Rubrika: Evropská politika

Politický systém Německa – čím se inspirovat?

Při četbě literatury mě fascinuje kvalitně propracovaný politický systém Německa. Co by i pro nás mohlo být inspirující?

– konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě (spolkovému kancléři) – jeho odvolání je možné pouze tehdy, pokud bude zvolen kancléř nový
– věk soudce omezen (40 až 68 let) – poté ve funkci končí
– kombinace přímých jednomandátových volebních obvodů a zemských kandidátek jednotlivých stran – volič má ve volbách do Spolkového sněmu (Bundestagu) 2 hlasy
– Spolkový ústavní soud má možnost zakázat protiústavní politické strany – a stalo se tak 2x – Socialistická říšská strana (1952); Komunistická strana Německa (1956)
– část ústavy, která je nezrušitelná – tzv. věčná klauzule – ty části ústavy týkající se pevného ukotvení základních lidských práv; principů demokratického, právního, sociálního a spolkového státu
– (nepřímo volený prezident) jako kladeč věnců a reprezentant země

Zdroj: Strahalová, S.: Spolková republika Německo: koaliční proměny kancléřské demokracie. In: Dvořáková, V. a kol.: Základní modely demokratických systémů. Praha 2010

Co se mi líbí na politickém systému Švýcarska?

Při četbě literatury během mého studia mě napadlo, že se na svém blogu mohu podělit o zajímavé výpisky. Především tedy o ty, které mi přijdou užitečné a obohacující. O to, co může vést k dalšímu přemýšlení, inspiraci pro vlastní hodnotový systém i pro konkrétní řešení pro Českou republiku.
Výpisky z politologické literatury – Švýcarsko
– federace
– reálná subsidiarita v praxi – primární jsou obce a kantony (ještě před nimi lid/jednotlivec jako suverén) – decentralizace
– konsensuální model demokracie – vládní, parlamentní a veřejná diskuze vedoucí ke všeobecné shodě – kompromis, který skutečně projde (jinak může být odvolán v referendu)
– svobodné/volné mandáty zákonodárců – politické strany de facto nemají žádnou moc
– rigidní ústava s jasně vymezenými pravomocemi jednotlivých orgánů, navíc změnitelná pouze s pomocí referenda
– vychází to již z historie – svobodné spontánní formování spojenectví kantonů
– člověk se více cítí být občanem své obce a kantonu, až poté jako Švýcar – což se projevuje i při naturalizaci (nabývání občanství) – nejdříve jej člověk získá v obci a kantonu, až poté v rámci celého spolku
– neexistence funkce premiéra či prezidenta, jak ji známe – 7 členů spolkové rady (vlády) se v jejím čele střídá a vždy ten jeden reprezentuje Švýcarsko navenek
– z toho pramení i neexistence třídy politických papalášů
– zároveň s tím, že volené orgány často jsou neplacené funkce (člověk je dělá jako občanskou ctnost)
– existence dvou komor, kdy do první (dolní) se volí dle poměrného systému (bez existence omezující klauzule pro vstup strany do parlamentu) a do druhé (horní) se volí většinovým systémem (dle zastoupení jednotlivých sociálních skupin)
– Švýcarsko je polopřímou demokracií – je zde kombinace zastupitelské a přímé
– existuje totiž rozdíl mezi referendem a (lidovou) iniciativou – kdy formulaci otázky referenda sestavuje vláda nebo parlament
– iniciativou pak může 100 000 voličů (cca 2,5 % oprávněných) zařídit úplnou ústavní revizi
– referendum (obligatorní neboli ústavní) se koná v případě změn ústavy (např. o nevstoupení do EU, OSN atd.)
– referendum (fakultativní) se děje tehdy, když 50 000 (cca 1,1 %) voličů (nebo 8 kantonů) požaduje hlasování o právě vydaném zákonu, se kterým nesouhlasí
– v některých kantonech k hlasování o nějaké věci scházejí všichni občané
– volby do obou komor se konají co 4 roky ve stejný čas – komory pak volí soudce a další státní orgány
– přijímání zákonů probíhá tak, že každý návrh zákona musí získat souhlas obou (rovnocenných) komor parlamentu (Národní i Stavovské rady) – v případě, že se tak nestane, vytváří se zvláštní orgán, na kterém rovný počet zástupců z obou komor vypracuje kompromisní návrh, o kterém se následně hlasuje, a pokud neprojde, je pak definitivně zamítnut
– parlamentní zákony získávají 94% podporu občanů v případě hlasování v referendech (u obligatorních 2/3 občanů)
Výhody i kritika
– za hlavní výhodu švýcarského systému se dá mj. považovat to, že zákony, které lid přímo spoluvytváří, se následně lépe uvádějí do praxe
– kritici tomuto systému však vyčítají jeho údajnou nepružnost (pomalé schvalování zákonů z důvodu referend), velký vliv zájmových skupin, které mají větší finanční prostředky na ovlivňování veřejnosti nebo to, že vláda již předem dělá ve svých návrzích zákonů ústupky, aby mohly tyto zákony projít
Zdroj informací: Jeřábek, M.: Švýcarsko: Polopřímá demokracie – konsensus, efektivita, stabilita. In: Dvořáková, V. a kol.: Základní modely demokratických systémů. Praha 2010

Všichni jsme vlastně socialisti – někdo globálně, někdo činy

Asi se všichni shodneme na tom, že solidarita je lidsky správná věc. Že bychom měli v rámci možností pomáhat chudým, nemocným, méně šťastným, zkrátka těm, co si sami pomoci nemohou. Už se však neshodneme na poměru v rozměru a intenzitě té pomoci. A do toho se ještě můžeme hádat, jestli je třeba takové křesťanství více levicové nebo pravicové.
Pojem socialisti v titulku jsem použil pro zjednodušení – zkrátka myslím tím levičáky. Jak se tedy můžeme stát levičákem? Tak třeba na úrovni jednotlivých států – třeba jako je Česká republika. Jak se to bude projevovat? Budeme chtít, aby byly vysoké daně, a stát tedy zajišťoval mnoho služeb, které si sice občané jsou schopni zajistit sami, ale z nějakého důvodu se dohodli, že to budou dělat přes stát, v rámci veřejných rozpočtů (samozřejmě ti prozíravější, ne ti méně matematickými schopnostmi obdaření či bankami zlobbovaní, kteří se budou chtít zadlužit – tedy ne sebe – ale budoucí generace).
Dobrá tedy, budou chtít, aby se stát postaral. Aby se postaral nejen o bezpečnost (vnější i vnitřní), o dodržování a vymáhání zákonů, o zajištění těch nezbytných úřadů na jeho fungování, ale také aby se postaral o vzdělání, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, sociální systém, důchody, životní prostředí, životní styl obyvatel atd. A to vše na úrovni toho státu. Třeba tím, že se zavede (podle mě nespravedlivé) progresivní zdanění u daně z příjmů – pořádně vysoké (jen je potrestejme za jejich úspěch a snažení). Pak se vymyslí všemožné další dodatkové daně – majetkové, z převodu nemovitostí, darovací, dědické, ekologické, daň ze vzduchu, z tuku a všeho možného, co nás jen napadne.
Tak, pak ale jsou takoví, kteří si myslí, že bychom tento socialismus (nazveme-li to takhle – zřejmě politologicky nepřesně, ale pro tento článek snad dostatečně) chtěli mít v rámci třeba celé Evropské unie – tedy připlatíme si další a další úředníky, úřady a instituce, které tohle všechno za naše těžce vydělávané peníze budou zajišťovat.
Pak jsou ale i takoví, kteří by to chtěli na úrovní celého světa. A je to při nejmenším lidsky pochopitelné (dle mého zpátečnického názoru však velice neprozíravé z hlediska reality a zkušenosti) – polovina světa je hladem a my si žijeme jako prasata v žitě. Měli bychom tedy přece přerozdělit naše bohatství v rámci celého světa a nakrmit chudé a postarat se o nemocné (a při tom budeme opomíjet kecy pravičáckých konzervativců o tom, že okradením bohatých se z chudých nikdy nestanou bohatí, ale chudí budou nakonec všichni – třeba to jednou vyjde, třeba způsobíme historickou anomálii).
Dobře, teď ani nebudu domýšlet, až lidstvo narazí na údajnou vyspělejší formu života ve vesmíru – zřejmě první meziplanetární doktrínou bude také socialismus – vždyť jsou bohatší, ať sypou – a pořádně! Jde mi ale o to, že levičákem může člověk být i na úrovni třeba takového kraje. Proč bychom třeba nemohli převést zdravotní péči na regiony? No, ale můžeme jít ještě níže – co na místní úrovni, na úrovni obcí? Měla by obec pouze spravovat nezbytné úřady, případně školy? Nebo by se měla starat o silnice, kulturu, občanskou společnost, ekologické aktivity? Jak by měl starosta mluvit do toho, jakou bychom měli mít zahrádku, kdy smíme kosit nebo co všechno můžeme pálit? I tady můžeme být více vlevo nebo naopak vpravo.
Kde je však určitá míra levičáctví přijatelná i pro tvrdého pravičáka? Přece na osobní úrovni, ne? Ano, předtím tam bude třeba ještě sféra občanské společnosti, třeba i církve a především rodiny, ale ta osobní rovina, kdy část svých prostředků dávám na dobročinné aktivity, charitě, žebrákovi na ulici, nějaké nadaci zajišťující stipendia talentům nebo jen pošlu DMS na Afriku. Takovými socialisty můžeme být všichni – a k tomu přece nepotřebujeme ani posvěcení od starosty, ani povolení od rady kraje, ani souhlas parlamentu, ani směrnici evropské komise, ani dohodu globální vlády a už vůbec ne příkaz případné meziplanetární vlády!
A myslím si, že taková solidarita – nenucená, dobrovolná, právě taková má podle mě největší smysl a je nejvíce morálně správná. A přihlédneme-li ke křesťanským idejím – vždyť přece Bůh nám dal svobodu. Činit dobro i zlo – našimi vlastními rozhodnutími – ne alibistickým hozením všech nepříjemných starostí na stát – který většinou spíše nadělá ještě víc škody než očekávaného či nárokovaného užitku.