Podle čeho se rozhodnout, koho volit?

Jedna věc jsou nástroje, které pro své rozhodování můžeme použít. Zde najdete odkazy. Ale druhou věcí jsou hodnoty a priority. A o tom je tento článek především.

Nástroje a aplikace:

rozšířená volební kalkulačka se 100 otázkami
malá volební kalkulačka s 35 otázkami
inventura hlasování za poslední 4 roky

volební test od Aktuálně.cz
volební dotazník jedné ze stran
– starší projekt EUVOX – tři dimenze – ekonomika, společnost, EU

Žebříčky:

skóre poslanců dle toho jak liberálně či neliberálně hlasovali
– jak jednotlivé strany a kandidáti podporují LGBT práva
– dle podpory zákonům prosazovaným Rekonstrukcí státu
– hodnocení transparentnosti kampaní dle Transparency International
srovnání stran s tím, co prosazují Zelení
interaktivní kandidátky podle vzdělání, věku či podílu žen

Debaty:

superdebata na ČT1 a ČT24 ve čtvrtek 19. října od 21:30
duel Babiše a Zaorálka na Nově
14 tématických debat o programech na ČT24
– debaty v Radiožurnálu
– debaty na Primě
Duel na TV Barrandov
– debaty vysílané Seznamem
– superdebata na iDnes.cz

Rozhovory s volebními lídry:

– na DVTV + volební apely
– v Českém rozhlase
– 10 minutové v Událostech komentářích
– pořad Výzva na Seznamu
předvolební dotazníky na Finmag.cz
vizitky kandidátů v jednotlivých krajích

Volební spoty na ČT:

– na Youtube brněnské katedry politologie nebo tady

Volební programy:

Průzkumy:

kdovyhrajevolby.cz + anglická wiki + ČTK
mapa voličů – co máte s voliči jednotlivých stran společného?

Priority a hodnoty:

To byly nástroje, ale co vaše a naše společné zájmy? Informací máme dost. Ale podle čeho se máme skutečně rozhodovat? Nechci vám nic vnucovat, tak napíšu, co je důležité pro mě osobně a co je dle mého důležité pro nás všechny.

1) Liberálně-demokratický vs. autoritářsko-populistický režim

Zjednodušeně řečeno: demokratické strany vs. Babiš, Okamura, Zeman a komunisti. Chceme mít svobodu a demokracii, nebo být poddanými autoritářsko-populistických oligarchů? Chceme, aby rozhodovali demokraticky volení občané, nebo nějaký šílený vůdce? A chceme mít právní stát a vládu práva, nebo být řízení nějakým holdingem?

2) Geopolitická orientace na Západ. vs. na Východ

Chceme být vyspělou západní zemí, nebo se chceme stát východní despocií ve formě ruské či čínské gubernie? Chceme zůstat v NATO, nebo být loutkou východních diktátorů?

3) Členství v EU vs. vystoupení skrze referendum

Nelze tvrdit, že chceme zůstat v EU, a zároveň být pro možnost obecného referenda. Zkrátka – kdo chce referenda, chce i to o vystoupení z EU, a tedy vystoupení. Nebo věříte, že v době nízké popularity naší Unie často pramenící ze lživé demagogie, v době silné ruské propagandy a v době vysoké pravděpodobnosti teroristického útoku na našem schenghenském území těsně před hlasováním, by Češi v referendu hlasovali pro setrvání v EU?

4) Lidská práva a tolerance vs. nesnášenlivost a nenávist

Přejeme si společnost, kde si každý, pokud tím neškodí druhým, může žít po svém a být sám sebou? Žít a nechat žít? Chceme pluralitní, rozmanitou a otevřenou společnost? Nebo chceme být banda rasistických, přehnaně xenofobních, homofobních či šovinistických barbarů? A dokážeme to zvládnout i bez kriminalizace svobody slova a přehnané politické korektnosti?

5) E-government a digitalizace vs. byrokracie a netransparentnost

Sliby, kecy, žvanění a blábolení. Roky ve vládě a nic. Pětkrát menší postsovětská země má už několik let to, co jsme my mohli mít už dávno. Zůstaneme-li demokratickou a západní zemí, tak právě toto je hlavní téma a práce pro příští volební období. Elektronizace státní správy, naprostá transparentnost do poslední koruny a radikální omezení přebytečné byrokracie.

6) Zachování bezpečnosti vs. opakování chyb západních zemí

Patříme mezi nejbezpečnější země na světě a tak by to mělo i zůstat. Za naši bezpečnost nesou politickou odpovědnost čeští politici, ne ti evropští. Nemůžeme si nechat vnutit kvóty ani připustit masovou imigraci z kulturně nekompatabilních zemí spojenou se vznikáním ghett, vyloučených lokalit či no-gone zón. Ty, které mezi nás přijmeme, musíme umět úspěšně integrovat a ideálně asimilovat.

Musíme na západoevropské země zároveň tlačit, aby odhalovaly a likvidovaly potenciální radikály a teroristy, pomáhat jim chránit naše schenghenské hranice, řešit příčiny imigrace a uprchlictví už mimo evropské území. Třeba i tím, že konečně začneme plnit své závazky v NATO (2 % HDP na obranu) či v EU a OSN (0,33, resp. 0,7 % HDP na rozvojovou spolupráci).

7) Tvrdé jádro vs. periférie EU

Měli bychom se vzdát naší měnové suverenity a nahradit korunu eurem? Budeme mít větší vliv, když s těmi, co povedou Evropu, budeme sedět u jednoho stolu, nebo naopak? A neměli bychom se stát lídrem reformy naší EU, když jako země střední Evropy máme zkušenost jak se západním, tak východním světem?

8) Svoboda a důvěra vs. státní buzerace a šmírování

EET, kontrolní hlášení, zajišťovací příkazy, cenzura internetu, plošné odposlechy telefonních hovorů, mazání názorů na sociálních sítích či sledování osobních bankovních účtů. Povinnosti, zákazy, příkazy, omezení a přebytečné regulace. Opravdu chceme v takovém světě žít?

9) Vysoká politická kultura vs. vláda s Babišem

Poslední čtyři roky ukázaly, že i díky lidovcům a sociální demokracii a především díky aktivní opozici demokratických pravicových stran lze liberálně-demokratický režim a parlamentní systém zachovat i s Babišem ve vládě. Půjde to ale i teď? Pokud by byl otevřený či skrytý premiér? A měl by v této funkci být policií obviněný člověk? Je lepší pohlídat klíčové ministerstvo vnitra ve vládní koalici, nebo ho nechat vládnout s Okamurou a komunisty?

10) Dlouhodobé systémové reformy vs. kašlání na to

Neřešit další čtyři roky důchodovou reformu je tak nebezpečný a nehorázný morální hazard, že jen málo věcí bude tak moc moje generace a hlavně ty budoucí vyčítat generacím předchozím a současným. Všechny strany si musí sednout a konečně konsensuálně najít nejlepší kompromis, který vydrží desítky až stovky let. A to samé potřebujeme udělat se vzdělávacím a zdravotním systémem.

11) Zastupitelská parlamentní demokracie vs. experimenty s tou přímou

Mají rozhodovat demokraticky zvolení občané ve spolupráci s odborníky, nebo se mají své politické odpovědnost vzdát, a budeme u nás rozhodovat podle aktuálních nálad lidu, příp. autoritářsko-populistických vládců, kteří dokážou dostatek lidí zmanipulovat? Už tak oslabujeme volební účast a význam voleb tím, že je máme téměř každý rok.

A skutečně chceme referenda v zemi, která si neprošla desítkami let občanského vzdělávání, poznáním vlastní i světové historie, mediální výchovou či kurzy kritického myšlení? V době, kdy dlouhodobě nejpopulárnějšími politiky jsou Zeman, Babiš a Okamura? A nebudeme rozhodovat rovnou v anketě na tn.cz?

12) Princip subsidiarity vs. centralizované řízení shora

Co může udělat nižší jednotka, nemá dělat vyšší. Co lze udělat v soukromém sektoru, nemá dělat ten státní. Stát se nemá řídit, má se spravovat. Zdola nahoru, ne naopak. Jedinec > spolupráce jedinců (rodina, trh, občanská společnost) > obec > okres/kraj > stát > EU > mezinárodní a globální spolupráce.

13) Jednoduché a férové podnikání vs. stát jako nepřítel podnikatelů

Levice by měla pochopit, že silný sociální ani spravedlivý a demokratický stát není možný bez fungující tržní ekonomiky, v níž lidé tvoří skutečné hodnoty. Pravice by si zase měla přiznat, že velké koncerny a nadnárodní korporace mají větší moc a silná a dlouhodobě stabilní střední třída stojí na malých, středních, rodinných a začínajících firmách. Při zachování rozumné ochrany zaměstnanců a životního prostředí bychom se měli co nejrychleji stát zemí, kde se lidem podniká nejlépe na světě.

14) Pravice vs. levice

Ve standardní vyspělé demokracii by toto bylo téma číslo jedna. To dneska bohužel není skoro nikde. I přesto je to důležité. Jak moc má stát zasahovat do tržní ekonomiky a do jaké míry má přerozdělovat bohatství? Jaké daně jsou spravedlivé? Jak štědrou a solidární máme mít sociální politiku? Jak zajistit sociální spravedlnost a vysokou sociální mobilitu?

15) Osobní svoboda vs. vynucování morálky skrze stát

Máme zrovnoprávnit manželství stejnopohlavních párů a přestat jim zakazovat osvojování a adopce dětí? Měli bychom legalizovat a třeba i zdanit marihuanu? Povolit přísně regulovanou asistovanou sebevraždu a eutanazii? Jak snížíme počet umělých potratů? Máme mít kvóty dle pohlaví? Můžeme použít stát k redukci alkoholismu a nezdravého životního stylu? Zachováme si zákaz kouření v restauracích? A máme mít zavřené obchody během svátků?

16) Systémové zvýhodnění rodin vs. vymírání českého národa

Nejde jen o důchody, ale i o českou a naši západní kulturu. Možná je na světě celkově moc lidí, ale my potřebujeme více těch vzdělaných a civilizovaných. Spasí nás přídavky a daňové úlevy, nebo se zaměříme i na flexibilitu pracovního trhu a sociální služby? O jakých nástrojích z úspěšné zahraniční praxe víme, že lidi motivují mít děti? A je nutno říct, že rodina není jen hodnotou sama o sobě, ale pokud je zdravá, tak i dobrou zárukou pro co největší svobodu jednotlivce.

17) Zavedené vs. nové strany

Skutečně je nutné vymýšlet pro každé volby nové strany? Možná je naše politická kultura i naše systémové mechanismy stále na tak slabé úrovni, že k očistě potřebujeme pokaždé nové projekty. Ale nebylo by lepší, kdybychom v těch stranách byli a dokázali si je vždy očistit zevnitř? A vůbec – fakt těch stran potřebujeme mít ve sněmovně tolik? Neplýtváme zbytečně odborné lidské zdroje tím, když se štěpíme na detailech?

18) Politici nového vs. starého stylu

Je tady ještě pořád někdo zvědavý na bývalé normalizační komunisty? Na mafiány, co si nakradli v devadesátých letech? Na pohrobky opoziční smlouvy? Na kmotry, co zneužívají naše evropské dotace? Na nevzdělance, co dělají ostudu v zahraničí tím, že neumí ani anglicky nebo nedokážou zůstat střízliví? Na nabubřelá ega, co si ze sebe neumí udělat srandu? Na papaláše, co nedokážou jít mezi obyčejné lidi? Na kariéristy, co by se mimo politiku tak dobře nebo vůbec neuživili?

Těch konfliktních linií a hodnotových sporů, podle nichž se lze v těchto volbách rozhodovat, bychom mohli najít více. Tyto mi přijdou nejviditelnější a nejdůležitější. A to v pořadí, v jakém jsem je uvedl.

Proč se pro mě Hillary stala menším zlem?

Jedno je jisté. Letos si Američani za prezidenta zvolí jednoho z nejhorších kandidátů v historii. Otázkou je, který z nich to bude. Přestože jsem odjakživa fandil republikánům, letos bych to hodil Hillary. Proč?

Ještě před 4 lety bych byl skalní fanoušek Trumpa. Ostatně, když tehdy kandidaturu zvažoval, tak jsem mu dost fandil. Jenže od té doby se změnil nejen Trump, ale i svět a taky mé přesvědčení, že když zastáncem radikálně pravicového ultrakonzervatismu nebudu já, tak ty pravé americké a západní hodnoty nebude hájit nikdo.

Mezitím se ale vyrojilo tolik pseudokonzervativních šílenců, že jsem si brzy uvědomil, že mé vlastní, ale i ty západní politické hodnoty jsou někde úplně jinde. I v průběhu primárek jsem pak došel k tomu, že jsou mi daleko bližší umírnění republikáni.

Ale k věci. Nechci tam Hillary. Jenže Trumpa tam nechci daleko více. A bohužel jediný způsob, jak to zařídit, je volba Clintonové. Tu bych ale jindy volit nemohl. Nejen kvůli jejímu lhaní, zkorumpovanosti, špatné osobnosti, e-mailům, placeným projevům či pochybnému financování její nadace.

Vadí mi i její demagogická rétorika a pragmatický posun k radikální levici, nemluvě o tom, že zřejmě bude vládní dekrety místo parlamentu používat ještě častěji než Obama. Navíc bude patrně jen pokračovat v jeho slabé zahraniční politice, byť díky Trumpovi snad už s menší naivitou vůči Rusku. A právě pozice těchto dvou špatných kandidátů směrem Putinovi je pro mě rozhodující.

Putinova loutka a favorit autoritářů

Jestliže mu jeden z nich dává najevo, že země NATO nemusí Amerika automaticky chránit, že kvůli předměstí Petrohradu (Estonsku) nebude riskovat jadernou válku, tak jako občan země, jejíž suverenita, svoboda a demokracie závisí na vůli USA nám vůči případnému agresorovi vojensky pomoci, bych musel být blázen, kdybych si za amerického prezidenta přál někoho takového.

Nemluvě o tom, že Putina chválí za to, že je daleko lepší lídr než americký prezident, popírá vraždění opozičních novinářů v Rusku, a to ještě s rétorikou jako z Aeronetu – že v Americe se to prý přece děje taky. A ano, není to vtip, dokonce by zvážil uznání ruské anexe Krymu a zrušení sankcí. Podobně jako Zeman asi čerpá informace z Russia Today, protože nás ujišťoval i o tom, že Putin se svou armádou na území Ukrajiny nevstoupí. Do toho byl součástí jeho štábu přímo Putinův člověk.

Ale to není všechno. To, jaký chaos se děje ve světě, když se z něj Amerika nepromyšleně stahuje, už nám ukázal Obama. Do toho si přidejme paniku na burze a můžeme jen hádat, jak velkou destabilizaci Číny, Mexika a dalších zemí by způsobil návrat Ameriky k merkantilismu a protekcionismu skrze šílená dovozní cla.

Donald není žádný Ronald

Nicméně zábavná je i představa Trumpa jako obhájce konzervativních a křesťanských hodnot. Život v mamonu, extrémní egoismus, 3 manželky, naprostá neúcta k ženám, rasismus, neznalost jeho prý nejoblíbenější knihy-bible, předvolební póza, kdy newyorská celebrita náhle změnila své názory a je z ní obrovský konzervativec.

Dokonce prý nevadí, že nemá žádné politické zkušenosti, je přece úspěšný byznysmen, příklad amerického snu, hotový self-made man, pro kterého, jak říká, nic nebylo snadné, jeho otec mu totiž dal jen drobnou půjčku v tehdejší hodnotě milion dolarů. Jenže podnikatel je to natolik úspěšný, že kdyby své zděděné peníze tehdy zřejmě jen investoval a nepodnikal, tak by dnes mohl být ještě bohatší.

Ale co, on to dokáže, zemi přece lze řídit jako firmu, nemusí vadit, že ty jeho 6x zbankrotovaly, ale na tom prý není nic špatného, přece jen zneužil systém, a prý to tak dělá každý. Svá daňová přiznání v rozporu s dlouholetou tradicí neodhalí, nic tam prý není. Ta, která se provalila, ale dokazují, že byl tehdy v takových ztrátách, že opět zneužil systém, aby se vyhnul placení daní, a to jej prý činí chytrým.

Vskutku hrdina nízkopříjmových osob i bezpečnostních složek. Ale to nevadí, za všechno mohou politici, kteří jsou naprosto zkorumpovaní. A jak to ví? No, přece celý život strávil tím, že je korumpoval. Teď s nimi pan čistý bude bojovat. Chudým bude pomáhat i snížením daní především pro bohaté, zrušením slevy pro rodiny s dětmi či zvýšením zadlužení. Životní prostředí pak vyřeší jeho tweet o tom, že globální oteplování je jen hoax vytvořený Číňany, aby byly americké továrny nekonkurenceschopné.

Důležité je hlavně lhát, ideálně daleko více než lhářka Hillary. A taky urážet, říkat nehoráznosti a fanatizovat davy zvedáním pravaček a kolektivní přísahou. Boj s přehnanou politickou korektností je pak třeba zdiskreditovat svým primitivním hulvátstvím. Celou kampaň je pak v demokratické zemi běžné zakončit tím, že své soupeřce v debatě začne vyhrožovat, že kdyby vyhrál, tak ona skončí ve vězení, a zároveň odmítnout říct, zda v případě porážky uzná její vítězství.

Ostatně je zábavné se podívat i na to, kdo Trumpa ve světě podporuje. Největší podporu má právě v Rusku, ale sympatie mu kromě Putina vyjádřil i diktátor z KLDR, podporu pak Vojislav Šešelj, Marine Le Pen i Jean-Marie Le Pen, Geert Wilders a další politici extrémní pravice či oficiální noviny Ku Klux Klanu. U nás je to Okamura, Zeman, Babiš, komunisti a moskevská a extrémní pravice.

Naopak podpořit ho odmítli významní republikáni, jako jsou bývalí prezidenti Bushové i bývalí kandidáti John McCain a Mitt Romney, ale i letošní kandidáti Jeb Bush, John Kasich či Lindsey Graham, dále pak Condoleeza Rice, Suzana Martinez, Arnold Schwarzenegger, ale i komentátoři Charles Krauthammer a David Brooks či historik Daniel Pipes, který na protest dokonce po 44 letech vystoupil ze strany.

Nevolba Hillary = volba Trumpa

Jediným rozumným důvodem, proč by mohl někdo Trumpa volit, může být to, že pokud by byl během výkonu své funkce odstraněn, a že by takových pokusů asi bylo, tak by se prezidentem stal Mike Pence, který byl ve viceprezidentské debatě velice dobrý a připomněl nám, jak bychom tam dnes potřebovali skutečného republikána, a že demokrati se často nezmůžou na víc než na šílenou demagogii, aby tím zamaskovali, že jejich dobré úmysly zároveň nepřinášejí i dobré výsledky.

To ale není důvod dostatečný, protože o jeho špatném úsudku a možná i falešnosti deklarovaných hodnot svědčí to, že byl schopen kandidaturu s Trumpem přijmout, a že v ní dosud setrvává, přestože i v té debatě bylo jasné, že řada Trumpových prohlášení mu přišla natolik absurdní, že působil, jako by měl problém uvěřit, že by je vítězný kandidát za republikány mohl skutečně myslet vážně.

Moje současná podpora Hillary ale neznamená, že bych se najednou stal z republikána demokratem. Mými favority byli od začátku Rubio a Kasich, případně Bush. Nezbývá než doufat, že se republikáni vzpamatují a za 4 roky primárky vyhraje někdo kvalitní.

To, že je dnes Hillary silně problematická, víme už dávno. Navíc je mi dost jasné, že se sice budu hodně smát (byť asi ve stylu blázna, kterého zrovna odvážejí ve svěrací kazajce), pokud v úterý Trump skutečně vyhraje, ale budu si zároveň hodně přát, aby to nevyhrál. Proto bych Hillary volil v těch státech, kde se ty volby mohou rozhodnout.

Její nevolba v rozhodujících státech totiž znamená volbu Trumpa, a toho nechci ani náhodou. Nechci Ameriku, která by připomínala Evropu před druhou světovou válkou a nechci ani americkou pravici, kterou by ovládl ideový proud, který je násobkem všech parodií, kterou si na ni po celém světě levičáci, kteří ji neznají a nechápou, celou tu dobu dosud mohli jen vymýšlet.

V Utahu bych volil McMullina, protože mormoni Trumpovi na rozdíl od evangelikálů na tu hru o svatém spasiteli nenaskočili a má šanci tam uspět. Zároveň s tím bych ve státech, kde je jasné, že v nich vyhraje Hillary nebo Trump, napsal někoho jiného. Nejčastěji zřejmě McMullina, protože je mi programově nejbližší, příp. Pence, Kasicha, Rubia nebo třeba Mishu. Do sněmovny a senátu bych ale volil republikány.

Když Trump prohraje, tak v Americe možná začnou nepokoje, ale důležité je i to, jak na tom bude celý svět. A Ameriku, kterou vede netransparentní, ulhaný, bezcharakterní, nacionalistický, polofašistický a populistický autoritář a šestinásobný bankrotář s napojením na Kreml opravdu ale opravdu nechci. Navíc si neumím představit, že by se republikánům podařilo stranu obnovit, pokud by je reprezentoval takovýto prezident.

Anglicky si tento článek můžete přečíst zde.

2016: Koho volit ve druhém kole do Senátu?

Středopravicovou opozici a lidovce. Raději sociálního demokrata než babišovce, ale pořád lepší nestraník za ANO než komunista nebo Putinův člověk.

Budoucí vládní koalice může být ve složení ANO, komunistů a ČSSD. Proto je třeba zabránit nejen této většině v Senátu, ale především hrozící ústavní většině. Z toho důvodů má smysl volit především demokratické a ideálně opoziční strany.

Má smysl jít volit i toho, o kom si myslíme, že je bez šance. Zaprvé to vůbec nemůžeme vědět a 6 let litovat, že můj hlas mohl rozhodnout úplně jinak, asi není úplně dobrý pocit. A zadruhé – volební účast sice není povinná ze zákona, ale pro člověka, kterému záleží na tom, aby naše země byla svobodná a demokratická, je povinná vždy.

Taky má smysl k volbám jít i tehdy, pokud si nedokážeme vybrat. Pokud jste někdy byli ve volební komisi, tak víte, že daleko lepší je tam tu obálku nedávat prázdnou, ale raději tam dát vlastní lístek – třeba s nápisem Nevím.

Podle čeho se můžeme rozhodovat?

– ideje a program kandidáta/ky a jeho/její strany
– osobnost kandidáta/ky a jeho/její pověst
– shoda ve volební kalkulačce
transparentnost jeho/její kampaně
– jeho/její podpora návrhům Rekonstrukce státu
– senátní vizitky a duely na ČRo a ČT24, příp. na DVTV a jinde
– jeho/její postoje k LGBTI tématům

Koho bych volil v druhém kole?

Tučně jsou ti, které bych určitě volil, tučně a kurzívou ti, pro které bych se zřejmě rozhodl, ale mám k nim určité výhrady. Někde uvádím i druhého kandidáta, protože oba považuju za podobně kvalitní.

1 – Karlovy Vary: Jan Horník (STAN)

4 – Most: Alena Dernerová (S.cz)

7 – Plzeň-město: Václav Chaloupek (OPAT)

10 – Český Krumlov: Tomáš Jirsa (ODS)

13 – Tábor: Nevím, ale spíše Jaroslav Větrovský (ANO)

16 – Beroun: Jiří Oberfalzer (ODS)

19 – Praha 11: Ladislav Kos (HPP 11/KDU-ČSL/SZ/Piráti)

22 – Praha 10: Renata Chmelová (KDU-ČSL/Piráti/DPD/LES)

25 – Praha 6: Jiří Růžička (TOP 09/STAN)

28 – Mělník: Petr Holeček (STAN) nebo Veronika Vrecionová (ODS)

31 – Ústí nad Labem: František Holešovský (ANO)

34 – Liberec: Michael Canov (SLK/STAN)

37 – Jičín: Tomáš Czernin (TOP 09/STAN)

40 – Kutná Hora: Ivo Šanc (STAN)

43 – Pardubice: Miluše Horská (Nestran./KDU-ČSL)

46 – Ústí nad Orlicí: Petr Šilar (KDU-ČSL)

49 – Blansko: Jan Machač (ODS) nebo Jaromíra Vítková (KDU-ČSL)

52 – Jihlava: Michal Stehlík (KDU-ČSL) nebo Miloš Vystrčil (ODS/STO/SNK-ED/SsČR)

55 – Brno-město: Jan Žaloudík (ČSSD)

58 – Brno-město: Stanislav Juránek (KDU-ČSL), příp. Jiří Dušek (ANO)

61 – Olomouc: Lumír Kantor (KDU-ČSL)

64 – Bruntál: Ladislav Václavec (ANO)

67 – Nový Jičín: Petr Orel (SZ/KDU-ČSL)

70 – Ostrava-město: Zdeněk Nytra (NK)

73 – Frýdek-Místek: Pavla Golasowská (KDU-ČSL)

76 – Kroměříž: Šárka Jelínková (KDU-ČSL)

79 – Hodonín: Anna Hubáčková (KDU-ČSL)

Prosím pojďte k volbám, další možnost vyměnit svého senátora budete mít až za 6 let. Volební účast bude nízká a každý hlas může rozhodnout. Petr Pithart se jednou stal senátorem jen díky 24 hlasům. Pokud přesvědčíte i lidi ve svém okolí, tak může mít váš hlas váhu i více hlasů. A to může být rozhodující. Nenechávejme o své budoucnosti rozhodovat někoho jiného.