Měli bychom se učit od jiných zemí?

Písemná příprava – Hobbes*

V Hobbesově textu je řada věcí, s nimiž lze souhlasit, ale také tam nacházím mnoho takových, vůči nimž jsem měl potřebu se vymezit. Ať už to bylo jeho přesvědčení, že majetek občanů (poddaných) nakonec patří státu (suverénovi) jen proto, že bez jeho ochrany, by si jej neudrželi, nebo jeho obhajoba cenzury, pokud nějaké dílo škodí státu. Pro účely této přípravy ale vybírám především jeho argument o napodobování sousedních národů.

Hobbes je proti tomu, aby lidé měnili své dosud převládající formy vlády na základě inspirace u jiných národů. Ano, bezhlavé napodobování sousedních zemí bez dlouhodobé úvahy a demokratické diskuze a následném co největším konsensu může být nesmyslné i nebezpečné. Pokud zůstanu u obecnějšího Hobbesova argumentu o formě vlády, tak je jistě třeba být velice obezřetný, zda je na zavedení sousedních odlišností daná společnost připravena, a zda se jako v některých případech tzv. arabského jara nezmění v něco ještě horšího. Na českém příkladu bych zmínil třeba zavádění přímé volby prezidenta i přes varování odborníků, že je to pro parlamentní republiku nevhodné.

Na druhé straně, jsem toho názoru, že země by se měly učit od sebe navzájem a studovat politiku (ve smyslu policy) jiných zemí ve snaze zlepšit fungování vlastního státu. Když vidím různá mezinárodní srovnání, v nichž Česká republika zaostává, ale naopak v řadě věcí podobné země (a dejme tomu, že jimi míním třeba Dánsko, Švýcarsko; Bavorsko; Lombardii a jiné), jsou v nich v dané věci na prvních místech, tak mám tendenci zjišťovat, jak společnost, trh a fungování státu regulují u nich. A v těchto věcech je třeba kriticky zvažovat, zda by zavedení takové politiky nebo části daných politických opatření nemohlo posunout Českou republiku v mezinárodních žebříčcích výše, tedy zlepšit kvalitu života jejích občanů.

* Psáno 23.3.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo T. Hobbese – Leviathan, aneb látka, forma a moc státu církevního a politického, kap. V-VI, IX-XI, XIII-XV, XVII-XVIII, XX-XXI, XXIV a XXIX.

Nová britská premiérka a konzervatismus jednoho národa

Jaká je vize Theresy May? Z jakých idejí čerpá? A v čem se může inspirovat česká pravice?

V prvním projevu ve své nové funkci označila Davida Camerona za moderního premiéra. Pochválila jeho vládu za to, že stabilizovala ekonomiku, snížila rozpočtový schodek a pomohla získat práci více lidem než kdykoliv předtím.

Nicméně největší odkaz Cameronovy vlády se prý netýká ekonomiky, ale sociální spravedlnosti. Například zavedení stejnopohlavního manželství či osvobození lidí s nízkými platy od daně z příjmů. Vedl prý vládu jednoho národa a ona prý hodlá v tomto kurzu pokračovat.

Theresa May věří nejen v unii národů v rámci Spojeného království, ale i v unii mezi všemi občany bez ohledu na to, kým jsou či odkud pocházejí. Věří v boj proti planoucím nespravedlnostem:

Když se člověk narodí chudý, zemře o 9 let dříve než ostatní. Pokud je černoch, tak s ním trestněprávní systém zachází tvrději. Pokud je to bílý kluk z dělnické rodiny, má menší pravděpodobnost než kdokoliv jiný dostat se na univerzitu. Pokud je ze státní školy, má menší pravděpodobnost získat špičkové povolání, než pokud je vzděláván soukromě. Pokud je žena, bude vydělávat méně než muž. Pokud trpí psychickými problémy, nemá k dispozici dostatečnou péči. A pokud je mladý, má to těžší než kdykoliv předtím najít si vlastní dům.

Misí Theresy May je udělat z Británie zemi, která funguje pro všechny. Zastala se i pracujících rodin, jejichž život je podle ní obtížnější, než si politici ve Westminsteru představují. Zmínila i jejich obavy o to, že sice mají práci, ale ne vždy jistotu zaměstnání. Že sice mají vlastní dům, ale bojí se o placení hypotéky, o výši životních nákladů či o to, zda dostanou své děti do dobrých škol.

Slíbila, že povede vládu, která nebude řízena zájmy několika vyvolených, ale zájmy těchto obyčejných lidí. Že její vláda udělá vše, co bude moci, aby jim dala více kontroly nad jejich životy. Že při schvalování zákonů a daní nebudou prioritou bohatí a mocní, ale právě oni. Že se její vláda bez ohledu na původ daného člověka bude snažit pomoci každému, aby mohl dojít tak daleko, kam až ho jeho talent zavede.

Co je to konzervatismus jednoho národa?

Na novou předsedkyni nejvlivnější pravicové a konzervativní strany v Evropě to může znít až příliš levicově a progresivně. Proto je důležité podívat se na to, co míní onou vládou jednoho národa. Není to žádná nacionalistická vize, jak by nás mohl mást název. Je to naopak tradiční ideový proud uvnitř britských Toryů.

Už v 19. století s ním přišel tehdejší premiér Benjamin Disraeli. Varoval tehdy před nebezpečím, že se Spojené království v důsledku industrializace a zvyšujících se nerovností rozdělí na dva národy, na bohaté a chudé. Zároveň chtěl předejít sociální revoluci, protože se obával, že pokud by byla vládnoucí třída lhostejná k utrpení běžných lidí, společnost by se stala nestabilní.

Apeloval tedy i na sobecký zájem privilegovaných, kteří díky svému zvýhodnění mají přirozenou morální povinnost starat se o ty, jimž se tak dobře nedaří, což vychází i z feudálního konceptu noblesse oblige, tedy že aristokracie má povinnost být velkorysá a čestná. Z pohledu konzervatismu jednoho národa se společnost vyvíjí organicky, ideálem tedy není sociální rovnost, ale spíše vize soudržné a stabilní hierarchie.

Důležitým prvkem je zde i pragmatismus, tedy neideologický přístup k politice, kdy se s ideologickými oponenty hledá flexibilní kompromis – nejen kvůli získání volebních hlasů od těch, jimž se pomáhá, ale především v zájmu zajištění sociální stability. Jde tedy i o apel směrem k pracující třídě, podporu opatření zlepšujících kvalitu života a poskytnutí určité sociální podpory a ochrany běžným lidem.

V konzervatismu jednoho národa lze tedy spatřovat i jistý druh paternalismu; sociální povinnost má přednost před individualismem. Mimochodem, v roce 2010 měli britští Toryové ve svém programu i konzervatismus jednoho světa, což obsahovalo například cíl, že minimálně 0,7 % HDP bude určeno na cílenou a transparentní rozvojovou pomoc.

Cesta pro českou pravici?

Existuje samozřejmě nebezpečí, že bude stát v pojetí konzervatismu jednoho národa až příliš silný. Musel by se zřejmě vyvarovat přehnaného paternalismu a inspirovat se také jeho libertariánským pojetím. Snažit se tedy systémově zlepšovat životy lidí, ale vždy jim zároveň ponechat svobodu volby.

Podobně lze usilovat i o jistou míru sociálního státu, který lidem pomáhá, aby si pomohli sami. Spravedlivé a transparentní regulace zvyšující kvalitu života každého jednotlivce mohou být v rovnováze se svobodným trhem i efektivním státem. Není tedy nutné být proti systémové solidaritě, sociální spravedlnosti, zmírňování nezasloužených nerovností či proti úsilí o co nejvyšší sociální mobilitu.

Možná je vhodné přiznat si i to, že jediná možnost, jak u nás může pravice sestavit vládu, je s křesťanskými demokraty, středovými liberály, případně ve velké koalici se sociálními demokraty. Proto může být inspirace tímto britským ideovým směrem, a především jeho  pragmatickým úsilím o nerozdělenou společnost, na místě i z dlouhodobého hlediska.

Psáno pro Pravý břeh.

9. část: Budeme v budoucnosti pracovat?

To je velká otázka. Je jasné, že nyní stále ještě pracovat musíme, protože dosud nemáme tak vyvinuté stroje, které by byly schopné udělat za nás cokoliv. Taky je pravdou, že většina z nás může změnit svou práci, a že lidé, kteří skutečně chtějí dělat svou vysněnou práci, kterou považují za své poslání, pravděpodobně téměř vždy můžou. A taky je pravdou, že můžeme udělat určitá systémová vylepšení, která mohou životy běžných zaměstnanců i podnikatelů výrazně zlepšit.

I tak bych rád věřil, že jednoho dne všichni lidé budou mít možnost žít své skutečné životy, jako mohl Lukáš z třetího příběhu. Že budeme velice rozvinutou společností, kde každý jednotlivec bude chtít žít jako skutečná aristokracie, a bude chtít svůj čas věnovat nějaké dobrovolné práci, která bude i nadále zlepšovat životy druhých lidí. A že i tak budeme mít spoustu volného času, abychom mohli dělat to, co opravdu chceme. Předpokládám, že i naše vztahy a zákony by byly lepší, kdyby na ně a na politiku měli lidé více času.

Takže pojďme vytvořit roboty, kteří budou schopni dělat tu nutnou a neoblíbenou práci za nás. Pojďme všechny lidi vzdělávat ve smyslu lepší humanity a pojďme si rozvíjet nutné návyky, abychom byli schopni žít své skutečně svobodné životy. Pojďme naučit naše stroje, jak pracovat, jak podnikat, jak investovat peníze. Pojďme se stát společností bohatých kapitalistů, kteří budou schopni žít své vysněné životy nikoliv ze skutečné přidané hodnoty a z nadhodnoty vytvořené druhými lidmi, ale z nich, vytvořenými stroji a roboty. A mějme na paměti, že pokud to takto chceme, tak jim nemůžeme dávat lidská práva.

1. část: Úvod
2. část: Je naše generace bohatší, než kdy bývali králové minulosti?
3. část: Začátek 21. století a volba přizpůsobit se systému
4. část: Začátek 22. století a utápění se v konzumu
5. část: Začátek 22. století a aristokratický život pro každého
6. část: Začátek 21. století a svoboda podnikání
7. část: Nejsme ale pouze líní a slabí jedinci se špatnými návyky?
8. část: Co to znamená být skutečně bohatý?
9. část: Budeme v budoucnosti pracovat?

Celý článek si můžete přečíst zde, případně v anglickém originálu na tomto místě.

…

Tato esej byla původně napsána anglicky s titulkem „Ideologie ve sci-fi žánru a budoucnost práce, svobody a nerovnosti“ a byla vytvořena pro kurz vedený Alešem Debeljakem na Univerzitě v Lublani během mého studijního pobytu Erasmus na jaře 2015. Děkuji mu za možnost kreativně napsat, co jsem chtěl, a taky své  učitelce angličtiny ze střední Lucii Adamusové za užitečné tipy ohledně anglické gramatiky.