Archiv pro štítek: Bůh

Mladý konzervativní křesťan – nový předseda 3. nejsilnější strany

Jmenuje se Pavel Bělobrádek. Je mu 33 let. Je svobodný – ale zadaný. Povoláním je zvěrolékař. V profilu na facebooku se pyšní vyznáním: God´s not death! Jináče římskokatolickej křesťan. Předsedou KDU-ČSL se stal již v první volbě – a to s 66 %. Jinak taky býval místopředsedou Mladých křesťanských demokratů a do této doby působil jako krajský manažer KDU-ČSL v kraji, kde mají lidovci 4 ze svých šesti senátorů.

Zkrátka seznamte se s novým lídrem české politiky. Před 20 lety byl na tomtéž místě, ve Žďáru nad Sázavou zvolen předsedou křesťanských demokratů taky 33letý mladík. Jmenoval se Josef Lux. S Pavlem mají oba mnoho společného. Především jsou to skromní obyčejní mladí lidé, kteří vědí, že chtějí-li, aby v této zemi něco fungovalo, tak se o to musejí postarat.

Pavel Bělobrádek delegáty a především média odzbrojil svou hláškou „Mýma rukama za ty tři roky praxe prošla rukama spousta dobytka a sviní a věřte, že si s nimi poradím, i kdybych se s nimi náhodou setkal ve vrcholné politice.“

Člověk by si v dnešní České republice, i v dnešní Evropě řekl, že slovní spojení z mého nadpisu – mladý a konzervativní nebo mladý a křesťan – nejdou dohromady. Věřím, že vás nejen Pavel, ale i mnozí další brzy přesvědčí, že právě tento směr a tato kombinace bude ve 21. století moderním a sebevědomým životním stylem.

Životním stylem, založeným na křesťanských a židovských hodnotách, na antické filozofii, řeckém právu a euroatlantické civilizaci.

Ono to ale není všechno. Na sjezdu KDU-ČSL se stalo i něco dalšího. Už to není jen ta katolická klerikální strana, jak ji většina lidí viděla. Sám Pavel se stal praktikujícím katolíkem až na vysoké škole, jeho mamka je evangelička a rovněž nový první místopředseda KDU-ČSL Petr Šilar je evangelík. Do nejužšího vedení KDU-ČSL se dostali tři členové Mladých křesťanských demokratů, čímž se i tato organizace stává váženějším hráčem, ale také máme v předsednictvu dvě mladé a půvabné ženy.

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=164753

Snižuje Bůh sebevědomí?

Otázka, na kterou jedni řeknou, že ano, druzí se zase domnívají, že je tomu právě naopak. Tato myšlenka mě zaujala, když v reportáži o tom, že na jednom pražském gymnáziu není náboženství zcela odděleno od výuky, prohlásila jedna maminka, že jejich dítěti nikdo nebude snižovat sebevědomí. Je tomu skutečně tak? A pokud ano, může to být i k něčemu dobré?

Jste-li zdravý člověk se zdravě budovaným sebevědomím, vychovávaný dle humanistických zásad moderní liberální společnosti a jste přesvědčen o tom, že k tomu, abyste byl dobrý člověk, nepotřebujete Boha a pak vás někdo začne učit o tom, že jste zavrženíhodný hříšník, že si zasluhujete trest, že k tomu, abyste se očistil se musíte každý den modlit, nedělní ráno musíte strávit v kostele, zpovídat se faráři z každého porušení zásad, které jsou sice víceméně shodné s těmi vašimi, ale které vám vnucuje někdo jiný ve jménu nějakého Boha, kterého stejně ani nějak nechápete, protože vůbec není jednoduché křesťanské pojetí Boha pochopit, musíte si často připomínat svoje viny, pak skutečně budete mít pocit, že se vám někdo snaží ve jménu Boha snížit sebevědomí. A jsem si jistý, že by k tomu skutečně i došlo.

Jste-li naopak člověk nesebevědomý, ustrašený, bojíte se pomalu vyjít na ulici, nemáte odvahu se zdravě prosazovat, trvat na svých právech, necítíte jistotu, pak vám naopak může jistá podoba Boha vaše sebevědomí rapidně zvýšit. Bůh vás miluje – a to bezpodmínečně. Odpouští vám vaše chyby. Chrání vás před zlem, úrazy, nemocemi. Dodá vám nekonečnou odvahu, protože se konec konců nemusíte bát ani zemřít, protože máte jistotu, že budete posmrtný život trávit v Nebi.

Ale kdy může být naopak dobré, aby nám Bůh sebevědomí snížil? Určitě znáte ty lidi, kteří si sami o sobě myslí, že oni jsou bozi, že jen jim patří svět a všichni ostatní jsou minimálně méně významní, než oni sami. Možná jste sami takoví bývali. Nebo jste ještě teď. Část naší osobnosti je taková vždycky. A je tedy na škodu, když si takový člověk uvědomí, že on Bůh není? Že není dokonalý, nesmrtelný, jediný důležitý? Že k životu patří také zdravá a opravdová pokora k něčemu, co nás přesahuje?

Na závěr chci říct, že by se škola a její vyučující měli snažit být co nejobjektivnější a co nejprofesionálnější a k žádným podprahovým reklamám by nemělo docházet (minimálně ne úmyslně a vědomě). A to jak k reklamám komerčním či politickým, tak i k náboženským.

Slušní lidé v této zemi, kteří jsou křesťané a naopak slušní lidé, kteří jimi nejsou, žijí ve dvou rozdílných světech a je pochopitelné, že se jim příliš nechce se zabývat těmi druhými. Myslím si však, že by bylo velice přínosné, kdyby navázali všeobecný dialog a snažili se tak si navzájem porozumět a naše společnosti by mohla opět docházet k rozumným kompromisům.

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=126876

Svoboda – co s ní?

Svoboda a pravidla, svoboda a poctivost, svoboda a zodpovědnost, svoboda zvířat, svoboda jako volba, vnitřní svoboda, islám a svoboda, svoboda v politice, všeobecné desatero. V úterý 9. února se v Lidovém domě v Místku konala přednáška profesora Jana Sokola, filozofa, křesťanského intelektuála, bývalého poslance a kandidáta na prezidenta, které jsem se zúčastnil a nad myšlenkami, které na ní zazněly, bych se chtěl nyní zamyslet.

    Svoboda a pravidla

Mnoho lidí, a především mí mladí vrstevníci, si myslí, že pravidla omezují svobodu. Mladý člověk by byl nejradši sám v rozlehlé poušti, kde jej neomezují žádní jiní lidé. Nejraději by již bydlel bez rodičů a měl tak neomezenou volnost. Když se nad tím ale hlouběji zamyslíme, zjistíme, že pravidla nejenže svobodu neomezují, ale právě naopak bez pravidel by žádná svoboda nemohla být. Nemohli bychom se totiž spolehnout na to, že ti ostatní ta pravidla budou dodržovat. Nemohli bychom vyjít na ulici (popření svobody), protože by nás mohl kdykoliv někdo zastřelit (ten má svobodu – bez pravidel). Pan profesor Jan Sokol to uváděl také na příkladu aut, která se řítí obrovskou rychlostí po dálnici. Jedou naproti sobě jen pár centimetrů od sebe jako střely, a přesto se v drtivé většině nic nestane. Mohou jet svobodně, protože se spoléhají na to, že ti ostatní také dodržují nějaká pravidla.

    Svoboda a poctivost

Když máme svobodu, musíme mít ve společnosti také morálku. Musíme být poctiví. Psaná pravidla (zákony, předpisy) nemohou v mnoha různých situacích určit, na čí straně je třeba pravda. Proto nemůžeme lhát. Bez toho by svoboda neměla smysl. A zažíváme to dnes v naší zemi denně. Když jsou potom nějaká pravidla, nestačí je jen mít napsaná, ale musíme je rovněž vymáhat. To se nám zatím příliš v naší mladé demokracii nedaří.

    Svoboda a zodpovědnost

Je třeba také zdůraznit, že svoboda nemůže existovat bez zodpovědnosti (že svoboda=zodpovědnost). Dobře se to vysvětluje na dotazu jedné posluchačky, jestli by zvířata měla mít svobodu. Jak by mohla mít svobodu, když u nich nemůžeme vyžadovat zodpovědnost, protože si zkrátka důsledky svého chování nejspíš neuvědomují. Zodpovědnost musí být na majiteli a případný trest za porušování práv zvířete či jeho zanedbávání musíme vymáhat na něm.

    Svoboda jako volba

Po pádu komunismu se nám najednou naskytlo moře svobody, výběru toho všeho, co svobodná, demokratická a kapitalistická společnost nabízí. Postavily se obrovské hypermarkety, ve kterých jsou tisíce různých věcí. Ovšem na tomto příkladu narazíme na to, že svoboda je v mnoha případech spíše volba – tedy svoboda volby z omezené nabídky několika možností. Jan Sokol to vysvětloval na tom, že jeho žena jednou jela do takového velkého obchodního domu, kde mají stovky různých druhů bot. Když přijela domů, zeptal se jí, jaké si tedy koupila. Ona mu na to odpověděla, že tam žádné neměli. Zkrátka žádné z těch nabízených se jí nelíbily.

    Vnitřní svoboda

Málokdo z nás si dokáže uvědomovat svou vnitřní svobodu. Tu poznali například političtí vězni nacismu či komunismu, kteří, přestože byli uvězněni a vnější svoboda se omezovala na celu velkou pár metrů čtverečných, zůstali vnitřně svobodní. Zjistili, že tuto svobodu jim nemůže nikdo vzít.

Nevím, čím to je, že já osobně tuto svobodu dokážu rozlišit i přesto, že jsem v takovém vězení nebyl. Může to být také tím, že se člověk dokáže do takové situace vcítit. Tím, že vidí nějaké filmy podle skutečnosti z období druhé světové války, holocaustu, komunistické totality (Schindlerův seznam, Pianista, The Soviet Story, …) či čte literaturu popisující tuto dobu (Odkaz bratří Mašínů, …).

Člověk ve stavu této vnitřní svobody může mnohdy také navázat vztah s Bohem. Na tomto Jan Sokol uváděl, že spoustu věcí člověk s přibývajícím věkem (nemocemi, ztíženým pohybem, atd.) nemůže svobodně vykonávat, ale modlitbu, jako jednu z mála věcí, může provádět právě v kterémkoli věku.

    Muslimové a svoboda

Padl také dotaz na to, zda bychom se měli obávat muslimů. Mimo to, že pan profesor odsoudil strach, který nevede k ničemu dobrému či pozitivnímu, je destruktivní a neměli bychom se jím tedy řídit, jsem objevil nový rozměr vnímání islámského terorismu. Je také třeba velmi odlišovat islám od islámského terorismu a vyhnout se označování jednotlivých zemí za teroristické, protože tím si proti sobě pouze postavíme všechny obyvatele té země.

Dozvěděl jsem se, že těmto teroristům nejde o to nás zničit. Není jim to zapotřebí. Jim jde o to nás vystrašit (teroristickými útoky, atp.) a my už se zničíme sami. Resp. zničíme si svoji svobodu. A proč jim jde právě o tohle? Tamním fundamentalistům vadí, že jejich mladí a vzdělaní lidé vidí západ a vše, co k němu patří, jako velmi atraktivní a chtějí se tam buď nastěhovat nebo to zavést i doma. Jde jim tedy o to, aby západní kultura přestala být pro tamní obyvatele přitažlivá

Problém je také v jejich chápání svobody jednotlivce. Tam totiž nejsou lidé vnímáni jako jednotlivci, ale základní společenskou jednotkou je rodina – za kterou mluví otec.

    Svoboda a politika

Došlo také na politiku. Jan Sokol vyprávěl příběh, když byl na začátku devadesátých let poslancem a v Praze byla delegace nejvyšších představitelů Itálie (předsedové parlamentu, atd.) – ze všech politických stran. On je dostal na dvě hodiny na starosti. Nevěděl, o čem se s nimi bavit a zrovna se u nás řešilo, jak se budou financovat politické strany. Tak se jich, jako zkušených demokratů, zeptal, jak to chodí v Itálii. Ti jen začali nervózně pokukovat kolem sebe, že přece nijak, normálně, atd. Pak se našel jeden takový odvážlivec a začal vysvětlovat: „To víte. Každá strana má své starosty a ti starostové zadávají zakázky. A vítěz vždycky dává starostovi určitou částku, kterou on potom dává té politické straně.“ Rok na to s tím byl v Itálii obrovský skandál, moci se chopila vláda soudců a vznikly úplně jiné politické strany. Jan sokol poznamenal: „Ale ty jsou bohužel ještě horší.“

    Všeobecné desatero

Dotaz na to, zda by mělo v budoucnu existovat nějaké univerzální desatero, zodpověděl mj. tak, že ve své nové knize, kterou právě dopisuje, se tímto bude zabývat. Ž e se také zjistilo, že všechny morální kodexy všech náboženství a společností světa se shodují s druhou částí křesťanského desatera – nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nebudeš křivě svědčit, nepožádáš manželky bližního svého, nepožádáš statku bližního svého. To je ta část věcí, které bychom měli nebo neměli dělat jen proto, že je to správné samo o sobě. První pětice desatera říká, že se to nemá, resp. má dělat proto, že „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“

Při této přednášce jsem si uvědomil, o co by byl můj život ochuzen, kdyby nebyl okořeněn hlubokým přemýšlením, filozofováním. Že není důležité pouze konat, vykonávat, vydělávat, bavit se, psát, ale také poslouchat, přemýšlet, číst a diskutovat.

Brzy se zde objeví i rozhovor s Janem Sokolem pro Mladé křesťanské demokraty, fotky z akce či nahrávka přenášky.

Doporučuji rovněž články:

Každý z nás je svobodný – http://navrat.blog.idnes.cz/c/108886/Kazdy-z-nas-je-svobodny.html

Sen a strach – http://www.robertslovak.cz/clanky-obecne/sen-a-strach.html

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=123897