Kam spěje národ, jemuž maturity blbové tvoří?

Tak jsme si dneska zkusili tu slavnou státní maturitu z českého jazyka. Byla asi těžší než při podzimní generálce. Možná se ministrovi splní i jeho sen o jedné pětině žáků, kteří to nedají – i když to možná bude obráceně.

Ale jak zajistí lidé, kteří nejsou schopni den před maturitou ubránit její oficiální web před mládežnickými hackery, správné vyhodnocení, když na záznamovém archu není ani jméno žáka – natož se na něj ani nepodepisuje? Cermat by se měl trošku inspirovat u firmy SCIO, ke které jsem měl při absolvování Národních srovnávacích zkoušek taky své výhrady, ale která si alespoň zakládá na určité profesionalitě.

Semafor výsledků, kdy si po příchodu domů zadáte svoje odpovědi, které máte ještě v živé paměti, a můžete tak předběžně zjistit svůj výsledek, abyste na něj nemuseli 20 dní zbytečně čekat, by také nebyl na škodu.

Zkrátka, je nepochopitelné, jak může někdo 15 let něco připravovat, a pak ukázat svůj amatérismus na praktických detailech.

A kam že to chce Česká republika s úrovní svého středního školství dojít?

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=193926

Změňme vzdělávací systém!

Ano. Maturity mají určitě svůj smysl. Jestli maturity státní, bych nechal stranou. Spíše mě zajímá obsah těch maturit a jejich forma. Bohužel, a musí se to změnit, dnes vypadají střední školy spíše jako přípravky na maturitu – a to je dle mého špatné a zhoubné.

Vezmu si za příklad typ školy, kterou studuji já – tedy všeobecné gymnázium. A už u toho názvu narazíme. Člověk by očekával, že se tam dozví všeobecné informace – z každého předmětu něco, ale především důležité věci do života. Smyslem by také mělo být nalezení potenciálu každé jedinečné osobnosti a její navedení na cestu oboru, který se chystá studovat.

A co bych si představoval, že by na gymplu mělo být, co mi tam chybí a co bych rád změnil? Začněme u přijímaček. Určitě by se mohl jako doposud brát ohled na průměr známek ze základní školy (což je ovšem relevantní pouze v případě, že máme nějakou stupnici s úrovní té které základky). Samozřejmě chybět by neměl ani test ze všeobecných studijních předpokladů. Co však považuji za nejdůležitější, je ústní pohovor – s ředitelem, výchovným poradcem a psychologem. A protože zatím asi ještě nedokážeme žít bez korupce, tak třeba pod dohledem notáře (směšná země, co?).

K čemu jsou nám ale podrobnosti ze všech předmětů ze základní školy? Dobrý matematik nepotřebuje vědět detaily z dějepisu a stejně tak humanitně zaměřeného člověka zase nezajímají podrobnosti v chemii. Tyto předměty doporučuji redukovat na 30 minut týdně a požadovat zábavnou a smysluplnou formou jen ty důležité a základní informace. Kdo chce více, má mít od druhého ročníku možnost seminářů.

Co tam ale chybí? Kde je etická výchova? Jak se naučíme být charakterní, umět se vyjadřovat, jednat s lidmi, prosazovat se? Proč ještě nemáme finanční gramotnost, mediální výchovu, ale i etiketu – abychom se naučili být zdvořilí a elegantní? Nic také nevíme o všeobecném dění a o politice, a přesto máme volební právo, a pak nevíme ani takové základní věci (jako generace našich rodičů), že se nic neudělá samo, a že když dáme hlas zase tomu samému, který na to nemá, tak se nic nezmění. Měli bychom také dostávat na výběr, kterou víru si osvojíme – platí totiž jedno takové pravidlo – kdo nevěří Bohu, je náchylný věřit všemu – a česká společnost je toho, myslím, jasným důkazem. A co tak se naučit efektivně vzdělávat, vypěstovávat si vlastní osobnost, zvyšovat emoční inteligenci a prohlubovat osobní rozvoj? Když už máme dějepis, co tak rozšiřovat strategické myšlení v souvislostech a představivost předmětem budoucnost?

Je toho daleko víc, co by z nás vytvořilo skutečně vyspělé a tvořivé, vzdělané a zdravě sebevědomé osobnosti. A nechápu ty lidi, kteří denně marní čas nad Bleskem a podobnými zbytečnostmi na úkor toho, aby prosazovali tyto důležité a potřebné změny.

Mohu se ještě zmínit o výuce běžných předmětů v cizím jazyce a o jejich vzájemném prolínání, proč dnešní vzdělávací systém mladé lidi nudí k smrti a učitelé jsou spíše úředníci. A co když se člověk pokusí něco změnit u konkrétního učitele v konkrétním předmětu? Jede se podle osnov. Smůla.

Takže maturita by pak měla být přizpůsobena tomuto a měla by se zakládat na zdravém rozumu a prosté lidské důvěře. Konec konců střední škola není jen o maturitě, ale o tom, že si hrajeme s věcmi, které nás baví a které nám k něčemu budou.

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=136206

Povinná četba

Věděl-li bych o státních maturitách tolik co dnes před dvěma lety, patrně bych tuto věc podporoval. Je nutno připomenout, že v té době jsem byl značně zaslepen a troufám si označit program své tehdejší fiktivní strany za fašistický.

Od té doby se mé  názory značně liberalizovaly a konzervovaly. Protože už od narození „trpím“ touhou po svobodě, je logické, že jsem se k ní zase vrátil.

Vezměme si státní maturity. K čemu to? K čemu potřebujeme, aby celý národ uměl to samé a byl stejný jako roboti? Je to snad cíl, být jako stejné otupělé stádo? Neměli bychom raději povznášet ducha, schopnosti, předpoklady atd. každého individua, každého člověka rozvíjet v té oblasti, v které vyniká, která ho baví, které rozumí a v noci by o ní mohl dělat dlouhé přednášky? Na to bych se asi zeptal těch politiků, v nichž nyní není ideologické vzduchoprázdno.

Těch politiků, co říkají, jednají atd., že jim jde jen o moc, peníze či vlastní prospěch, bych se spíše zeptal: Od koho z vás jsou firmy Cermat a SCIO kamarádi?

Mám tu výhodu i nevýhodu, že jsem tímto ideologickým paskvilem zasažen osobně. Denně přečtu hromadu článků, které jsou mj. napsány ve spisovném a kultivovaném jazyce, jenž se týkají věcí veřejných, politiky, politologie, psychologie a dalších oblastí, o něž se zajímám. Skutečně nechápu, proč bych měl číst mnohdy i těžká a obsažná literární díla, která mě z většiny momentálně vůbec nezajímají. U mě to ještě jakž takž ujde – již jsem si nějaký vztah k literatuře vybudoval, ale jak k tomu přijdou ti, co už tuší, že budou právníci, ekonomové, matematici, fyzici, chemici, biologové, geologové atp.?

Donedávna nám učitel češtiny říkal, ať si čteme, co chceme, ale hlavně, ať čteme, za což jsem byl srašně rád. Nyní to ovšem musel pod zájmy totalitně smýšlejících či s velkými penězi propojených politiků změnit.

Učitelé, kteří se celkem slušně z totalitního vymývání mozků vzpamatovali (či mu snad ani nepodlehli) a noví mladí učitelé, si nepochybně svou výuku představovali jinak – interaktivně, liberálně, demokraticky, slušně, sympaticky a přátelsky.

V hodinách českého jazyka bych podporoval psaní slohových prací, důraz na gramatiku a pravopis (podívame-li se, jak to na internetu, v mobilech či neoficiálních ale i těch psaných projevech dnešních lidí vypadá, tak by měli češtináři urgovat co nejhlasitěji), ale učit se nazpaměť obsahy knih se snad může ten, koho to zajímá (ten si to ale přečte, protože místo článků, které jsem výše jmenoval, si svobodně zvolil, že se zajímá o čtení těchto knih). Navíc všichni víme, že jinak než opisováním a šprtáním se obsahů to nedopadne. Tak proč takový nesystémový nesmysl?

Je to věc, kterou je potřeba změnit a je celkem jedno, jestli se to povede za dva roky, za pět let či za deset. Navíc nevím, jak to vypadá na západě, v USA a dalších vyspělých zemích, protože vzhledem k tomu, že v USA je 40 % obyvatel zaměstnáno ve školství, tak to funguje dobře, rád bych věděl jak.

Jako občanovi-politikovi se mi to příčí, jako studentovi taktéž.

Psáno pro blog na Týden.cz