Postkomunističtí Češi a jejich zahraniční krajané – co teď?

Nevím, jak vás, ale mě události v texaském Westu přiměly k jistému zamyšlení. O tom, jak bychom si mohli vzájemně více pomáhat a vůbec být v kontaktu s našimi krajany. Přestože si na Facebooku s jedním píšu, do té doby mi příliš nedocházelo, že v době globálně svobodného internetu, by té komunikace, předávání zkušeností či jiné pomoci mohlo být více.

Ať už to zavinil někdo předtím, nacisti, komunisti či jejich polistopadové politické produkty, ti nejlepší z našeho národa jsou pryč. Pokud neemigrovali, byli popraveni nebo umlčeni. Osobně často přemýšlím nad tím, jak to v naší zemi bude pokračovat dále. Z jednoho pohledu to pro nás vypadá dobře – podíváme-li se geograficky doleva, tak se zdá, že komunismus musel být na východě poražen, aby na západě mohl zvítězit (jak říká jeden slovenský křesťansko-demokratický myslitel a politik), že naše země je z druhé strany i mezi těmi východoevropskými na tom stejně nejlépe. Ale když si vyslechneme ty, kteří se po volbách v roce 2014 chtějí chopit moci, ať už jsou to socialisti, komunisti či jiní radikální populisti, za jejichž vlády budeme všichni zvolávat – zlatý Kalousek, tak jako dnes již někteří při pohledu na současného prezidenta Zemana začínají říkat – zlatý Klaus, tak nás optimismus lehce přejde.

A tak přemýšlím, zda bych i já emigroval, pokoušel se o odboj, nechal se zničit nebo umlčet. Co z toho by této zemi skutečně pomohlo nejvíce? Myslím si, že právě emigrace. Nic nedemonstruje stav současné české společnosti lépe, než když z naší normy, na kterou jsme zvyklí (malost, pesimismus, stěžování si, shazování lepších a aktivních atd.), začneme diskutovat s nějakým emigrantem, který je původem taky Čech, ale který měl tu poctu strávit velkou část svého života ve vyspělé kultuře. Často říkám, že zlepšení České republiky bych za jistých okolností mohl daleko lépe prospět tím, že bych jí pomáhal ze zahraničí. A něco na tom je. Můžeme sice chtít patřit k tomu nejlepšímu, co tato země nyní má, ale to nám těžko pomůže vytvořit si návyky, charakter, posilovat vůli či myslet v trošku širším obraze.

Těžko říct, zda máme my tady odsud naším krajanům co nabídnout. V každém případě mě napadá milion věcí, co bychom se od nich mohli učit my. Jak by nás mohli inspirovat, co vše by nám mohli poradit, jak by se mohli i pomocí internetu zapojit do zlepšování naší země a především vytváření svobodnější a vyspělejší společnosti u nás. Hodlám se v nejbližších dnech o ně trochu více zajímat, poznat další z nich na sociálních sítích a učit se od nich. Nejsme předurčeni k tomu, abychom tady shnili v zaostalosti, ale můžeme znovu objevit a prosadit to nejlepší, na co náš český národ (ať už bude kdekoliv na světě) kdy měl a bude mít.

Jsem rád, že mám možnost přispět svým textem do tohoto periodika a budu přemýšlet o dalších článcích, které by mohly jeho čtenáře zajímat. A možná bychom Svědomí mohli v současné české společnosti trochu více zpropagovat. Spousta schopných a často i mladých lidí o jeho existenci zatím vůbec neví.

Mirek Návrat

Autor je student politologie a psychologie na Masarykově univerzitě v Brně

 

Psáno pro Svědomí 3/2013

Premiérův projev ke stavu České republiky

Každý rok se ve Spojených státech koná projev prezidenta ke stavu Unie. V něm šéf vlády podává Američanům zprávu o tom, jak se zemi daří pod jeho vedením. Kromě povzbudivých hesel, v nichž připomíná ideje, na kterých byla jejich země postavena, představuje rovněž konkrétní plány a reálná čísla o tom, čeho v následujícím roce hodlá dosáhnout. Ostatním také dává za příklad ty občany, kteří během roku prokázali mimořádnou občanskou statečnost.
Jsem toho názoru, že podobnou událost bychom měli mít i v České republice. V první části článku se pokusím nastínit, jak by to mohlo vypadat u nás.
Jen si to představte. Premiér České republiky za mohutného potlesku vchází do místnosti, v níž jsou zákonodárci z obou parlamentních komor, členové vlády, premiérova manželka, významní občané z řad soudců, armády, kultury, podnikatelů atp. Během příchodu si s ostatními podává ruce, je jeden z nich, občan dočasně sloužící na nejmocnější volené pozici v zemi.
Ještě než začne mluvit, předá písemnou podobu své zprávy předsedovi senátu a poslanecké sněmovny. Ve chvíli, kdy řekne něco, s čím poslanci a senátoři v sále souhlasí, přeruší jej potlesk, v případě mimořádného souhlasu i ve stoje. Většinou se z lavic zvedají vládní zákonodárci, ale přibližně ve třetině případů se stává, že vstávají a aplaudují také ti opoziční. Často se děje také to, že u jednotlivých věcí v rámci jedné politické strany vstávají jen jednotlivci a všichni okolo nich sedí.
Potom, co premiér apeluje na vládní i opoziční zákonodárce, aby hlasovali pro důležité zákony, které se chystá v parlamentu prosadit, přichází z hlediska posilování morálky ve společnosti nejdůležitější část projevu. Předseda vlády uvádí příklad těch občanů, kteří udělali během roku pro zemi něco mimořádného, čím mohou být pro všechny ostatní vzorem. Jsou to obyčejní lidé a jsou v sále – a tedy i na obrazovkách milionů občanů – přítomni. Jako třeba paní ve věku sto dvou let, která čekala šest hodin ve frontě jen proto, aby mohla jít volit.
Ano, u nás bychom se tomu asi cynicky vysmáli. Asi i tomu, kdyby šéf vlády na konci svého projevu řekl – Bůh žehnej České republice. Považovali bychom to celé za patetickou hru emocí. Jsem ale toho názoru, že bychom to velice potřebovali. Částečně nám to vynahrazuje několikaminutový novoroční projev prezidenta či jeho každoroční předávání státních vyznamenání. To ale není ono.
V premiérově zprávě o stavu země by nemohly být pouze fráze, ale musely by tam být také konkrétní výsledky, čísla a plány. Pro vládu by to byla obrovská příležitost, jak si udržovat a zlepšovat vztahy s veřejností. A není pochyb o tom, že zrovna současné vládě by to více než prospělo. Přemýšlejme o tom.
A to nejlepší z Obamova letošního projevu?
Pro širší pochopení toho, jak uvažuje americký občan, jak vůbec uvažuje svobodný a demokratický člověk a hrdý patriot, přináším věty, které mě v tomto roce nejvíce zaujaly:
– „občané nečekají, že vláda vyřeší každý jejich problém“
– „nejlepší národ na planetě“
– „ne větší, ale chytřejší vláda“
– „Amerika jako magnet pro nová pracovní místa“
– „nejlepší produkty a nejlepší nápady“
– „můžeme to napravit společně“
– „self government“
– „můžeme mít každý rozdílná povolání, nosit odlišné uniformy a mít opačný názor, než člověk vedle nás, ale jako Američané všichni sdílíme ten stejný hrdý titul – jsme občané“
– „občané jako autoři příští skvělé kapitoly Spojených států“
A na závěr snad jen to, kdy před zraky celého světa v přímém přenosu děkoval své ženě – „Thank you, honey.“
Záznam projevu – http://www.c-span.org/SOTU/
Psáno pro BigBlogger na Lidovky.cz.

USA jsou prý za zenitem? Jaké ale mají ve skutečnosti názory dnešní Američané?

Spojené státy jsou již několik desítek let ekonomicky i vojensky nejsilnější zemí světa. Celý svět si však přeje, aby ty úspěšné Američany někdo zastavil, aby konečně zažili neúspěch, aby se jim nedařilo (přesně podle logiky, když zamezíme úspěchu jedničkáři, budou na tom pětkaři hned lépe). Často teď slyšíme, že Ameriku střídá Čína, že Spojené státy jsou na tom špatně a už se z toho nevzpamatují. Je tomu ale skutečně tak? Nebyli na tom ve 30. nebo 60. letech minulého století ještě daleko hůře? A jaké jsou názory a hodnoty amerických občanů dnes?
Je zajímavé tyto postoje sledovat a je škoda, že něco podobného nejsou výzkumné agentury zatím schopny udělat i u nás. Tak schválně, například s výrokem „jsem velmi vlastenecký“ souhlasí 92 % Američanů. S výrokem „je mou občanskou povinností pokaždé volit“ souhlasí 96 % lidí. S tvrzením „většina věcí, o kterých se diskutuje v hlavním městě, se mě osobně netýkají“ NEsouhlasí 79 % z nich. S výrokem, že „je každého povinnost účastnit se aktivit ve své komunitě a řešit místní problémy,“ souhlasí 90 % Američanů.
O tom, že „volby dávají běžným lidem možnost vyjádřit se k tomu, jak dobře vlády fungují,“ je přesvědčeno 73 % obyvatel USA. Co se pak týká obecného národního sebevědomí, tak o tom, že „jako Američané vždy dokážeme najít způsob řešení našich problémů a získat to, co chceme,“ je přesvědčeno 70 % občanů. A teď něco, co bychom v České republice našli asi jen u málokoho – tedy 67% NEsouhlas s tvrzením, že „úspěch v životě je spíše determinován vnějšími silami, které jsou mimo naši kontrolu,“ stejně jako 67% NEsouhlas s názorem, že „tvrdá práce nabízí malou garanci úspěchu.“
V odpovědích Američanů jde ale vidět i jejich zdravě rovnostářská a demokratická povaha, což v tomto případě vůbec není na škodu. Uvědomují si například problém toho, že „dnes je stále více pravdou, že bohatí bohatnou, zatímco chudí chudnou“ (73% souhlas). A přestože, Američané silně „obdivují lidi, kteří se díky vlastní tvrdé práci stanou bohatí“ (90% souhlas), na straně druhé s výrokem „obdivuji lidi, kteří jsou bohatí,“ NEsouhlasí 66 % z nich (a to dokonce i 52 % republikánů). „Naše společnost by měla udělat to nejnutnější, abychom se ujistili, že každý má rovnou příležitost uspět,“ je přesvědčení 84 % Američanů.
Ohledně rodinných otázek jsou názory obyvatel Spojených států takové: S výrokem – „zastávám staromódní hodnoty ohledně rodiny a manželství,“ souhlasí 71 % (dokonce 59 % demokratů). Pro někoho možná překvapivě při tomto výsledku bude znít postoj u dalšího výroku – tedy, že „ženy by se měly vrátit ke své tradiční roli ve společnosti,“ se kterým NEsouhlasí 82 % lidí (a dokonce ani 77 % republikánů). Podobně je mezi Američany silný NEsouhlas s diskriminací homosexuálů, kdy 82 % z nich NEsouhlasí s výrokem „gayům a lesbám by nemělo být dovoleno vyučovat na veřejných školách“ a 76 % NEsouhlasí ani s tím, že  „by školní rady měly mít právo vyhodit učitele, o kterých se ví, že jsou homosexuálové.“
Víra Američanů je i přes současné nepříznivé trendy u mládeže stále silná. 76 % jich uvádí, že „modlitba je důležitá součást jejich každodenního života.“ 80 % tvrdí, že „nikdy nepochybuje o existenci Boha“ a 74 % obyvatel je přesvědčeno o tom, že „každý se bude v Soudný den zpovídat před Bohem za své hříchy.“
Názory na zahraniční politiku jsou rovněž zajímavé. 85 % lidí souhlasí s tím, že „pro budoucnost naší země je nejlepší, když budeme aktivní ve světových záležitostech,“ nicméně „měli bychom zaměřit méně pozornosti na problémy v zámoří, a více se koncentrovat na problémy, které máme doma“ (83% souhlas).
V ekonomických a sociálních otázkách jsou pak názory Američanů takové: „Síla naší země je dnes nejvíce založena na úspěchu amerického podnikání“ (72 %). Názor, že „vládní regulace obvykle udělají více škody než užitku“ zastává 57 % lidí, nicméně 60 % z nich se zase ztotožňuje s výrokem, že „ekonomika volného trhu potřebuje vládní regulace takové, aby co nejlépe sloužily veřejnému zájmu.“
S názorem, že „vláda by měla pomoci potřebným lidem i přes to, pokud by to znamenalo jít do větších dluhů“ NEsouhlasí 57 % občanů a 72 % z nich je toho názoru, že „se lidé stali příliš závislí na vládních pomocných programech.“ 55 % se však domnívá, že „je povinností vlády postarat se o lidi, kteří se o sebe nemohou postarat sami.“
Takže to jen tak ve zkratce takové malé nahlédnutí do americké mentality. Mnoho z nás si z toho vyvodí, že právě za těmito vybranými věcmi stojí úspěch této skvělé země a že pokud v tomto bude pokračovat, má jej zajištěn i nadále. A dá se předpokládat, že (především křesťané a svobodně smýšlějící lidé) budou stálou zásobárnou imigrantů pro USA i v blízké budoucnosti. Pokud to ovšem nedopadne tak, že tam lidé začnou jezdit za Obamovými sociálními výhodami, které by Ameriku nejspíše dostaly tam, kde se dnes nachází morálně i finančně zdevastovaná Evropa. A jak by asi na tyto otázky odpovídali dnešní Češi?