Kdy ukončíme genocidu 18 milionů globálních chudých ročně?

Ať už se považujeme za liberály všeho druhu, moderní konzervativce, křesťanské či sociální demokraty, zkrátka pokud je pro nás klíčový člověk/jedinec a jeho život a svoboda, tak nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, co Thomas Pogge kritizuje ve svém textu.

V podstatě v něm vznáší obžalobu na bohaté země, jejich vlády, firmy a občany za to, že systematicky zaviňují smrt přibližně 18 milionů lidí v chudých rozvojových zemích. Přednáší argumenty a návrh řešení, jak by se tomu dalo zabránit, pokud by bohaté země přistoupily na podle něj realistické systémové změny, a proč by to bylo i pro ně dlouhodobě lepší.

Současný globální řád považuje z hlediska porušování práv globálně chudých za morálně špatný a neváhá sáhnout po analogiích s chováním fašistů, čínských komunistů atp. Ty se zdají na první pohled přehnané, ale pokud přistoupíme na jeho argumentaci, tak jsou dost možná na místě.

Zejména v tom smyslu, kdy uvádí, že zločiny kolonialismu nebo čínského skoku znamenaly sice desítky milionů obětí, ale byly to jednorázové záležitosti, které skončily, zatímco 18 milionů mrtvých ročně kvůli systémové chudobě jsou záležitostí neustálou a navíc reálně vyřešitelnou, jen k tomu není vůle. Cílem mého paperu* není ověřovat, zda čísla a z nich plynoucí předpoklady jsou fakticky správné, proto budu mít za to, že jsou.

Je-li tomu skutečně tak, jak Pogge tvrdí, pak se zdá logická i jeho argumentace v tom, proč by bohaté země měly na systémové změny přistoupit. Podle něj se jim totiž vyplatí, pokud se systémová chudoba odstraní jednou provždy, protože neustálé překonávání se několika jedinců k dobrovolné pomoci je nejen vyčerpávající, ale i nespravedlivé a navíc demotivující, protože víme, že kdybychom dali ještě víc, tak pomůžeme mnohonásobně více lidem, ale naopak vidíme, že někdo další nedává nic.

Z mého pohledu je zajímavé, zda by na dané institucionální reformy společnosti v bohatých zemích přistoupily. Dnes se patrně obecně předpokládá, že nikoliv, že jsou příliš sobecké, a že se nehodlají omezit. Osobně si to ale nemyslím. Autorova argumentace je velice kvalitní, a pokud by politici v bohatých zemích dokázali vysvětlit, že by to mohlo být bráno i jako splacení určitého dluhu za to, jak špatně se v době kolonialismu předchozí generace vůči rozvojovým zemím chovaly, a že je to zároveň i možnost, jak tyto problémy vyřešit dlouhodobě, pak by na to přistoupily snadněji.

A to asi i z hlediska lepšího řešení příčin masové migrace, protože pokud bychom odstranili systémové příčiny chudoby, a tedy i motivace k odchodu v chudých zemích, tak by nebylo nutné riskovat skrze masovou imigraci jak ztrátu vlastních kultur, tak nárůst extrémistických hnutí s tím související.

Obecně je pak zajímavé podívat se i na jednotlivé reformy, které Pogge navrhuje. V případě zajištění chudým zemím podíl z hodnoty surovin vytěžených z mořského dna či placení za externality se obávám, že by bylo problematické zajistit správné využití takto přerozdělených prostředků. Nicméně asi to není nemožné.

Poněkud mě ale zarazil návrh na globální minimální mzdu, ale z hlediska argumentace proti závodu až na dno, se to až tak nesmyslně nejeví. Osobně jsem ale k instituci minimální mzdy stále skeptický.

Naopak za velmi potřebné i pro obecný globální svobodný obchod považuji regulaci pracovních hodin a podmínek, protože to je jedna z mála věcí, u níž může být ospravedlnitelné, že bohaté země skrze vyšší cla dosud chrání své trhy.

Obecně je celní problematika dnes velice zajímavá i v kontextu amerických voleb, kdy se ukazuje, že navzdory dlouhodobému přesvědčení pravice minimálně od 80. let, že je potřeba co nejsvobodnější obchod, zvítězil v republikánských primárkách kandidát, který navrhuje velice ochranářská opatření. Levice má zase obrovské dilema, zda by skrze tato opatření měla více chránit relativně chudé ve svých zemích, nebo skutečně chudé v těch rozvojových.

Právě odstranění tarifů považuji za nejméně realistické opatření. Tedy až po možnosti, že by nebylo nutné platit rentu za používání duševního vlastnictví. To je navíc komplikované nejen politicky, ale obávám se, že i prakticky. A celkově je problém, jak těchto globálních opatření dosáhnout, aniž bychom ještě více nezvyšovali demokratický deficit, nebo jeho (globálním) odstraněním riskovali zničení svobody v bohatých zemích.

*Poznámka: Tento paper byl napsán jako kritická reflexe Poggeho argumentů v rámci kurzu Koncepty politické filozofie na Katedře politologie, Fakulty sociálních studií, Masarykovy univerzity. Poggeho text s názvem: „Uznávána i porušována mezinárodním právem: lidská práva globálních chudých,“ lze nalézt v publikaci Marka Hrubce a kol., nazvané Sociální kritika v éře globalizace.

Anglicky si můj text můžete přečíst zde.

Český sen

„Mám sen, že jednoho dne si tento národ uvědomí, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že nikdo nemá právo povyšovat se nad druhého, chtít zvláštní privilegia nebo se vymlouvat na údajná privilegia jiných.

Mám sen o zemi, kde každý občan bude vnitřně svobodný, politicky vzdělaný, hrdý na svou osobní odpovědnost a vědom si svého morálního závazku vůči druhým – i těm zemřelým či dosud nenarozeným. Mám sen o národu, který je zdravě sebevědomý, má úctu k národům druhým i k sobě navzájem.

Mám sen o zemi, kde by dělník, řemeslník, zemědělec, učitel, živnostník, podnikatel, zaměstnanec v soukromém i veřejném sektoru, politik i velkokapitalista žili ve vzájemném respektu, snažili se o všeobecný prospěch, dělali svoji mravenčí práci a tvrdě pracovali každý na svém vlastním životním poslání. Mám sen o zemi, která by z celého světa byla tím nejlepším místem k životu. O zemi, kde by byl domov můj.“

I tak nějak by mohl začínat náš český sen. Svobodná země uprostřed vzdělané Evropy. Země, která mezi prvními započala boj za náboženskou svobodu. Která jindy zůstávala osamocena jako jediná demokracie v okolí. Která nejrychleji ze svých sousedů provedla transformaci ke svobodné ekonomice.

Země s bohatou historií, výjimečnými osobnostmi formátu sv. Václava, Karla IV., Husa, Jiřího z Poděbrad, Komenského, Palackého, Havlíčka, Masaryka či Havla. Země náboženské reformace, národního obrození, obnovené samostatnosti, pražského jara i sametové revoluce.

Země v srdci Evropy, jíž se vyhýbají přírodní katastrofy, pyšní se klimatem, jenž přináší jaro, léto, podzim i zimu. Která má nádhernou přírodu, čistou a pitnou vodu, kde nejsou války ani epidemie. Která leží v oblasti, jež je jednou z nejbohatších částí světa.

A zároveň země, jejíž lid je mírumilovný, umírněný a neokázalý. Kde jsou lidé vzdělaní, inteligentní, podnikaví a vynalézaví. U nichž panuje náboženská svobodomyslnost, zdravý skepticismus, důraz na vědu, rozum a reálná fakta. Lid, který má přirozený obdiv ke kultuře, umění, hudbě, literatuře a četbě. Národ demokratický, usilující o humánní společnost a lepší svět, lid se smyslem pro světoobčanství a myšlení ve velkém.

Lid, který se ve skutečnosti nespoléhá na stát, který si rád dělá věci po svém, který má velký smysl pro národní identitu a společnou věc. Pro nějž je důležitá jeho čeština, ale i řada nářečí a přirozených kulturních oblastí. Národ, pro nějž je klíčový jeho domov a soukromí. Národ s obrovským smyslem pro humor. Je to země, která má kvalitní a solidární zdravotní péči, hustou dopravní infrastrukturu, která jejím lidem umožňuje bydlet i mimo velká města. Země s nadprůměrnou vnitřní i vnější bezpečností.

Je to společnost, která má jednu z nejmenších socio-ekonomických nerovností mezi lidmi, která je zároveň etnicky, jazykově i kulturně homogenní. Kde je nízká nezaměstnanost, slušná životní úroveň i mezilidská solidarita. Společnost, která si zřizuje stát, jenž nemá pouze právní či bezpečnostní funkci, ale i tu sociální, výchovnou, kulturní a ekologickou. A to vše s poměrně vysokou politickou i mediální svobodou.

To je všechno krásné. Jenže máme malý problém. Sice jsme a umíme být takoví, jak jsem nás popsal výše, ale bohužel jsme a umíme být i poněkud jiní.

Jsme také země, která se dosud nedokázala vyrovnat se svou minulostí. Jejíž lid zvrhl úsilí o náboženskou svobodu do bratrovražedného boje. Který svého času nebyl schopen zvolit si vlastního českého krále. Který náboženskou svobodomyslnost přetavil do náboženské nenávisti. Který si nebyl schopen udržet těžce budovanou demokracii ani se za svou zemi postavit a bojovat v tu nejtěžší chvíli.

Jsme národ, který násilně vyhnal třetinu vlastního obyvatelstva, která u nás na naše pozvání několik staletí většinou poklidně žila. Země, která si byla schopna v podobě komunistů zvolit vlastní katy a toto zlo následně nebyla ochotna ani pojmenovat. Která nebyla schopna dohlédnout na to, aby to, co bylo již jednou ukradeno, nebylo nakradeno znovu, nebo bylo alespoň bez řečí vráceno.

Jsme také společnost, v níž panuje obrovská politická nevzdělanost a apatie, v níž zoufale chybí občanská participace, která si raději stěžuje, než aby něco skutečně řešila. V níž vládne mezilidská nedůvěra, kde máme rozpadané a nefunkční rodiny, kde se rozvíjí podvodné či nemorální typy podnikání. Kde panuje blbá nálada, nevíra, negativismus a pesimismus. Kde žijeme v mravní a duchovní bídě. Kde jsou lidé povrchní, bulvární, vnitřně nesvobodní, navzájem nezodpovědní, hodnotově vykořenění, verbálně zhrubělí, pověrčiví a místy až asociální.

Jsme země, jejíž lid je schopen zneužívat vlastní sociální systém, veřejné finance a dotace. Kde se lidé neštítí korumpovat a kde je problém obejít se bez klientelismu. Která si drží auru zkorumpované státní správy a samosprávy, alibistickou víru ve zlé a „všechny stejné“ politiky, jimž však paradoxně přisuzuje až nadlidské schopnosti a až náboženskou roli osobních spasitelů.

Země, která funguje draze a neefektivně, zbytečně utrácí a zadlužuje se. Kde dosud pořádně nefunguje vláda práva, kde se úředníci neumějí chovat k občanům a prodavači k zákazníkům. Kde kolabuje důchodový systém, kde není vůle se vzájemným respektem řešit problémy s romskou menšinou. Kde si lidé opakovaně volí špatné politické elity, kde jsou předražené, rozbité a nedodělané silnice, přebytečná byrokracie, nesmyslné zákony, zbytečně komplikovaný daňový systém i vysoké daně a odvody.

Kde panuje mentalita oběti, přílišný formalismus v mezilidských vztazích. Kde je podlomena víra v národní pospolitost, kde se potřebujeme nesmyslně vymezovat proti národům jiným, kde v myslích je přítomná přízemní provinčnost. Kde je minimální úcta k důstojnosti jedince, k osobnímu i veřejnému majetku. Kde je v hlavách lidí stále přítomná autocenzura, nízká míra opravdovosti a schopnosti projevovat skutečné city, emoce a pocity. Kde jsou obrovské předsudky, stereotypy a nízká verbální tolerance odlišností. Kde je cynismus hraničící až se smějící se bestiálností.

Kde se neslaví svátky, je málo dobrovolníků a osobní iniciativy. Kde chybí úcta k vojákům, policistům či učitelům. Kde je finanční negramotnost, zadluženost, přesvědčení, že se lze a je žádoucí živit se podvody a nemorálně. Kde je převrácený hodnotový žebříček, kde za normální je považováno to, co normální není. Kde zbytečně podléháme dekadenci, pomlouvání, plytké zábavě. Kde stále neumíme diskutovat s respektem k druhému, kde se na sebe navzájem mračíme. Kde jsme schopni si za prezidenta zvolit Zemana a za spasitele Babiše.

Potřebujeme nový národní program

Úloha první republiky byla zřejmá. Hodnoty jako národní sebeurčení, politická svoboda, demokracie či humanita. Měla však úlohu ještě jednu, kterou ale nedokázala naplnit. Úlohu mnohonárodnostního demokratického státu uprostřed Evropy. Možná i s potenciálem být druhým Švýcarskem. Teď jsme však jinou zemí a musíme hledat nový úkol.

Dost možná by se napříč společností dalo shodnout na tom, že máme být zemí vyspělou, kulturní, vzdělanou, svobodnou, demokratickou, v níž není bráněno volnému trhu, ale zároveň existuje i silná mezilidská solidarita. To by ale muselo zvítězit to lepší v nás. Což není nemožné, ale je to o oné masarykovské mravenčí práci každého jednotlivce.

Sen o obyčejném českém člověku

Hrdost na vlastní schopnosti, úsilí o jejich zlepšování, kvalitní rodinný život třeba v domku na předměstí, maloměstě či na venkově. Být strážcem morálních hodnot, zdravého rozumu a přirozenosti. To vše ve svobodomyslném a tolerantním duchu. Hrdost na vlastní soběstačnost, schopnost obejít se bez státní pomoci, živení se v malé či střední a rodinné firmě, naplňující a smysluplné zaměstnání v soukromém či veřejném sektoru.

Sen o vzdělané (vyšší) střední třídě

To možná některým nestačí a radši by žili v centru většího města či v rezidenční čtvrti. Lidé, pro něž je důležitá inteligence, vzdělanost, světaznalost, zcestovalost a vysoká životní úroveň. Ale kteří jsou zároveň silně angažovaní, mají více času věnovat se politickým a občanským záležitostem i více peněz na podporu charitativních, dobročinných a jiných veřejně prospěšných projektů. Uvědomující si, že dostali větší dary a snažící se je využít při pomoci těm méně šťastným.

Sen o štědrém bohatém člověku

To je sen téměř americký. Narodit se do chudé rodiny, ale vlastní pílí se vypracovat nejvýše, jak jen to je možné. Stát se bohatým. Poskytovat ty nejlepší služby, zaměstnávat co nejvíce lidí, vytvářet skutečné hodnoty. A mít tak díky tomu všemu možnost stát se štědrým filantropem.

Sen o moudrém českém staříkovi

Nesmiřitelnost se smrtí, okupování supermarketů, vyhlížení malého důchodu, chození po doktorech, nespokojenost a zoufalá volba komunistů. Jenže jde to i jinak. Těšit se na stáří, pojmout jej jako svůj úkol. Taky se na něj finančně připravit – ať už dobrou výchovou dětí, schopností úspěšně investovat a spořit i dohlédnutím na to, aby stát neutrácel za nesmysly, a měl tak více peněz na penze v průběžném systému. Smrt brát pouze jako cestu do nového a dosud nepoznaného světa, věnovat svůj čas vnoučatům, udržovat se čiperný, chodit na procházky, na hory, cestovat, užívat si pobyt v lázních i návštěvy cukráren.

Sen o skutečných elitách

Ty nám dnes chybí nejvíce. Jsme národ, který je sice samostatný a soběstačný, jenže nejvíce jej vždy ovlivnily elity. Malá skupinka lidí, která prostě začala. Především dělat to, o čem byla přesvědčena, že je správné. Potřebujeme, aby si tuto svou roli uvědomili především politici, vědci, učitelé, podnikatelé, umělci, celebrity, novináři a inteligence obecně.

Sen o králi

A především by si svou roli měl uvědomit ten, kdo má tu čest být naším prezidentem. Je škoda, že nemůžeme mít vlastního českého krále. Slušelo by nám to víc. Být královstvím Čech, Moravy a Slezska. Dnes asi nezbývá nic jiného, než omezit prezidentovy pravomoci a příště volit někoho, kdo bude nadstranický, kdo bude více jako Havel, a méně jako Zeman.

Sen o celonárodní spolupráci

Těch snů by se dalo napsat několik. Sen o integrovaných Romech, lidových politicích, naší úloze v Evropě i ve světě. Důležitější však je, abychom nějaký sen vůbec měli. Aby se na něm dokázali shodnout všichni od kosmopolitních libertariánů až po nacionalistické komunisty. Přestože jedni jej budou chtít uskutečňovat více skrze občanskou společnost a svobodný trh, a druzí raději skrze stát.

Podstatné je, abychom si uvědomili, že je to naše země, že tady žijeme, máme odpovědnost vůči našim předkům i dětem a musíme dělat vše pro to, aby tato země byla tím nejlepším místem k životu.

Aby byla prosperující, sociální, humánní, vzdělaná, naše, umírněná, světová, vyspělá, svobodná a demokratická. A taky kulturní, zdravě sebevědomá, soběstačná, zdravá a ekologická, lidová, svobodomyslná, neformální, se smyslem pro humor, zdravým rozumem, přirozená a opravdová, morálně silná, tolerantní, altruistická, dobročinná a dobrovolnická, kreativní, šikovná a západní.

Taková, kde bude fungovat právní stát, v níž bude co největší ekonomická, osobní i náboženská svoboda. Jejíž správa bude efektivní a bez zbytečných regulací. Která se dokáže poučit z vlastní historie. Kde bude možné poctivě pracovat, a zároveň mít možnost relaxovat, věnovat se rodině, přátelům, vlastním koníčkům i osobnímu růstu. Kde budeme žít v plném duševním i fyzickém zdraví, mít kvalitní služby, kde si navzájem půjdeme příkladem. A kde i nadále budeme mít ty nejkrásnější ženy, nejlepší hokej, dobré a levné pivo i světovou hudbu.

Věřím, že náš národ není jen územně, etnicky či jazykově ohraničenou entitou, ale je to spíše duchovní těleso, určitý ideál, kterému má smysl věnovat úsilí, i kdyby se to znovu nepodařilo.

Inspirujme se tím nejlepším z celého světa. Chtějme mít lepší dálnice než Němci, lepší demokracii než Švýcaři, lepší parlament než Britové, větší ekonomickou svobodu než Novozélanďané, lepší občanskou společnost než Američané, lepší školství než Finové, pokročilejší elektronickou správu než Estonci, lepší zprostředkování zájmů než Rakušané, větší životní spokojenost než Dánové, menší míru korupce než Švédové, čistější životní prostředí než Norové, větší národní hrdost než Skotové či větší bezpečnost než Islanďané.

A překonávejme taky sami sebe. Chtějme mít ještě lepší hlavu státu, než byl Masaryk či Karel IV., ještě lepší hokejové úspěchy než zlatý hattrick a ještě lepší hudební skladatele než Smetanu. A především chtějme my sami být těmi nejlepšími lidmi, kteří v českém národě, kdy žili.

Dále čtěte:

Jaký volební systém pro sněmovní volby?

Text byl psán pro předmět POL402 Analýza české politiky

Shrnutí:

Vzhledem k délce vlastní analýzy shrnu studované texty jen krátce. Kubát kromě racionalizace parlamentního režimu navrhuje přejít na absolutně většinový dvoukolový systém s polouzavřeným druhým kolem po vzoru Francie. Výhody spatřuje v eliminaci nesystémové KSČM, avšak v možnosti menších středových stran uspět, pokud se dokážou spojit. Systém by pak mohl vést k bipartismu či alespoň bipolárnosti.

Navrátil argumentuje, že nepotřebujeme většinový systém, ale stačí mít ten stávající proporčnější. Navrhuje obrátit postup přerozdělování, což by pomohlo menším stranám, a argumentuje, že by to zároveň bylo výhodné i pro ty velké, protože koalice by pak disponovaly větším počtem hlasů. To dokládá na příkladu Topolánkovy vlády. Charvát jeho argumentaci podporuje a doplňuje o to, že problémy nestabilního vládnutí jsou spíše kulturně-historické, a že ani změna volebního systému by je nedokázala vyřešit.

Interpretace a kritická analýza:

Tak jako řada politologů a politiků se i já přikláním k tomu, že určitá reforma volebního systému do sněmovny je nutná. Ten současný považuji za nevyhovující z několika důvodu: a) nízká akceschopnost vlád – slabé většiny; b) neumožňuje pravidelné střídání levice a pravice i z důvodu přítomnosti nesystémové KSČM; c) vytváří potenciál pro vznik patových situací; d) generuje anonymní, osobnostně a hodnotově nevýrazné poslance; e) vládní program je nejasný, stejně tak odpovědnost při plnění předvolebních slibů; f) je mnoho propadlých hlasů; g) a ve skutečnosti není tak proporční, jak by mohl být a znevýhodňuje malé strany.

Možností, jak volební systém reformovat, se nabízí celá řada. Je na místě se ptát, jestli je pro Českou republiku vhodnější většinový nebo poměrný systém. Vzhledem k dlouhodobé existenci dominující socio-ekonomické cleavage a celkové homogenitě společnosti se zdá, že v tomto smyslu není důvod, abychom nemohli mít systém většinový.

Problém nastává tehdy, podíváme-li se na aktuální stranický systém. Stran, které lze do jisté míry považovat za relevantní, je v současnosti ve sněmovně 7. Připočteme-li senátní zelené, europarlamentní Svobodné, téměř europarlamentní Piráty a od TOP 09 se odštěpující STAN, tak se nezdá, že by většinový systém v tuto chvíli vedl k bipartismu. Nemluvě o turbulencích, které stranický systém v posledních letech prožívá.

Navíc ideově/politicky/stranicky se česká společnost až tak homogenní být nezdá. Konfliktních linií je více – západ/východ; zavedené/nové strany; více EU/méně EU atd. Ve středu máme strany konzervativní, liberální i populistické. Na pravici zase euroskeptické, eurorealistické i eurolidovecké. Levici zase rozštěpuje pro-západní a pro-východní křídlo. Zdá se, že v současnosti má existence několika stran smysl.

Nicméně abych se vrátil k volebním systémům a jejich vhodnosti pro Českou republiku, tak se pokusím uvést ty, o kterých lze uvažovat, a nastínit jejich případné výhody a nevýhody. Uvádím je v pořadí od nejvhodnějšího po nejméně vhodný.

1) Zproporčnění a úprava současného. Výhodou je zachování a zpřesnění poměrného s ohledem na roztříštěnost stranického systému. Navíc by nebylo nutné měnit ústavu. Neřeší ovšem nutnost sestavovat koalice, nesystémovou opozici atp.

2) Bonus pro vítěze a zvýhodnění malých stran. Mohl by být vhodný, ovšem problém je znečištění systému, inspirace v zemích jako Řecko či Itálie a paradoxně, pokud by Paroubek nesvrhl Topolánkovu vládu, a tento návrh by se prosadil, tak bychom od roku 2010 mohli mít vládu ČSSD a KSČM v čele s Paroubkem, protože TOP 09 i VV před volbami deklarovaly, že by do vlády s ČSSD nešly. Na druhou stranu je otázka, jaký by byl v takovém případě politický osud Zemana či Babiše.

3) Dvoukolový většinový uzavřený. Budeme-li částečně vycházet z toho, zda tento systém používaný v Senátu dokáže generovat jasné většiny, tak lze usuzovat, že by to možné být mohlo. Zároveň umožňuje parlamentní přežití menším (středovým) stranám nebo i jejich posílení v případě, že by si moc mezi sebou nezdravě rozdělily dvě největší strany. Nevýhodou je nutnost jít k volbám do sněmovny dvakrát po sobě a také potřeba nakreslit nové volební obvody, což by se neobešlo bez politických střetů či nutnosti hledat kompromisy, protože abych to uvedl na příkladu svého frýdecko-místeckého okresu, tak horizontální rozdělení jeho zbytku by mohlo pravici pomoci více než to vertikální.

4) Dvoukolový většinový polootevřený. Kubátův návrh se zdá být dobrý. Problém je v tom, že by pro menší strany nemusel být tak výhodný, jak předpokládá. Přestože podmínky by byly jiné, zkoušel jsem si na současném senátním složení analyzovat, kolik a jací kandidáti by se do druhého kola dostávali, bylo-li by omezeno jen 12,5% hranicí. Nejčastěji by do něj pronikli 3 nebo 4 kandidáti, následováni 2 a 5 (v počtech – 45; 24; 7 a 5). Tento systém by byl výhodný zřejmě jen pro sjednocenou pravici, protože tam, kde by postoupil kandidát KSČM, by sebral hlasy ČSSD. Komunisty by systém sice eliminoval, ale zároveň s tím i lidovce a liberální střed. K bipartismu by tedy vést mohl, ale nebyl by výhodný pro menší strany ani demokratickou levici, proto nemusí být prosaditelný.

5) Jednokolový většinový. Z hlediska vzniku jednobarevných a jasně programově vyhraněných vlád by mohl být dobrý. Problém je, že v naší politické kultuře by mohl být při neblahých zkušenostech s vládou jedné strany nebezpečný. Patrně by ale vedl i k tomu, že by do sněmovny nepustil liberálnější kandidáty ČSSD (protože v Praze by vyhrála pravice) a zároveň sociálnější kandidáty pravice (která by v levicových obvodech taky neuspěla). To vše by mohlo vést k obrovské ideové polarizaci dvou stran, přičemž by ve sněmovně patrně jen zřídka byly strany menší – středové. I v případě ČSSD by mohlo dojít k radikalizaci, protože KSČM by mohla být eliminována, ovšem její elektorát ne – takže by mohlo být více sociálních demokratů, jako je Zeman, a méně jako je Sobotka.

6)  Alternativní/australský. Není problém, že je to exotický prvek. Spíše v tom, že by asi nevedl k bipartismu a vznikání předvolebních koalic by v české politické kultuře nemuselo být samozřejmostí, pokud by menší strany měly silné osobnosti, jímž by mělo smysl dávat první preference.

7) Smíšený – jednokolový většinový + proporční. Výhodou je, že by nebylo nutné kreslit nové obvody. 81 poslanců by se volilo přímo (jednokolově) ve stávajících senátních obvodech. Dalších 81 poměrným, avšak přesnějším způsobem. Aby byl lichý počet, tak posledního poslance by volili Češi v zahraničí – a je otázkou, zda by v něm byl vhodnější poměrný či většinový. Nevýhodou je, že by vznikli poslanci dvou kategorií, neřešil by problém nejasných většin a KSČM by eliminoval jen částečně.

8) 4 pozitivní + 2 negativní hlasy. Janečkův návrh by řešil řadu problémů, ale další by přinesl. Nemluvě o jeho nevyzkoušenosti jinde. Nepovažuji pak v demokracii za vhodné udílet negativní hlasy, a vyloženě ostrakizovat některé strany.

9) Opozičně-smluvní varianta. Problém je v zásadě násilná likvidace malých stran z centra a neřeší problém KSČM. Naopak by jej mohl ještě zvýšit.

10) Odstranění vstupní klauzule. Nizozemský model je samozřejmě z hlediska proporcionality nejvhodnější. Při čs./českých zkušenostech je však nežádoucí, protože by mohl znemožňovat sestavit funkční vládu vůbec.

Jistě by se dalo přemýšlet i o dalších variantách, ať už návrzích prezidentů Havla či Zemana, zavedení celostátní kandidátky, systému jednoho přenosného hlasu atp. Domnívám se však, že tyto návrhy taktéž nejsou vhodné.

V současnosti tedy navrhuji: a) změnit počet poslanců na lichý; b) změnit způsob volby tak, aby zastoupení sněmovních stran bylo skutečně proporční (pravděpodobně snížením počtu volebních krajů a volbou vhodnější metody rozdělování hlasů); c) zvýšit počet udělovaných preferenčních hlasů, příp. i posílit jejich vliv na konečné pořadí; d) k tomu všemu přidat konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě, možná doplněné o ztížení možnosti jednotlivých poslanců přidávat k zákonům tzv. přílepky.

Toto pochopitelně neřeší problém nesystémové KSČM; neakceschopnost vlád a jejich slabé většiny; ani anonymitu a nevýraznost poslanců. Může to ale velkým stranám paradoxně zvýšit šance na koaliční většiny se stranami menšími; odstraní to riziko patové situace; přispěje to k lepší personalizaci voleb; zachová to poměrný způsob volby i sněmovní zastoupení menších stran. V případě znovusjednocení pravice a existence středových lidovců a vždy ještě jednoho liberálně-středového subjektu by pak náš stranický systém mohl fungovat jako něco, co by se možná dalo nazvat – systémem dvou a dvou půl-stran.

Pokud by však ani toto neřešilo další problémy – neakceschopnost vlád, nevznikání jasných a programově čitelných většin, nenavázání poslanců na voliče svého obvodu, pak bych se z dlouhodobého hlediska ve chvíli, kdy by pravicoví voliči opět začali volit primárně jednu stranu místo tří až čtyř, nebo až by se vytvořila jasnější aliance téměř bipolárního charakteru, klonil k tomu, že zde může být vhodný dvoukolový většinový systém s jednomandátovými obvody a uzavřeným druhým kolem.

Pokud by z dlouhodobého hlediska došlo k ustálení bipartismu, lze uvažovat i o vyřešení posledního problému – tedy nutnosti mít dvě kola pro sněmovní volby – a zavést systém pouze jednokolový. Zároveň se nedomnívám, že by bipartismus odstraňoval pluralitu ve společnosti, protože na příkladu USA lze vidět, že v rámci dvou hlavních stran existuje řada ideových křídel a na příkladu Velké Británie, že např. zelenou politiku si při vzniku zelené strany osvojily nejsilnější strany, a jejich požadavky tak možná byly prosazeny ještě lépe, než kdyby s nimi byli zelení v koalici.

Otázka pro diskuzi na seminář: Je sice pravda, že na severozápad od nás dokážou dobře fungovat i systémy poměrného zastoupení, kolik z nich však dokáže zároveň generovat ne-menšinové vlády či takové, které nejsou velkými koalicemi?