Chtěl bych volit KDU-ČSL, ale…

Vypadnout ze sněmovny. Očistit se. Poučit se z chyb. Získat důvěryhodné osobnosti. Napsat kvalitní a udržitelný program. Nejen podle průzkumů to teď vypadá, že se lidovci do sněmovny dostanou. Jako jejich bývalý člen se ptám – měli by, nebo raději ne?

Budu vám vyprávět příběh

Možná čekáte, že budu na KDU-ČSL házet špínu. Přece jen důvody mého odchodu nebyly jen ideové nebo profesní. Mohl bych tady psát o nějakých interních drbech a chovat se jako zhrzený milenec. Nic takového dělat nebudu. Místo toho vám něco povyprávím.

Představte si, že je vám osmnáct. Chcete měnit svět. Od starších slyšíte, jak je to těžké. Ale těm se vysmějete, protože víte, že je jednodušší rezignovat a vymlouvat se. Zatím to nevíte. S přibývajícími zkušenostmi však zjišťujete, že to těžké opravdu je. Zjišťujete, že na to, abyste v české společnosti skrze politiku dokázali něco změnit k lepšímu, musíte být opravdu silná osobnost. Zatím jí nejste.

A tak máte možnost zevnitř poznávat tehdy jednu ze dvou jediných pravicových stran ve sněmovně. Fandíte Čunkovi. Proti té šílené mediální štvanici. Vadí vám Kalousek i kmotři a arogance v ODS. Zjišťujete však, že ani vaše strana není ideální. Že v ní jsou taky takoví, kvůli nimž jste jí dali přednost před ODS. Jaká to úleva, když začnete věřit, že takoví si zakládají vlastní stranu a společně s Kalouskem odcházejí do TOP 09. Všichni.

Poznáváte dál – že věkový průměr spolustraníků je vskutku vysoký. Někdo by řekl – je to strana důchodců, pár desítek lidí ve středním věku a několika mladých. Zjišťujete, že ne vše funguje, jak byste chtěli. Představujete si profesionální stranu na úrovni rakouských lidovců či německé CDU/CSU. Ale ono to tak není. Co sami nezařídíte, to nefunguje. Jste v Česku. A ještě k tomu na Ostravsku. Lidský, organizační ani finanční kapitál není ideální.

Cyril Svoboda jako nový předseda vám navíc není moc sympatický, nepovažujete ho za schopného lídra, myslíte si, že ve Vsetíně měl vyhrát Čunek. S ním by KDU mohla získat i 10 %. Lidé ho znají. Média by o lidovcích mluvila. Ale i tak – spoustě dalších lidí věříte a podle své motivace jim také pomáháte. Už dávno víte, že lidovecká mentalita je trošku jiná. Že minimálně v běžné lidské rovině se k sobě navzájem chovají podobně jako lidé v západních zemích. To jste z běžné české populace, která nežije křesťanstvím, dosud moc neznali.

A tak vesele podléháte Dunnig-Krugerově efektu a vytváříte grafy, kde KDU-ČSL bude mít minimálně deset, ale klidně i patnáct a proč ne rovnou třicet procent. Ještě nemáte tolik politologického vzdělání, abyste chápali kontext, v jakém se čeští křesťanští demokraté sociálně i historicky zrovna nacházejí. Bojujete, fandíte, chcete, ať se dostanou do sněmovny.

Ale ono ne. Přicházejí poslední výsledky převážně z velkých pražských obvodů a vy ještě stále věříte, že to na těch 5 % bude stačit. Že opravdu ne, si přiznáte až ve chvíli, kdy Cyril Svoboda oznamuje porážku.

Co se dá dělat. Fandíte dál. Nejste přece kariéristický TOPák, říkáte si, a začnete vymýšlet plán, jak by to lidovci měli zařídit, aby se v roce 2014 do sněmovny opět dostali. Přece jen by to byl veliký historický úspěch. Vždyť, která česká strana po tom, co vypadla ze sněmovny, se tam dokázala znovu vrátit? Navíc se strana očistí, projde sebereflexí, uvědomí si, co dělala špatně, přiláká nové lidi a navíc zůstanou jen srdcaři.

A to je přesně to, co se nyní děje. KDU-ČSL si zvolila nového předsedu. Mladého, vzdělaného, s vůlí bojovat a měnit politiku k lepšímu. Na kandidátky se jí podařilo dostat zajímavé osobnosti, dokázala vyřešit své finanční problémy, splácet dluhy, a tím i trošku naznačit, že by dobrým hospodářem mohla být i ve vládě. Při sbírání podpisů pro Zuzanu Roithovou navíc ukázala, v čem spočívá síla početné členské základny. Zlepšila i svou marketingovou komunikaci a snad i lépe pochopila, co v minulosti dělala špatně. Zažila něco, co by nyní potřebovala i ODS. Vypadnout z vlády, možná i ze sněmovny, očistit se a zbavit se některých lidí, kteří v ní jsou převážně kvůli mocenskému prospěchu.

Kvalitní osobnosti

Hlavní přednost současné KDU-ČSL vidím v některých lidech, kteří za ní teď kandidují. Kteří mají odvahu nejen se veřejně pustit do voleb, ale kteří tu odvahu prokazují i v občanském a profesním životě. Jmenovitě – Jan Čižinský, Ondřej Závodský, Daniel Herman, Alexandra Alvarová, Jan Bartošek, Šimon Heller, Václav Krása, Leo Steiner, již zmíněný Pavel Bělobrádek, Ondřej Benešík či Marian Jurečka. Nemluvě o zástupech starostů, radních, učitelů, lékařů, živnostníků a dalších aktivních občanů. Tito lidé by v příští sněmovně měli být.

To dobré z programu

Program KDU-ČSL je tradičně jeden z nejlepších. Na české poměry středový. Pavel Bělobrádek sice říká, že lidovci jsou středo-pravicová strana se silným sociálním akcentem, ale abych si trochu rýpnul – to druhé v rétorice KDU trošku převažuje. Tak v poměru 95:5. Což je k současnému politickému kontextu pochopitelné a i pro pravicového voliče snad přijatelné. Ale konkrétně – co z programu křesťanských demokratů může mít smysl?

Ekonomika a pracovní místa

– změna systému zadávání veřejných zakázek

– podpora malých a středních podniků a rodinných firem

– zlepšení praktické spolupráce škol a firem

– role Úřadů práce opět jako poradců nezaměstnaným

– snaha nezvyšovat daně ani celkovou daňovou zátěž pro firmy a živnostníky

– daňová stabilizace

– zlepšení situace pro zaměstnávání absolventů

Veřejné finance a profesionální stát

– finanční ústava a zastavení zadlužování

– snížení výdajů na provoz veřejné správy, omezení nepotřebné agendy státu

– transparentní rozklikávací rozpočet

– úplný zákaz anonymních akcií

– prosazení zákona o státní službě

– jeden identifikační průkaz pro všechno

– otevřená výběrová kritéria do pozic ve státem vlastněných firmách

– snaha o adresné vyplácení sociálních dávek a zpřísnění pravidel pro jejich vyplácení

Daně a podpora rodin

– snížení daní pracujícím rodičům, společné zdanění manželů, zvýšení slevy na dani pro dítě

– snížená sazba DPH na zboží potřebné pro výchovu nových generací

– důchodová reforma s ohledem na počet vychovaných dětí

– zastavení podivných praktik v oblasti exekucí

– umožnění rodinám péči o seniory a handicapované osoby v domácím prostředí

Omezení korupce

– větší transparentnost financování politických stran

– povinné online zveřejňování veřejných zakázek, smluv a faktur

– povinnost rozkrytí vlastnické struktury pro firmy spolupracující se státem atp.

Zdravotní péče

– zachování existence veřejného zdravotního pojištění

– připuštění nadstandardní zdravotní péče pouze v případech, kde nebude ohrožena dostupnost standardní péče pro všechny občany

– větší transparentnost v tom, co je ve zdravotnictví hrazeno z veřejného zdravotního pojištění

Potraviny a soběstačnost

– zpřísnění trestů za šizení spotřebitelů

– větší informovanost veřejnosti o nabízeném zboží

– úsilí o potravinovou soběstačnost ČR

– zvýhodňování domácích výrobců a producentů

– podpora rodinných farem, regionálních značek atp.

– lokální patriotismus při nákupu potravin

– oslabení vlivu velkých nákupních řetězců

Další věci:

– důraz na etickou a ekologickou výchovu, občanské vzdělávání, podporu praktických oborů

– zlepšení vzdělávání i postavení učitelů ve společnosti

– osvěta v oblasti finanční i počítačové gramotnosti obyvatel

– důraz na kulturu, ochranu památek i přírodního bohatství

– snaha o zlepšení dopravní infrastruktury a zvýšení její bezpečnosti

– prozápadní zahraniční politika

– důsledné potírání nelegální imigrace i zpřísnění imigrační politiky EU

Až příliš levicový program

Jenže logicky můžeme namítnout, že tento program je až příliš levicový, možná i paternalistický. Ony levicové věci z něj budu ale kritizovat až nyní. Z hlediska idejí klasického liberalismu jsou však i některé věci uvedené výše problematické. Je však otázkou, zda tyto ideje jsou tím, co zrovna nyní Česká republika potřebuje, zda rozumný kompromis v podobě sociálně-tržního hospodářství po vzoru (poválečného) Německa, a především tedy našich sousedů z Bavorska by pro naši zemi nebyl přece jen lepší.

KDU-ČSL ve svém programu říká: „Podpoříme snížení ceny práce.“ Ale jak je to myšleno? Že by platy u nás měly být ještě nižší? Neodporuje si to potom s jinou částí programu? Tedy kritikou právě toho, že v uplynulém období u nás mzdy klesaly? Dále hovoří o tom, že stát by měl posílit investice. Keynesiánství? Je to ovšem z dlouhodobého pohledu historicky úspěšný ekonomický koncept?

Dále pak lidovci slibují, že dokážou zařídit tvorbu nových pracovních míst. Tak jako v jiných věcech mi tam chybí, jak konkrétně a na základě jakých studií, progńoz i reálných zkušeností předpokládají, že zrovna jejich řešení bude úspěšné. Obecně mi v programu chybí odkazy na nějaké konkrétní propočty. Nejsem ekonom, ale v naší zemi ekonomy máme. Snad i nějaké nezávislé, skutečné vědce a badatele. Kdybych jím byl, požádal bych relevantní politické strany, aby mi svůj ekonomický program poslaly a pokusil bych se provést nezávislou analýzu.

Co mi dále vadí, co je diskutabilní?

– zavedení registračních pokladen

– „povinná majetková přiznání pro občany, kteří v jednom kalendářním roce nabudou movitého nebo nemovitého majetku, cenných papírů a podílů v korporacích v součtu nad deset milionů korun“ – ptám se proč?

– zavedení progresivního zdanění – 12, 20 a 28 %

– postupné zvyšování minimální mzdy

– plošné testování žáků – vede to však k lepší vzdělanosti našeho národa?

– nezavedení školného na vysokých školách – jenže nevedlo by naopak zavedení školného k tomu, že by studenti dopředu více přemýšleli nad tím, zda má smysl investovat své budoucí peníze a nejlepší roky svého života do oboru s nízkou pravděpodobností na uplatnění?

– zavedení čipového občanského průkazu – chápu, je to efektivní, ale může to mít i své nevýhody, ne?

– budoucí přijetí eura – je to chytré?

– pokračování v další integraci v rámci Evropské unie – je to pro nás výhodné?

– postupné přecházení na elektronické volby – je to bezpečné?

– a vadí mi ještě jedna věc – jak může být lídrem v mém kraji současný Zemanův ministr, který navíc s krajem nemá podle všeho ani nic společného?

filozofického hlediska je pak program KDU-ČSL problematický v jedné věci. Není spravedlivý. Chce (sice mírně, rozumně a s respektem) zvýhodňovat některé vybrané sociální skupiny na úkor druhých. Rodiče s dětmi na úkor těch, co děti nemají. České podnikatele a zaměstnance na úkor zahraničních. Poctivé na úkor nepoctivých. Ty, kteří přinášejí přidanou hodnotu, na úkor parazitů. Znevýhodněné, slabé, nemocné, staré a mladé na úkor zdravých a silných lidí v produktivním věku. Můžeme říct, že je to tak ale nakonec přece jen morálně správné, a tedy spravedlivé. Možná je. To je otázka do diskuze.

S kým půjde KDU-ČSL do vlády? Zůstane v opozici?

Často se říká, že lidovci byli v každé vládě. Kdo chce znát fakta, ví, že to není pravda. Že v některých vládách lidovci nebyli. Psát o tom by však bylo na samostatný článek, proto bych zájemcům doporučil prostudovat si alespoň neakademický zdroj, tedy informace na české Wikipedii – zejména tady a tady.

Dovolím si tvrdit, že dle programu je v současném českém kontextu KDU-ČSL stranou středovou. Ideově především umírněně konzervativní, avšak s prvky jak liberálními, tak sociálně-demokratickými. Do vlády odmítá vyloženě jít především s komunisty. Umím si však představit nějakou sociálně-tržní středo-levicovou vládu ANO, ČSSD a KDU-ČSL. Teoreticky by taková vláda mohla prosadit řadu důležitých věcí, a zároveň zabránit vlivu komunistů i nebezpečného prezidenta. Možná i dávat pozor na Babiše.

Co by pro KDU-ČSL ale mohlo být lepší, je to, kdyby zůstala v opozici. A to zejména v situaci, kdy by politická scéna i ČSSD byly na další čtyři roky skutečně ovládnuty Zemanem. Lidovci by tak společně se stranami, které se označují za pravicové, s TOP 09, s ODS, možná i se Svobodnými byli hrází proti těm, kteří by byli nebezpečím pro svobodu, demokracii, právní stát, svobodnou ekonomiku i parlamentní a ústavní pořádek v zemi.

Proč ji přece jen možná budu zase volit?

Kandidáty KDU-ČSL jsem až na dvě výjimky volil od svých osmnácti. (Karla v druhém kole. Piráty s propracovaným programem před dvěma lety v krajských volbách). Jeden z důvodů, proč jsem už nadále nechtěl být členem KDU-ČSL, byl ten, abych mohl skutečně nezávisle a objektivně zhodnotit kvalitu programů, idejí a osobností všech stran a měl při svém rozhodování volnou ruku. Nebo by snad bylo stranicky loajální a férové, abych jako straník napsal veřejně takovýto článek? V kontextu českého stranického systému?

Dnešní KDU-ČSL není stranou ideologickou ani dogmatickou. Můžeme jí vyčítat, že jí chybí ideje. Možná. Ale její současný program je dle mého zdravě pragmatický. Nechce principiální rovnost pro všechny jako Svobodní. Nechce ani utopickou sociální rovnost jako komunisti. Nechce zároveň privilegia pro tu „lepší“ část naší společnosti, jako to dělá ODS a TOP 09. Ani naopak jenom nárokové výhody pro tu chudší, méně vzdělanou, méně inteligentní, méně zvýhodněnou část společnosti, jako to prosazuje ČSSD nebo zemanovci. Není ani stranou nebezpečně populistickou tak jako Babišovo ANO nebo Okamurův Úsvit.

Je stranou umírněně středovou. Chce kompromisy a konsenzy na důležitých tématech, které se týkají celé naší společnosti. Bere společnost jako celek a zároveň má úctu ke svobodě, právům i povinnostem jednotlivce. Snaží se hájit zájmy českých občanů. Vrátit pouto ke krajině, národní historii, k rodině i k přirozené solidaritě. Chce současný český politický a ekonomický systém upravit tak, aby se v naší zemi dobře žilo všem socio-ekonomickým skupinám. Zároveň věří, že skrze vzdělávání, podporu neziskového sektoru a daňové zvýhodnění toho, co je podle ní prospěšné, dosáhne i zlepšení úrovně celé české společnosti.

Teoreticky by se s ohledem na výsledky voleb u našich západních sousedůBavorů i Němců obecně dal program KDU-ČSL shrnout do sloganu, který jej provází – „Chcete se mít jako v Německu? Volte jako v Německu!“ Jen je k tomu nutno dodat, že bychom u nás potřebovali nejen nastavit politicko-ekonomický systém, jako se to za pomocí vítězných mocností podařilo po válce v Německu, ale taky bychom museli mít tak kvalitní lidský kapitál, jako mají dnes Němci. A taky jejich občanskou uvědomělost.

Oprostit se od předsudků

V našem českém politickém rybníčku asi nenajdeme stranu, která by měla více hanlivých nálepek, než právě KDU-ČSL. „Jdou s každým. Byli ve všech vládách. Jsou to hadi. Hrají to na všechny strany. Jsou to koaliční vyděrači. Pámbíčkáři. Klerofašisti.“ A mohli bychom pokračovat. Jenže, kdo z nás pozorně četl jejich program, seznámil se s kandidujícími osobnostmi, přemýšlí nad současnou politickou situací i strategicky, tak si možná – tak jako já – říká, jestli ty předsudky nejsou přece jen zbytečné. Jestli jsou v roce 2013 vůbec na místě.

KDU-ČSL je nyní stranou, která je demokratická, která je občanská, která má vůli hájit parlamentní režim a ústavní principy. Je stranou, která je alternativou jak vůči bývalé vládní koalici ODS a TOP 09, tak vůči šílené bývalé opozici v podobě levicové ČSSD, extrémistické KSČM a dnešnímu bláznivému Hradu. Zároveň s tím dobrým, co se jí v minulosti podařilo, je i tradičním prvkem vůči novým projektům ala Věci veřejné, tedy dnešnímu ANO a Úsvitu. Pokud vás toto všechno oslovuje, myslím si, že má smysl KDU-ČSL volit. Já o tom budu ještě pár dní přemýšlet. A jak jsem psal už včera – tato volba nebude vůbec snadná.

Čtěte také:

Chtěl bych volit Svobodné, ale…

Strana klasického liberalismu. Obhajující rovnost, svobodu a spravedlnost pro všechny. Nezatížená skandály ani korupcí. Dokonce s chytrým vnitrostranickým systémem. Skutečná pravice, která má šanci dostat se do sněmovny. Je ale chytré volit Svobodné?
V programu mají řadu dobrých věcí. Člověk intuitivně cítí, že přesně tak by to mělo být. Že idea nadčasově svobodné společnosti si přímo žádá takový program. Co z něj má podle mě smysl?
– zrušení daně silniční, z elektřiny a uhlí, dědické, z převodu nemovitostí
– zrušení daně z příjmů fyzických osob
– a s tím spojené rušení zbytečných dotací
– úsilí vyrovnat státní rozpočet bez zvyšování daní
– zrušení některých úřadů a snížení zatěžující byrokracie
– legalizace tzv. švarcsystému
– finanční ústava a lidové veto při zvyšování daní
– obecně pak snaha odstraňovat nepotřebné věci, kterými nás stát dnes zatěžuje
Svobodní mají ale i jednu další výhodu. Snad je to dáno jejich úctou ke svobodě. V jiných stranách se často vytvářejí volební kandidátky shora dolů. Nějaké dávno navolené orgány tam rozhodují o tom, kdo a v jakém pořadí bude za jejich stranu kandidovat. Krásný potenciál pro klientelismus a vnitrostranické vydírání.
U Svobodných je to jinak. Mají primární volby. Na rozdíl od jiných opravdové. Tedy ne pouze podle názvu. Členové a registrovaní příznivci mají právo na internetu hlasovat o tom, jaké pořadí budou ve volbách jejich kandidáti nakonec mít. Systém, který je hoden demokratické a svobodné strany.
Ne vše je růžové
Jenže pak tady máme věci, které jsou poněkud problematické, které stojí za úvahu, a které Svobodní budou muset být schopni politicky i filozoficky obhájit. Neříkám, že to nedokážou. Podle mě jsou to – kromě jiných – například tyto:
– zrušení minimální mzdy
– referendum o vystoupení z EU
– prosazení výjimky z nutnosti přijímat euro
Ano, argumenty klasického liberalismu o nesmyslnosti minimální mzdy jsou velice přesvědčivé. Jenže, skutečně je minimální mzda jen socialistický nesmysl, který zbytečně dusí ekonomiku a omezuje některé lidi v práci? Opravdu by nemohlo dojít k tomu, že velké nadnárodní korporace budou mzdu snižovat a snižovat? Stejně tak bude samozřejmě klesat i nezaměstnanost, pár továren se přesune z Číny k nám a Češi, tak zvyklí se přikrčit, když je to potřeba, se přizpůsobí.
Nebylo by v takovém případě přece jen lepší, aby ten tlak probíhal opačným způsobem? Že když lidé nebudou schopni si najít levnou práci, tak se pokusí rekvalifikovat a postupně dosáhnou na lépe placená pracovní místa? Víte, jde tu o to, že ty sociální rozdíly, které by mohly zrušením minimální mzdy vzniknout, nejsou pro obecné zdraví celé společnosti ze sociálně-psychologického hlediska úplně ideální. Nebo nic takového nehrozí, moje úvahy tímto směrem jsou mylné a vše je jinak?
Hlavní téma Svobodných: svoboda nikoliv euroskeptismus
A co Evropská unie? Ta má jistě řadu problémů. I ti největší eurofederalisté i tzv. eurohujeři si dnes musejí pokládat otázku – kam jsme to dopracovali? Je to vůbec udržitelné? Je to řešitelné? Není to celé postavené na hlavu? Nebylo by lepší vystoupit? Přece jen Evropané nejsou Američané a lze očekávat, že trend bude směřovat spíše k ještě větší centralizaci, k ještě větší roli státních institucí v našich životech. Nemluvě o tom, že – ač se to nezdá – dnes jsou v EU ještě stále u moci strany, které v Evropě považujeme za pravicové.
Jenže my jsme v Česku. Naše ekonomika je v současnosti navázána na země EU. Navíc se nabízí možná nepatřičná řečnická otázka – jsou lepší čeští politici a úředníci, nebo ti (západo)evropští? Skutečně jsme na tom lidsky, ekonomicky, geograficky i systémově tak dobře jako Švýcaři, Norové nebo Britové? A co naši rusofilové? Nebylo by přece jen lepší měnit EU zevnitř? Nemluvě o tom, že pro rozumného pravicového voliče to není boj proti Evropské unii, ale svoboda, co jej bude zajímat. Ty nerozumné Svobodným stejně přebere Bobošíková.
A co to euro? Možná je celý jeho koncept jen nebezpečný nesmysl. V každém případě jsou tací, kteří argumentují, že by pro nás bylo pragmatické, kdybychom jím dnes taky platili. Skutečně se nám to nevyplatí? Jaká jsou pro a proti?
Možná jsou tyto moje otázky v podobné argumentační rovině jako hlášky Petra Macha o tom, že za všechny naše problémy může EU. Nevím, jsou lidé, co to ví lépe a je důležité, abychom o tom diskutovali. Nebudou to totiž ani tak volby do Evropského parlamentu, které rozhodnou o vztahu ČR k Evropské unii. Budou to tyto sněmovní volby, z nichž vzejde příští vláda, která bude na půdě EU naše zájmy prosazovat.
Volební strana nebo intelektuální sekta?
Ani Svobodní však nejsou stranou ideální. Její představitelé často působí až příliš dogmaticky, téměř až sektářsky. Skoro jako takový intelektuální či akademický klub. Moc výrazných osobností taky nemají. Jejich program je velice nekompromisní, na evropské poměry možná až radikální.
Je sice možné připsat jim k dobru, že ve chvíli, kdy se spekulovalo o vzniku slepence okolo Václava Klause, připojení k němu dopředu odmítli. Ovšem těžko říct, zda to taky není jen promyšlená taktika, zda dopředu nevěděli, že Klaus nakonec přece jen kandidovat nebude. V každém případě, ve chvíli, kdy to vypadalo, že svoboda je pro Svobodné více než Klaus, mi začali být velice sympatičtí.
Je volba Svobodných strategicky prozíravá?
Řada lidí si myslí, že Svobodní se do sněmovny nedostanou. Je to možné. Dokonce pravděpodobné. Jenže stát se může ještě jedna věc. Něco podobného, co těsně před prezidentskými volbami dokázala kampaň Karla. Překvapivě dobrý závěr. Něco, kdy si pravicoví voliči řeknou, že už nadále nebudou volit mediálně menší zlo v podobě ODS a TOP 09. Nenachytají se ani na Babišovo ANO. KDU-ČSL pro ně nebude dostatečně pravicová a Okamurův Úsvit dostatečně při smyslech. Korunu českou, Stranu soukromníků a další budou právem považovat za sice zajímavé, ale vyhozené hlasy.
A tak si to spočítají. Uvědomí si, že sice nejsou tak vpravo jako Svobodní a ani téma EU pro ně není tak důležité, ale pokud by se Svobodní do sněmovny dostali, mohou být důležitým opozičním hlasem, jehož názory bude potřeba slyšet. Místo toho, aby naštvaně zůstali doma, k volbám nakonec půjdou a hodí to Svobodným. Alespoň na protest. Na ukázku toho, že pravicový volič u nás existuje, jen nemá koho volit. A i kdyby se tam nakonec Svobodní nedostali, 4 procenta jako signál taky nejsou k zahození.
Jenže, existuje taky několik dobrých důvodů, proč to přece jen nedělat. Náš ústavní a parlamentní režim, možná i celé svobodné a demokratické zřízení se ocitá na historické křižovatce. Dokonce se volby symbolicky konají okolo dvou zajímavých dat spojených s naší historií. Náš hlas pro Svobodné by taky mohl způsobit ústavní většinu tvrdé české levice. A v takovém případě by přece jen mohlo být chytřejší zuřivě kroužkovat na kandidátkách TOP 09 a ODS, které se do sněmovny dost možná dostanou.
I když, nabízí se otázka – nemůže to potom být spíše opačně? Kdyby náš hlas a těch, které pro stejnou volbu přesvědčíme, byl tím rozhodujícím o tom, zda se Svobodní do sněmovny dostanou, nebo nedostanou, čím bychom způsobili levicovou ústavní většinu?
Jsou Svobodní budoucností české pravice?
Strana svobodných občanů má v české politice jednu výhodu. Není to strana privilegií. Není tím typem pravicové strany, která by chtěla prosazovat výhody jedné sociálně-ekonomické skupiny na úkor nějaké druhé. Není to pravice pro nadprůměrně příjmové, vysokoškolsky vzdělané, pro lidi s dobrými konexemi. Naopak. Na rozdíl od ODS a TOP 09 má potenciál být pravicí pro obyčejné lidi. Tak jako tak, tato volba nebude vůbec snadná.
Čtěte také:

Cesta pro českou sociální demokracii

Příští vládu povede ČSSD. Ať už se nám to líbí nebo ne, naší zemi by těžko prospělo, kdyby ji další čtyři roky vedly nereformované, korupcí prorostlé a ideově vyprázdněné ODS a TOP 09 s partou přeběhlíků. Vláda antilídra a neprozíravého exministra financí Bohuslava Sobotky, řízena z Hradu Zemanem s účastí nebo minimálně podporou komunistů nezní, pravda, o moc lépe. Jak by to ale mohla česká sociální demokracie zahrát, aby to bylo pro demokraticky smýšlející občany v naší zemi přijatelné? Na čem to naopak může selhat? A jakou vidím cestu pro demokratickou část české levice vůbec?

Pozitivní program demokratické levice 21. století v českém kontextu?

1) Skandinávie jako vzor – vize České republiky jako moderního, vyspělého a demokratického státu západního (severského) stylu, kde stát zajišťuje sociální služby a řeší za občany problém solidarity; prosazování sociálně-tržního hospodářství, jak je chápáno dnes

2) Vyšší, ale jednodušší daně – obecně větším problémem jsou složité a nesrozumitelné daně, než daně vysoké – založeno na vizi, že chceme platit vysoké daně, a tím stát, který bude o občany pečující

3) Sociální stát na základě subsidiarity – vize sociálního státu, který pomáhá těm, kteří si sami pomoci nemohou (postižení, nemocní, staří atd.) – ale dělá to na co nejnižší možné úrovni – obecní, krajské rozpočty; řešení důchodové reformy, řešení problémů s vyplácením sociálních dávek atd.

4) Evropská politika decentralizované federace – neignorování současných problémů EU, pokoušení se o nalezení řešení, konstruktivní spolupráce a nepřijímaní bezhlavě každé regulace z Bruselu; snaha o federaci, která ale bude silně decentralizovaná

5) Zastavení zadlužování – vize oddlužení skrze vyšší příjmy a menší výdaje – nabídnutí řešení, jak zajistit oddlužení veřejných rozpočtů pro budoucí generace – zřejmě skrze vyšší daně, mírně progresivní zdanění, podporou produkce a spotřeby

6) Ne korupci a silný právní stát – pokračování v boji proti korupci, přijímání zákonů, které ji pomohou omezit, hledání silných osobností do veřejných funkcí atd.

7) Reforma státní správy a profesionalizace úřednictva – zákon o státní službě v praxi, pokud do té doby stále nebude; vize, že úředník je někdo, kdo slouží vlasti, a ti dobří by měli být taky kvalitně odměněni, aby místo do soukromého sektoru šli vlastenecky do státní správy

8) Startovací byty pro mladé, státem garantované půjčky pro studenty, finanční podpora rodiny – vize, že nebude školné na vysokých školách; daňové úlevy pro rodiny s dětmi, nižší sazby DPH na základní potraviny, léky a především vzdělávací potřeby, kulturu, věci podporující životní prostředí atd.

9) Zavádění prvků přímé demokracie – prosazování referend na více úrovních; dost možná i jejich občasné vyhlášení na určité zákony (např. důležité reformy pro delší časový rámec)

10) Zvýšení zaměstnanosti – podpora živnostníků a malých podnikatelů, daňové úlevy pro poctivé zaměstnavatele atd.; investiční pobídky ze strany státu

Kritika zprava

Myslím, že nemluvím pouze za sebe, pokud řeknu – kdybychom tady čtyři až osm let měli takovouto sociálně-demokratickou vládu, asi by se svět nezbořil. Možná bychom se ohlédli a řekli si, že udělala spoustu dobré práce. Podobně jako si to za čas řekneme u té Nečasovy. Nutno ale podotknout, že z hlediska pravice jsou to většinou věci, se kterými nebudeme souhlasit, které často považujeme za principiálně nespravedlivé a z dlouhodobého hlediska sociálně neudržitelné.

Spíše než Švédsko, by českým vzorem mohlo být poválečné Německo. Solidarita je z nadčasového hlediska lepší na bázi dobrovolnosti. Moc v rukou spousty úředníků (přerozdělování na daních vybraného majetku) dle mého vede k vyšší míře korupce a sociální stát často řeší věci, které si lidé dokážou, resp. měli by zařídit sami, plete se do záležitostí, které jsou doménou jednotlivce a likviduje skutečnou svobodu.

Daně by měly být co nejnižší a motivaci by nemělo svobodným jednotlivcům brát ani – dle mého nespravedlivé – progresivní zdanění. Sociální dávky ze strany státu (krajů či obcí) vedou k mentální závislosti občana na státu, k nárokové mentalitě, k přetrhávání přirozených solidárních vazeb v rámci společnosti (rodina, občanská společnost, církve).

Je pak otázkou, zda by stát měl mladým pomáhat ve vytváření si závislosti na něm, zda by v nich spíše neměl budovat nezávislost a osobní odpovědnost. Pravicové zavedení (byť odloženého) školného by zase mohlo vést k vyřešení problému, že mladí lidé v západním světě nepromýšlejí své budoucí uplatnění, a pak s několika tituly dělají práce, které by dělat určitě nechtěli.

U nás spíše Řecko než Skandinávie

Funkční sociální stát je pro mnoho lidí hezká vize a věřím, že spousta středových a levicových mladých demokratů o ní přemýšlí a klidně by ji prosazovala. Pro nás napravo je v rámci demokratického systému do jisté míry přijatelná, jakkoliv se proti ní budeme snažit ideově soutěžit a argumentovat, proč máme vizi lepší. Jak ale bude příští vláda ČSSD spíše vypadat? A na čem to nejspíše selže?

Mafiánská aliance kmotrů se z ODS ze dne na den přeorientuje na ČSSD (nemluvě o té, která již musí být dobře zorientovaná z krajské úrovně). Vládu bude de facto řídit Zeman (byť určitě prosadí i dobré věci, ale Ústava bude trpět), vláda se bude opírat o podporu stalinských komunistů nebo s nimi bude přímo vládnout.

Velké státní výdaje nebude levicová vláda řešit pouze zvýšením daní, ale bude pokračovat v nekonečném a nezodpovědném zadlužování. Spíše než Skandinávii se bude její vládnutí podobat řádění v Řecku. Své voliče bude uplácet různými dávkami, přídavky, třináctými důchody atp.

Bude podlézat také bankám a nadnárodním korporacím. Ty první ráda podpoří (bude zachraňovat) z daní poctivě pracujících, podnikajících či investujících občanů. Těm druhým půjde na ruku, protože jí budou pomáhat s řešením nezaměstnanosti – montovny, nepříliš ducha rozvíjející a ne tak moc placené pozice.

V čele se Zemanem se nebude zdráhat podlézat pouze Bruselu a jeho byrokraticko-regulačním nesmyslům všeho druhu, ale i Moskvě a Číně. Možná se dočkáme i pokusů a znovuznárodňování církevního majetku. Ve jménu boje proti korupčníkům třeba i toho podnikatelského. A na co už si nepůjde půjčit, na to se uvalí extrémně progresivní daň a davová závist a nenávist vůči boháčům bude využita podobně jako téma vyhnání sudetských Němců v Zemanově kampani.

Mentální rozpor českého kontextu

Vidím ale ještě jednu věc, která stojí v cestě pozitivní vizi naznačené výše. Je to především problém filozoficko-psychologický. Uvažování českého levicového člověka je spíše fatalistické, destruktivní, nezodpovědné a negativně pesimistické. Tato země ale potřebuje více lidí proaktivních, osobně zodpovědných, optimistických a hledajících konstruktivní řešení. A tak spíše než projevy – půjde to, uděláme to tak a tak, pokusíme se dohodnout, najdeme celospolečensky přijatelné řešení – budeme slýchat odevzdané nesmysly typu – já nic nemůžu změnit, bude hůř, to oni za to můžou, někdo by s tím měl něco udělat, ti před námi taky kradli atp.

Celkově bych české demokratické levici pak doporučil jednu věc, která by pro český kontext (a současný poměrný volební systém s 5% hranicí pro vstup do sněmovny) mohla být volebně úspěšná. A tedy rozdělení se na dvě sociálně demokratické strany – na liberálně-kosmopolitní, kterou by vedl Jiří Dienstbier, cílila by na mladé, na intelektuály, na část pravdolásky (i s integrací části zelených, humanistů atd.) a poté druhá – sociálně panelákovsko-venkovská, která volila především Zemana, která bude trošku šovinistická a nacionalistická, které půjde o přirozenost a rodinu, která bude útočit na příjmově i intelektově nižší vrstvy společnosti.

A na závěr jen pár otázek pro duši a svědomí poctivého sociálního demokrata: Co myslíte? Jaká bude příští sociálně-demokratická vláda? A jakými způsoby uvnitř české demokratické levice dokážete zajistit, aby se prosadila především ona první vize? Jak zařídíte, abyste nás vedli demokratickou cestou Skandinávie, ne mafiánsky nezodpovědnou cestou Řecka? Zvládnete to?

Psáno pro Evropský rozhled.