Budeme v budoucnosti pracovat?

V mém oblíbeném Star Treku již se lidé dokázali vypořádat s chudobou, žili v dostatku, byli schopni naplnit potřeby každého, nemuseli pracovat, ale přesto stále pracovali – ne kvůli zisku nebo nutnosti získávat peníze pro uspokojení svých potřeb, ale dělali práci, kterou milovali, kterou považovali za své poslání, a dělali takovou práci, skrze níž chtěli svým talentem přispět k vytváření lepšího světa. Odehrává se to ve 23. a 24. století. Lidé jsou vedeni k tomu, aby byli osvícenými jedinci s vysokými standardy chování, a aby svůj život vedli moudře.

Poznámka: Tento článek je delší a rozdělil jsem ho do menších částí, takže si můžete přečíst některou z nich, nebo pokračovat v celém textu.

1. část: Úvod
2. část: Je naše generace bohatší, než kdy bývali králové minulosti?
3. část: Začátek 21. století a volba přizpůsobit se systému
4. část: Začátek 22. století a utápění se v konzumu
5. část: Začátek 22. století a aristokratický život pro každého
6. část: Začátek 21. století a svoboda podnikání
7. část: Nejsme ale pouze líní a slabí jedinci se špatnými návyky?
8. část: Co to znamená být skutečně bohatý?
9. část: Budeme v budoucnosti pracovat?

Taky si jej můžete přečíst v anglickém originálu zde.

Velký problém s ideou takovéto společnosti je ve Star Treku to, že nikdy nedokázali přesvědčivě vysvětlit, jak by to celé mohlo fungovat ekonomicky. Často říkají, že už nepoužívají peníze, a že mají stroje zvané replikátory, což je něco jako 3D tiskárny, které dokážou na molekulární bázi vytvořit téměř všechno, co lidé chtějí, včetně jídla. I kdyby existoval nějaký zázračný a nevyčerpatelný zdroj energie, tak se i tam nabízí spousta situací, kde by se i nadále objevoval nedostatek. Nejlepším příkladem mohou být byty nebo rezidence s úžasnými výhledy či velkými pozemky, nebo také jídlo a pití, které by nebylo vyrobeno uměle atd.

Nechci se vzdávat představy společnosti, v níž by pro kvalitní život již nebylo nutné pracovat. Jsem nicméně velmi skeptický k představě takové společnosti, v níž by již nebyl nedostatek čehokoliv nebo k ideji post-kapitalistické společnosti. Takové jsou někdy navrhovány nejen ve sci-fi literatuře, ale taky některými futuristy a sociálními či politickými mysliteli. Podle mého názoru budou vždy existovat statky, které nebudou zdarma tak jako bývá vzduch či voda v přírodě. A zdá se, že to není ani tak nedostatek mého ekonomického vzdělání či neschopnosti předvídat budoucnost, ale že je to spíše věc logiky a fyziky. Společnost bez nedostatku se nezdá být reálná, pokud i nadále budeme jedinci se svými biologickými, případně mechanickými těly.

To vše mě přivádí k otázce, jak by naše společnost mohla fungovat, pokud bychom nemuseli pracovat. Řada z nás by pravděpodobně i nadále pracovala, ale ne pro peníze, ale pro radost ze své práce a proto, že bychom chtěli skrze svůj talent a čas přispívat ke zlepšování lidstva. Nicméně, nevedlo by to jen k totálně dekadentním životním stylům, promarněným dnům ve virtuální realitě a tak dále? Pro některé lidi pravděpodobně ano.

Ale nesouhlasil bych s těmi, kteří si myslí, že pro většinu lidí. Někdo by se snažil tento názor podpořit tím, jak lidé tráví svůj volný čas dnes, jak žijí studenti nebo někteří nezaměstnaní lidé. Jenže to je obrovský rozdíl, protože tito lidé dnes využívají velkou příležitost obrovské prokrastinace spíše jako útěk z reality. Někdy zase přicházejí vyčerpaní ze své práce nebo se bojí, že si brzy budou muset nějakou najít, takže si chtějí užít alespoň ten zbytek svého volného času, kdy nemusejí dělat nic z povinnosti.

Je naše generace bohatší, než kdy bývali králové minulosti?

Může být pravdou, že dnešní lidé jsou na tom lépe, než jak na tom kdy byli králové nebo tehdejší privilegovaní. Avšak je tady malý rozdíl, v čem stále nejsou. Je to jejich volný čas, jejich práce a jejich svoboda. Jistě, jsou svobodní a mohou dělat téměř všechno, co jim zákony nebo jejich osobní morálka nezakazují. Ale nejdříve musejí mít peníze, aby to mohli dělat. A většina lidí se nenarodí do rodiny s obrovskými majetky a téměř nekonečnými příležitostmi.

Většina lidí musí vyměňovat svůj čas, svůj talent, svoji energii a svoje úsilí za peníze, aby si mohli dovolit mít jídlo, přístřeší, oblečení a některé užitečné věci a zážitky. Nemohou dělat to, co doopravdy chtějí, dokud si na to nevydělají dostatek peněz. A většina lidí si dosud stále nemůže vydělat dostatečné množství peněz na to, aby si naplnili své skutečné potřeby. Ty potřeby, které by měli naplněné, kdyby měli miliony nebo miliardy dolarů, a kdyby se nemuseli starat o to, kolik ty jejich potřeby stojí.

A právě nutnost pracovat a nemožnost mít služebníky na každodenní rutinní činnosti jsou, dle mého názoru, tím hlavním rozdílem mezi dnešními masami a tehdejšími privilegovanými. Samozřejmě se to mění. Mnoho věcí je dnes automatizovaných a více lidí si může dovolit zaplatit si někoho, aby za ně něco udělal. Nicméně, ve většině případů i tak musejí stále pracovat, a většinou více než čtyřicet hodin týdně.

Jak uvidíte níže, jsem velký podporovatel těch dobrých věcí z dnešního systému, ale jsem taky velkým kritikem těch špatných věcí, které nám přináší. I jako středo-pravicový klasický liberál, umírněný konzervativec a křesťanský demokrat jsem stále na prvním místě univerzalistický humanista. A rozumím kritice toho, co levicově orientovaní intelektuálové nazývají neoliberalismem.

Pokud si pod takovým konceptem představujete konzum, spěch, materialismus, povrchnost, komercionalismus, falešné a ne-přidané hodnoty, stres, umělost, nedostatek skutečného vzdělání, minimum času na rodinu, na poznávání, na umění, kulturu, lidskost či spiritualitu, ty extrémní nerovnosti, které jsou velmi často neférové, tu falešnou svobodu volby, problém s orientací na zisk a egoismus, důraz na soutěž místo na spolupráci, pak vám rozumím. Předtím, než nabídnu své názory na budoucnost práce a na to, co to podle mě znamená být skutečně bohatý, dovolte mi nastínit čtyři fiktivní příběhy, skrze něž mohu lépe demonstrovat zde zmíněné problémy.

Čtyři příběhy, jeden člověk, dvě století, dvě rozdílné volby ohledně životního stylu

Je možné žít naplněný život i v naší době? A je naopak možné jej promrhat ve společnosti, v níž už není nutné pracovat? Dovolte mi to předvést na příběhu jednoho člověka. Nazvěme ho třeba Lukáš. Bude ve čtyřech situacích, udělá dvě rozhodnutí a bude žít ve dvou různých stoletích. Stále bude tím samým člověkem, který bude mít příležitost žít ve dvou realitách a v každé z nich se rozhodne žít svůj život jiným způsobem.

1) Začátek 21. století a volba přizpůsobit se systému

Lukášovi je 28 let a před deseti lety se rozhodl, že nebude riskovat, že bude pilně studovat žádaný obor, že si najde stabilní a dobře placenou práci, bude mít dobrou manželku, bude s ní mít děti a bude schopen platit hypotéku a potom si užívat důchodu. A tak šel na střední školu a pak na univerzitu, následně získal dobrou stáž a svou první placenou práci. Jako úlevu od studia a práce se oddával zábavě, zejména té pasivní, jako je sledování seriálů, filmů, zábavných a dalších videí, chatování na sociálních sítích, hraní počítačových her atd.

Je šest ráno a Lukášův budík zvoní a dává mu najevo, že za dvě hodiny začíná jeho práce. Je naštvaný a nechce se mu vstávat. Své práci sice rozumí, ale kdyby nemusel splácet hypotéku za svůj byt, který si právě koupil, tak by nejradši dělal úplně něco jiného. Nicméně, rychle se nasnídá, schází ze schodů, aby měl alespoň nějaké tělesné cvičení, a nastupuje do autobusu veřejné dopravy. Ten je plný anonymních lidí, kteří se radši dívají do svých chytrých telefonů. A protože se na ně nechce dívat, a rád by ten čas nějak využil, tak jde zkontrolovat, co je nového na Facebooku.

Celý den pak tráví ve své práci. A přestože ta je užitečná pro jeho firmu, má pochybnosti o užitečnosti jejích produktů pro společnost. Někdy přemýšlí, jestli by je lidé vůbec chtěli, kdyby nebyli přesvědčování sofistikovaným marketingem. Navíc jeho hlavním důvodem, proč do práce chodí, není užitečná práce pro lidstvo, ale většinou jen způsob, jak si vydělat nějaké peníze pro své přežití a své zájmy.

Někdy dokončí svou práci dříve, ale protože pracuje ve velkém open spacu, kde mu za zády neustále chodí jeho nadřízení, tak v takových momentech raději předstírá, že pracuje, nebo svou práci prodlužuje, aby to nevypadalo, že nepracuje. Může navštěvovat toaletu, kdykoliv chce, a je rád, že pořádně studoval, a není například montážní dělník, který si může zajít na záchod jen v přesně určených intervalech. Nicméně s obědem jsou na tom docela podobně. Jeho společnost má závodní jídelnu a očekává se, že zároveň s čekáním ve frontě se bude schopen najíst za půl hodiny, aby se mohl vrátit ke svým úkolům.

Po osmi a půl hodinách strávených v práci a půl hodině dojíždění do ní ho čeká ještě třicet minut navíc na cestě domů, které se protáhnou o další půl hodinu strávenou v supermarketu. O půl šesté je konečně doma. Vyčerpaný ze své práce a z kontaktu většinou s neznámými lidmi, zapíná Facebook, aby byl ve spojení se svými skutečnými přáteli, rodinou a svou přítelkyní. Zapíná svou novou plazmovou televizi a připravuje si večeři.

Shodou okolností tam byly zrovna zprávy, v nichž nějaký středo-pravicový politik tvrdil, že liberální kapitalismus je dobrý alespoň v tom, že jsme svobodní, a že by bylo lepší, kdyby se občané začali trochu více zajímat o politiku. Ale Lukáše to akorát naštvalo, protože absolutně nemá ponětí o tom, kdy by to asi tak měl dělat. Raději tedy začal sledovat svůj oblíbený seriál. Jeho práce je intelektuálně náročná a skutečně nemá energii na věci, jako je politika. Večer se blíží, Facebook a seriály už jej taky unavily, a tak si jde raději číst svou oblíbenou fantasy knihu. Je rád, že první pracovní den tohoto týdne je za ním, a že už jej čekají jen další čtyři takové, aby si mohl užít víkend společně se svou přítelkyní, a taky nějaké filmy, sportovní aktivitu nebo větší nakupování.

Někdy mívá temné myšlenky, které se ho ptají, zda chce skutečně takto strávit dalších čtyřicet let, než odejde do důchodu. Někdy má pochybnosti o své svobodě, ale vždy si to racionalizuje tím, že si říká, že to lidé v minulosti měli těžší, a že většina lidí tohoto světa je na tom ještě hůř, stejně jako většina jeho bývalých spolužáků. Emočně tyto pochybnosti rozpustí v nějakém seriálu, filmu nebo knize. Navíc je rád, že si konečně našel úžasnou přítelkyni, má docela dobrý byt a možná za chvíli bude mít i svatbu a dítě. Snad bude mít potom více volného času, než má dnes.

2) Začátek 22. století a utápění se v konzumu

Tento Lukáš má tu samou osobnost jako náš Lukáš z 21. století. Taky je mu 28 let a taky učinil své rozhodnutí. Když mu tehdy bylo 18 let, tak na něj už jeho rodiče neměli velký vliv. Už si nemusel hledat práci ani studovat, aby mohl přežít. V této době lidé studují nebo pracují jen tehdy, pokud chtějí. Avšak úspěchy tohoto nového století umožňují žít každému naplněný život v materiální hojnosti, ale taky jej celý promrhat. A to je Lukášův příběh.

Náš hrdina se okolo druhé odpoledne začíná probouzet ve své posteli v třicátém patře svého obytného mrakodrapu, kde se nachází jeho byt. Má z něj úžasný výhled – na protější mrakodrapy a spoustu dalších v pozadí svého megaměsta. Protože už byl unavený z nutnosti neustále všude hledat svůj chytrý telefon, rozhodl se instalovat si minipočítač s internetovým připojením přímo do svého mozku. Teď ho může spustit pouhou myšlenkou. Není sice tak konzervativní jako jeho rodiče, kteří bojují proti takovému pokroku, ale říká si, že není ani tak hloupý jako někteří jeho vrstevníci, kteří nevypínají své implantované počítače během spánku. Ostatně, když to zkoušel, tak jej cílené reklamy v jeho mozku jen naštvaly.

A tak si Lukáš prohlížel nejnovější aktualizace svých známých na sociálních sítích, stav svého peněžního účtu a kurzy akcií jeho společností, v nichž noví sluhové lidstva, technologicky špičkoví a velmi často i humanoidní roboti, pracují jako investoři, podnikatelé a obvykle i jako univerzální zaměstnanci pro všechno.

Každý občan díky tržně efektivnímu a sociálně spravedlivému zdanění zisků dostává bezpodmínečný základní příjem. Ten je kombinací fixní částky na osobu plus další částky, která se počítá skrze chytré algoritmy ze všech dostupných informací, které korporace a vlády o každém člověku mají. Tato přidaná částka byla vytvořena za tím účelem, aby naplnila individuální potřeby každého.

Přesto, pro většinu lidí to stále není dost a ani by to pravděpodobně nebylo udržitelné. Lidé byli vždycky motivováni ziskem a cílem mít víc než ostatní. A tak i Lukáš investuje všude možně skrze své roboty, tak aby si jednou mohl dovolit mít svůj byt na orbitu Saturnu, nebo mít geneticky modifikované tělo, nebo si prodloužit svůj život až na 160 let.

Najednou byly čtyři odpoledne a naštvaný Lukáš šel na toaletu. To je navíc už delší dobu jedna z věcí, která ho obtěžuje nejvíce. I přesto, že má tak jako většina lidí ve svém bytě posilovnu, tak už o ni dávno ztratil zájem. Stačilo mu jen použít svou myšlenku a jeho osobní robot připravil čerstvou snídani z vysoce kvalitního pečiva a zeleniny a přinesl to svému pánovi přímo do postele. Nutnost jíst jídlo fyzicky ho už taky štvala, ale nechce se stát jedním z těch lúzrů, kteří už žijí pouze ve virtuální realitě a potřebné živiny získávají tím, že si je nechávají vstřikovat přímo do žil.

Znovu si prohlíží novinky svých známých na sociálních sítích. Právě snídá, takže musel odmítnout pozvánku na jednu hru ve virtuálním světě. Status jedné jeho bývalé spolužačky ze střední školy ho naštval. Chlubí se tím, že pracuje na skvělém projektu, který lidem pomáhá žít svůj skutečný život. To ho vážně štve. Své dny tráví konzumováním a často se cítí být nenaplněný. Navíc je příliš líný na to, aby žil někde poblíž přírody, pracoval na svém osobním rozvoji, vzdělával se nebo přemýšlel, jak zlepšit životy druhých. Musel by se hodně překonávat. Naštěstí už dojedl snídani, a tak může zavřít oči a naplno se ponořit do virtuální reality, kde společně s ostatními přáteli zažívá různá dobrodružství, která v jeho skutečném světě zatím nejsou technicky možná.

Občas si udělá přestávku, aby si vzal to otravné jídlo. V osm večer končí s hraním a zapíná seriály na obrovské obrazovce, která zabírá plochu celé zdi jeho pokoje. Podíval se na sedm dílů a pak si užíval virtuálního porna. Okolo pěti ráno už je unaven. Skrze myšlenku zavírá okno, protože zpívání těch ptáků je pro něj depresivní. Měl sen o tom, že by mohl žít úplně odlišný život, ale ten do nového dne raději zapomněl.

3) Začátek 22. století a aristokratický život pro každého

Je půl šesté ráno a Lukáš se šťastně probouzí vedle své nádherné přítelkyně. Ta obvykle spí déle, ale dnes chtěla, ať ji probudí v době, kdy většinou vstává on, aby si společně mohli užít východ slunce. Žijí v průměrné pěkné čtvrti svého města, která se skládá z rodinných domů a bungalovů obklopených stromy, chodníky a parkem s malým jezírkem uprostřed. Je tam také vyhlídková věž, z níž je možné vidět kilometry vzdálené mrakodrapy v centru jejich megaměsta a na druhé straně zase panorama nádherných hor. Lukášovi je opět 28, má tu stejnou osobnost a ty samé příležitosti. Před deseti lety se ale rozhodl žít svůj život jinak než většina lidí i než jeho paralelní já z předchozího příběhu.

Odmítl konzum, povrchnost a materialismus. Chtěl žít blízko přírody a mít daleko přirozenější a autentický život a taktéž dělat nějakou užitečnou práci pro lidstvo. Je si vědom všech těch technologických vymožeností své doby, ale raději jako stará škola používá svůj chytrý telefon a do virtuální reality chodí jen výjimečně. Po východu slunce si šli oba zacvičit do své domácí posilovny. Potom si každý dělal svou práci ve své vlastní pracovně. Lukáš psal článek pro svůj globální blog, kde se často věnuje politice a sociálním tématům a nyní píše něco o tom, jak by mohli žít lidé ve 23. století.

Asi po hodině si spolu dávají snídani, kterou jim během několika minut připravil jejich robot z čerstvých surovin. Užili si ji na terase ve své nádherně udržované zahradě přímo vedle bazénu. Dopoledne se oba věnovali své práci. Nikdo jim za ni neplatí, nikdo je nenutí ji dělat, a přesto ji oba rádi a s nadšením každý den dělají. Mohli by promrhat své dny, ale věřili, že mají nějaké poslání, a tak si své dny během týdne organizují. Ve středu si dávají volno a učí se hrát na piáno, tancovat, jezdit na koni, cestují nebo navštěvují své přátele.

Lukáš píše analýzu argumentů k aktuálním politickým tématům. Je přesvědčený humanista, a tak si myslí, že by roboti měli být používání pouze na to, aby naplňovali lidské potřeby, a je taky velice skeptický ohledně možnosti transformace lidí v různé typy kyborgů a jiných životních forem. Jednou by možná chtěl reprezentovat lidi v parlamentu, ale nyní si připravuje svou přednášku na univerzitě, kterou má o půl druhé odpoledne po obědě a po odpočinku se svou přítelkyní.

Naštěstí je možné pouze projít parkem k hlavní silnici, kde je zaparkováno jeho vznášející se miniauto, které ho dopraví na jeho katedru. Jednoduše by mohl použít i sdílené auto, které by bylo někde poblíž, ale upřednostňuje osobní vlastnictví. Po tom, co řekl počítači cílovou destinaci, se mohl věnovat četbě nebo se dívat všemi směry před sebou i pod sebou a užívat si krásu čistého města plného zeleně.

Jeho přednášky nejsou nacpané lidmi, protože většina z nich dává přednost bezmeznému konzumu, ale to mu vůbec vadit nemusí. Je doktorským studentem a je vděčný i za těch pár dalších studentů a kritických myslí, které jsou připravené diskutovat zajímavá témata. V této době se univerzity staly skutečnými akademiemi, které už neslouží jako místo pro znuděné přerostlé teenagery, kteří se jen snaží získat nějaký titul, ani jako místo, kde se lidé pouze učí klíčovým dovednostem, aby mohli soužit na pracovním trhu. Po bohaté diskuzi o tom, jak jsou staré ideologie důležité i v kontextu nové doby, se Lukáš připravuje na večeři v historickém centru města, kterou si domluvil se svou přítelkyní.

Oba se těší, že za pár měsíců budou mít své první dítě. Trošku se toho bojí, protože v této době je běžnější, že se ženy nechávají uměle oplodnit a velmi často od těch nejlepších dárců nebo i od těch uměle modifikovaných, a taky často nechtějí nosit své děti ve svých tělech, a dávají přednost jejich dozrávání ve speciálních institucích, které jsou některými lidmi pejorativně nazývány jako laboratoře. Naše dvojice se rozhodla, že to udělá postaru a přirozeně, přestože neodmítají rozumné technologie nebo znalosti a zkušenosti specializovaných empatických robotických doktorů, kteří jim mohou se vším pomoci.

Vystoupili ze svého automatického vznášejícího se auta a v centru města nasedli na jedno z těch sdílených. Nechali se přemístit k městskému jezeru, kde si užívali večerní procházku během západu slunce. Doma Lukáš ještě zkontroloval zprávy a chvíli se bavil se svými přáteli na chatu. Potom si užili meditaci a předtím, než šel se svou přítelkyní do postele, si ještě chvíli četl. Během usínání se spolu dívali na hvězdy nad svými hlavami a přemýšleli nad tím, jaké krásné věci se jim přihodí v novém dni, a v čem všem se budou muset překonat, aby si mohli užívat svůj skutečný, naplněný a přirozený život.

4) Začátek 21. století a svoboda podnikání

Jsme zpět s Lukášem z našeho století. Rozhodl se, že nechce žít jako svá verze z prvního ani z druhého příběhu. Naopak si uvědomil, že jediná možnost, jak by mohl žít jako svá verze z třetího příběhu je to, že se postaví na vlastní nohy a krůček po krůčku si to vybuduje skrze překonávání se a vytváření skutečné přidané hodnoty.

Samozřejmě, jeho motivací je i jeho osobní zájem a zisk. Ale byli bychom daleko od pravdy, kdybychom si mysleli, že je to jeho jedinou motivací. Mohl by dělat byznys v něčem, co by nepřinášelo skutečnou přidanou hodnotu, co by pouze parazitovalo na hlouposti druhých lidí skrze sofistikovanou reklamu. Ale on chce světu skutečně pomáhat. Chce, aby byl více světem z toho třetího příběhu. Nebylo to lehké. V každém z těchto příběhů se Lukáš narodil do rodiny, která byla v jeho zemi relativně chudá. I přesto ale měla jeho rodina nějaké hodnoty a ambici vychovat ze svých dětí dobré lidi a dát jim příležitost, aby si mohli naplnit své sny.

V minulosti Lukáš změnil střední školu, aby se mohl věnovat obecnějšímu vzdělání, a rozhodnout se, co se svým životem udělá později. Z podobných důvodů začal studovat obor svého srdce místo toho, aby šel studovat něco, co by mu přineslo dobrý a stabilní plat. Během svých studií se často flákal, vedl konzumní styl života, neměl ve svých dnech žádný řád ani jasný směr. Nicméně nutnost začít dělat něco pro své živobytí se rychle blížila.

Nebylo to ze dne na den, ale krok za krokem se stal úspěšný v budování vlastních návyků, které z něj vytvořily lepšího člověka. Uvědomil si, že jej nikdo nezachrání, a že ten technologický pokrok, který by umožnil společnost bez nutnosti pracovat, pravděpodobně nepřijde dříve, než ukončí své studium. A pokud se chtěl stát nezávislým a jednoho dne trávit své dny pouze skrze ty aktivity, které ho naplňují, tak musel začít podnikat.

A tak si domluvil schůzku s úspěšnými podnikateli, kteří byli jeho vzorem, učil se od nich a během svého studia na univerzitě si studoval i všechno důležité pro úspěch v podnikání. Musel se často překonávat, ale za několik měsíců se začal živit sám a zaměstnávat první lidi.

Okolo svých 28 let už mohl žít podobný život jako ten z třetího příběhu. Vstává brzy ráno a předtím než zapne počítač, si trochu zacvičí. Má svou přítelkyni, která se taky snaží rozjíždět zajímavé projekty. Rád píše a po snídani začíná pracovat ve své firmě. Nejdříve doma, potom se přemístí do své kanceláře. Pracuje až do odpoledne, protože začal ještě další firmu, aby mohl jednu z nich prodat, a měl tak možnost koupit si svůj vlastní vysněný dům bez hypotéky, a mít tak i více času pro psaní a pokračování ve svém doktorském studiu na univerzitě. Své večery obvykle tráví se svou přítelkyní či přáteli nebo se účastní nějaké zajímavé události či debaty. Nyní už je blízko svému vytouženému životnímu stylu.

Nejsme ale jen líní a slabí jedinci se špatnými návyky?

Bylo by skvělé žít si naše vysněné životy. To nás ale přivádí k otázce, jestli na to nejsme jen příliš líní. Je totiž možné, že lidi, kteří skutečně chtějí žít svůj ideální život nebo dělat svou vysněnou práci, to skutečně mohou dělat už nyní. Existují příklady mnoha lidí, kteří se nevzdali, a místo toho tvrdě pracovali, aby dosáhli toho, co chtěli. Jenže většina lidí se prostě vzdá a smíří se s falešnými vnějšími podmínkami a své skutečné životy pak nežijí.

Nicméně, i přesto to není tak jednoduché. I kdybych tvrdě pracoval, překonával se, vybudoval úspěšné firmy, abych mohl žít svůj život nezávisle na penězích a čase, tak bych stále nebyl příliš šťastný, protože většina lidí by to nemohla udělat. Technologie by stále nebyly tak vyvinuté, aby finančně nezávislý na své práci a času mohl být úplně každý. A samozřejmě, stále bychom ještě měli spoustu práce se zlepšováním života těch lidí, kteří by dosud ještě museli dělat takovou práci, kterou by nikdy nedělali, pokud by byli bohatí, a o níž věřím, že ji jednoho dne budou dělat roboti.

Co to znamená být skutečně bohatý?

To nás přivádí k důležité otázce. Někdo odpoví, že mít spoustu peněz. Někdo jiný zase řekne, že být šťastný s tím, co máme, bez ohledu na to, jak moc toho je. Jenže tomu nevěřím. Myslím si, že být skutečně bohatý znamená, že můžeme svůj čas trávit způsobem, který milujeme, na místě, které si skutečně zvolíme, a pouze s těmi lidmi, které máme opravdu rádi, a přitom být stále schopni se uživit, a zároveň mít dostatečně naplněny své potřeby. Ne dělat práci, kterou nesnášíme jen proto, abychom měli více peněz, a užili si je v nějakém volném čase. Ne dělat práci, kterou milujeme, ale zároveň s tím dělat velké kompromisy ve svém vytouženém životním stylu. Samozřejmě, to druhé by stále bylo lepší, ale musíme najít jiné způsoby.

Skutečně považuju za velmi problematické, že mnoho lidí dnes nedělá to, co milují. Že musejí trávit spousty hodin ve svých pracích, někdy i přes čas, někdy si ji musejí brát i domů, někdy mít dokonce i více zaměstnání, navíc nemají dostatek času na oběd, nebo si ani nemohou zvolit místo, odkud chtějí pracovat a tak dále. Taky nemají dostatek spánku, jsou vystresovaní, používají umělou stimulaci, aby zůstali bdělí a soustředění, a to vše jen proto, aby mohli nakrmit sebe a své rodiny. Pochybuju o tom, že by se takto mohli cítit jako skutečně svobodní lidé.

I přesto jsou ale stále svobodnější než v jakémkoliv jiném politickém či ekonomickém systému. Nemusejí být členy té „správné“ strany, aby si mohli svou práci udržet nebo zůstat naživu. Nemusejí dělat práci, k níž by je vláda donutila. Je to pouze příroda, schopnosti jejich vůle a jejich návyky, co rozhoduje. Téměř každý se narodil s nějakým potenciálem, s určitými schopnostmi a v našich společnostech máme taktéž příležitost rozvíjet své dovednosti nebo znalosti skrze zpravidla bezplatné školství, a pokud ne, tak na internetu.

Liberální kapitalismus je individualistický v tom smyslu, že nás dokáže osvobodit od vlády a od ostatních jednotlivců, a umožňuje nám žít své svobodné životy s penězi, které jsme schopni získat z naší práce, z našeho podnikání, z našich investic a z jiných zdrojů, a sami si rozhodnout o naplnění svých vlastních různorodých potřeb. Na druhé straně je liberální kapitalismus stále velice kolektivistický, protože nás nutí spolupracovat a soutěžit s druhými lidmi, používat naše schopnosti, znalosti, čas, práci a úsilí, abychom dělali aktivity, které naplňují potřeby celé naší společnosti.

Budeme v budoucnosti pracovat?

To je velká otázka. Je jasné, že nyní stále ještě pracovat musíme, protože dosud nemáme tak vyvinuté stroje, které by byly schopné udělat za nás cokoliv. Taky je pravdou, že většina z nás může změnit svou práci, a že lidé, kteří skutečně chtějí dělat svou vysněnou práci, kterou považují za své poslání, pravděpodobně téměř vždy můžou. A taky je pravdou, že můžeme udělat určitá systémová vylepšení, která mohou životy běžných zaměstnanců i podnikatelů výrazně zlepšit.

I tak bych rád věřil, že jednoho dne všichni lidé budou mít možnost žít své skutečné životy, jako mohl Lukáš z třetího příběhu. Že budeme velice rozvinutou společností, kde každý jednotlivec bude chtít žít jako skutečná aristokracie, a bude chtít svůj čas věnovat nějaké dobrovolné práci, která bude i nadále zlepšovat životy druhých lidí. A že i tak budeme mít spoustu volného času, abychom mohli dělat to, co opravdu chceme. Předpokládám, že i naše vztahy a zákony by byly lepší, kdyby na ně a na politiku měli lidé více času.

Takže pojďme vytvořit roboty, kteří budou schopni dělat tu nutnou a neoblíbenou práci za nás. Pojďme všechny lidi vzdělávat ve smyslu lepší humanity a pojďme si rozvíjet nutné návyky, abychom byli schopni žít své skutečně svobodné životy. Pojďme naučit naše stroje, jak pracovat, jak podnikat, jak investovat peníze. Pojďme se stát společností bohatých kapitalistů, kteří budou schopni žít své vysněné životy nikoliv ze skutečné přidané hodnoty a z nadhodnoty vytvořené druhými lidmi, ale z nich, vytvořenými stroji a roboty. A mějme na paměti, že pokud to takto chceme, tak jim nemůžeme dávat lidská práva.

Tato esej byla původně napsána anglicky s titulkem „Ideologie ve sci-fi žánru a budoucnost práce, svobody a nerovnosti“ a byla vytvořena pro kurz vedený Alešem Debeljakem na Univerzitě v Lublani během mého studijního pobytu Erasmus na jaře 2015. Děkuji mu za možnost kreativně napsat, co jsem chtěl, a taky své  učitelce angličtiny ze střední Lucii Adamusové za užitečné tipy ohledně anglické gramatiky.

Anglicky si můj text můžete přečíst zde.

 

Antikomunismus – co uniká levicovým intelektuálům?

V poslední době ze strany levicových intelektuálů slýcháme, že antikomunismus je něco špatného, používají se přívlastky typu primitivní antikomunismus či zastydlý antikomunismus. Míní se tím zřejmě to, že pravicově orientovaným lidem uniká, že zatímco jimi volené „pravicové“ vlády kradou, zvyšují daně, likvidují střední třídu, malé a střední podnikatele a vymýšlejí jednu regulaci za druhou, osvícená KSČM 23 let slušně sedí v parlamentu, nekorumpuje, nekrade a dokonce bojuje proti nesmyslným regulacím z Bruselu. Ano, myslíte si, že nám toho uniká ještě víc, já vím. Co ale uniká vám a proč si myslím, že dost možná dojedete na svou naivitu?

 

Zesměšnění jako argument
Milan Kohout na konferenci Demokracie versus totalita v 21. století pořádané Hnutím za přímou demokracii (HzPD) sedí vedle předsedy komunistů Vojtěcha Filipa. Předsedy strany, která přímo vychází z organizace, která je dle platných českých zákonů prohlášena za zločineckou. Řada z nás by si vedle něj veřejně asi nesedla, ale to nechme stranou a pojďme se věnovat obsahu Kohoutova sdělení.
Český antikomunismus nazval zastydlým. Odkazuje se tak na podobně nazvanou část puberty. Nebudu se teď pouštět do psychologického rozboru osobnosti pana Kohouta, kde bychom jistě našli nějakou tu projekci a pubertální zastydlost. Budu se spíše ptát a poukazovat na určité detaily.
Zdá se mi, že levicoví intelektuálové tohoto typu nechápou podstatu současných problémů západního světa. Za vše podle nich může totalitní kapitalismus a bájný neoliberalismus, ke kterému se sice nikdo nehlásí, ale jako nálepka slouží zřejmě dobře. Uniká jim, že to je absence morálky, přebujelý „sociální“ stát způsobující nepřítomnost dobrovolné solidarity, stát a jeho populističtí politici a nenasytní byrokrati, kteří se pasovali do rolí spasitelů, že je to korupce vytvářející se u všemožných dotací a státních zakázek, že je to nesmyslná regulace každého aspektu lidského života, která ničí individuální iniciativu, a která na mentální úrovni snímá osobní a věčnou odpovědnost každého jednotlivce.
.
Ne kapitalismus, ale jeho absence je problém
Co si představuji pod tím, když člověk žije v kapitalismu? Je to svobodný trh, nízké a jednoduché daně, malý stát, který se občanům do života plete co nejméně, právní podmínky umožňující volnou konkurenci a naopak znemožňující podvádění a porušování pravidel.
V tomto my žijeme? Ne! Žijeme v něčem, co Roman Joch nazval socialismem pro bohaté, ale toto pojmenování není přesné – nazval bych to spíše socialismem pro vychcané. Na systému, který zde máme, parazitují buď pseudopodnikatelé, kteří díky svým pseudoporadcům vědí, jak se dá ze státních či unijních peněz vytěžit co nejvíce. Dále ten typ nezodpovědných byrokratů, kteří si přijdou ke svým – z hlediska snahy a výsledku – neúměrně vysokým platům (které jsou navíc placené z daní poctivě pracujících zedníků či dělníků v továrnách) díky korupci na další velké a nepoctivé peníze.
Parazitují na něm také bezcharakterní a neschopní či všehoschopní politici, ta část bankéřů, která ze svého života vytěsnila morálku, ale také spousta tzv. sociálně potřebných lidí, kteří kdyby platili nižší daně, měli lepší pracovně-právní a podnikatelské prostředí, tak by žádnou podporu od státu vůbec nepotřebovali. Ostatně z hlediska světové chudoby ji stejně nepotřebují. Určitě nás napadnou další skupiny občanů, kteří by se ve zdravě a přirozeně nastaveném prostředí museli živit jinak.
.
Occupy humanismus?
Hezký pojem. Milanu Kohoutovi připadá, že mladí lidé na českých univerzitách místo s antikapitalistickými hnutími, jak je sám nazývá, typu Occupy Wall Street spíše sympatizují s hypotetickými hnutími Occupy humanismus, Occupy solidaritu či chartu lidských práv. „Pravičákům“ mezi studenty se budu věnovat níže, ale ti pravicově orientovaní studenti, jejichž ideová příslušnost k pravici pochází z něčeho víc, než z házení vajíček na Paroubka či z nošení placky s Karlem, nemají nic proti humanismu, solidaritě ani skutečným lidským právům a svobodám.
Ti naopak podporují kapitalismus, ideje osobní a ekonomické svobody a volného trhu právě proto, že jsou přesvědčeni, že ty – jakkoliv jsou si vědomi jejich nedokonalostí – ze všech známých ekonomických, politických či společenských systémů nejlépe vedou k prosazování humanismu, nejlépe vedou k elementární lidské slušnosti ve společnosti. Nejsou ani proti solidaritě, ale jsou přesvědčeni, že solidarita, která je na jedné straně vynucená, na straně druhé nároková, nemá se solidaritou nic společného. Že naopak solidarita dobrovolná, spontánní a přirozená vede ke skutečně sociálně vyspělé společnosti. A lidská práva a osobní svobody? K rozdílu mezi osobními svobodami a tzv. kolektivními „právy“ bych opět odkázal na texty kolegy Jocha.
.
Neoliberální tlak na svobodné univerzitní studenty
Milana Kohouta přímo šokovalo, když viděl, jak jsou u nás studenti na univerzitách pravicoví. Odkazuje se přitom na Spojené státy, kde zřejmě totalitní neoliberálové tlačí na chudáky svobodomyslné americké studenty, kteří si to vůbec nenechají líbit, a i přesto jsou levicoví a o studium marxismu či anarchismu se v žádném případě nenechají připravit. Detail, který jsem od něj neslyšel – že jaksi establishmenty většiny amerických univerzit jsou již desítky let na americké poměry extrémně levicové a nějaký emočně-sociální tlak tam tedy probíhá spíše z této strany.
A čeští univerzitní studenti jsou prý podle něj pravicoví. No, pravda. Asi to odvozuje z těch vajíček a placky s Karlem. Nebo z toho, že studenti volili „konzervativní“ TOP 09 či „pravicovou“ ODS. Pravicový konzervatismus, podobně jako klasický liberalismus (tedy pravicové ideje) u českých studentů jsou skutečně asi na podobné úrovni jako u jimi volených politiků.

Takže zatímco tito „pravicoví“ politici zvyšují daně, dělají je složitějšími, přijímají do českého právního řádu jednu nesmyslnou regulaci za druhou, rapidně pokračují v zadlužování dalších generací a každou chvíli přicházejí s novými návrhy, jak by mohli život znepříjemnit živnostníkům, malým podnikatelům či prostě tvrdě pracujícím daňovým poplatníkům, tak oni „pravicoví“ studenti neznají elementární západní slušnost a zdvořilost (tedy základní občanské ctnosti jak klasického liberalismu, tak konzervatismu).

Ve chvíli, kdy se střetnou s realitou, že by se museli sami živit, tak jsou jejich pravicové ideje ty tam. Vymýšlejí, v kterých úřednických strukturách by se mohli zachytit, spekulují, že by jim vláda ČSSD a komunistů až tak nevadila, protože ještě studují a nechtějí platit školné. A ano, největší studentský neklid, pochody a demonstrace nebyly kvůli komunistům na krajských radnicích, nebyly kvůli zvyšujícím se daním, nebyly ani kvůli nekonečnému zadlužování jejich budoucích potomků, ale byly – počkejte si – kvůli školnému. Tak se ptám – kde je ta pravicovost českých studentů?

Demagogické prohlášení Milana Kohouta bez dalšího vysvětlení této světoborné myšlenky o tom, že pokud se antikomunismus prosadí v celé české společnosti, tak dojde k restauraci nejen totalitního kapitalismu, ale dokonce přímo totalitního feudalismu, již pouze zmiňuju.
.
Proč na to levicoví intelektuálové ZASE dojedou?
Je to hezké – léčit si svou frustraci ze zmatení pojmů hlásáním boje proti bájnému neoliberalismu po pravici předsedy zločinecké organizace. Takový intelektuální dýchánek. Zatím o nic nejde, zatím se nikomu nezabavují majetky, zatím není nikdo popravován, zatím to neřídí oni. Co se ale stane, až jednou tito – samozřejmě nijak neškodní a v žádném případě ne nebezpeční komunisté vyhrají volby?
Budu trochu ironický. Určitě nebudou lhát, určitě budou dodržovat nejen své demokratické mechanismy, určitě dají prostor pro realizaci geniálních intelektuálních nápadů o tom, jak ještě lépe řídit lidskou společnost a jak ještě více dobra v ní prosadit.
Ne. Tipuju následující postup – a ať při nás stojí všichni svatí, abych nemusel mít pravdu – radikální stalinistické křídlo společně s psychopaty z frustrované komunistické mládeže sejme dosud dobře sloužící a sympatické Filipy a Dolejše. Řada z nich, tzv. Fischerové se často po důkladné, ale občas i včasné analýze přizpůsobí a někde se uchytí. Však těch státních firem ještě máme dost a těch, co budou do poslední chvíle čekat na znárodnění o to víc.
Ti ale nebudou těmi, kteří by páchali ta největší svinstva. Těmi budou pánové typu Janoušek, Hrdlička, Bém a všichni ti kmotři, kteří již 23 let – stejně jako to dělali před Listopadem – pouze sprostě a neoprávněně parazitují na české společnosti. Nebudou to senilní a nostalgičtí dědečkové a babičky z vesnic se špatně sloužící pamětí, kdo bude vraždit, pronásledovat, znárodňovat, věšet naivní intelektuály, kteří je dostali k moci, a likvidovat vše, co jim přijde pod ruku, budou to právě tito. Ti, kteří v tom mají praxi. Ti, kteří se dokážou přizpůsobit každému režimu. Ti, kteří chtějí jen ničit a parazitovat na hodnotách, které vytvářejí jiní. Těšte se. Být komunistou totiž není ani tak o ideologii, ale spíše o stavu mysli, o vyspělosti charakteru.
A že je to blbost, protože tady dnes komunisti za zády nemají Sovětský svaz? Vzhledem k mocenským ambicím Ruska na našem území v poslední době, vzhledem k aktuálním aktivitám Číny na evropské půdě je to velice odvážné tvrzení. Ano, můžete namítnout – ale tyto země mají ten váš kapitalismus. Skutečně? V těchto zemích je určitý druh kapitalismu, ale na takový nejsme ve vyspělém západním prostoru zvědaví. Kapitalismus bez právních jistot, bez morálky, bez solidárních občanů. A můžete říct – ale ten se tu právě prosazuje, proti tomu my bojujeme. V tom případě si uvědomte, že máme stejného nepřítele, jen my jej spíše nazýváme socialismem a fašismem, vy pro něj vymýšlíte nesedící nálepky onoho neoliberalismu.
.
Závěr
Nebuďte tedy naivní, neskákejte komunistům na to. Je známo, že komunismus je 10 % ideologie a 90 % taktiky. Vzpomeňte na Grebeníčkův výrok, že „my máme čas.“ Vzpomeňte na to, co prohlašovala soudružka Semelová o údajném přes 20 let trvajícím přepisování historie. Berte na vědomí, že za pár dní bude na Hradě sedět člověk, který volby vyhrál podobným způsobem, jakým je již desítky let po celém světě vyhrávají komunisti – tedy pomocí lží, primitivní demagogie a porušováním základních pravidel jakékoliv férové soutěže.
A nakonec snad jen kousek Karla Čapka – „Proč nejsem komunistou? Protože mé srdce je na straně chudých.“