Dlouho prokrastinovaný rozhovor s Petrem Ludwigem nejen o jeho knize Konec prokrastinace – bestselleru, který se nyní překládá do dalších čtyř světových jazyků, ale taky o tom, jaký je rozdíl mezi prokrastinátorem a lenochem, prokrastinací a odpočinkem, proč je dobré psát si flow-lístek, jestli je lepší cesta nebo cíl a taky o tom, jak se s prokrastinací daří bojovat samotnému Petrovi.
Petr Ludwig je autorem knihy Konec prokrastinace – bestselleru, který se věnuje fenoménu chorobného odkládání úkolů a povinností. Jeho knihy se jen za léto prodalo více než patnáct tisíc výtisků a nyní se překládá do dalších čtyř světových jazyků. V rozhovoru se s námi podělí i o některé psychologické aspekty prokrastinace.
Petře, prokrastinací jsou prý nejvíce ohroženi kreativní a inteligentní lidé. Proč tomu tak je?
Je tomu tak proto, že kreativní a inteligentní člověk je kreativní i v rámci vymýšlení výmluv, a to hlavně sám před sebou. Vždy si najde ospravedlnění toho, proč ráno nevstát, proč nějaký úkol odložit, proč něco neřešit či proč si třeba pustit ještě jeden díl seriálu. Prokrastinace však dnes není jenom problém studentů. Začíná být čím dál tím větší problém i na pracovištích. Lidé odkládají odpovídání na nepříjemné e-maily, vyhýbají se rozsáhlým a složitým úkolům nebo si během práce občas odskočí na pár hodin na Facebook.
Jak se tobě osobně daří s prokrastinací bojovat?
Nyní se mi s ní daří bojovat nejlépe, jak to kdy šlo. Což ale samozřejmě neznamená, že ta výhra nad prokrastinací je stoprocentní. Ono je to tak, že boj s prokrastinací je každodenní výzva. Když se člověk ráno probouzí, čekají na něj různá lákadla a on musí být neustále ostražitý. Když neprokrastinujeme týden, je možné, že osmý den na nás prokrastinace zase někde vyskočí. Nejvíce prokrastinace se děje za zavřenými dveřmi. Lidé u sebe musí najít sebekontrolu i ve chvíli, kdy se nikdo nedívá.
Je prokrastinace vždy na škodu?
Někteří lidé tvrdí, že když prokrastinují, vymyslí třeba nějaký kreativní nápad. Někdo zase říká, že prokrastinace je občas docela fajn, že si u ní člověk pěkně odpočine. Já jim na to odpovídám, že potom by se dalo říct, že je dobrá i chřipka. Když člověk leží v posteli a má chřipku, také občas vymyslí nějaký dobrý nápad. Ale asi tak jako nikdo nechceme mít dobrovolně chřipku, tak nikdo nechceme dobrovolně prokrastinovat, protože prokrastinace je z definice spojená s negativními pocity – s výčitkami a pocitem selhání. Prokrastinace není lenost, protože líný člověk ani nic dělat nechce. Je s tím stavem spokojený. Kdežto prokrastinátor ví, co má dělat, ví, co chce dělat, ale nedokáže do toho sám sebe „dokopat“. Jedno staročeské přísloví dokonce říká: „Odklada horší než lenoch.“ Právě ten „odklada“, to je dnešní prokrastinátor. Stejně tak je třeba rozlišovat prokrastinaci a odpočinek. Sledování filmů po celém dni práce nemusí být prokrastinace, protože si u toho filmu odpočinu, ale když sleduju filmy místo práce celý den, mám potom pocity viny, výčitek a selhání, které se s prokrastinací pojí. Při odpočívání totiž získáváme novou energii. Při prokrastinaci ji naopak ztrácíme. Čím méně energie máme, tím větší je šance, že naše úkoly opět odložíme a znovu nic neuděláme.
Brát život spíše jako cestu je podle tebe pro motivaci a spokojenost lepší, než si dávat cíle. Jak to vyvážit, abychom dosahovali toho, čeho chceme, a abychom zároveň byli spokojení?
Ono je to tak, že lidé, kteří jsou orientovaní na cíle, jsou spokojeni pouze chvíli poté, co jich dosáhnou. Objeví se jednorázová pozitivní emoce, která velmi rychle odezní. Tento jev se jmenuje hédonická adaptace a je postavený na tom, že i kdyby člověk vyhrál zlatou olympijskou medaili, tak už to v něm třeba po týdnu nevyvolává žádné pozitivní emoce. Člověk si pak potřebuje stanovit další, ještě větší cíl. Lidé, kteří jsou orientovaní jenom na cíle, na nich začínají být závislí a v mozku se jim odehrávají podobné procesy, jako uživatelům drog. My jim říkáme cíloví feťáci. Takoví lidé mají často nahromaděné velké majetky, auta, jachty, ale bohužel nejsou spokojení, protože si na dosažení svých cílů velmi rychle zvykají.
Lidé, kteří si říkají, že budou spokojení „až“, často nejsou spokojení nikdy, protože po cestě k tomu „až“ jim to „až“ chybí. A když toho „až“ dosáhnou, stejně se na to velmi rychle adaptují. Rozdílná je právě orientace na cestu. Aby se člověk místo na cíle zaměřoval na činnosti. Aby dělal to, co ho baví, v čem vidí smysl, co může dělat od rána do večera. Takhle se častěji dostane do stavu „flow“, kde je spokojený dlouhodobě. Tím se mu vyplavuje dopamin – látka, která ovlivňuje nejenom spokojenost, ale i kreativitu a schopnost efektivně se učit.
Výzkum nejúspěšnějších vědců, sportovců a podnikatelů, který provedl psycholog Mihály Csíkszentmihályi, ukázal, že lidé, kteří se při své práci dostávali do „flow“, dosáhli daleko většího mistrovství, než ti, kteří byli orientovaní jen na cíle. Člověk, který je orientovaný na cestu, dokáže dosahovat daleko více cílů, akorát mu potom o ty cíle nejde. Je to takový vedlejší produkt jeho cesty. Aktuální výzkumy tedy potvrzují, že stará myšlenka, že „i cesta může být cíl“, je pravdivá.
Když jsme nakousli to „flow“, tak proč má vůbec smysl psát si „flow-lístek“ a jak si ho může člověk analyzovat?
Je to metoda, kterou u lidí používáme na zvyšování dlouhodobé spokojenosti. Přišel s ní psycholog Martin Seligman při řešení problému s velkým počtem sebevražd v americké armádě. Vlastní rukou umíralo více vojáků než ve válečných konfliktech. Armáda potřebovala vymyslet jednoduchou metodu, která by vojákům zvýšila spokojenost a snížila tak počet sebevražd. Nechali je, aby si každý večer poznamenali tři pozitivní věci, které se jim během dne staly. Věci, které je dostaly do „flow“, nebo které nějak pozitivně ovlivnily jejich život. Ukazuje se, že když to vydrží člověk dělat dlouhodobě, začne celkově svůj život hodnotit pozitivněji. Když dostane špatnou náladu nebo když se dostává do drobné deprese, může si flow-lístek vzít, přečíst si jej a zjistit, že to vlastně není až tak špatné. Má tak objektivnější pohled do své minulosti.
Flow-lístek funguje i z pohledu toho, že když si mozek každý den připomíná pozitivní věci, naučí se je v realitě rozeznávat. Někteří lidé jsou naopak naučení pesimisti. Vidí v realitě jen negativní věci, i když tam jsou i ty pozitivní. Například to, že dneska lidé dnes žijí v průměru dvakrát déle než před sto lety, je skvělá věc. Spousta lidí to však úplně ignoruje a vidí jenom to, že se třeba o korunu zdražil bochník chleba. Jsou naučení si z reality vyzobávat jenom to negativní. Tím, že člověk začne používat flow-lístek, se jeho mozek naučí vidět pozitiva. Výzkum ukázal, že vojáci byli už po několika měsících výrazně spokojenější a míra sebevražd šla rapidně dolů.
Proč je podle tebe prokrastinace v současné době tak velkým problémem?
Naše doba prokrastinaci čím dál tím více nahrává. Je stále rychlejší a komplexnější. Máme dostupné technologie, které neměl nikdo před námi. Pokrok však přináší také živnou půdu prokrastinace. Lákadla v podobě nekonečných řad seriálů či stále nových statusů na sociálních sítích naši vůli výrazně oslabují. Doba, ve které žijeme, nabízí také mnoho možností volby. S nimi však vzniká nečekaný problém – čím více možností máme, tím je obtížnější se pro nějakou rozhodnout. Nastává takzvaná rozhodovací paralýza. Zvažování všech možností nám spotřebuje tolik energie, že často nakonec nevybereme žádnou. Odkládáme rozhodnutí a tím pádem i navazující činnosti. Prokrastinujeme. Naučit se s odkládáním bojovat je tedy jednou z nejdůležitějších dovedností dnešního člověka.
V knize popisuješ řadu způsobů, jak proti problému chorobného odkládání bojovat. Jaký je nejdůležitější krok ke změně?
Pro úspěšný boj s prokrastinací potřebujeme najít jednak správnou motivaci a jednak se naučit takzvané akceschopnosti – dovednosti začít jednat. Jak říká staré japonské přísloví: „Vize bez akce je sněním, akce bez vize je noční můrou.“ Tento výrok vyjadřuje dva základní životní problémy. Mnoho lidí má své vize, ale nic pro ně nedělá. Jiní zase něco dělají, ale smysl v tom nevidí žádný. Ideálně však potřebujeme obojí – jak vizi, tak akci.
Jednou z praktických metod boje s prokrastinací je trénink naší vůle. Ta funguje podobně jako naše svaly. Stejně jako máme člověka, který má svalstvo slabé a může začít chodit do posilovny a svaly si postupně vytrénovat, tak lze vytrénovat i vůli. Posilování vůle je potřeba dělat pozvolna, po malých krůčkách a dlouhodobě. V knize Konec prokrastinace například k tomuto účelu používáme metodu zvanou buzer-lístek. Díky ní si vůli může vytrénovat i velmi zkušený prokrastinátor.
V mírně upravené verzi vyšlo v Psychologii dnes.