Archiv rubriky: Česká politika

Premiérův projev ke stavu České republiky

Každý rok se ve Spojených státech koná projev prezidenta ke stavu Unie. V něm šéf vlády podává Američanům zprávu o tom, jak se zemi daří pod jeho vedením. Kromě povzbudivých hesel, v nichž připomíná ideje, na kterých byla jejich země postavena, představuje rovněž konkrétní plány a reálná čísla o tom, čeho v následujícím roce hodlá dosáhnout. Ostatním také dává za příklad ty občany, kteří během roku prokázali mimořádnou občanskou statečnost.
Jsem toho názoru, že podobnou událost bychom měli mít i v České republice. V první části článku se pokusím nastínit, jak by to mohlo vypadat u nás.
Jen si to představte. Premiér České republiky za mohutného potlesku vchází do místnosti, v níž jsou zákonodárci z obou parlamentních komor, členové vlády, premiérova manželka, významní občané z řad soudců, armády, kultury, podnikatelů atp. Během příchodu si s ostatními podává ruce, je jeden z nich, občan dočasně sloužící na nejmocnější volené pozici v zemi.
Ještě než začne mluvit, předá písemnou podobu své zprávy předsedovi senátu a poslanecké sněmovny. Ve chvíli, kdy řekne něco, s čím poslanci a senátoři v sále souhlasí, přeruší jej potlesk, v případě mimořádného souhlasu i ve stoje. Většinou se z lavic zvedají vládní zákonodárci, ale přibližně ve třetině případů se stává, že vstávají a aplaudují také ti opoziční. Často se děje také to, že u jednotlivých věcí v rámci jedné politické strany vstávají jen jednotlivci a všichni okolo nich sedí.
Potom, co premiér apeluje na vládní i opoziční zákonodárce, aby hlasovali pro důležité zákony, které se chystá v parlamentu prosadit, přichází z hlediska posilování morálky ve společnosti nejdůležitější část projevu. Předseda vlády uvádí příklad těch občanů, kteří udělali během roku pro zemi něco mimořádného, čím mohou být pro všechny ostatní vzorem. Jsou to obyčejní lidé a jsou v sále – a tedy i na obrazovkách milionů občanů – přítomni. Jako třeba paní ve věku sto dvou let, která čekala šest hodin ve frontě jen proto, aby mohla jít volit.
Ano, u nás bychom se tomu asi cynicky vysmáli. Asi i tomu, kdyby šéf vlády na konci svého projevu řekl – Bůh žehnej České republice. Považovali bychom to celé za patetickou hru emocí. Jsem ale toho názoru, že bychom to velice potřebovali. Částečně nám to vynahrazuje několikaminutový novoroční projev prezidenta či jeho každoroční předávání státních vyznamenání. To ale není ono.
V premiérově zprávě o stavu země by nemohly být pouze fráze, ale musely by tam být také konkrétní výsledky, čísla a plány. Pro vládu by to byla obrovská příležitost, jak si udržovat a zlepšovat vztahy s veřejností. A není pochyb o tom, že zrovna současné vládě by to více než prospělo. Přemýšlejme o tom.
A to nejlepší z Obamova letošního projevu?
Pro širší pochopení toho, jak uvažuje americký občan, jak vůbec uvažuje svobodný a demokratický člověk a hrdý patriot, přináším věty, které mě v tomto roce nejvíce zaujaly:
– „občané nečekají, že vláda vyřeší každý jejich problém“
– „nejlepší národ na planetě“
– „ne větší, ale chytřejší vláda“
– „Amerika jako magnet pro nová pracovní místa“
– „nejlepší produkty a nejlepší nápady“
– „můžeme to napravit společně“
– „self government“
– „můžeme mít každý rozdílná povolání, nosit odlišné uniformy a mít opačný názor, než člověk vedle nás, ale jako Američané všichni sdílíme ten stejný hrdý titul – jsme občané“
– „občané jako autoři příští skvělé kapitoly Spojených států“
A na závěr snad jen to, kdy před zraky celého světa v přímém přenosu děkoval své ženě – „Thank you, honey.“
Záznam projevu – http://www.c-span.org/SOTU/
Psáno pro BigBlogger na Lidovky.cz.

Proč volím Roithovou a nevolím ostatní?

Dalo by se to shrnout do jedné věty – protože jako jediná má na to, aby byla prezidentkou. Ale to nestačí. Kromě toho, že splňuje většinu předpokladů pro tuto funkci, by mohl být dobrým prezidentem i Karel Schwarzenberg – to by však musel kandidovat před pěti lety.
Prezident u nás je především symbolickou hlavou státu. V běžném povědomí občanů je, že by měl být tím nejlepším z nás (a obávám se, že i výmluvou, když jím není, tak se přece můžeme chovat hůře než on). Je to asi dáno tím, že jsme se stále nesmířili se skutečností, že hlavou našeho národa není král, ale jen nějaký prezident. Především to ale učíme naše děti – ostatně obraz prezidenta ve třídách není jen tak. Podvědomě tedy očekáváme, že náš prezident bude slušný člověk, schopný a zkušený politik, možná ten nejlepší a nejčistší politik.
Je taková Zuzana Roithová? A jsou takoví ostatní kandidáti? Zuzana Roithová v Evropském parlamentu trvale prosazuje zájmy spotřebitelů, od začátku se stavěla proti dohodě ACTA a ze své pozice se zastala také utlačovaných křesťanů v islámských zemích. Má zkušenosti z působení na ministerstvu, v senátu i ve vedení strany. Dokázala také něco mimo politiku – kromě toho, že je matka a manželka, působila jako lékařka a manažerka nemocnice. Její hodnoty jsou formovány okolo desatera, má vlastní názor a kromě – na poměry české politiky drobné chybičky, za kterou ihned nesla odpovědnost a omluvila se – není známo, že by se jí dalo z hlediska síly charakteru něco vytknout.
Ostatně, když někdo komentuje všechny kandidáty, těžko něco špatného hledá na ní. Sbírání podpisů i financování kampaně měla také na jedničku – nejméně chyb a veřejný transparentní účet s tím, že peníze jí mohou posílat pouze občané – odmítla sponzorování firmami, občanskými sdruženími nebo stranickou pokladnou. A tak, když už potřebujeme, aby nám něco vadilo, může to být to, že je moc slušná. Skutečně nám to v české politice tak vadí?
Každopádně, abych jen nechválil. Taky mám obavu, že Zuzana Roithová je v době, kdy z idealistických snů o Evropské unii všichni v Evropě střízlivíme, až příliš proevropská. Avšak na rozdíl od vrcholných evropských úředníků a politiků se u ní tolik neobávám, že by nebyla schopna věc vidět kriticky a skutečně zodpovědně za Českou republiku k Evropské unii přistupovat.
A proč ne ostatní kandidáty?
Proč ne Karla Schwarzenberga – řekl bych, že tento kandidát měl ze všech nejlepší kampaň. Dokonce by mi bylo ctí být jednou součástí takového volebního týmu. Co je však problém této kampaně? Obal krabice je lepší než to, co je v ní. A vidíme to především v televizních debatách. Je to sice možná nekorektní – ale prezidentovi by mělo být rozumět, nemělo by být nutné jej co pár minut budit, neměl by se chlubit korupcí a měli bychom brát v úvahu i jeho benevolenci vůči lidem, s kterými založil stranu (jakkoliv TOP 09 byla dosud z hlediska politického marketingu nejgeniálnějším projektem české politiky). Ať se to tedy nám všem intelektuálům, umělcům či občasným příznivcům menšího zla líbí nebo ne – to, co vidíme v mediálním obrazu Karla Schwarzenberga je spíše jeho minulost. Tu bychom chtěli volit. Ale mysleme trochu i v přítomnosti a budoucnosti a zcela vážně si jej představme za 3, za 4 roky – kdo za něj bude toho času rozhodovat? Ti, kteří se nyní měli příležitost zviditelnit v klipech na jeho podporu?
Proč ne Janu Bobošíkovou – ano, její rétorika je jako vystřižená ze sjezdu amerických republikánů – zní jako skutečná pravicově konzervativní politička (hájení osobních svobod, právního státu, rodiny, vlastenectví atd.), dokonce to některými svými činy i žije – je podnikatelka, zásadová politička, je matkou i manželkou a dokonce (na české poměry překvapivě) není rozvedená. Detail je v tom, že pravicově konzervativní politik by těžko takovým způsobem obhajoval Benešovy dekrety, Helenu Vondráčkovou, žádal o podporu komunisty nebo za ně přímo kandidoval.
Proč ne Přemysla Sobotku – v ODS se mu prý přezdívá Nesmysl Sobotka. Osobně mi je nesympatický, nechtěl bych jej slýchat jako prezidenta. Jeho kandidátské postoje k EU jsou jiné, než jak probíhalo jeho hlasování. Obecně i jinak působí velmi neautenticky. V show Václava Moravce mi zase chvílemi přišlo, že Zeman je pravicovější než on. Prostě ODS měla přesvědčit třeba Miroslavu Němcovou (byť strategicky v době, kdy polovina občanů má beztak vymyté hlavy tím, že jsou přesvědčeni, že za jejich osobní, rodinné i jiné problémy může ODS, může být sázka na nevýrazného Sobotku dobrou volbou).
Proč ne Jana Fischera – na volební kalkulačce je mi sice ideově blízko, ale i přes pečlivě nacvičená gesta, uměle zlepšenou rétoriku a hru na slušného a zásadového politika, prostě bývalého kariérního komunistu, pro lobbisty úspěšného premiéra a nevýrazného úředníka, u nějž snad vše působí falešně, volit nehodlám.
Proč ne Miloše Zemana – pokud se naší zemi stane to neštěstí (a mohla by si za to sama), že by tito dva byli v druhém kole, nevím, který z nich by se pro mě stal tím velkým menším zlem – spíše bych občany burcoval ke vhození neplatného hlasovacího lístku, ale i přes velké umění vtipu, schopnost získat si masy, jeho v zásadě objektivní hodnocení práce českých novinářů, odvážné hodnocení islámu či vynikající rétorické schopnosti, není možné tolerovat napojení na (přívlastky vynechám) Šloufa, financování ruskou firmou Lukoil, netransparentnost financování vůbec, léta opoziční smlouvy nebo jeho často šílené levicové názory (třeba na vztah státu a církví). Navíc v případě jeho prohry v druhém kole se asi dočkáme slavného a definitivně neposledního odjezdu na Vysočinu, aby se za rok – coby lídr Zemanovců mohl vrátit zpátky a porazit (ironicky řečeno) přirozeného lídra (v pravicových kruzích přezdívaného) Dluhoslava Socbotku a jeho ČSSD.
Proč ne Vladimíra Franze – intuitivně cítím, že lidé, kteří mají potřebu mít na sobě tetování, mají nějaký psychický problém – zkusím si o tom v psychologické literatuře nastudovat více, zda to třeba není jen typem osobnosti. Pokud se lidem, kteří by jej mohli volit, bude v pátek či sobotu chtít někam ven, tak asi dostane dost hlasů. Jeho kladem je to, že je vzdělaný a renesanční člověk, ale jeho problémem je, že kromě akademicky rozvláčných avšak nicneříkajících frází, neřekl snad ani jeden konkrétní politický názor (např. zde od 12. minuty). Navíc nemá politické zkušenosti, což se u nás dá sice – jak víme od bývalého ministra Bárty – klidně nastudovat přes víkend. Nutno uznat, že jeho kampaň coby reklama na vlastní operu byla docela povedená. Příště se možná dočkáme kandidatury šéfa ČEZu, Českých drah nebo marketingového ředitele nějaké firmy vyrábějící prací prášek.
Proč ne Táňu Fischerovou – z hlediska slušnosti je na tom podobně jako Zuzana Roithová, dokonce umí přemýšlet dále než někteří jiní kandidáti, není pragmatičkou v tom negativním slova smyslu – jako třeba Zeman, ale je idealistkou – třeba jako Havel. Nemá ráda komunistickou totalitu, pokud ale přemýšlíme o komunismu z trošku komplexnějšího hlediska a přečteme si program jejího utopického Klíčového hnutí, nastane nám na mysl, že působí trochu jako komunistka s lidskou tváří a jejím heslem by mohlo být – do kolchozů a proti imperialismu!
A proč ne Jiřího Dienstbiera – je to levičák. Ve všem. V ekonomických, zahraničně-bezpečnostních i sociálně-etických otázkách. Jistě, nejen v pražské ČSSD patří k tomu lepšímu, jeho slova o tom, aby se lidé sebrali, vstoupili hromadně do stávajících stran a přehlasovali kmotry, by si měl vzít k srdci každý občan. Samozřejmě ti, co mají rádi Vladka z Vyvolených, k Dienstbierovi mohou mít sympatie, nicméně jeho nevyzrálý přístup ke komunistům, silně levicové názory a svým způsobem i nízký věk nehrají pro něj.
A tak přestože ideově jsou mi blíže Přemysl Sobotka, dle aktuálních slov Jana Bobošíková, možná i Karel Schwarzenberg nebo Jan Fischer; přestože kdybychom se všichni spojili a volili Karla, tak bychom mohli z druhého kola vyšachovat neoblíbeného Fischera; a přestože mnozí zvládli kampaň lépe než ona, budu volit Zuzanu Roithovou. A kdo ví – třeba po všech televizních debatách, racionálním uvažování i po přihlédnutí k osobním sympatiím ze strany svobodných voličů bude mít Zuzana Roithová nakonec více hlasů než všemi doporučovaný předseda Kalouskovy strany a v druhém kole bude proti Zemanovi bojovat ona. A když si představíme debaty druhého kola, neměla by proti arogantnímu dinosaurovi elegantní dáma větší šanci než ospalý kníže?
Dále doporučuji:
A pokud ještě stále hledáte podle čeho se rozhodnout, můžete použít následující tipy.

Odpovědi prezidentských kandidátů na zásadní otázky

V srpnu 2012 jsem psal článek o otázkách, na které je důležité, aby každý kandidát na prezidenta odpověděl. Následně jsem je všem tehdejším uchazečům rozeslal. Do té doby na ně reagovalo 13 z nich. Jana Bobošíková a Táňa Fischerová jsou stále ve hře. Přináším Vám tedy ještě jednou jejich odpovědi i tipy na to, kde se dají dohledat odpovědi zbylých sedmi kandidátů.
1) Jaký je Váš postoj k Evropské unii? Měli bychom jít cestou větší integrace a federalizace, nebo naopak? A jak? Jste spíše eurofederalistou, eurorealistou, euroskeptikem či přímo euronihilistou?
J. Bobošíková: Evropská unie v současné podobě je naprosté zdevastování dobré myšlenky všestranně výhodné spolupráce evropských zemí a odstraňování bariér volného pohybu zboží osob, kapitálu a pracovní síly. Namísto toho se dnes EU vyžívá v kvótách, regulaci, harmonizaci, standardizaci a bruselské centralizaci. Výhody evropské integrace jsou zatemněny naprosto katastrofální politikou evropských lídrů, která vede k trvalé ztrátě nejen konkurenceschopnosti Evropy vůči zbytku světa, ale k postupnému chudnutí občanů jednotlivých států EU. Cesta z této slepé uličky je pouze jedna. Návrat k demokratickým principům, návrat k rozhodování na úrovni národních států, návrat k vyrovnaným státním rozpočtům. Považuji se proto za eurorealistu. Určitě ne za eurofederalistu. K nim se řadí prakticky všichni relevantní prezidentští kandidáti. Tito lidé chtějí léčit nemoc Evropské unie podáváním ještě silnějších dávek jedu, který už dnes dusí její prosperitu a vede ke zcela novým animozitám a až k nenávisti mezi evropskými národy. Jestli je nezastavíme, čekají nás znovu krev, pot a slzy. Českou republiky nevyjímaje. I proto kandiduji na funkci prezidentky republiky.
T. Fischerová: Jsem člověk, který se nerad pohybuje v daných kolonkách, a proto se nezařadím do žádného z vašich chlívečků. Jsem pro zachování EU, (protože žádná jiná alternativa tady není), ale její postupnou proměnu, ve které by se oddělila ekonomika, politika a kulturní sféra a jednaly by samostatně. Evropu občanů a rozvoje regionů. Nadvláda ekonomiky dusí všechny a všechno.
2) Jaký je Váš postoj ke zřízení globální vlády? Byli byste ochotni v zájmu údajné záchrany planety přistoupit i na zeleně-socialistickou totalitu? Jak by měla vůbec globální spolupráce probíhat? Mělo by být spíše globální vládnutí, nebo naopak pouze globální spolupráce nezávislých a suverénních států?
J. Bobošíková: Globální vláda je nový utopismus. Jako vždycky se k myšlenkám, které vypadají na první pohled úžasně, hlásí snílci na všech kontinentech. Pak také ti, kteří si představují, že by to byla jejich vláda. Dějinná zkušenost nám jasně říká, že z těchto nerealistických vizí nikdy nic dobrého nevznikne. Globální vládu proto zásadně odmítám, ba co víc, považuji pohrávání si s těmito termíny za přímé ohrožení demokracie a lidské svobody. Zeleně-socialistickou totalitu považuji v současnosti za největší ohrožení lidské svobody. Ve jménu kolektivistického environmentalismu je lidstvo lákáno, aby se vzdalo ekonomického prosperity, aby uvěřilo, že zeměkouli a vše živé na ni ochrání samozvaná skupina těch, kteří si na rozdíl od většiny z nás uvědomují rizika a hrozby životnímu prostředí. Po nás se chce, abychom se jim pouze slepě podřídili. Globální spolupráce probíhá dnes každodenně na základě milionů kontaktů lidí po celém světě, které jsou díky moderním komunikačním technologiím jednodušší než kdykoli v minulosti. Podstatná část z nich jsou ekonomické kontakty, které lépe než všechny vlády a politici světa přispívají k zlepšení životní úrovně obyvatelstva. Jsem jednoznačným příznivcem intergovernmentalismu a odpůrcem supraracionalismu. Národní stát je pro mě vrcholem organizace společnosti a možností demokracie. Vyšší celky se už demokratické kontrole lehce vymknou a jsou pak podhoubím pro právě zeleně-socialistickou totalitu, pro nadřazený technokratismus a vůbec pro všemožné oškubávání občanských svobod.
T. Fischerová: Jsem zásadně proti jakékoli globální vládě. Centralizace moci je šílenství. Jsem pro vzájemnou spolupráci jednotlivých oblastí, založenou na rovných svobodně vyjednaných smlouvách.
3) Co Vy a ESM (Evropský stabilizační mechanismus)? Vetovali byste jej? Jak se vůbec stavíte k řešení evropské dluhové krize?
J. Bobošíková: Evropský stabilizační mechanismus je snahou zbavit se odpovědnosti za fatálně katastrofální rozhodnutí zavést jednotnou evropskou měnu. Je snahou přenést nekonečné náklady na záchranu eura na všechny státy eurozóny, potažmo celé EU. Pro Českou republiku nemá přijetí ESM naprosto žádné pozitivum. Naopak, znamená obrovské zatížení pro státní rozpočet ve chvíli, kdy bychom museli přijmout euro. A to se může stát, protože k přijetí eura jsme se zavázali a česká vláda odmítá alespoň se pokusit o vyjednání výjimky, která by nás této povinnosti zbavila. Souhlasím s názorem slovenského ekonoma Josefa Kolára, že přijetí ESM je ekonomickou vlastizradou. Proto bych jej jako prezidentka rozhodně vetovala. Současný model řešení evropské dluhové krize je neudržitelný. Pro zejména proto, že vítězí politika nad ekonomikou. Evropští lídři do projektu eura neinvestovali svůj veškerý politický kapitál a teď nemohou přiznat, že se mýlili. Proto budou zadluženou euro zachraňovat za každou cenu, ať to stojí, co to stojí. Bude to stát hodně, prosperitu Evropy, ožebračení daňových poplatníků a k záchraně eura to stejně nepovede. Stačí, aby začaly fungovat ekonomické zákony a řešení je na světě. I když bude pro občany zadlužených států velmi tvrdé.
T. Fischerová: Myslím, že je třeba odpustit většinu dluhů a dovolit státům, aby se jejich ekonomika mohla postavit zase na nohy. Dluhy mají platit ti, kdo je udělali. Je třeba zmenšit velké banky a oddělit obchodní a investiční financování. Současné modely nápravy krizi nevyřeší.
4) Koho byste jmenovali do rady České národní banky? (Pokud ne jména, pak alespoň typově či ideově – ekonomy jaké ekonomické školy?)
J. Bobošíková: Současnou bankovní radu ČNB považuji za velmi kvalifikovanou a dobře vybranou. Pokračovala bych ve výběru lidí z prostředí, z něhož pocházejí současní členové rady. Pokud jde o jejich zaměření, určitě by se rekrutovali spíše z monetaristických než keynesiánských kruhů.
T. Fischerová: Poradila bych se o tom s důvěryhodnými lidmi z této oblasti. Žádný člověk nesnědl všechnu moudrost světa.
5) Koho byste jmenovali do čela Ústavního soudu? Nejvyššího soudu? Nejvyššího kontrolního úřadu? Byl by Váš výběr lidí do čela veřejných univerzit ovlivněn ideově?
J. Bobošíková: Situace u Ústavního soudu je naprosto opačná než u bankovní rady. Senát dětinským odporem vůči prezidentovým návrhům způsobil, že někteří ústavní soudci nabyli pocitu nadřazenosti nad ústavou a nad demokraticky zvolenými institucemi tohoto státu. Odmítnutí zvolení excelentních právníků se schopností uvažovat v kategoriích přirozeného práva a pohybovat se přitom v ústavních mantinelech (Pavlíček, Balaš, Sváček, Koudelka) poznamenalo negativně činnost soudu.
T. Fischerová: Poradila bych se s lidmi, kteří jsou důvěryhodní a zkušení a hledala bych osobnosti odborné a mravné, nikoli politiky. Těm patří Parlament.
6) Jak často se chystáte udělovat milosti? Souhlasíte vůbec s tímto institutem? Budete jej brát jako obchod pro své kamarády, sponzory?
J. Bobošíková: Udělování milostí je jedním z nejobtížnějších a nejcitlivějších povinností či spíše práv prezidenta republiky. Tento institut má u nás tradici a z toho důvodu bych jej nerušila. Pokud budu zvolena, chci při jejich vyřizování spolupracovat s organizacemi, které se dlouhodobě věnují např. stavu české justice a nejsou napojeny na žádné lobbyistické skupiny. Za všechny jmenuji třeba Spolek Šalamoun.
T. Fischerová: Institut milosti má své místo, proto tady odevždy existoval. Musí se však jednat uvážlivě. Nepochybně bych milosti konzultovala s ministerstvem spravedlnosti.
7) Jak často budete vetovat zákony? Budete se snažit prosadit tímto způsobem i svůj pohled na jednotlivá témata schvalována parlamentem?
J. Bobošíková: Účastnila bych se v podstatně větší míře jednání vlády i Poslanecké sněmovny, proto by členové vlády i poslanci znali moje postoje k projednávané tématice. Domnívám se, že by se proto dalo alespoň v některých případech prezidentskému vetu předejít.
T. Fischerová: Konzultovala bych s ústavními právníky, kdy a za jakých okolností má prezident vracet zákony. Určitě bych se nesnažila prosazovat vlastní názor, ale hledat soulad s ústavou.
8) Jaký je Váš postoj k USA, Číně, Rusku? Jak by měla vypadat česká zahraniční politika ve vztahu k těmto zemím?
J. Bobošíková: Hájila bych zájmy České republiky ve vztahu ke všem zemím, včetně těch největších. Zájmem České republiky je ve vztahu k velkým zemím ekonomická spolupráce a možnost našich firem uplatnit se na jejich trzích. Tomu by měla být česká zahraniční politika podřízena.
T. Fischerová: Prezident není z ústavy odpovědný za výkon své funkce. Odpovědná je vláda. Z toho vyplývá, že prezident musí spolupracovat s vládou. Jinak respektuji lidská práva a domnívám se, že se zeměmi, kde se lidská práva masově porušují, se nemají tato práva zobchodovat. Jinak se chováme jako farizejové. Jednotlivé země si do toho dosaďte.
9) Jakým směrem by se měla orientovat česká ekonomika? Co proto ve své funkci hodláte podniknout?
J. Bobošíková: Úlohou prezidenta je pomáhat otvírat trhy cizích zemí, vytvářet možnosti především pro export našich výrobků a služeb. Jinak má stejně jako vláda a stát (a zejména orgány EU) zasahovat do ekonomiky co nejméně.
T. Fischerová: Prezident nemá žádné reálné pravomoci. Nemůže podniknout v praxi nic, než promluvit v Parlamentu. Já jsem však přívržencem alternativ a tak bych nepochybně pořádala nějaké diskuse a podporovala nové pohledy na ekonomiku i politiku.
10) Jak by se podle Vás měla řešit demografická krize? Měli bychom nedostatek obyvatel řešit imigrací? Pokud ano, měli bychom si vybírat, tedy např. diskriminovat imigranty z islámských zemí, kteří nemají blízko k naší kultuře?
J. Bobošíková: Demografická krize je hlavně hrozbou pro penzijní systém. Nejsem příznivcem organizované imigrace. Důležitá je svoboda pohybu osob a pracovní síly v rámci Evropské unie a přesná a nikoho nediskriminující pravidla pro země mimo EU. Na druhou stranu je jednoznačnou úlohou státních orgánů bránit se rizikům, která z imigrace hrozí. A že některé islámské země jsou zdrojem rizik, to je očividné.
T. Fischerová: Všem pronásledovaným bychom měli pomáhat. Jinak se obecně musíme snažit najít jiné a funkční modely, aby lidé nemuseli ze svých zemí utíkat. To není snadné a je to na dlouho, přesto se to nesmí vzdávat.
11) Nakolik si myslíte, že by měly mezinárodní organizace (OSN, NATO, jednotlivé vlády) zasahovat do záležitostí cizích států? Kdy to podle Vás je, a kdy není přijatelné?
J. Bobošíková: Omezování státní svrchovanosti jednotlivých zemí je velice nebezpečné a její akcelerace zejména díky tlakům evropských politiků na posilování pravomoci orgánů EU je jednou z hlavních hrozeb pro demokracii. O oprávněnosti zásahů mezinárodních organizací, např. i ozbrojených, lze diskutovat pouze tehdy, zabrání-li takový zásah eskalaci násilí a zbytečnému zmaření lidských životů. I tady ale platí, že méně je více a že jde skutečně o zcela krajní prostředek.
T. Fischerová: To je složitá otázka a není na ni stručná odpověď. OSN by se měla také postupně měnit, dnes není funkční.
12) Jako reprezentant České republiky, jaká je podle Vás optimální míra politické korektnosti?
J. Bobošíková: Pod politickou korektností si určitě nepředstavuji to, co skupina lidí, která nám svým vlivem v médiích chce předepisovat, co smíme říkat a co ne. Pod politickou korektností si představuji nepoužívání například vulgarismů z úst politiků, které našim strážcům korektnosti mnoho nevadí.
T. Fischerová: Otázce nerozumím.
13) Jak se postavíte k pronásledování křesťanů ve světě, zj. v islámských zemích? Je to podle Vás dobře, nebo budete v této věci podnikat nějaké kroky?
J. Bobošíková: Náboženská nesnášenlivost bohužel přežívá i v 21 století. Prezident může použít spíše diplomatické prostředky, aby v tomto směru něco vykonal.
T. Fischerová: Nelíbí se mi pronásledování žádné lidské bytosti, ať je to křesťan, žid nebo muslim.
14) Uvědomujete si, že nejste pouhými kladeči věnců, že máte reálné pravomoci a za svá rozhodnutí a vyjádření ponesete reálnou politickou odpovědnost?
J. Bobošíková: Ústavní pravomoci prezidenta znám velmi dobře. Za ty samozřejmě nese hlava státu svou odpovědnost, jako každý politik. Prezident má navíc odpovědnost za obecný stav společnosti, za společenskou atmosféru a především za obranu státních zájmů. Ta je zcela mimořádná a s nikým jiným nesrovnatelná.
T. Fischerová: Prezident má ve skutečnosti malé pravomoci, ale je odpovědný za svoje chování i slova, která vyřkne tak, jako každý člověk. Jeho odpovědnost je ovšem větší, protože jeho slova slyší víc lidí.
Odpovědi ostatních kandidátů lze nalézt v mnoha debatách, rozhovorech, volebních testech nebo různých anketách. Řadu odkazů můžete nalézt také v mém předchozím článku o tom, jak si vybrat prezidenta.
Mezi kandidáty, kterým se nepodařilo získat potřebný počet podpisů, ale odpověděli na mé otázky, byli kromě Tomia Okamury i Ladislav Jakl, Klára Samková, Tomáš Vandas, Josef Toman, Slávek Popelka, Jana Lysoňková, Martin Fafejta, Jan Šinágl, Milan Zelený a Rut Kolínská. Všem jim – a taky Táni Fischerové a Janě Bobošíkové – ještě jednou děkuji.