Rakousko 2016: Volil bych Karla Habsbursko-Lotrinského

Rakouský lid musí vyslat signál do Vídně, Berlína a Bruselu. Proto bych nemohl volit Van der Bellena. Nicméně, nemohl bych volit ani FPÖ. Jak z toho ven?

V České republice máme v současnosti taktéž problematického prezidenta. Taky děláme tu hloupou věc, že jej volíme přímo. A to nás přivádí k otázce, proč jsou naše země vůbec republikami. Jako politický liberál věřím v ústavní a parlamentní režim. Ale vážně, nebylo by pro naše země lepší, kdybychom měli krále (nebo královnu) místo prezidentů?

Nemusíme být federace, jako jí tehdy po první světové válce mohlo být Rakouské císařství (či Rakousko-Uhersko). Ale mohli bychom být personální unií. Mohli bychom být svobodné a suverénní země s jednou hlavou našich států.

Stejně jako je Alžběta II. královnou Nového Zélandu, tak by mohl být Karel Habsbursko-Lotrinský králem českých zemí. A také králem Rakouska a možná i Slovinska nebo dalších zemí bývalého Rakouského císařství, které by si přály být ústavními a parlamentními monarchiemi místo republikami.

Hofer nebo Van der Bellen?

Vůbec Rakušanům nezávidím, že si nyní musejí vybírat mezi těmito dvěma možnostmi. Jejich elity selhaly a zdá se, že problém s masovou imigrací eskaloval. Jejich elity se svých lidí zřejmě zapomněly zeptat, zda s takovým množstvím imigrace skutečně souhlasí a zda je vůbec realistické se s tím vypořádat.

Samozřejmě, jsme Evropané, chceme být humanisté a od našich předků jsme zdědili velký pocit viny, takže cítíme povinnost pomáhat v tomto světě těm méně zvýhodněným. Ale taky jsme zdědili civilizaci, která nesmí být zničena. Ne pouze netolerantními kulturami uvnitř ní samotné, ale taky logickou radikální reakcí od domácího obyvatelstva.

Pokud by elity, a zejména ty středopravicové, nenechaly věci zajít až tak daleko, tak by si dnes Rakušané nemuseli vybírat mezi někým, kdo zřejmě stále nerozumí tomu, jaký ten problém je, a někým, jehož strana je velice problematická.

Co se mě týká, tak pokud bych mohl v těchto volbách dát svůj hlas, tak bych šel odevzdat vlastní hlasovací lístek, na který bych napsal jméno výše zmíněného krále, a zároveň bych doufal, že Hofer nebude tak špatný, a že elity ve Vídni, Berlíně a Bruselu začnou chápat, že se něco musí změnit dříve, než vznikne prostor pro daleko radikálnější strany, než je FPÖ.

In English – Austria 2016: I would vote for Karl Habsburg-Lothringen

Amerika 2016: První republikánské fórum

První a možná i poslední takhle věcná debata. I když to ani nebyla debata, spíše forum, kde na sebe kandidáti neměli reagovat, a pokud tak činili, tak pozitivně. Zúčastnit se odmítl Trump, na pozvánku nereagoval Huckabee, zaregistrovat se nestihl Gilmore. Tři ze senátorů (Cruz, Paul a Rubio) se kvůli hlasování nemohli zúčastnit osobně. Nejvíce jinak neutrální publikum rozesmál Graham.

Pořadí, v jakém kandidáti mluvili, bylo náhodně vylosované. V první části pořadu každý z nich zhruba 5 minut odpovídal na otázky moderátora. Seděli na vysoké židličce na pódiu. V druhé části byl jejich čas ještě kratší a následně měli 30 sekund pro své poselství voličům. Když hovořil jeden kandidát, ostatní vedle sebe seděli v publiku. Kamery televize C-SPAN občas snímaly i jejich tváře. Těžko říct, do jaké míry náhodně, kdy třeba Graham zrovna rozesmával Fiorinu, Pataki něco dělal na mobilu a Bush se zrovna smál, když Carson říkal, že po dnešku už ho (Carsona) snad budou lidi znát.

Rick Perry

Jako první byl na řadě tento texaský guvernér, který má zjevně rád teatrální projevy, takže ještě předtím při představování kandidátů zasalutoval. Místy působil nudně a chvílemi jako by si hrál na drsného prezidenta z hollywoodského filmu, nicméně i on dokázal publikum a své soupeře rozesmát.

Hlasatelé u něj připomněli, že v Texasu za jeho vlády vznikla spousta pracovních míst. Zdůrazňoval, že k růstu je potřeba učinit škrty v rozpočtu, a i tím jít lidem příkladem a ukázat, jak je nutné žít. Zdůrazňoval, že regulace mají být férové a předvídatelné, že nejlepší dny má Amerika před sebou. A připomínal také, že je potřeba používat domácí energetické zdroje a mít na paměti i modré límečky – tedy manuálně pracující. Vychvaloval Reagana i to, že na výsledky dobré politiky je nutné si pár let počkat. Své vystoupení ukončil větou, že když se Američané dostali přes Cartera, tak se dostanou i přes Obamu.

Rick Santorum

Další Rick a další kandidát z roku 2012. I on se snažil působit jako drsňák a i on byl místy nudný. Při záběru na publikum to vypadalo, jako by se snažil někoho zesměšňovat. Mimo jiné se opřel do letošního rozhodnutí Nejvyššího soudu o rovnosti manželství homosexuálních párů, kdy podle něj v ústavě neexistuje žádný základ pro toto rozhodnutí. Připomněl taky, že i Lincoln pro zrušení otroctví použil parlament, nikoliv Nejvyšší soud.

Postavil se proti návrhu na zdaňování internetu, za zjednodušení daňového systému, rovné daně, proti pobídkám. Prohlásil, že těch pár věcí, které za 8 let prosadil Obama, by šlo během chvíle zrušit, a že on tak učiní a zruší všechny věci, které podle něj stály za ztrátou amerických pracovních míst. Chce také prostředí, které bude přátelštější pro podnikání a pro americké pracovníky. Kritizoval republikány, že často zdůrazňují hlavně malé podnikání, ale že 90 % lidí nevlastní žádnou firmu.

John Kasich

V mnoha směrech umírněný guvernér Ohia nezapomínal zmiňovat fráze typu God-fearing people, Lord atd. Rozpočet má být vyrovnaný především proto, že je to hodnotová otázka. On sám jej dostal do přebytku, snížil řadu daní. Připomněl, že ekonomický růst nemá být ta jediná věc, ale že je důležité myslet i na mentálně nemocné, pracující chudé atd. Zmínil i to, že on volby vyhrál s podporou žen či Afroameričanů. I to, jak kdysi jako kongresman pomáhal reformovat Pentagon. Mluvil i o tom, že během svého života sice krátkou dobu působil v soukromém sektoru, ale že většinou bylo jeho posláním být služebníkem ve vládních službách (no česky to zní blbě – servant in government service).

Často z jeho vystoupení byl cítit důraz na to, aby lidé znovu pocítili ideu amerického snu, že všichni mohou růst vzhůru a každého do to toho snu musíme zahrnout. Moderátor jej vyzval, že může kritizovat ostatní republikány, ale to odmítl a spíše se zaměřil na všeobecnou kritiku strany ve smyslu, že se musí změnit to, že lidé mají často pocit, jako by republikánům o ně nešlo.

Lindsey Graham

Jižanský senátor, který je znám tím, že se nikdy neoženil a nikdy v životě neposlal e-mail, se většinu času zaměřil na zahraniční a bezpečnostní politiku. V té druhé působí jako antiteze Randa Paula, kdy se vyslovil za posílení NSA, FBI či armádního rozpočtu. Také kritizoval současného slabého prezidenta i to, že byl mezi těmi, kteří mu tehdy říkali, že stahovat z Iráku vojáky předčasně je velká chyba. Dle něj je třeba mít na Blízkém východě více vojáků, a že to myslí vážně, že tam byl atd. A také je nutné něco dělat se Sýrií, z níž nás teď mohou radikálové atakovat.

Jeho vystoupení ale bylo především vtipné v pozitivním slova smyslu. Zaujal i tím, že se pochlubil, že on sám má nárok na nějaký typ sociálních dávek, ale že jej odmítl využívat, aby tak mohli činit ti potřebnější. Připomněl i svou senátní podporu pro zákony, které snižují vládní utrácení, reformují sociální systém a federální minimální mzda by se podle něj především neměla zvyšovat. Zdůrazňoval i to, že vyrovnaný rozpočet se republikánům těžko podaří prosadit bez demokratů, stejně jako řada dalších rozumných řešení.

Chris Christie

Guvernér při těle z New Jersey navázal na Grahama v tom, že je nutné požádat lidi, kteří se mají dobře, aby nevyužívali sociálních výhod, na které mají nárok. Na republikána poněkud překvapil, když prohlásil, že válka proti drogám byla chyba, a že lidé, kteří jsou na drogách závislí, nejsou ani tak zločinci, jako spíše nemocní, kteří potřebují léčbu, a ne vězení.

Zmínil i to, proč nekandidoval už před 4 lety, kdy se ještě necítil připravený, ale teď už je, a proto se rozhodl. Připomněl i své úspěchy, kdy dokáže vyhrávat a dělat důležité reformy v modrém státě, vyrovnávat rozpočty, snižovat daně, vytvářet nová pracovní místa v soukromém sektoru a prý, že když říká, že něco udělá, tak to taky udělá, a pokud ne, tak to neříká.

Ben Carson

Jeden ze tří republikánských kandidátů, kteří nejsou jako oni – politici. Přijde mi, že tento respektovaný lékař, který je jediným afroamerickým kandidátem, mluví málo srozumitelně, jako by se sekal, a když přestal nosit brýle, tak vypadá jako náš bývalý prezident trošku divně. Nicméně jeho silnou stránkou je, že působí autenticky a inteligentně. I on dokázal rozesmát publikum.

Daně by se mu líbily jako biblické desátky, ideálně bez odpočtů a různých úlev. Soudce Nejvyššího soudu by vybíral podle toho, zda znají historii a rozumí ústavě. Vyslovil se proti socialismu – tedy myšlence, že když někdo vydělal miliony, že mu to musíme vzít. Naopak by rád vytvářel prostředí, kde budou moci všichni investovat a růst. Oceňoval i různorodé prostředí, talent a schopnosti lidí. Dle něj je také nutné skončit s válkou proti ženám, příjmovou válkou, věkovou, náboženskou či rasovou. Je nutné přestat být takto rozdělenou společností, přestat řešit republikánské nebo demokratické problémy, ale soustředit se na řešení amerických problémů.

Jeb Bush

Syn a bratr bývalých prezidentů působil místy roztržitě, jindy zase jako suverénní lídr. Připomínal své úspěchy ve funkci floridského guvernéra. Kolik malého podnikání bylo vytvořeno, jaké udělal reformy, že jeho cílem je stejně jako tehdejší – 4% ekonomický růst. Upozorňoval na to, že spojenci dnes Americe moc nevěří, protože si nemohou být jistí, za čím USA stojí.

Vyvracel tradiční pověru, která se s ním pojí, a sice – že podporuje tzv. common core (tedy to, aby federální vláda rozhodovala o tom, jaké budou školní osnovy v celé Americe). Dle něj by osnovy měly být řízeny jednotlivými státy a implementovány lokálně, tedy ne federální vládou. Ta by tomu měla pouze poskytovat podporu. I jemu se podařilo ostatní kandidáty a publikum rozesmát a na závěr řekl, že toto fórum ukázalo, že každý z těchto republikánských kandidátů je o mnoho lepší než kdokoliv z těch u demokratů.

Carly Fiorina

Jediná žena a zároveň jedna ze tří ne-politiků působila místy nesympaticky, až povýšeně. Často se vymezovala proti profesionální politické třídě, mluvila o tom, jak Hillary lhala v řadě věcí. Finanční krizi v roce 2007 podle ní způsobily vládou sponzorované hypoteční společnosti (Fannie Mae a Freddie Mac) a vláda by se dle ní neměla účastnit hypotéčního byznysu. Stejně tak připomněla, že Obamou prosazená regulace finančního sektoru, tzv. Dodd-Frank ničemu nepomohl, že po něm jsou akorát velké banky ještě větší a ty malé zkrachovaly a snížil se jejich počet.

Kritizovala i tzv. crony capitalism a vyjádřila potřebu reformovat byrokracii. Její první telefonní hovor ve funkci by byl izraelskému premiérovi – na podporu – a druhý vůdci Iránu, pro kterého by měla jasné poselství. Taky jmenovala americké spojence na blízkém východě, naše přátele proti ISIS. Připomněla, že začínala jako sekretářka a vypracovala se na jednu z nejvýše postavených manažerek na světě. Dle ní je to možné pouze v Americe. Mimo jiné také citovala Margaret Thatcherovou.

Bobby Jindal

Lousiánský guvernér indického původu zdůrazňoval, že „jsme všichni Američané“, že by se mělo přestat s rasovým a dalším rozlišováním. Dle něj je třeba zabránit tomu, aby se americký sen přeměnil v evropskou noční můru. Kritizoval Sanderse, že je socialista, a Hillary je podle něj to samé co on. Jmenoval nějaké úspěchy ze svého státu, poukazoval na to, že skutečný svět a vládní pracovní místa jsou dvě rozdílné věci. Často mluvil proti lobbistům, proti Washingtonu, proti gun-free zónám, proti dohodě s Iránem.

První věc, kterou by ve funkci udělal, je zrušení Obamovy amnestie pro nelegální imigranty. Stál by za Izraelem, i za a Evropou proti Rusku. Chce rovnější daně, zrušit regulace environmentální agentury (EPA) a podle něj by se nemělo omezovat financování kampaní, které považuje za součást svobody projevu, a věří, že vyhrát nemusí ten s nejvíce dolary. Celkově zněl hodně jako Tea Party a jeho hlavní poselství je, že je třeba zabránit cestě k socialismu.

Scott Walker

Dle mého bylo vystoupení guvernéra Wisconsinu na tomto fóru nejlepší, ale možná to bylo jen proto, že mluvil velice srozumitelně. Připomněl to, že je skaut, že je přátelský životnímu prostředí, ale že všechno zelené musí jít ruku v ruce s udržitelnou ekonomikou. Zdůrazňoval své reformy, že vyrovnal rozpočet, snížil daně, reformoval školství, které se podle něj musí vrátit zpět z Washingtonu do jednotlivých států, podobně jako ochrana životního prostředí, zdravotnictví atd.

Označoval se za pro-worker a pro-tax-payer reformátora. Zdůrazňoval odměňování na základě zásluhy a výkonu. Sám by ponechal social security pro ty, co už tam jsou, tak jak je, ale pro jeho a další generace by už udělal reformy a taky by to nechal více na státech. Zdůraznil, že on dokázal 3x ve 4 letech vyhrát v modrém státě s děláním velkých činů, které mají výsledky. Dle něj se musí moc vrátit zpět do rukou lidí.

George Pataki

Bývalý guvernér New Yorku v době útoků z 11. září. Působil na mě neautenticky. Je znám tím, že je v řadě věcí dost umírněný, ale důrazně se vyslovoval proti Obamacare, proti common core, proti Planned Parenthood atd. Nejhůře současný daňový systém dle něj dopadá na veterány a manuálně pracující.

Zdůrazňoval ale, že je nutné mít hlasy demokratů pro rozumné konzervativní reformy, že je třeba sjednocovat, ne polarizovat. Také prý udělá vše, aby zničil ISIS a radikální džihádisty a i dle něj se vláda musí vrátit zpět lidem.

Rand Paul

První země, které by ve funkci navštívil, by byli dle něj američtí partneři Čína a Rusko. Problém velkých dluhů vysokoškoláků by řešil většími odpočty z daní. Dle něj neexistuje žádný oběd zdarma, stejně jako není žádné vzdělání zdarma. Výrazně se opřel do sbírání záznamů telefonních hovorů běžných a nevinných Američanů. To se má zaměřit jen na teroristy a má se lépe pracovat s informacemi, které o nich máme – což prý selhalo např. tehdy v Bostonu. Taky kritizoval vyšetřování, které svého času vedla Obamova vláda vůči skupinám Tea Party.

On sám by se definoval jako konstitucionalistický konzervativec. Do války by šel jen výjimečně – jako poslední, ne jako první možnost. Dle něj je nutné mít novou GOP, prosazovat svobodu, nízké a rovné daně, zbavit se regulací, reformovat kriminální spravedlnost tak, aby všichni byli bráni pod stejnými pravidly. A zdůraznil i to, že v klíčových státech je to on, kdo má nejlepší výsledky v průzkumech proti Hillary.

Ted Cruz

Senátor z Texasu by se podle mě dobře uživil v nějaké islámské zemi – jako kazatel. Jeho projevy jsou často strašně patetické. Má to něco do sebe, ale u nás by to znělo strašně směšně. Naštěstí je ale maximálně na straně Tea Party, takže často kritizoval tzv. washingtonský kartel, kariéristické politiky v obou stranách, lobbisty – a že když se proti nim postaví, tak ho atakují všichni – demokrati, establishmentová média i někteří republikáni a připomíná, že naposledy to byla Reagan revolution, která se tomu kartelu dokázala postavit.

Dohoda s Iránem je podle něj katastrofou, on sám by sankce naopak ještě zpřísnil. Zdravotní reforma se musí dělat na základě zdravého rozumu – dát více moci pacientům, ne byrokratům a volit volno-tržní řešení a vytvořit jeden velký trh napříč celými státy a mít zdravotní péči personalizovanou a dostupnou. Volby v roce 2016 považuje za referendum o Obamacare. Opět připomínal příběh svého otce, který považuje za základ DNA Ameriky – její svobody a příslibu. Důležité jsou pro něj ústavní svobody a principy svobodného trhu.

Marco Rubio

Oproti předchozím dvěma na telemostu, šel foridský senátor přímo k věci. Vyslovil se proti legalizaci marihuany a dalších drog, zdůrazňoval i problém s alkoholem, a že různé opiáty na předpis prý pak vedou k přechodu na tvrdší drogy. V imigrační reformě je třeba učinit 3 kroky – zajistit, aby vše bylo pod kontrolou; taky je potřeba elektronický systém na rozpoznání lidí – na letištích, u zaměstnavatelů atd.; a zároveň modernizovat systém pro legální imigranty – aby Amerika nepřijímala většinou jen příbuzné imigrantů, ale na základě zásluh (merit), a ty, kteří se chtějí stát Američany, ne v USA jen žít. Pokud splní různé podmínky, tak by měla být postupná cesta k občanství možná i pro ilegální imigranty.

Dle něj si Amerika musí rozhodnout, jakou zemí chce ve 21. století v měnícím se světě být. Vyjmenoval také její největší hrozby – Čínu, Rusko, džihásty – a není to jen ISIS, ale stále i Al-Kajda a další. Amerika taky musí hrát roli lídra a být vojenskou mocností. Vláda dle něj musí sbírat klíčová data, a pokud toho bude zneužívat, tak musí padat tresty a zodpovědní lidé jít do vězení. Ke konci připomněl i své klíčové sdělení – o svých rodičích, jak byli obyčejní, a že on je teď kandidát na amerického prezidenta. Že je to cesta, která je podstatou amerického snu, a že Amerika musí být i nadále tou zemí, kde mohou rodiče pro své děti udělat to, co ti jeho udělali pro něj.

Závěr

Republikánských kandidátů je fakt hodně, a to tam 3 z nich ještě chyběli. Snad u každého z nich existuje důvod, proč jim fandit, a bude hodně těžké říct, kdo z nich vypadne a kdo koho podpoří. Je už ale jasnější, do jakých ideových škatulek by se dali jednotliví kandidáti zařadit. Viděl bych to asi takto:

Tea Party, radikálové a populisti:
– Trump, Cruz, Jindal, Carson a pak libertariánský Paul

Sociální konzervativci a náboženská pravice:
– Huckabee, Santorum

Republikáni ideově mezi Tea Party a umírněnými:
– Walker, Perry, Fiorina, Rubio, Kasich

Umírnění a establishment:
– Bush, Pataki, Gilmore, jestřáb Graham, Christie

Určitě by to šlo rozlišit a pojmenovat ještě lépe, a taky je možné, že mi některé další zajímavé nebo důležité věci z tohoto fóra unikly. Kdybyste našli nějaké nepřesnosti, tak klidně dejte vědět. Ve čtvrtek se koná první regulérní debata s 10 kandidáty, kteří vedou v průzkumech vybraných televizí Fox News. Ti ostatní, kteří dosahují alespoň 1 %, budou mít možnost debatovat ještě pár hodin předtím. Účastníky první debaty už známe. Odkaz na záznam pondělního fóra najdete zde a více informací o kandidátech pak na tomto odkazu.

Dále čtěte:

Jaký volební systém pro sněmovní volby?

Text byl psán pro předmět POL402 Analýza české politiky

Shrnutí:

Vzhledem k délce vlastní analýzy shrnu studované texty jen krátce. Kubát kromě racionalizace parlamentního režimu navrhuje přejít na absolutně většinový dvoukolový systém s polouzavřeným druhým kolem po vzoru Francie. Výhody spatřuje v eliminaci nesystémové KSČM, avšak v možnosti menších středových stran uspět, pokud se dokážou spojit. Systém by pak mohl vést k bipartismu či alespoň bipolárnosti.

Navrátil argumentuje, že nepotřebujeme většinový systém, ale stačí mít ten stávající proporčnější. Navrhuje obrátit postup přerozdělování, což by pomohlo menším stranám, a argumentuje, že by to zároveň bylo výhodné i pro ty velké, protože koalice by pak disponovaly větším počtem hlasů. To dokládá na příkladu Topolánkovy vlády. Charvát jeho argumentaci podporuje a doplňuje o to, že problémy nestabilního vládnutí jsou spíše kulturně-historické, a že ani změna volebního systému by je nedokázala vyřešit.

Interpretace a kritická analýza:

Tak jako řada politologů a politiků se i já přikláním k tomu, že určitá reforma volebního systému do sněmovny je nutná. Ten současný považuji za nevyhovující z několika důvodu: a) nízká akceschopnost vlád – slabé většiny; b) neumožňuje pravidelné střídání levice a pravice i z důvodu přítomnosti nesystémové KSČM; c) vytváří potenciál pro vznik patových situací; d) generuje anonymní, osobnostně a hodnotově nevýrazné poslance; e) vládní program je nejasný, stejně tak odpovědnost při plnění předvolebních slibů; f) je mnoho propadlých hlasů; g) a ve skutečnosti není tak proporční, jak by mohl být a znevýhodňuje malé strany.

Možností, jak volební systém reformovat, se nabízí celá řada. Je na místě se ptát, jestli je pro Českou republiku vhodnější většinový nebo poměrný systém. Vzhledem k dlouhodobé existenci dominující socio-ekonomické cleavage a celkové homogenitě společnosti se zdá, že v tomto smyslu není důvod, abychom nemohli mít systém většinový.

Problém nastává tehdy, podíváme-li se na aktuální stranický systém. Stran, které lze do jisté míry považovat za relevantní, je v současnosti ve sněmovně 7. Připočteme-li senátní zelené, europarlamentní Svobodné, téměř europarlamentní Piráty a od TOP 09 se odštěpující STAN, tak se nezdá, že by většinový systém v tuto chvíli vedl k bipartismu. Nemluvě o turbulencích, které stranický systém v posledních letech prožívá.

Navíc ideově/politicky/stranicky se česká společnost až tak homogenní být nezdá. Konfliktních linií je více – západ/východ; zavedené/nové strany; více EU/méně EU atd. Ve středu máme strany konzervativní, liberální i populistické. Na pravici zase euroskeptické, eurorealistické i eurolidovecké. Levici zase rozštěpuje pro-západní a pro-východní křídlo. Zdá se, že v současnosti má existence několika stran smysl.

Nicméně abych se vrátil k volebním systémům a jejich vhodnosti pro Českou republiku, tak se pokusím uvést ty, o kterých lze uvažovat, a nastínit jejich případné výhody a nevýhody. Uvádím je v pořadí od nejvhodnějšího po nejméně vhodný.

1) Zproporčnění a úprava současného. Výhodou je zachování a zpřesnění poměrného s ohledem na roztříštěnost stranického systému. Navíc by nebylo nutné měnit ústavu. Neřeší ovšem nutnost sestavovat koalice, nesystémovou opozici atp.

2) Bonus pro vítěze a zvýhodnění malých stran. Mohl by být vhodný, ovšem problém je znečištění systému, inspirace v zemích jako Řecko či Itálie a paradoxně, pokud by Paroubek nesvrhl Topolánkovu vládu, a tento návrh by se prosadil, tak bychom od roku 2010 mohli mít vládu ČSSD a KSČM v čele s Paroubkem, protože TOP 09 i VV před volbami deklarovaly, že by do vlády s ČSSD nešly. Na druhou stranu je otázka, jaký by byl v takovém případě politický osud Zemana či Babiše.

3) Dvoukolový většinový uzavřený. Budeme-li částečně vycházet z toho, zda tento systém používaný v Senátu dokáže generovat jasné většiny, tak lze usuzovat, že by to možné být mohlo. Zároveň umožňuje parlamentní přežití menším (středovým) stranám nebo i jejich posílení v případě, že by si moc mezi sebou nezdravě rozdělily dvě největší strany. Nevýhodou je nutnost jít k volbám do sněmovny dvakrát po sobě a také potřeba nakreslit nové volební obvody, což by se neobešlo bez politických střetů či nutnosti hledat kompromisy, protože abych to uvedl na příkladu svého frýdecko-místeckého okresu, tak horizontální rozdělení jeho zbytku by mohlo pravici pomoci více než to vertikální.

4) Dvoukolový většinový polootevřený. Kubátův návrh se zdá být dobrý. Problém je v tom, že by pro menší strany nemusel být tak výhodný, jak předpokládá. Přestože podmínky by byly jiné, zkoušel jsem si na současném senátním složení analyzovat, kolik a jací kandidáti by se do druhého kola dostávali, bylo-li by omezeno jen 12,5% hranicí. Nejčastěji by do něj pronikli 3 nebo 4 kandidáti, následováni 2 a 5 (v počtech – 45; 24; 7 a 5). Tento systém by byl výhodný zřejmě jen pro sjednocenou pravici, protože tam, kde by postoupil kandidát KSČM, by sebral hlasy ČSSD. Komunisty by systém sice eliminoval, ale zároveň s tím i lidovce a liberální střed. K bipartismu by tedy vést mohl, ale nebyl by výhodný pro menší strany ani demokratickou levici, proto nemusí být prosaditelný.

5) Jednokolový většinový. Z hlediska vzniku jednobarevných a jasně programově vyhraněných vlád by mohl být dobrý. Problém je, že v naší politické kultuře by mohl být při neblahých zkušenostech s vládou jedné strany nebezpečný. Patrně by ale vedl i k tomu, že by do sněmovny nepustil liberálnější kandidáty ČSSD (protože v Praze by vyhrála pravice) a zároveň sociálnější kandidáty pravice (která by v levicových obvodech taky neuspěla). To vše by mohlo vést k obrovské ideové polarizaci dvou stran, přičemž by ve sněmovně patrně jen zřídka byly strany menší – středové. I v případě ČSSD by mohlo dojít k radikalizaci, protože KSČM by mohla být eliminována, ovšem její elektorát ne – takže by mohlo být více sociálních demokratů, jako je Zeman, a méně jako je Sobotka.

6)  Alternativní/australský. Není problém, že je to exotický prvek. Spíše v tom, že by asi nevedl k bipartismu a vznikání předvolebních koalic by v české politické kultuře nemuselo být samozřejmostí, pokud by menší strany měly silné osobnosti, jímž by mělo smysl dávat první preference.

7) Smíšený – jednokolový většinový + proporční. Výhodou je, že by nebylo nutné kreslit nové obvody. 81 poslanců by se volilo přímo (jednokolově) ve stávajících senátních obvodech. Dalších 81 poměrným, avšak přesnějším způsobem. Aby byl lichý počet, tak posledního poslance by volili Češi v zahraničí – a je otázkou, zda by v něm byl vhodnější poměrný či většinový. Nevýhodou je, že by vznikli poslanci dvou kategorií, neřešil by problém nejasných většin a KSČM by eliminoval jen částečně.

8) 4 pozitivní + 2 negativní hlasy. Janečkův návrh by řešil řadu problémů, ale další by přinesl. Nemluvě o jeho nevyzkoušenosti jinde. Nepovažuji pak v demokracii za vhodné udílet negativní hlasy, a vyloženě ostrakizovat některé strany.

9) Opozičně-smluvní varianta. Problém je v zásadě násilná likvidace malých stran z centra a neřeší problém KSČM. Naopak by jej mohl ještě zvýšit.

10) Odstranění vstupní klauzule. Nizozemský model je samozřejmě z hlediska proporcionality nejvhodnější. Při čs./českých zkušenostech je však nežádoucí, protože by mohl znemožňovat sestavit funkční vládu vůbec.

Jistě by se dalo přemýšlet i o dalších variantách, ať už návrzích prezidentů Havla či Zemana, zavedení celostátní kandidátky, systému jednoho přenosného hlasu atp. Domnívám se však, že tyto návrhy taktéž nejsou vhodné.

V současnosti tedy navrhuji: a) změnit počet poslanců na lichý; b) změnit způsob volby tak, aby zastoupení sněmovních stran bylo skutečně proporční (pravděpodobně snížením počtu volebních krajů a volbou vhodnější metody rozdělování hlasů); c) zvýšit počet udělovaných preferenčních hlasů, příp. i posílit jejich vliv na konečné pořadí; d) k tomu všemu přidat konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě, možná doplněné o ztížení možnosti jednotlivých poslanců přidávat k zákonům tzv. přílepky.

Toto pochopitelně neřeší problém nesystémové KSČM; neakceschopnost vlád a jejich slabé většiny; ani anonymitu a nevýraznost poslanců. Může to ale velkým stranám paradoxně zvýšit šance na koaliční většiny se stranami menšími; odstraní to riziko patové situace; přispěje to k lepší personalizaci voleb; zachová to poměrný způsob volby i sněmovní zastoupení menších stran. V případě znovusjednocení pravice a existence středových lidovců a vždy ještě jednoho liberálně-středového subjektu by pak náš stranický systém mohl fungovat jako něco, co by se možná dalo nazvat – systémem dvou a dvou půl-stran.

Pokud by však ani toto neřešilo další problémy – neakceschopnost vlád, nevznikání jasných a programově čitelných většin, nenavázání poslanců na voliče svého obvodu, pak bych se z dlouhodobého hlediska ve chvíli, kdy by pravicoví voliči opět začali volit primárně jednu stranu místo tří až čtyř, nebo až by se vytvořila jasnější aliance téměř bipolárního charakteru, klonil k tomu, že zde může být vhodný dvoukolový většinový systém s jednomandátovými obvody a uzavřeným druhým kolem.

Pokud by z dlouhodobého hlediska došlo k ustálení bipartismu, lze uvažovat i o vyřešení posledního problému – tedy nutnosti mít dvě kola pro sněmovní volby – a zavést systém pouze jednokolový. Zároveň se nedomnívám, že by bipartismus odstraňoval pluralitu ve společnosti, protože na příkladu USA lze vidět, že v rámci dvou hlavních stran existuje řada ideových křídel a na příkladu Velké Británie, že např. zelenou politiku si při vzniku zelené strany osvojily nejsilnější strany, a jejich požadavky tak možná byly prosazeny ještě lépe, než kdyby s nimi byli zelení v koalici.

Otázka pro diskuzi na seminář: Je sice pravda, že na severozápad od nás dokážou dobře fungovat i systémy poměrného zastoupení, kolik z nich však dokáže zároveň generovat ne-menšinové vlády či takové, které nejsou velkými koalicemi?