Archiv rubriky: Politologie

Nepotřebujeme něco víc než pouze kapitalistický sociální stát?

Férovost, rovnost, redistribuce*

Rawls se zde snaží hledat, jaká společnost je správná a spravedlivá, přičemž tvrdí, že ve třech z pěti konceptů, jimiž se zabývá, pro to nejsou naplněny všechny podmínky, zatímco tzv. property-owning demokracie a liberální socialismus je splňují. Zastává se především té první a vymezuje se vůči welfare-state kapitalismu, který na rozdíl od ní nerozptyluje vlastnictví kapitálu mezi všechny členy společnosti, a zároveň umožňuje malé skupince mít monopol téměř na vše.

O to důležitější je, že jsou v něm přirozeně znevýhodnění členové společnosti považováni za objekty naší charity a soucitu, místo aby se usilovalo o jejich pozdvižení do rovné pozice, z níž by už mohli zvládat vlastní věci a využívat všech příležitostí. Společnost by tedy všem měla zajistit určité prostředky, především vzdělání a určité schopnosti. Zde se nabízí otázka, na kolik se tento Rawlsův liberalismus již stává moderní sociální demokracií, případně na kolik se ona stala liberální i pod vlivem jeho ideových východisek.

I u něj je zajímavá úvaha o tom, že politický liberalismus je asi ze všech ostatních doktrín nejvíce v souladu s tím, pokud nějaká skupinka chce žít jiným způsobem života. Zde se ale dle mého nabízí potenciální konflikt např. v rámci argumentace ve věci zákazu svátečního/nedělního prodeje v supermarketech.

Na jedné straně společnost nemusí takovou regulaci zavádět, protože nikomu, kdo chce žít jinak, např. mít v neděli volno, v tom nijak nebrání to, že ostatní tento den tráví nakupováním. Na druhé straně z pohledu závoje nevědomosti a snahy jedince dívat se na to, co je výhodné pro všechny, pokud by se třeba narodili se schopnostmi být prodavačem, může být ospravedlnitelné, pokud takto bude společnost chránit právo zaměstnanců na to, aby svátky a neděle mohli trávit se svými rodinami, místo aby se argumentace vedla v rovině, že každý může změnit práci, a ignorovalo se, že prodavače bude někdo muset dělat i nadále.

Poměrně zajímavá mi přijde i jeho argumentace v tom, jaké zdanění by mělo být spravedlivé i s ohledem nejen na současnou, ale i na předchozí a budoucí generace. Chápu-li jej správně, pak jeho cílem je, aby každý člověk byl svobodný, a abychom všichni měli rovné šance tu svobodu zejména v dospělosti využívat. O to by nám zřejmě všem šlo pod závojem nevědomosti.

To ale znamená určité dilema v otázce zdanění, zejména v případě dědictví. Je jasné, že člověk, který se narodí do chudé rodiny, je oproti tomu z bohaté znevýhodněn, a proto by mohlo být v pořádku danit majetek, progresivně i příjmy a převod dědictví i v rodině, a tyto prostředky využít pro zajištění stejně kvalitního vzdělání pro všechny. To ale může být problém v rámci toho, že za závojem nevědomosti jsou i různé generace, a tam může být za spravedlivé považováno to, že lidé, kteří se snaží, tak činí i proto, aby se jejich děti měly lépe. Ostatně to by bylo i v souladu s tím, jakou důležitost funkci rodiny Rawls přikládá.

To vyvolává otázku, na kolik by liberální stát měl zvýhodňovat rodiny s dětmi. Osobně mi z jeho argumentace vyplývá, že je to naprosto legitimní s tím, že za oním závojem nevědomosti volíme taková politická opatření, která jsou výhodná nejen pro naši generaci, ale i s ohledem na všechny ty další.

V případě argumentů, že rodina musí splnit požadavek toho, aby zachovala reprodukci, lze pravděpodobně rozšířit státní podporu instituci manželství nejen na stejnopohlavní páry, ale jak v závorce naznačuje, i na ne-monogamní svazky. V budoucnu bude zřejmě zajímavé, pokud ústavní soudy budou toho názoru, že i proti vůli legislativy či veřejného mínění lze takto rozhodnout.

*Psáno 19.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Koncepty v moderní politické filosofii na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. Rawlse – Justice as Fairness: A Restatement, s. 135-168.

Politický filozof a jeho život v reálném světě

Písemná příprava – Hume*

To, na co se v Humově textu primárně zaměřím, možná příliš nesouvisí s politickou filozofií jako takovou, ale spíše s životem politického filozofa (ačkoliv se za něj nemusí sám považovat nebo být považován jinými; ale z hlediska toho, že se tomuto předmětu daný člověk věnuje). Už na střední škole, když jsem si pročítal učebnici základů společenských věd, tak mě v části o filozofii zaujalo schéma, které činí jasné rozlišení mezi filozofickým a požitkářským životem. To ve mně vyvolalo velký nesouhlas, protože se mi nezdálo, že by v tom musel být tak propastný rozpor, aby si člověk musel zvolit pouze jedno. S přibývajícími zkušenostmi a znalostmi o světě a (svém) životě ale přicházejí také pochybnosti, zda to náhodou není pravdivější, než bych si přál.

Člověk může usilovat o harmonii, ale faktem dle mého je, že čím více se zabývá smyslovým potěšením a jinými světskými věcmi ve vnějším světě, tím méně je jeho mysl schopna se ponořit do filozofie, soustředit se na ni, a také k ní má méně příležitostí. Nemusí to být jen nižší věci, ale chce-li mít člověk rodinu, tak potřebuje kromě času a schopností obstát v reálném světě i poměrně dost prostředků, tedy často i práci, která mu brání věnovat se filozofické činnosti, a to asi i tehdy, pokud má to štěstí, že může působit na univerzitě. Humova věta, že „výhodnější s ohledem na štěstí je vášeň po studium než bohatství,“ není v tomto kontextu zcela pravdivá. Jistě, člověka s bádavou povahou bude činit šťastnějším, když se bude moci věnovat studiu či přemýšlení, než kdyby usiloval o majetkové bohatství, ale patrně bude nešťastný, pokud se bude bránit přirozené lidské potřebě mít rodinu. U zvlášť nadaných myslí, jako byla zřejmě i ta Humova, tomu ale může být třeba jinak, ostatně on sám děti ani ženu neměl.

Taky mě zaujalo jeho tvrzení, že lidé se rodí s lepším charakterem (stavbou mysli), ačkoliv je lze zlepšovat výchovou a návyky, nebo třeba i zabýváním se vědou či filozofií. Zajímavou diskuzí by jistě bylo i jeho přesvědčení o absolutnosti pravdy v určitých oblastech, ale naopak v případě (vnímání) lidské krásy či vkusu na mě působí spíše relativisticky, podobně jako v některých pasážích věnovaných smyslu či rozměru lidského života.

*Psáno 12.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo D. Huma – Skeptik.

Náboženská svoboda, tolerance a islám

Písemná příprava – Locke II*

Lockův Dopis o toleranci je text, který by v současnosti mohl být velmi užitečný v řadě muslimských zemí, případně i v evropských, v níž je početná muslimská menšina. Na str. 69‑70 se Locke zabývá tím, zda lidé mohou během bohoslužby dělat nezákonné věci a je toho názoru, že nikoliv. Na str. 82 pak řeší, že úředník/stát nemusí tolerovat církev, jejíž věřící by vstupem do ní věřili, že jsou najednou pod jurisdikcí jiného panovníka. Toto je zajímavé v souvislosti s umožňováním některých západoevropských zemí (mám dojem, že zrovna Lockovy vlasti), aby na jejich území platilo i právo šaría. Podobně může být z jeho pohledu oprávněné, pokud bude stát silně bojovat proti těm, co se doma prohlásili za stoupence tzv. islámského státu.

Dovedeno do důsledků ale mohou být tato jeho přesvědčení v rozporu s těmi jinými, která uvádí na str. 79, kdy tvrdí, že pokud by lidé byli nuceni jednat proti svému svědomí, aby dodrželi zákon, pak mají raději přijmout trest. To může být samozřejmě logické v případě muslimek nosících i přes státní zákaz burky ve Francii, nebo v případě křesťanů jednajících proti – z jejich pohledu – zvráceným zákonům např. v době komunistického režimu. Problém asi nastává tehdy, pokud je věřící přesvědčen, že např. žena není rovnoprávná bytost a jedná s ní jako se svým majetkem, a to navzdory zákonům, případně pokud věří, že ke spáse dojde tím, že se odpálí na náměstí plném lidí. Výhradu svědomí ale Locke řeší i dále z pohledu úředníka, který naopak nemůže jednat podle svého názoru, ale musí se řídit zákonem. Podobný spor se nedávno řešil i v USA v případě úřednice odmítající vyhovět zákonnému nároku stejnopohlavního páru.

Na str. 82 mě ale překvapil Lockův názor na (ne)toleranci ateismu, přestože jeho argumenty jsou k zamyšlení především při pohledu na proměnu současné americké společnosti. A zajímavé, podobně jako v minulém textu, bylo na str. 79 jeho vyjádření o tom, že stát je ustanoven jen pro ochranu vlastnictví, a nikoliv pro starost o duši jednotlivce. Toto, zároveň s názorem, že zákony nás mají chránit pouze před druhými, ne před sebou samými ze str. 60, je zajímavé v souvislosti s řadou dnešních liberálů, kteří používají podobné argumenty v případě zákazu hazardu v sociálně vyloučených lokalitách, zákazu kouření v restauracích, vyšších daní na výrobky z cukru atp.

*Psáno 5.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. Locka – Dopis o toleranci, s. 41-93.