Současní studenti Vám děkují, pane Prezidente!

Václav Havel byl mým prvním prezidentem a i od něj se vytváří má představa o tom, jaký by měl prezident naší země být. Byl to člověk, který měl v sobě filozofa, umělce i státníka. Byl to především člověk – v dobrém i horším slova smyslu – a tím si uměl získat lidi kolem sebe a taky tu přemýšlející, moudrost hledající a v lepší, svobodný a demokratický svět věřící část našeho národa. Rád bych mu ještě jednou poděkoval za všechno, co pro tuto zemi a pro celý svět udělal! Neměl jsem možnost se s ním setkat osobně, ale určitě bude jednou z hlavních osobností, kterým půjdu při případném dalším setkání mimo tento svět osobně poděkovat.

Krásně to řekl Dominik Duka na včerejším pohřbu, při kterém se prolínaly roviny občanské, náboženské, vojenské, státnické, ale i prostě lidské, že děkujeme Bohu za jeho život. Když hovořil zase o tom, že Václav byl člověk hříšný (a tedy špatný a zlý), říkal jsem si, že toto by mohlo některé lidi (kteří nesouhlasí s židovsko-křesťanskou filozofií pojetí člověka) docela pohoršit (třeba Petra Uhla), ale právě tady jsem si uvědomil, nakolik je tato filozofie odzbrojující.

Václav Havel udělal pro nás, současné studenty skutečně mnoho. Měl obrovský podíl na tom, že jsme se stali formálně svobodnou a demokratickou zemí. Děkuji mu za to, že dnes mohu studovat vysokou školu, která mě baví, že si budu moci vzít půjčku na případné školné a ještě si vybrat u které banky, že mohu svobodně diskutovat o tom, jestli by takové školné mělo být, že mohu beze strachu psát poslancům a ministrům a klidně jim vynadat a veřejně je kritizovat, pořádat a podepisovat petice pro nebo proti takovým věcem! A především – jako člověk, kterého oslovila vyspělost západní civilizace, mu chci poděkovat za začlenění naší země do struktur západního světa a za vytváření skvělé reputace České republiky.

Narážel jsem na to, že Václav Havel nebyl jenom dobrý. Můžeme se podívat na jeho mládí, na jeho milenky, na jeho ničení si vlastního zdraví nebo na jeho – podle mého názoru – politické chyby a slabosti – jako je nepotrestání komunistických zločinců atp.

V naší zemi se od neděle rozjížděly diskuze o tom, kdo a jak nejlépe uctívá památku Václava Havla. Myslím si, že všechny možné pocty jsou na místě, souhlasím s přejmenováním pražského letiště, se stavěním pomníků, se zapalováním svíček, s potleskem a cinkáním klíči. Nekřivdil bych možná ani některým jeho zarytým odpůrcům – jen Bůh a oni sami vědí, nakolik je jejich veřejně projevovaná úcta skutečně upřímná.

Co ale můžeme Václavu Havlovi dát my současní studenti, kteří žijeme ve svobodném a demokratickém světě?

Pojďme bojovat za ideály pravdy a lásky (a teď tím nemyslím sociálně-liberální ideologii), ale tyto pojmy jako neideologizované! Pojďme ve stopách jeho odkazu, mějme tu odvahu, tu moudrost, učme se těm lídrovským schopnostem, především se snažme zabránit odstranění demokracie, svobody, právního státu a svobodného trhu v naší zemi. A když se nám to nepodaří, vymysleme chytrý a efektivní způsob, jak znovu zvítězit!

A ještě bych se rád vyjádřil k údajné národní jednotě, která nás celý týden provázela. Ano, já jsem to tak cítil. Byl jsem hrdý na to, že jsem Čech, na to, co se lidem v této zemi před 22 lety podařilo, na to, že na pohřeb našeho prezidenta přiletěli významní státníci z celého světa, ale obávám se, že u většiny společnosti převládal jiný postoj – spíše jim vadilo, že ve zprávách nevidí své oblíbené bouračky a šukačky, báli se negativních (avšak zde skutečných) emocí, ignorovali to a především si neuvědomovali velikost a význam toho, co se vlastně stalo. Mám tedy obavu, že ona národní jednota a hrdost byla spíše u poměrně malé části naší společnosti – mezi svobodnými, demokratickými a férovými lidmi, kteří jsou spíše moudřejší, vzdělanější a mají širší vertikální i horizontální rozhled. A právě tím naším úkolem, jak můžeme uctít památku Václava Havla nejlépe, je to, aby takových lidí bylo do budoucna co nejvíce! Nejen v naší zemi.

Sociálně-konzervativní liberalismus

Je liberalismus ještě relevantní? Známe liberalismus klasický či moderní (sociální). Napadla mě však ještě jedna verze, která by mohla být pro mnohé lidi zajímavá. Nazval bych ji sociálně-konzervativním liberalismem. Co si pod tímto zdánlivě si protiřečícím pojmem představit?

Z čeho vychází klasický liberalismus? Podle Heywooda jsou základními prvky liberalismu – důraz na jednotlivce, svobodu či rozum. Liberalismus také věří v pokrok a má rád univerzalismus, toleranci a rozmanitost. V neposlední řadě je to také spravedlnost. Liberální stát je také charakterizován tím, že zdrojem legitimity je konsenzus ovládaných, existuje v něm ústavní vláda a funguje zde právní stát.

Důležité je také vnímání svobody jako negativní, respekt k osobnímu vlastnictví, oddělení politické moci od náboženství a přesvědčení, že stát je nutné zlo.

Stačí však pouze tento liberalismus (mnohdy nazývaný také neoliberalismem či pravicovým libertarianismem)? Nechybí zde sociální, hodnotový či vlastenecký rozměr? A jak by to mohlo vypadat s nimi?

Proč konzervativní?

Sociálně-konzervativní liberál by mohl věřit všemu předchozímu a zároveň by uznával důležitost příslušnosti k danému národu a byl by na něj hrdý. Mohl by také zároveň vyznávat konzervativní hodnoty, jako je například odpor k potratům, eutanazii, homosexuálnímu manželství, státní sexuální výchově či adopci dětí homosexuálními páry. Aby zůstal liberál, mohlo by mu být svým způsobem i jedno, zda jsou tyto věci zaopatřeny legislativně. Například by všemi možnými liberálními prostředky bojoval proti potratům (osvěta, kampaně, diskuze, atd.), ale už by např. nepožadoval jejich zákonný zákaz či kriminalizaci.

Druhým rozměrem je třeba to, že by takový liberál byl hluboce věřícím křesťanem, měl by 5 dětí a byl své ženě 100% věrný. Celkově by se choval slušně a umírněně.

A proč sociální?

Takový liberál by si velice uvědomoval důležitost solidarity s těmi méně šťastnými, které přirozené podmínky (špatné výchozí prostředí, špatná výchova atd.) velmi znevýhodňují, a chtěl by jim pomoci. Takový liberál by samozřejmě chápal, jak funguje volný trh, byl by třeba vzdělaný, a věděl tak, jak získávat obrovské finanční bohatství. Takový liberál by dával velkou část svých prostředků na vzdělávací projekty, na charitu či skutečně potřebným v jeho okolí. Ano, byl by srdcem velice levicový, avšak stále by požadoval malý liberální stát, který by primárně plnil roli právní a bezpečnostní, ale už méně (ideálně vůbec) by řešil záležitosti sociální, vzdělanostní, kulturní či jiné.

Jen si teď trošku říkám, zda to, pod čím si v českých poměrech dokážu představit pojem sociálně-konzervativního liberála, není ideál amerického konzervativce. Co myslíte?

Cizí slova z tebe chytrého člověka neudělají

Místo toho, aby Jiří Paroubek neustále používal cizí slova a tak možná manipuloval s ostatními, že on je chytřejší než oni, že oni si to musí neustále hledat ve slovníku cizích slov, protože on se to před chvíli naučil a teď nám s tím vytře zrak, by se slušelo upustit od politiky Roberta Fica (která se sice v době vládnutí hýří preferencemi okolo 48 %), tedy sociální demokracie krajně levicové, socialistické a do budoucna absolutně neperspektivní, a naopak přiblížit stranu k levému středu a to konkrétně k sociálnímu liberalismu (myslím si, že něco takového je u Labouristů v UK). Uvidíme, čemu dá prakticky končící politik přednost, jestli zájmům této zemi, lidu této země, nebo vlastnímu. Obávám se, z předchozích zkušeností, že zaslepeně tomu druhému.
Mj. narážím na další slovo, které jsem si opět musel vyhledat (defraudant). Nevím, jestli to průměrného levicového voliče může moc oslovit, když význam některých cizích slov neznají ani žáci gymnázií, kteří se rozhodně nechtějí počítat mezi nevzdělané a určitě moc k levici tíhnout nebudou.