Postkomunističtí Češi a jejich zahraniční krajané – co teď?

3 min čtení

Nevím, jak vás, ale mě události v texaském Westu přiměly k jistému zamyšlení. O tom, jak bychom si mohli vzájemně více pomáhat a vůbec být v kontaktu s našimi krajany. Přestože si na Facebooku s jedním píšu, do té doby mi příliš nedocházelo, že v době globálně svobodného internetu, by té komunikace, předávání zkušeností či jiné pomoci mohlo být více.

Ať už to zavinil někdo předtím, nacisti, komunisti či jejich polistopadové politické produkty, ti nejlepší z našeho národa jsou pryč. Pokud neemigrovali, byli popraveni nebo umlčeni. Osobně často přemýšlím nad tím, jak to v naší zemi bude pokračovat dále. Z jednoho pohledu to pro nás vypadá dobře – podíváme-li se geograficky doleva, tak se zdá, že komunismus musel být na východě poražen, aby na západě mohl zvítězit (jak říká jeden slovenský křesťansko-demokratický myslitel a politik), že naše země je z druhé strany i mezi těmi východoevropskými na tom stejně nejlépe. Ale když si vyslechneme ty, kteří se po volbách v roce 2014 chtějí chopit moci, ať už jsou to socialisti, komunisti či jiní radikální populisti, za jejichž vlády budeme všichni zvolávat – zlatý Kalousek, tak jako dnes již někteří při pohledu na současného prezidenta Zemana začínají říkat – zlatý Klaus, tak nás optimismus lehce přejde.

A tak přemýšlím, zda bych i já emigroval, pokoušel se o odboj, nechal se zničit nebo umlčet. Co z toho by této zemi skutečně pomohlo nejvíce? Myslím si, že právě emigrace. Nic nedemonstruje stav současné české společnosti lépe, než když z naší normy, na kterou jsme zvyklí (malost, pesimismus, stěžování si, shazování lepších a aktivních atd.), začneme diskutovat s nějakým emigrantem, který je původem taky Čech, ale který měl tu poctu strávit velkou část svého života ve vyspělé kultuře. Často říkám, že zlepšení České republiky bych za jistých okolností mohl daleko lépe prospět tím, že bych jí pomáhal ze zahraničí. A něco na tom je. Můžeme sice chtít patřit k tomu nejlepšímu, co tato země nyní má, ale to nám těžko pomůže vytvořit si návyky, charakter, posilovat vůli či myslet v trošku širším obraze.

Těžko říct, zda máme my tady odsud naším krajanům co nabídnout. V každém případě mě napadá milion věcí, co bychom se od nich mohli učit my. Jak by nás mohli inspirovat, co vše by nám mohli poradit, jak by se mohli i pomocí internetu zapojit do zlepšování naší země a především vytváření svobodnější a vyspělejší společnosti u nás. Hodlám se v nejbližších dnech o ně trochu více zajímat, poznat další z nich na sociálních sítích a učit se od nich. Nejsme předurčeni k tomu, abychom tady shnili v zaostalosti, ale můžeme znovu objevit a prosadit to nejlepší, na co náš český národ (ať už bude kdekoliv na světě) kdy měl a bude mít.

Jsem rád, že mám možnost přispět svým textem do tohoto periodika a budu přemýšlet o dalších článcích, které by mohly jeho čtenáře zajímat. A možná bychom Svědomí mohli v současné české společnosti trochu více zpropagovat. Spousta schopných a často i mladých lidí o jeho existenci zatím vůbec neví.

Mirek Návrat

Autor je student politologie a psychologie na Masarykově univerzitě v Brně

 

Psáno pro Svědomí 3/2013


Author: Mirek Návrat

Politolog a blogger. Píšu o politice, společnosti, budoucnosti a osobním rozvoji. Můj Twitter: @mireknavrat.