Mnohé hodnoty máme společné. Humanitní ideály, osobní svobodu, solidaritu, rovnost před zákonem, úsilí o snižování nerovností, přesvědčení o nutnosti co největší sociální mobility, úctu k poctivé práci, snahu o to, aby každý člověk mohl žít důstojný a kvalitní život, aby se zlepšovaly životní podmínky nízkopříjmových a těch nejchudších, aby v zemi existovala silná a vzdělaná střední vrstva, abychom pomáhali rodinám s dětmi, aby lidé mohli žít důstojné stáří.
Teď jde ale o to, že se často neshodneme na tom, jak se tyto hodnoty dají nejlépe prosazovat. Jako obdivovatel staré dobré Ameriky, v níž se dařilo skloubit ideje klasického liberalismu s morálně vyspělou společností, bych byl rád, kdybychom to co nejvíce nechali na jednotlivci, jeho rodině, občanské společnosti, svobodném trhu a co nejštíhlejším státu. Jenže dnes stát zasahuje na mnoha místech, řada lidí je na něm závislá, žijeme v postkomunistické České republice a v Evropě a je docela dobře možné, že k naplnění těchto hodnot stát musí nebo může udělat něco více, než jen plnit právní a obrannou funkci.
Samozřejmě, že tento text nemá smysl pro ty sociální demokraty, kteří jsou spíše socialisty, a kteří by si přáli rovnost výsledků nebo snad svržení kapitalismu a svobody. Nicméně pro ty, kteří v sobě mají liberalismu více, a kteří prosazují spíše rovnost příležitostí, dodávám, že v určité rovině s nimi souhlasím. Myslím si například, že určitá míra pozitivní svobody je nutná v tom smyslu, že každý člověk by měl mít přístup ke kvalitnímu vzdělání, k univerzální zdravotní péči, k čistému životnímu prostředí atp.
Že by zároveň zaměstnanci měli mít kvalitní pracovně-právní ochranu, spotřebitelé právo na kontrolu potravin a dalšího zboží. A především si myslím, že by český stát měl zvýhodňovat rodinu a v rámci demokratického konsensu taky podporovat morální hodnoty. Možná jste si ale všimli, že v těchto věcech se od klasického liberalismu neposunuju nutně ani tak k sociální demokracii, jako spíše ke konzervatismu či křesťanské demokracii.
Kdo je nepřítel obyčejného člověka?
Asi se shodneme na tom, že to jsou často velké nadnárodní korporace, případně i čeští a východní oligarchové. Kde už ale asi budete mít problém souhlasit, je to, když řeknu, že je to i velká vláda, byrokracie a vydávání veřejných peněz na cokoliv, co by bylo možné zajistit efektivněji na svobodném trhu nebo v rámci občanské společnosti.
Možná se totiž domníváte, že je v pořádku pomáhat středním vrstvám tím, že se vytvářejí tisíce umělých pracovních míst ve veřejném sektoru, že je v pořádku vytvářet jiná umělá pracovní místa skrze státní stimuly a kvůli tomu se zadlužovat, a že je v pořádku pomáhat nízkopříjmovým a chudým tím, že je uvrhneme do závislosti na sociálních dávkách, přestože by většina z nich žádnou státní podporu nepotřebovala.
Problém je totiž v tom, že na toto přerozdělování jak k chudým, tak ke středním vrstvám, ale konec konců někdy i k bohatým, se musejí někomu vzít peníze. Musíme vybírat daně. Zbytečné daně. Od těch, kteří tvrdě a pod velkým stresem pracují na tom riskantním a nejistém volném trhu, před nímž chcete obyčejného člověka co nejvíce chránit. A tito tak musejí pracovat ještě tvrději a déle, aby jiní měli pohodlnější život. Vše s posvěcením státní nespravedlnosti.
A já se vás ptám – jste si jistí, že víte, jak funguje trh? Že tím, že koláč spíše přerozdělujeme, nevytváříme větší koláč? Že pokud máme vysoké daně pro firmy, tak máme taky menší platy pro obyčejného člověka? Že pokud je velké daňové zatížení na jeho mzdu, tak jej činíme chudším? Že pokud máme vysokou DPH, daň z nemovitostí, vysoké zdanění pohonných hmot atp., tak to opět jeho materiální podmínky nezvyšuje?
Skutečně jste přesvědčeni, že je morálně správné obyčejnému člověku brát někdy i více než polovinu jeho peněz skrze zdanění, a následně velkou část z toho utrácet za věci, které by mohly být efektivněji učiněny skrze svobodnou směnu? Nemluvě o tom, jaký potenciál pro další plýtvání nebo přímo pro korupci vytváří jakékoliv státní přerozdělování vůbec.
Ale pojďme dál. Nejhorším způsobem, jak (nejen) sociálně-demokratické vlády v naší zemi bojují proti obyčejným lidem a nízkopříjmovým rodinám s dětmi, je ten, že zemi zadlužují. A každý si umí domyslet, že dluhy nejsou nic jiného, než další zbytečné budoucí daně a další státem posvěcené okrádání – i proto, že se jednou budou řešit hyperinflací, znehodnocováním měny, a tedy i úspor a majetku širokých vrstev.
Další věc je státní přeregulovanost a přebujelost byrokracie. Ano, určitá regulace je nutná, ale abychom ji ospravedlnili, měli bychom dělat vše pro to, aby byla skutečně jen tam, kde nemůže nebýt. Uvědomte si, že velké nadnárodní korporace si mohou dovolit najmout drahé poradce a právníky, kteří jim s tím vším poradí. Ale co malí, střední a rodinní podnikatelé? Skutečně si myslíte, že zlepšení životních podmínek pro obyčejné lidi dosáhneme tím, že pozornost podnikatele budeme od vytváření přidané hodnoty a bohatství odvádět k vyřizování byrokracie, kterou by vyřizovat nemusel?
Kdy už sociální stát škodí?
A snad nejhorší věc, která bývá důsledkem dobře míněné sociálně-demokratické politiky, je široký sociální stát. Ke kvalitě života obyčejného člověka nepatří pouze to, že je dobře materiálně zajištěn, že mu stát poskytuje určitou rovnost příležitostí, že má dostatek volného času. Patří k tomu – a chtělo by se říci, že především – to, že je soběstačný a nezávislý.
Že si je vědom své osobní odpovědnosti, a že jeho smysl pro pospolitost a solidaritu není nastaven tak, že druzí (rodina, stát, korporace) jsou tu od toho, aby mu všechno zajistily (protože na to má přece právo, tedy nárok). Ale má být nastaven tak, že on sám má morální povinnost se v rámci svých sil postarat sám o sebe způsobem, který považuje za čestný a poctivý, a následně se dívá, komu všemu by mohl ještě pomoci. Je to tedy individualismus ve spojení s altruismem. Ne kolektivismus projevený v egoismu.
Potřebujeme totiž společnost svobodných, soběstačných a morálně vyspělých jedinců rovných před zákonem, nikoliv stádo nesvéprávných, nedospělých, nesoběstačných a zadlužených přerostlých dětí s nárokovou mentalitou, které na každém kroku hledají, co by mohly vyždímat ze státu skrze sociální dávky, daňové úlevy nebo dotace.
Mohl bych dál rozebírat další aspekty toho, na čem se shodneme, nebo neshodneme. Mohl bych se dotknout i témat, jako je přehnaný konzum (a že je to dost možná spíše levice, které vyhovuje, protože činí lidi méně svobodnými, a tedy lépe manipulovatelnými). Mohl bych se zeptat, proč by na sociální stát měli mít nárok jen čeští občané, proč ne všichni Evropané, a konec konců – proč ne všichni lidé – v sociálně-demokratickém pojetí světa dost možná – občané planety. Mohli bychom se bavit, jaké nerovnosti jsou prospěšné, a jaké nebezpečí v tomto smyslu představují nové technologie.
A nebo taky o tom, zda chce být naše ČSSD stranou pro obyčejné rodiny, pro velký byznys, stranou lůzoidního populismu či snad stranou pro privilegované intelektuální elity napojené na státní rozpočet. O tom ale někdy příště.
Budoucnost ČSSD? Rozumná, zodpovědná a pro-rodinná
Jestli tedy chcete skutečně pomáhat obyčejným lidem, nízkopříjmovým rodinám a domácím malým a středním podnikatelům, jestli vám skutečně více záleží na nich, než na zájmech velkých korporací, oligarchů a byrokratů, pak se prosím při svých politikách držte následujících zásad.
Nezadlužujte zemi. Nevytvářejte takovou byrokracii, která je zbytečná. Nezavádějte nové daně, ty stávající nezvyšujte, nekomplikujte je a vytvořte jednoduchý, přehledný a transparentní elektronický systém na jejich výběr. Chcete-li progresivní zdanění, učiňte na jeho rozumné a nedemotivující míře dohodu napříč celým politickým spektrem, nebo si přiznejte, že i rovná daň už je z absolutního hlediska progresivní. Nedělejte opatření na buzeraci slušných lidí. Neposunujte naši zemi směrem na východ a na Balkán.
V oblasti sociálního státu podporujte jen taková opatření, která pomohou rodinám s dětmi, zvýší soběstačnost jednotlivců, přenesou odpovědnost na občanskou společnost a dobrovolnou solidaritu tam, kde je to možné. Nedopusťte, abychom opakovali chybné politiky západoevropských zemí, například v oblasti kulturně nekompatibilní imigrace či vytváření nových pseudopráv typu kvóty. Především taky začněte zodpovědně řešit problém s průběžným důchodovým systémem.
A nezapomeňte si číst Burka, Tocquevilla, Bastiata, Misese, Hayeka, Euckena, Röpkeho, Friedmana, Reada, Boaze či Jocha. Já se taky pokusím číst si více Meyera, Keynesse, Marxe, Pikettyho, Rawlse, Žižega, Kellera nebo vaši čítanku. Hodnoty můžeme mít podobné, věřím, že nám všem záleží na tom, aby naše země byla tím nejlepším místem k životu. Jen musíme věnovat značné úsilí v rozpoznávání toho, jaká politická opatření nás tam skutečně dovedou.