Archiv rubriky: Texty ze školy

Politický filozof a jeho život v reálném světě

Písemná příprava – Hume*

To, na co se v Humově textu primárně zaměřím, možná příliš nesouvisí s politickou filozofií jako takovou, ale spíše s životem politického filozofa (ačkoliv se za něj nemusí sám považovat nebo být považován jinými; ale z hlediska toho, že se tomuto předmětu daný člověk věnuje). Už na střední škole, když jsem si pročítal učebnici základů společenských věd, tak mě v části o filozofii zaujalo schéma, které činí jasné rozlišení mezi filozofickým a požitkářským životem. To ve mně vyvolalo velký nesouhlas, protože se mi nezdálo, že by v tom musel být tak propastný rozpor, aby si člověk musel zvolit pouze jedno. S přibývajícími zkušenostmi a znalostmi o světě a (svém) životě ale přicházejí také pochybnosti, zda to náhodou není pravdivější, než bych si přál.

Člověk může usilovat o harmonii, ale faktem dle mého je, že čím více se zabývá smyslovým potěšením a jinými světskými věcmi ve vnějším světě, tím méně je jeho mysl schopna se ponořit do filozofie, soustředit se na ni, a také k ní má méně příležitostí. Nemusí to být jen nižší věci, ale chce-li mít člověk rodinu, tak potřebuje kromě času a schopností obstát v reálném světě i poměrně dost prostředků, tedy často i práci, která mu brání věnovat se filozofické činnosti, a to asi i tehdy, pokud má to štěstí, že může působit na univerzitě. Humova věta, že „výhodnější s ohledem na štěstí je vášeň po studium než bohatství,“ není v tomto kontextu zcela pravdivá. Jistě, člověka s bádavou povahou bude činit šťastnějším, když se bude moci věnovat studiu či přemýšlení, než kdyby usiloval o majetkové bohatství, ale patrně bude nešťastný, pokud se bude bránit přirozené lidské potřebě mít rodinu. U zvlášť nadaných myslí, jako byla zřejmě i ta Humova, tomu ale může být třeba jinak, ostatně on sám děti ani ženu neměl.

Taky mě zaujalo jeho tvrzení, že lidé se rodí s lepším charakterem (stavbou mysli), ačkoliv je lze zlepšovat výchovou a návyky, nebo třeba i zabýváním se vědou či filozofií. Zajímavou diskuzí by jistě bylo i jeho přesvědčení o absolutnosti pravdy v určitých oblastech, ale naopak v případě (vnímání) lidské krásy či vkusu na mě působí spíše relativisticky, podobně jako v některých pasážích věnovaných smyslu či rozměru lidského života.

*Psáno 12.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo D. Huma – Skeptik.

Náboženská svoboda, tolerance a islám

Písemná příprava – Locke II*

Lockův Dopis o toleranci je text, který by v současnosti mohl být velmi užitečný v řadě muslimských zemí, případně i v evropských, v níž je početná muslimská menšina. Na str. 69‑70 se Locke zabývá tím, zda lidé mohou během bohoslužby dělat nezákonné věci a je toho názoru, že nikoliv. Na str. 82 pak řeší, že úředník/stát nemusí tolerovat církev, jejíž věřící by vstupem do ní věřili, že jsou najednou pod jurisdikcí jiného panovníka. Toto je zajímavé v souvislosti s umožňováním některých západoevropských zemí (mám dojem, že zrovna Lockovy vlasti), aby na jejich území platilo i právo šaría. Podobně může být z jeho pohledu oprávněné, pokud bude stát silně bojovat proti těm, co se doma prohlásili za stoupence tzv. islámského státu.

Dovedeno do důsledků ale mohou být tato jeho přesvědčení v rozporu s těmi jinými, která uvádí na str. 79, kdy tvrdí, že pokud by lidé byli nuceni jednat proti svému svědomí, aby dodrželi zákon, pak mají raději přijmout trest. To může být samozřejmě logické v případě muslimek nosících i přes státní zákaz burky ve Francii, nebo v případě křesťanů jednajících proti – z jejich pohledu – zvráceným zákonům např. v době komunistického režimu. Problém asi nastává tehdy, pokud je věřící přesvědčen, že např. žena není rovnoprávná bytost a jedná s ní jako se svým majetkem, a to navzdory zákonům, případně pokud věří, že ke spáse dojde tím, že se odpálí na náměstí plném lidí. Výhradu svědomí ale Locke řeší i dále z pohledu úředníka, který naopak nemůže jednat podle svého názoru, ale musí se řídit zákonem. Podobný spor se nedávno řešil i v USA v případě úřednice odmítající vyhovět zákonnému nároku stejnopohlavního páru.

Na str. 82 mě ale překvapil Lockův názor na (ne)toleranci ateismu, přestože jeho argumenty jsou k zamyšlení především při pohledu na proměnu současné americké společnosti. A zajímavé, podobně jako v minulém textu, bylo na str. 79 jeho vyjádření o tom, že stát je ustanoven jen pro ochranu vlastnictví, a nikoliv pro starost o duši jednotlivce. Toto, zároveň s názorem, že zákony nás mají chránit pouze před druhými, ne před sebou samými ze str. 60, je zajímavé v souvislosti s řadou dnešních liberálů, kteří používají podobné argumenty v případě zákazu hazardu v sociálně vyloučených lokalitách, zákazu kouření v restauracích, vyšších daní na výrobky z cukru atp.

*Psáno 5.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. Locka – Dopis o toleranci, s. 41-93.

Moc společnosti vs. autonomie jednotlivce

Moc, autorita, legitimita*

Foucaltovo pojetí moci ve smyslu nejen státního donucování, ale i v širším kontextu mezilidských vztahů a nestátních institucí, je poměrně zajímavé. Především s ohledem na to, jakými rozčarováními pravděpodobně prochází současná česká společnost, zejména ta část z ní, která zažila i předchozí režim. Zde jde především o kontrast osobní svobody ve vztahu k moci. Lidé sice vědí, že dnes jsou formálně svobodní a zřejmě již tuší, že v demokratické republice jim jejich politici nemají vládnout, ale sloužit, nicméně v běžném životě si zřejmě příliš svobodní nepřipadají.

Pokud chtějí mít důstojný život a uživit své rodiny, tak musejí každé ráno (a jestliže pracují na směny, tak třeba i v noci) do práce a tam mají svého šéfa (při současné struktuře české ekonomiky většinou i ti, co jsou sami šéfy). Po tom, co přijdou z práce, již nemají příliš energie a v kombinaci se špatnými návyky pouštějí televizi nebo internet, kde sledují různé pořady a zprávy. V těch ale vidí jen další lidi, kteří jsou ve společenské hierarchii výše než oni, mají více svobody, peněz, moci a vlivu, ať už jsou to celebrity, byznysmeni, politici, úředníci, policie nebo naopak nepotrestaní zločinci.

Do toho vidí, že řada z těchto lidí žije z velké části z jimi těžce vydělaných peněz, které platí skrze daně, jejichž výši mají jen malou šanci ovlivnit, ať už se jedná o úředníky a politiky, žijící z veřejných peněz, akademiky či umělce, žijící z dotací; nebo podnikatelé, žijící z marží, renty, někdo by řekl – z nadhodnoty, nebo hůř z veřejných zakázek či přímo podvodů.

Zde jsem se již trochu dotkl i toho, co Foucalt označuje jako pastýřskou moc, a co do velké míry souvisí s dnešním sociálním státem a jeho rozsáhlou administrativou a celkovým potenciálem ovlivňovat velkou řadu aspektů v životě jednotlivce, a tím nad ním vykonávat moc. Lidé sice mají možnost skrze parlament řadu věcí ovlivnit, i když dnes při zvýšeném vlivu i dalších institucí, jako jsou, jak zmiňuje Rosenvallon, regulatorní autority nebo ústavní soudy, je tato možnost společně s vlivem nadnárodních a nevládních struktur poměrně omezená.

Problém je zde ale v tom, že sice mohou demokraticky rozhodovat, ale pokud jsou (a třeba i velice často) v menšině, tak je nad jejich osobní autonomií vykonávána cizí moc, které se musejí podřídit. Proto může být ke zvážení, zda je z tohoto pohledu správné, aby stát zasahoval do oblastí, kde to nutné není. Aby politična a státních zásahů nebylo tam, kde lze věci řešit mimo stát, v občanské společnosti či na trhu. Uvedu-li to na extrémním příkladu, tak z logiky věci lze žít v komunistickém kibucu v rámci liberálního státu, ale naopak je problematické mít osobní svobodu (atp.) ve státě, který by byl spravován skrze totalitní formu komunistické ideologie.

To celé souvisí i s tím, o čem na str. 33 píše Lukes – tedy, zda A může prosadit něco, co je v zájmu B, přestože je to proti přání B. Dle mého není možné, aby se jen tak skrze stát (ať už demokraticky či jinak) rozhodlo o tom, že je něco v zájmu B, a tím se omezila jeho autonomie, a to především tehdy, pokud to není nezbytné.

Abych to uvedl na příkladu, tak považuji za problematické argumentovat pro zákaz kouření na veřejných (příp. veřejně přístupných) místech skrze argument o zlepšení zdraví kuřáků (B). Daleko vhodnější může být použití argumentů o ochraně svobody/zdraví/majetku nekuřáků (A), kteří jsou na těchto místech omezováni tím, co B provádí. Ten argument by tedy neměl být paternalistický, ale veskrze liberální. Pak se neomezuje autonomie B, ale provádí se zásah proti B, jehož chování omezuje autonomii A.

*Psáno 12.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Koncepty v moderní politické filosofii na FSS MU v Brně a reaguje na díla: 1) Foucault, Michel. „Subjekt a moc“, s. 195-226; 2) Lukes, Steven. Power: A Radical View, s. 9-25; 3) Rosanvallon, Pierre. Democratic Legitimacy. Impartiality, Reflexivity, Proximity, s. 1-14.