Minulý semestr jsem trávil na Erasmu v Lublani, nicméně chtěl jsem si vyzkoušet i něco, co bude nejen na západ od Ostravy, ale i na západ od Prahy. Navíc studium v Německu je prostě lákavé. Jaké jsou moje první dojmy?
Jsem na univerzitě v Marburgu uprostřed Německa ve spolkové zemi Hesensko. Je to poměrně malé město (něco přes 70 tisíc obyvatel) a je hodinu na sever vlakem od Frankfurtu. Nutno říct, že v Německu věci fungují. Ale strašně byrokraticky a opožděně. Když jsem například dorazil na vlakové nádraží ve Frankfurtu a konečně našel pokladny, šel jsem k té, kde zrovna nikdo nebyl, abych se zeptal, jestli si tam můžu koupit lístek do Marburgu. Ano, ale nejdříve si musím vzít pořadový lístek. Tak jsem se trošku zasmál, ale když jsem se po chvíli dostal na řadu, tak bylo vše profesionální a v pohodě a obsluha nápomocná a schopná komunikovat anglicky.
A takových šíleností je tady víc. My privilegovaní studenti z EU máme tu výhodu, že pokoj na kolejích (v mém případě i s krásným výhledem na celé město i místní zámek na kopci) dostáváme automaticky. Ale zámořští studenti takové štěstí nemají. Někteří z nich byli hodně překvapení, když jim tutoři, kteří nás prvními dny provázeli, říkali, že řada na získání nějakého podnájmu tady trvá i více než rok (něco mi říká, že to souvisí s místní levicovou radnicí a snad i regulovaným nájmem). Ale nebyli by to Němci, aby nechali tyto studenty napospas, takže pro ně mají dočasné náhradní ubytování.
Ne úplně ideální bylo i to, když Němci v sobotu slavili 25. výročí sjednocení, takže byly obchody v tento svátek zavřené, a zároveň je mají zavřené i v neděli, takže si všichni museli nakoupit jídlo na dva dny dopředu. Věřím, že demokratická shoda německé společnosti na tom, že obchody budou v neděli zavřené, může být velice dobrá pro kvalitu života zaměstnanců a společnosti jako celku, ale přece jen je to dost nepraktické a omezující svobodu zákazníků.
S jednou tutorkou jsme pak v rámci orientačního programu procházeli podchodem k naší fakultě. Ten byl nehorázně špinavý, na zemi, po stěnách i na stropě. Tehdy jsem si říkal, jestli jsem skutečně v Německu. Naše průvodkyně nám pak ale říkala, že ví, že je ten podchod strašný, ale že ona s tím nemůže nic udělat. To jsem se trošku zasmál, protože například na americké mentalitě obdivuju to, že lidé nečekají, až jim nějaký úřad povolí něco udělat, ale když je to potřeba, tak se prostě místní komunita domluví a nějak si to zařídí.
Jenže tady se zdá, jako by Němci pro každou věc měli svého byrokrata a čekají, že ti také udělají všechno, co by normálně mohla udělat občanská společnost sama. A když to nikdo nedělá, tak se prostě vymluví na to, že to není v jejich kompetenci. Ale řekl bych, že to může taky více souviset s tím, jak je Marburg přehnaně levicový a jinde buď lépe fungují místní úřady nebo skutečná občanská společnost.
A když jsme u toho, tak po tom, co jsme dorazili na místní katedru politologie, tak si člověk najednou připadal, jako by se ocitl v Sovětském svazu. Ani ne kvůli tomu, že budova fakulty je v architektonickém stylu, který bychom u nás nazvali pejorativně prostě komunistický. Ale spíše kvůli všemožným rudým nápisům na nástěnkách i na stěnách. Rudým hvězdám, srpům a kladivům, nápisům o tom, že kapitalismus je mrtvý atd. Ze srandy jsem se litevského kolegy vedle mě zeptal, jestli to v jejich zemi není náhodou zakázané. Říkal, že ano. Ostatně, jestli zakazujeme nacistické symboly, tak by se slušelo zakázat i ty komunistické (a ideálně tedy nezakazovat ani jedny).
Obecně mi přijde, že Němci všechno zbytečně komplikují. Možná je to i tím jazykem a jejich přehnaněanepřehlednědlouhýmislovy. Ale kdyby omezili zbytečnou byrokracii, tak by podle mě mohli být daleko bohatší. Přijde mi, jako by dopředu řešili všechny eventuality, které by mohly nastat, a které se většinou ani nestanou. Jako by na všechno měli pořadové číslo. Ostatně na naší fakultě se prý liší číslo místnosti (ve smyslu názvu) a číslo na dveřích. Pro úřední přehled asi dobré, ale pro běžný život opět dost nepraktické a zbytečně komplikované.
Ale není to jenom toto. Jeden z důvodů, proč uspěl nacismus, bylo to, že německá ekonomika byla totálně zasekaná kartely a monopoly napojenými na stát. A jeden z hlavních důvodů, proč po válce Němci zažili ekonomický zázrak, bylo to, že přejali tržní konkurenční ekonomiku, kde se snažili, aby žádné monopoly a kartely a hlavně korporace napojené na stát nebyly. Jenže tady mám z dnešního Německa už trošku opačný dojem.
V rámci orientačního týdne na univerzitě jsme se dozvěděli, že zaplatit semestrální poplatek musíme přes účet v německé bance. Zřejmě to nemá žádný důvod. Aby toho nebylo málo, tak nám pomohli si ten účet otevřít. Takže tam byli lidé ze dvou bank a mohli jsme si vybrat, v které z nich si jej otevřeme. Samozřejmě, kdybychom do toho investovali více času, tak si můžeme vybrat ze všech dalších, ale toto je jen malá ukázka toho, jak se zdá, že vybrané velké korporace (zde banky) jsou napojené na veřejné instituce (studentskou organizaci), což jim pomáhá v jejich byznysu.
No a než něco pochválím, tak ještě trošku kritiky. To, že se musíme jako občané EU registrovat v další členské zemi k pobytu na místním úřadě, mě překvapilo už ve Slovinsku. To se dá pochopit. Ale Němci platí církevní daň. A ve formuláři pro úřad byla položka, jaké máme náboženské vyznání. Ptal jsem se Američana vedle mě, jestli si umí představit, že by se na něco takového měly právo zeptat úřady v Americe. Samozřejmě, že ne. Na druhé straně tam byly i položky, které se ptaly na to, zda vlastníme zbraň nebo výbušniny. Abych byl ironický – jsem si jistý, že případní zločinci jim to tam určitě poctivě vyplní.
V každém případě vyřízení registrace k pobytu bylo opět v pohodě. Dokonce mě překvapilo, že většina úřednic byly mladé a sympatické. Co bylo ovšem docela vtipné, je to, že hlavní městský úřad byl 15 minut cesty autobusem někde na konci města. Jako by nemohl být v centru. Jako by v roce 2015 nešlo vše vyřídit online. Ale to už se dostávám k tomu, co mě na Německu překvapilo spíše příjemně.
Po cestě zpátky se v autobuse stalo něco, co si u nás zatím neumím moc představit. Když už měl autobus na zastávce zavřené dveře, tak ještě dobíhala nějaká slečna (už nevím, jestli byla Asiatka nebo muslimka). A dva starší původní Němci nezávisle na sobě okamžitě přiskočili k tlačítku na otevírání dveří, aby jí pomohli. U nás jako by něco takového bylo spíše nepatřičné, navíc pomáhat menšině, navíc by na toho člověka často nečekal ani ten řidič autobusu.
Podobná věc, kterou si v naší postkomunistické zemi zatím neumím moc představit, je to, když jsem byl v obchodě se studentem z Nigérie, který si kupoval hrnek. U pokladny na něm ale chyběl čárový kód a prodavačka nevěděla, kolik stál. Říkal jsem, že to bylo jen kousek od pokladny, tak mě požádala, jestli bych se nezašel podívat, kolik to bylo. A pak mi prostě důvěřovala, že jí řeknu pravdu. U nás by věděla, že Čech, který by jí tu pravdu řekl, by si připadal hloupě, jako by prodělal, když neokradl někoho jiného.
Jako studenti máme možnost jezdit veřejnou dopravou po celém Hesensku a okolních městech zdarma, takže určitě bude řada příležitostí poznat německou mentalitu více a taky se o tom rozepsat. Například i o takových vtipných věcech, jako je to, že snad mají zákon na to, že do sauny si člověk může vzít pouze ručník, ale už ne plavky nebo sluneční brýle (otázka, proč by to někdo vůbec dělal, je podobně vtipná, jako proč na to potřebují mít zákon). Nebo že do knihovny ve škole si s sebou nemůžeme vzít batoh a oblečení, ale to musíme nechat u vchodu, kde je ale prý nějaký veřejný zaměstnanec, který ty věci hlídá. Ostatně ono by tady asi stejně nikoho nenapadlo, že když to není jeho, tak si to nebude brát.