Rubrika: Evropská politika

Nová britská premiérka a konzervatismus jednoho národa

Jaká je vize Theresy May? Z jakých idejí čerpá? A v čem se může inspirovat česká pravice?

V prvním projevu ve své nové funkci označila Davida Camerona za moderního premiéra. Pochválila jeho vládu za to, že stabilizovala ekonomiku, snížila rozpočtový schodek a pomohla získat práci více lidem než kdykoliv předtím.

Nicméně největší odkaz Cameronovy vlády se prý netýká ekonomiky, ale sociální spravedlnosti. Například zavedení stejnopohlavního manželství či osvobození lidí s nízkými platy od daně z příjmů. Vedl prý vládu jednoho národa a ona prý hodlá v tomto kurzu pokračovat.

Theresa May věří nejen v unii národů v rámci Spojeného království, ale i v unii mezi všemi občany bez ohledu na to, kým jsou či odkud pocházejí. Věří v boj proti planoucím nespravedlnostem:

Když se člověk narodí chudý, zemře o 9 let dříve než ostatní. Pokud je černoch, tak s ním trestněprávní systém zachází tvrději. Pokud je to bílý kluk z dělnické rodiny, má menší pravděpodobnost než kdokoliv jiný dostat se na univerzitu. Pokud je ze státní školy, má menší pravděpodobnost získat špičkové povolání, než pokud je vzděláván soukromě. Pokud je žena, bude vydělávat méně než muž. Pokud trpí psychickými problémy, nemá k dispozici dostatečnou péči. A pokud je mladý, má to těžší než kdykoliv předtím najít si vlastní dům.

Misí Theresy May je udělat z Británie zemi, která funguje pro všechny. Zastala se i pracujících rodin, jejichž život je podle ní obtížnější, než si politici ve Westminsteru představují. Zmínila i jejich obavy o to, že sice mají práci, ale ne vždy jistotu zaměstnání. Že sice mají vlastní dům, ale bojí se o placení hypotéky, o výši životních nákladů či o to, zda dostanou své děti do dobrých škol.

Slíbila, že povede vládu, která nebude řízena zájmy několika vyvolených, ale zájmy těchto obyčejných lidí. Že její vláda udělá vše, co bude moci, aby jim dala více kontroly nad jejich životy. Že při schvalování zákonů a daní nebudou prioritou bohatí a mocní, ale právě oni. Že se její vláda bez ohledu na původ daného člověka bude snažit pomoci každému, aby mohl dojít tak daleko, kam až ho jeho talent zavede.

Co je to konzervatismus jednoho národa?

Na novou předsedkyni nejvlivnější pravicové a konzervativní strany v Evropě to může znít až příliš levicově a progresivně. Proto je důležité podívat se na to, co míní onou vládou jednoho národa. Není to žádná nacionalistická vize, jak by nás mohl mást název. Je to naopak tradiční ideový proud uvnitř britských Toryů.

Už v 19. století s ním přišel tehdejší premiér Benjamin Disraeli. Varoval tehdy před nebezpečím, že se Spojené království v důsledku industrializace a zvyšujících se nerovností rozdělí na dva národy, na bohaté a chudé. Zároveň chtěl předejít sociální revoluci, protože se obával, že pokud by byla vládnoucí třída lhostejná k utrpení běžných lidí, společnost by se stala nestabilní.

Apeloval tedy i na sobecký zájem privilegovaných, kteří díky svému zvýhodnění mají přirozenou morální povinnost starat se o ty, jimž se tak dobře nedaří, což vychází i z feudálního konceptu noblesse oblige, tedy že aristokracie má povinnost být velkorysá a čestná. Z pohledu konzervatismu jednoho národa se společnost vyvíjí organicky, ideálem tedy není sociální rovnost, ale spíše vize soudržné a stabilní hierarchie.

Důležitým prvkem je zde i pragmatismus, tedy neideologický přístup k politice, kdy se s ideologickými oponenty hledá flexibilní kompromis – nejen kvůli získání volebních hlasů od těch, jimž se pomáhá, ale především v zájmu zajištění sociální stability. Jde tedy i o apel směrem k pracující třídě, podporu opatření zlepšujících kvalitu života a poskytnutí určité sociální podpory a ochrany běžným lidem.

V konzervatismu jednoho národa lze tedy spatřovat i jistý druh paternalismu; sociální povinnost má přednost před individualismem. Mimochodem, v roce 2010 měli britští Toryové ve svém programu i konzervatismus jednoho světa, což obsahovalo například cíl, že minimálně 0,7 % HDP bude určeno na cílenou a transparentní rozvojovou pomoc.

Cesta pro českou pravici?

Existuje samozřejmě nebezpečí, že bude stát v pojetí konzervatismu jednoho národa až příliš silný. Musel by se zřejmě vyvarovat přehnaného paternalismu a inspirovat se také jeho libertariánským pojetím. Snažit se tedy systémově zlepšovat životy lidí, ale vždy jim zároveň ponechat svobodu volby.

Podobně lze usilovat i o jistou míru sociálního státu, který lidem pomáhá, aby si pomohli sami. Spravedlivé a transparentní regulace zvyšující kvalitu života každého jednotlivce mohou být v rovnováze se svobodným trhem i efektivním státem. Není tedy nutné být proti systémové solidaritě, sociální spravedlnosti, zmírňování nezasloužených nerovností či proti úsilí o co nejvyšší sociální mobilitu.

Možná je vhodné přiznat si i to, že jediná možnost, jak u nás může pravice sestavit vládu, je s křesťanskými demokraty, středovými liberály, případně ve velké koalici se sociálními demokraty. Proto může být inspirace tímto britským ideovým směrem, a především jeho  pragmatickým úsilím o nerozdělenou společnost, na místě i z dlouhodobého hlediska.

Psáno pro Pravý břeh.

Britové, prosím zůstaňte a pomozte nám reformovat EU

Problém je v tom, že Británie může přežít i bez nás, ale EU by se bez ní mohla rozpadnout. Tak jako je tam dobrým zvykem, neměli bychom, jako někteří, vyhrožovat, ale raději je slušně požádat, aby zůstali. Proč?

Naše Unie začala být příliš centralistická a byrokratická. Taktéž máme velký problém s naší vnější bezpečností. Do toho platíme velké sumy peněz nezodpovědným zemím, a zároveň si nejsme jisti, jestli se tím snažíme vyhovět líným místním lidem, jejich zkorumpovaným elitám a oligarchům, nebo bankéřům, investorům a spekulantům v bohatých zemích.

Během druhé světové války zůstala Británie tím posledním, kdo mohl zachránit svobodnou a demokratickou Evropu. Nechci být patetický, ale toto referendum mi tu situaci trošku připomíná. Pokud Británie vystoupí z EU, tak nevidím příliš pozitivních scénářů.

Pouze růst moci větších států nad těmi menšími, pouze růst Kremelské propagandy a Putinova vlivu v Evropě, pouze růst extrémistických stran způsobený pocitem velkého demokratického deficitu týkajícího se našich společných politických rozhodnutí.

To, co potřebujeme, je změnit to, jak Evropská unie funguje tak, aby lépe sloužila zájmům nás všech. Musíme trvat na skutečné subsidiaritě a požadovat obnovení suverenity našich členských států v naprosto každé záležitosti, kde není absolutně nezbytné mít celoevropské řešení.

Věřím, že Spojené království by i jako nečlenský stát i nadále zůstalo svobodnou a prosperující zemí. Ale toto rozhodnutí není pouze o nich. To, o co je jako občan relativně malé středoevropské a post-komunistické země žádám, je, aby zůstali. V tom se přidávám k apelu otevřeného dopisu českých veřejných osobností.

Naše země by to, na rozdíl od jiných, neměla tak jednoduché, pokud by Británie odešla, a zároveň bychom ztratili velmi cenného spojence v reformě naší společné Evropské unie. Proto Brity žádám, aby zůstali. S nimi jako členy EU na tom bude Evropa o mnoho lépe.

Anglicky si můj text Britům můžete přečíst zde.

Dále čtěte:

Eurosong 2016: Ukrajina vyhrála a je dobře, že je to politické

Požadavek mít tam pouze nepolitické songy je nesmysl. Dokonce i mír nebo svoboda jsou politické hodnoty. Stejně jako transgenderová emancipace nebo mezinárodní spravedlnost. Co ještě bylo tento rok problematické?

Na Eurovizi se dívám od roku 2007, kdy se jí poprvé účastnila i naše země. Dělám to proto, že je to jedna z mála příležitostí, kdy mohou všichni obyvatelé Evropy nenásilně zažít pocit, že jsou Evropany. A i z toho můžeme vidět, jak je ta soutěž politická už ve své podstatě. Jejím cílem je přece jednota a mír všech evropských národů.

Nicméně, tento ročník byl zvláštní. Nevyhrál favorit. Nevyhrála ani nejlepší píseň. Vyhrál emočně silný příběh. Před finále jsem si nemyslel, že by Ukrajina mohla vyhrát, ale během toho, kdy Jamala zpívala, se něco přihodilo.

Ve chvíli, kdy v čase 2:25 vykřikla, tak to bylo, jako by člověk slyšel všech těch 230 000 krymských Tatarů, kteří byli Stalinem násilně deportováni, případně těch přibližně 100 000 z nich, kteří na následky toho zemřeli. V té chvíli jsem si byl jistý, že budu hlasovat pro Ukrajinu. A bylo to politické. Ale ne ve smyslu té konspirační ruské propagandy. Byla to moje svobodná, autentická a uvědomovaná volba. Něco, o čem doufám, že to jednou pozná i ruský lid.

V každém případě, Putinova propaganda se po ohlášení výsledků rozjela naplno. Rusko vyhrálo srdce evropského lidu a Ukrajina mohla zvítězit jenom díky hlasům odborníků z poroty. Tak jako se ostatně vítěz vybírá vždycky. Lidé začali argumentovat, že vítězem je Rusko, ale celé je to zkorumpované, a jen díky tomu, že je to politické, tak mohla vyhrát Ukrajina, protože politickým úkolem bylo podpořit ji právě proti Rusku. Žádný důkaz, ale jako konspirace dobré. Nicméně, věřím, že ve všech evropských zemích známe ty pseudo-zpravodajské weby plné kremelské propagandy a víme, jak jsou v tom dobří.

Možná až moc dobří. Jamala říkala, že Evropě děkuje. Nicméně, co se týká Evropanů, tak jsem skeptický. V lidovém hlasování totiž vyhrálo Rusko. A proč? Jejich píseň nebyla nejlepší. Možná tak speciální efekty. To jsme my Evropané opravdu tak povrchní, že preferujeme toto před silným příběhem o historické a mezinárodní spravedlnosti?

Navíc, většina lidí, kteří začali argumentovat, že vítězství Ukrajiny nebylo fér, protože její song byl politický a tak dále, nebyli placení ruskou propagandou. Většinou to byli spíše naivní Evropané. Bez urážky, ale mohli bychom je nazvat užitečnými idioty. A považuju za dost problematické, že tolik Evropanů není imunní vůči Putinově propagandě. Nizozemci nám to ukázali před pár týdny ve svém referendu.

Nicméně, zpět k Eurovizi. Nechápu, proč pořadatelé zvolili zrovna takový způsob vyhlašování výsledků. Považuju to za dost stupidní. Nyní to vypadá, jako bychom letos měli tři vítěze. Poroty – Austrálii. Lidu – Rusko. A skutečného vítěze – Ukrajinu. Je to divné.

Nejsem proti tomu, aby se vyhlašovaly jak výsledky poroty, tak lidového hlasování, ale mělo by se to dělat jinak. Upřednostnil bych, kdyby při živém vstupu z každé země byly řečeny jak body poroty, tak body z lidového hlasování. Tím bychom získali všechny tři informace z každé země zvlášť a na konci bychom mohli mít pouze jednoho vítěze, jako tomu vždy bývalo.

Další problém je, že to letos mohla vyhrát Austrálie. Je to evropská soutěž a může být logické, že se jí účastní země, jako je Izrael, Rusko, Turecko či Gruzie, ale nedává příliš smysl, aby tam byla Austrálie. Ale možná nám to jen ukazuje, že by bylo dobré, kdyby tato soutěž existovala i globálně.

A poslední věc, kterou bych rád zmínil, je to, abychom si uvědomili, jak se rozhodujeme o tom, kdo získá naše hlasy. Někdo říká, že sousední země vždy hlasují pro sebe navzájem. Pokud se ale podíváme na výsledky, tak se nezdá, že by tomu tak bylo. Někdy nezvítězí ani ty nejlepší efekty nebo nejlepší hudba. To, co podle mě zvítězí, je hodnotové sdělení toho songu. A to je často velice politické, což je naprosto v pořádku.

PS. Důvod, proč jsme letos i přes velice kvalitní song skončili ve finále až předposlední, a můžeme se tak trapně radovat maximálně z toho, že Němci byli až za námi, je podle mě ten, že samotné vystoupení nebylo tak dobré jako oficiální verze.

Nechápu, proč to někdo pokazil tím, že do toho pouštěli další vokály, což působilo dojmem falešnosti, a naopak nevynikl skvělý hlas Gabriely. A taktéž by bylo na místě zvážit lepší a bezkonkurenční efekty během vystoupení. Taky by se hodil nějaký opravdový a silný příběh a bylo by lepší, kdybychom do toho, koho tam za nás pošleme, mohli svými hlasy taky zasáhnout.

Anglicky si článek můžete přečíst zde.

Dále čtěte: