Archiv rubriky: Víra a spiritualita

Bůh je tvrdý kapitalista, Ježíš levicový anarchista – a co my?

Pro křesťany je obtížné zvolit si, koho by měli volit. Vedou se velké diskuze o tom, zda křesťanství je pravicové nebo levicové. U nás volí katolíci levici (ač ta se křesťanství veřejně vysmívá) nebo střed (KDU-ČSL), vesměs jsou konzervativní. Protestanti jsou spíše liberální (asi jak kteří). V USA volí konzervativní pravici převážně protestanti (nebo mormoni), katolíci tam volí liberální levici. Ale čím to, že si část křesťanů myslí, že křesťanství je pravicové, a část si myslí, že je naopak velice levicové?

Podle křesťanství nám Bůh dal svobodu. Svobodu volit si dobro a zlo – a to neustále, sami za sebe. A taky za své volby poneseme zcela nevyhnutelně následky. Nevodí nás tedy za ručičku (jak si mnozí myslí), ale řekl nám – ty a ty principy vás přivedou ke spáse, tyto vás zničí – je na vás, abyste si vybrali! Vždyť z tohoto pohledu je Bůh-otec přece tvrdý liberální kapitalista, který nemá s těmi slabými a neschopnými žádné slitování (tedy do jisté míry, protože v jeho kapitalismu funguje právní řád – je nanejvýš spravedlivý).

A co Ježíš? Jaký vedl život? Nikde se nezastavil, všude vzbudil rozruch, nesmířil se s poměry, byl velký revolucionář. A co hlásala jeho revoluce? „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Vždyť to jsou velice levicové myšlenky, ne?  Starejte se o chudé, o nemocné! Nehromaďte bohatství! Nejsou i toto myšlenky, které inspirovaly rané socialisty?

A co chce Bůh tedy po nás, po lidech (po křesťanech)? Když otec je liberál a syn socialista (přehnaně řečeno), nechce po nás, abychom byli konzervativci? Abychom byli rozumem pravičáky a srdcem levičáky? Abychom uznávali, ctili a bojovali za ideály svobody, demokracie, právního státu a volného trhu (v tomto pořadí?)? Nechce po nás, abychom si z něj brali tak trošku příklad? Nastolili režim, který bude dávat lidem možnost konat dobré i špatné (tím kapitalismus i demokracie jsou), abychom k tomu měli svobodu, ale také nějaké funkční soudy, které budou trestat a napravovat ty, kteří všeobecná pravidla budou porušovat?

Jak bychom měli projevovat solidaritu? A je myslím patrné, že Bůh po nás nechce sociální darwinismus – tedy co nejefektivnější vylepšování genetického kódu tím, že ty chudé, nemocné, staré, nechtěné nebo hloupé necháme pochcípat. Ale jak to udělat? Vytvořit sociální systém a státní instituce, které se o ně budou starat, a my budeme mít pokoj? Když uvidíme žebráka na ulici, vzpomeneme si na neschopnou vládu, a jdeme dál? A není to tak trošku alibismus? Nechce po nás především, abychom se nejdříve sami za sebe snažili? Abychom se naučili, jak se nezávisle postarat sami o sebe, o svůj život, jak se zajistit? A pak vytvořili rodinu nebo neutíkali od té staré, a snažili si navzájem si všichni pomáhat? A co církve, charity a nadace? Neměly by i ty mít přednost před obcemi, městy, kraji, státem či evropským sociálním fondem?

Tak co, jaký je podle vás Bůh-otec, jeho syn a duch ve vás?

Satan v Brně. Čerti nám přinesli Halíka

Procházel jsem dneska kolem jednoho knihkupectví a najednou vidím ceduli, že po mé druhé přednášce bude autogramiáda Tomáše Halíka. Je to osobnost veřejného života, které si velmi vážím (avšak ne nekriticky) a jehož texty mě ovlivnily na mé cestě ohledně víry, tak jsem si říkal, že se na něj půjdu podívat. Ostatně nedávno jsem viděl naživo Klause, zítra uvidím Zemana, tak proč nepřidat další celebritu do sbírky. Je tedy Tomáš Halík skutečně takový nebezpečný demagog a nemá Petr Hájek přece jen v něčem pravdu?

Po mé třetí přednášce jsem se ke všemu dozvěděl, že v aule naší fakulty bude mít Tomáš Halík dokonce přednášku. Času jsem sice neměl nazbyt, ale myslím si, že člověk by měl být otevřený názorům a argumentům všech možných stran (pak je může lépe hodnotit), tak jsem tomu trochu času věnoval. Kdo by čekal, že na katolického kněze se v silně sekulární České republice sejde možná pár desítek skalních nadšenců, je v případě, že přijde na přednášku načas, nepříjemně překvapen plností sálu, absencí židlí a tím, že bude hodinku a půl stát. Ale co. Na mnohem méně hodnotnější celebrity lidé vydávají ještě větší oběti (zejména fanynky J. Biebera atp.).

Stovky lidí odpustí i 15minutové zpoždění, byť jsem si říkal, jestli to není taková demonstrace vlivu, síly a slávy od duchovní celebrity fanoušků pravdy a lásky a až zvláštní smání se jedné části sálu nad některými jeho slovy, které mně nepřišly vůbec vtipné ani úsměvné, jsem trošku nechápal (ale možná jsem si chtěl pouze zachovat racionální postoj a nenechat se manipulovat aurou pozitivních emocí).

Tomáš Halík se několikrát strefoval do katolických tradicionalistů, zastával se muslimů a bazíroval na hraně politické korektnosti, nicméně otázkou pro české křesťany (nebo lidi, které ty spory třeba baví a zajímají) je, která strana je ta správná? Je to snad tradicionalističtější křídlo Hájka, Dobeše, Bátory či Duky, nebo jsou to otevřenější a liberálnějších křesťané typu Halíka, Czendlika atd.? Podle čeho je chceme hodnotit?

Podle výsledků? Potom si myslím, že by mělo navrch v českých podmínkách právě liberální křídlo, které podle mě správně chápe, že sekulárně humanistickou (většinou intelektuální) společnost nezaujmou církevními dogmaty středověku, a kteří přivedou k víře či už přímo ke křesťanství určitě více lidí (je to můj odhad; jestli víte o nějakém průzkumu, budu za něj v diskuzi rád). Ale stačí to? Co ten člověk, který už hledal, na základě něčeho si řekl, že křesťanství je pro něj to pravé, možná i přímo katolická církev, bude mu to stačit?

Myslím si, že právě zde, v této fázi se hloubavější lidé dají spíše na stranu Michala Semína, Petra Hájka a dalších. Zde budou chtít víc. Zde už nebudou stačit humanistické ideály, sklony ke spiritualitě, snaha prosadit mír a lásku po celém světě. Zde nastanou ožehavější témata – tito lidé budou chtít řešit pronásledování křesťanů ve světě, budou chtít co nejvíce zamezit potratům, budou přemýšlet nad definicí manželství, budou se ptát, zda je islám skutečně mírumilovné a rovnoprávné náboženství.

Mohl bych zde rozebírat další věci, ve kterých s Tomášem Halíkem nesouhlasím (jeho odpor k pochodům pro život nebo odpor k expresivnějšímu vyjadřování víry u některých zj. amerických evangelických církví atp.), nicméně můj pohled je takový, že obě křídla jsou důležitá a mají zde své místo. Obě by se měla snažit co nejvíce působit na hledající či ignorující, a méně se hádat mezi sebou. Jde jim totiž v zásadě o to samé, avšak mají odlišné cesty (a obě jsou správné; jen ne vždy vhodně situované).

Snižuje Bůh sebevědomí?

Otázka, na kterou jedni řeknou, že ano, druzí se zase domnívají, že je tomu právě naopak. Tato myšlenka mě zaujala, když v reportáži o tom, že na jednom pražském gymnáziu není náboženství zcela odděleno od výuky, prohlásila jedna maminka, že jejich dítěti nikdo nebude snižovat sebevědomí. Je tomu skutečně tak? A pokud ano, může to být i k něčemu dobré?

Jste-li zdravý člověk se zdravě budovaným sebevědomím, vychovávaný dle humanistických zásad moderní liberální společnosti a jste přesvědčen o tom, že k tomu, abyste byl dobrý člověk, nepotřebujete Boha a pak vás někdo začne učit o tom, že jste zavrženíhodný hříšník, že si zasluhujete trest, že k tomu, abyste se očistil se musíte každý den modlit, nedělní ráno musíte strávit v kostele, zpovídat se faráři z každého porušení zásad, které jsou sice víceméně shodné s těmi vašimi, ale které vám vnucuje někdo jiný ve jménu nějakého Boha, kterého stejně ani nějak nechápete, protože vůbec není jednoduché křesťanské pojetí Boha pochopit, musíte si často připomínat svoje viny, pak skutečně budete mít pocit, že se vám někdo snaží ve jménu Boha snížit sebevědomí. A jsem si jistý, že by k tomu skutečně i došlo.

Jste-li naopak člověk nesebevědomý, ustrašený, bojíte se pomalu vyjít na ulici, nemáte odvahu se zdravě prosazovat, trvat na svých právech, necítíte jistotu, pak vám naopak může jistá podoba Boha vaše sebevědomí rapidně zvýšit. Bůh vás miluje – a to bezpodmínečně. Odpouští vám vaše chyby. Chrání vás před zlem, úrazy, nemocemi. Dodá vám nekonečnou odvahu, protože se konec konců nemusíte bát ani zemřít, protože máte jistotu, že budete posmrtný život trávit v Nebi.

Ale kdy může být naopak dobré, aby nám Bůh sebevědomí snížil? Určitě znáte ty lidi, kteří si sami o sobě myslí, že oni jsou bozi, že jen jim patří svět a všichni ostatní jsou minimálně méně významní, než oni sami. Možná jste sami takoví bývali. Nebo jste ještě teď. Část naší osobnosti je taková vždycky. A je tedy na škodu, když si takový člověk uvědomí, že on Bůh není? Že není dokonalý, nesmrtelný, jediný důležitý? Že k životu patří také zdravá a opravdová pokora k něčemu, co nás přesahuje?

Na závěr chci říct, že by se škola a její vyučující měli snažit být co nejobjektivnější a co nejprofesionálnější a k žádným podprahovým reklamám by nemělo docházet (minimálně ne úmyslně a vědomě). A to jak k reklamám komerčním či politickým, tak i k náboženským.

Slušní lidé v této zemi, kteří jsou křesťané a naopak slušní lidé, kteří jimi nejsou, žijí ve dvou rozdílných světech a je pochopitelné, že se jim příliš nechce se zabývat těmi druhými. Myslím si však, že by bylo velice přínosné, kdyby navázali všeobecný dialog a snažili se tak si navzájem porozumět a naše společnosti by mohla opět docházet k rozumným kompromisům.

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=126876