Kdy ukončíme genocidu 18 milionů globálních chudých ročně?

Ať už se považujeme za liberály všeho druhu, moderní konzervativce, křesťanské či sociální demokraty, zkrátka pokud je pro nás klíčový člověk/jedinec a jeho život a svoboda, tak nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, co Thomas Pogge kritizuje ve svém textu.

V podstatě v něm vznáší obžalobu na bohaté země, jejich vlády, firmy a občany za to, že systematicky zaviňují smrt přibližně 18 milionů lidí v chudých rozvojových zemích. Přednáší argumenty a návrh řešení, jak by se tomu dalo zabránit, pokud by bohaté země přistoupily na podle něj realistické systémové změny, a proč by to bylo i pro ně dlouhodobě lepší.

Současný globální řád považuje z hlediska porušování práv globálně chudých za morálně špatný a neváhá sáhnout po analogiích s chováním fašistů, čínských komunistů atp. Ty se zdají na první pohled přehnané, ale pokud přistoupíme na jeho argumentaci, tak jsou dost možná na místě.

Zejména v tom smyslu, kdy uvádí, že zločiny kolonialismu nebo čínského skoku znamenaly sice desítky milionů obětí, ale byly to jednorázové záležitosti, které skončily, zatímco 18 milionů mrtvých ročně kvůli systémové chudobě jsou záležitostí neustálou a navíc reálně vyřešitelnou, jen k tomu není vůle. Cílem mého paperu* není ověřovat, zda čísla a z nich plynoucí předpoklady jsou fakticky správné, proto budu mít za to, že jsou.

Je-li tomu skutečně tak, jak Pogge tvrdí, pak se zdá logická i jeho argumentace v tom, proč by bohaté země měly na systémové změny přistoupit. Podle něj se jim totiž vyplatí, pokud se systémová chudoba odstraní jednou provždy, protože neustálé překonávání se několika jedinců k dobrovolné pomoci je nejen vyčerpávající, ale i nespravedlivé a navíc demotivující, protože víme, že kdybychom dali ještě víc, tak pomůžeme mnohonásobně více lidem, ale naopak vidíme, že někdo další nedává nic.

Z mého pohledu je zajímavé, zda by na dané institucionální reformy společnosti v bohatých zemích přistoupily. Dnes se patrně obecně předpokládá, že nikoliv, že jsou příliš sobecké, a že se nehodlají omezit. Osobně si to ale nemyslím. Autorova argumentace je velice kvalitní, a pokud by politici v bohatých zemích dokázali vysvětlit, že by to mohlo být bráno i jako splacení určitého dluhu za to, jak špatně se v době kolonialismu předchozí generace vůči rozvojovým zemím chovaly, a že je to zároveň i možnost, jak tyto problémy vyřešit dlouhodobě, pak by na to přistoupily snadněji.

A to asi i z hlediska lepšího řešení příčin masové migrace, protože pokud bychom odstranili systémové příčiny chudoby, a tedy i motivace k odchodu v chudých zemích, tak by nebylo nutné riskovat skrze masovou imigraci jak ztrátu vlastních kultur, tak nárůst extrémistických hnutí s tím související.

Obecně je pak zajímavé podívat se i na jednotlivé reformy, které Pogge navrhuje. V případě zajištění chudým zemím podíl z hodnoty surovin vytěžených z mořského dna či placení za externality se obávám, že by bylo problematické zajistit správné využití takto přerozdělených prostředků. Nicméně asi to není nemožné.

Poněkud mě ale zarazil návrh na globální minimální mzdu, ale z hlediska argumentace proti závodu až na dno, se to až tak nesmyslně nejeví. Osobně jsem ale k instituci minimální mzdy stále skeptický.

Naopak za velmi potřebné i pro obecný globální svobodný obchod považuji regulaci pracovních hodin a podmínek, protože to je jedna z mála věcí, u níž může být ospravedlnitelné, že bohaté země skrze vyšší cla dosud chrání své trhy.

Obecně je celní problematika dnes velice zajímavá i v kontextu amerických voleb, kdy se ukazuje, že navzdory dlouhodobému přesvědčení pravice minimálně od 80. let, že je potřeba co nejsvobodnější obchod, zvítězil v republikánských primárkách kandidát, který navrhuje velice ochranářská opatření. Levice má zase obrovské dilema, zda by skrze tato opatření měla více chránit relativně chudé ve svých zemích, nebo skutečně chudé v těch rozvojových.

Právě odstranění tarifů považuji za nejméně realistické opatření. Tedy až po možnosti, že by nebylo nutné platit rentu za používání duševního vlastnictví. To je navíc komplikované nejen politicky, ale obávám se, že i prakticky. A celkově je problém, jak těchto globálních opatření dosáhnout, aniž bychom ještě více nezvyšovali demokratický deficit, nebo jeho (globálním) odstraněním riskovali zničení svobody v bohatých zemích.

*Poznámka: Tento paper byl napsán jako kritická reflexe Poggeho argumentů v rámci kurzu Koncepty politické filozofie na Katedře politologie, Fakulty sociálních studií, Masarykovy univerzity. Poggeho text s názvem: „Uznávána i porušována mezinárodním právem: lidská práva globálních chudých,“ lze nalézt v publikaci Marka Hrubce a kol., nazvané Sociální kritika v éře globalizace.

Anglicky si můj text můžete přečíst zde.

Kdo je Marco Rubio a co prosazuje?

Je to právě tento umírněný a reformní konzervativec s jasnými hodnotami, kdo má nejen největší šanci sjednotit různé ideové proudy uvnitř republikánů a vyhrát primárky, ale následně taky porazit Hillary. Co byste o něm měli vědět?

Příběh

Jako 44letý floridský senátor je nejmladší ze zbylých kandidátů. Jeho rodiče byli kubánskými imigranty. Živili se jako barman a pokojská. Marcův příběh je příkladem amerického snu, kdy se syn chudých imigrantů díky svému nadání a úsilí dostal do nejvyšších pater americké politiky a nyní se možná stane i prezidentem.

Se svou ženou, s níž je ženatý již od studií, a kterou požádal o ruku na střeše Empire State Building, má 4 malé děti. Patří mezi kandidáty, kteří vlastní nejméně majetku, a své dluhy za studium splatil teprve nedávno. Má tedy docela pochopení pro to, jaký je život obyčejných amerických rodin.

Ti, kteří jej podceňují nebo považují za součást establishmentu, by se měli podívat, jak se stal senátorem. Vyzval tehdejšího favorita, republikánského guvernéra Floridy Charlieho Christa. V průzkumech proti němu začínal na 4 %, po roce již vedl, získal podporu Tea Party a jeho establishmentový konkurent se později rozhodl kandidovat jako nezávislý. I přesto jej i jejich demokratického konkurenta následně Marco drtivě porazil.

Už tehdy se začalo spekulovat, že se u republikánů rodí druhý Obama či chcete-li druhý Reagan či snad Kennedy. Ostatně legendární byl i jeho projev na CPAC 2012, kdy se nechal slyšet, že jakmile se stal senátorem a viděl všude kolem sebe ty respektované politiky, které dosud vídal jen v televizi, tak se sám sebe ptal, jak se tam mohl dostat. O 6 měsíců později se ale v té samé místnosti podíval kolem sebe a ptal se spíše na to – jak se tam mohli dostat oni.

I jeho svěží styl je ale v politice většinou výjimečný. Když se ještě předtím stal předsedou floridské sněmovny, tak ve svém projevu řekl všem kongresmanům, aby se podívali do svých stolů, kde mohli najít knihu s názvem: 100 inovativních nápadů pro budoucnost Floridy. Vtip byl v tom, že všechny její stránky byly prázdné a on je vyzval, aby je společně s obyčejnými Floriďany napsali. Knihu pak publikoval a řadu věcí z ní se mu podařilo prosadit.

Názory, ideje a program

Když se řekne americký republikán, tak si i díky médiím většina lidí představí šíleného radikála. Když si pak poslechne Trumpa nebo Cruze, tak se není čemu divit. Jenže Rubio je jiný. Ostatně je jen otázkou času, kdy si voliči všimnou, že na rozdíl od velkohubých či patetických projevů těm hodnotám skutečně věří.

Jsou to hodnoty rodiny, svobody, osobní odpovědnosti, svobodného podnikání, morálky, lidských práv, obyčejného člověka, sociální mobility, malého státu, decentralizace a debyrokratizace, nízkých a jednoduchých daní, ekonomického růstu, inovací a především optimistického pohledu na budoucnost.

Ekonomika

Zdůrazňuje, že je pro společnost důležité, aby měla funkční a úplné rodiny. Proto navrhuje jejich zvýhodnění skrze daňový bonus 2500 dolarů na dítě pro pracující rodiče, chce odstranit daňové znevýhodňování manželství a jako jediný z republikánů navrhuje nějaké (byť ne úplně dostatečné) řešení v oblasti placené mateřské, rodičovské, nemocenské atp.

Je proti zavádění daně z přidané hodnoty a chce snížit daně z příjmů fyzických osob i počet pásem na tři v rozmezí 15, 25 a 35 %. Dále zjednodušit daňové zákony, eliminovat daňové odpočty, zachovat je u charity a hypoték. Volá po rychlejších odpisech, eliminaci dvojího zdanění, zrušení daně z kapitálových zisků, dividend, úroků, majetku i dědictví.

Zastává se drobného podnikání, navrhuje snížit firemní daň na 25 % a mít stejnou sazbu pro všechny typy firem, odstranit zbytečné regulace, omezit moc regulátorů a posílit práva zaměstnanců vůči moci odborů. Dále chce snížit ceny energie tím, že se rozšíří její americká produkce zahrnující ropu, uhlí, zemní plyn i obnovitelné zdroje, a že se schválí výstavba ropovodu Keystone XL.

Je proti obchodu s emisními povolenkami, uhlíkové a energetické dani a dalším novým ekologickým regulacím. Nevěří, že za změny klimatu může lidská aktivita a vládní regulace podle něj nic nevyřeší, jen poškodí ekonomiku. Kritizuje vládní zachraňování bank i to, že regulace velké banky zvýhodňují, protože ty malé nestačí držet krok a mít vliv na vládu. Je pro audit FEDu.

Volá po inovacích, sdílené ekonomice, nekladení překážek novým konkurenčním firmám, jako je Uber či Airbnb. Je proti zavádění daně z online prodeje či z internetu. Je i pro otevření wi-fi služeb pro komerční poskytovatele a proti tzv. síťové neutralitě, která podle něj omezuje inovace a zvyšuje ceny pro uživatele. Je pro obnovu dopravní infrastruktury a předání autonomie v této věci jednotlivým státům.

Je pro zachování a reformu záchranné sociální sítě, postupného navyšování odchodu věku do důchodu, snížení benefitů pro vysoko-příjmové seniory a jejich posílení pro ty nízko-příjmové i pro osvobození pracujících seniorů od daní z práce. Je proti zvyšování minimální mzdy a proti zákonům o stejných platech pro ženy a muže.

Prosazuje škrty ve vládním utrácení, ústavní dodatek o vyrovnaném rozpočtu, trvalý zákaz tzv. porcování medvěda, snížení počtu vládních zaměstnanců či zrušení vládní podpory korporacím typu exportně-importní banky. Je pro dohody o volném obchodu TPP a TTIP.

Zahraniční a bezpečnostní politika

Dle jeho názoru je svět svobodnějším a bezpečnějším místem, pokud je to Amerika, kdo má nejsilnější a nejmodernější armádu na světě. Navrhuje tedy její řádné financování a modernizaci. Války se nemají podněcovat, ale má se jim předcházet. Ozývá se proti jakémukoliv narušování mezinárodních vod, vzdušného, vesmírného i kybernetického prostoru. Volá po větším tlaku na to, aby Čína umožnila skutečnou svobodu svým lidem.

Je proti Obamově změně přístupu ke kubánskému režimu. Považuje za nutné nepodceňovat hrozbu z KLDR, pracovat na likvidaci jejího jaderného arzenálu a podporovat tam lidská práva. Je proti odstranění sankcí na Irán a prosazuje jejich znovuzavedení. Zdůrazňuje důležitost i morální rozměr silného spojenectví a podpory Izraele, práva na jeho sebeobranu a usiluje o přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Chce zničit ISIS a sebrat mu jím okupované území. Amerika podle něj musí být v čele strategie na jeho zničení, vytvořit koalici s lokálními i dalšími spojenci, zvýšit počet amerických pozemních sil, rozšířit letecké nálety v Sýrii a Iráku, mít plán, jak se zbavit Assada, vycvičit proti němu i proti ISIS syrské rebely, vytvořit bezpečné zóny uvnitř Sýrie a pokud to bude nutné, tak vyzbrojit sunnitské kmeny a Kurdy. Taktéž chce chránit etnické a náboženské menšiny v regionu a bojovat i na poli propagandy.

Volá po posílení možností tajných služeb, hlasoval pro rozšíření Patriot Actu, je pro odposlechy, pro posílání teroristů do Guantanáma, pro pozdržení přijímání nových uprchlíků z Iráku a Sýrie, dokud nebude zaveden efektivní způsob, jak filtrovat teroristy. S Ruskem odmítá v Sýrii spolupracovat, dokud se nezřekne své podpory Assadovi. Invaze do Iráku podle něj nebyla chyba, protože panovalo přesvědčení, že režim disponuje zbraněmi hromadného ničení.

Putina označuje za gangstera, a chce bránit a obnovit suverenitu Ukrajiny, zvrátit ruskou anexi Krymu, pomoci Ukrajině získat zpět kontrolu nad její východní částí, poskytnout Kyjevu vojenskou pomoc, rozšířit ruské sankce a snížit ukrajinskou ekonomickou závislost na Moskvě.

Rád by zvýšil kapacity NATO, umístil ve střední a východní Evropě americké jednotky a snížil její energetickou závislost na Rusku. Také chce oslabit ruskou propagandu a navázat lidská práva a větší ochranu tamních žurnalistů, disidentů a aktivistů na americko-ruské vztahy.

Je pro právo občanů držet zbraň a proti dalším restrikcím prosazovaným Obamou. Je přesvědčen, že to kriminálníky nijak neodradí a jen to omezí práva občanů dodržujících zákony. Volá po zlepšení péče o mentálně nemocné.

V oblasti imigrace chce nejdříve zajistit ochranu hranic dobudováním zdi, kamer a čidel na jižních hranicích, deportovat kriminální ilegální cizince, bojovat proti zaměstnávání ilegálních imigrantů a uznat angličtinu jako oficiální jazyk. Na druhé straně je pro zjednodušení legální imigrace, především talentovaných lidí.

Vzdělávání, zdravotní péče a kulturní otázky

Je pro svobodné vzdělávání, posílení role rodičů ve výběru školy, pro tzv. charterové a další inovativní typy škol, online i domácí vzdělávání, umožnění větší flexibility a autonomie pro jednotlivé státy, je proti tzv. Common Core, pro větší pomoc dětem z nízko-příjmových rodin i těm se zdravotním postižením.

Systém vyššího vzdělávání považuje za zastaralý, drahý, časově náročný a neflexibilní. Je pro sjednocení systému federálních půjček a pro navázání jejich splácení na příjem absolventů i pro větší podporu odborného a učňovského vzdělávání.

Je proti tzv. ObamaCare, chce ji nahradit tržně řízenou alternativou zaměřenou na spotřebitele, zvýšit její pokrytí a snížit ceny, a to skrze daňové odpočty na zdravotní pojištění, reformu regulací a zajištění přístupu ke zdravotní péči i pro lidi s předchozím zdravotním znevýhodněním.

Je proti legalizaci marihuany pro rekreační účely, pouze pro ty zdravotní, a volá po vynucení federálních zákonů ve státech, které ji legalizovaly. Studenti mají být vedeni k tomu, aby dokázali drogám odolat. Je proti manželství stejnopohlavních párů a redefinici by nechal na jednotlivých státech. Je skeptický k sociálním experimentům typu svěřování dětí homosexuálním pěstounům a podpořil zákaz homosexuálům sloužit v armádě.

Je pro ochranu nenarozeného lidského života již od jeho vzniku při početí a věří, že umělý potrat není přijatelný ani v případě znásilnění či incestu, hlasoval ale pouze pro zákaz po 20. týdnu. Vyzývá k hledání alternativních řešení, je pro zvrácení rozsudku Roe vs. Wade, pro zákony požadující jít nejdříve na ultrazvuk, proti financování potratů z veřejných prostředků i proti výzkumu kmenových buněk lidských embryí.

Slabiny a negativa

Rubio je politik, ne spasitel, a proto není dokonalý. Kromě toho, že je mladý, a že má zkušenosti jen o něco větší, než měl tehdy Obama, a snahy najít, že měl nějaké milenky, jsou tu i kauzy z minulosti. Ať už je to tehdejší problém se stranickou kreditkou, financováním kampaně či vlastního bydlení. Ideální nejsou ani jeho významní sponzoři typu Goldman Sachs či Koch Industries.

Po velkém úspěchu při získání třetího místa v Iowě měl nakročeno k tomu, že v New Hampshire skončí druhý, a následně by bylo jasno o tom, kdo z rozumných republikánů bude hlavním favoritem proti Trumpovi. To mu bohužel v tehdejší debatě překazil Chris Christie a Rubio tam skončil až na pátém místě. Svůj dosud nejslabší debatní výkon ale naštěstí napravil v poslední debatě před primárkami v Jižní Karolíně.

Nutno ale říct, že v řadě věcí má na nás Evropany až příliš konzervativní názory a osobně bych považoval za ideálnější, kdyby v řadě z nich zaujal středovější postoje. Navíc je otázkou, zda by jeho reformy nepomohly daleko více bohatým a nízkopříjmovým než střední třídě. Sice by podle analýzy Tax Foundation způsobily z dlouhodobého hlediska až 15% ekonomický růst, ale zároveň s tím i velký rozpočtový deficit.

Proč jsem si na něj vsadil?

Marco je ztělesněním amerického snu, jeho projevy jsou autentické, optimistické a inspirativní. Ano, je mladý a bylo by lepší, kdyby měl více zkušeností, ale jeho konkurence není tak dobrá jako on. Kasich je rozumný, ale v primárkách bude mít těžké získat hlasy evangelikálů nebo Tea Party.

Jako bývalý guvernér je Jeb Bush zkušenější, ale v debatách je naprosto nepřesvědčivý, bez energie, bez charismatu. Zatím má jen nejvíce sponzorů a jak psal David Brooks, byl by dobrým kandidátem, kdyby kandidoval v roce 1956. Trump je mocichtivý extrémista a je jen otázkou času, kdy mu jeho předstírané konzervativní hodnoty přestanou republikáni věřit.

Cruz je na tom docela podobně. Jeho mladické ambice dominovat světu, neférové vedení kampaně, manželka pracující pro Goldman Sachs či snad jeho elitní školy napovídají, že není ten anti-establishmentový svatoušek, jakého v něm někteří chtějí vidět.

Hillary je lhářka, kterou vyšetřuje FBI, a o tom, že ji v Iowě na – rozdíl od New Hampshire – jen těsně neporazil samozvaný socialista, jenž své líbánky strávil v Sovětském svazu, musel rozhodnout hod mincí. Aspoň všechny hody vyhrála a Bernieho příznivci se mohou utvrdit v tom, že jediný důvod, proč by u demokratů získala nominaci ona, je ten, že peníze (a superdelegáti) jsou na její straně.

Rubia mnozí podceňují, ale je velice pravděpodobné, že prezidentem bude právě on. Pokud ne už od příštího roku, tak jednou určitě ano. A jestli bude schopen reflektovat, že ne vše, co navrhuje, slouží hodnotám, které prosazuje, tak možná i jedním z nejlepších, jakého Američani a s nimi i zbytek světa měl kdy možnost poznat.

Souviející články:

 

Paříž 2015 – co s tím?

Všichni jsme čekali, že to přijde. Báli jsme se, že to bude na více místech najednou, dnes můžeme být rádi, že tentokrát to bylo pouze v Paříži. Je to strašné, nemělo se to stát, a všichni teď cítíme solidaritu s Francií a blízkými obětí. Je to blízko a mohli jsme to být my nebo někdo z našich známých.

Taktéž má skoro každý potřebu se k tomu vyjádřit, a neubráním se jí ani já a to, co napíšu, se asi mnoha lidem nebude líbit:

1) Není to pouze útok na Francii, na Evropu nebo na Západ, je to útok na celé lidstvo.

2) Svět si už nadále nemůže dovolit mít v Bílém domě slabé vůdce typu Obamy, Clintonové či Kerryho.

3) Všechny země světa, především ty západní, ale i naši spojenci na Blízkém východě, i Rusko, ostatně mohla by se zapojit i Čína a Indie, se musí spojit a konečně zničit IS jednou provždy.

4) Evropa si musí začít chránit vnější hranice i vnitřní bezpečnost (nesmíme dopustit, aby nám tu nadále volně běhali lidé, které bezpečnostní složky důvodně podezřívají z napojení na teroristy); pokud nebudeme schopni dělat to jednotně, tak si to budou muset začít dělat jednotlivé státy samy, bohužel.

5) Evropa ale musí zůstat Evropou, nesmíme dopustit, abychom na jeden radikální extremismus reagovali druhým radikálním extremismem – musíme se vyvarovat kolektivní viny, musíme rozlišovat.

6) Muslimy, které v Evropě již máme, nesmíme házet do jednoho pytle, ale naopak musíme ty, kteří chtějí žít s námi a v souladu s našimi zákony a hodnotami, přesvědčit, že jsou s námi na jedné lodi, že je neobětujeme honu na čarodějnice.

7) Ostatně, kdybychom to dopustili, tak bychom je pouze nahnali do náruče extrémistů, a to skutečně není v našem zájmu. Raději sledujme hashtag #‎NotInMyName‬.

8) Země, kde zatím výrazná muslimská menšina není (Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Pobaltí atp.), nesmí opomíjet ani fakt, že pravděpodobnost teroristických útoků extrémních islamistů je menší v zemi, kde je méně muslimů, a proto se nemůžeme divit, pokud v těchto zemích budeme preferovat imigraci ne-muslimů, a pokud budeme přednostně přijímat uprchlíky spíše z řad křesťanů atp., nebo že lidé u nás budou chtít návrat hraničních kontrol se severozápadními zeměmi Evropy, bohužel.

9) Zároveň ale nesmíme zapomínat na to, že máme internet, a že první islamistický extrémista může být klidně nějaký naštvaný rodilý Čech, protože našim nepřítelem není náboženství nebo etnikum, ale zvrácená ideologie, která to náboženství zneužívá, aby mohla vraždit a ničit naši civilizaci.

10) Co se týká uprchlíků, tak je ostudné, jak se k této situaci staví náš prezident a velká část veřejnosti, naše země může a měla by přijmout daleko více lidí; ale jak už jsem psal, musíme mít právo si vybírat a česká vláda má zodpovědnost ty lidi prověřovat.

11) Není na místě zesměšňovat obavy místních lidí, že mezi uprchlíky mohou být skrytí bojovníci islámského státu; ale tito lidé si musí uvědomit i to, že právě před takovými psychopaty většina uprchlíků utíká, a je naší morální povinností jim pomoci.

12) Zároveň s tím je nepřijatelné, abychom v Evropě dopustili nesmyslné mechanismy typu přerozdělovacích kvót, které může chtít vynucovat jen někdo, kdo si přeje rozpad Evropské unie nebo nástup fašistických extrémistů do vedení členských států; je to nejen politicky naprosto neprozíravé, nejen porušení suverenity členských států, ale je to nesmysl i vůči uprchlíkům a i z hlediska praktického vynucení toho, aby zůstávali tam, kde je někdo pošle.

13) Taktéž musíme důsledně rozlišovat mezi uprchlíky a ekonomickými imigranty; uvědomit si, že ti první se do svých zemí budou moci vrátit, např. až v Bílém domě bude sedět někdo schopný a dokáže společně s ostatními zlo v jejich zemích porazit.

14) Naše země se nemohou uzavírat ani vůči ekonomické imigraci, ale musíme trvat na tom, aby integrace nově příchozích do našich společností proběhla skutečně tak, že se ti lidé budou chtít stát jedněmi z nás, že přijmou naši kulturu, náš jazyk, že budou respektovat naše zákony.

15) Nesmíme dopustit, aby se integrace nepovedla, aby vznikla ghetta a chudí a kulturně vykořenění lidé, které pak snadno rekrutují teroristé; to ale znamená, že i my se k těm imigrantům, kteří u nás chtějí poklidně žít (ale mají třeba jinou barvu kůže nebo vyznání) budeme chovat tak, abychom je do náruče teroristů nenahnali.

16) Na západě bychom se taky měli zamyslet nad tím, jak dneska fungujeme, že i my sami často nemáme pevné hodnoty, že naše společnosti jsou rozbité, že v našich myslích a představách (ať už ve filmech, seriálech, knihách či počítačových hrách) často žijeme v tom, co pak vídáme v Paříži, New Yorku, Londýně, Madridu či v Norsku.

17) Řešením islamistického teroru nebo chudoby méně rozvinutých zemí není ani to, že celý blízký východ a Afriku nastěhujeme do Evropy, Ruska či Ameriky; řešení musíme hledat především tam – poskytovat skutečnou rozvojovou nebo i vojenskou pomoc, a taky přestat chránit bohaté ekonomiky pomocí dovozních cel, dotací a podobných nesmyslů, které jen brání tomu, aby se lidé po celém světě mohli vymanit ze systémové chudoby.

18) Kromě hrozby terorismu islámského státu a dalších extrémistů a kromě hrozby narůstajícího hnědého fašisticko-náckovského extremismu u nás se musíme mít na pozoru i před těmi, kteří první hrozbu podceňují, ale i před tím, abychom se ve jménu boje proti teroru nevzdali našich svobod a soukromí tam, kde to není nutné.

Jsme ve válce, kterou musíme vyhrát, a našim nepřítelem nejsou jen teroristé, ale i náš vlastní strach.