Štítek: Svoboda

TOP 09 jako naděje občanské společnosti

ISIS, Putin, Babiš, Zeman, kmotři. Naše svoboda, bezpečnost a demokracie jsou ohroženy jako téměř nikdy předtím. Někdo se tomu musí postavit. Jaký má nyní úkol TOP 09?

Kalousek je symbol. Nejenom Babiš se jej snaží vykreslit jako ikonu korupce a rozkrádání naší země. Problém je v tom, že zatímco Kalouskovi nikdy nikdo nic neprokázal a všechno to mohou být pouze pomluvy, tak u Babiše je řada věcí zcela jasných a je jen otázkou času, kdy si toho všimnou i jeho dosud slepí voliči.

Upřímně, nelíbí se mi, že lídrem občanské, středopravicové a parlamentní opozice se o víkendu stane právě Kalousek. Bez ohledu na to, zda je čistý či nikoliv, jeho pověst je z mediálního hlediska velice špatná. Jen to, co se o něm píše na Wikipedii, by ve vyzrálé západní demokracii zřejmě dávno znamenalo konec politické kariéry.

Bohužel, to je luxus, který si teď naše země, česká opozice a pravice nemohou dovolit. Kalousek je nejlepší rétor a nebojí se Babišovi a Zemanovi postavit. Navíc u toho dokáže být i vtipný. Jeho vedení může být ale i zárukou toho, že TOP 09 po příštích volbách nezradí své voliče, a neskočí kvůli silně pro-unijní politice do vládní koalice s Babišem a ČSSD.

Tedy pokud tehdejší Kalouskovo spojenectví s komunisty bylo skutečně jen strategickým tahem, jak zabránit velké koalici, a nikoliv bezbřehý pragmatismus. Zároveň ale bude pod jeho vedením bohužel asi komplikovaná i spolupráce se Starosty či lidovci.

Nedá se nic dělat, lepší náhradu za Karla se zatím najít nepodařilo, trvám ale na tom, že pro ty další volby nám TOP 09 musí najít jiného kandidáta na premiéra, než je Kalousek. Není přece možné, aby více než čtvrt století po Listopadu nedokázala česká veřejnost vygenerovat schopného a sympatického kandidáta na premiéra. Někoho formátu Davida Camerona, Marca Rubia, Mauricia Macriho nebo třeba Larse Rasmussena.

Jaká by TOP 09 měla být?

To nás přivádí k tomu, zda má smysl, aby na české politické scéně TOPka vůbec byla. K čemu potřebujeme čtyři až šest (středo)pravicových stran? Čím se liší od eurorealistické ODS, čím od pseudopravicových xenofobních populistů okolo Okamury a Konvičky, čím od euroskepticko-libertariánských Svobodných, čím od ekonomicky středo-levicových lidovců a čím od pseudoliberálně populistických babišovců?

TOPka a ANO toho mají bohužel společného víc, než si myslíme. První z nich se sice pasuje do role tradiční strany a postupně se k tomu začíná přibližovat, ale její začátky byly jiné. Jen si vzpomeňme na složitost přijímání nových členů, na podobnou rétoriku, že TOPka je tou očistnou stranou oproti špinavé ODS, že její předseda jakožto bohatý a zajištěný člověk je zárukou toho, že nebude mít potřebu krást. Nemluvě o podpoře velkých peněz a profesionálním marketingu.

Většina současných i tehdejších podporovatelů TOPky ji viděla jinak než já. Tehdy jí mainstreamová média fandila a vyzdvihovala převážně to dobré. A skutečně, spojení oblíbeného a charismatického knížete reprezentujícího „pravdu a lásku“ se schopným pragmatikem a reformním fiskálně konzervativním ministrem financí byl velice úspěšný marketingový tah. Takovému by tehdy středopravicový volič znechucený narůstajícími a neřešenými skandály ODS a posunem tehdejších lidovců Cyrila Svobody doleva, mohl jen těžce odolat.

Jenže z mého pohledu to bylo trošku jinak. Byl jsem tehdy jen krátce členem KDU, vybral jsem si ji oproti ODS, protože na té druhé mi vadili kmotři a lidi, co by ve vyspělé zemi neměli v politice šanci ani minutu. Ale podobná věc mi z části vadila i u lidovců. A právě takový dojem jsem měl z řady lidí, kteří patřili do tehdejšího Kalouskova křídla. Ostatně stále působící generální sekretář TOP 09 je jeden z nich.

Opravdu konzervativní?

Ale dost personální kritiky. Na tohle musí tlačit poctiví a svobodomyslní politici a členové strany. A nebát se, aby při odporu skončili jako nejmenovaný bývalý primátor jedné metropole. V každém případě, důležitější teď je, jak je na tom TOPka ideově a programově.

Hrdě se hlásí k (umírněnému) konzervatismu, občas nalezneme i zmínku o křesťanské demokracii. Všichni ale víme, že TOP 09 má většinou voliče, kteří by se sami označili spíše za liberály, případně za konzervativní liberály nebo liberální konzervativce. V těch pojmech je dneska zmatek a širokou veřejnost ostatně asi nezajímají tolik jako třeba nás studenty politologie.

Proto je zajímavější řešit to, jak by své ideje měla TOPka promítnout do programu a následně do své politiky, pokud bude mít příště nebo spíš přespříště zase jednou vládní odpovědnost. Na rozdíl od jiných stran nám připravila přehled toho, co pro naši zemi za svého minulého vládního působení dokázala prosadit.

Z nedávných rozhovorů dokonce plyne, že si její čelní politici uvědomují i některé z těch zbytečných chyb, které při svých reformách napáchali. Náš národ je spíše středolevicový a domnívám se, že tam, kde je to rozumné a efektivní, si i většina (středo)pravicových voličů přeje, abychom měli systémovou solidaritu.

Není proto možné, aby své reformy příští středopravicová vláda zase začínala tupými škrty u těch, u nichž by se mělo škrtat až naposledy, a kteří solidární systém potřebují nejvíce, když by zároveň s tím vůbec neomezovala státní výhody pro bohatší část společnosti. Pak to navozuje dojem, že česká pravice nezastupuje pravicové hodnoty, ale pouze privilegia pro vyšší střední třídu, tedy jen pro své voliče. A z toho se musí TOPka poučit.

To, že dneska máme druhou nejnižší nezaměstnanost a druhý nejvyšší ekonomický růst v EU, je zřejmě jedna z věcí, za kterou taky může Kalousek. Snižování rozpočtového deficitu je důležitá věc, ale dle mého to v žádném případě nestačí. Smutná čísla jsou bohužel i v tom, o kolik dalších stovek miliard za těch sedm let Kalousek naši zemi zadlužil.

Jak je možné, že po těch sedmi letech středopravicových vlád nejsme aspoň v první patnáctce, ale až na děsivém 122. místě v tom, kolik hodin musí u nás firmy strávit nad daňovým přiznáním? Navozuje to otázku, zda je to u nás skutečně jen levice a Babiš, kdo je na straně spřízněných byrokratů a velkých firem, které si na to mohou dovolit najmout lidi, a nikoliv na straně začínajících, malých a středních podnikatelů a svobodné tržní konkurence.

Proč jsme se za tu dobu výrazně nikam nepohnuli v oblasti digitalizace státní správy? Proč nejsou dosud všechny veřejné výdaje dostupné online na internetu? Proč Kalouskovi vadí boj s hazardem a proč dělá nesmyslné kroky proti plné transparentnosti veřejných smluv?

A daří se TOPce vůbec veřejnost přesvědčit, že je na straně lidí? Je sice vybudovaná jako antipopulistická strana, ale i já s ní mám občas problém, že působí až moc elitářsky. Nejde jen o to, v jakém prostředí většinou pořádá svůj sněm, ale třeba i o symboliku pořadí struktury strany ve stanovách. U takové, která se hlásí k osobní odpovědnosti jednotlivce a důležitosti subsidiarity, bych čekal, že pořadí bude opačné – tedy od místních organizací k té celostátní.

Poučit se z chyb a najít příštího premiéra

Smyslem mé kritiky není poškozovat stranu, která se zdá být hlavní a možná i jedinou nadějí příštích voleb. Zvlášť po fotkách u plotu, členství různých Nováků, spojování se s Valentou či prosazování Babišových nebo levicových nesmyslů těmi jinými. To, o co mi jde, je, aby se TOP 09 z těchto chyb poučila. Aby si je přiznala, aby pochopila, proč jsou to chyby, a aby je příště nedělala.

V dalších dvou letech půjde o to, aby Babišovi dokázala vzít zpět zklamané středopravicové voliče. Aby byla skutečně stranou, v níž mohou urmírnění konzervativci a liberálové najít své místo. A kromě cíle dostat nás ve všech důležitých mezinárodních žebříčcích alespoň do první patnáctky by si měla uvědomit ještě další dvě věci.

Zaprvé, potřebujeme řadu pravicových reforem, ale některé pravicové recepty nemusí být správným řešením, pokud chceme zůstat solidární společností s vysokou sociální mobilitou. A zadruhé, strategickým a bezpečnostním zájmem naší země je sice stále zůstat v Evropské unii, ale TOPka k ní musí začít přistupovat o mnoho realističtěji. Nelze kritizovat zbytečné utrácení, byrokracii, centralizaci, etatizaci a úbytek demokracie u nás doma, a zároveň s tím ignorovat, když se to děje na unijní úrovni.

Jak už bylo napsáno, TOP 09 se teď stává volbou negativní. Z Kalouska v čele není příliš nadšený nikdo, ale pro další dva roky se s tím musíme smířit.

Klíčovým úkolem této strany bude nejen přesvědčivá kritika Babiše, Zemana a (polo)fašistů, ale i nalezení nového premiéra, který za pár let, až se Agrofert společně s levicí v naší zemi vyřádí, bude schopen s týmem zkušených lidí prosadit zásadní a důležité reformy, které z naší země udělají ve všech oblastech jedno z nejlepších míst k životu. Snad si to kromě jejích členů uvědomuje i Kalousek.

Související články:

Má stát právo zakázat kouření v restauracích?

Není pochyb o tom, že kuřáci omezují svobodu, poškozují zdraví a znehodnocují majetek nekuřáků. Proč je přesto neliberální plošně zakazovat kouření ve všech restauracích?

Základem liberální filozofie, k níž se většina lidí na Západě i naše země hlásí, je to, že člověk může dělat cokoliv, co neomezuje nebo nepoškozuje druhého, jeho práva a svobody. Je evidentní, že kuřáci je svou činností omezují a může se zdát nesmyslné se jich de facto zastávat.

Jenže rozhodujícím argumentem, proč nemůže být liberál pro plošný zákaz kouření, je to, že restaurace je sice v podstatě veřejně přístupný prostor, ale v žádném případě není prostorem veřejným. Je to soukromý podnik, v němž si může majitel o regulaci kouření u svých hostů rozhodovat sám. Není to ale tak jednoduché, protože i pro zákaz se nabízí celá řada kvalitních argumentů.

Proč být pro zákaz?

Osobně jsem nekuřák. Kdybych neřešil i ideový a filozofický rozměr politiky a jen slepě hájil své zájmy, byl bych okamžitě pro. Člověk má sice volbu, ale primárním faktorem pro výběr restaurace, baru či hospody není to, zda je kuřácká či nekuřácká. Navíc ze sociálně-psychologického hlediska, jde-li člověk v rámci skupiny svých známých či kolegů do nějakého podniku, tak nemusí být vždy snadné prosazovat ten nekuřácký. Zvlášť, jsou-li v dané skupině i kuřáci. A zvlášť, je-li to nový kolektiv, kde je v českém prostředí úvodní strategií spíše zapadnout, než být potížistou. Ale toto za nás pochopitelně nemusí řešit stát.

Daleko důležitější argumenty pro plošný zákaz jsou ty zdravotní. Tvrdí se, že v zemích, kde k zákazu přistoupili, došlo ke snížení počtu kuřáků, ale i počtu infarktů, poklesu nemocnosti či pracovní neschopnosti atp. První argument nemůže být pro liberála přijatelný, protože stát tady není od toho, aby vychovával dospělé občany a ani od toho, aby prosazoval svůj morální pohled na svět. Navíc se zdá, že pokles kuřáků v důsledku zákazu nemusí být automatický. Argument zdravotní by přijatelný být mohl, pokud by neexistovaly nekuřácké podniky, jenže ty existují.

Kvalitní je taktéž sociálně-demokratický argument, že stát by zákazem chránil zaměstnance těchto podniků. Jenže ten padá ve chvíli, kdy si přiznáme, že i zaměstnanec je svobodný člověk, který si své pracoviště může vybírat. Jistě to nemusí být zvlášť v chudých krajích jednoduché, ale i tam existuje možnost své povolání změnit nebo se přestěhovat. Zní to tvrdě, ale je to tak. I když na druhou stranu je tento argument silný, pokud se shodujeme na tom, že stát má zakazovat kouření na pracovištích, a zde by byla evidentní nerovnost.

Kdo preferuje demokracii a vůli lidu před svobodou a právy jednotlivce, by mohl argumentovat tím, že je ospravedlnitelné být pro plošný zákaz, protože podle několika výzkumů je většina občanů naší země pro. Nicméně taková argumentace je pro liberála opět nepřijatelná. Demokracie nestojí nad svobodou. A nekuřák nemusí kuřácký podnik navštěvovat.

Pak je ale i celá řada dalších spíše úsměvných argumentů typu, že všechny vyspělé země to tak mají, proto bychom to měli mít taky. To skutečně nemůže být klíčový argument. Navíc to asi není tak úplně pravda. A zaznamenal jsem i názor, že podnik je sice v soukromém vlastnictví majitele, ale už ne vzduch, který se tam nachází, protože ten je volným statkem. Takový argument mi přijde absurdní. A nepřesný je i argument, že stát dnes vynucuje různé hygienické normy, a tím omezuje svobodu podnikání. Jenže je rozdíl, zda by zákazník musel kontrolovat zázemí kuchyně, nebo si všimnout cedulky, o jaký typ ne/kuřáckého podniku se jedná.

Proč být proti zákazu?

Pojďme si nicméně připomenout pár úsměvných i vážných argumentů proti. Není možné argumentovat tím, že to některé podniky zruinuje, jako se tomu údajně v některých zemích stalo. Je sice nepříjemné, že stát svým opatřením může způsobit krach některých firem, ale ten by mohl přivodit třeba i tím, že by zavedl základní hygienické normy atp., a přesto by to mohlo být ospravedlnitelné. Podobné je to i s argumentem o případném zvýšení nezaměstnanosti. Ten není v zemi se svobodným trhem na místě.

Za úsměvné, byť do jisté míry za relevantní, považuji i argumenty, že stát by zákazem ostrakizoval určitou skupinu obyvatel, že by z kuřáků dělal občany druhé kategorie. To by skutečně dělal. Jenže především je ze sebe dělají kuřáci samotní. Neexistuje důvod, proč by museli kouřit. Jak fyzicky, tak psychologicky se lze této drahé a kuřákovi i druhým škodící závislosti zbavit. Domnívám se, že není normální kouřit. Na druhé straně stát nemá restriktivními zákony dospělé poučovat o tom, že si nemají ničit svoje zdraví. U cigaret je ale problém, že tím často neškodí pouze sobě.

Slabý je taktéž argument, že zákazem kouření uvnitř budou kuřáci vyhnání na chodníky před restauracemi, a tedy budou dětem ještě víc na očích a pro chodce a obyvatele domů nad podniky ještě víc obtěžující. A to především proto, že stát to může zakázat i tam. Taky je nepříjemné, že by stát opět v krátké době měnil pravidla, ale tady by změna asi byla trvalejší.

Rozesmál mě ale argument, že je třeba zachovat tradiční českou hospodskou kulturu. Nevím, řekl bych, že bez cigaret by byla lepší, snad i kulturnější. K tomu je třeba připomenout argument, že český člověk si najde způsob, jak zákon obejít, a hospody a restaurace se třeba přejmenují na různé kluby a spolky. I s tím by si ale zákon mohl poradit.

Podstatné jsou ale argumenty, že trh postupně tento problém dokáže řešit sám. Po nekuřáckých podnicích je prostě poptávka a v poslední době již nebývá takový problém na ně narazit, nebo je jednoduše vyhledat. Komplikace ale může být v nutnosti platit další úředníky a kontrolory, kteří by dodržování zákazu museli hlídat. To by ale asi mohl vyřešit i strach z tvrdých trestů.

Dobrý argument proti zákazu je ten, že by mohl poškodit ty podniky, které lidé navštěvují právě proto, že nabízejí přidanou hodnotu tím, že jsou nekuřácké. Nicméně liberální stát tu (v drtivé většině případů) nemá být od toho, aby své zákony šil na míru zájmům vybraných skupin.

Nezbývá, než připomenout onen klíčový liberální argument proti zákazu, který je skutečně relevantní. A sice, že restaurace, hospody, bary atp. nejsou veřejným prostorem, ale soukromým podnikem, v němž si o regulaci kouření může rozhodovat majitel, a do něhož hosta nikdo nenutí vstupovat. Navíc pokud by i zákon chtěl označit soukromý podnik za veřejný prostor, tak je otázkou, na kolik by byl v souladu s ústavou.

Co bychom měli dělat především?

Pro mě osobně z toho vychází, že nelze být pro. Nicméně řada argumentů, které plošný zákaz obhajují, je natolik silná, že nemohu být ani proti. Pokud bych o tom hlasoval, a byla by ta možnost, tak bych se po přednesení těchto argumentů zdržel. Měl-li bych říct pouze ano nebo ne, pak bohužel převažuje síla argumentů proti.

Sice bych radši žil v zemi, kde plošný zákaz platí, a kde bych po příchodu ze setkání s přáteli, známými či kolegy nemusel trpět nasmrádlé oblečení ani se obávat, že se zase o nějakou dobu zkrátil můj život v důsledku pasivního kouření, ale ještě raději bych žil spíše v takové zemi, kde je většina podniků nekuřáckých i bez státního zákazu.

Je-li tedy pro liberála nepřijatelné (protože ne nutné) zakazovat kouření v soukromých (byť veřejně přístupných) podnicích, je na místě se ptát, kde by onen zákaz přijatelný být mohl. A to dle mého na skutečně veřejných místech a tam, kde se pasivnímu kouření druzí nemohou bránit. V prvním případě jde o chodníky, venkovní posezení před podniky, zastávky, parky atp. V druhém například o balkóny v poschoďových domech a na zvážení je i ochrana dětí před kuřáky-rodiči v jejich bytech, autech atp.

Jenže, pak si řekněme, že to by kuřáci už nemohli kouřit skoro nikde. I když nějaká místa by se pořád ještě našla. Třeba střechy, speciální klimatizované kuřárny jako v Japonsku nebo právě ty soukromé kuřácké podniky. Vím, že je to vůči kuřákům tvrdé, ale je nutné si uvědomit, že to nejsou oni, kdo tady trpí kvůli jejich kouření. A to prostě proto, že oni kouřit nemusejí, ale nekuřáci se tomu často vyhnout nemohou.

Bylo by tedy ideální, aby lidé sami postupně kouřit přestali, a to zejména na místech, kde tím obtěžují druhé. Restaurace a podobné podniky by si zase mohly vzít příklad z nápadu jednoho majitele, který v Máte slovo vysvětloval svůj důvod, proč u nich kouření dobrovolně zakázali. Udělali si mezi hosty průzkum podle toho, jakou měli útratu, a spočítali si, co se jim vyplatí více. Možná je na čase začít neviditelné ruce trhu a lidské svobodě zase trochu více důvěřovat.

Odkazy k tématu:

– Máte slovo z 2008, 2013 a 2015
– názory poslanců – 78 % zákaz vítá; názory zde a zde
– analýza Liberálního institutu
– stránky odpůrců zákazu
– univerzitní výzkum k postojům ohledně kouření

– zákaz kouření na Wikipedii

Češi, pochopme konečně demokracii!

Strany a politiky si nevolíme proto, abychom měli, na co nadávat, ale proto, aby zastupovali naše zájmy. Občas mi přijde, že u nás nechceme nic řešit z jednoho prostého důvodu – bojíme se, že kdybychom začali věci skutečně měnit, neměli bychom pak na co nadávat. Co s tím?

Naše země je již přes dvacet let formálně demokratická a svobodná. Oficiálně je zaručena rovnost lidí před zákonem, existuje právní stát i svobodné tržní prostředí. Těžce bychom ale hledali lidi, kteří by tvrdili, že tyto hodnoty existují i reálně. A co víc, že by existovaly v našich myslích. Masarykovo „Tož demokracii bychom měli, teď ještě nějaké ty demokraty,“ se zdá být v naší zemi již nadčasovým.

Nepřijde mi normální, abychom měli vládu, která nemá podporu drtivé většiny občanů. Vláda ji sice má od většiny sněmovny, tedy tu, kterou získala v minulých volbách. Nicméně ani tam ta podpora nebyla příliš slavná. Třetina hlasů propadla. Třetina lidí ani nešla volit. Lidé si ale stále stěžují, že jejich hlas není slyšet, že jejich zájmy reálně nikdo neprosazuje. Můžeme se právem vymlouvat na volební systém. Ale ten stejně nezměníme jinak, než volebním úspěchem v rámci tohoto systému.

Inspirace pro Nigérii

Když jsem si četl článek o jedné africké zemi, napadlo mě, že jsme na tom docela podobně. „K ideální demokracii má ovšem Nigérie se svým politickým klientelismem, obrovskou korupcí a silnou pozicí lokálních oligarchů stále velmi daleko.“ Připomíná vám to něco?

Jenže na rozdíl od Nigérie jsme na tom stokrát lépe. Nikdo nám nebrání zakládat nátlaková občanská sdružení, lobbovat, zkusit štěstí v zavedených stranách, založit nové, veřejně se vyjadřovat. Jsme taky národem vzdělaným, máme svobodný přístup k informacím, téměř všichni jsme taky o dost bohatší než průměrný Nigerijec.

Myslím si, že je velice užitečné se na naši situaci podívat zvenku. Právě pohledem na země, které jsou na tom hůře, ale mají to v zásadě podobné. Mafiánské gangy využívající svou příležitost. Příležitost v zemi, jejíž veřejnost je líná se skutečně starat o své politické záležitosti, které stačí si zanadávat a vyžívat se v mentalitě oběti. A přitom je to trochu zvláštní. Téměř každý občan dobrovolně investuje většinu svých příjmů do organizace, která mu jeho těžce vydělané peníze rozkrade, zbytečně přerozdělí nebo jinak vyplýtvá tam, kde by on očekával kvalitní a efektivní práci pro dobro všech.

Co mohu udělat právě já?

Pokud máme Českou republiku rádi, máme v úmyslu zde i nadále žít, pečovat o dědictví našich předků a nestydět se, až ji budeme předávat svým potomkům a vnukům, hledejme místo planého stěžování si na blbosti, které stejně nemůžeme ovlivnit, raději způsoby, jak ji můžeme měnit každý den ze své aktuální pozice k lepšímu.

Inspirace je všude dost – např. na tento blog jsem dal spoustu užitečných nástrojů a odkazů, jak lze naše prostředí měnit každý den o kousek k lepšímu – http://myemigrovatnechceme.blogspot.cz/.

Psáno pro BigBlogger Lidovky.cz.