Mirek Návrat

Dvě vize. Obě reálné. Jedna pozitivní, druhá katastrofická. Pojďme si přečíst e-mail z každé z nich. Píšu jej ze zahraničí.

Ahoj miláčku, letím právě z Denveru do New Yorku, odkud se vydám zpátky za Vámi domů. Už se těším, až naživo uvidím chodit naši úžasnou dceru po chodníku před naším domem. Jak se tam všichni máte?

Pamatuješ na to, jak jsme před lety v USA potkali jednu naši známou Češku? Tak jsem s ní a jejím americkým přítelem byl včera na večeři. Nedávno se byli podívat do Prahy a cestovali po naší zemi všude možně. Její přítel celou dobu jen básnil o tom, jak u nás byl naposledy někdy před dvaceti lety a nyní uviděl úplně jinou zemi. Sám si na tu dobu ještě pamatuji. To měli komunisti ještě snad patnáct procent a všude vládla mafie, korupce a beznaděj.

Nemohl přestat – sám pochází z Philadelphie a rád by věděl, jak se dá z kasina a nevěstince Evropy udělat město kultury, vznešené hudby, sympatických lidí, skvělé dopravní obslužnosti a vůbec přeplněné turisty, prahnoucími po památkách, nádherné zeleni a kromě Hradčan i panoramatu stylových mrakodrapů na Pankráci (už ne po sexu a drogách).

Když projížděli napříč republikou, připadal si na opravených a dobudovaných dálnicích jako tehdy v Německu. I ta krajina začala připomínat tu bavorskou. Když chodil mezi lidmi na ulici, říkal, že si připadal, jako by v čase přijel z Ruska do Ameriky. Lidé byli nyní usměvaví, přátelští, plní optimismu a nadšení. Ochotně mu radili a nikdo jej dokonce nechtěl okrást.

Říkal taky, že si s mnoha Čechy povídal o tom, jak se zlepšila politická kultura a občanská angažovanost. Lidé prý prostě pochopili, že nejsou poddaní nějakých nikým nevolených vládců s neomezenou mocí, ale akcionáři efektivní instituce, do jejíhož vedení zaměstnávají jen ty nejlepší její správce a manažery. Překvapilo ho také to, že jsme přešli na demokratické volby skutečných osobností – od klientelistických stranických nul. Už jsi pochopila, co je to ten většinový systém? 🙂 Tak i ten nám chválí. Že si volíme své poslance, hejtmany, primátory a starosty sami, ho rovněž potěšilo.

Dokonce prý doma zaslechl rozhovor dvou Američanů o tom, že naše současná prezidentka možná svou elegancí, vzdělaností, odvahou, slušností a vzorem může trumfnout nejen první hlavu naší země Masaryka, ale i našeho předchozího úžasného prezidenta. A to k tomu nepotřebovala ani kvóty.

Zkrátka, viděl jinou zemi. Lidé se o ni začali starat, začali ji mít rádi, začali na ni být hrdí. A bylo to prý vidět i tehdy, když minulý rok sledoval hokejové mistrovství světa, kde všichni naši hráči, trenéři a vůbec celá hala zaplněná červenobílými až po strop držela ruku na srdci a z plných plic zpívala naši krásnou hymnu.

A vůbec se mu nedivím. Vždyť jsme udělali velké pokroky. Naše ekonomika je stabilní, do úplného splacení dluhu zbývá už jen pár miliard, máme rozumnou vládu, odvážného premiéra, podařilo se nám zakázat komunisty a společně je i neonacisty postupně vyhnat z politického života a lidé pochopili, že má zvítězit volba rozumu nad populismem.

Však, kdo si dnes vzpomene na jména Klaus, Paroubek, Kalousek, Bárta, Řebíček nebo Drobil. Ano, občas s nimi kvůli nízké čtenosti bulvár nebo bídné sledovanosti Nova udělá rozhovor z vězení, ale to je tak všechno.

Těším se, až se zase vrátím do naší úžasné čtvrti a pokecáme s celou obcí na setkání občanů se zastupiteli – jak starší možná ještě pamatují – jednání zastupitelstva obce, kde svého času skoro nikdo nechodil, a mafiáni měli žně.

Už slyším náš krásný jazyk. Letuška se vpředu směje s nějakým krajanem. Budu končit. Pozdravuj děti. Tvůj Mirek.

Anebo to bude jinak?

Ahoj kamaráde, raději nebudu uvádět naše jména. Píšu ti z USA. Nedávno se mě jeden Američan ptal, jak to nyní vypadá v mé rodné zemi. Prý v Česku byl tak před dvaceti lety a už tehdy si všímal toho, že česká společnost je mírně zaostalá a nevychovaná. Nechápal, jak po těch dálnicích nebo těmi vlaky můžeme vůbec jezdit. A co teprve politika! Měl tam pár známých – a jako typický Američan se o ni taky zajímal. Z toho byl úplně znechucen – korupce, klientelismus, primitivismus atp.

Byl velmi nešťastný, když jsem mu vyprávěl, že se společnost a její volení zástupci podstatně zhoršili, že téměř milion nás zase emigroval – především my mladí a schopní s určitým vzděláním a povědomím. O co víc ho překvapilo to, že se našli i takoví odvážlivci – jako někteří z Vás, kteří jste zůstali, bojujete ve čtvrtém odboji nebo opět působíte v disentu.

Slyšel strašně nerad, že se přechod k demokracii, svobodě a právnímu státu po sametové revoluci nepovedl. Mrzelo ho, že z těch více než dvaceti let v českém postkomunistickém a mafiánském rybníku jsme nedokázali – jako národ – vytěžit víc, že jsme měli přece tak úžasně nakročeno, ale sami – tak jako už mnohokrát v historii – jsme to zase zpackali.

Přeložil jsem mu i projev současné české prezidentky – soudružky Semelové či dnešního ministra pro pravdu a morálku, čestného vedoucího Matějské pouti – soudruha Paroubka. Nevěřil svým uším. Nechápal, jak mohli Češi zase naletět.

A tak zatímco z Číny se pod vlivem kapitalizace, kristianizace a humanizace pomalu stává vyspělá demokratická země, moje původní vlast se začíná pomalu podobat kdysi komunismem zdecimované – dnes Čínou osvobozené, reformované a rozvíjející se severní Koreji.

Prý byla dokonce uzavřena už i dálnice D1, některé pražské tunely se sesypaly a Romové vykradli a zabydleli se ve výrobních halách automobilek s tím, že teď prý všechno patří všem, tak na to mají nárok – a taky razítko od předsedy národního výboru.

Je to škoda. Chtěli jsme to jinak, ale Češi jsou nepoučitelní a ani přes dvacet let hry na demokracii jim jejich poddanskou mentalitu tupých ovcí nezměnilo. Ale všechno zlé, je k něčemu dobré. I to, že jste se někteří rozhodli zůstat – sice Vás vězní a popravují, ale na svět se občas dostanou důležité informace o tom, jak to tam vypadá. A my, co jsme se stali exulanty, alespoň posílíme ostatní skvělé země, jako je třeba moje druhá vlast.

Přeji Vám všem spoustu sil, odvahy a trpělivosti a těším se, až se zase uvidíme naživo!

S pozdravem, Tvůj kamarád z USA

P.S. Vyprávěl jsem o mé rodné zemi mému pětiletému synkovi a ten říkal, že až vyroste, stane se vojákem a půjde ty parchanty porazit!