Volit Korunu českou?

Hlavou státu by měl být ten nejlepší z nás. Někdo nadstranický. Kdo by nás spojoval. Kdo by nás vedl k vyšším hodnotám. Ke komu bychom mohli morálně vzhlížet. Řada vyspělých evropských zemí jsou parlamentní monarchie. Měli bychom se za krále lépe? A kdo by jím byl?

Což o to, idea českého království nezní špatně. Intuitivně dokonce možná cítíme, že by to tak mělo být. Češi až pobožně vzhlížejí ke své hlavě státu. Skoro se považují za její poddané. Možná by bylo lepší, kdybychom svého krále (nebo královnu) měli. Psychologicky to v nás stále je.

V čele státu by byl ten nejlepší z nás Čechů. Od narození prvotřídně vychováván a připravován pro svou elegantní roli. Z urozené rodiny. Byl by nad věcí. Nezatěžoval by nás politickými boji, ale naopak by objížděl republiku, pardon království a snažil se naslouchat svým občanům, pardon poddaným. Zajímal by se o jejich problémy, snažil by se nacházet řešení a svému lidu pomáhat.

Reálně bychom však byli republikou a občany. Jeho moc by nebyla odvozena ani z Vatikánu ani od Boha, ale z lidu. Byli bychom stále parlamentním zřízením. Dokonce s psanou ústavou. Mohlo by to být krásné. Taková pohádka na zemi. V zemi české, moravské i slezské.

Kdo by jím byl? Která dynastie by se stala tou dědičnou, jež by měla nárok na český trůn? Královna Kateřina? Zemanová? Měl by si onu dynastii zvolit lid v přímých královských volbách? Opravdu by si průměr zvolil toho nejlepšího? Nebo bychom to nechali Habsburkům? Což je asi politicky i historicky nereálné.

Volební kalkulačka

Jenže kandidující strana Koruna česká mi několikrát vyšla v (metodologicky úsměvné) volební kalkulačce. A to na prvním místě. Mají rozumné názory, program a možná i lidi. Jenže do parlamentu se nedostanou. Na rozdíl od jiných neparlamentních stran nemají šanci. Což je škoda. Jejich program je rozumně pravicový.

Ale kdo ví. Až si rozumní lidé uvědomí, že v demokracii se můžeme aristokraty – těmi nejlepšími, stávat všichni, třeba se urozené dynastie začnou objevovat. Třeba se Češi rozhodnou pro království až někdy za sto, dvě stě let. Ostatně monarchie je docela nadčasová myšlenka, ne?

Mohlo by vás zajímat:

 

 

Čtěte také:

Nizozemí – zajímavosti politického systému

– vznikla zde první burza a taky první burzovní krach (roku 1637)
– hlavní město je Amsterdam, ale hlava státu, vláda ani parlament zde nemají sídlo
– hlavou státu je královna Beatrix
– schvalování ústavních změn – nejdříve v každé z obou komor parlamentu musí změna ústavy získat 50 % + jeden hlas -> pokud získá tuto podporu, je parlament rozpuštěn a vyhlášeny nové volby -> po nich musí získat 2/3 většinou členů v každé z komor
– podle Ústavy je panovníkem vždy protestant (např. princezna Irena se svým sňatkem se španělským šlechticem Carlosem Hugem v roce 1964 vzdala za sebe i své potomky možnosti ujmout se kdykoli v budoucnu nizozemského trůnu z důvodu konverze ke katolictví)

– dlouhé sestavování vlády po volbách (klidně 100 až 200 dní)
– v poslední době dochází k rychlejšímu střídaní vlád a jejich pádům (zj. kvůli koaličním sporům), přesto ale platí, že kabinet vládne s mnohem větším konsensem parlamentních skupin, než je tomu v jiných zemích
– mocné poradní orgány – Státní rada (v jejím čele panovnice), Sociálně ekonomický výbor (SER), veřejnoprávní organizace
– vládu jmenuje vláda sama; jako kolektivní orgán vláda formálně neexistuje, jen jednotliví ministři
– vláda má pravomoc rozpustit parlament

– původně sociálně-náboženská segmentace společnosti – tzv. sloupy – dvě linie štěpení – konfesní (kalvinisté, katolíci, sekularizovaný blok) a třídní (liberální uskupení vyšších a socialistický blok nižších tříd) – s tím spojena nízká nebo téměř žádná fluktuace voličů

– členové Státní rady a soudci Nejvyššího soudu jsou sice jmenováni doživotně, v praxi však končí v 70 letech odchodem do důchodu
– výrazné pravomoci jednotlivých obcí – přičemž polovinu financí získávají přerozdělováním z centra podle počtu obyvatel a druhou polovinu z místních daní
– starosty vybírá z centra královna; jsou jmenováni na šest let a pokud se ke konci tohoto období neobjeví návrh na jiného starostu, je stávající prakticky automaticky potvrzen ve své funkci na další období

– podobně jako v Izraeli je i zde proporční volební systém vytvořen tak, že existuje pouze jeden volební obvod na celém území (a k poměrnému volebnímu systému se z dvoukolového většinového svého času přešlo na základě konsensuální dohody všech stran) – volič může měnit pořadí kandidátů na kandidátce své strany
– neexistuje spodní hranice pro vstup do dolní komory (takže i strany, které získají 1,3 %, se dostávají do parlamentu)
– kampaň si strany financují z vlastních zdrojů – od státu pouze tzv. nepřímé dotace – podpora činnosti stranických „výzkumných“ ústavů, rozhlasového vysílání v době voleb atd.
– volební kampaň trvá 43 dní – od okamžiku, kdy jsou kandidáti nominováni
– existence politické strany Zelená levice (GroenLinks), která vznikla jako federace čtyř, původně samostatných, malých levicových stran: CPN – Komunistické strany Nizozemska, PSP – Pacifistické socialistické strany, PPR – Politické strany radikálů a EVP – Evangelické lidové strany

K poslechu vyspělá hudba z Maastrichtu:
http://www.youtube.com/watch?v=cO6EFEgPm5k

Zdroj:

Říchová, B.: Nizozemské království: od konsensuální demokracie k polarizovanému systému vládnutí. In: Říchová, B. a kol.: Západoevropské politické systémy. Praha 2009