Všichni jsme vlastně socialisti – někdo globálně, někdo činy

Asi se všichni shodneme na tom, že solidarita je lidsky správná věc. Že bychom měli v rámci možností pomáhat chudým, nemocným, méně šťastným, zkrátka těm, co si sami pomoci nemohou. Už se však neshodneme na poměru v rozměru a intenzitě té pomoci. A do toho se ještě můžeme hádat, jestli je třeba takové křesťanství více levicové nebo pravicové.
Pojem socialisti v titulku jsem použil pro zjednodušení – zkrátka myslím tím levičáky. Jak se tedy můžeme stát levičákem? Tak třeba na úrovni jednotlivých států – třeba jako je Česká republika. Jak se to bude projevovat? Budeme chtít, aby byly vysoké daně, a stát tedy zajišťoval mnoho služeb, které si sice občané jsou schopni zajistit sami, ale z nějakého důvodu se dohodli, že to budou dělat přes stát, v rámci veřejných rozpočtů (samozřejmě ti prozíravější, ne ti méně matematickými schopnostmi obdaření či bankami zlobbovaní, kteří se budou chtít zadlužit – tedy ne sebe – ale budoucí generace).
Dobrá tedy, budou chtít, aby se stát postaral. Aby se postaral nejen o bezpečnost (vnější i vnitřní), o dodržování a vymáhání zákonů, o zajištění těch nezbytných úřadů na jeho fungování, ale také aby se postaral o vzdělání, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, sociální systém, důchody, životní prostředí, životní styl obyvatel atd. A to vše na úrovni toho státu. Třeba tím, že se zavede (podle mě nespravedlivé) progresivní zdanění u daně z příjmů – pořádně vysoké (jen je potrestejme za jejich úspěch a snažení). Pak se vymyslí všemožné další dodatkové daně – majetkové, z převodu nemovitostí, darovací, dědické, ekologické, daň ze vzduchu, z tuku a všeho možného, co nás jen napadne.
Tak, pak ale jsou takoví, kteří si myslí, že bychom tento socialismus (nazveme-li to takhle – zřejmě politologicky nepřesně, ale pro tento článek snad dostatečně) chtěli mít v rámci třeba celé Evropské unie – tedy připlatíme si další a další úředníky, úřady a instituce, které tohle všechno za naše těžce vydělávané peníze budou zajišťovat.
Pak jsou ale i takoví, kteří by to chtěli na úrovní celého světa. A je to při nejmenším lidsky pochopitelné (dle mého zpátečnického názoru však velice neprozíravé z hlediska reality a zkušenosti) – polovina světa je hladem a my si žijeme jako prasata v žitě. Měli bychom tedy přece přerozdělit naše bohatství v rámci celého světa a nakrmit chudé a postarat se o nemocné (a při tom budeme opomíjet kecy pravičáckých konzervativců o tom, že okradením bohatých se z chudých nikdy nestanou bohatí, ale chudí budou nakonec všichni – třeba to jednou vyjde, třeba způsobíme historickou anomálii).
Dobře, teď ani nebudu domýšlet, až lidstvo narazí na údajnou vyspělejší formu života ve vesmíru – zřejmě první meziplanetární doktrínou bude také socialismus – vždyť jsou bohatší, ať sypou – a pořádně! Jde mi ale o to, že levičákem může člověk být i na úrovni třeba takového kraje. Proč bychom třeba nemohli převést zdravotní péči na regiony? No, ale můžeme jít ještě níže – co na místní úrovni, na úrovni obcí? Měla by obec pouze spravovat nezbytné úřady, případně školy? Nebo by se měla starat o silnice, kulturu, občanskou společnost, ekologické aktivity? Jak by měl starosta mluvit do toho, jakou bychom měli mít zahrádku, kdy smíme kosit nebo co všechno můžeme pálit? I tady můžeme být více vlevo nebo naopak vpravo.
Kde je však určitá míra levičáctví přijatelná i pro tvrdého pravičáka? Přece na osobní úrovni, ne? Ano, předtím tam bude třeba ještě sféra občanské společnosti, třeba i církve a především rodiny, ale ta osobní rovina, kdy část svých prostředků dávám na dobročinné aktivity, charitě, žebrákovi na ulici, nějaké nadaci zajišťující stipendia talentům nebo jen pošlu DMS na Afriku. Takovými socialisty můžeme být všichni – a k tomu přece nepotřebujeme ani posvěcení od starosty, ani povolení od rady kraje, ani souhlas parlamentu, ani směrnici evropské komise, ani dohodu globální vlády a už vůbec ne příkaz případné meziplanetární vlády!
A myslím si, že taková solidarita – nenucená, dobrovolná, právě taková má podle mě největší smysl a je nejvíce morálně správná. A přihlédneme-li ke křesťanským idejím – vždyť přece Bůh nám dal svobodu. Činit dobro i zlo – našimi vlastními rozhodnutími – ne alibistickým hozením všech nepříjemných starostí na stát – který většinou spíše nadělá ještě víc škody než očekávaného či nárokovaného užitku.

Úsměvem na ulici změníte víc než v politice

Zhruba před třemi lety jsem se rozhodl, že přestanu jen nadávat na poměry a začnu věci taky aktivně měnit – vstupem do politiky. Zhruba před rokem jsem došel k názoru, že tím, že se na někoho usmějete na ulici, změníte svět k lepšímu více než tím, že jste v politice.

Ano, měli bychom jako občané vstupovat do politiky – stávat se zaměstnanci ostatních občanů, abychom je tak mohli reprezentovat a spravovat naše společné akcie – veřejné rozpočty. Jde mi ale o něco jiného.

Kdysi jsem psával politikům, co by měli změnit, protože jsem si myslel, že je jejich prací se o nás občany a naše blaho starat. Dnes jsem však jiného názoru. O své životy se máme starat my sami – politici jsou pouze našimi zaměstnanci, které si volíme, aby spravovali věci, u kterých je efektivnější, když je dělají naši zástupci. Přesně podle principů svobody a demokracie.

Když tedy chcete změnit špatné věci v naší zemi nebo ve světě vůbec, efektivnější cestou je to, že změníte sami sebe, že začnete měnit své návyky, své okolí – zkrátka věci, které můžete ovlivnit a které je třeba měnit (pokud je).

Snažme se tedy – více než politiku (to děláme ve volbách a při dalších příležitostech) měnit spíše společnost – tím, že na ni budeme aktivně působit všude, kam přijdeme!

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=198222

Za stávku můžeme všichni!

Ne vláda. Ne odbory. Ale my VŠICHNI OBČANÉ této země jsme odpovědní za čtvrteční stávku odborářů proti vládě! Této zemi nepomohou navrhované vládní, opoziční či odborářské reformy. Základní problém je totiž někde jinde – ve školách a v médiích!

V těchto dvou institucích se musí udělat řádné reformy, které sice budou mít výsledky možná až za 20 let, ale pro přežití této společnosti jsou naprosto nutné. A co mám na mysli? Mladí lidé musí být vychováváni k osobní zodpovědnosti za svůj vlastní život! Musí jim být vštěpováno, že to není stát, kdo se má starat o jejich rodinu, ale že to jsou jen oni sami. Že politici nejsou žádní samozvaní vládci, kteří stojí nad nimi, ale jen jejich pouhými dočasnými zaměstnanci, které mohou kdykoliv vyměnit.

Musíme být vedeni k tomu, že jedině kapitalismus, svoboda a demokracie jsou správné a prověřené systémy, na kterých stojí západní civilizace. To ovšem nestačí. Dnes a denně (a nejen u nás) vidíme, že není-li kapitalismus podepřen vnitřní morálkou každého jedince a vládou práva; není-li svoboda podepřena osobní zodpovědností a nejsou-li v demokracii vychováváni demokrati, těžkou mohou tyto tři základy naší civilizace fungovat.

Takže si prosím všichni uvědomme, že ani tato vláda, ani odbory, ani ti, co přijdou vládnout po příštích volbách, nikomu z nás nezajistí důchody, dobrou životní úroveň ani slušnou společnost. O to se musíme postarat my sami – každý z nás! Dnes a denně ve svých hlavách, rodinách a obcích!

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=196002