte, že to můžete změnit? Jednou za čtyři roky ve volbách? To určitě! Proč nevyužít svůj vliv maximálně?
Máme tady spoustu pravicových, středových i levicových stran. Tak si vyberte! Nebo pokud už teď máte spoustu peněz, vlastních médií a tisíce dobrovolníků, tak si vytvořte vlastní. Možná si ale myslíte, že když do stran, které mají jen nějakých 20 nebo 30 tisíc členů vstoupí 100 000 dalších, tak nemůžete nic změnit. No, počítat umíte, takže nebudu napovídat.
Jaký ale máme důkaz nebo zkušenost, že to jde? Budu mluvit trošku z vlastní zkušenosti. Před několika lety jsem vstoupil do tehdy vládní strany (která v poměru co nejméně zlodějů v ní a nejsympatičtější ideje mi byla nejblíže). V této straně před pár měsíci také proběhla revoluce. Jen se zeptejte Pavla Bělobrádka nebo Mariana Jurečky, jak to dokázali, že to jde, že to má smysl a že tak to musíme dělat. Dnes jsou tito mladí politikové lídry třetí nejsilnější senátní strany u nás.
Takže, jak moc se zvýší váš vliv na dění v naší zemi, když se stane členy nějaké strany? Volit můžete stále, dokonce si můžete i vydělat pár stovek tím, že budete ve volební komisi plnit svou občanskou povinnost/ctnost a dohlížet na regulérnost voleb. Ale také se účastníte stranických schůzí, volíte orgány, které mají větší a větší vliv na dění ve vaší obci, kraji, zemi (či konec konců EU). Samozřejmě můžete také stoupat výš a stát se sami politikem. Ale důležité je, aby ty sta tisíce občanů v těch stranách byli především jako řadoví členové – v případě potřeby klidně připraveni zasáhnout do hry sami, ale věci ovlivňující. Členové, kteří budou přehlasovávat černé duše mafiánů, kteří naše strany jen zneužívají ke svým špinavým hrám nebo svému nelegálnímu byznysu.
Jako člen strany se také účastním vnitrostranických anket, které dávají vedení strany zpětnou vazbu a představu o tom, jakým směrem by se naše strana (a následně naše země) měly ubírat. Mám možnost s vedením komunikovat (o to více v době sociálních sítí), navrhovat mu nové myšlenky, nápady, programové priority a samozřejmě také si jej volit, odvolávat a v případě potřeby a osobní zralosti také sám kandidovat.
„Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty,“ říkal Masaryk už před lety. Uvědomme si to prosím. My tu máme demokracii, svobodu, volný trh, právní stát, instituce občanské společnosti atd. – to že nefungují, fungují špatně nebo nedostatečně, je jen naší chybou, protože jsme je ještě nezačali naplno využívat. Pojďme do toho! Pojďme společně obnovit Českou republiku! Je to běh na dlouhou a složitou trať, ale těžko nalezneme lepší a efektivnější cestu.
Pokud si myslíte, že to dává smysl, že podobným způsobem můžeme společně všichni něco změnit, tak prosím tento článek nebo jeho myšlenky šiřte a sdílejte!

Naivní spodina v ulicích – komunistická kontrarevoluce?

Nejdříve bych se chtěl omluvit všem slušným lidem, kteří se právem nepovažují za spodinu, ale protestů se také z nějakých důvodů účastní. Pojďme se ale raději podívat na to, kdo tuto akci organizuje, co požaduje a co si od toho slibuje a také jakou roli v tom hrají média. A proč vlastně násilná revoluce nic nezmění a nemůže změnit? Tedy k lepšímu?
Holešovská výzva – pamflet spodiny, primitivních internetových diskutérů, nebo sofistikovaný a promyšlený tah bývalých StBáků a současných marketingovvých stratégů komunistů? (Můj názor – zřejmě obojí). Jen si přečtěte obsah – žvást levicových extrémistů.
Jak ale vypadá mediální manipulace ohledně této události? Takže, podle svého označení nezávislý portál Novinky.cz (internetová verze rudého Práva) – úžasné video, krásně emotivní, zpívaný chorál Któž sú Boží bojovníci a u toho pochodují desítky lidí směrem na Českou televizi. Češi v sobě objevili husitské sklony, nebo co? Ano, původně dobrá myšlenka (tedy podle toho, co nás učí učebnice dějepisu na základních školách), která se však zvrhla ve vyplenění naší země a morální devastaci.
Co Česká televize? Pokud jsem to z médií pochytil správně, tak do ulic nevyšlo ani 10 000 lidí (ano, i tak, jak to řeknu já, je v tom má interpretace, má manipulace, ale zde záměrně) – no a ČT píše o tom, že TISÍCE lidí pochodují Prahou. No, spíše stovky, ne?
Co Parlamentní listy? Ty už se jeví skoro jako pořadatelské médium. Zmanipulovaná anketa je více než vypovídající. Co když chce dát člověk NE, ale zároveň nepodporuje (podle mého názoru levicovou, socialistickou a mafiánskou) vládu Petra Nečase? To ale nelze, neboť možnosti jsou takové – Souhlasíte s protivládní demonstrací? 1) Ano, tuto vládu nechci; 2) Ano, ale s protestem před ČT nesouhlasím; 3) Ne, vláda provádí jen nutné reformy. To asi není třeba více komentovat.
No a proč není třeba měnit vládu, politiku, ale společnost – a to zevnitř, každý sám u sebe? Chtělo by se říci, že počet revolucí, které v rámci lidské historie dopadly dobře, by se daly spočítat na prstech jedné ruky (avšak na ruce člověka, který má prsty amputované). Ale takové dvě, tři dobré revoluce by se našly – americká, britská a pak třeba ta sametová (byť to byl spíše způsob, jak si prospěcháři mohou ještě lépe nakrást nebo promyšlená taktika komunistů – ukážeme jim, že kapitalismus bez morálky, svoboda bez osobní odpovědnosti a demokracie bez demokratů nebude fungovat, a ti blbci si nás zvolí zpátky).
Takže jednoduché poselství, jak změnit tuto zkorumpovanou, prolhanou, zdemoralizovanou zemi plnou zlodějů a nevychovaných primitivů – ano, stále choďte volit, ale vybírejte – pečlivě a zodpovědně (vždy je koho, pokud si myslíte, že ne, pak je řada na vás – se předvěďte sami). Začněte se chovat slušně – sami před sebou, před Bohem, pokud v něj věříte, ve svých rodinách, v rámci své obce, při každodenním kontaktu s lidmi na ulici, v obchodech, v práci. Změňte se zevnitř. Začněte si věřit. Začněte si uvědomovat svoji občanskou odpovědnost za to, jak svět a naše země vypadá. Je to na vás! Jen na vás – je to o té každodenní mravenčí práci, jak o ní mluvil Masaryk.
A nevěřte zločincům. Rudým, oranžovým, modrým, fialovým ani jiným!