Moc, autorita, legitimita*
Foucaltovo pojetí moci ve smyslu nejen státního donucování, ale i v širším kontextu mezilidských vztahů a nestátních institucí, je poměrně zajímavé. Především s ohledem na to, jakými rozčarováními pravděpodobně prochází současná česká společnost, zejména ta část z ní, která zažila i předchozí režim. Zde jde především o kontrast osobní svobody ve vztahu k moci. Lidé sice vědí, že dnes jsou formálně svobodní a zřejmě již tuší, že v demokratické republice jim jejich politici nemají vládnout, ale sloužit, nicméně v běžném životě si zřejmě příliš svobodní nepřipadají.
Pokud chtějí mít důstojný život a uživit své rodiny, tak musejí každé ráno (a jestliže pracují na směny, tak třeba i v noci) do práce a tam mají svého šéfa (při současné struktuře české ekonomiky většinou i ti, co jsou sami šéfy). Po tom, co přijdou z práce, již nemají příliš energie a v kombinaci se špatnými návyky pouštějí televizi nebo internet, kde sledují různé pořady a zprávy. V těch ale vidí jen další lidi, kteří jsou ve společenské hierarchii výše než oni, mají více svobody, peněz, moci a vlivu, ať už jsou to celebrity, byznysmeni, politici, úředníci, policie nebo naopak nepotrestaní zločinci.
Do toho vidí, že řada z těchto lidí žije z velké části z jimi těžce vydělaných peněz, které platí skrze daně, jejichž výši mají jen malou šanci ovlivnit, ať už se jedná o úředníky a politiky, žijící z veřejných peněz, akademiky či umělce, žijící z dotací; nebo podnikatelé, žijící z marží, renty, někdo by řekl – z nadhodnoty, nebo hůř z veřejných zakázek či přímo podvodů.
Zde jsem se již trochu dotkl i toho, co Foucalt označuje jako pastýřskou moc, a co do velké míry souvisí s dnešním sociálním státem a jeho rozsáhlou administrativou a celkovým potenciálem ovlivňovat velkou řadu aspektů v životě jednotlivce, a tím nad ním vykonávat moc. Lidé sice mají možnost skrze parlament řadu věcí ovlivnit, i když dnes při zvýšeném vlivu i dalších institucí, jako jsou, jak zmiňuje Rosenvallon, regulatorní autority nebo ústavní soudy, je tato možnost společně s vlivem nadnárodních a nevládních struktur poměrně omezená.
Problém je zde ale v tom, že sice mohou demokraticky rozhodovat, ale pokud jsou (a třeba i velice často) v menšině, tak je nad jejich osobní autonomií vykonávána cizí moc, které se musejí podřídit. Proto může být ke zvážení, zda je z tohoto pohledu správné, aby stát zasahoval do oblastí, kde to nutné není. Aby politična a státních zásahů nebylo tam, kde lze věci řešit mimo stát, v občanské společnosti či na trhu. Uvedu-li to na extrémním příkladu, tak z logiky věci lze žít v komunistickém kibucu v rámci liberálního státu, ale naopak je problematické mít osobní svobodu (atp.) ve státě, který by byl spravován skrze totalitní formu komunistické ideologie.
To celé souvisí i s tím, o čem na str. 33 píše Lukes – tedy, zda A může prosadit něco, co je v zájmu B, přestože je to proti přání B. Dle mého není možné, aby se jen tak skrze stát (ať už demokraticky či jinak) rozhodlo o tom, že je něco v zájmu B, a tím se omezila jeho autonomie, a to především tehdy, pokud to není nezbytné.
Abych to uvedl na příkladu, tak považuji za problematické argumentovat pro zákaz kouření na veřejných (příp. veřejně přístupných) místech skrze argument o zlepšení zdraví kuřáků (B). Daleko vhodnější může být použití argumentů o ochraně svobody/zdraví/majetku nekuřáků (A), kteří jsou na těchto místech omezováni tím, co B provádí. Ten argument by tedy neměl být paternalistický, ale veskrze liberální. Pak se neomezuje autonomie B, ale provádí se zásah proti B, jehož chování omezuje autonomii A.
*Psáno 12.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Koncepty v moderní politické filosofii na FSS MU v Brně a reaguje na díla: 1) Foucault, Michel. „Subjekt a moc“, s. 195-226; 2) Lukes, Steven. Power: A Radical View, s. 9-25; 3) Rosanvallon, Pierre. Democratic Legitimacy. Impartiality, Reflexivity, Proximity, s. 1-14.