Příštím americkým prezidentem by mohla být žena!

V Americe včera proběhla již druhá prezidentská televizní debata v rámci republikánské strany, ve které se proti sobě utkalo sedm dosud nejvýraznějších kandidátů proti Baracku Obamovi. Jednalo se o poslankyni Kongresu Michele Bachmannovou; černošského podnikatele Hermana Caina, bývalého šéfa republikánů v Kongresu Newta Gingriche, libertariánského poslance Rona Paula, bývalého guvernéra Minnesoty Tima Pawlentyho; bývalého guvernéra Massachusetts Mitta Romneyho a bývalého senátora Ricka Santoruma. A kdo měl v debatě převahu?

V preferencích vede Mitt Romney, o kterém také komentátoři v USA po včerejší debatě psali, že byl společně s Michele Bachmannovou, která hned na začátku pořadu oznámila svou oficiální kandidaturu na prezidentku Spojených států, nejvýraznější ze sedmi diskutérů.

Posuďte sami, kdo z kandidátů se vám líbí nejvíce – po úvodu moderátora má každý asi patnáctivteřinový prostor pro krátké představení. Osobně na mě již delší dobu dělá největší dojem právě dosud jediná žena republikánských primárek – Michele Bachmann (ještě se očekává, zda se do prezidentského klání zapojí také bývalá guvernérka a kandidátka na viceprezidentku z roku 2008 Sarah Palinová).

Michele je dcerou norských imigrantů, matkou pěti dětí, povoláním advokátka a společně se svým manželem vybudovali vlastní firmu a vychovali 23 dalších dětí v pěstounské péči. Je zakladatelkou frakce Tea Party uvnitř republikánského klubu v Kongresu a hlasuje proti dalšímu zvyšování federálního dluhu Spojených států. Byla by první ženou v úřadu prezidenta Ameriky.

Feministická hnutí by se mohla radovat. Možná. Ovšem spíše jen ta, kde převažují konzervativní ženy. Jak je na tom s politickými názory? Je zastánkyní toho, aby se na školách učila vedle evoluční teorie také teorie inteligentního plánu, je proti zvyšování minimální mzdy, je proti homosexuálnímu manželství a proti potratům. Celkově je pravicová jak ve společensko-etických otázkách, tak v těch ekonomických, ale také v otázkách národní bezpečnosti.

Osobně si myslím, že má velkou šanci nejen vyhrát republikánské primárky, ale také porazit Baracka Obamu. Dokáže totiž oslovit podporovatele hnutí Tea Party, což jsou fiskální konzervativci a libertariáni. Stejně tak dokáže oslovit i sociální konzervativce (křesťanskou pravici). Možná by mohla mít trošku problém u tradičního establishmentu republikánů. Ovšem populární mormon Mitt Romney bude mít velice obtížné projít přes křesťanskou jižanskou pravici – a to nejen proto, že říká, že v těchto volbách půjde především o ekonomiku, a ne tak o sociálně-etická témata, ale také kvůli své mormonské víře.

Amerika a svět by možná potřebovali takového prezidenta, jakým by mohl být Ron Paul – konzervativní libertarián z Texasu, který si uvědomuje problém současného vlivu bankéřů, ale je velice nepravděpodobné (i kvůli tomu), že by mohl primárky vyhrát.

Černošský podnikatel Herman Cain, který působí hereckým dojmem (v pozitivním slova smyslu) by levičákům sebral možnost demagogického obviňování pravice z toho, že chce dostat Obamu z Bílého domu z rasových důvodů.

Tim Pawlenty, ač slušný konzervativec, zase připomíná spíše komickou postavu souseda ze seriálu Ženatý se závazky a nejsem si jistý, zda by měl v tom světě, ve kterém bude příští americký prezident úřadovat, dostatečnou autoritu.

Newt Gingrich zase není znamením změny a kdyby vyhrál republikánské primárky, neumím si představit, že by Tea Party nenasadila vlastního kandidáta (ať už by to byla Sarah Palinová nebo třeba Donald Trump, který nevylučuje, že by kandidoval jako nezávislý, pokud republikáni nebudou mít silnou osobnost). Rick Santorum je sice zajímavou postavou (katolík, syn italských imigrantů, který má sedm dětí), ale působí na mě moc vyumělkovaně a nezkušeně.

To, co je ale podstatné pro Ameriku a pro celý svět, je heslo Michele Bachmannové („Obama will be an one-term president“) – tedy to, aby Obama byl prezidentem pouze na jedno volební období. Sice na české a evropské poměry by byl považován za extrémního pravičáka, ale v USA je to jednoznačně nejlevicovější prezident v historii, jehož marxistické myšlenky a vládní kroky jsou do očí bijící a ničí Ameriku takovou, jakou ji známe.

Fandím tedy Američanům, aby zůstali sví, aby si zachovali svou výjimečnost – vědomí toho, že je to lid, ne vláda, kdo ví nejlépe, co lid potřebuje – že všichni lidé jsou si rovni ne proto, že to říká vláda a zákony, ale proto, že je to samozřejmá pravda, která pochází od Stvořitele.

God bless America!

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=196373

Změňme volební systém!

Dnes nevolíme osobnosti – naše zástupce, reprezentanty, ale pouze anonymní strany a produkty stranických sekretariátů. A to je špatně. Tito pak neslouží občanům, ale těm, kteří jsou v pozadí, platí předvolební kampaň atd. Řešením je nový volební systém anglosaského typu.

V takovém systému po volbách sestavuje vládu jedna vítězná strana, která přebírá odpovědnost za dané rezorty a po skončení volebního období předkládá veřejnosti výsledky své práce (a můžeme uvažovat i o změně délky volebního období – např. na Novém Zélandu jsou sněmovní volby co tři roky). Druhá strana v tomto období plní funkci konstruktivní opozice – má svou stínovou vládu, předkládá veřejnosti své vlastní návrhy a je připravena kdykoliv se chopit moci v případě pádu vlády a nových voleb.

A jak by mohly vypadat volby? Především by byly vedeny podle principu, že poslanec nepatří straně, ale občanům. Počet poslanců by mohl být 149 – a tolik by bylo i volebních obvodů (1 poslanec na 70 500 obyvatel). Byly by dvě hlavní strany (nemusí to být nutně ODS a ČSSD, můžeme vytvořit jiné). Přibližně 2-3 měsíce před samotnými volbami by se konaly primárky, do kterých by se mohl přihlásit každý občan (který má volební právo) – a to za jakoukoli stranu (5-6 měsíců před samotnými volbami). Primárky by byly pro každou stranu povinné (v případě více přihlášených kandidátů než jeden) a byly by ve stejný den pro všechny strany a zajišťovány z veřejného rozpočtu. Stranické sekretariáty by však nikomu nemohly zakázat za jejich stranu kandidovat (jako v USA).

V těchto primárkách by mohli vítěze – a budoucího kandidáta za danou stranu vybírat pouze členové a registrovaní příznivci dané strany (a žádný občan by nemohl být členem nebo registrovaným příznivcem více stran).

Primárky i samotné volby by byly v případě, že nebude mít žádný kandidát více než 50 %, dvoukolové – a do druhého kola by postoupili dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů (podobný princip jako v senátních volbách).

Občané by tak přesně znali svého poslance. Před primárkami i samotnou volbou by veřejnoprávní televize zajišťovala seriózní diskuze se všemi kandidáty (tedy i za malé strany či za nezávislé). Dokonce by se takového systému nemusely bát ani malé strany – v obvodech na jižní Moravě by se poslanci mohli stát lidovci, v Praze zelení atp.

Tento systém je výhodou hned ze čtyř důvodů:

– volba skutečně kvalitních osobností z lidu,

– možnost každého občana kandidovat nezávisle na vůli stranických sekretariátů,

– stabilní vlády s jasnou odpovědností a

– daleko větší angažovanost obyčejných občanů v politických stranách z důvodu možnosti rozhodovat v primárních volbách.

Pro lepší představu nabízím příklad:

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=189542