Budeme v budoucnosti pracovat?

V mém oblíbeném Star Treku již se lidé dokázali vypořádat s chudobou, žili v dostatku, byli schopni naplnit potřeby každého, nemuseli pracovat, ale přesto stále pracovali – ne kvůli zisku nebo nutnosti získávat peníze pro uspokojení svých potřeb, ale dělali práci, kterou milovali, kterou považovali za své poslání, a dělali takovou práci, skrze níž chtěli svým talentem přispět k vytváření lepšího světa. Odehrává se to ve 23. a 24. století. Lidé jsou vedeni k tomu, aby byli osvícenými jedinci s vysokými standardy chování, a aby svůj život vedli moudře.

Poznámka: Tento článek je delší a rozdělil jsem ho do menších částí, takže si můžete přečíst některou z nich, nebo pokračovat v celém textu.

1. část: Úvod
2. část: Je naše generace bohatší, než kdy bývali králové minulosti?
3. část: Začátek 21. století a volba přizpůsobit se systému
4. část: Začátek 22. století a utápění se v konzumu
5. část: Začátek 22. století a aristokratický život pro každého
6. část: Začátek 21. století a svoboda podnikání
7. část: Nejsme ale pouze líní a slabí jedinci se špatnými návyky?
8. část: Co to znamená být skutečně bohatý?
9. část: Budeme v budoucnosti pracovat?

Taky si jej můžete přečíst v anglickém originálu zde.

Velký problém s ideou takovéto společnosti je ve Star Treku to, že nikdy nedokázali přesvědčivě vysvětlit, jak by to celé mohlo fungovat ekonomicky. Často říkají, že už nepoužívají peníze, a že mají stroje zvané replikátory, což je něco jako 3D tiskárny, které dokážou na molekulární bázi vytvořit téměř všechno, co lidé chtějí, včetně jídla. I kdyby existoval nějaký zázračný a nevyčerpatelný zdroj energie, tak se i tam nabízí spousta situací, kde by se i nadále objevoval nedostatek. Nejlepším příkladem mohou být byty nebo rezidence s úžasnými výhledy či velkými pozemky, nebo také jídlo a pití, které by nebylo vyrobeno uměle atd.

Nechci se vzdávat představy společnosti, v níž by pro kvalitní život již nebylo nutné pracovat. Jsem nicméně velmi skeptický k představě takové společnosti, v níž by již nebyl nedostatek čehokoliv nebo k ideji post-kapitalistické společnosti. Takové jsou někdy navrhovány nejen ve sci-fi literatuře, ale taky některými futuristy a sociálními či politickými mysliteli. Podle mého názoru budou vždy existovat statky, které nebudou zdarma tak jako bývá vzduch či voda v přírodě. A zdá se, že to není ani tak nedostatek mého ekonomického vzdělání či neschopnosti předvídat budoucnost, ale že je to spíše věc logiky a fyziky. Společnost bez nedostatku se nezdá být reálná, pokud i nadále budeme jedinci se svými biologickými, případně mechanickými těly.

To vše mě přivádí k otázce, jak by naše společnost mohla fungovat, pokud bychom nemuseli pracovat. Řada z nás by pravděpodobně i nadále pracovala, ale ne pro peníze, ale pro radost ze své práce a proto, že bychom chtěli skrze svůj talent a čas přispívat ke zlepšování lidstva. Nicméně, nevedlo by to jen k totálně dekadentním životním stylům, promarněným dnům ve virtuální realitě a tak dále? Pro některé lidi pravděpodobně ano.

Ale nesouhlasil bych s těmi, kteří si myslí, že pro většinu lidí. Někdo by se snažil tento názor podpořit tím, jak lidé tráví svůj volný čas dnes, jak žijí studenti nebo někteří nezaměstnaní lidé. Jenže to je obrovský rozdíl, protože tito lidé dnes využívají velkou příležitost obrovské prokrastinace spíše jako útěk z reality. Někdy zase přicházejí vyčerpaní ze své práce nebo se bojí, že si brzy budou muset nějakou najít, takže si chtějí užít alespoň ten zbytek svého volného času, kdy nemusejí dělat nic z povinnosti.

Je naše generace bohatší, než kdy bývali králové minulosti?

Může být pravdou, že dnešní lidé jsou na tom lépe, než jak na tom kdy byli králové nebo tehdejší privilegovaní. Avšak je tady malý rozdíl, v čem stále nejsou. Je to jejich volný čas, jejich práce a jejich svoboda. Jistě, jsou svobodní a mohou dělat téměř všechno, co jim zákony nebo jejich osobní morálka nezakazují. Ale nejdříve musejí mít peníze, aby to mohli dělat. A většina lidí se nenarodí do rodiny s obrovskými majetky a téměř nekonečnými příležitostmi.

Většina lidí musí vyměňovat svůj čas, svůj talent, svoji energii a svoje úsilí za peníze, aby si mohli dovolit mít jídlo, přístřeší, oblečení a některé užitečné věci a zážitky. Nemohou dělat to, co doopravdy chtějí, dokud si na to nevydělají dostatek peněz. A většina lidí si dosud stále nemůže vydělat dostatečné množství peněz na to, aby si naplnili své skutečné potřeby. Ty potřeby, které by měli naplněné, kdyby měli miliony nebo miliardy dolarů, a kdyby se nemuseli starat o to, kolik ty jejich potřeby stojí.

A právě nutnost pracovat a nemožnost mít služebníky na každodenní rutinní činnosti jsou, dle mého názoru, tím hlavním rozdílem mezi dnešními masami a tehdejšími privilegovanými. Samozřejmě se to mění. Mnoho věcí je dnes automatizovaných a více lidí si může dovolit zaplatit si někoho, aby za ně něco udělal. Nicméně, ve většině případů i tak musejí stále pracovat, a většinou více než čtyřicet hodin týdně.

Jak uvidíte níže, jsem velký podporovatel těch dobrých věcí z dnešního systému, ale jsem taky velkým kritikem těch špatných věcí, které nám přináší. I jako středo-pravicový klasický liberál, umírněný konzervativec a křesťanský demokrat jsem stále na prvním místě univerzalistický humanista. A rozumím kritice toho, co levicově orientovaní intelektuálové nazývají neoliberalismem.

Pokud si pod takovým konceptem představujete konzum, spěch, materialismus, povrchnost, komercionalismus, falešné a ne-přidané hodnoty, stres, umělost, nedostatek skutečného vzdělání, minimum času na rodinu, na poznávání, na umění, kulturu, lidskost či spiritualitu, ty extrémní nerovnosti, které jsou velmi často neférové, tu falešnou svobodu volby, problém s orientací na zisk a egoismus, důraz na soutěž místo na spolupráci, pak vám rozumím. Předtím, než nabídnu své názory na budoucnost práce a na to, co to podle mě znamená být skutečně bohatý, dovolte mi nastínit čtyři fiktivní příběhy, skrze něž mohu lépe demonstrovat zde zmíněné problémy.

Čtyři příběhy, jeden člověk, dvě století, dvě rozdílné volby ohledně životního stylu

Je možné žít naplněný život i v naší době? A je naopak možné jej promrhat ve společnosti, v níž už není nutné pracovat? Dovolte mi to předvést na příběhu jednoho člověka. Nazvěme ho třeba Lukáš. Bude ve čtyřech situacích, udělá dvě rozhodnutí a bude žít ve dvou různých stoletích. Stále bude tím samým člověkem, který bude mít příležitost žít ve dvou realitách a v každé z nich se rozhodne žít svůj život jiným způsobem.

1) Začátek 21. století a volba přizpůsobit se systému

Lukášovi je 28 let a před deseti lety se rozhodl, že nebude riskovat, že bude pilně studovat žádaný obor, že si najde stabilní a dobře placenou práci, bude mít dobrou manželku, bude s ní mít děti a bude schopen platit hypotéku a potom si užívat důchodu. A tak šel na střední školu a pak na univerzitu, následně získal dobrou stáž a svou první placenou práci. Jako úlevu od studia a práce se oddával zábavě, zejména té pasivní, jako je sledování seriálů, filmů, zábavných a dalších videí, chatování na sociálních sítích, hraní počítačových her atd.

Je šest ráno a Lukášův budík zvoní a dává mu najevo, že za dvě hodiny začíná jeho práce. Je naštvaný a nechce se mu vstávat. Své práci sice rozumí, ale kdyby nemusel splácet hypotéku za svůj byt, který si právě koupil, tak by nejradši dělal úplně něco jiného. Nicméně, rychle se nasnídá, schází ze schodů, aby měl alespoň nějaké tělesné cvičení, a nastupuje do autobusu veřejné dopravy. Ten je plný anonymních lidí, kteří se radši dívají do svých chytrých telefonů. A protože se na ně nechce dívat, a rád by ten čas nějak využil, tak jde zkontrolovat, co je nového na Facebooku.

Celý den pak tráví ve své práci. A přestože ta je užitečná pro jeho firmu, má pochybnosti o užitečnosti jejích produktů pro společnost. Někdy přemýšlí, jestli by je lidé vůbec chtěli, kdyby nebyli přesvědčování sofistikovaným marketingem. Navíc jeho hlavním důvodem, proč do práce chodí, není užitečná práce pro lidstvo, ale většinou jen způsob, jak si vydělat nějaké peníze pro své přežití a své zájmy.

Někdy dokončí svou práci dříve, ale protože pracuje ve velkém open spacu, kde mu za zády neustále chodí jeho nadřízení, tak v takových momentech raději předstírá, že pracuje, nebo svou práci prodlužuje, aby to nevypadalo, že nepracuje. Může navštěvovat toaletu, kdykoliv chce, a je rád, že pořádně studoval, a není například montážní dělník, který si může zajít na záchod jen v přesně určených intervalech. Nicméně s obědem jsou na tom docela podobně. Jeho společnost má závodní jídelnu a očekává se, že zároveň s čekáním ve frontě se bude schopen najíst za půl hodiny, aby se mohl vrátit ke svým úkolům.

Po osmi a půl hodinách strávených v práci a půl hodině dojíždění do ní ho čeká ještě třicet minut navíc na cestě domů, které se protáhnou o další půl hodinu strávenou v supermarketu. O půl šesté je konečně doma. Vyčerpaný ze své práce a z kontaktu většinou s neznámými lidmi, zapíná Facebook, aby byl ve spojení se svými skutečnými přáteli, rodinou a svou přítelkyní. Zapíná svou novou plazmovou televizi a připravuje si večeři.

Shodou okolností tam byly zrovna zprávy, v nichž nějaký středo-pravicový politik tvrdil, že liberální kapitalismus je dobrý alespoň v tom, že jsme svobodní, a že by bylo lepší, kdyby se občané začali trochu více zajímat o politiku. Ale Lukáše to akorát naštvalo, protože absolutně nemá ponětí o tom, kdy by to asi tak měl dělat. Raději tedy začal sledovat svůj oblíbený seriál. Jeho práce je intelektuálně náročná a skutečně nemá energii na věci, jako je politika. Večer se blíží, Facebook a seriály už jej taky unavily, a tak si jde raději číst svou oblíbenou fantasy knihu. Je rád, že první pracovní den tohoto týdne je za ním, a že už jej čekají jen další čtyři takové, aby si mohl užít víkend společně se svou přítelkyní, a taky nějaké filmy, sportovní aktivitu nebo větší nakupování.

Někdy mívá temné myšlenky, které se ho ptají, zda chce skutečně takto strávit dalších čtyřicet let, než odejde do důchodu. Někdy má pochybnosti o své svobodě, ale vždy si to racionalizuje tím, že si říká, že to lidé v minulosti měli těžší, a že většina lidí tohoto světa je na tom ještě hůř, stejně jako většina jeho bývalých spolužáků. Emočně tyto pochybnosti rozpustí v nějakém seriálu, filmu nebo knize. Navíc je rád, že si konečně našel úžasnou přítelkyni, má docela dobrý byt a možná za chvíli bude mít i svatbu a dítě. Snad bude mít potom více volného času, než má dnes.

2) Začátek 22. století a utápění se v konzumu

Tento Lukáš má tu samou osobnost jako náš Lukáš z 21. století. Taky je mu 28 let a taky učinil své rozhodnutí. Když mu tehdy bylo 18 let, tak na něj už jeho rodiče neměli velký vliv. Už si nemusel hledat práci ani studovat, aby mohl přežít. V této době lidé studují nebo pracují jen tehdy, pokud chtějí. Avšak úspěchy tohoto nového století umožňují žít každému naplněný život v materiální hojnosti, ale taky jej celý promrhat. A to je Lukášův příběh.

Náš hrdina se okolo druhé odpoledne začíná probouzet ve své posteli v třicátém patře svého obytného mrakodrapu, kde se nachází jeho byt. Má z něj úžasný výhled – na protější mrakodrapy a spoustu dalších v pozadí svého megaměsta. Protože už byl unavený z nutnosti neustále všude hledat svůj chytrý telefon, rozhodl se instalovat si minipočítač s internetovým připojením přímo do svého mozku. Teď ho může spustit pouhou myšlenkou. Není sice tak konzervativní jako jeho rodiče, kteří bojují proti takovému pokroku, ale říká si, že není ani tak hloupý jako někteří jeho vrstevníci, kteří nevypínají své implantované počítače během spánku. Ostatně, když to zkoušel, tak jej cílené reklamy v jeho mozku jen naštvaly.

A tak si Lukáš prohlížel nejnovější aktualizace svých známých na sociálních sítích, stav svého peněžního účtu a kurzy akcií jeho společností, v nichž noví sluhové lidstva, technologicky špičkoví a velmi často i humanoidní roboti, pracují jako investoři, podnikatelé a obvykle i jako univerzální zaměstnanci pro všechno.

Každý občan díky tržně efektivnímu a sociálně spravedlivému zdanění zisků dostává bezpodmínečný základní příjem. Ten je kombinací fixní částky na osobu plus další částky, která se počítá skrze chytré algoritmy ze všech dostupných informací, které korporace a vlády o každém člověku mají. Tato přidaná částka byla vytvořena za tím účelem, aby naplnila individuální potřeby každého.

Přesto, pro většinu lidí to stále není dost a ani by to pravděpodobně nebylo udržitelné. Lidé byli vždycky motivováni ziskem a cílem mít víc než ostatní. A tak i Lukáš investuje všude možně skrze své roboty, tak aby si jednou mohl dovolit mít svůj byt na orbitu Saturnu, nebo mít geneticky modifikované tělo, nebo si prodloužit svůj život až na 160 let.

Najednou byly čtyři odpoledne a naštvaný Lukáš šel na toaletu. To je navíc už delší dobu jedna z věcí, která ho obtěžuje nejvíce. I přesto, že má tak jako většina lidí ve svém bytě posilovnu, tak už o ni dávno ztratil zájem. Stačilo mu jen použít svou myšlenku a jeho osobní robot připravil čerstvou snídani z vysoce kvalitního pečiva a zeleniny a přinesl to svému pánovi přímo do postele. Nutnost jíst jídlo fyzicky ho už taky štvala, ale nechce se stát jedním z těch lúzrů, kteří už žijí pouze ve virtuální realitě a potřebné živiny získávají tím, že si je nechávají vstřikovat přímo do žil.

Znovu si prohlíží novinky svých známých na sociálních sítích. Právě snídá, takže musel odmítnout pozvánku na jednu hru ve virtuálním světě. Status jedné jeho bývalé spolužačky ze střední školy ho naštval. Chlubí se tím, že pracuje na skvělém projektu, který lidem pomáhá žít svůj skutečný život. To ho vážně štve. Své dny tráví konzumováním a často se cítí být nenaplněný. Navíc je příliš líný na to, aby žil někde poblíž přírody, pracoval na svém osobním rozvoji, vzdělával se nebo přemýšlel, jak zlepšit životy druhých. Musel by se hodně překonávat. Naštěstí už dojedl snídani, a tak může zavřít oči a naplno se ponořit do virtuální reality, kde společně s ostatními přáteli zažívá různá dobrodružství, která v jeho skutečném světě zatím nejsou technicky možná.

Občas si udělá přestávku, aby si vzal to otravné jídlo. V osm večer končí s hraním a zapíná seriály na obrovské obrazovce, která zabírá plochu celé zdi jeho pokoje. Podíval se na sedm dílů a pak si užíval virtuálního porna. Okolo pěti ráno už je unaven. Skrze myšlenku zavírá okno, protože zpívání těch ptáků je pro něj depresivní. Měl sen o tom, že by mohl žít úplně odlišný život, ale ten do nového dne raději zapomněl.

3) Začátek 22. století a aristokratický život pro každého

Je půl šesté ráno a Lukáš se šťastně probouzí vedle své nádherné přítelkyně. Ta obvykle spí déle, ale dnes chtěla, ať ji probudí v době, kdy většinou vstává on, aby si společně mohli užít východ slunce. Žijí v průměrné pěkné čtvrti svého města, která se skládá z rodinných domů a bungalovů obklopených stromy, chodníky a parkem s malým jezírkem uprostřed. Je tam také vyhlídková věž, z níž je možné vidět kilometry vzdálené mrakodrapy v centru jejich megaměsta a na druhé straně zase panorama nádherných hor. Lukášovi je opět 28, má tu stejnou osobnost a ty samé příležitosti. Před deseti lety se ale rozhodl žít svůj život jinak než většina lidí i než jeho paralelní já z předchozího příběhu.

Odmítl konzum, povrchnost a materialismus. Chtěl žít blízko přírody a mít daleko přirozenější a autentický život a taktéž dělat nějakou užitečnou práci pro lidstvo. Je si vědom všech těch technologických vymožeností své doby, ale raději jako stará škola používá svůj chytrý telefon a do virtuální reality chodí jen výjimečně. Po východu slunce si šli oba zacvičit do své domácí posilovny. Potom si každý dělal svou práci ve své vlastní pracovně. Lukáš psal článek pro svůj globální blog, kde se často věnuje politice a sociálním tématům a nyní píše něco o tom, jak by mohli žít lidé ve 23. století.

Asi po hodině si spolu dávají snídani, kterou jim během několika minut připravil jejich robot z čerstvých surovin. Užili si ji na terase ve své nádherně udržované zahradě přímo vedle bazénu. Dopoledne se oba věnovali své práci. Nikdo jim za ni neplatí, nikdo je nenutí ji dělat, a přesto ji oba rádi a s nadšením každý den dělají. Mohli by promrhat své dny, ale věřili, že mají nějaké poslání, a tak si své dny během týdne organizují. Ve středu si dávají volno a učí se hrát na piáno, tancovat, jezdit na koni, cestují nebo navštěvují své přátele.

Lukáš píše analýzu argumentů k aktuálním politickým tématům. Je přesvědčený humanista, a tak si myslí, že by roboti měli být používání pouze na to, aby naplňovali lidské potřeby, a je taky velice skeptický ohledně možnosti transformace lidí v různé typy kyborgů a jiných životních forem. Jednou by možná chtěl reprezentovat lidi v parlamentu, ale nyní si připravuje svou přednášku na univerzitě, kterou má o půl druhé odpoledne po obědě a po odpočinku se svou přítelkyní.

Naštěstí je možné pouze projít parkem k hlavní silnici, kde je zaparkováno jeho vznášející se miniauto, které ho dopraví na jeho katedru. Jednoduše by mohl použít i sdílené auto, které by bylo někde poblíž, ale upřednostňuje osobní vlastnictví. Po tom, co řekl počítači cílovou destinaci, se mohl věnovat četbě nebo se dívat všemi směry před sebou i pod sebou a užívat si krásu čistého města plného zeleně.

Jeho přednášky nejsou nacpané lidmi, protože většina z nich dává přednost bezmeznému konzumu, ale to mu vůbec vadit nemusí. Je doktorským studentem a je vděčný i za těch pár dalších studentů a kritických myslí, které jsou připravené diskutovat zajímavá témata. V této době se univerzity staly skutečnými akademiemi, které už neslouží jako místo pro znuděné přerostlé teenagery, kteří se jen snaží získat nějaký titul, ani jako místo, kde se lidé pouze učí klíčovým dovednostem, aby mohli soužit na pracovním trhu. Po bohaté diskuzi o tom, jak jsou staré ideologie důležité i v kontextu nové doby, se Lukáš připravuje na večeři v historickém centru města, kterou si domluvil se svou přítelkyní.

Oba se těší, že za pár měsíců budou mít své první dítě. Trošku se toho bojí, protože v této době je běžnější, že se ženy nechávají uměle oplodnit a velmi často od těch nejlepších dárců nebo i od těch uměle modifikovaných, a taky často nechtějí nosit své děti ve svých tělech, a dávají přednost jejich dozrávání ve speciálních institucích, které jsou některými lidmi pejorativně nazývány jako laboratoře. Naše dvojice se rozhodla, že to udělá postaru a přirozeně, přestože neodmítají rozumné technologie nebo znalosti a zkušenosti specializovaných empatických robotických doktorů, kteří jim mohou se vším pomoci.

Vystoupili ze svého automatického vznášejícího se auta a v centru města nasedli na jedno z těch sdílených. Nechali se přemístit k městskému jezeru, kde si užívali večerní procházku během západu slunce. Doma Lukáš ještě zkontroloval zprávy a chvíli se bavil se svými přáteli na chatu. Potom si užili meditaci a předtím, než šel se svou přítelkyní do postele, si ještě chvíli četl. Během usínání se spolu dívali na hvězdy nad svými hlavami a přemýšleli nad tím, jaké krásné věci se jim přihodí v novém dni, a v čem všem se budou muset překonat, aby si mohli užívat svůj skutečný, naplněný a přirozený život.

4) Začátek 21. století a svoboda podnikání

Jsme zpět s Lukášem z našeho století. Rozhodl se, že nechce žít jako svá verze z prvního ani z druhého příběhu. Naopak si uvědomil, že jediná možnost, jak by mohl žít jako svá verze z třetího příběhu je to, že se postaví na vlastní nohy a krůček po krůčku si to vybuduje skrze překonávání se a vytváření skutečné přidané hodnoty.

Samozřejmě, jeho motivací je i jeho osobní zájem a zisk. Ale byli bychom daleko od pravdy, kdybychom si mysleli, že je to jeho jedinou motivací. Mohl by dělat byznys v něčem, co by nepřinášelo skutečnou přidanou hodnotu, co by pouze parazitovalo na hlouposti druhých lidí skrze sofistikovanou reklamu. Ale on chce světu skutečně pomáhat. Chce, aby byl více světem z toho třetího příběhu. Nebylo to lehké. V každém z těchto příběhů se Lukáš narodil do rodiny, která byla v jeho zemi relativně chudá. I přesto ale měla jeho rodina nějaké hodnoty a ambici vychovat ze svých dětí dobré lidi a dát jim příležitost, aby si mohli naplnit své sny.

V minulosti Lukáš změnil střední školu, aby se mohl věnovat obecnějšímu vzdělání, a rozhodnout se, co se svým životem udělá později. Z podobných důvodů začal studovat obor svého srdce místo toho, aby šel studovat něco, co by mu přineslo dobrý a stabilní plat. Během svých studií se často flákal, vedl konzumní styl života, neměl ve svých dnech žádný řád ani jasný směr. Nicméně nutnost začít dělat něco pro své živobytí se rychle blížila.

Nebylo to ze dne na den, ale krok za krokem se stal úspěšný v budování vlastních návyků, které z něj vytvořily lepšího člověka. Uvědomil si, že jej nikdo nezachrání, a že ten technologický pokrok, který by umožnil společnost bez nutnosti pracovat, pravděpodobně nepřijde dříve, než ukončí své studium. A pokud se chtěl stát nezávislým a jednoho dne trávit své dny pouze skrze ty aktivity, které ho naplňují, tak musel začít podnikat.

A tak si domluvil schůzku s úspěšnými podnikateli, kteří byli jeho vzorem, učil se od nich a během svého studia na univerzitě si studoval i všechno důležité pro úspěch v podnikání. Musel se často překonávat, ale za několik měsíců se začal živit sám a zaměstnávat první lidi.

Okolo svých 28 let už mohl žít podobný život jako ten z třetího příběhu. Vstává brzy ráno a předtím než zapne počítač, si trochu zacvičí. Má svou přítelkyni, která se taky snaží rozjíždět zajímavé projekty. Rád píše a po snídani začíná pracovat ve své firmě. Nejdříve doma, potom se přemístí do své kanceláře. Pracuje až do odpoledne, protože začal ještě další firmu, aby mohl jednu z nich prodat, a měl tak možnost koupit si svůj vlastní vysněný dům bez hypotéky, a mít tak i více času pro psaní a pokračování ve svém doktorském studiu na univerzitě. Své večery obvykle tráví se svou přítelkyní či přáteli nebo se účastní nějaké zajímavé události či debaty. Nyní už je blízko svému vytouženému životnímu stylu.

Nejsme ale jen líní a slabí jedinci se špatnými návyky?

Bylo by skvělé žít si naše vysněné životy. To nás ale přivádí k otázce, jestli na to nejsme jen příliš líní. Je totiž možné, že lidi, kteří skutečně chtějí žít svůj ideální život nebo dělat svou vysněnou práci, to skutečně mohou dělat už nyní. Existují příklady mnoha lidí, kteří se nevzdali, a místo toho tvrdě pracovali, aby dosáhli toho, co chtěli. Jenže většina lidí se prostě vzdá a smíří se s falešnými vnějšími podmínkami a své skutečné životy pak nežijí.

Nicméně, i přesto to není tak jednoduché. I kdybych tvrdě pracoval, překonával se, vybudoval úspěšné firmy, abych mohl žít svůj život nezávisle na penězích a čase, tak bych stále nebyl příliš šťastný, protože většina lidí by to nemohla udělat. Technologie by stále nebyly tak vyvinuté, aby finančně nezávislý na své práci a času mohl být úplně každý. A samozřejmě, stále bychom ještě měli spoustu práce se zlepšováním života těch lidí, kteří by dosud ještě museli dělat takovou práci, kterou by nikdy nedělali, pokud by byli bohatí, a o níž věřím, že ji jednoho dne budou dělat roboti.

Co to znamená být skutečně bohatý?

To nás přivádí k důležité otázce. Někdo odpoví, že mít spoustu peněz. Někdo jiný zase řekne, že být šťastný s tím, co máme, bez ohledu na to, jak moc toho je. Jenže tomu nevěřím. Myslím si, že být skutečně bohatý znamená, že můžeme svůj čas trávit způsobem, který milujeme, na místě, které si skutečně zvolíme, a pouze s těmi lidmi, které máme opravdu rádi, a přitom být stále schopni se uživit, a zároveň mít dostatečně naplněny své potřeby. Ne dělat práci, kterou nesnášíme jen proto, abychom měli více peněz, a užili si je v nějakém volném čase. Ne dělat práci, kterou milujeme, ale zároveň s tím dělat velké kompromisy ve svém vytouženém životním stylu. Samozřejmě, to druhé by stále bylo lepší, ale musíme najít jiné způsoby.

Skutečně považuju za velmi problematické, že mnoho lidí dnes nedělá to, co milují. Že musejí trávit spousty hodin ve svých pracích, někdy i přes čas, někdy si ji musejí brát i domů, někdy mít dokonce i více zaměstnání, navíc nemají dostatek času na oběd, nebo si ani nemohou zvolit místo, odkud chtějí pracovat a tak dále. Taky nemají dostatek spánku, jsou vystresovaní, používají umělou stimulaci, aby zůstali bdělí a soustředění, a to vše jen proto, aby mohli nakrmit sebe a své rodiny. Pochybuju o tom, že by se takto mohli cítit jako skutečně svobodní lidé.

I přesto jsou ale stále svobodnější než v jakémkoliv jiném politickém či ekonomickém systému. Nemusejí být členy té „správné“ strany, aby si mohli svou práci udržet nebo zůstat naživu. Nemusejí dělat práci, k níž by je vláda donutila. Je to pouze příroda, schopnosti jejich vůle a jejich návyky, co rozhoduje. Téměř každý se narodil s nějakým potenciálem, s určitými schopnostmi a v našich společnostech máme taktéž příležitost rozvíjet své dovednosti nebo znalosti skrze zpravidla bezplatné školství, a pokud ne, tak na internetu.

Liberální kapitalismus je individualistický v tom smyslu, že nás dokáže osvobodit od vlády a od ostatních jednotlivců, a umožňuje nám žít své svobodné životy s penězi, které jsme schopni získat z naší práce, z našeho podnikání, z našich investic a z jiných zdrojů, a sami si rozhodnout o naplnění svých vlastních různorodých potřeb. Na druhé straně je liberální kapitalismus stále velice kolektivistický, protože nás nutí spolupracovat a soutěžit s druhými lidmi, používat naše schopnosti, znalosti, čas, práci a úsilí, abychom dělali aktivity, které naplňují potřeby celé naší společnosti.

Budeme v budoucnosti pracovat?

To je velká otázka. Je jasné, že nyní stále ještě pracovat musíme, protože dosud nemáme tak vyvinuté stroje, které by byly schopné udělat za nás cokoliv. Taky je pravdou, že většina z nás může změnit svou práci, a že lidé, kteří skutečně chtějí dělat svou vysněnou práci, kterou považují za své poslání, pravděpodobně téměř vždy můžou. A taky je pravdou, že můžeme udělat určitá systémová vylepšení, která mohou životy běžných zaměstnanců i podnikatelů výrazně zlepšit.

I tak bych rád věřil, že jednoho dne všichni lidé budou mít možnost žít své skutečné životy, jako mohl Lukáš z třetího příběhu. Že budeme velice rozvinutou společností, kde každý jednotlivec bude chtít žít jako skutečná aristokracie, a bude chtít svůj čas věnovat nějaké dobrovolné práci, která bude i nadále zlepšovat životy druhých lidí. A že i tak budeme mít spoustu volného času, abychom mohli dělat to, co opravdu chceme. Předpokládám, že i naše vztahy a zákony by byly lepší, kdyby na ně a na politiku měli lidé více času.

Takže pojďme vytvořit roboty, kteří budou schopni dělat tu nutnou a neoblíbenou práci za nás. Pojďme všechny lidi vzdělávat ve smyslu lepší humanity a pojďme si rozvíjet nutné návyky, abychom byli schopni žít své skutečně svobodné životy. Pojďme naučit naše stroje, jak pracovat, jak podnikat, jak investovat peníze. Pojďme se stát společností bohatých kapitalistů, kteří budou schopni žít své vysněné životy nikoliv ze skutečné přidané hodnoty a z nadhodnoty vytvořené druhými lidmi, ale z nich, vytvořenými stroji a roboty. A mějme na paměti, že pokud to takto chceme, tak jim nemůžeme dávat lidská práva.

Tato esej byla původně napsána anglicky s titulkem „Ideologie ve sci-fi žánru a budoucnost práce, svobody a nerovnosti“ a byla vytvořena pro kurz vedený Alešem Debeljakem na Univerzitě v Lublani během mého studijního pobytu Erasmus na jaře 2015. Děkuji mu za možnost kreativně napsat, co jsem chtěl, a taky své  učitelce angličtiny ze střední Lucii Adamusové za užitečné tipy ohledně anglické gramatiky.

Anglicky si můj text můžete přečíst zde.

 

Rakousko 2016: Volil bych Karla Habsbursko-Lotrinského

Rakouský lid musí vyslat signál do Vídně, Berlína a Bruselu. Proto bych nemohl volit Van der Bellena. Nicméně, nemohl bych volit ani FPÖ. Jak z toho ven?

V České republice máme v současnosti taktéž problematického prezidenta. Taky děláme tu hloupou věc, že jej volíme přímo. A to nás přivádí k otázce, proč jsou naše země vůbec republikami. Jako politický liberál věřím v ústavní a parlamentní režim. Ale vážně, nebylo by pro naše země lepší, kdybychom měli krále (nebo královnu) místo prezidentů?

Nemusíme být federace, jako jí tehdy po první světové válce mohlo být Rakouské císařství (či Rakousko-Uhersko). Ale mohli bychom být personální unií. Mohli bychom být svobodné a suverénní země s jednou hlavou našich států.

Stejně jako je Alžběta II. královnou Nového Zélandu, tak by mohl být Karel Habsbursko-Lotrinský králem českých zemí. A také králem Rakouska a možná i Slovinska nebo dalších zemí bývalého Rakouského císařství, které by si přály být ústavními a parlamentními monarchiemi místo republikami.

Hofer nebo Van der Bellen?

Vůbec Rakušanům nezávidím, že si nyní musejí vybírat mezi těmito dvěma možnostmi. Jejich elity selhaly a zdá se, že problém s masovou imigrací eskaloval. Jejich elity se svých lidí zřejmě zapomněly zeptat, zda s takovým množstvím imigrace skutečně souhlasí a zda je vůbec realistické se s tím vypořádat.

Samozřejmě, jsme Evropané, chceme být humanisté a od našich předků jsme zdědili velký pocit viny, takže cítíme povinnost pomáhat v tomto světě těm méně zvýhodněným. Ale taky jsme zdědili civilizaci, která nesmí být zničena. Ne pouze netolerantními kulturami uvnitř ní samotné, ale taky logickou radikální reakcí od domácího obyvatelstva.

Pokud by elity, a zejména ty středopravicové, nenechaly věci zajít až tak daleko, tak by si dnes Rakušané nemuseli vybírat mezi někým, kdo zřejmě stále nerozumí tomu, jaký ten problém je, a někým, jehož strana je velice problematická.

Co se mě týká, tak pokud bych mohl v těchto volbách dát svůj hlas, tak bych šel odevzdat vlastní hlasovací lístek, na který bych napsal jméno výše zmíněného krále, a zároveň bych doufal, že Hofer nebude tak špatný, a že elity ve Vídni, Berlíně a Bruselu začnou chápat, že se něco musí změnit dříve, než vznikne prostor pro daleko radikálnější strany, než je FPÖ.

In English – Austria 2016: I would vote for Karl Habsburg-Lothringen

Michal Berg z Onlajny.cz: Příležitosti pro podnikání na internetu vidím každý den

Onlajny jsou místo, kde je možné sledovat průběh sportovních utkání on-line. Málokdo ale ví, kdo za tímto projektem stojí a jak vznikl. Michal Berg, který je spolumajitelem firmy eSports.cz, není jen hokejový nadšenec a podnikatel, ale taky občanský aktivista a tak trochu i politik. Co jej vede k tomu, že se kromě podnikání snaží změnit k lepšímu i českou společnost a politiku? A jak se mu to všechno zároveň s cestováním a bohatým osobním životem daří stíhat?

Michale, řekneš nám něco o tom, jak se ti podařilo ze svého koníčku udělat ziskový projekt?

Nejprve jsme dělali webové stránky pro sportovní kluby jako fanoušci. Bylo to ostatně v době, kdy jejich přínos ještě nebyl lidem ve vedení klubů tak jasný, takže jsme je dělali v podstatě jen za možnost chodit na hokej zadarmo. Když jsme ale viděli, že je o informace na internetu zájem, vytvořili jsme v létě 2001 svoji první “komerční nabídku”, kolega se ji naučil nazpaměť a šel ji na hokejovou Slavii odvyprávět. Ten projekt jsme dostali a děláme ho dodnes.

Co všechno dnes vlastně v eSports.cz děláte?

Kromě webů pro sportovní kluby, se kterými jsme začínali a kde se staráme i o obsah, vytváříme také informační systémy pro sportovní organizace, například pro vedení databází svých členů. Tvoříme i mobilní aplikace nebo dodáváme sportovní výsledky nebo statistiky nejrůznějším médiím, stejně jako články, fotografie nebo videa ze sportovních turnajů. No a na svých vlastních webech, jako jsou např. Onlajny.com, prodáváme internetovou reklamu.

Kolik to je? Otázka, na kterou často dostaneme odpověď právě na Onlajnech

Kolik to je? Otázka, na kterou často dostaneme odpověď právě na Onlajnech

Firmu jste založili a vlastníte společně s Davidem Schlegelem. Jaké to je podnikat ve dvou a jak se vám daří řešit případné neshody?

Původně jsme byli tři, pak jsme od třetího společníka Radka Vokála podíl odkoupili, ale pracuje u nás nadále. V nedávné době jsme ale přizvali investora, takže jsme zase tři, nicméně náš tým je už nyní dost velký, takže se můžeme specializovat každý na to, co umí nejlépe. V začátcích dělal samozřejmě každý všechno. S Davidem spolu děláme 14 let a pořád to funguje. Výhodou je asi to, že jsme každý na druhém konci Česka, takže naše divoké výměny názorů probíhají převážně po telefonu.

Na svém webu píšeš, že s výjimkou středoškolských brigád jsi v podstatě nebyl nikdy nikde zaměstnán. Přesto to ale vypadá, že s pracovními návyky nemáš problém. Byl jsi podnikavý odmalička?

To, že s pracovními návyky nemám problém, je odvážné tvrzení :-). Podnikavý jsem asi nebyl, ale už od dětství jsem si hrál na vydavatele časopisů a novináře, pro zápasy našeho klukovského fotbalového týmu jsem tvořil zpravodajství a na gymplu psal do školního časopisu, což má k současné tvorbě eSports.cz docela blízko. A nemůžu vynechat i skutečnost, že poprvé jsem začal programovat ve druhé třídě (i když jsem toho později zase nechal).

Co podnikatelské začátky – byly těžké?

Několik let jsme si nevydělali ani na slanou vodu, ale protože jsme všichni studovali VŠ, tak to nebyl takový problém. Obecně si myslím, že studium na vysoké je ideální doba pro to, začít podnikat.

Máte u vás v rodině podnikání v krvi, nebo vybočuješ z řady?

Moje celá rodina jsou zeměměřiči. Byl jím děda, otec má malou firmu se strýcem a tetou. Podnikáním se to ale asi nedá nazvat, je to taková větší živnost. Kdybych nepodnikal, tak asi běhám po polích s latí s nimi.

Máš za sebou i dvě výšky. Jsou ti v podnikání k něčemu?

Jak jsem už řekl, první škola ve Zlíně (Fakulta multimediálních komunikací) mi dala hlavně dostatek volného času, abych mohl zkusit podnikat. Zjistil jsem, že na to, abych byl reklamním režisérem nebo kameramanem, nemám dostatek talentu, takže mě potom zajímala spíš technika, ke které jsme měli na FMK přístup.

Vysokou školu podnikání v Ostravě jsem dělal potom dálkově hlavně, abych si doplnil nějaké to ekonomické vzdělání. Ani u jedné školy jsem potom neměl dojem, že by mi další studium mohlo něco přinést, takže jsem skončil se dvěma bakalářskými tituly.

Jaký vidíš hlavní přínos vysokoškolského života?

Škola člověka nikdy nenaučí to nejdůležitější, ale naučí ho se učit. A i když se člověk nechce zrovna věnovat podnikání, umožní mu čas strávený na vysoké škole věnovat se mnoha jiným aktivitám, které se mu potom v životě budou hodit. Pokud má někdo v pětadvaceti v CV jen a pouze školu a žádné zkušenosti z firem nebo neziskovek nebo třeba ze zahraničí, udělal něco špatně.

Michal Berg na festivalu Bořit a ničit

Michal Berg na festivalu Bořit a ničit

Co je podle tebe hlavní smysl podnikání?

To je samozřejmě pro každého něco jiného. Pro mě to je svoboda dělat co mě baví, ale také plnit sny lidem okolo – ať už to jsou ti, kteří pro nás dělají, nebo uživatelé našich služeb. A samozřejmě dávat smysluplnou práci šikovným lidem.

Vidíš dnes ještě prostor pro podnikání na internetu? Případně i na tom českém?

Každý den! A právě schopnost opustit mentální mantinely Česka je jednou z cest. Největší příležitosti vidím mezi propojováním reálného a digitálního světa. Lidé chtějí řešit své potřeby v reálném světě tak jednoduše a pohodlně, jak to umí digitální služby. Najít ten most, a udělat ho dobře, jako se to daří například projektu Damejidlo.cz, je podle mě jedna z nejslibnějších cest. Oborů, ve kterých to nefunguje, je stále hodně – mnoho druhů služeb, zdravotnictví nebo i státní správa.

Když jsme u toho online, tak skoro každý z nás asi zná onlajny.cz, kde se člověk může živě dozvědět aktuální výsledky sportovních utkání. Kde se vzal tento nápad?

To byl požadavek našeho prvního klienta, hokejové Slavie. První web, který u nás dělal online reportáže už na konci devadesátých let, byl HC Werk, stránky hokejového Třince. My jsme první online přenos spustili shodou náhod 11. září 2001, ucelený projekt Onlajny z toho byl ale až o několik let později.

Na webu píšete, že když u vás chce člověk začít například kariéru redaktora, tak to není problém a stačí napsat a učit se. Kolik máte placených redaktorů a kolik dobrovolníků?

Nemáme žádné dobrovolníky, každý za svoji práci dostává peníze, byť v mnoha případech ne příliš velké. Často je ta odměna jen symbolická. Snažíme se to ale vynahradit mnoha dalšími benefity: redaktoři, kteří se osvědčí, mají možnost vycestovat na velké sportovní turnaje do ciziny a zkusit si opravdovou novinářskou práci třeba pro iDnes.cz nebo Českou televizi. Zároveň je to pro ně obrovská škola, zejména pokud se chtějí novinařině nebo marketingu ve sportu věnovat dál profesionálně. No a mnozí to berou prostě jako způsob, jak být nablízku svému oblíbenému týmu i jinak než jenom jako fanoušek.

Takhle to například vypadá, když se hraje play off hokejové extraligy

Takhle to například vypadá, když se hraje play-off hokejové extraligy

Takže na onlajny.cz může začít psát každý, kdo pro to má zápal a jde mu to, jo?

Pokud zrovna nabíráme, tak ano. Primárně hledáme reportéry v konkrétních městech a sportovních klubech. Na webu Onlajny.com je vždycky aktuální nabídka. Občas také hledáme redaktory pro naše klubové weby, ale v mnoha případech se to překrývá.

Myslíš, že se tam někde skrývá další Robert Záruba?

Už téměř padesát našich bývalých redaktorů pracuje někde v médiích nebo ve sportovním marketingu. Hanka Ježková a Petr Šašek jsou kolegové právě Roberta Záruby v hokejovém týmu ČT, Tomáš Kučera dělal dlouho sporťáka na Nově a nyní komentuje hokej pro Nova Sport, v iDnesu je Tomáš Pavlíček, v Aktuálně.cz Adam Sušovský, své bývalé redaktory máme i v Deníku Sport nebo v mnoha regionálních redakcích. Další lidé potom pracují ve sportovních klubech či organizacích, Tomáš Houska například nyní jako člen tiskového oddělení ČOV pracoval s olympijskou výpravou v Soči. To jsou ty příklady, kdy máme dobrý pocit z toho, že jsme jim aspoň trochu pomohli v jejich cestě za vysněnou prací.

Když jsem se ptal ségry, která taky docela sleduje hokej, na co by se tě chtěla zeptat, tak říkala, že by ti chtěla za onlajny.cz hlavně poděkovat a zeptat se, kdy konečně uděláte i mobilní aplikaci. Chystáte něco takového?

Chystáme, už dělší dobu. Onlajny jsou ale tak velký projekt (aktuálně v šesti jazykových verzích), že na něm pracuje celý tým vývojářů a ne všechno jde tak rychle, jak bychom si představovali. Víme ale o tom, že mobilní aplikace je hlavní priorita, protože už více než polovina návštěvníků sleduje Onlajny na mobilech a tabletech.

Na svém webu píšeš, že kromě toho všeho tě živí právě i tvorba mobilních aplikací. Myslíš, že jim patří budoucnost?

Neřekl bych přímo mobilní aplikace, ale využívání mobilu pro přístup k internetovým službám určitě. Dovedu si představit, že například u zpravodajství se mobil a tablet stanou dříve nebo později hlavním kanálem, jakým je budou lidi konzumovat.

Vznikne časem i nějaký nástroj, pomocí něhož by si každý člověk mohl vlastní aplikaci jednoduše vytvořit jako například webovky, a vymyslet třeba i něco, co vydělá miliony? Nebo už něco takového existuje?

Na to, aby člověk vydělal miliony, neexistuje jednoduchá cesta. Aplikací jsou na světě statisíce a člověk má omezenou schopnost jich používat více než několik. Ostatně každý majitel smartphonu potvrdí, že přestože má nainstalováno třeba 50 aplikací, denně používá jen ty nejrozšířenější: aplikace sociálních sítí, možná mail, mapy, přehrávač hudby, foťák, kalendář nebo nějaký seznam úkolů. A vymyslet něco převratného v této oblasti nebude určitě jednoduché.

Michal Berg na Barcampu ve Vsetíně

Vsetínský barcamp je u nás již pět let – letos se poprvé konal ve Zlíně

Ostatně, když jsme u těch nových technologií, tak nedávno se uskutečnil již pátý ročník vsetínského barcampu, u jehož zrodu v českém prostředí jsi původně stál. Jak se letos vyvedl?

Poprvé jsme byli na novém místě ve Zlíně, protože jsme chtěli po čtyřech letech na Vsetíně nějakou změnu, nebo lépe řečeno nový impuls a protože jsme potřebovali větší prostory. Zájem o barcamp totiž každý rok velmi přesahoval naše možnosti. Baťův institut 14|15 ve Zlíně se nám líbí, a proto jsme se s Olgou Biernátovou rozhodli udělat barcamp tam. Ohlasy máme pozitivní, takže budeme pokračovat i za rok. Barcampy jsou jednou z mála příležitostí, kde se mohou potkávat úplní začátečníci a internetoví profesionálové a z takových setkání pak mohou vzniknout zajímavé projekty. Například Slevomat založil Tomáš Čupr po tom, co se dal na prvním barcampu dohromady s dalšími lidmi.

Kteří hosté zaujali nejvíce?

Nejvíc mě potěšil designér Lumír Kajnar, že přijal moje pozvání a přijel s přednáškou na téma “Logo jako sekundový mediální formát”. S Lumírem jsme se potkávali před mnoha lety ve škole a je to pro mě příklad maximálního profesionála, což ve své přednášce potvrdil.

Ty osobně občas taky přednášíš na různých konferencích. Budeme tě moci v nejbližší době někde vidět?

Protože vím, že mi moc nejde ta příprava, která je pro vystupování na konferencích nutná, tak se nechám přemluvit jen velmi zřídka. Letos budu na dubnové Internet advertising conference mluvit o tom, jak se nám daří prodávat reklamu na mobilní verzi Onlajnů, protože množstvím návštěv z mobilů patříme do top 20 webů českého internetu a řešíme problémy, které jiné provozovatele webů také brzy čekají – tedy jak reklamně tuto návštěvnost na mobilech vůbec využít.

Teď něco o hokeji. Co tě k němu vůbec přivedlo? Ty osobně jsi někdy hrál hokej?

Kamarádi na základní škole. Chodili jsme asi do páté nebo šesté třídy a nejprve mě vzali na fotbal, potom na hokej, a jelikož jsem měl štěstí, že jsem zažil v polovině devadesátých let sportovní boom v Opavě, kdy fotbal i hokej postoupil do nejvyšší soutěže a chodilo na něj mnoho tisíc lidí, tak mě to poznamenalo napořád ;-). Osobně jsem ale hokej nikdy nehrál.

Nějakou dobu jsi dělal i tiskového mluvčího hokejové reprezentace. Jaké to tehdy bylo?

Byla to zajímavá zkušenost. Potom, co jsem viděl, jak se trenéři trápí s tiskovými konferencemi na hokejovém mistrovství světa 2006 v Rize, jsem zavolal panu Hadamczikovi a zeptal se ho, zda by nepotřebovali výpomoc. A na necelou sezonu jsem s reprezentačním týmem jezdil po turnajích. Zjistil jsem ale, že dlouhodobě bych tu práci nemohl dělat. Vyžaduje to trochu jiný typ člověka.

Komu fandíš v extralize?

Dřív jsem fandil Znojmu, když ji ještě hrálo, protože tam byli kolem hokeje fajn lidi, teď oblíbený tým nemám.

Kdo myslíš, že letos vyhraje?

Sparta.

Kromě extraligy ale sleduješ i play-off druhé hokejové ligy. Co tě k tomu vede?

V Opavě jsem vyrůstal, na Vsetíně žiju a teď oba týmy hrajou tuhle soutěž. Během sezony nemám na hokej moc času, ale play-off si nenechám nikdy ujít, a letos zrovna svedla náhoda Opavu proti Vsetínu. Nakonec vyhrál po vyrovnaném boji Vsetín, ale moje srdce patří Opavě. To se stěhováním nedá změnit, to je na celý život ;-).

V obou týmech mám ale kamarády a o to je pro mě druhá liga možná zajímavější – s kapitánem Vsetína Danem Vaňkem například spolupracujeme i v byznysu, protože pracuje ve Zlíně v podnikatelském inkubátoru TIC. Hráči jsou tady amatéři a hokej hrají po práci pro radost, takže to je pro ně mnohdy náročnější než u profesionálů.

Co říkáš na výkon české hokejové reprezentace v Soči?

Přiznám se, že jsme měli s olympiádou takový fofr, že jsem ji jako fanoušek téměř nesledoval. I při hokejových zápasech jsem měl před sebou notebook a kontroloval, zda všechno funguje. Během olympiády jsme na onlajnech měli několik rekordních dnů, kdy jsme zaznamenali přes 200 tisíc návštěv, takže výkon serverů pro mě byl důležitější než výkon na ledě ;-). To je, s nadsázkou řečeno, ta odvrácená strana skutečnosti, kdy se koníček stane profesí. Pak se trochu ztratí to kouzlo, že zápasy člověk sleduje pro radost.

Michal Berg na vernisáži knihy o vsetínském hokeji - Fenomén Vsetín

Vernisáž knihy o vsetínském hokeji s názvem Fenomén Vsetín

Dočetl jsem se, že točíš i filmy. Jaké žánry tě zajímají nejvíce?

To už je informace staršího data, s kamarády na Vsetíně jsme natočili několik nezávislých filmů, které měly i docela úspěch na festivalech. Byly to vždycky trochu komedie a trochu horrory, ale nejzajímavější na tom vždycky byl ten proces tvorby. Bohužel už ale skoro všichni z našeho týmu pracují a není pro ně možné se na tři týdny v létě zavřít na chatu a natočit film. Náš hlavní režisér a scénárista Tomáš Koňařík se ale věnuje filmu profesionálně, a pokud to dobře vyjde, uvidíme v televizi seriál podle jeho scénáře.

Filmařinu jsem částečně studoval, takže mě baví ta možnost kombinovat věci, co si pamatuju ze školy, s kreativitou a nápady dalších lidí. Navíc moji současnou roli ve firmě často představuju jako ‘režisér webových projektů’, protože musím umět skloubit práci mnoha lidí různých profesí (a jejich práci rozumět), mít v hlavě výsledné dílo i jeho “diváky” a také projektová dokumentace, kterou k webovým projektům píšu, se dost podobá filmovým scénářům.

Máš i nějaké oblíbené filmy, které se týkají podnikání, úspěchu atp.?

Líbil se mi The Social Network, hlavně svým drajvem a sloganem “This is our time”. Doufám, že dokázal mnoho mladých lidí motivovat, aby se zvedli a začali něco dělat, protože žádný jiný lepší čas na to mít nebudou.

Jako úspěšný podnikatel by sis mohl klidně užívat někde na pláži a na českou politiku se vykašlat. Co tě vede k tomu, že se občansky a politicky angažuješ?

Předně bych chtěl říct, že na válení se na pláži jsem tak úplně nerezignoval a mezi prací a aktivismem se taky snažím cestovat ;-). Jinak mi ale politika a aktivismus vůbec umožňuje alespoň trochu ovlivňovat podobu věcí kolem sebe. Pokud se mi něco nelíbí, snažím se to změnit.

Proč zrovna Strana zelených?

Politiku sleduju už mnoho let, v roce 2010 jsem se rozhodl do ní aktivně vstoupit a Strana zelených představovala díky mým prioritám nejlepší alternativu. Nejen kvůli tomu, že nemá za sebou žádný korupční skandál, ale i díky tomu, že jako jediná prosazuje odpovědnou a moderní politiku, se kterou se z nabídek všech stran nejvíce ztotožňuju. Sám se považuji za liberála s citem pro sociální a lidsko-právní témata. V neposlední řadě jsem v ní potkal desítky zajímavých lidí.

Michal Berg na sjezdu Strany zelených

Michal Berg je aktivní i v politice – tady na sjezdu Strany zelených

Co myslíš, že by zeleným pomohlo, aby se dostali do sněmovny?

Myslím, že Česku by pomohlo, pokud bychom tam byli ;-). Ale politika je běh na dlouhou trať a věřím, že do té doby, než se tam znovu dostaneme, uděláme hodně užitečné práce i na jiných úrovních.

Nemyslíš, že je škoda, že se teď od vás v podstatě odtrhl LES a je pravděpodobné, že v evropských volbách tak neuspěje ani jedna z těchto dvou ideově i voličsky podobných stran?

Škoda to je, ale myslím, že se časem ukáže, že strana budovaná shora nemá dlouhodobou perspektivu. Možná nám část voličů odláká, jiné ale zase může přinést.

Ty osobně jako podnikatel necítíš, že by se Strana zelených posunula doleva?

Jsme středová strana, v programu máme jak levicové, tak pravicové prvky. Snižování zdanění práce nebo “fiskální ústava” jsou pravicovější. Témata jako sociální bydlení nebo nárok na místa ve školce levicovější, ale většina z těch bodů se nedá jednoduše nijak zařadit. Je snaha o zdravější životní prostředí, snaha o větší transparentnost nebo proevropská orientace pravicová nebo levicová? “Posun doleva” je mantra Martina Bursíka, ke které ještě s oblibou přidává “spolupráci s KSČM”, čímž ale shazuje zejména sám sebe, protože dobře ví, že to není pravda.

Takže tě neláká jít do LESa, jo?

Neláká, a to zejména kvůli lidem, které jsem v SZ potkal. Nikdo z těch, kterých si opravdu vážím a se kterými rád spolupracuju, ze SZ do LESa neodešel.

Budeš letos kandidovat do Evropského parlamentu?

Nebudu, soustředím se na komunální kampaň do vsetínského zastupitelstva.

Z minulých rozhovorů na mě působíš, že za největší problém pro podnikání nepovažuješ ani tak výši daní, ale spíše to, že nejsou efektivně a správně využívány. Proč si to myslíš a jaký názor na to mají ostatní podnikatelé, když na politiku přijde řeč?

Já se potkávám s podnikateli hlavně ve stejném oboru, tedy z prostředí internetu, a mezi nimi je možná překvapivě mnoho podporovatelů zelených. IT a čisté technologie jsou totiž přirozeným spojencem zeleného pohledu na svět. A pro nás “od počítačů” jsou asi priority zejména v tom, abychom tu měli kvalitní školy nebo kvalitní právní prostředí a ne zda budou daně o procento nižší. Velmi vysoké je u nás ale zdanění práce formou sociálního pojištění, na tom se shodnou snad všichni zaměstnavatelé, a tahle daňová zátěž by se měla přesunout jinam.

Jak bys to tedy řešil lépe?

Nižší zdanění práce a vyšší majetkové daně, sbližování sazeb u zaměstnanců a živnostníků, aby to firmy neměly motivaci obcházet přes švarcsystém, nebo vyšší ekologické a spotřební daně.

Které země by pro Českou republiku měly být vzorem a v čem?

Dánsko ve schopnosti pracovat s veřejným prostorem, Británie ve zveřejňování informací, Finsko ve vzdělávání, Rakousko v péči o životní prostředí. Od každého si můžeme vzít něco užitečného, u nás bohužel ale panuje snaha si to vlastní české kolo vymyslet znovu a sami.

Vidíš budoucnost spíše v České republice, která bude plná živnostníků, malých a středních firem atp., místo abychom byli zemí montoven a úředníků? V čem myslíš, že je to lepší?

Velké montovny znamenají velkou katastrofu, pokud se je majitel rozhodne přemístit za levnější pracovní silou dál na východ. Posilování veřejného sektoru je pak vlastně jen skrytou podporou z veřejných financí. Na každého úředníka musí někdo vydělat několikanásobně tolik v soukromém sektoru.

Jak ale přesvědčit nejen mladé lidi, aby upřednostnili vlastní podnikání před teplým místečkem ve státní správně nebo nějaké korporaci?

Snažím se jezdit po středních školách a motivovat je přednáškami nebo simulací pořadu Den D, aby o podnikání alespoň začali přemýšlet. A vím, že takových podnikatelů je čím dál víc. V normálním vyučování se slovo podnikání téměř nevyskytuje, tak je třeba tuto roli škol nahrazovat.

Jak je podle tebe možné vyvést obyčejné lidi z apatie, a dát jim vědět, že naše země bude tak dobrá, jakou si ji sami svou mravenčí prací uděláme?

Já jsem zvolil osobní příklad a do všech svých aktivit se snažím zapojovat co nejvíc lidí. U některých se mi to daří, u některých ne. Mám vždycky radost z případů, jako když si třeba moje sestřenice Hanka otevřela v Praze kavárnu, přestože mohla jít pracovat na pohodlné místo v bance. Snažím se takovým hrdinkám a hrdinům všemožné pomáhat nebo je aspoň v jejich snaze podporovat.

Na Facebooku jsem viděl, že ses v Brně zúčastnil demonstrace ohledně Ukrajiny. Co vlastně říkáš na to, co se tam teď děje?

Než vyjde tento rozhovor, může být všechno jinak. Chtěl bych ale říct, že pro mě bylo neuvěřitelně silné, když jsem viděl, jak pro Ukrajince, kteří si v Brně přišli připomenout své mrtvé z Majdanu, bylo důležité, že jsme tam byli taky. Máme tendenci vyjádření podpory podceňovat, ale aspoň trochu jsme si díky tomu dokázali představit, jak důležitá byla třeba zahraniční podpora pro naše disidenty. Proto podporuju třeba i Amnesty International, která proti porušování lidských práv dlouhodobě vystupuje. Nikdy nevíme, kdy podobnou podporu budeme potřebovat sami.

Michal Berg s přítelkyní na návštěvě bývalých politických vězňů v Barmě

Na fotografii s přítelkyní na návštěvě bývalých politických vězňů v Barmě

Podnikáš, cestuješ, točíš filmy, jsi aktivní v občanském i politickém životě. Jak se ti to všechno daří stíhat?

Dost špatně, abych se přiznal. Na každou ze svých činností bych v pohodě zaměstnal člověka na plný úvazek. Navíc se mi do toho přidalo plánování vlastní svatby ;-).  Snažím se mezitím najít čas i na nějaký sport, hlavně běhání, které je nejjednodušším a přitom nejkrásnějším sportem, který člověk může provozovat.

Vstáváš brzo ráno? Na první pokus?

Vstávám obvykle v průběhu dopoledne, čímž je řečeno vše ;-). Jsem noční sova, aktuálně je na hodinách 2:14.

A co víkendy?

Ty většinou trávím na nějakém školení, barcampu, festivalu, demonstraci nebo na výletech s mojí nastávající. Mám ale to štěstí, že si mohu udělat víkend třeba uprostřed týdne.

Jsi spíše introvert nebo extrovert?

Nikdy jsem to nezkoumal. Ale pro to, aby člověk vedl firmu nebo dělal volební kampaň na ulicích, je třeba být spíš extrovert.

Když jsem nakousl to cestování, prý teď cestuješ hodně i do východních zemí. Co považuješ za hlavní přínos takového počínání?

Dovoluje nám to si uvědomit, jak dobře se tu přes všechny problémy máme. Není to ale jen východ. Byli jsme s Klárkou v Barmě, Sýrii nebo Moldavsku, ale naposledy taky Panamě a Thajsku. Nejvíc ale máme rádi Kavkaz, moje nastávající tam strávila už mnoho měsíců a každému doporučujeme, aby se do Gruzie nebo Arménie zajel podívat.

Proč vlastně zůstáváš raději v malém městě velikosti Vsetína, a nedáváš přednost třeba Praze?

Má to víc důvodů – pořád mě baví spíš přenášet ty prvky velkoměsta na Valašsko, než naopak. Hlavně ale kvůli lidem. Chci žít tam, kde mám možnost potkávat zajímavé lidi a kde mám svoje přátele. Část času ale trávím i v Brně, kde to mám taky rád, a je to zase hlavně kvůli lidem. V Praze jsem zase často kvůli byznysu, takže jsem vlastně pořád ‘on the road’.

Jaké knížky rád čteš?

Mám rád autory ze současnosti. Jaroslav Rudiš a Emil Hakl, poláci Andrzej Stasiuk a Olga Tokarczuk, angličan Simon Mawer. Druhou část pak tvoří historické příběhy, postavené na skutečných událostech, jaké dokáže psát Jiří Šulc, nebo historické knihy spojené s tématem Sudetských Němců. Baví mě odkrývat v německou minulost Opavska, kde jsem vyrůstal, protože tu nám nikdo nikdy ve škole nepředstavil. Taky mám rád komiksy a průvodce Lonely planet.

Pomohly ti knihy nějaké i v podnikání?

Mám doma víc knížek o podnikání, ale mnohé jsem nedočetl nebo vůbec nezačal číst, nakonec si to člověk musí stejně projít sám. Lidem, kteří se nedokážou rozhoupat, doporučuju ‘Crush It’ od Garyho Vaynerchuka. Mám rád i Rework a Remote od 37signals, které umožní si hodně věcí utřídit, a pro pohled do historie i něco s baťovskou tématikou. Nesmím zapomenout knížku týmu kolem Adama Hazdry “Skvělé služby”, to je asi nejlepší česká knížka pro podnikatele.

Máš nějaký oblíbený citát?

Asi dva: „Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně že jsou silné“, a “Rozporuplnost světa vyžaduje ducha, který obsáhne protiklady”.

Jaké jsou tvoje plány do budoucna?

Oženit se, dělat hlavně to co mě baví, trávit čas se zajímavými lidmi, mít děti, vařit dobrá jídla, sledovat jak se mojí milé daří s jejím sociálním podnikáním, stát se starostou Vsetína, měnit svět a jet každé léto na Pohodu do Trenčína. Ale v podstatě mi bude stačit, když naše generace nezažije válku ani nic podobného.

A na závěr, co bys chtěl vzkázat našim čtenářům, třeba těm, co by se tebou chtěli inspirovat?

Neinspirujte se mnou, ale dělejte něco. Na světě je toho ještě docela dost potřeba udělat.

Psáno pro Objevit.cz