Rezignační dopis – proč ukončuji své členství v MKD?

Vážení Mladí křesťanští demokraté,

po dlouhých úvahách jsem se v létě tohoto roku rozhodl své členství v MKD po téměř pěti letech ukončit. Naučil jsem se mezi Vámi mnohé, poznal jsem skvělé lidi, měl jsem možnost nahlédnout do toho, jak politika funguje zevnitř a vidět i to, jak se politika dělá tam, kde nejde o moc ani o koryta – protože naše mateřská strana byla většinu toho času mimo sněmovnu.

Později bych rád napsal ještě několik textů k mému působení – o tom, co mě křesťanští demokraté naučili, o mém ideovém hledání, o tom, co mohou mladí křesťanští demokraté všechno udělat, aby skutečně byli tou nejlepší mládežnickou organizací u nás a některé další. K tomu ale bude více prostoru po volbách.

Ptáte-li se, zda má mé vystoupení z MKD co dělat právě s předčasnými volbami, zda se třeba nechci angažovat v nějaké jiné straně atp., tak nechci. Mé důvody jsou primárně ideové. Snažil jsem se přijmout ideu (jak to nazvat?) – moravského lidovectví, ale nějak mi to na mě nesedí, nedokážu se s tím ztotožnit.

Chtěl jsem v naší zemi propagovat americký konzervatismus, ale narazil jsem na to, že evropští (zj. kontinentální) a čeští konzervativci jsou něco jiného než ti američtí, že ti američtí mají mnohem blíže ke klasickému liberalismu, jehož ideje mě dlouhodobě oslovují nejvíce. Jenže nejen v USA, ale i v Evropě už i liberalismus získal zcela jiný význam. Abych to nyní zkrátil – rád bych byl nezávislý při hledání toho, kde vlastně ideově jsem, s čím se dokážu ztotožnit, za co se dokážu veřejně jako občan postavit a říct – ano toto je nejlepší, toto bychom se měli snažit politicky prosazovat.

Ale samozřejmě to nejsou jen ideje, co mě k potřebě politické nezávislosti vede. Přestože si myslím, že dost možná patřím k té části populace, která se politikem narodí, nechci se stát politikem do té doby, dokud něco nedokážu v osobním, profesním a občanském životě mimo aktivní politiku. Nechci, aby mým vzorem byla Kristýna Kočí, Bohuslav Sobotka a podobní. Chci, aby jimi byly osobnosti formátu profesora Fialy.

Politika je droga, koníček, baví mě, a proto se k ní budu i nadále vyjadřovat, proto budu i nadále pomáhat těm, u kterých si myslím, že má smysl je podporovat. Rád se v budoucnu zúčastním společných akcí a taky se budu těšit na naší případnou spolupráci v budoucnu – ať už to bude v rovině přátelské, občanské, profesní, akademické nebo třeba i té politické.

Takže naposledy, bratři a sestry, díky za všechno a doufám, že se KDU-ČSL letos do sněmovny zase dostane!

Mirek Návrat

V Dobré 2. září 2013
Čtěte také:

Postkomunističtí Češi a jejich zahraniční krajané – co teď?

Nevím, jak vás, ale mě události v texaském Westu přiměly k jistému zamyšlení. O tom, jak bychom si mohli vzájemně více pomáhat a vůbec být v kontaktu s našimi krajany. Přestože si na Facebooku s jedním píšu, do té doby mi příliš nedocházelo, že v době globálně svobodného internetu, by té komunikace, předávání zkušeností či jiné pomoci mohlo být více.

Ať už to zavinil někdo předtím, nacisti, komunisti či jejich polistopadové politické produkty, ti nejlepší z našeho národa jsou pryč. Pokud neemigrovali, byli popraveni nebo umlčeni. Osobně často přemýšlím nad tím, jak to v naší zemi bude pokračovat dále. Z jednoho pohledu to pro nás vypadá dobře – podíváme-li se geograficky doleva, tak se zdá, že komunismus musel být na východě poražen, aby na západě mohl zvítězit (jak říká jeden slovenský křesťansko-demokratický myslitel a politik), že naše země je z druhé strany i mezi těmi východoevropskými na tom stejně nejlépe. Ale když si vyslechneme ty, kteří se po volbách v roce 2014 chtějí chopit moci, ať už jsou to socialisti, komunisti či jiní radikální populisti, za jejichž vlády budeme všichni zvolávat – zlatý Kalousek, tak jako dnes již někteří při pohledu na současného prezidenta Zemana začínají říkat – zlatý Klaus, tak nás optimismus lehce přejde.

A tak přemýšlím, zda bych i já emigroval, pokoušel se o odboj, nechal se zničit nebo umlčet. Co z toho by této zemi skutečně pomohlo nejvíce? Myslím si, že právě emigrace. Nic nedemonstruje stav současné české společnosti lépe, než když z naší normy, na kterou jsme zvyklí (malost, pesimismus, stěžování si, shazování lepších a aktivních atd.), začneme diskutovat s nějakým emigrantem, který je původem taky Čech, ale který měl tu poctu strávit velkou část svého života ve vyspělé kultuře. Často říkám, že zlepšení České republiky bych za jistých okolností mohl daleko lépe prospět tím, že bych jí pomáhal ze zahraničí. A něco na tom je. Můžeme sice chtít patřit k tomu nejlepšímu, co tato země nyní má, ale to nám těžko pomůže vytvořit si návyky, charakter, posilovat vůli či myslet v trošku širším obraze.

Těžko říct, zda máme my tady odsud naším krajanům co nabídnout. V každém případě mě napadá milion věcí, co bychom se od nich mohli učit my. Jak by nás mohli inspirovat, co vše by nám mohli poradit, jak by se mohli i pomocí internetu zapojit do zlepšování naší země a především vytváření svobodnější a vyspělejší společnosti u nás. Hodlám se v nejbližších dnech o ně trochu více zajímat, poznat další z nich na sociálních sítích a učit se od nich. Nejsme předurčeni k tomu, abychom tady shnili v zaostalosti, ale můžeme znovu objevit a prosadit to nejlepší, na co náš český národ (ať už bude kdekoliv na světě) kdy měl a bude mít.

Jsem rád, že mám možnost přispět svým textem do tohoto periodika a budu přemýšlet o dalších článcích, které by mohly jeho čtenáře zajímat. A možná bychom Svědomí mohli v současné české společnosti trochu více zpropagovat. Spousta schopných a často i mladých lidí o jeho existenci zatím vůbec neví.

Mirek Návrat

Autor je student politologie a psychologie na Masarykově univerzitě v Brně

 

Psáno pro Svědomí 3/2013

10 způsobů, jak si ulehčit život na Facebooku

Facebook nám denně zabere mnoho času. Pokud si nevytvoříme vlastní pravidla, může se nám stát, že se po několika minutách přistihneme, jak jedeme pořád dolů a neustále nalézáme nové a nové vtipy, zajímavé odkazy, fotky, statusy, reklamy atp. Máme otevřených pět oken online chatu a vpravo nahoře jen sledujeme, kdo co lajknul, kdo co kde okomentoval a nejlépe se do takové diskuze taky zapojíme. Jenže, jak přestat prokrastinovat, ale přesto Facebook využívat? A to efektivně?

Níže uvádím 10 tipů, které používám, a které mi život na Facebooku výrazně ulehčily:

1) Vypnout si online chat. S lidmi, s kterými si potřebuju psát, můžu komunikovat pomocí zpráv a vyjde to v podstatě nastejno. Pokud potřebuju v dané chvíli komunikovat jen s jedním konkrétním člověkem, je zbytečné, aby mi začalo psát dalších deset lidí a vyrušovat mě s něčím, co v dané chvíli zrovna řešit nechci.

2) Vypnout si „Newsticker“. To je to vpravo nahoře, kde se nám neustále ukazuje, co kdo lajknul, co okomentoval atd. Vím o třech způsobech, jak se to dá udělat. Buď ten, který používám já, tedy zmenšení okna prohlížeče na takovou šířku, kde to samo zmizí (taky to pak vypadá líp). Nebo se to dá natáhnout nahoru, že přes celou plochu v pravém panelu máme pouze (samozřejmě vypnutý) chat. Třetí možnost je vpravo dole tlačítlo „Skrýt postranní panel“.

3) Zapínat Facebook na jiné než na hlavní stránce. Když jsem se chtěl vyhnout podvědomému sjíždění neustále dolů donekonečna a objevovat nové věci, které tam mí FB friends celý den přidávají, dal jsem si ve svém prohlížeči nahoru do záložek jako výchozí odkaz na Facebook jinou stránku. Osobně používám dvě – a to vlastní seznam Positive Motivation a potom druhou s mým vlastním profilem. Ta se hodí tehdy, když chci napsat nový status, sdílet něco zajímavého a hodnotného, ale nechce se mi klikat zbytečně dvakrát nebo odolávat pokušení při spuštění hlavní stránky Facebooku.

4) Nečíst nové statusy ode všech. Na Facebooku máme mnoho známých (záměrně píšu známých, příp. FB friends, protože český překlad slova přítel potom vede k tomu, že veřejně známá osobnost přijme žádost o FB přátelství, a nekritičtí fanoušci si ihned myslí, že se rázem připojili do okruhu nejbližších přátel dané celebrity). Jen málo lidí ale sdílí opravdu kvalitní věci. A jen hrstka z nich nás skutečně zajímá (rodina, nejbližší přátelé, veřejně známé osobnosti atp.). Proto je dobré vytvářet si seznamy přátel (např. rodina, politika, Best of Facebook atd.). Ten pro nás nejdůležitější si rovněž můžeme dát do záložek v prohlížeči.

5) Sdílet jenom kvalitní věci. Asi bych neměl pravdu, pokud bych řekl, že nikdo není zvědavý na to, kdy zrovna jdu na záchod, že jsem zvládl už osmou zkoušku, že je mi zrovna špatně, že mě zrovna naštval Zeman atp. Myslím si, že při sdílení takových věcí jen pro své nejbližší, to i může mít nějaký smysl. Ale pro všechny FB friends? Nebo i veřejně? Podle mě zbytečné. Každopádně, co naopak smysl má, je sdílení kvalitních věcí, které se jen tak nikde nedozvíme. Věci, které nějak souvisí s tím, čím se zabýváme, v čem jsme dobří, co by mohli naši FB friends ocenit a potřebovat.

6) Vypnout si upozornění skupin a událostí, které pro nás nejsou urgentní. Jsou sice takové, u nichž je pro nás důležité, aby každý příspěvek, který se tam objeví, byl v našem životě. Většina je však zbytečných. Přesto má Facebook jako výchozí nastavení to, že nás na ně upozorňuje.

7) Měřit si, kolik na Facebooku skutečně strávíme času. Když Filip Dřímalka říkal, že budeme překvapeni, kolik času tam skutečně trávíme, říkal jsem si, že je to blbost. Že tam prostě tolik času během týdne strávit nemůžu. Tvrdá data mě však šokovala. Pro to, jak zjistit, kolik času na počítači a na internetu během týdne strávíte, existuje zdarma program RescueTime.com.

8) Odhlásit se z Facebooku na svém smartphonu. Možná je zbytečné něco takového říkat, ale někdy máme pocit, že chceme žít online 24 hodin denně a bez toho to nepůjde. Jenže pokud chceme žít vyrovnaný a naplněný život, těžko se nám to podaří, budeme-li pořád online, neustále vyrušováni tím, co se tam děje. Děje se. A pořád. Nemá smysl mít zapnuté upozornění (a ještě snad s vibracemi nebo zvuky) na našem mobilu.

9) Ego surfing na Facebooku. Je dobré si občas projít, co o nás na Facebooku může kdo vidět. Jsou věci, které chceme, aby viděla veřejnost. Už málokdo si ale uvědomí, že to uvidí nejen známí známých na Facebooku, nejen česká veřejnost, ale taky kolegové, potenciální zaměstnavatelé, zaměstnanci, klienti, obchodní partneři, novináři, bezpečnostní složky států, ale taky celý svět, tedy i různé kultury, a i tito lidé umějí používat překladač. A potom je tady to, co chceme, aby viděli jen ti, které máme ve FB friends, naši kamarádí, naši blízcí, a to, co vidíme jenom my (např. to, když nám někdo hodí něco na Timeline nebo nás někde označí). Nastavme si soukromí, podívejme se na náš profil v režimu „Zobrazit jako“ a přemýšlejme, co o sobě vlastně chceme světu sdělit.

10) Nebo si Facebook zablokovat úplně. Existují stránky, které nám na námi stanovený čas vypnou v prohlížeči přístup k Facebooku úplně. Abychom jej mohli zapnout, musíme restartovat počítač, a to nás radši přejde chuť na Facebook. Osobně jsem to sice ještě nikdy nepoužil, možná proto, že výše uvedené body pomohou i tak, ale taky z toho důvodu, že když potřebuju něco dělat, tak je to často i na Facebooku.

Mít či nemít?

Jsou lidé, kteří Facebook bojkotují. Často si říkám, že život bez něj by byl snadnější. Trvá to ale jen několik vteřin, než si uvědomím, jak mi usnadňuje život v jiných oblastech. Facebook není zlo sám o sobě. V podstatě je neutrální, a tak jako u jiných věcí záleží pouze na tom, k čemu jej my sami používáme a co z něj dokážeme vytěžit.

Čtěte také

  • Chcete lepší svět? Přestaňte se dívat na zprávy na Nově!
  • Životní styl T. G. Masaryka