Komu chce ČSSD vlastně pomáhat?

Spřízněným oligarchům, nadnárodním korporacím a privilegovaným byrokratům? Nebo tvrdě a poctivě pracujícím obyčejným lidem a rodinám s dětmi? Jaká chce naše sociální demokracie ve skutečnosti být?

Mnohé hodnoty máme společné. Humanitní ideály, osobní svobodu, solidaritu, rovnost před zákonem, úsilí o snižování nerovností, přesvědčení o nutnosti co největší sociální mobility, úctu k poctivé práci, snahu o to, aby každý člověk mohl žít důstojný a kvalitní život, aby se zlepšovaly životní podmínky nízkopříjmových a těch nejchudších, aby v zemi existovala silná a vzdělaná střední vrstva, abychom pomáhali rodinám s dětmi, aby lidé mohli žít důstojné stáří.

Teď jde ale o to, že se často neshodneme na tom, jak se tyto hodnoty dají nejlépe prosazovat. Jako obdivovatel staré dobré Ameriky, v níž se dařilo skloubit ideje klasického liberalismu s morálně vyspělou společností, bych byl rád, kdybychom to co nejvíce nechali na jednotlivci, jeho rodině, občanské společnosti, svobodném trhu a co nejštíhlejším státu. Jenže dnes stát zasahuje na mnoha místech, řada lidí je na něm závislá, žijeme v postkomunistické České republice a v Evropě a je docela dobře možné, že k naplnění těchto hodnot stát musí nebo může udělat něco více, než jen plnit právní a obrannou funkci.

Samozřejmě, že tento text nemá smysl pro ty sociální demokraty, kteří jsou spíše socialisty, a kteří by si přáli rovnost výsledků nebo snad svržení kapitalismu a svobody. Nicméně pro ty, kteří v sobě mají liberalismu více, a kteří prosazují spíše rovnost příležitostí, dodávám, že v určité rovině s nimi souhlasím. Myslím si například, že určitá míra pozitivní svobody je nutná v tom smyslu, že každý člověk by měl mít přístup ke kvalitnímu vzdělání, k univerzální zdravotní péči, k čistému životnímu prostředí atp.

Že by zároveň zaměstnanci měli mít kvalitní pracovně-právní ochranu, spotřebitelé právo na kontrolu potravin a dalšího zboží. A především si myslím, že by český stát měl zvýhodňovat rodinu a v rámci demokratického konsensu taky podporovat morální hodnoty. Možná jste si ale všimli, že v těchto věcech se od klasického liberalismu neposunuju nutně ani tak k sociální demokracii, jako spíše ke konzervatismu či křesťanské demokracii.

Kdo je nepřítel obyčejného člověka?

Asi se shodneme na tom, že to jsou často velké nadnárodní korporace, případně i čeští a východní oligarchové. Kde už ale asi budete mít problém souhlasit, je to, když řeknu, že je to i velká vláda, byrokracie a vydávání veřejných peněz na cokoliv, co by bylo možné zajistit efektivněji na svobodném trhu nebo v rámci občanské společnosti.

Možná se totiž domníváte, že je v pořádku pomáhat středním vrstvám tím, že se vytvářejí tisíce umělých pracovních míst ve veřejném sektoru, že je v pořádku vytvářet jiná umělá pracovní místa skrze státní stimuly a kvůli tomu se zadlužovat, a že je v pořádku pomáhat nízkopříjmovým a chudým tím, že je uvrhneme do závislosti na sociálních dávkách, přestože by většina z nich žádnou státní podporu nepotřebovala.

Problém je totiž v tom, že na toto přerozdělování jak k chudým, tak ke středním vrstvám, ale konec konců někdy i k bohatým, se musejí někomu vzít peníze. Musíme vybírat daně. Zbytečné daně. Od těch, kteří tvrdě a pod velkým stresem pracují na tom riskantním a nejistém volném trhu, před nímž chcete obyčejného člověka co nejvíce chránit. A tito tak musejí pracovat ještě tvrději a déle, aby jiní měli pohodlnější život. Vše s posvěcením státní nespravedlnosti.

A já se vás ptám – jste si jistí, že víte, jak funguje trh? Že tím, že koláč spíše přerozdělujeme, nevytváříme větší koláč? Že pokud máme vysoké daně pro firmy, tak máme taky menší platy pro obyčejného člověka? Že pokud je velké daňové zatížení na jeho mzdu, tak jej činíme chudším? Že pokud máme vysokou DPH, daň z nemovitostí, vysoké zdanění pohonných hmot atp., tak to opět jeho materiální podmínky nezvyšuje?

Skutečně jste přesvědčeni, že je morálně správné obyčejnému člověku brát někdy i více než polovinu jeho peněz skrze zdanění, a následně velkou část z toho utrácet za věci, které by mohly být efektivněji učiněny skrze svobodnou směnu? Nemluvě o tom, jaký potenciál pro další plýtvání nebo přímo pro korupci vytváří jakékoliv státní přerozdělování vůbec.

Ale pojďme dál. Nejhorším způsobem, jak (nejen) sociálně-demokratické vlády v naší zemi bojují proti obyčejným lidem a nízkopříjmovým rodinám s dětmi, je ten, že zemi zadlužují. A každý si umí domyslet, že dluhy nejsou nic jiného, než další zbytečné budoucí daně a další státem posvěcené okrádání – i proto, že se jednou budou řešit hyperinflací, znehodnocováním měny, a tedy i úspor a majetku širokých vrstev.

Další věc je státní přeregulovanost a přebujelost byrokracie. Ano, určitá regulace je nutná, ale abychom ji ospravedlnili, měli bychom dělat vše pro to, aby byla skutečně jen tam, kde nemůže nebýt. Uvědomte si, že velké nadnárodní korporace si mohou dovolit najmout drahé poradce a právníky, kteří jim s tím vším poradí. Ale co malí, střední a rodinní podnikatelé? Skutečně si myslíte, že zlepšení životních podmínek pro obyčejné lidi dosáhneme tím, že pozornost podnikatele budeme od vytváření přidané hodnoty a bohatství odvádět k vyřizování byrokracie, kterou by vyřizovat nemusel?

Kdy už sociální stát škodí?

A snad nejhorší věc, která bývá důsledkem dobře míněné sociálně-demokratické politiky, je široký sociální stát. Ke kvalitě života obyčejného člověka nepatří pouze to, že je dobře materiálně zajištěn, že mu stát poskytuje určitou rovnost příležitostí, že má dostatek volného času. Patří k tomu – a chtělo by se říci, že především – to, že je soběstačný a nezávislý.

Že si je vědom své osobní odpovědnosti, a že jeho smysl pro pospolitost a solidaritu není nastaven tak, že druzí (rodina, stát, korporace) jsou tu od toho, aby mu všechno zajistily (protože na to má přece právo, tedy nárok). Ale má být nastaven tak, že on sám má morální povinnost se v rámci svých sil postarat sám o sebe způsobem, který považuje za čestný a poctivý, a následně se dívá, komu všemu by mohl ještě pomoci. Je to tedy individualismus ve spojení s altruismem. Ne kolektivismus projevený v egoismu.

Potřebujeme totiž společnost svobodných, soběstačných a morálně vyspělých jedinců rovných před zákonem, nikoliv stádo nesvéprávných, nedospělých, nesoběstačných a zadlužených přerostlých dětí s nárokovou mentalitou, které na každém kroku hledají, co by mohly vyždímat ze státu skrze sociální dávky, daňové úlevy nebo dotace.

Mohl bych dál rozebírat další aspekty toho, na čem se shodneme, nebo neshodneme. Mohl bych se dotknout i témat, jako je přehnaný konzum (a že je to dost možná spíše levice, které vyhovuje, protože činí lidi méně svobodnými, a tedy lépe manipulovatelnými). Mohl bych se zeptat, proč by na sociální stát měli mít nárok jen čeští občané, proč ne všichni Evropané, a konec konců – proč ne všichni lidé – v sociálně-demokratickém pojetí světa dost možná – občané planety. Mohli bychom se bavit, jaké nerovnosti jsou prospěšné, a jaké nebezpečí v tomto smyslu představují nové technologie.

A nebo taky o tom, zda chce být naše ČSSD stranou pro obyčejné rodiny, pro velký byznys, stranou lůzoidního populismu či snad stranou pro privilegované intelektuální elity napojené na státní rozpočet. O tom ale někdy příště.

Budoucnost ČSSD? Rozumná, zodpovědná a pro-rodinná

Jestli tedy chcete skutečně pomáhat obyčejným lidem, nízkopříjmovým rodinám a domácím malým a středním podnikatelům, jestli vám skutečně více záleží na nich, než na zájmech velkých korporací, oligarchů a byrokratů, pak se prosím při svých politikách držte následujících zásad.

Nezadlužujte zemi. Nevytvářejte takovou byrokracii, která je zbytečná. Nezavádějte nové daně, ty stávající nezvyšujte, nekomplikujte je a vytvořte jednoduchý, přehledný a transparentní elektronický systém na jejich výběr. Chcete-li progresivní zdanění, učiňte na jeho rozumné a nedemotivující míře dohodu napříč celým politickým spektrem, nebo si přiznejte, že i rovná daň už je z absolutního hlediska progresivní. Nedělejte opatření na buzeraci slušných lidí. Neposunujte naši zemi směrem na východ a na Balkán.

V oblasti sociálního státu podporujte jen taková opatření, která pomohou rodinám s dětmi, zvýší soběstačnost jednotlivců, přenesou odpovědnost na občanskou společnost a dobrovolnou solidaritu tam, kde je to možné. Nedopusťte, abychom opakovali chybné politiky západoevropských zemí, například v oblasti kulturně nekompatibilní imigrace či vytváření nových pseudopráv typu kvóty. Především taky začněte zodpovědně řešit problém s průběžným důchodovým systémem.

A nezapomeňte si číst Burka, Tocquevilla, Bastiata, Misese, Hayeka, Euckena, Röpkeho, Friedmana, Reada, Boaze či Jocha. Já se taky pokusím číst si více Meyera, Keynesse, Marxe, Pikettyho, Rawlse, Žižega, Kellera nebo vaši čítanku. Hodnoty můžeme mít podobné, věřím, že nám všem záleží na tom, aby naše země byla tím nejlepším místem k životu. Jen musíme věnovat značné úsilí v rozpoznávání toho, jaká politická opatření nás tam skutečně dovedou.

Související články:

Cesta pro českou sociální demokracii

Příští vládu povede ČSSD. Ať už se nám to líbí nebo ne, naší zemi by těžko prospělo, kdyby ji další čtyři roky vedly nereformované, korupcí prorostlé a ideově vyprázdněné ODS a TOP 09 s partou přeběhlíků. Vláda antilídra a neprozíravého exministra financí Bohuslava Sobotky, řízena z Hradu Zemanem s účastí nebo minimálně podporou komunistů nezní, pravda, o moc lépe. Jak by to ale mohla česká sociální demokracie zahrát, aby to bylo pro demokraticky smýšlející občany v naší zemi přijatelné? Na čem to naopak může selhat? A jakou vidím cestu pro demokratickou část české levice vůbec?

Pozitivní program demokratické levice 21. století v českém kontextu?

1) Skandinávie jako vzor – vize České republiky jako moderního, vyspělého a demokratického státu západního (severského) stylu, kde stát zajišťuje sociální služby a řeší za občany problém solidarity; prosazování sociálně-tržního hospodářství, jak je chápáno dnes

2) Vyšší, ale jednodušší daně – obecně větším problémem jsou složité a nesrozumitelné daně, než daně vysoké – založeno na vizi, že chceme platit vysoké daně, a tím stát, který bude o občany pečující

3) Sociální stát na základě subsidiarity – vize sociálního státu, který pomáhá těm, kteří si sami pomoci nemohou (postižení, nemocní, staří atd.) – ale dělá to na co nejnižší možné úrovni – obecní, krajské rozpočty; řešení důchodové reformy, řešení problémů s vyplácením sociálních dávek atd.

4) Evropská politika decentralizované federace – neignorování současných problémů EU, pokoušení se o nalezení řešení, konstruktivní spolupráce a nepřijímaní bezhlavě každé regulace z Bruselu; snaha o federaci, která ale bude silně decentralizovaná

5) Zastavení zadlužování – vize oddlužení skrze vyšší příjmy a menší výdaje – nabídnutí řešení, jak zajistit oddlužení veřejných rozpočtů pro budoucí generace – zřejmě skrze vyšší daně, mírně progresivní zdanění, podporou produkce a spotřeby

6) Ne korupci a silný právní stát – pokračování v boji proti korupci, přijímání zákonů, které ji pomohou omezit, hledání silných osobností do veřejných funkcí atd.

7) Reforma státní správy a profesionalizace úřednictva – zákon o státní službě v praxi, pokud do té doby stále nebude; vize, že úředník je někdo, kdo slouží vlasti, a ti dobří by měli být taky kvalitně odměněni, aby místo do soukromého sektoru šli vlastenecky do státní správy

8) Startovací byty pro mladé, státem garantované půjčky pro studenty, finanční podpora rodiny – vize, že nebude školné na vysokých školách; daňové úlevy pro rodiny s dětmi, nižší sazby DPH na základní potraviny, léky a především vzdělávací potřeby, kulturu, věci podporující životní prostředí atd.

9) Zavádění prvků přímé demokracie – prosazování referend na více úrovních; dost možná i jejich občasné vyhlášení na určité zákony (např. důležité reformy pro delší časový rámec)

10) Zvýšení zaměstnanosti – podpora živnostníků a malých podnikatelů, daňové úlevy pro poctivé zaměstnavatele atd.; investiční pobídky ze strany státu

Kritika zprava

Myslím, že nemluvím pouze za sebe, pokud řeknu – kdybychom tady čtyři až osm let měli takovouto sociálně-demokratickou vládu, asi by se svět nezbořil. Možná bychom se ohlédli a řekli si, že udělala spoustu dobré práce. Podobně jako si to za čas řekneme u té Nečasovy. Nutno ale podotknout, že z hlediska pravice jsou to většinou věci, se kterými nebudeme souhlasit, které často považujeme za principiálně nespravedlivé a z dlouhodobého hlediska sociálně neudržitelné.

Spíše než Švédsko, by českým vzorem mohlo být poválečné Německo. Solidarita je z nadčasového hlediska lepší na bázi dobrovolnosti. Moc v rukou spousty úředníků (přerozdělování na daních vybraného majetku) dle mého vede k vyšší míře korupce a sociální stát často řeší věci, které si lidé dokážou, resp. měli by zařídit sami, plete se do záležitostí, které jsou doménou jednotlivce a likviduje skutečnou svobodu.

Daně by měly být co nejnižší a motivaci by nemělo svobodným jednotlivcům brát ani – dle mého nespravedlivé – progresivní zdanění. Sociální dávky ze strany státu (krajů či obcí) vedou k mentální závislosti občana na státu, k nárokové mentalitě, k přetrhávání přirozených solidárních vazeb v rámci společnosti (rodina, občanská společnost, církve).

Je pak otázkou, zda by stát měl mladým pomáhat ve vytváření si závislosti na něm, zda by v nich spíše neměl budovat nezávislost a osobní odpovědnost. Pravicové zavedení (byť odloženého) školného by zase mohlo vést k vyřešení problému, že mladí lidé v západním světě nepromýšlejí své budoucí uplatnění, a pak s několika tituly dělají práce, které by dělat určitě nechtěli.

U nás spíše Řecko než Skandinávie

Funkční sociální stát je pro mnoho lidí hezká vize a věřím, že spousta středových a levicových mladých demokratů o ní přemýšlí a klidně by ji prosazovala. Pro nás napravo je v rámci demokratického systému do jisté míry přijatelná, jakkoliv se proti ní budeme snažit ideově soutěžit a argumentovat, proč máme vizi lepší. Jak ale bude příští vláda ČSSD spíše vypadat? A na čem to nejspíše selže?

Mafiánská aliance kmotrů se z ODS ze dne na den přeorientuje na ČSSD (nemluvě o té, která již musí být dobře zorientovaná z krajské úrovně). Vládu bude de facto řídit Zeman (byť určitě prosadí i dobré věci, ale Ústava bude trpět), vláda se bude opírat o podporu stalinských komunistů nebo s nimi bude přímo vládnout.

Velké státní výdaje nebude levicová vláda řešit pouze zvýšením daní, ale bude pokračovat v nekonečném a nezodpovědném zadlužování. Spíše než Skandinávii se bude její vládnutí podobat řádění v Řecku. Své voliče bude uplácet různými dávkami, přídavky, třináctými důchody atp.

Bude podlézat také bankám a nadnárodním korporacím. Ty první ráda podpoří (bude zachraňovat) z daní poctivě pracujících, podnikajících či investujících občanů. Těm druhým půjde na ruku, protože jí budou pomáhat s řešením nezaměstnanosti – montovny, nepříliš ducha rozvíjející a ne tak moc placené pozice.

V čele se Zemanem se nebude zdráhat podlézat pouze Bruselu a jeho byrokraticko-regulačním nesmyslům všeho druhu, ale i Moskvě a Číně. Možná se dočkáme i pokusů a znovuznárodňování církevního majetku. Ve jménu boje proti korupčníkům třeba i toho podnikatelského. A na co už si nepůjde půjčit, na to se uvalí extrémně progresivní daň a davová závist a nenávist vůči boháčům bude využita podobně jako téma vyhnání sudetských Němců v Zemanově kampani.

Mentální rozpor českého kontextu

Vidím ale ještě jednu věc, která stojí v cestě pozitivní vizi naznačené výše. Je to především problém filozoficko-psychologický. Uvažování českého levicového člověka je spíše fatalistické, destruktivní, nezodpovědné a negativně pesimistické. Tato země ale potřebuje více lidí proaktivních, osobně zodpovědných, optimistických a hledajících konstruktivní řešení. A tak spíše než projevy – půjde to, uděláme to tak a tak, pokusíme se dohodnout, najdeme celospolečensky přijatelné řešení – budeme slýchat odevzdané nesmysly typu – já nic nemůžu změnit, bude hůř, to oni za to můžou, někdo by s tím měl něco udělat, ti před námi taky kradli atp.

Celkově bych české demokratické levici pak doporučil jednu věc, která by pro český kontext (a současný poměrný volební systém s 5% hranicí pro vstup do sněmovny) mohla být volebně úspěšná. A tedy rozdělení se na dvě sociálně demokratické strany – na liberálně-kosmopolitní, kterou by vedl Jiří Dienstbier, cílila by na mladé, na intelektuály, na část pravdolásky (i s integrací části zelených, humanistů atd.) a poté druhá – sociálně panelákovsko-venkovská, která volila především Zemana, která bude trošku šovinistická a nacionalistická, které půjde o přirozenost a rodinu, která bude útočit na příjmově i intelektově nižší vrstvy společnosti.

A na závěr jen pár otázek pro duši a svědomí poctivého sociálního demokrata: Co myslíte? Jaká bude příští sociálně-demokratická vláda? A jakými způsoby uvnitř české demokratické levice dokážete zajistit, aby se prosadila především ona první vize? Jak zařídíte, abyste nás vedli demokratickou cestou Skandinávie, ne mafiánsky nezodpovědnou cestou Řecka? Zvládnete to?

Psáno pro Evropský rozhled.

Paroubkovo pokrytectví už překročilo i nemožné!

Tak nám řadový poslanec, největší poražený letošních sněmovních voleb a neúspěšný předseda ČSSD ukázal, že ještě nepochopil, že o něj česká veřejnost jaksi nemá zájem. Reaguju na jeho výzvu studentům.

Na iDNES.cz jsem se dočetl: „Když byste chtěli připomenout vládě na začátku školního roku předvolební sliby nějakou hezkou manifestací před Úřadem vlády, rád vás v takovém průvodu doprovodím. Jsem možná trochu nemoderní, protože si myslím, že sliby (a to i velmi mladým či budoucím) voličům se mají plnit. Ale snad mi to prominete, měnit se už nebudu,“ uvedl Paroubek v závěru svého dopisu, jejž adresoval „všem svým mladým a milým přátelům“ na sociální síti Facebook.

Politik, který se stal ikonou toho, jak je možné dělat politiku slibů, které se předem nehodlají splnit, si dovolí prohlásit něco takového. Člověku se ani nechce věřit, že takové pokrytectví může existovat. Strašně moc mi to připomíná převrácenou propagandu komunistů nebo nacistů. Žádám všechny slušné sociální demokraty, aby se takovýchto komunistických aparátčíků definitivně zbavili – pokud to tedy myslí se slušnou a demokratickou politikou vážně.

Petr Nečas a částečně i Karel Schwarzenberg ukázali společně s Janem Fischerem a před tím Janem Švejnarem, že politika může vypadat i jinak – že se dá dělat slušněji a odchod socialistického populisty Paroubka byl velkou nadějí, že se tak stane. Ale on ještě pořád ne a ne odejít.

Jiří Paroubek tímto svým prohlášením možná dosáhne spíše toho, že letošní maturanti, mezi něž patřím, se na jeho demonstrace vykašlou a raději se začnou na maturitu kvalitně připravovat. Teď se omlouvám té inteligentní a intelektuální části českých sociálních demokratů, když si vypůjčím citát Mladých konzervativců – „Nebudete-li pilně studovati, stanou se z vás sociální demokrati!“

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=152705