Čeká nás revoluce introvertů?

V dnešní době médií, módních časopisů a sociálních sítí je téměř zločin být introvert. Masová společnost nás vede k tomu, abychom byli společenští, otevření, zábavní a povrchní. Kdo takový není, jako by nebyl. Dnes se ale stále více začíná mluvit o tom, že to jsou vlastně introverti, kdo má tu sílu a potenciál ovládat svět nebo řídit firmy. A jakou roli v tom hrají právě sociální sítě?

Jako introvert mám problém prosazovat své názory, nahlas říkat své myšlenky, být iniciativní ve skupině lidí, ale v online prostředí, kde v reálu je člověk třeba sám za svým notebookem, nicméně jeho mysl je v podstatě tam venku (ale zároveň není), je vyjadřování svých postojů a myšlenek pro mě o mnoho snazší. Introvert má tak daleko větší možnosti se vyjádřit. A budu asi velmi zaujatý, když řeknu, že introverti toho mají obvykle daleko více co říct. Jen to neudělají.

Vezměme si další příklad. Třeba nějaký diskusní seminář ve škole, na nějakém semináři, workshopu. Z dvaceti lidí mezi sebou začne diskutovat pět nejaktivnějších extrovertů. Samozřejmě, že po chvíli diskuze začne postrádat věcnost (opět jsem zaujatý), začnou mluvit spíše emoce, potřeby moci a vlivu a celkově se příliš nevyužije potenciál dané skupiny.

Co ale v té chvíli dělají introverti? Poslouchají, přemýšlejí, mají skvělé nápady, vidí, že diskuze by se měla ubírat jiným směrem, říkají si, že by do ní měli zasáhnout, ale nechce se jim, protože jejich komfortní zóna je pro ně víc než potřeba uplatnit svůj vliv v dané situaci, pak jsou z toho třeba i nervózní, začnou se nudit, přestane je to bavit. A výsledek? Nechci říkat procenta, ale tipnu si – 70 % skvělých myšlenek, nápadů, pádných argumentů nezazní. Tedy ony potom vlastně zazní – třeba v online diskuzích, na sociálních sítích, v písemných pracích nebo knihách. Protože tento způsob komunikace je pro introverty příjemnější.

Ještě bych ale zabrousil do politiky. Víme, že moc korumpuje a větší moc ještě více. Tudíž můžeme předpokládat, že v nějaké hypotetické době by existovali nějací mocní lidé, kteří by měli ambice ovládat svět (hypoteticky). A jak nejlépe ovládat masy? Přeci i tak, když vyjadřovat se budou povrchní extroverti (což bude in), a introverti, kteří mají co říct, budou mlčet. Ale to je samozřejmě jen hypotetická situace – vůbec nezapadající do dnešní mediální doby.

Na závěr chci říci, že díky stále větší možnosti online komunikace, rozšíření blogů a sociálních sítí (nebo z jiného pohledu stále oblíbenějších tréninků a kurzů na tzv. měkké dovednosti), může dojít k takové malé revoluci, revoluci introvertů, že svět bude lépe využívat své lidské zdroje.

Publikováno v Psychologii dnes 5/2012.

A co tak nákupní centrum ve tvaru haly?

Město, sponzoři, velký byznys atd. se dohodli, že zbourají podle názorů mnohých jednu z kulturních památek Frýdku-Místku. Že prý tam máme málo supermarketů, tak potřebujeme jedno nové velké nákupní centrum. Dobře, supermarketů máme na počet obyvatel údajně nejvíce z celé republiky, dokonce jsme snad jediné středně velké město na světě, které má hned dvě městská centra, tak proč nebudovat třetí… Jenže opravdu je nutné zbourat víceúčelovou halu? Ještě v situaci, kdy s tím nejen občané města, ale i lidé v širším okolí poměrně silně nesouhlasí?
Tehdy se to rozhodlo ještě v době, kdy občané stále spali. Kdy politici si mysleli, že jsou vládci, kteří si budou dělat, co je pro ně dobré, a občané jim do toho nebudou kecat. Doba se však trošku změnila! Lidé si i v této relativně zaostalé (na druhé straně však zase relativně vyspělé) části světa začínají uvědomovat, že to je jejich město, že politici jsou jejich zaměstnanci, ne vládci. Začínají se angažovat, vytvářet petice, požadovat referenda.
Všichni víme, že lobby supermarketů je v naší zemi obecně silnější, než schopnost našich politiků odolat tlakům jejich úplatků. Dobře. Politici schopni takovým tlakům odolávat se nám teprve rodí. Ostatně policisté, státní zástupci a soudci, kteří by politiky toho neschopné posílali do vězení, se rodí také. Takže mě napadlo – co udělat prozatím takový kompromis?
Starou halu zbourejte, ale postavte ji v tom samém tvaru na tom samém místě znovu – a v ní ony supermarkety, obchody, kanceláře, byty atd. Vedle se postaví hala Polárka pro dva tisíce lidí, a všichni budeme doufat, že se hokejové družstvo Frýdku-Místku nikdy nedostane do extraligy, abychom ji nemuseli nafukovat. Co vy na to?

Bude 21. století stěhováním ideových národů?

Říká se, že ideové, hodnotové či morální spory v dnešním světě jsou již tak obrovské, že někde nepůjdou překonat (Roman Joch dokonce jednou psal, že si myslí, že třeba USA se kvůli tomu rozpadnou). Je pro mě otázkou, na kolik bude nutné, aby se lidé z celého světa se stejnými představami o jeho podobě stěhovali k sobě, nebo zda budou schopni žít paralelně vedle sebe v jakémsi skutečném kotli multikulturalismu.
Vezměme si, že jste třeba člověk, který ctí svobodu jednotlivce, jeho právo na život, usilování o hledání vlastního štěstí atd. Že zkrátka chcete žít v tom, co si mnozí představíme pod idejemi, na kterých byly založeny Spojené státy americké. Že svoboda znamená činit vše, co neškodí druhému. Že zákony mají být takové, že určitě věci jen zakazují – tedy ne takové, které vám povolují nebo přikazují, co smíte dělat. Že budete chtít žít v zemi, kde se bude prosperita odvíjet od svobodného podnikání, volného trhu s minimálními zásahy státu. V zemi, kde každý jednotlivec si bude vědom, že on sám je primárně odpovědný za svůj život – a kde to budou na první místě rodiny, církevní či občanské organizace, které budou pomáhat těm, kteří měli štěstí méně. Že chcete žít v zemi, kde moc náleží lidu, ale ne z toho důvodu, že pár revolucionářů se dohodlo na tom, že vám povolí mít svobodu a rozhodovat si o tom, kdo bude mít nějaké pravomoci, ale proto, že vaše nezadatelná práva jsou dána od Boha. Takhle nějak si představuji, že by mohla, měla nebo vypadala (a možná znovu bude) Amerika. V takové zemi bych chtěl žít.
Jenže, někdo by raději žil v zemi, jako je Švédsko, kde státu dáte převážnou většinu vašeho výdělku, máte kvalitní veřejné služby, všechno to díky vyspělosti, vzdělanosti a poměrně slušné morální úrovni nějakou dobu dobře funguje. (Byť si z přirozenosti lidské povahy myslím, že to takhle nemůže fungovat věčně – sklon k pohodlí, nároková mentalita, přesvědčení, že stát by se měl postarat).
Někdo zase bude chtít žít v zemi, kde vládne pevná ruka, kde mají totalitu. Kde demokracie je směšné sprosté slovo pro kavárenské povaleče, rozumějte intelektuály. Kde svoboda jednotlivce nic neznamená, protože důležitější je stát, třída, národ, náboženská organizace či příroda. Dobře jim tak. Osobně tak žít nechci.
Ale teď si vezměme, jak můžeme všichni žít takhle společně? Jak se můžeme vzájemně dohodnout na obrovských ideových, morálně-kulturních sporech? Co třeba utlačovaní křesťané, kteří žijí v islámistických režimech, kde nejsou vítáni, jsou pronásledování a likvidováni.Jaký má pro ně smysl nechat se masově vyvražďovat? Nemá větší smysl, aby tito lidé emigrovali třeba do Spojených států, a tam se snažili obnovit to, čím tato země kdysi bývala příkladem celému světu, a o co je různými totalitářskými psychopaty dnes a denně připravována?
Podle čeho se budou tvořit státy a národy ve 21. století? Bude to etnický původ a místo narození, nebo spíše morálně-politické ideje? Kam půjdete či kde zůstanete vy?