Pražáci, zpomalte!

Proudící davy na vlakovém nádraží, rychle jedoucí eskalátory, na kterých vás z levé strany předbíhají osmdesátníci, vysoké zrychlení metra, brzdící tramvaje, 5 vteřin zelené na přechodu pro chodce, rychle se rozjíždějící auta – silné stroje s něžnými ženami.

A co teprve ráno s kávou, plechovkou koly nebo energy drinkem. Rovnost žen s muži, starých s mladými – všichni jdou do dveří především rychle – žádná etiketa, žádné – dáma má přednost – to člověk skoro až dostane facku.

A co teprve McDonald, KFC, Burger King? Tam jste jen čísla a prodavači stroje – 10 jich vedle sebe namačkaných – nestihnou pozdravit, dívat se do očí. Krysí závod, běh za penězi, jejichž hodnotu většina nikdy nepozná. Žádný oční kontakt – na to přece není čas!

Ano, takto jsem já nyní poznal naši Prahu na mém třídenním pobytu v hlavním městě. V našem středně velkém Frýdku-Místku obvykle chodím dvakrát rychleji než ostatní, ale ti lidi v Praze tam spěchali ještě třikrát rychleji než já.

Není divu, že tam lidé nemají čas řešit nefunkční služby, že to tam ovládá mafie, že se Praha stala bordelem a kasínem světa. Nemají si ani kdy uvědomit, že už jsou pouhé prázdné stroje, pouze objekty konzumu. Oni jen produkují za pomocí virtuálních peněz další virtuální peníze, aby to mohli zítra dělat zase znovu.

Všechno tam svítí, je tam plno lidí, je tam spousta peněz, ale je tam strašně prázdno. Je tam lidstvo, ale chybí tam člověk. Je to jako dobrovolná falešná totalita, brutální boj o přežití – ale už ne o žití.

Mám pro to slabost a vždy se mi to líbilo, ale člověk se tam hodně zamýšlí, jestli raději nedat přednost kvalitě před kvantitou a nejít raději někde na moravský venkov.

A ještě jedna moje narážka na odlehčenou z Ostravska: Kdybyste mluvili trošku rychleji, nemuseli byste všude tolik spěchat :-).

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=155949

Snižuje Bůh sebevědomí?

Otázka, na kterou jedni řeknou, že ano, druzí se zase domnívají, že je tomu právě naopak. Tato myšlenka mě zaujala, když v reportáži o tom, že na jednom pražském gymnáziu není náboženství zcela odděleno od výuky, prohlásila jedna maminka, že jejich dítěti nikdo nebude snižovat sebevědomí. Je tomu skutečně tak? A pokud ano, může to být i k něčemu dobré?

Jste-li zdravý člověk se zdravě budovaným sebevědomím, vychovávaný dle humanistických zásad moderní liberální společnosti a jste přesvědčen o tom, že k tomu, abyste byl dobrý člověk, nepotřebujete Boha a pak vás někdo začne učit o tom, že jste zavrženíhodný hříšník, že si zasluhujete trest, že k tomu, abyste se očistil se musíte každý den modlit, nedělní ráno musíte strávit v kostele, zpovídat se faráři z každého porušení zásad, které jsou sice víceméně shodné s těmi vašimi, ale které vám vnucuje někdo jiný ve jménu nějakého Boha, kterého stejně ani nějak nechápete, protože vůbec není jednoduché křesťanské pojetí Boha pochopit, musíte si často připomínat svoje viny, pak skutečně budete mít pocit, že se vám někdo snaží ve jménu Boha snížit sebevědomí. A jsem si jistý, že by k tomu skutečně i došlo.

Jste-li naopak člověk nesebevědomý, ustrašený, bojíte se pomalu vyjít na ulici, nemáte odvahu se zdravě prosazovat, trvat na svých právech, necítíte jistotu, pak vám naopak může jistá podoba Boha vaše sebevědomí rapidně zvýšit. Bůh vás miluje – a to bezpodmínečně. Odpouští vám vaše chyby. Chrání vás před zlem, úrazy, nemocemi. Dodá vám nekonečnou odvahu, protože se konec konců nemusíte bát ani zemřít, protože máte jistotu, že budete posmrtný život trávit v Nebi.

Ale kdy může být naopak dobré, aby nám Bůh sebevědomí snížil? Určitě znáte ty lidi, kteří si sami o sobě myslí, že oni jsou bozi, že jen jim patří svět a všichni ostatní jsou minimálně méně významní, než oni sami. Možná jste sami takoví bývali. Nebo jste ještě teď. Část naší osobnosti je taková vždycky. A je tedy na škodu, když si takový člověk uvědomí, že on Bůh není? Že není dokonalý, nesmrtelný, jediný důležitý? Že k životu patří také zdravá a opravdová pokora k něčemu, co nás přesahuje?

Na závěr chci říct, že by se škola a její vyučující měli snažit být co nejobjektivnější a co nejprofesionálnější a k žádným podprahovým reklamám by nemělo docházet (minimálně ne úmyslně a vědomě). A to jak k reklamám komerčním či politickým, tak i k náboženským.

Slušní lidé v této zemi, kteří jsou křesťané a naopak slušní lidé, kteří jimi nejsou, žijí ve dvou rozdílných světech a je pochopitelné, že se jim příliš nechce se zabývat těmi druhými. Myslím si však, že by bylo velice přínosné, kdyby navázali všeobecný dialog a snažili se tak si navzájem porozumět a naše společnosti by mohla opět docházet k rozumným kompromisům.

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=126876

Proč nás škola nenaplňuje?

Znáte to, když vás nějaká činnost naprosto pohltí, nevnímáte prostor ani čas, jste plně soustředěni a hodiny mezitím ubíhají, zatímco vy jste zcela zapáleni pro tu svoji věc? Je to úžasný pocit. Vědomí skutečné seberealizace a užitečnosti. Tam teprve poznáváme, proč stojí za to žít. Kdy se vám to naposledy přihodilo?

Znáte to, když vás něco naprosto nudí, cítíte, že to neděláte dobrovolně, že marníte svůj čas, potenciál, svoji energii a neustále jen sledujete hodinky, kdy už to konečně skončí?

Co z toho ale většinou zažíváme ve škole? Já osobně většinu času strávenou ve škole považuji za promarněnou a nicnedělání by bylo mnohdy užitečnější. Pravda, jsou učitelé, u kterých hodina uběhne jako okamžik a člověk z toho má potom dobrý pocit. Bude ale ještě pár let trvat, než budou takto schopní všichni učitelé.

A proč je dnes vůbec škola pro kreativního, inteligentního, chytrého a moudrého člověka, který se chce vzdělávat, poznávat, učit se a u toho se bavit, o ničem? Jak to zařídit, aby i ve škole uběhlo 45 minut z našeho pohledu jako minuta? A je to vůbec reálné?

Otázkou zůstává, proč si stále většina učitelů, žáků ale i rodičů myslí, že život se má promarnit, přežít, v dospívání zahodit všechny sny a ideály, protože pro ty, kteří mají strach a netroufnou si mít odvahu, je život přece jen samé utrpení a neúspěch.

Já si myslím, že život je o tom, abychom dokázali poznat naše dary, rozvíjeli je a následně je využili ke smysluplným věcem a své poznatky předali příštím generacím. Lidskost, tvořivost, osobní rozvoj, poznávání a příprava na život by přece měly být hlavním smyslem školy, ne?

Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=120454