Štítek: Psychologie

Jde jim jen o vlastní prospěch! Že by projekce v praxi?

Češi jsou přesvědčeni, že lidem, kteří vstupují do veřejného prostoru, a stávají se tak politiky, jde jen o vlastní zviditelnění, o nabytí majetku či o získání moci. Odhalil to průzkum společnosti CVVM, podle něhož tyto názory zastává drtivá většina občanů (kolem 90 %). Není to ovšem pouze ukázka jednoho z nejznámějších pojmů v psychologii – projekce?

O projekci víme, že je to tendence připisovat druhým lidem vlastnosti a schopnosti podle nás samotných. Češi v tomto průzkumu ani tak nevypovídají o svých volených zástupcích, jako o sobě samotných. Často se setkávám s tím, že si tzv. obyčejní lidé stěžují, jak jsou ti jejich politici špatní, že by tam měli být lepší. A když přijde řeč na ně samotné – proč s tím tedy něco neudělají, proč nedají všanc své vlastní jméno, svou pověst a osobní značku, dozvídáme se něco v tom smyslu, že oni sami by si tam nakradli ještě více, akorát by to dělali chytřeji.

Ano, není to pouze o lidech, je to začarovaný kruh. Nemůžeme mít lepší politiky, než jsme my sami, protože v parlamentní demokracii si volíme sami sebe, své reprezentanty. Zároveň však tito reprezentanti ovlivňují nás samotné, jdou nám příkladem. Zvlášť u nás, kde prezidenta stále považujeme za nějakého krále, který tady je od toho, aby zajistil věčnou spravedlnost na zemi.

Přitom, kdybychom se vzdali naší naivní představy, že volený politik má být někdo svatý a bezchybný, kdybychom je přestali všechny házet do jednoho pytle – žvanit o tom, že všichni jsou stejní a všichni kradou, kdybychom si uvědomili, že demokratický politik není příslušník nějaké zvláštní nedotknutelné kasty, ale je to běžný občan, obyčejný člověk, jeden z nás, kterého si na nějaký čas volíme, aby se staral o veřejné záležitosti, tak by se i u nás politická kultura rapidně zlepšila.

Slušní a schopní lidé by se přestali bát do politiky vstupovat, protože by se jejich společenský status ze dne na den nezměnil z uznávaného vědce, špičkového chirurga či úspěšného podnikatele na úroveň prostitutky, tedy poslance.

Uvědomme si, že začít musíme každý sám u sebe. Že nic neměnící nadávání na ty, kteří to dělají špatně, správu našich veřejných záležitostí nezlepší ani neulehčí naším rodinným rozpočtům. Že naopak věcné a poctivé přemýšlení o problémech, kterým rozumíme, užitečné rady lidem, kteří mají svěřenou moc, jejich pečlivé rozlišování a především využívání všech demokratických nástrojů, včetně těch internetových, může naši zemi posunout zase o něco k lepšímu.

Miroslav Návrat,
autor je studentem Politologie a Psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně

Vyšlo v měsíčníku Psychologie dnes 5/2013

Čeká nás revoluce introvertů?

V dnešní době médií, módních časopisů a sociálních sítí je téměř zločin být introvert. Masová společnost nás vede k tomu, abychom byli společenští, otevření, zábavní a povrchní. Kdo takový není, jako by nebyl. Dnes se ale stále více začíná mluvit o tom, že to jsou vlastně introverti, kdo má tu sílu a potenciál ovládat svět nebo řídit firmy. A jakou roli v tom hrají právě sociální sítě?

Jako introvert mám problém prosazovat své názory, nahlas říkat své myšlenky, být iniciativní ve skupině lidí, ale v online prostředí, kde v reálu je člověk třeba sám za svým notebookem, nicméně jeho mysl je v podstatě tam venku (ale zároveň není), je vyjadřování svých postojů a myšlenek pro mě o mnoho snazší. Introvert má tak daleko větší možnosti se vyjádřit. A budu asi velmi zaujatý, když řeknu, že introverti toho mají obvykle daleko více co říct. Jen to neudělají.

Vezměme si další příklad. Třeba nějaký diskusní seminář ve škole, na nějakém semináři, workshopu. Z dvaceti lidí mezi sebou začne diskutovat pět nejaktivnějších extrovertů. Samozřejmě, že po chvíli diskuze začne postrádat věcnost (opět jsem zaujatý), začnou mluvit spíše emoce, potřeby moci a vlivu a celkově se příliš nevyužije potenciál dané skupiny.

Co ale v té chvíli dělají introverti? Poslouchají, přemýšlejí, mají skvělé nápady, vidí, že diskuze by se měla ubírat jiným směrem, říkají si, že by do ní měli zasáhnout, ale nechce se jim, protože jejich komfortní zóna je pro ně víc než potřeba uplatnit svůj vliv v dané situaci, pak jsou z toho třeba i nervózní, začnou se nudit, přestane je to bavit. A výsledek? Nechci říkat procenta, ale tipnu si – 70 % skvělých myšlenek, nápadů, pádných argumentů nezazní. Tedy ony potom vlastně zazní – třeba v online diskuzích, na sociálních sítích, v písemných pracích nebo knihách. Protože tento způsob komunikace je pro introverty příjemnější.

Ještě bych ale zabrousil do politiky. Víme, že moc korumpuje a větší moc ještě více. Tudíž můžeme předpokládat, že v nějaké hypotetické době by existovali nějací mocní lidé, kteří by měli ambice ovládat svět (hypoteticky). A jak nejlépe ovládat masy? Přeci i tak, když vyjadřovat se budou povrchní extroverti (což bude in), a introverti, kteří mají co říct, budou mlčet. Ale to je samozřejmě jen hypotetická situace – vůbec nezapadající do dnešní mediální doby.

Na závěr chci říci, že díky stále větší možnosti online komunikace, rozšíření blogů a sociálních sítí (nebo z jiného pohledu stále oblíbenějších tréninků a kurzů na tzv. měkké dovednosti), může dojít k takové malé revoluci, revoluci introvertů, že svět bude lépe využívat své lidské zdroje.

Publikováno v Psychologii dnes 5/2012.