Premiérův projev ke stavu České republiky

Každý rok se ve Spojených státech koná projev prezidenta ke stavu Unie. V něm šéf vlády podává Američanům zprávu o tom, jak se zemi daří pod jeho vedením. Kromě povzbudivých hesel, v nichž připomíná ideje, na kterých byla jejich země postavena, představuje rovněž konkrétní plány a reálná čísla o tom, čeho v následujícím roce hodlá dosáhnout. Ostatním také dává za příklad ty občany, kteří během roku prokázali mimořádnou občanskou statečnost.
Jsem toho názoru, že podobnou událost bychom měli mít i v České republice. V první části článku se pokusím nastínit, jak by to mohlo vypadat u nás.
Jen si to představte. Premiér České republiky za mohutného potlesku vchází do místnosti, v níž jsou zákonodárci z obou parlamentních komor, členové vlády, premiérova manželka, významní občané z řad soudců, armády, kultury, podnikatelů atp. Během příchodu si s ostatními podává ruce, je jeden z nich, občan dočasně sloužící na nejmocnější volené pozici v zemi.
Ještě než začne mluvit, předá písemnou podobu své zprávy předsedovi senátu a poslanecké sněmovny. Ve chvíli, kdy řekne něco, s čím poslanci a senátoři v sále souhlasí, přeruší jej potlesk, v případě mimořádného souhlasu i ve stoje. Většinou se z lavic zvedají vládní zákonodárci, ale přibližně ve třetině případů se stává, že vstávají a aplaudují také ti opoziční. Často se děje také to, že u jednotlivých věcí v rámci jedné politické strany vstávají jen jednotlivci a všichni okolo nich sedí.
Potom, co premiér apeluje na vládní i opoziční zákonodárce, aby hlasovali pro důležité zákony, které se chystá v parlamentu prosadit, přichází z hlediska posilování morálky ve společnosti nejdůležitější část projevu. Předseda vlády uvádí příklad těch občanů, kteří udělali během roku pro zemi něco mimořádného, čím mohou být pro všechny ostatní vzorem. Jsou to obyčejní lidé a jsou v sále – a tedy i na obrazovkách milionů občanů – přítomni. Jako třeba paní ve věku sto dvou let, která čekala šest hodin ve frontě jen proto, aby mohla jít volit.
Ano, u nás bychom se tomu asi cynicky vysmáli. Asi i tomu, kdyby šéf vlády na konci svého projevu řekl – Bůh žehnej České republice. Považovali bychom to celé za patetickou hru emocí. Jsem ale toho názoru, že bychom to velice potřebovali. Částečně nám to vynahrazuje několikaminutový novoroční projev prezidenta či jeho každoroční předávání státních vyznamenání. To ale není ono.
V premiérově zprávě o stavu země by nemohly být pouze fráze, ale musely by tam být také konkrétní výsledky, čísla a plány. Pro vládu by to byla obrovská příležitost, jak si udržovat a zlepšovat vztahy s veřejností. A není pochyb o tom, že zrovna současné vládě by to více než prospělo. Přemýšlejme o tom.
A to nejlepší z Obamova letošního projevu?
Pro širší pochopení toho, jak uvažuje americký občan, jak vůbec uvažuje svobodný a demokratický člověk a hrdý patriot, přináším věty, které mě v tomto roce nejvíce zaujaly:
– „občané nečekají, že vláda vyřeší každý jejich problém“
– „nejlepší národ na planetě“
– „ne větší, ale chytřejší vláda“
– „Amerika jako magnet pro nová pracovní místa“
– „nejlepší produkty a nejlepší nápady“
– „můžeme to napravit společně“
– „self government“
– „můžeme mít každý rozdílná povolání, nosit odlišné uniformy a mít opačný názor, než člověk vedle nás, ale jako Američané všichni sdílíme ten stejný hrdý titul – jsme občané“
– „občané jako autoři příští skvělé kapitoly Spojených států“
A na závěr snad jen to, kdy před zraky celého světa v přímém přenosu děkoval své ženě – „Thank you, honey.“
Záznam projevu – http://www.c-span.org/SOTU/
Psáno pro BigBlogger na Lidovky.cz.

Antikomunismus – co uniká levicovým intelektuálům?

V poslední době ze strany levicových intelektuálů slýcháme, že antikomunismus je něco špatného, používají se přívlastky typu primitivní antikomunismus či zastydlý antikomunismus. Míní se tím zřejmě to, že pravicově orientovaným lidem uniká, že zatímco jimi volené „pravicové“ vlády kradou, zvyšují daně, likvidují střední třídu, malé a střední podnikatele a vymýšlejí jednu regulaci za druhou, osvícená KSČM 23 let slušně sedí v parlamentu, nekorumpuje, nekrade a dokonce bojuje proti nesmyslným regulacím z Bruselu. Ano, myslíte si, že nám toho uniká ještě víc, já vím. Co ale uniká vám a proč si myslím, že dost možná dojedete na svou naivitu?

 

Zesměšnění jako argument
Milan Kohout na konferenci Demokracie versus totalita v 21. století pořádané Hnutím za přímou demokracii (HzPD) sedí vedle předsedy komunistů Vojtěcha Filipa. Předsedy strany, která přímo vychází z organizace, která je dle platných českých zákonů prohlášena za zločineckou. Řada z nás by si vedle něj veřejně asi nesedla, ale to nechme stranou a pojďme se věnovat obsahu Kohoutova sdělení.
Český antikomunismus nazval zastydlým. Odkazuje se tak na podobně nazvanou část puberty. Nebudu se teď pouštět do psychologického rozboru osobnosti pana Kohouta, kde bychom jistě našli nějakou tu projekci a pubertální zastydlost. Budu se spíše ptát a poukazovat na určité detaily.
Zdá se mi, že levicoví intelektuálové tohoto typu nechápou podstatu současných problémů západního světa. Za vše podle nich může totalitní kapitalismus a bájný neoliberalismus, ke kterému se sice nikdo nehlásí, ale jako nálepka slouží zřejmě dobře. Uniká jim, že to je absence morálky, přebujelý „sociální“ stát způsobující nepřítomnost dobrovolné solidarity, stát a jeho populističtí politici a nenasytní byrokrati, kteří se pasovali do rolí spasitelů, že je to korupce vytvářející se u všemožných dotací a státních zakázek, že je to nesmyslná regulace každého aspektu lidského života, která ničí individuální iniciativu, a která na mentální úrovni snímá osobní a věčnou odpovědnost každého jednotlivce.
.
Ne kapitalismus, ale jeho absence je problém
Co si představuji pod tím, když člověk žije v kapitalismu? Je to svobodný trh, nízké a jednoduché daně, malý stát, který se občanům do života plete co nejméně, právní podmínky umožňující volnou konkurenci a naopak znemožňující podvádění a porušování pravidel.
V tomto my žijeme? Ne! Žijeme v něčem, co Roman Joch nazval socialismem pro bohaté, ale toto pojmenování není přesné – nazval bych to spíše socialismem pro vychcané. Na systému, který zde máme, parazitují buď pseudopodnikatelé, kteří díky svým pseudoporadcům vědí, jak se dá ze státních či unijních peněz vytěžit co nejvíce. Dále ten typ nezodpovědných byrokratů, kteří si přijdou ke svým – z hlediska snahy a výsledku – neúměrně vysokým platům (které jsou navíc placené z daní poctivě pracujících zedníků či dělníků v továrnách) díky korupci na další velké a nepoctivé peníze.
Parazitují na něm také bezcharakterní a neschopní či všehoschopní politici, ta část bankéřů, která ze svého života vytěsnila morálku, ale také spousta tzv. sociálně potřebných lidí, kteří kdyby platili nižší daně, měli lepší pracovně-právní a podnikatelské prostředí, tak by žádnou podporu od státu vůbec nepotřebovali. Ostatně z hlediska světové chudoby ji stejně nepotřebují. Určitě nás napadnou další skupiny občanů, kteří by se ve zdravě a přirozeně nastaveném prostředí museli živit jinak.
.
Occupy humanismus?
Hezký pojem. Milanu Kohoutovi připadá, že mladí lidé na českých univerzitách místo s antikapitalistickými hnutími, jak je sám nazývá, typu Occupy Wall Street spíše sympatizují s hypotetickými hnutími Occupy humanismus, Occupy solidaritu či chartu lidských práv. „Pravičákům“ mezi studenty se budu věnovat níže, ale ti pravicově orientovaní studenti, jejichž ideová příslušnost k pravici pochází z něčeho víc, než z házení vajíček na Paroubka či z nošení placky s Karlem, nemají nic proti humanismu, solidaritě ani skutečným lidským právům a svobodám.
Ti naopak podporují kapitalismus, ideje osobní a ekonomické svobody a volného trhu právě proto, že jsou přesvědčeni, že ty – jakkoliv jsou si vědomi jejich nedokonalostí – ze všech známých ekonomických, politických či společenských systémů nejlépe vedou k prosazování humanismu, nejlépe vedou k elementární lidské slušnosti ve společnosti. Nejsou ani proti solidaritě, ale jsou přesvědčeni, že solidarita, která je na jedné straně vynucená, na straně druhé nároková, nemá se solidaritou nic společného. Že naopak solidarita dobrovolná, spontánní a přirozená vede ke skutečně sociálně vyspělé společnosti. A lidská práva a osobní svobody? K rozdílu mezi osobními svobodami a tzv. kolektivními „právy“ bych opět odkázal na texty kolegy Jocha.
.
Neoliberální tlak na svobodné univerzitní studenty
Milana Kohouta přímo šokovalo, když viděl, jak jsou u nás studenti na univerzitách pravicoví. Odkazuje se přitom na Spojené státy, kde zřejmě totalitní neoliberálové tlačí na chudáky svobodomyslné americké studenty, kteří si to vůbec nenechají líbit, a i přesto jsou levicoví a o studium marxismu či anarchismu se v žádném případě nenechají připravit. Detail, který jsem od něj neslyšel – že jaksi establishmenty většiny amerických univerzit jsou již desítky let na americké poměry extrémně levicové a nějaký emočně-sociální tlak tam tedy probíhá spíše z této strany.
A čeští univerzitní studenti jsou prý podle něj pravicoví. No, pravda. Asi to odvozuje z těch vajíček a placky s Karlem. Nebo z toho, že studenti volili „konzervativní“ TOP 09 či „pravicovou“ ODS. Pravicový konzervatismus, podobně jako klasický liberalismus (tedy pravicové ideje) u českých studentů jsou skutečně asi na podobné úrovni jako u jimi volených politiků.

Takže zatímco tito „pravicoví“ politici zvyšují daně, dělají je složitějšími, přijímají do českého právního řádu jednu nesmyslnou regulaci za druhou, rapidně pokračují v zadlužování dalších generací a každou chvíli přicházejí s novými návrhy, jak by mohli život znepříjemnit živnostníkům, malým podnikatelům či prostě tvrdě pracujícím daňovým poplatníkům, tak oni „pravicoví“ studenti neznají elementární západní slušnost a zdvořilost (tedy základní občanské ctnosti jak klasického liberalismu, tak konzervatismu).

Ve chvíli, kdy se střetnou s realitou, že by se museli sami živit, tak jsou jejich pravicové ideje ty tam. Vymýšlejí, v kterých úřednických strukturách by se mohli zachytit, spekulují, že by jim vláda ČSSD a komunistů až tak nevadila, protože ještě studují a nechtějí platit školné. A ano, největší studentský neklid, pochody a demonstrace nebyly kvůli komunistům na krajských radnicích, nebyly kvůli zvyšujícím se daním, nebyly ani kvůli nekonečnému zadlužování jejich budoucích potomků, ale byly – počkejte si – kvůli školnému. Tak se ptám – kde je ta pravicovost českých studentů?

Demagogické prohlášení Milana Kohouta bez dalšího vysvětlení této světoborné myšlenky o tom, že pokud se antikomunismus prosadí v celé české společnosti, tak dojde k restauraci nejen totalitního kapitalismu, ale dokonce přímo totalitního feudalismu, již pouze zmiňuju.
.
Proč na to levicoví intelektuálové ZASE dojedou?
Je to hezké – léčit si svou frustraci ze zmatení pojmů hlásáním boje proti bájnému neoliberalismu po pravici předsedy zločinecké organizace. Takový intelektuální dýchánek. Zatím o nic nejde, zatím se nikomu nezabavují majetky, zatím není nikdo popravován, zatím to neřídí oni. Co se ale stane, až jednou tito – samozřejmě nijak neškodní a v žádném případě ne nebezpeční komunisté vyhrají volby?
Budu trochu ironický. Určitě nebudou lhát, určitě budou dodržovat nejen své demokratické mechanismy, určitě dají prostor pro realizaci geniálních intelektuálních nápadů o tom, jak ještě lépe řídit lidskou společnost a jak ještě více dobra v ní prosadit.
Ne. Tipuju následující postup – a ať při nás stojí všichni svatí, abych nemusel mít pravdu – radikální stalinistické křídlo společně s psychopaty z frustrované komunistické mládeže sejme dosud dobře sloužící a sympatické Filipy a Dolejše. Řada z nich, tzv. Fischerové se často po důkladné, ale občas i včasné analýze přizpůsobí a někde se uchytí. Však těch státních firem ještě máme dost a těch, co budou do poslední chvíle čekat na znárodnění o to víc.
Ti ale nebudou těmi, kteří by páchali ta největší svinstva. Těmi budou pánové typu Janoušek, Hrdlička, Bém a všichni ti kmotři, kteří již 23 let – stejně jako to dělali před Listopadem – pouze sprostě a neoprávněně parazitují na české společnosti. Nebudou to senilní a nostalgičtí dědečkové a babičky z vesnic se špatně sloužící pamětí, kdo bude vraždit, pronásledovat, znárodňovat, věšet naivní intelektuály, kteří je dostali k moci, a likvidovat vše, co jim přijde pod ruku, budou to právě tito. Ti, kteří v tom mají praxi. Ti, kteří se dokážou přizpůsobit každému režimu. Ti, kteří chtějí jen ničit a parazitovat na hodnotách, které vytvářejí jiní. Těšte se. Být komunistou totiž není ani tak o ideologii, ale spíše o stavu mysli, o vyspělosti charakteru.
A že je to blbost, protože tady dnes komunisti za zády nemají Sovětský svaz? Vzhledem k mocenským ambicím Ruska na našem území v poslední době, vzhledem k aktuálním aktivitám Číny na evropské půdě je to velice odvážné tvrzení. Ano, můžete namítnout – ale tyto země mají ten váš kapitalismus. Skutečně? V těchto zemích je určitý druh kapitalismu, ale na takový nejsme ve vyspělém západním prostoru zvědaví. Kapitalismus bez právních jistot, bez morálky, bez solidárních občanů. A můžete říct – ale ten se tu právě prosazuje, proti tomu my bojujeme. V tom případě si uvědomte, že máme stejného nepřítele, jen my jej spíše nazýváme socialismem a fašismem, vy pro něj vymýšlíte nesedící nálepky onoho neoliberalismu.
.
Závěr
Nebuďte tedy naivní, neskákejte komunistům na to. Je známo, že komunismus je 10 % ideologie a 90 % taktiky. Vzpomeňte na Grebeníčkův výrok, že „my máme čas.“ Vzpomeňte na to, co prohlašovala soudružka Semelová o údajném přes 20 let trvajícím přepisování historie. Berte na vědomí, že za pár dní bude na Hradě sedět člověk, který volby vyhrál podobným způsobem, jakým je již desítky let po celém světě vyhrávají komunisti – tedy pomocí lží, primitivní demagogie a porušováním základních pravidel jakékoliv férové soutěže.
A nakonec snad jen kousek Karla Čapka – „Proč nejsem komunistou? Protože mé srdce je na straně chudých.“

Proč volím Roithovou a nevolím ostatní?

Dalo by se to shrnout do jedné věty – protože jako jediná má na to, aby byla prezidentkou. Ale to nestačí. Kromě toho, že splňuje většinu předpokladů pro tuto funkci, by mohl být dobrým prezidentem i Karel Schwarzenberg – to by však musel kandidovat před pěti lety.
Prezident u nás je především symbolickou hlavou státu. V běžném povědomí občanů je, že by měl být tím nejlepším z nás (a obávám se, že i výmluvou, když jím není, tak se přece můžeme chovat hůře než on). Je to asi dáno tím, že jsme se stále nesmířili se skutečností, že hlavou našeho národa není král, ale jen nějaký prezident. Především to ale učíme naše děti – ostatně obraz prezidenta ve třídách není jen tak. Podvědomě tedy očekáváme, že náš prezident bude slušný člověk, schopný a zkušený politik, možná ten nejlepší a nejčistší politik.
Je taková Zuzana Roithová? A jsou takoví ostatní kandidáti? Zuzana Roithová v Evropském parlamentu trvale prosazuje zájmy spotřebitelů, od začátku se stavěla proti dohodě ACTA a ze své pozice se zastala také utlačovaných křesťanů v islámských zemích. Má zkušenosti z působení na ministerstvu, v senátu i ve vedení strany. Dokázala také něco mimo politiku – kromě toho, že je matka a manželka, působila jako lékařka a manažerka nemocnice. Její hodnoty jsou formovány okolo desatera, má vlastní názor a kromě – na poměry české politiky drobné chybičky, za kterou ihned nesla odpovědnost a omluvila se – není známo, že by se jí dalo z hlediska síly charakteru něco vytknout.
Ostatně, když někdo komentuje všechny kandidáty, těžko něco špatného hledá na ní. Sbírání podpisů i financování kampaně měla také na jedničku – nejméně chyb a veřejný transparentní účet s tím, že peníze jí mohou posílat pouze občané – odmítla sponzorování firmami, občanskými sdruženími nebo stranickou pokladnou. A tak, když už potřebujeme, aby nám něco vadilo, může to být to, že je moc slušná. Skutečně nám to v české politice tak vadí?
Každopádně, abych jen nechválil. Taky mám obavu, že Zuzana Roithová je v době, kdy z idealistických snů o Evropské unii všichni v Evropě střízlivíme, až příliš proevropská. Avšak na rozdíl od vrcholných evropských úředníků a politiků se u ní tolik neobávám, že by nebyla schopna věc vidět kriticky a skutečně zodpovědně za Českou republiku k Evropské unii přistupovat.
A proč ne ostatní kandidáty?
Proč ne Karla Schwarzenberga – řekl bych, že tento kandidát měl ze všech nejlepší kampaň. Dokonce by mi bylo ctí být jednou součástí takového volebního týmu. Co je však problém této kampaně? Obal krabice je lepší než to, co je v ní. A vidíme to především v televizních debatách. Je to sice možná nekorektní – ale prezidentovi by mělo být rozumět, nemělo by být nutné jej co pár minut budit, neměl by se chlubit korupcí a měli bychom brát v úvahu i jeho benevolenci vůči lidem, s kterými založil stranu (jakkoliv TOP 09 byla dosud z hlediska politického marketingu nejgeniálnějším projektem české politiky). Ať se to tedy nám všem intelektuálům, umělcům či občasným příznivcům menšího zla líbí nebo ne – to, co vidíme v mediálním obrazu Karla Schwarzenberga je spíše jeho minulost. Tu bychom chtěli volit. Ale mysleme trochu i v přítomnosti a budoucnosti a zcela vážně si jej představme za 3, za 4 roky – kdo za něj bude toho času rozhodovat? Ti, kteří se nyní měli příležitost zviditelnit v klipech na jeho podporu?
Proč ne Janu Bobošíkovou – ano, její rétorika je jako vystřižená ze sjezdu amerických republikánů – zní jako skutečná pravicově konzervativní politička (hájení osobních svobod, právního státu, rodiny, vlastenectví atd.), dokonce to některými svými činy i žije – je podnikatelka, zásadová politička, je matkou i manželkou a dokonce (na české poměry překvapivě) není rozvedená. Detail je v tom, že pravicově konzervativní politik by těžko takovým způsobem obhajoval Benešovy dekrety, Helenu Vondráčkovou, žádal o podporu komunisty nebo za ně přímo kandidoval.
Proč ne Přemysla Sobotku – v ODS se mu prý přezdívá Nesmysl Sobotka. Osobně mi je nesympatický, nechtěl bych jej slýchat jako prezidenta. Jeho kandidátské postoje k EU jsou jiné, než jak probíhalo jeho hlasování. Obecně i jinak působí velmi neautenticky. V show Václava Moravce mi zase chvílemi přišlo, že Zeman je pravicovější než on. Prostě ODS měla přesvědčit třeba Miroslavu Němcovou (byť strategicky v době, kdy polovina občanů má beztak vymyté hlavy tím, že jsou přesvědčeni, že za jejich osobní, rodinné i jiné problémy může ODS, může být sázka na nevýrazného Sobotku dobrou volbou).
Proč ne Jana Fischera – na volební kalkulačce je mi sice ideově blízko, ale i přes pečlivě nacvičená gesta, uměle zlepšenou rétoriku a hru na slušného a zásadového politika, prostě bývalého kariérního komunistu, pro lobbisty úspěšného premiéra a nevýrazného úředníka, u nějž snad vše působí falešně, volit nehodlám.
Proč ne Miloše Zemana – pokud se naší zemi stane to neštěstí (a mohla by si za to sama), že by tito dva byli v druhém kole, nevím, který z nich by se pro mě stal tím velkým menším zlem – spíše bych občany burcoval ke vhození neplatného hlasovacího lístku, ale i přes velké umění vtipu, schopnost získat si masy, jeho v zásadě objektivní hodnocení práce českých novinářů, odvážné hodnocení islámu či vynikající rétorické schopnosti, není možné tolerovat napojení na (přívlastky vynechám) Šloufa, financování ruskou firmou Lukoil, netransparentnost financování vůbec, léta opoziční smlouvy nebo jeho často šílené levicové názory (třeba na vztah státu a církví). Navíc v případě jeho prohry v druhém kole se asi dočkáme slavného a definitivně neposledního odjezdu na Vysočinu, aby se za rok – coby lídr Zemanovců mohl vrátit zpátky a porazit (ironicky řečeno) přirozeného lídra (v pravicových kruzích přezdívaného) Dluhoslava Socbotku a jeho ČSSD.
Proč ne Vladimíra Franze – intuitivně cítím, že lidé, kteří mají potřebu mít na sobě tetování, mají nějaký psychický problém – zkusím si o tom v psychologické literatuře nastudovat více, zda to třeba není jen typem osobnosti. Pokud se lidem, kteří by jej mohli volit, bude v pátek či sobotu chtít někam ven, tak asi dostane dost hlasů. Jeho kladem je to, že je vzdělaný a renesanční člověk, ale jeho problémem je, že kromě akademicky rozvláčných avšak nicneříkajících frází, neřekl snad ani jeden konkrétní politický názor (např. zde od 12. minuty). Navíc nemá politické zkušenosti, což se u nás dá sice – jak víme od bývalého ministra Bárty – klidně nastudovat přes víkend. Nutno uznat, že jeho kampaň coby reklama na vlastní operu byla docela povedená. Příště se možná dočkáme kandidatury šéfa ČEZu, Českých drah nebo marketingového ředitele nějaké firmy vyrábějící prací prášek.
Proč ne Táňu Fischerovou – z hlediska slušnosti je na tom podobně jako Zuzana Roithová, dokonce umí přemýšlet dále než někteří jiní kandidáti, není pragmatičkou v tom negativním slova smyslu – jako třeba Zeman, ale je idealistkou – třeba jako Havel. Nemá ráda komunistickou totalitu, pokud ale přemýšlíme o komunismu z trošku komplexnějšího hlediska a přečteme si program jejího utopického Klíčového hnutí, nastane nám na mysl, že působí trochu jako komunistka s lidskou tváří a jejím heslem by mohlo být – do kolchozů a proti imperialismu!
A proč ne Jiřího Dienstbiera – je to levičák. Ve všem. V ekonomických, zahraničně-bezpečnostních i sociálně-etických otázkách. Jistě, nejen v pražské ČSSD patří k tomu lepšímu, jeho slova o tom, aby se lidé sebrali, vstoupili hromadně do stávajících stran a přehlasovali kmotry, by si měl vzít k srdci každý občan. Samozřejmě ti, co mají rádi Vladka z Vyvolených, k Dienstbierovi mohou mít sympatie, nicméně jeho nevyzrálý přístup ke komunistům, silně levicové názory a svým způsobem i nízký věk nehrají pro něj.
A tak přestože ideově jsou mi blíže Přemysl Sobotka, dle aktuálních slov Jana Bobošíková, možná i Karel Schwarzenberg nebo Jan Fischer; přestože kdybychom se všichni spojili a volili Karla, tak bychom mohli z druhého kola vyšachovat neoblíbeného Fischera; a přestože mnozí zvládli kampaň lépe než ona, budu volit Zuzanu Roithovou. A kdo ví – třeba po všech televizních debatách, racionálním uvažování i po přihlédnutí k osobním sympatiím ze strany svobodných voličů bude mít Zuzana Roithová nakonec více hlasů než všemi doporučovaný předseda Kalouskovy strany a v druhém kole bude proti Zemanovi bojovat ona. A když si představíme debaty druhého kola, neměla by proti arogantnímu dinosaurovi elegantní dáma větší šanci než ospalý kníže?
Dále doporučuji:
A pokud ještě stále hledáte podle čeho se rozhodnout, můžete použít následující tipy.