Je svobodný trh nejlepší recept na zajištění sociální spravedlnosti?

Svoboda, vlastnická práva a spravedlnost*

Tomasi kritizuje Rawlsův přístup ke spravedlnosti jako férovosti, protože podle něj omezuje ekonomické svobody a podlamuje osobní odpovědnost občanů i celkový ekonomický rozvoj společnosti, a tím dlouhodobě i zlepšení (absolutní) pozice nejméně zvýhodněných. Naproti tomu nabízí koncept nazvaný free market fairness. Režimy typu tržní demokracie pak považuje oproti té sociální za vznešenější, a taktéž nejvyvinutější formu liberalismu. Tvrdí ale, že o tom, který ideál je lepší, musí politický filozof rozhodnout nikoliv z praktického, ale z morálního hlediska.

Na Brennanově myšlenkovém experimentu se snaží dokázat, že pro chudé je z dlouhodobého hlediska lepší, pokud není ekonomický rozvoj brzděn přílišným státním přerozdělováním. Na materiální vylepšení z hlediska např. lepšího auta si nejnižší vrstvy dle mého sice mohou počkat v další generaci, ale v případě zajištění nadčasových věcí, může být snížení nerovností na místě už nyní.

Navíc si nejsem jistý, na kolik je Tomasiho argumentace přesvědčivá, protože i mezi zmíněnými extrémy může jistě existovat řada mírnějších verzí. Rawlse i sociální demokracii kritizuje jak na straně příliš progresivního zdanění příjmů i majetku, tak z hlediska míry přerozdělování i omezení ekonomických svobod. On i podobní autoři ale podle mě často opomíjejí, že by bylo možné mít téměř minimální nebo malý stát, a zároveň s tím mít sociálně spravedlivé zdanění. Zjednodušeně řečeno, stát levicový na vstupu, ale pravicový na výstupu. V praxi má k takovému blízko asi částečně Švýcarsko.

V jeho textu mi chybí pohled jeho tržní demokracie na regulaci monopolů, ochranu zaměstnanců a spotřebitelů, ale i regulaci měnového, bankovního či burzovního systému. Taktéž by se mohl více vyjádřit k férovosti zdanění v případě např. financování zdravotnictví převážně z daní z osobních příjmů z práce, ale už ne z těch pasivních/automatizovaných z kapitálu.

Je sice dobré, že se snaží přihlížet k tomu, co je jak ekonomicky, tak společensko-politicky reálné a přijatelné, ale mám pochybnosti, na kolik to z hlediska mezigenerační spravedlnosti reflektoval v případě své podpory benevolentní imigraci. Dalo by se jistě argumentovat, že vůči úsilí předků např. v evropských zemích, není férové, aby – ať už kvůli ekonomickému zisku či globální solidaritě – byly kulturně přeměněny domácí národy.

Zároveň obhajuje svobodnou volbu jednotlivců v rámci komercionalizované společnosti, nicméně podobně hodnotově relativisticky jako libertariánští autoři příliš nereflektuje, že tržní kapitalismus často způsobuje, že lze dobře vydělávat na lidské hlouposti, bulvárnosti, povrchnosti, a zároveň se jak pracovní, tak volný čas – a často spíše u těch nejméně zvýhodněných – využívá pro méně vznešené činnosti, přestože by někdy vhodné regulace mohly kvalitu jejich života zlepšit. To lze dobře vidět na příkladu vyššího zdanění prodeje alkoholu a následného přerozdělení na platy lékařů. Ekonomická svoboda se sice mírně omezí, ale není zcela omezena ta osobní.

Problematičtější to samozřejmě může být tam, kde demokratická většina donutí jedince, který na trhu těžce tvoří přidanou hodnotu, aby odevzdal třeba 70 % svého příjmu i na plat legislativy a administrativy, které neustále vymýšlejí, jak mu jeho tvrdou práci ještě ztížit. A to často v rovnostářské snaze zlepšit postavení i těch, kteří se nesnaží, přičemž se opomíjí, že bohatství, které společnost skrze státní donucení přerozděluje, musí na trhu nějak vzniknout.

Obecně mám dojem, že se „ne-klasicky“ liberální autoři snaží přijít na takovou míru regulace trhu a společnosti, která by nejen zachovala osobní odpovědnost a ekonomické svobody, ale zároveň eliminovala neférové výhody dané něčím jiným než poctivým individuálním úsilím. Rawls i Tomasi nám ukazují, že je to značně obtížné.

*Psáno 26.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Koncepty v moderní politické filosofii na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. Tomasiho – Free Market Fairness, kap. 8, s. 226–266.

Nepotřebujeme něco víc než pouze kapitalistický sociální stát?

Férovost, rovnost, redistribuce*

Rawls se zde snaží hledat, jaká společnost je správná a spravedlivá, přičemž tvrdí, že ve třech z pěti konceptů, jimiž se zabývá, pro to nejsou naplněny všechny podmínky, zatímco tzv. property-owning demokracie a liberální socialismus je splňují. Zastává se především té první a vymezuje se vůči welfare-state kapitalismu, který na rozdíl od ní nerozptyluje vlastnictví kapitálu mezi všechny členy společnosti, a zároveň umožňuje malé skupince mít monopol téměř na vše.

O to důležitější je, že jsou v něm přirozeně znevýhodnění členové společnosti považováni za objekty naší charity a soucitu, místo aby se usilovalo o jejich pozdvižení do rovné pozice, z níž by už mohli zvládat vlastní věci a využívat všech příležitostí. Společnost by tedy všem měla zajistit určité prostředky, především vzdělání a určité schopnosti. Zde se nabízí otázka, na kolik se tento Rawlsův liberalismus již stává moderní sociální demokracií, případně na kolik se ona stala liberální i pod vlivem jeho ideových východisek.

I u něj je zajímavá úvaha o tom, že politický liberalismus je asi ze všech ostatních doktrín nejvíce v souladu s tím, pokud nějaká skupinka chce žít jiným způsobem života. Zde se ale dle mého nabízí potenciální konflikt např. v rámci argumentace ve věci zákazu svátečního/nedělního prodeje v supermarketech.

Na jedné straně společnost nemusí takovou regulaci zavádět, protože nikomu, kdo chce žít jinak, např. mít v neděli volno, v tom nijak nebrání to, že ostatní tento den tráví nakupováním. Na druhé straně z pohledu závoje nevědomosti a snahy jedince dívat se na to, co je výhodné pro všechny, pokud by se třeba narodili se schopnostmi být prodavačem, může být ospravedlnitelné, pokud takto bude společnost chránit právo zaměstnanců na to, aby svátky a neděle mohli trávit se svými rodinami, místo aby se argumentace vedla v rovině, že každý může změnit práci, a ignorovalo se, že prodavače bude někdo muset dělat i nadále.

Poměrně zajímavá mi přijde i jeho argumentace v tom, jaké zdanění by mělo být spravedlivé i s ohledem nejen na současnou, ale i na předchozí a budoucí generace. Chápu-li jej správně, pak jeho cílem je, aby každý člověk byl svobodný, a abychom všichni měli rovné šance tu svobodu zejména v dospělosti využívat. O to by nám zřejmě všem šlo pod závojem nevědomosti.

To ale znamená určité dilema v otázce zdanění, zejména v případě dědictví. Je jasné, že člověk, který se narodí do chudé rodiny, je oproti tomu z bohaté znevýhodněn, a proto by mohlo být v pořádku danit majetek, progresivně i příjmy a převod dědictví i v rodině, a tyto prostředky využít pro zajištění stejně kvalitního vzdělání pro všechny. To ale může být problém v rámci toho, že za závojem nevědomosti jsou i různé generace, a tam může být za spravedlivé považováno to, že lidé, kteří se snaží, tak činí i proto, aby se jejich děti měly lépe. Ostatně to by bylo i v souladu s tím, jakou důležitost funkci rodiny Rawls přikládá.

To vyvolává otázku, na kolik by liberální stát měl zvýhodňovat rodiny s dětmi. Osobně mi z jeho argumentace vyplývá, že je to naprosto legitimní s tím, že za oním závojem nevědomosti volíme taková politická opatření, která jsou výhodná nejen pro naši generaci, ale i s ohledem na všechny ty další.

V případě argumentů, že rodina musí splnit požadavek toho, aby zachovala reprodukci, lze pravděpodobně rozšířit státní podporu instituci manželství nejen na stejnopohlavní páry, ale jak v závorce naznačuje, i na ne-monogamní svazky. V budoucnu bude zřejmě zajímavé, pokud ústavní soudy budou toho názoru, že i proti vůli legislativy či veřejného mínění lze takto rozhodnout.

*Psáno 19.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Koncepty v moderní politické filosofii na FSS MU v Brně a reaguje na dílo J. Rawlse – Justice as Fairness: A Restatement, s. 135-168.

Politický filozof a jeho život v reálném světě

Písemná příprava – Hume*

To, na co se v Humově textu primárně zaměřím, možná příliš nesouvisí s politickou filozofií jako takovou, ale spíše s životem politického filozofa (ačkoliv se za něj nemusí sám považovat nebo být považován jinými; ale z hlediska toho, že se tomuto předmětu daný člověk věnuje). Už na střední škole, když jsem si pročítal učebnici základů společenských věd, tak mě v části o filozofii zaujalo schéma, které činí jasné rozlišení mezi filozofickým a požitkářským životem. To ve mně vyvolalo velký nesouhlas, protože se mi nezdálo, že by v tom musel být tak propastný rozpor, aby si člověk musel zvolit pouze jedno. S přibývajícími zkušenostmi a znalostmi o světě a (svém) životě ale přicházejí také pochybnosti, zda to náhodou není pravdivější, než bych si přál.

Člověk může usilovat o harmonii, ale faktem dle mého je, že čím více se zabývá smyslovým potěšením a jinými světskými věcmi ve vnějším světě, tím méně je jeho mysl schopna se ponořit do filozofie, soustředit se na ni, a také k ní má méně příležitostí. Nemusí to být jen nižší věci, ale chce-li mít člověk rodinu, tak potřebuje kromě času a schopností obstát v reálném světě i poměrně dost prostředků, tedy často i práci, která mu brání věnovat se filozofické činnosti, a to asi i tehdy, pokud má to štěstí, že může působit na univerzitě. Humova věta, že „výhodnější s ohledem na štěstí je vášeň po studium než bohatství,“ není v tomto kontextu zcela pravdivá. Jistě, člověka s bádavou povahou bude činit šťastnějším, když se bude moci věnovat studiu či přemýšlení, než kdyby usiloval o majetkové bohatství, ale patrně bude nešťastný, pokud se bude bránit přirozené lidské potřebě mít rodinu. U zvlášť nadaných myslí, jako byla zřejmě i ta Humova, tomu ale může být třeba jinak, ostatně on sám děti ani ženu neměl.

Taky mě zaujalo jeho tvrzení, že lidé se rodí s lepším charakterem (stavbou mysli), ačkoliv je lze zlepšovat výchovou a návyky, nebo třeba i zabýváním se vědou či filozofií. Zajímavou diskuzí by jistě bylo i jeho přesvědčení o absolutnosti pravdy v určitých oblastech, ale naopak v případě (vnímání) lidské krásy či vkusu na mě působí spíše relativisticky, podobně jako v některých pasážích věnovaných smyslu či rozměru lidského života.

*Psáno 12.4.2016. Text vznikl jako písemná příprava v rámci kurzu Klasická britská politická filosofie na FSS MU v Brně a reaguje na dílo D. Huma – Skeptik.