Moc společnosti vs. autonomie jednotlivce

Moc, autorita, legitimita*

Foucaltovo pojetí moci ve smyslu nejen státního donucování, ale i v širším kontextu mezilidských vztahů a nestátních institucí, je poměrně zajímavé. Především s ohledem na to, jakými rozčarováními pravděpodobně prochází současná česká společnost, zejména ta část z ní, která zažila i předchozí režim. Zde jde především o kontrast osobní svobody ve vztahu k moci. Lidé sice vědí, že dnes jsou formálně svobodní a zřejmě již tuší, že v demokratické republice jim jejich politici nemají vládnout, ale sloužit, nicméně v běžném životě si zřejmě příliš svobodní nepřipadají.

Pokud chtějí mít důstojný život a uživit své rodiny, tak musejí každé ráno (a jestliže pracují na směny, tak třeba i v noci) do práce a tam mají svého šéfa (při současné struktuře české ekonomiky většinou i ti, co jsou sami šéfy). Po tom, co přijdou z práce, již nemají příliš energie a v kombinaci se špatnými návyky pouštějí televizi nebo internet, kde sledují různé pořady a zprávy. V těch ale vidí jen další lidi, kteří jsou ve společenské hierarchii výše než oni, mají více svobody, peněz, moci a vlivu, ať už jsou to celebrity, byznysmeni, politici, úředníci, policie nebo naopak nepotrestaní zločinci.

Do toho vidí, že řada z těchto lidí žije z velké části z jimi těžce vydělaných peněz, které platí skrze daně, jejichž výši mají jen malou šanci ovlivnit, ať už se jedná o úředníky a politiky, žijící z veřejných peněz, akademiky či umělce, žijící z dotací; nebo podnikatelé, žijící z marží, renty, někdo by řekl – z nadhodnoty, nebo hůř z veřejných zakázek či přímo podvodů.

Zde jsem se již trochu dotkl i toho, co Foucalt označuje jako pastýřskou moc, a co do velké míry souvisí s dnešním sociálním státem a jeho rozsáhlou administrativou a celkovým potenciálem ovlivňovat velkou řadu aspektů v životě jednotlivce, a tím nad ním vykonávat moc. Lidé sice mají možnost skrze parlament řadu věcí ovlivnit, i když dnes při zvýšeném vlivu i dalších institucí, jako jsou, jak zmiňuje Rosenvallon, regulatorní autority nebo ústavní soudy, je tato možnost společně s vlivem nadnárodních a nevládních struktur poměrně omezená.

Problém je zde ale v tom, že sice mohou demokraticky rozhodovat, ale pokud jsou (a třeba i velice často) v menšině, tak je nad jejich osobní autonomií vykonávána cizí moc, které se musejí podřídit. Proto může být ke zvážení, zda je z tohoto pohledu správné, aby stát zasahoval do oblastí, kde to nutné není. Aby politična a státních zásahů nebylo tam, kde lze věci řešit mimo stát, v občanské společnosti či na trhu. Uvedu-li to na extrémním příkladu, tak z logiky věci lze žít v komunistickém kibucu v rámci liberálního státu, ale naopak je problematické mít osobní svobodu (atp.) ve státě, který by byl spravován skrze totalitní formu komunistické ideologie.

To celé souvisí i s tím, o čem na str. 33 píše Lukes – tedy, zda A může prosadit něco, co je v zájmu B, přestože je to proti přání B. Dle mého není možné, aby se jen tak skrze stát (ať už demokraticky či jinak) rozhodlo o tom, že je něco v zájmu B, a tím se omezila jeho autonomie, a to především tehdy, pokud to není nezbytné.

Abych to uvedl na příkladu, tak považuji za problematické argumentovat pro zákaz kouření na veřejných (příp. veřejně přístupných) místech skrze argument o zlepšení zdraví kuřáků (B). Daleko vhodnější může být použití argumentů o ochraně svobody/zdraví/majetku nekuřáků (A), kteří jsou na těchto místech omezováni tím, co B provádí. Ten argument by tedy neměl být paternalistický, ale veskrze liberální. Pak se neomezuje autonomie B, ale provádí se zásah proti B, jehož chování omezuje autonomii A.

*Psáno 12.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Koncepty v moderní politické filosofii na FSS MU v Brně a reaguje na díla: 1) Foucault, Michel. „Subjekt a moc“, s. 195-226; 2) Lukes, Steven. Power: A Radical View, s. 9-25; 3) Rosanvallon, Pierre. Democratic Legitimacy. Impartiality, Reflexivity, Proximity, s. 1-14.

Každý z nás je svobodný

V našem životě je jen málo chvil, kdy si sami nemůžeme něco zvolit. Tou hlavní je nejspíš to, jestli se chceme narodit. Na to se nás opravdu nikdo neptal. Alespoň si na to tedy nevzpomínám. Dobrovolnou smrt si již zvolit můžeme – obávám se ale, že takový člověk bude hodně překvapen, až v nebi, v příštím životě, na vyšší úrovni bytí nebo jinde po fyzické smrti zjistí, že svoboda ukončit svou vlastní existenci není k dispozici.
Velké dilema vidím v tom, když je člověk postaven před jasnou volbu – svoboda nebo život. Přestože by většina lidí asi neváhala, tak z historie víme, že byli odvážní hrdinové, kteří dali přednost svobodě. Pro mne je to tak těžká volba, že nejsem v současnosti schopen sdělit, co bych v možná nejtěžší životní zkoušce preferoval. Mohu jen říct, že každý člověk má tu možnost se do takové situace nedostat a já proto rád udělám maximum.
Myslím, že dospělý člověk si „musí“ uvědomit, že je stoprocentně svobodný a stoprocentně zodpovědný za svůj život. Já si to ještě plně neuvědomuji – není to totiž tak jednoduché. Často si stěžujeme, že musíme chodit do školy, do práce, že se to musíme naučit, že musíme udělat maturitu, dostat se na vysokou školu, platit účty, dodržovat zákony, žít v této zkorumpované zemi, nebýt bohatý, být dobrý člověk, musíme to a to. Já říkám, že nemusíme. Nemusíme vůbec nic. V každém okamžiku svého života (a někdy si to i uvědomujeme) si volíme, co uděláme, jak se zachováme, jací budeme nebo čím budeme. Záleží jen na nás, zda přijmeme tu zodpovědnost za naše konání nebo nekonání.
Je dobré si někdy zkusit, že můžeme a hlavně nemusíme, uvědomit si, že se na ten test učit nemusím, ale když to udělám, tak budu šťastnější, protože dostanu pěknou známku, že nemusím stát na červené, ale když to udělám, bude můj život kvalitnější, protože nezaviním ošklivou dopravní nehodu. Už jste poznali tu krásu – synergii svobody a zodpovědnosti?

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=108886